Při večeři vzal Ježíš chléb, požehnal jej, lámal a dal svým učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte, toto je Tělo mé!“ Pak vzal kalich, poděkoval a podal jim jej se slovy: „Pijte z toho všichni, neboť toto je Krev má [Nového] Zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů! Ale pravím vám: Od této chvíle nebudu píti z tohoto plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy budu píti s vámi nový (kalich) v království svého Otce.“ (evangelium sv. Matouše, 26,26-29)

Pro zásluhu této veliké oběti, kterou Bohu za spásu světa obětovala, nazývá Ji sv. Augustin právem obnovitelkou pokolení lidského a „Matkou živých“, sv. Epifan „Vykupitelkou zajatých“, sv. Ildefons „Obnovitelkou ztraceného světa“, sv. German „Záchranou z naší bídy“, sv. Ambrož „Matkou všech věřících“, sv. Ondřej Krétský „Matkou života“.
Arnold Chartresský vykládá: „Kristus a Maria tehdy jedné byli vůle a oba jednu oběť rovnou měrou obětovali Bohu, proto s Kristem jednoho výsledku dosáhla při vykoupení světa. Arnold chce říci: Při smrti Pána Ježíše spojila Maria vůli svou s vůli Syna tak, že oba tutéž oběť spolu obětovali, a proto i Syn i Matka vykoupili a spasili člověčenstvo: Ježíš že nekonečně zadostiučinil za hříchy naše, Maria že vymohla nám ovoce tohoto zadostiučinění. Podobně Diviš kartuzián: Pannu lze nazvat světa spasitelkou pro její zásluhu, že spolutrpěla, neboť přetrpkou bolest, kterou jí způsobila soustrast se Synem (jehož dobrovolně obětovala spravedlnosti Božské) zasloužila od Boha přednost, že přímluvou její lidé ovoce utrpení Kristova docházejí (sv. Alfons z L., O očišťování P. Marie)
Oč ušlechtilejší je duše než tělo, o to byla bolest Panny Marie větší než všech ostatních mučedníků, jak Ježíš Kristus sv. Kateřině Sienské zjevil. Bolest duše s bolestí těla nelze srovnávat. Proto píše sv. opat Arnold Chartesský(De sept. Verb.), že při ukřižování neposkvrněného Beránka na hoře Kalvárii by jsi spatřil dva oltáře, jeden v srdci Panny Marie, druhý v těle Ježíše Krista. Kristus obětoval tělesně, Maria duševně (sv. Alfons L., Pojednání o bolestech P. Marie)
Vidíme-li kněze, že tak neuctivě a tak chvatně konají obřady mše svaté, měli bychom prolévat krvavé slzy. Kliment alexandrijský řekl pohanským kněžím: Snižujete věci nebeské na pouhé divadlo a z Boha si tropíte posměch! Zda tato výtka neplatí i vám, kněží Ježíše Krista? (sv. Alfons Liguori, O přílišném chvatu při mši sv. a při kněžských hodinkách)

Bez obav jsme slavili nedělní oběť…protože ji nelze vynechat…Tak přikazuje zákon…Bez neděle nemůžeme být (mučedníci z Abitiny, PL 8)

Přinášej Bohu oběť chvály a plň Nejvyššímu své sliby! Chválit Boha znamená dodržet a splnit slib…Když se však všichni modlí za všechny, všichni se také modlí za každého jednotlivého člověka (sv. Ambrož)
Přináší zajisté oběť, kdo obětuje napřed sám sebe a začíná u sebe, aby pak mohl obětovat svůj dar (O Kainu a Abelovi)
Očištěný lid se přibližuje ke Kristovým oltářům se slovy: Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu, kterým mě obveseluje od mé mladosti (sv. Ambrož, k žalmu 42)
Sám Kristus (skrze kněze) volá: „Toto je mé tělo“ (sv. Ambrož, O svátostech IX)

Jedna mše, kterou kdo za živa slaví, více platí, než mnohé mše svaté, jež za něho po smrti slouženy bývají (sv. Anselm)
Ó nevypravitelné milosrdenství! Otec mi praví: Vezmi mého Syna, já ti jej dávám. Obětuj mi jej za sebe. Syn mi praví: Vezmi mě a obětuj mému Otci, abys vrátil, čím jsi povinen (sv. Anselm)

Svatý Antonín (Zaccaria), který sloužil svou první mši svatou za asistence andělské, býval při mši svaté nadpozemsky proměněn, že dojímal všechny k slzám. Na to poukazuje tichá modlitba (liturgie): “Dej, Pane, abychom ke stolu nebeské hostiny přinesli onu čistotu duše i těla, v jejímž jasu svatý Antonín Maria zázračně zářil, když tuto oběť přinášel.” (F. Cinek, Mše svatá IV.)

Svatá, svatá, svatá Trojice nevýslovná, dej mně, abych přijal toto tělo k životu a ne k odsouzení. Dej mně, ať přináším ovoce, jež tobě se líbí, abych, když se budu líbit, žil v tobě, plnil tvá přikázání a s důvěrou vzýval tebe, Otče, aby když budu vyprošovat pro sebe království tvé a vůli tvou, jméno tvé, Pane, ve mně bylo posvěceno, poněvadž jsi mocný a slavný a tobě sláva na věky věků. Amen (apoštolské konstituce)

Povinností je nekrvavou oběť přinášet a bohoslužbu v duchu konat (Athenagoras, Apologie 13)

Protože v každé oběti pozorujeme čtveré: komu je obětováno, od koho je obětováno, co je obětováno, za koho je obětováno. Jeden a pravý prostředník, obětí pokoje nás usmiřuje s Bohem, zůstal jedno s tím, jemuž se obětuje, jedno se učinil s těmi, za které se obětoval, jeden sám byl, jenž obětoval a co obětoval (sv. Augustin, O Trojici IV)
Pravou obětí je každý čin, který konáme, abychom se spojili ve svatém společenství s Bohem, to jest čin směřující k tomu nejvyššímu dobru, jímž můžeme být skutečně blažení (O městě Božím X)
Skrze onu zvláštní oběť, při níž prostředník byl obětován, a již oběti starozákonní předobrazovaly, smiřují se nebesa se zemí a země s nebesy (Enchiridion 62)
V knězi Melchizedovi vidíme předobrazeno tajemství oběti Páně (De doctrina christiani, I,4)
Jak úctyhodná je důstojnost kněží, v jejichž rukou se Syn Boží jako v lůně Panny vtěluje (k Janovu evang.)
V Sermo 252 se mluví o tom, jak ženy si dávali na ruku roušku při přijetí Eucharistie
Modlíme se a přinášíme tu oběť vůbec za všechny, kdo potřebují pomoci (k Levit.)
Po homilii nastává propuštění katechumenů, věřící zůstanou (Sermo 49)
Ve mši svaté prolévá se Krev Kristova za hříšníky
Církev obětuje v Tělu a Krvi Ježíše Krista oběť chvály (sv. Augustin)

Cílem a účelem dokonalého zpěvu není nic jiného než pocta Bohu (J. S. Bach)

Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? (sv. Basil Veliký, O Duchu Svatém 27)

Slovem „Amen“ buď něco potvrzujeme nebo přání vyslovujeme nebo vůli a rozkaz vyjadřujeme (significatio affirmativa, optativa, imperativa Benedikt XIV.)

