Odborníkem na latinu byl na II. Vatikánském koncilu kardinál Stickler, který v Aigen, 26. 8. 1997 při setkání kněží sděloval své vzpomínky a zkušenosti koncilního poradce liturgické komise takto: „V této souvislosti je třeba uvést i další důležitý prvek, kdy došlo nejen k mylnému pochopení ustanovení koncilu, ale i k jeho úplnému popření: kultovní jazyk. Mohu v této záležitosti argumentovat, protože jsem na základě svých osobních zkušeností s tímto tématem důvěrně obeznámen.

Byl jsem jako expert komise pro semináře pověřen relací o latinském jazyce. Byla vytvořena stručně a krátce, a po zralé diskusi byla uvedena do formy, která odpovídala přáním všech členů a byla připravena k předložení v koncilní aule. A tu došlo k neočekávané události: papež Jan XXIII. slavnostně na svatopetrském oltáři podepsal apoštolský list Veterum Sapientia, který, podle názoru komise, učinil prohlášení o latinském jazyce v Církvi nadbytečným. V tomto listu, byl vyjádřen nejen význam latiny v liturgii, ale i ve všech oblastech života Církve.

Když později se v koncilní aule po několik dní diskutovalo o funkci latiny, sledoval jsem pozorně tuto diskusi a také jak se odrazila v konečných formulacích Konstituce o liturgii. Dobře si pamatuji, jak po několika radikálních návrzích, jeden sicilský biskup povstal a otce zapřísahal, aby v tomto bodě zachovali obezřetnost a rozumnost, protože jinak by se nakonec dospělo i k tomu, že by se celá mše sloužila v lidovém jazyce. Po tomto varování propukl v koncilní aule bujarý smích. Proto nemohu pochopit, jak Mons. Bugnini mohl později tvrdit, ve svých r. 1983 uveřejněných pamětech, že radikální a celkový přechod od zavedeného latinského kultovního jazyka k lidovému jazyku, byl koncilem prakticky potvrzen jako pastorační nezbytnost /cituji z italského orig. Str. 108 – 121/. Mohu naopak dosvědčit, že formulace koncilní konstituce, týkající se této otázky, jak ve všeobecné části /čl. 36/, jak v ustanoveních týkajících se mše /čl. 54/ byla v konečné diskusi koncilních otců téměř jednohlasně přijata a to 2152 hlasy pro a pouhým 4 hlasy proti. Při zpracování tradice, která se tohoto tématu týkala, jsem si uvědomil, že zde byl vždy jednomyslný souhlas, a to až do doby Jana XXIII.“

Zmíněný mons. Bugnini je tvůrcem misálu, který podepsal Pavel VI. Pokud jde o to, co tvrdil o latině, tak se mohl zeptat, jak to na koncilu bylo, aby nešířil mylné informace. V článku konstituce o liturgii čl. 54 je stanoveno: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Neměli bychom plakat nad tím, že za 40 let misálu Pavla VI. vznikla tradice mše svaté pouze v národním jazyce, ačkoli na koncilu se tomuto zúčastění delegáti smáli?

V knize rozhovorů Vittoria Messoriho s kardinálem Ratzingerem “O víře dnes” v části bohoslužebný jazyk čteme: „Podle názoru kardinála je právě oblast liturgie jak v pracích odborníků, tak v konkrétních případech jejího užívání „příkladem, na kterém je nejlépe vidět, jak dalece jsou od sebe vzdáleny skutečné protokolární texty II. Vaticana a způsoby, jak se někdy vykládaly a aplikovaly.“

