Odstraňte toho špatného člověka ze svého středu! (apoštol Pavel, první list Korinťanům 5,13)
Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, který rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo: ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo by to chtěli dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje (apoštol Jan, třetí list)
Kánon 2335 Kodexu církevního práva z roku 1917: „Všichni ti, kdo vstoupí do zednářské sekty nebo jiného sdružení téhož druhu, kují pikle proti Církvi nebo zákonné státní moci, na sebe přivolávají prostou exkomunikaci, která je vyhrazena Svatému stolci“
Odpadlý od víry, bludař a rozkolník upadají do exkomunikace, která nastupuje bez rozhodnutí představeného…(CIC z roku 1983, kán. 1364)
Kdo provedl a nechal provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného (CIC z roku 1983, kán. 1398)

Ty s tou mitrou na hlavě, s tebou teď mluvím! Nedbáš o své ovce, které ti byly svěřeny. Nejde ti o věci Boží, jde ti jen o vlastní zisk. Kdo se ti postaví, toho exkomunikuješ, ale kdo ti pochlebuje, toho zahrneš chválou za to, že prý podporuje Církev (sv. Antonín P. na synodě v Bourges)

Příkladem nespravedlivé exkomunikace ze starověku je exkomunikace papeže Liberia nad sv. Atanášem (viz dějiny papežů)

Příkladem nespravedlivé exkomunikace ve středověku je sv. Jana z Arku. V roce 1431 byla elitou 160 představitelů v čele s kardinálem a biskupy, 60 profesorů církevního práva, 6 opatů a deseti delegátů pařížské university odsouzena, exkomunikována a upáleno. Rehabilitační proces změnil rozhodnutí 25 let po smrti sv. Jany z Arku. V roce 1920 Benedikt XV. prohlásil tuto exkomunikouvanou za svatou

Když za přečiny anathema kdo bývá vyhlášen, ret, prosba a buď zdráv, i sblížení a stůl se mu odpírá (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 21)
Církev ve výnosu vyobcování následuje Boží soud
Při poškození někoho tělesně nebo v časných věcech někdo hřeší smrtelně a jedná proti lásce, proto za učiněnou škodu časnou může Církev někoho vyobcovat
Vyobcování lze nazvat nespravedlivé dvojmo…ze strany toho, kdo je koná…z nenávisti nebo hněvu…ze strany vyobcování
Je farizejské hledisko považovat za svázaného nebo rozvázaného, jenž je svázán nebo rozvázán nespravedlivě (sv. Jeroným). Jeroným mluví co do viny a ne co do trestů, jež mohou být uvaleny také nespravedlivě od představených Církve (21)
V oboru svědomí se projednává pře mezi Bohem a člověkem. V oboru však vnějšího soudu se projednává pře člověka s člověkem…pouze biskupové vlastní mocí a vyšší představení podle všeobecného mínění, mohou vyobcovat
Také nekněží, mají-li pravomoc v oboru rozepří, mohou vyobcovat
Vyobcovaný nemůže vyobcovat
Nikdo nemůže vyobcovat sebe nebo vyššího nebo rovného
Církev jež má napodobovat soud Boží, dost prozřetelně stanovila, aby společnost nebyla vyobcována, aby s vybíráním koukole zároveň byla vytrhána i pšenice
Kdo je vyobcován, může být opět vyobcován (22)
Je dvojí vyobcování. Jedno menší, jež odlučuje od účasti na svátostech, ale ne od společenství věřících…větší vyobcování odlučuje člověka od svátostí Církve i od společenství věřících. A proto s takovým vyobcovaným není dovolen styk…v nouzi…z přikázání lásky je vázán pomoci…užitek, pán, pokora, věc neznámá a nutnost
K rozhřešování od vyobcování se vyžaduje pravomoc ve vnějším oboru (24)
Jako vyobcování se může proti někomu vyřknout proti jeho vůli, tak také proti jeho vůli bude moci být rozhřešen
Jako z více příčin byl někdo mimo Církev, tak je možné, že toto odloučení se odstraní co do jedné příčiny a zůstane co do jiné (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 24)