Pamatuj, křesťane, že se více vyplatí být zbožně přítomen na mši svaté než obejít v poutích celý svět (sv. Bernard)

Kdo požívá těla Kristova, bývá přivtělen ke Kristu a přechází v lásku a jednotu těla Kristova (kardinál Bona)
Ty rovněž buď všem poddán. Kristus nezříká se žádného místa a tam, kam ho položí kněz kterýkoli, byť i sebe hříšnější je. Podobně i ty buď lhostejným k jakémukoli místu a úřadu a nezříkej se žádného břemena, jakého ti uloží představení (kardinál Bona)

Kristus je obětí čistou, která vyvolené očišťuje, obětí svatou, která miláčky posvěcuje, obětí neporušenou, která skvrny naše smývá, chléb života věčného, jenž anděly a lidi občerstvuje a je kalichem nejdražší krve spojuje a zaplavuje (sv. Bonaventura)
Mše sv. je plná tajemství, jako moře kapek, slunce atomů, obloha hvězd a nebe andělů (sv. Bonaventura)
Pronikni, ó nejsladší Pane Ježíši Kriste, hlubiny a schopnosti mé duše nejlíbeznější a nejspasitelnější ranou své lásky, lásky pravé, radostné, apoštolské a přesvaté, aby má duše umdlévala a zmírala jedině láskou a touhou po tobě… (sv. Bonaventura, z díkůčinění po mši sv.)
Svatými nenazývají se kněží proto, že obětují tělo Páně, nýbrž, že obětují sebe, poněvadž každý přináší tělo své v oběť živou (sv. Bonaventura IV dist.)

Dále jsem si přál, aby mé čisté a hříchu neznalé tělo bylo trýzněno od chodidel až po temeno pro hříchy všech lidí a aby bylo pověšeno na kříž. To je nyní denně nabízeno na oltáří, aby si mě lidé více zamilovali a častěji si uvědomovali moje milosti (sv. Brigita, Revelaciones I,1)

Liturgie vrací klid, hluboký klid jistoty. Otevírá vyšší výhledy na to, co nás lidsky mate, skličuje, čemu lidsky málo rozumíne…Hledisko lidské slabosti, kolísavosti a omezenosti je jí cizí. Má svůj zorný úhel víry, zorný úhel Boží, jímž nezaviklá ani nejprudší bouře, pustošící víru v srdcích národů. Liturgie nezná neklidu lidské bědnosti, nezná malodušnosti, nezná lidské mdloby víry… (F. Cinek, Mše svatá, Výklad misálu I., zorný úhel liturgie)

Mše svatá je lék na nemoci a celopal na zaplacení našich hříchů (sv. Cyprián)
Kněz u oltáře v pravdě zastupuje Krista…a pravou i dokonalou oběť obětuje Bohu Otci (Epistula 63)
Je náš úmysl, jednotlivé bratry oddělit od nákazy (schismatiků), obzvláště když ani oběť tam posvěcena být nemůže, kde Ducha Svatého není, ani Pán nepomůže na modlitby a prosby toho, jenž sám Pána urazil (Epistula 64)
Také když se společně scházíme s bratřími a slavíme s Božím knězem svatou oběť, máme pamatovat na skromnost a ukázněnost (O modlitbě Páně)
Nemůže být, bratři nejmilejší, na škodu ani náboženství ani víře, že tam kněžím Hospodinovým není dovoleno obětovat a svatá tajemství slavit. Slavíte je zajisté a přinášíte Bohu oběť vzácnou, slavnou, jež vám mnoho přispěje ke slávě nebeské (sv. Cyprián Nemesianovi, Ep. 77)

Políbení je znamení, že duše jsou co nejúžeji spojeny mezi sebou a že všechnu vzpomínku na utrpěné křivdy od sebe zapudily. Proto Kristus řekl: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tu se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar“. Je proto políbení smířením a proto svaté (sv. Cyril Jeruzalémský, Katecheze 5)

Bohoslužba člověka, který má srdce zkažené mstou, je na nic (mnich Daniel)

Uberto Decembrio ve svém listě z roku 1399 napsal, že v pražském hlavním chrámu „ve dne v noci, což jsem neviděl nikde jinde, nepřetržitě služby boží se slouží” ve Vincy SCHWARZ (ed.): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Praha 1940, s. 20.

V neděli – v den Páně – se shromážděte, lámejte chléb, vzdávejte díky, když jste předtím vyznali své hříchy, aby vaše oběť byla čistá. Ať mezi vás nechodí nikdo, kdo má spor se svým bližním, dokud se neusmíří, aby vaše oběť nebyla znesvěcena (Didaché)

A běžte horlivě do shromáždění, neboť to je vaše chvála, kterou vzdáváte Bohu. Vždyť jak se omluví Bohu ten, kdo nepřijde v den Páně, aby slyšel slovo spásy a přijal božský pokrm, který trvá na věky? (Didascalia Apostolorum II)

Celý život Pána našeho Ježíše Krista na tomto světě nebyl ničím jiným, než jedinou slavnou mší svatou, při které byl on sám hlavním oltářem, chrámem, knězem a obětí (Diviš Kartuzián, O životě kněze 16)

Toto obmytí se neděje, aby se skvrny tělesné smyly…ale na znamení, že se naše duše i od nejmenších poskvrn musí očistit. Z té příčiny si kněz myje jen konce prstů a ne celé ruce (sv. Dionýsius, O nebeské hierarchii)

Bratr Dominik obětoval mši svatou a říkal nedělní modlitbu s takovou vroucností, že jeho zbožnost zářila i v očích všech asistujících (kanonizační výpověď)
Bratr Frugerius z Penna řekl: Často jsem se účastnil mše, kterou slavil v klášteře nebo na cestě. Vždy jsem viděl, jak byl dojat až k slzám (kanonizační výpověď)

Nic nezůstalo z uměleckých památek ani na chodbách, ani na portálech ani v klášteřích. Malované obrazy byly pomazány, co se dalo spálit, bylo hozeno na hranici, co se nedalo spálit bylo rozbito na kusy. Ani cena peněžitá ani cena umělecká nebyla s to, aby něco zachránila (Erasmus Rotterdamský v listu Pirkheimerovi o „liturgické reformě“ v Basileji)

Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat hříchy, kát se v modlitbě…účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením…Často jsme to opakovali: Tento den vám Pán dal k modlitbě a odpočinku. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme (Eusebius z Alexandrie, Sermo de die dominica)

Ó Pane, přeměň nás všechny v tebe! Rád bych tě především prosil, abys mě učinil naprosto shodného s tvým nejsvětějším lidstvím ve všech tvých ctnostech, souženích, utrpení a mučení, a především v tvé nízkosti, pokoře a zmaření (sv. Fidel z Sigmaringen)

Při sloužení mše sv. ocital se světec často ve vytržení. Tvář jeho bývala při tom změněna a nadpozemskou velebností ozářena, takže lid nemohl se ubránit hlubokému pohnutí a slzám (životopis sv. Filipa Neri)
V modlitbě žádáme Boha o milosti, ve mši svaté ho nutíme, aby nám je dal (sv. Filip Neri)
Od papeže Řehoře XIV. obdržel povolení, aby směl sloužit mši svatou v malé oratoři, která byla zřízena vedle jeho pokoje. Když sloužil mši svatou, stával často po celé hodiny s rukama pozdviženýma v modlitbách jako bezduchá socha. Po Agnus Dei všichni odešli, ministrant zhasl svíce a dal na dveře cedulku: “Ticho! Otec slouží mši sv.” Po dvou hodinách zaklepal a pokud obdržel dovolení, vešel, opět rozžal svíce a sv. Filip dokončil mši sv. (závěr života sv. Filipa)

V ustanovení Felixa I. má původ církevní zákon, že mše svatá smí být sloužena jenom na oltářích, do kterých při svěcení byly zazděny ostatky svatých (F. Cinek, Mše svatá, IV. díl, část II.)