Nová jazyková tradice pouze národních jazyků je předkládána spolu s dalšími věcmi jako duch koncilu. Když jsem dělal průzkum, kolik lidí přečetlo alespoň něco z dokumentů II. Vatikánského koncilu, tak mezi lidmi přítomnými v katolickém kostele to byl tak jeden ze sta. Z bohoslovců a kněží přečetl všechny dokumenty II. Vatikánského koncilu tak 1 z deseti. Tato neznalost není neznalostí o níž platí „nevědomost hříchu nečiní“ a dává možnost takových řečí jako psal zmíněný Bugnini a jiní, kteří tvrdí vyložené nepravdy nebo lži. Pokud kněz zvolí ve mši svaté latinská slova a bude stát jak se říká „zády k lidu“ je předpoklad poukazování na to, že je to proti koncilu. Je třeba se pevně postavit a trvat na tom, že to je v souladu se skutečnými texty koncilu a odmítat bludné odlišnosti, tzv.ducha koncilu a zmatení lidí. Zabydlenost těchto názorů je dána propagandou. Známe tezi propagandy: „Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.“

Pozornost latině jako malé věci odpovídá evangeliu, kde nás náš Spasitel poučuje, kdo je věrný v maličkostech je věrný i ve velkém (Lk 12,10). Již papež Hadrián II. sv. Cyrilovi a Metodějovi při povolení slovanské bohoslužby (listem Gloria in excelsis r. 868, text je např. v Příručce českých církevních dějin od prof. B. Zlámala) přikázal zachování latiny v slovanské bohoslužbě. Toto povolení spojil Hadrián II. s celkovým křesťanským stylem života a napsal: „Neboť víra bez skutků je mrtvá a klamou se ti, kdo myslí, že znají Boha, ale svými skutky se od něho odvracejí.“

Sv. F. Saleský poučoval své věřící: „Modlete se latinské modlitby: Pater, Ave, Credo, je to prostředek být úzce spojen s církví římskou, která se modlí tímto jazykem.“

Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci o slavnosti Božího Těla, 5. června 1969 ve Stručném kritickém rozboru Nového mešního řádu napsali Pavlu VI.: “Apoštolská konstituce (ze 3. 4. 1969) sama zasazuje smrtelnou ránu univerzálnímu jazyku, mimo jiné také proti výslovnému přání II. vatikánského koncilu.”

Svaz kněží liberálních a Osvobození kléru italského chtěli zrušení celibátu, zavedení národního jazyka do liturgie a volbu farářů, biskupů, ba i papeže lidem. Pius IX. odsoudil tyto snahy encyklikou Quanto conficiamur 10.8. 1863.

10. dubna 1919 “Obnova církve katolické v republice Československé” žádá mezi devíti požadavky i opuštění latinského jazyka. Po odmítnutí v Římě asi 300 kněží (formálně katolických) založilo 8. ledna 1920 v Národním domě na Smíchově církev československou (od r. 1971 dodatek “husitská). Vznik byl podle hesla: “Pryč od Vídně, pryč od Říma.” Důraz na nacionalistický prvek oslabil zdravou nauku a vedl k bludům. Počtem menší část proto pod vedením M. Pavlíka přešla do pravoslavné církve.

Dobří římskokatolíci nepohrdají latinou a dokáží poukázat na to, že mládež poslouchá rock většinou anglicky a přesto je zde ovoce různých hříchů, i když písním nerozumí. Podobně je schopen i latinský jazyk u člověka milujícího Boha vést k dobrému ovoci.

Kardinál Tomášek v roce 1968 v katechismu vydaném 3 roky po skončení II. VK mluví o současném užívání jazyka národního a latinského v bohoslužbě takto č. 143: „Při mši svaté je v obřadu římském řeč latinská. Mezi různými národy se používá řeč mezinárodní. Podobně i Církev má svou řeč mezinárodní, a tou je latina. Podstatné části mše sv. (kánon – neměnná část od „Svatý, svatý“ až k „Per ipsum“) se kněz modlí latinsky. Latina je jazykem mrtvým. Žádný národ jím totiž nemluví. Všechny národy se musejí tomuto jazyku učit, a proto není žárlivosti pro používání latinského jazyka. Jedním jazykem se naznačuje, posiluje a utvrzuje jednota Církve na celém světě. Tím se také naznačuje, že jsou v naší víře tajemství. Tento jazyk se již nemění, kdežto všechny živé jazyky se stále vyvíjejí a mění. Proto mohou zůstat slova posvátných obřadních knih stále táž i po mnoho staletí.“