Při otázce, kam se má kněz obracet s modlitbou při mši svaté, je odpověď: K Bohu.
Po vydání misálu Pavla VI. převládl postoj kněze čelem k lidem (proti lidu). Před misálem Pavla VI. to bylo směrem k Východu, jak jsou kostely orientovány. Naši předkové nemluvili o tom, kam je kněz zády. Při mši svaté s knězem v čele lidu, čelem k východu a obvykle i svatostánku, konali a i dnes při úctě k tradici konají liturgii. Na zemi jsme poutníky a od toho, kdo vede poutníky nečekáme obrácení čelem k ostatním. I při pouti autobusem pouze hloupý člověk by naříkal, že řidič autobusu nás veze obrácen zády k lidu.

Biskup Atanáš Schneider 15. ledna 2012 v Paříži mluvil o liturgii a řekl: “První a nejvýraznější ránou slavení mešní oběti je praxe, že kněz při eucharistické modlitbě a svatém proměňování, tedy v nejposvátnějších chvílích božského klanění, je obrácen tváří k přítomným. Taková vnější forma odpovídá spíše přednášce, výuce nebo pohoštění. Vytváří se tu útvar uzavřeného kruhu. To není pro tuto modlitbu a klanění přirozené. Takovou formu II.vatikánský koncil nepožaduje a ani vzdáleně nepřipomíná. Benedikt XVI. v předmluvě k prvnímu dílu svých Sebraných spisů říká: “Myšlenka, že se mají kněz a lid při modlitbě na sebe vzájemně dívat, vznikla teprve v moderně a je původnímu křesťanství zcela cizí. Kněz a lid se nemodlí k sobě navzájem, ale k Pánu.”
Svatý Cyril měl za svého učitele sv. Řehoře Naziánského a jeho nejlepší přítel, učitel Církve, po němž se nazývá jedna liturgie, sv. Basil v knize o Duchu Svatém 27 učí o obrácení všech jedním směrem na východ: „Např. všichni zříme k východu v čas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Bůh v Edenu na východě.“

Další doklady modlitby směrem k východu snižované označením „zády k lidu“:
Apoštolové tedy nařídili, že je třeba se modlit k východu, neboť jako blesk vyšlehne od východu a zazáří až na západ, tak to bude i s příchodem Syna člověka (Addaiovi didascalia)
A je nezbytné se modlit k východu, neboť je psáno: království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi k východu (Didascalia apostolorum)
My se nemodlíme obráceni k východu povrchně nebo náhodou…Tato apoštolská tradice není psaná. Mnoho z toho, co nám bylo předáno skrze tradici, není napsáno (sv. Jan D., O pravé víře IV)
Obraťte svou pozornost k východu (liturgie sv. Marka)
Psállite Deo, qui ascéndit super cælum cæli, ad Oriéntem - Zpívejte Bohu, který vystoupil nad nebesa nebes k Východu (žalm 67,35)

Jsou čtyři světové strany: sever, jih, východ a západ. Mělo by být hned jasné, že směr k vycházejícímu slunci samozřejmě naznačuje, že bychom se měli modlit směr na tuto stranu (Origenes, O modlitbě)
Není také bez zajímavosti, že se krví býčka kropí směrem k východu. Vždyť právě od východu se ti dostalo smíření. Odtud je totiž muž, zvaný vycházející, který se stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Jsi zde tedy zván, abys vždycky hleděl k východu, kde ti vychází Slunce spravedlnosti a kde se ti vždycky rodí světlo. Abys totiž nikdy nechodil ve tmě a aby tě poslední den nezastihl v temnotách (Origenes, homilie na třetí knihu Mojžíšovu)
Jediný dochovaný křesťanský kostel z doby přednicejské v mezopotámském městě Dura Europos svědčí o sloužení k východu (apsidě). O sloužení k východu svědčí starověké kostely a basiliky (podle knihy Orientation as a Liturgical Principe M.J. Moretona)
Sv. Augustin v díle O slovech Páně: „Volá tě Východ, to je Kristus a ty dbáš Západu, to je člověka smrtelného a schopného omylu.“ V souladu s tím lze dodat: Volá tě Kristus, abys byl obrácen čelem k Bohu a ty voláš po obrácení čelem k člověku, oltáři čelem k lidem smrtelným a schopných omylu a nevidíš, jak měníš bohoslužbu s oslavou Boha a na lidoslužbu s oslavou sebe

II. Vatikánský koncil (a žádný pokoncilní předpis) nepřikázal oltáře čelem k lidu a kněze k tomuto postoji u oltáře nezavazuje. Těm, kdo tvrdí, že oltáře čelem k lidu chtěl koncil, klidně řekněme, aby nám ukázali na příslušné místo, kde je to možné najít.