Prosím také v Pánu všechny své bratry kněze, kteří jsou, stanou se a touží se stát kněžími Nejvyššího, aby, když chtějí slavit mši, byli čistí a s ryzím smýšlením, s uctivostí a se svatým a čistým úmyslem přinesli pravou oběť nejsvětějšího těla a krve našeho Pána Ježíše Krista; ne z nějakého světského důvodu, ani ne z bázně či lásky k některému člověku, “že by se chtěli dělat pěknými v lidských očích” (Kol 3,22). Ale celá vůle, pokud pomůže milost Nejvyššího, ať směřuje k Bohu a touží po tom, aby se tím zalíbila jen jemu, nejvyššímu Pánu, poněvadž jen on při tom působí tak, jak se mu líbí. Neboť kdyby někdo jednal jinak než podle jeho slova: “To čiňte na mou památku” (Lk 22,19), stane se zrádcem Jidášem a “proviní se proti tělu a krvi Páně” (1 Kor 11,27) (sv. František z A., list generální kapitule)
Denně se ponižuje Král nebes i země jako tehdy, když sestoupil z královského trůnu do lůna Panny! Denně sestupuje z Otcova lůna dolů na oltář. Denně se nám představuje v podstatě chleba. Jak obdivuhodná velikost! Jak úžasná blahosklonnost! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost! Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn se tak snižuje, že se pro naši spásu skrývá v nepatrné podstatě chleba. Celé lidstvo, užasni! Zachvěj se, celá země! A nebe ať jásá, když je na oltáři v rukou kněze Syn živého Boha! Všichni musí padnout nakolena, aby prokázali Pánu, živému a pravému Bohu, chválu, slávu a čest! Celá země ať se ti klaní a také my se ti klaníme, Pane Ježíši Kriste, zde a na všech oltářích celého světa a oslavujeme tě, neboť skrze svůj svatý Kříž jsi vykoupil svět. Ten, který trůní po pravici Otce, je zde. Proto prosím všechny své bratry se vší láskou, jaké jsem schopen, aby prokázali všechnu úctu a všechnu čest nejsvětějšímu Tělu a nejsvětější Krvi našeho Pána Ježíše Krista! (sv. František z Assisi)
Člověče, chvěj se, světe žasni, nebe jásej, když Kristus, Syn Boha živého, je přítomen na oltáři v rukou kněžských (sv. František z A., List ke kněžím)

Kněz obětující denně obět nejsvětější má se také obětovat za spásu bližních (sv. Jan František Regis)

Dosud jsem ti nic neřekl o slunci duchovních cvičení, jímž je přesvatá, posvátná a naprosto svrchovaná oběť a svátost mše, střed křesťanského náboženství, jádro zbožnosti, duše uctívání, nevýslovné tajemství, jež v sobě obsahuje propast božské lásky a jímž se na nás Bůh skutečně obrací a uděluje nám velkoryse své milosti a svá dobrodiní (sv. František Saleský, Filotea, II,14)
Ze všech věcí, jež v Církvi sv. jsou, je mše sv. nejvyšší a nejdrahocennější, poněvadž se v ní nejsvětější Svátost oltářní posvěcuje a Bohu nejvyššímu ve svatou oběť přináší (Filotea, II,14)
Všemožně se tedy snaž být na mši svaté denně, abys tam s knězem předkládala za sebe i za celou Církev oběť svého Vykupitele Bohu, jeho Otci (Filotea, II,14)
Od přijímání až do konce děkuj jeho božské velebnosti za jeho vtělení, život, smrt, za jeho utrpení i za lásku, kterou nám v této svaté oběti prokazuje; skrze ni ho zapřísahej, aby byl stále milostiv tobě, tvým rodičům, přátelům a celé Církvi (sv. František Saleský, Filotea, II,14)

Pevně se toho tedy drž a nikdy nepochybuj, že se samo jednorozené Boží Slovo, které se stalo člověkem, nabídlo Bohu za nás jako dar v oběť, velmi příjemnou vůni Bohu. Jemu spolu s Otcem a Duchem Svatým obětovali patriarchové, proroci a kněží ve Starém zákoně zvířecí oběti. Jemu s Otcem a Duchem Svatým, s nimiž má jediné božství, nepřestává v Novém zákoně přinášet svatá a obecná Církev po celém světě ve víře a lásce oběť chleba a vína (sv. Fulgencius, Petrovi o víře)

Papež Gelasius byl papežem v letech 492-496. Knihy manichejců bludařů dal spálit a nařídil pro tu dobu svaté přijímání pod obojí spůsobou, poněvadž manichejci zakazovali požívání vína a z té příčiny bludné předpisovali přijímání jenom pod jednou spůsobou.

Ujišťuji tě, že tomu, kdo zbožně naslouchá mši svaté, pošlu v posledních okamžicích jeho života tolik svatých andělů, aby ho posilovali a chránili, kolikrát byl zbožně na mši svaté (sv. Gertrudě Pán Ježíš, kn. 3, 16)
Věčný Otče, obětuji Ti nejdrahocenější Krev Tvého Božského Syna Ježíše ve spojení se svatými mšemi, které sa dnes slaví na celém světě, za všechny duše v očistci, za hříšníky na všech místech, za hříšníky v celé světové Církvi, za hříšníky v mém vlastním domově a v mé vlastní rodině. Amen. (sv. Gertrůda)

Vzhůru srdce. A každý, kdo stojí v chrámu, pomýšlí na to, co se má stát – že v tomto okamžiku Beránek Boží jde, aby se dal pro něho zabít, že božská krev samého Pána se vlévá do kalicha na jeho očištění a že se všechny nebeské síly spojily s knězem a modlí se za něho – pomýšlí na to a obrací své srdce od země k nebi, od tmy ke světlu, a volá spolu se všemi: Máme je u Pána (N. V. Gogol, Rozjímání o božské liturgii)

Člověk je hostie a jeho život je mše svatá. Cílem je jeho proměnění, konsekrace (sv. Hildegarda z Bingenu, Liber vitae meritorum)

Sv. Charbel Makhlouf denně konal adoraci. Vstával v noci a modlitbou se několik hodin připravoval na mši svatou, po níž dvě i tři hodiny konal díkůčinění

Sv. Ignác Antiochijský užívá ve svých listech (Fil. 4, Trall. 7, Ef. 5, Magn. 7) výraz „mensa eucharistica“ – oltář Eucharistie

Sv. Ignáci a jeho Tovaryšstvu jsme zavázáni velikým díkem za obranu mše sv., nejvyššího to duchovního pokladu, v nějž uložil Bůh “zřídlo veškeré svatosti”. Protestantismus a hlavně kalvinismus nejzavileji útočili na mši sv. a zahrnovali ji nejhoršími potupami. I národ náš vděčí sv. Ignáci za záchranu tohoto nejvyššího duchovního statku. R. 1555 přišel do Prahy sv. Petr Kanisius… (F. Cinek, Mše svatá, IV. díl)

Při eucharistické oběti se krev neprolévá materiálně, nýbrž mysticky, tj. oběť eucharistická na skutečné prolití krve na kříži poukazuje a je představuje (Innocenc III.)

Tato Božská oběť je proto ustanovena, abychom nebyli Bohu nevděčnými (sv. Irenej o Eucharistii)
Jelikož tedy jméno Syna patří i Otci a jelikož Církev na každém místě přináší skrze Ježíše Krista oběť všemohoucímu Bohu, z tohoto obojího ohledu se správně říká: Na každém místě se obětuje a přináší mému jménu oběť čistá
Oběť Církve, o které Pán učil, že má být přinášena v celém světě, se před Bohem počítá za oběť čistou a jemu milou. Ne že by Bůh potřeboval naši oběť, ale protože ten, kdo obětuje, dochází v tom, co obětuje, slávy, jestliže je jeho dar přijat (sv. Irenej, Adversis heresis IV)

Políbením pokoje mají být všichni s lásce spojeni, aby hodně přijali svátost těla a krve Kristovy, poněvadž nedělitelné tělo Páně žádné dělení nepřipouští (sv. Izidor S.)

