Kněz a lékař Ladislav Kubíček položil jednou otázku: Co byste řekli, kdyby jste text preface našli na záchodě? Byli byste pohoršeni? V kostele se v prefaci modlí: „Všemohoucí, věčný Bože, vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky.“ A protože tušil, že místo jako záchod se lidem pro oslavu Boha „vždy a všude“ zdá nepřijatelné, dodal lékařský rozbor: „Když člověku přestanou ty věci, s nimiž chodíme na záchod fungovat a má problémy s močením anebo se stolicí a choroby zahanbující a vleklé, tak se již i modlíme a dáme i na mši svatou, abychom se z toho dostali a člověku nepřipadá nedůstojné do toho Boha zatahovat.“

Tímto způsobem je obhajován záchod jako místo slučitelné s bohoslužbou, která pochopitelně není totožná a rovnocenná s kostelem. Je to bohoslužba v širším smyslu a tato se má dít vždy a všude. Stav, kdy se řekne: „Něco jiného děláme v kostele a něco jiného v životě“, je výpovědí o neblahém rozporu, přetvářce, farizejství.

Osobou, která prožívá bohoslužbu ve všem je světec. Pohleďme na Pannu Marii. Její těhotenství je bohoslužbou a nad místem kde nastalo stojí v Nazaretu chrám Zvěstování. Kostel stojí i nad místem návštěvy Panny Marie u svaté Alžběty. Kostel stojí rovněž nad místem kde Panna Maria porodila Ježíše Krista. Kostel stojí také nad místem, kam chodila pro vodu. Těhotenství, návštěva příbuzné, porod, chození pro vodu bylo u Panny Marie bohoslužbou ve zmíněném širším smyslu a přitom má společné s pravou bohoslužbou v kostele snahu o oslavu Boha a posvěcení sebe a druhých. Mohlo by se říci: “Když je možné Bohu sloužit všude, proč mít bohoslužby v kostele?” Odpověď příkladu Panny Marie ukazuje, jak je pevně spojena s bohoslužbou v chrámu a není možné u ní nalézt: „Já do kostela nechodím, protože mě stačí modlitba v přírodě.“ Ve svatém růženci rozjímáme s Pannou Marií: “Ježíš, kterého jsi v chrámě obětovala, Ježíš, kterého jsi v chrámě nalezla.” Podobně pro svatého Františka z Assisi je celý stvořený svět a celá příroda chrámem v širším smyslu, v němž koná bohoslužbu a zároveň vztah k bohoslužbě v kostele je u něj mimořádně silný. Ten, kdo chce opravdu konat bohoslužbu v širším smyslu, tak chápe potřebu bohoslužby v kostele a ten, kdo dobře koná bohoslužbu v kostele, ten ji dobře koná i mimo kostel v širším smyslu.

Jak sloužit Bohu neplatí jen pro kostel, a tak se liturgickou otázkou - otázkou služby Bohu - stává i dění mimo kostel: rodina, banka, politika, škola, nemocnice, stravování, sport, hudba, vězení a jiné. V tomto smyslu u knihy „Liturgické otázky“ lze oprávněně očekávat i propojení k liturgii (bohoslužbě) v širším smyslu. Výše zvolený příklad Ladislava Kubíčka ukazuje na tento nesnadný úkol po stránce promýšlení i jednání. Mše svatá konaná v kostele zpřítomňuje oběť Krista na kříži, která byla nejen mimo chrám, ale i mimo svaté město Jeruzalém, a přitom Spasitel na kříži vyslovuje modlitby ze žalmů, užívaných v chrámu.

Sv. Františka o sv. Františku Saleském: „Říkal, že nevíme, co je pravá služba Bohu. Pravým způsobem sloužit mu, je sledovat ho a kráčet za ním až na nejjemnější vrchol duše, bez jakékoli opory útěch, citů, světel, jedině s prostou a nahou vírou.“

Mariánský hymnus Akatist obdivuje Boha v Kristu takto: „Pán milosrdenství se rozhodl odpustit lidem všechny tresty. Sám sestoupil k těm, co pohrdli jeho láskou, otevřel nám brány nebe, proto slyší ze všech úst: Aleluja!“ Odpovědí člověka má být lepší bohoslužba v kostele i mimo kostel. Při plnění tohoto úkolu se po příkladu Panny Marie držme kostela (Církve) a prožívejme dobře Boha podle kostela (Církve) i mimo kostel (ve světě).