Tradice.net

Při svátku Narození Panny Marie takto svatý Jan Damašský obdivuje její rodiče v Oratio 6: “Přečistá dvojice, Jáchyme a Anno! Vy jste zachovali čistotu podle zákona přírody a Bůh vám za to dal to, co přírodu překonává: přivedli jste na svět Boží Rodičku, která porodila, aniž poznala muže. Vy jste žili přirozený lidský život ve zbožnosti a svatosti a přivedli jste na svět dceru vznešenější než jsou andělé, ano, samu Královnu andělů.

Proč chodit na mši svatou? Shodnou odpověď dává cyrilometodějský kancionál z roku předkoncilního 1958 a roku pokoncilního 1968. Usvědčuje tak z bludu ty, kdo tvrdí, jak věci před a po koncilu musí být jiné: “Největší a nejdůležitější událostí křesťanských dějin je Kristovo ukřižování na Golgotě. Vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus, jím dokonal vykoupení lidstva. Z toho plyne zcela jedinečný význam oběti mše svaté. Neboť mše svatá není nic jiného než oběť Kristova na kříži.

Jaká bude budoucnost tradiční liturgie? Jistě bude různá tím, co si s ní kdo spojí. Ten, kdo si zvolí tradiční víru a mravy byl, je a bude na dobré cestě a chápe nutnost být tradiční rovněž v liturgii. Papež sv. Pius X. psal encykliky proti modernismu, protože s tradiční liturgií si řada katolíků osvojovala netradiční učení ve věcech víry a mravů. Propojování tradiční (tridentské) liturgie s tradiční vírou a mravy vyžaduje stálost a kontrolovat to lze neustálým studiem Tridentského katechismu.

Papež Pavel VI. 24. X. 1964 prohlásil Benedikta za patrona Evropy. Co říci k tomuto v době koncilu vykonanému aktu? Současná Evropa s vymírajícími kláštery vykazuje opak svatého Benedikta. Nápravu ukazují mimo jiné texty pokoncilního breviáře modlitby se čtením: Z nebeských věnců, jimiž svatí skví se a v nichž my ctíme mzdu za žití čisté, leskem svých zásluh jak hvězd na tisíce pláš, Benedikte. Tebe už v mládí zdobí ctnosti zralé,

Mezi svaté pro něž nezbylo místo v pokoncilní úpravě liturgie patří sv. Alžběta Portugalská. Vstupní modlitba ze mše sv. vyjadřuje, co pro ni bylo nejpodstatnější a je dnes velmi aktuální: “ Nejmilostivější Bože, jenž jsi svatou královnu Alžbětu mezi ostatními vybranými dary okrášlil předností uklidňovat válečnou hrůzu, dej nám na její přímluvu, abychom po pokojném vezdejším životě, o nějž pokorně prosíme, dospěli do radosti věčné. Skrze Pána . .” Profesor Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin: “Devatenácté století je jedním z řídkých období církevních dějin, v němž se nábožensko-mravní život farníků podařilo vypěstovat na téměř ideální stupeň.