Církev žije z Eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje jen každodenní zkušenost víry, ale synteticky shrnuje i jádro tajemství Církve (Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia)
Svátostné kněžství nemůže být v žádném případě nahrazeno. Jestliže totiž v některém společenství chybí kněz, chybí mu vykonávání svátostného poslání Krista, Hlavy a Pastýře, které patří k samotné podstatě života společenství. Neboť „celebrantem, který v osobě Kristově může slavit svátost eucharistie, je pouze platně vysvěcený kněz.“ (Jan Pavel II., Redemptionis sacramentum)

Přišel-li jsi sem se modlit, tedy srdcem i ústy se modli! Ale přišel-li jsi sem tlachat, věz, že jest psáno: Dům Boží dům modlitby jest! A proto nečiň ho tlachárnou! (sv. Jan Almužník)

Ó milá babičko, já rád ministruji při jedné mši nebo při více mších. Učení mi pak jde lehčeji do hlavy (sv. Jan Berchmans v 7 letech na dotaz babičky, kde byl tak brzy ráno)

Oběť mše svaté je tak vznešená, že bychom potřebovali tři věčnosti, abychom ji důstojně uctili. První k přípravě na vystoupení k oltáři. Druhou, abychom slavili v extázi svatá tajemství. Třetí, abychom dobrořečili a děkovali Bohu za tento neporovnatelný dar. Ach, je pozdě, budeme mít jen jednu věčnost k děkování, nebo spíše abychom napravovali své nedbalosti a své nedostatečnosti z chrámu (sv. Jan Eudes)

Po krátkém odpočinku konával o půlnoci s duchovními bratřími hodinky jitřní a potom bděl na modlitbách do rána připravuje se na mši sv., kterou sloužival tak vroucně, že nezřídka slzíval a u vytržení mysli s Kristem Pánem a Marií Pannou se obiral. Aby uchoval si čistě svědomí, zpovídal se téměř každodenně, a když mu to vytýkáno bylo, řekl pokorně: „Nevím ani dne, ani hodiny, kdy povolá mne Pán, aby činil počet se mnou (Životopis sv. Jana z Fakunda)

Ať si všichni, kdo v budoucnu ponesou jméno křesťanů, uvědomí, jak veliká je Boží dobrota vůči nám, a ať mu nikdy nepřestanou přinášet s celou Církví oběť chvály (sv. Jan Fisher, k žalmu 101)
Příčinou úpadku v Církvi je téměř vždy nedbalost a špatné zacházení s Nejsvětější Svátosti oltářní. Na druhé straně dobám pravé reformy a rozkvětu života Církve předcházela láskyplná úcta k Nejsvětější Svátosti (sv. Jan Fisher)

Ó, knězi Boží, pozoruješ-li výši nebes, vyšším jsi, pozoruješ-li krásu slunce, měsíce, hvězd, krásnějším jsi, pozoruješ-li vznešenost pánů, vznešenějším jsi, jediný Stvořitel tě převyšuje (sv. Jan Kasián)

Ne zajisté kdo slouží, ale kdo nad tajemstvími je vzýván působí posvěcení. Proto ihned, jakmile kněz z osoby našeho Spasitele pronese slova: „Toto je tělo mé“, proměňuje se chléb v tělo Pána našeho a smísené víno v téhož drahocennou krev, ač způsoby zůstávají (patriarcha Jan Maro)

Už při první mši svaté dostalo se mu ve vytržení mysli nebeského pokynu, aby svůj život zasvětil vykupování křesťanských věžňů ze zajetí mohamedánského (životopis sv. Jana z Mathy)

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák je tedy určen peklu (sv. Jan Vianney, kázání)
Kdybychom znali hodnotu mše svaté, s jak velkou horlivostí bychom jí naslouchali
Všechny dobré skutky dohromady neplatí tolik jako mše svatá, protože jsou to jen skutky lidské, ale mše svatá je dílo Boží (sv. Jan Vianney)

Co to pravíš Mojžíši? Což může krev ovce zachránit člověka rozumného? Ovšem, praví. Ne proto, že je to krev, ale proto, že je obrazem krve Kristovy (sv. Jan Zlatoústý)
Když vidíš, kterak Pán jako oběť na oltáři leží, kněz před obětí stojí a modlí se, a kterak všichni se červenají vzácnou onou krví: myslíš, že jsi ještě mezi lidmi a na zemi? (O kněžství)
Jak na výsost čistý musí být ten, jenž se účastní hodů tak vznešené oběti. Jak zářivého lesku musí být ruka, která toto tělo rozdává, ústa, jež tímto ohněm se naplňují
Když tedy vidíš posvěceného služebníka Páně k nebi zdvíhat svatý dar obětní, nesmíš se domnívat, že on je vlastně knězem, nýbrž musíš se povznést nad to, co vidíš, a neviditelnou ruku Ježíše Krista pozorovat
V nebi zpívají serafíni hlasitě třikrát svatý, na zemi rozléhá se stejný zpěv z úst shromážděné obce. Takto se spojuje nebe a země k téže okázalé slavnosti: jeden je dík, jedna chvála, jeden sbor, jenž společně plesá, jejž uspořádala nekonečná dobrota Páně, která se k nám snížila a již shromáždil Duch Svatý. Na této harmonii spočívá záliba Otcova. Z nebe má svou melodii, je řízen rukou Nejsvětější Trojice, tak že sladké a blažené zvuky, zpěvy andělů, chvalozpěvy ustavičně se ozývají (homilie 1 Vidi Dominum)
Co to znamení svatým políbením? Ne políbením s přetvářkou jako Jidáš políbil Pána. Políbení k tomu slouží, aby roznítilo lásku, abychom se milovali, jako se milují bratři, jako otcové milují dítky, ano daleko více. Ba o tomto políbení dá se ještě mnoho jiného uvést. Co pak? Jsme chrámy Kristovými, líbáme tedy práh chrámový, když se navzájem líbáme. Kristus překračuje tento práh, když přijímáme. Vy, kdo máte účast v tajemstvích, víte, co míním. Ne obyčejnou čest přijímají naše ústa, nýbrž požívají tělo Páně
Král je tu přítomen, a přítomní jsou také andělé, a ty opovažuješ se u přítomnosti jejich státi? Jaká to drzost! Jak dojdeš takto pomoci a jak usmíříš rozhněvaného Boha?
Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednota smýšlení, souzvuk duší, svazek lásky, modlitby kněží (sv. Jan Z., PG 48)
Ti, kdo při mši tlachají anebo se smějí, zasluhují, aby v kostele byli usmrceni bleskem (sv. Jan Z.)

Kdo z nás může říct, že jedná s Bohem s úctou, kterou si zaslouží? Nebo čí duše se chvěje uvnitř, když adoruje nevyslovitelnou Výsost, jak je nám řečeno o mši svaté, že „mocnosti se třesou“? Kde je stud, který bychom měli pociťovat před tím nekonečným Věděním, které ví, co jsme, a vidí vše uvnitř nás? Kde může být nalezena poslušnost, která nepotřebuje druhou výzvu? Kde je moudrost, která ukazuje duši, jak nejlépe sloužit a potěšit Všemohoucího? Mají křesťané vhodnou vděčnost pro jeho nekonečné a nevýslovné výsady, nebo dávají takovému mocnému Bohu a Pánu, jemuž slouží duší i tělem, co se patří? Když kdokoli soudí sebe, uvidí, jak hluboce upadl do hříchu a ubohosti (sv. Jan z Avily, dopis)
Naše mysl je hluboce pohnuta uvědomováním si Kristovy přítomnosti na oltáři, ale pokud dále poznává, že Kristus přichází k nám, protože jeho touha po nás je jako ženichova touha po jeho nevěstě, jež ho nenechá prožít jeden den, aniž by ji neviděl, nehovořil s ní, tak všechna přání věřících ve všech jich srdcích společně s ním vytvoří odpovídající odpověď na takovou lásku. Touží pak v pláči volat se sv. Augustinem: “Pane, čím jsem Ti, že mě vyzýváš, abych Tě miloval? Čím jsem pro Tebe? Proč tak vřele toužíš mě spatřit a přijmout? Ty, který přebýváš v nebesích s těmi, kteří vědí jak Ti sloužit a milovat Tě, Ty přicházíš ke mně, který ví, jak Ti ublížit a pak Tě nehodně odprošovat.” (sv. Jan z Avily, dopis o přípravě na mši sv.)

Pamětlivi této Boží dobroty a s vědomím, že jsme byli povýšeni ke královské důstojnosti bez zásluh, jenom z Božího slitování, považujeme za vhodné zvelebovat kostely, postavené našimi předchůdci, a k větší Boží slávě budovat také nové a prokazovat jim poctu dary, jimiž se projeví naše vděčná zbožnost (životopis sv. Jindřicha)

Bůh nám dá všechno, o co ve mši svaté prosíme, a dá nám i to, na co ani nepomyslíme, ale potřebujeme to (sv. Jeroným)
Již ve IV. století ponořoval se pergamen, na němž se psala slova evangelia, do barvy červené, purpurové, písmena se malovala zlatem a vazba se zdobila drahokamy (v epistule 22)
Všechno Bohu dal, kdo se Bohu obětoval (sv. Jeroným, Epistula 53)

Pro mě není nic tak útěšného, tak pronikavého, tak vrušujícího, tak strhujícího jako mše. Mohl bych být na ní pořád a nebyl bych unaven. Není to pouhá forma slov - je to veliká činnost, největší činnost, která může být na zemi. Není to jenom vzývání, ale odvážím se použít to slovo, vyvolávání Věčného. On, před nímž se andělé sklánějí a ďáblové třesou, se zpřítomňuje na oltáři Tělem a Krví (blahoslavený John Newman, The Story of the Convert)

Mše svatá je nejvznešenější modlitbou. V ní obětuje Pán Ježíš svému nebeskému Otci sebe - klaní se mu, děkuje mu, odprošuje ho a prosí za svou Církev, za lidi - své bratry a za hříšníky. V Nejsvětější svátosti je Pán Ježíš ve stavu oběti a koná tudíž svou velebnou modlitbu v ní stále dál. Proto spojujme se s touto jeho modlitbou a modleme se na čtverý úmysl mše sv. Taková modlitba obsahuje všechen poměr a vztah člověka k Bohu a zavírá v sobě úkony všech ctností (sv. Julián Eymard, Nejsvětější Svátost oltářní)
Mše svatá je nejsvětější náboženský úkon, pro Boha nejslavnější a pro naši duši nejprospěšnější. Získáváme při ní sílu, abychom milovali Boha a bližního a dokázali mu odpouštět (sv. Julián Eymard)

Amen – je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravišti. Je pro nás jakoby ještě krví jejich obklopeno a kadidlem jejich lásky vonným učiněno (sv. Justin)

Věřím, že mše je zpřítomnění toho zdaleka nejdůležitějšího v životě mém i v životě společnosti? (otázka ke zpytování svědomí, kancionál z r. 1990)

Uděluješ-li svátosti, bratře, rozjímej o tom, co konáš; sloužíš-li mši svatou, rozjímej o tom, jaký dar přinášíš; modlíš-li se v chóru, rozjímej o tom, s kým mluvíš a co říkáš; zabýváš-li se vedením duší, rozjímej, jakou krví byly obmyty. A ve všem, co děláte, projevujte lásku (sv. Karel Boremejský, kázání na jeho poslední synodě)

Uberto Decembrio ve svém listě z roku 1399 napsal, že v pražském hlavním chrámu „ve dne v noci, což jsem neviděl nikde jinde, nepřetržitě služby boží se slouží Vincy SCHWARZ (ed.): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Praha 1940, s. 20.

Každou hodinu denní i noční vídám, jak se po světě slouží mše svatá, ano vidím i vzdálené obce, kde se ještě slouží právě tak, jak ji sloužili apoštolové. Nad oltářem vídám bohoslužbu nebeskou, při které andělé doplňují všechno, co kněz opomene. Za ty členy obce, kteří pobožní nejsou, musím ovšem obětovat své srdce a úpím k Bohu o slitování. Vidím též mnoho kněží sloužit mši svatou uboze. Ti, kteří ve své škrobenosti příliš dbají jen o to, aby zevně v ničem nechybili, často pro tuto péči zanedbávají usebranost vnitřní. Stále myslí jen na to, jak se lid na ně dívá, a proto nevidí Boha (blahosl. Kateřina Emmerichová, Svaté kněžství)
Viděla jsem, jaké podivuhodné požehnání přináší účast na mši svaté, jak se podporuje veškerá práce a všechno dobré a jak se tím nic nezamešká. Jak často jediný člen domácnosti, když se účastní mše svaté, přinese toho dne požehnání celému domu (blahosl. Kateřina Emmerichová, Svaté kněžství)
Ona (Svatá Matka) řekla velmi mnoho dalších věcí, které je pro mne bolestné vyprávět. Řekla, že kdyby jediný kněz přinesl nekrvavou oběť tak záslužně a se stejným smýšlením jako apoštolové, mohl by odvátit všechny pohromy (které mají přijít)
Viděla jsem politováníhodné věci. V chrámu hráli hazardní hry, pili a mluvili tam. Dvořili se také ženám. Pronikly sem všechny druhy ohavností. Kněží dovolili vše a sloužili mši s velkou neúctou. Viděla jsem, že jen nemnozí z nich ještě byli zbožní a jen nemnozí měli na věci zdravý názor (blahosl. Kateřina Emmerichová, 27.9. 1820)

Modlitby a pobožnosti všech svatých celého světa dohromady nemají takovou cenu, jako jedna mše svatá. Proč? Jsou to modlitby pouhých lidí. Při mši svaté však sám Pán Ježíš Otce nebeského chválí, jemu děkuje, ho usmiřuje a prosí jménem naším a zvláště jménem těch, kteří jsou zbožně přítomni na mši svaté. Můžeme tedy mší svatou Boha opravdu v nejvyšší míře chválit, jemu děkovat, ho usmiřovat a prosit. Proto má Bůh ze mše svaté oslavu největší. Žádnou modlitbou, ani ničím jiným nemůžeme Boha noslavit, jako mší svatou. Mše svatá je nejen největší oslavou Boží, ale i pro nás má užitek nesmírný (katechismus kardinála Tomáška)

Katakomby jsou svědky slavení bohoslužby s Eucharistií (biskup Kupka, O mši svaté).
Mše sv. je obětí smírnou, to bylo vždy přesvědčení Církve svaté. Nejlepším důkazem jsou liturgie, jejichž znění nám hlásá, čemu Církve věřila a čemu učila
Při mši svaté neběží pouze o odpuštění viny a trestů za hříchy, nýbrž i o jiné potřeby (pro aliis necessitatibus), a dobra přirozená a nadpřirozená, hlavně o milosti úkonné (gratia aktuales), abychom v dobrém prospívali a nadpřirozeného cíle dosáhli
Sv. Řehořem Velikým byl vývoj mešní liturgie římské v podstatných věcech ukončen
Církev sv. dobře zná nesmírnou cenu nejsvětější Svátosti oltářní, v níž chová svůj nejdražší poklad, statek všech statků – svého božského Spasitele
Velebná Svátost je studnice naplněná nejhlubším tajemstvím sv. víry a proto pouze duše andělské, mezi něž náleží především sv. Tomáš A., mohu se odvážit opěvovat toto vznešené tajemství
Na oltáři máme vzor všech ctností, zvláště pak vzor nejsvětější lásky k Bohu a lidem. Z lásky k Bohu a k lidem zmařuje Kristus Pán na oltáři Sama sebe a přináší se Bohu v oběť za lidi
Panenský Kristus a panenská Církev nutně žádají i panenských kněží a nehodí se ke službě Kristově, kdo nemá dost odvahy žít v čistotě těla
Řekové žádají i na svých kněžích, aby buď tři dny, nebo alespoň jeden den před nejsvětější obětí obcování manželského se zdržovali
Svět nezná vyšších statků nad peníze, rozkoše a ukojení pýchy
S naukou měnili protestanté i obřady večeře Páně
V prvních třech staletích byla liturgie v jednotlivých církevních provinciích v podstatě velmi podobná
Preface o Nejsvětější Trojici je nadšeným vývodem pravdy z Athanášova vyznání víry: „Víra pak katolická je to, abychom jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě ctili a neslučovali osoby ani nedělili podstatu“
Reformátoři nařídili, aby slova konsekrační hlasitě se vyslovovala. To jim bylo nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž jen zástupcem lidu, jenž má rozumět tomu, co říká
Ještě před protestanty popírali (ve 12. stol.) obětní ráz eucharistie Petrus de Bruis a Arnoldisté (nazvaní tak po Arnoldu z Brescie), tvrdíce, že v církvi oběti vůbec není. Oběť mše sv. popírali Katharové a Albigenští (v 12. a 13. století), aby nemuseli uznávat viditelné kněžství v církvi; mši obětí ďáblovou nazývali Bogomilové (v 13. a 14. století). Mistr Jan Hus uznával sice pravost oběti mše sv., ale zdá se, že moc konsekrační odpíral kněžím nehodným. (poznámka č. 4 Lenz, Učení mistra Jana Husa, str. 124. Ve vězení kostnickém Hus napsal: „Dico etiam, quod tam bonus, quam malus sacerdos conficit, quia per ipsum Deus facit.“) Nejdůležitější však a hlavní popěrači a nepřátelé oběti mše sv. jsou protestanté. Popírajíce obětní ráz eucharistie, popírají i prostřednický úřad kněží, jakožto viditelných zástupců Kristových a služebníků církevních. Luther sám po svém odpadu sloužil nějaký čas mši sv., ale brzy ji také zavrhl. Proč tak učinil, vykládá ve spise „De missa privata et unctione sacerdotum; r. 1521“. Trápily prý ho výčitky svědomí, že tak často slouží mši sv. Tu se mu zjevil ďábel (v knize je poznámka 5) a radil mu, aby mše sv. nechal. Luther ho poslechl a od té doby nazývá oběť mše sv. největším bludem papeženců, uznávaje toliko eucharistii jako svátost
Tichá modlitba při kánonu velmi dobře ukazuje tajuplný ráz oběti mše svaté a připomíná věřícím, aby plni sv. úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají
V liturgii sv. Marka, Jakuba, Basila a Jana Z. vyslovují slova konsekrační nahlas a lid odpovídá „Amen“
Vzájemné živé spojení mezi nebem, zemí a očistcem dochází zvláště velkolepého výrazu při oběti mše sv.
Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma
Gelasiův sakramentář se dělí na tři části: první obsahuje církevní dobu od vánoční vigilie po oktáv velikonoční, druhá svátky svatých, třetí neděle po Duchu Svatém a kánon mše sv.
Životopisec Řehoře Velikého jáhen Jan píše o Řehoři V.: „Kodex Gelasiův o slavení mše zkrátil na jeden svazek, mnoho vynechal, málo změnil a něco přidal pro výklad evangelia. V kánonu přidal: „(abys) naše dny v pokoji svém pořádal a od věčného zatracení nás vysvobodil a k zástupu svých vyvolených nás připojil“
Řehoř V. slovo kánon (mešní) poprvé užil v listu k biskupu Janovi do Syrakus
Dvě poslední prosby (kánonu) za ochranu od věčné záhuby a za přijetí do nebe jsou zamilovanými myšlenkami Řehořovými, v nichž se jeho duch řeholníka ustavičně pohyboval (biskup Kupka, O mši svaté)

Každodenně býval přítomen vkleče na mši sv. a trávil několik hodin na modlitbách, ať měl sebe vice starosti a naléhavé práce. Všechno, cokoli podnikal, činil ku cti i slávě Boží a věčnému i časnému blahu svých poddaných. Bůh pak žehnal všem krokům jeho, a jméno jeho bylo slovutným po celém křesťanstvu (F. Ekert, sv. Ladislav, král)

Na tuto tedy oběť, kterou tobě přinášíme na památku postního dne večeře Páně, při níž Pán náš Ježíš Kristus, tvůj Syn, ustanovil obětní řád Nového zákona, proměnil chléb a víno, jež kněz Melchizedech jako předobraz budoucích tajemství obětoval, ve svátost těla svého a krve své, rač milostivě shlédnout (liturgie sv. Ambrože, Zelený čtvrtek)
Dal jsi nám jednorozeného Syna svého jako oběť a pomazaného jako beránka a chléb nebeský, nejvyššího kněze a oběť (liturgie arménská)
Ty, kterýs nám milostivě dopřál takto se společně a jednomyslně modlit, ty, kterýs slíbil, že vyslyšíš prosby, když se dva nebo tři shromáždí ve tvém jménu, ty sám teď splň prosby svých služebníků, ať vedou k našemu dobru: dej nám v tomto věku poznání tvé pravdy a v budoucím život věčný
Pamětlivi tedy tohoto spasitelného příkazu a všeho, co se pro nás stalo: ukřižování, pohřbení, vzkříšení třetího dne, vstoupení na nebesa, usednutí po pravici a slavného druhého příchodu. (Zvolání): Tvoje z tvého tobě přinášíme za všechny a za všechno (liturgie sv. Jana Z.)
Pane nejsem hoden, abys vešel pod špinavou střechu duše mé (k přijetí Eucharistie)
Nemáme jiné pomoci, nemáme jinou naději, mimo Tebe, přečistá Panno. Ty nám pomáhej, v Tebe doufáme, tebou se chválíme, jsme tvoji služebníci, nedopusť, abychom byli zahanbeni (závěr liturgie sv. Jana Z.)
Proto, přesvatý Vládce, i my hříšní a nehodní služebníci, které jsi uznal za hodny sloužit tvému svatému oltáři, ne však pro naši spravedlnost, vždyť jsme na zemi nevykonali nic dobrého, ale pro tvou milost a dobrotu, jež jsi na nás bohatě vylil, odvažujeme se přiblížit ke tvému svatému oltáři. Předkládáme ti způsoby svatého těla a krve tvého Krista, modlíme se k tobě a vzýváme tě, Svatý svatých: Kéž z rozhodnutí tvé dobroty sestoupí tvůj svatý Duch na nás a tyto předložené dary, požehná je, posvětí a učiní zjevnými (liturgie sv. Basila)
Dej ať skrze toto tajemství vody a vína jsme účastni božství toho, jenž přijal účast na naší lidské přirozenosti (liturgie římská)
Ať skrze slova evangelia jsou zahlazeny naše viny
Spolu se svým služebníkem naším papežem N., naším biskupem N. a se všemi pravověrnými šiřiteli katolické a apoštolské víry
I nám, svým hříšným služebníkům, doufajícím ve tvé přehojné milosrdenství, dej dobrotivě aspoň nějaký podíl ve společenství s tvými svatými
Prosíme tě zbav nás všeho minulého, přítomného a budoucího zla
Střetly se v divném souboji život a smrt. Je po boji. Ten, který zemřel, z mrtvých vstal, aby nám věčně kraloval (velikonoční sekvence)
Tato oběť, Bože, prosíme, nechť nás očistí a obnoví, řídí a ochrání. Skrze… (liturgie římská, postcommunio 6. neděle po Zjevení Páně)
Tělo našeho Pána Ježíše Krista, zachovej tvou duši k věčnému životu (římská liturgie)
Budiž na tomto … oltáři ctěna nevinnost, obětuj se tam pýcha, znič se hněv, buď zraněna rozkoš a každá žádostivost těla, obětuj se místo hrdliček oběť čistoty a místo holoubátek oběť nevinnosti (liturgie římská, svěcení oltáře)
Prosíme, Pane, budiž tobě stále přinášena oběť naší oddanosti, aby i ustanovení svatého tajemství vykonávala i podivuhodně v nás uskutečňovala tvou spásu. Skrze… (liturgie římská, secreta třetí neděle adventvní)
Pane, kéž čistou myslí chápeme to, co jsme požili ústy, a kéž tento časný dar je nám lékem pro věčnost
Pane, ať tvé tělo, které jsem požil, a krev, kterou jsem pil, utkví v mém nitru a dej, ať se ve mně neusadí skvrna hříchů, když mě občerstvily čisté a svaté svátosti (modlitby římské liturgie po přijetí Eucharistie)
Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí; ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleď, aby nikdo nebyl v hněvu. Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám dána byla (východní liturgie starokřesťanů, Testamentum našeho Pána Ježíše Krista)

V den slavný Zjevení Páně navštívilo Luciana v žaláři množství věřících, jimž on učinil dojemné kázaní, vybizeje ku stálosti ve víře. Tu prosili jej posluchači jeho, aby jim ještě naposled velebnou Svátost podal. Svatý mučedník ležel na zemi tak ukován, že jenom ruce měl volně. I položili křesťané na prsa jeho chléb a kalich s vínem, a tak sloužil on nekrvavou oběť Nového zákona. Hruď jeho byla oltářem, na nějž Ježíš Kristus sestoupil ve způsoby chleba a vlna. Kolem něho klečel zástup věřících, jimž on rozdával pokrm nebeský na posilu k obraně víry svaté. Hrozný žalář stal se svatyni, v níž ozývaly se nábožné modlitby a zpěvy věřicich. Posilnil se takto, vyslechl Lucian klidně ortel smrti a byl nazítří potom, dne 7. ledna roku 312. mečem sťat (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Lucian)

Zúčastňuj se rád a zbožně bohoslužeb Církve, a v kostele se měj na pozoru, aby ses nerozhlížel, zbytečně nemluv, ale zbožně se modli k Bohu ústy nebo rozjímáním v srdci (sv. Ludvík, závěť svému synu)
Ve dny postní žil o chlebě, zeleninách a vodě, za dnů kajicích nosil na těle žíněnku, býval každodenně na dvou i třech mších sv., čítával bedlivě Písmo sv. i knihy církevních Otců, a věnoval vůbec značnou část každého dne nábožným cvičením (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Ludvík)

Během 10. a 11. století se k reformnímu programu Cluny připojilo na dva tisíce benediktinských klášterů v celé západní a střední Evropě. Jedním z programových bodů reformy například bylo, že se v Cluny sloužila nepřetržitě ve dne v noci mše svatá, sotva jeden řeholní kněz skončil, už byl připraven v sakristii další. Tak to šlo dnem i nocí, měsíce a roky (R. Malý, Církevní dějiny)

Marín odpověděl:„Přízeň Krista Spasitele milejší je mi nad nestálou přízeň císařovu. Modlám obětovat nebudu.“ K rozkazu soudce Lysiáše biřicové svlekli stařečka ze šatů, povalili, metlami do krve zmrskali, a do žaláře odvedli. Příštího dne opět Lysiáš tázal se Marína, bude-li už obětovat bohům? Svatý Marín odvětil: „Jsem křesťan a obětuji toliko. Bohu, Stvořiteli nebes i země. Ďáblům obětovat nebudu“ (M. Kulda, Církevní rok V)

Tato božská oběť má při vyprošování moc nesmírnou, poněvadž i cena oběti této je nesmírná i důstojnost Ježíše Krista, pravého Obětníka při ní je neskonalá. Žádná milost a žádná věc nejsou tak velké, že by nemohly skrze obětování této oběti vyprošeny býti (Marchantius, Mystický traktát IV,15)

Nazývejme ji svátostí nebo závětí nebo latinsky benedictio, řecky eucharistie nebo večeří Páně, nebo přijímáním nebo jakýmkoli jménem posvátným, jak se komu líbí, jen když nebude poskvrněna názvem oběti (Martin Luther, Daniel Codex II )

Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez oběti, a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější, a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovat, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté. O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „Poněvadž ve Starém Zákoně dle svědectví svatého Pavla (Žid 7 kap.) starozákonní kněžstvo nedostačitelné bylo, aby mohlo člověčenstvo dokonalým učinit, musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupit jiný Kněz, dle řádu Melchizedechova, Kristus Ježíš, jenž by všechny, kteří posvěceni být měli, skutečně také k dokonalosti přivést mohl. A ač tento náš Bůh a Pán se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí Otci obětoval, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho smrtí zaniknout. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které byl vydán, své milované nevěstě, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána být musela a abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásnonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž se denně proviňujeme. Kristus Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchizededchova na věky ustanoveného. Jako Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína a odevzdal oboje pod stejnými způsobami svým apoštolům, které tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby je požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžskému nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To konejte na mou památku!“ jak těm slovům Církev katolická vždy rozuměla.“ Církev svatá přikazuje nám tedy věřit, že Kristus Pán, při poslední večeři ne pouze chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také oboje Otci svému nebeskému obětoval, a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal (Martin z Kochenu, Výklad mše svaté)
Klaním se Tobě, chválím a velebím Tebe, ó ty Horliteli pro spásu mou! Na všech oltářích, kdekoli přítomným jsi (Martin z Kochenu)

Jakmile král zemřel, přede vším ptala se, není-li tu kněze, jenž je lačný a mohl by obětovat mši svatou za duši jeho. Kněz Adeldach sloužil nejsvětější obět. Královna Matylda jí nábožně obcovala, kněze dvěma zlatými, uměle opracovanými náramnícemi obdarovala, a pak teprvé navrátila se k mrtvole kralovského chotě svého, kdežto ulevila bolesti své proudem vřelých slzí (z živopisu sv. Matyldy)

Kolikrát této noci mé srdce udeří, tolik tisíckrát ať tě svatí v nebi mým jménem velebí a tobě se klanějí, a kolikrát vydechnu tolik tisíckrát ať tě chválí mým jménem všichni andělé a volají: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů. Amen (sv. Mechtilda)

Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mně u oltáře Páně (sv. Monika ve Vyznání sv. Augustina)

Svatá Panno Maria, láskyplná a milosrdná Matko, já, nehodný a ubohý hříšník, obracím se k tobě celým svým srdcem a celou svou myslí a prosím tě: jako jsi stála pod křížem svého milovaného Syna, tak stůj milostivě i při mně a při všech kněžích, když slavíme nejsvětější oběť. Ať provázeni tvou přízní konáme tuto službu tak, aby byla důstojná trojjedinného Boha a hodná jeho zalíbení. Amen (přípravná modlitba přede mší svatou)

Když někdo není posvěcen, není mu dovoleno, aby při svaté liturgii předčítal od ambonu (II. nicejský koncil)

Norbert chtěl, aby jeho kněží “šli cestou Písma svatého a jejich vůdcem aby byl Kristus”. Vždycky jim kladl na srdce trojí: “přistupovat k oltáři a denním modlitbám Církve s čistým srdcem, v kapitule (při vyznání vin v řeholním shromáždění) napravovat všechno, v čem se dostali na scestí nebo co opomněli, a bratrsky pečovat o chudé” (Životopis sv. Norberta)

Příbuzní chtěli mu hlučnou slavnost primiční s okázalým průvodem do chrámu, hudbou a skvělou hostinou, pokorný
řeholník zamítl však tuto okázalost a sloužil svou prvni mši sv. tiše (F. Ekert, Církev, sv. Ondřej Corsini)

Sv. Ondřej z Avellina se ustavičně připravoval na smrt a zemřel 10. listopadu 1608 když na začátku mše svaté vyslovil slova: “Introibo ad altare Dei” - “Přistoupím k oltáři Božímu.” Po odnesení od oltáře byl zaopatřen svátostí nemocných.

A když už jsem v tom nařizování: Nemohu chválit, že když se scházíte, je to spíše ke škodě než k užitku. Předně slyším, že když se shromažďujete v církevní obci, oddělujete se jedni od druhých, a zčásti tomu věřím. Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý. Copak nemáte dost domů, kde byste se mohli najíst a napít? Či pohrdáte církevní obcí Boží, že zahanbujete ty, kdo nic nemají? Co vám na to mám říci? Pochválit vás? V tomhle vás chválit nemohu. Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb,vzdal díky, rozlámal ho a řekl: »Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku«. Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: »Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.« Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl chléb Páně nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně (apoštol Pavel v I Kor 11,17-27)

Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými (nejednoznačnými) prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria (dopis kardinálů Ottavianiho a Bacciho papeži Pavlovi VI., Řím, 25. září 1969)

Svatý rozjímatel utrpení Páně byl vždy při sloužení mše svaté tak rozechvěn, že plakával. Byl u oltáře jako proměněn. Pouhý pohled na něj při mši svaté otřásl i zatvrzelci (o sv. Pavlu od Kříže F. Cinek v knize Svatí v liturgii)

Zajisté zbožný a moudrý kněz když stojí u oltáře na nic jiného nemyslí, než na Krista a to ukřižovaného. Představuje Kristovu pokoru a trpělivost, Kristovu úzkost i bolest, zbožně a pilně rozjímá o potupě Kristově, jak byl popliván a bičován i ukřižován a jak zemřel na kříži, vzpomíná na utrpení Páně a křižuje sám sebe (Petr z Blois, Sermo 56)

Sv. Petr Damiani v dětství ztratil rodiče a pásl vepře. Našel zlatý peníz. Dlouho přemýšlel, co by si za to koupil. Nakonec zanesl ten peníz jednomu knězi a prosil, aby za jeho nebožtíka otce odsloužil mši sv.

Z hluboké pokory a úzkostlivosti bál se sloužit mši sv. považuje se ku slavení tohoto nejvznešenějšího tajemství víry za nehodného, až teprv na důtklivé domluvy svého zpovědnika odložil tuto bázeň a potom s největší zkroušenosti nekrvavou oběť Nového Zákona konal, lituje toho, že tak dlouho připravoval se o ty milosti, jichž v ní docházel (F. Ekert, sv. Petr Celestin)

Spíše se svět obejde bez slunce než beze mše svaté (sv. Pio z P.)
26. srpna roku 1917 psal jako voják sv. Pio z Neapole o. Agostinovi: „Jsem nesmírně smutný z jednoho důvodu, a to jmenovitě proto, že se zde nemůže celebrovat, neboť chybí kaple a ven se nesmí vycházet. Jaký je to smutek bez Ježíše!”

Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná(…)Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla. Dáno v Římě u sv. Petra roku Vtělení Páně 1570, 13. července, pátého roku Našeho pontifikátu (sv. Pius V., Bula Quo primum k misálu)

I když vzdálen tělesně, budu vám stále nablízku duchovně a po všechny dny se budeme setkávat v božské oběti mše svaté, před svatostánkem, odkud prýští síla k boji a jisté protředky k vítězství (Pius X., promluva k fracouzským biskupům 27.2. 1906)
Nemodlete se při mši svaté, ale mši svatou (sv. Pius X.)

Aby věřící měli živější účast při službách Božích, staniž se gregoriánský zpěv v těch částech, které patří lidu, opět lidovým zpěvem (Pius XI., Divini Cultus)

Svatá liturgie je tedy veřejným kultem, který náš vykupitel, hlava Církve, prokazuje nebeskému Otci, a který společnost věřících přináší svému zakladateli a skrze něho věčnému Otci; tedy, stručně řečeno, představuje celý veřejný kult tajemného těla Ježíše Krista, totiž hlavy i údů (Pius XII., Mediator Dei čl. 20)

Nechybějí ani takoví, kteří se snaží nauku o transsubstanciaci, založenou na starobylém filosofickém pojmu substance, tak opravit, že by se Kristova reálná přítomnost v nejsvětější Eucharistii zredukovala na jakýsi symbolismus, takže by konsekrované způsoby nebyly víc než účinná znamení Kristovy duchovní přítomnosti a jeho spojení s věřícími údy v mystickém Těle (Pius XII., Humani generis čl. 26)

Křesťané mají zvyk „scházet se v ustanovený den před svítáním a střídavým zpěvem oslavovat Krista jako Boha“ (Plinius Mladší, prokurátor Bithýnie, listy 10,96)

Oběť se přináší především v osobě Kristově. Proto obětování, které následuje po proměnění, dosvědčuje, že celá církev souhlasí s obětováním vykonaným Kristem a spolu s ním obětuje (sv. Robert Bellarmin, De Missa 1)

Když konáš posvátnou službu, zprošťuj nás břemena hříchu, přinášením oběti zmrtvýchvstání. Neustávej se za nás přimlouvat, když Slovo tělem učiněné svoláváš, když nekrvavým řezem tělo a krev Páně rozdělíš používaje jeho slova jako meče (sv. Řehoř Naziánský biskupu Amfilochiovi)
V prvni své řeči proti Julianu Odpadlikovi píše sv. %Rehoř, že nejsvětější Svátost oltářní je nekrvavou oběti, již sjednocujeme se s Kristem a stáváme se účastnými jeho umučení 1 Božství. O kaciřích má ve své druhé řeči proti Julianovi: „Již nebudou vice nahlédati do našich chrámů, již nebudou naši nejčistší, nekrvavou oběť a přečistě oltáře naše svatokrádežemi svými poskvrňovati.“ (F. Ekert,Církev vítězná)

Dává se za nás v oběť, jelikož je zároveň knězem a Beránkem Božím, jenž snímá hříchy světa (sv. Řehoř z Nyssy, Oratio 1 o Vzkříšení)

Tato oběť zvláště od věčné záhuby vysvobozuje duši…A proto považme, jaká je to oběť, jež k našemu osvobození od hříchu utrpení Syna Jednorozeného ustavičně nám představuje (sv. Řehoř Veliký, Dialogy)
Mše svatá je jediná oběť, která způsobuje, že duše ihned vycházejí z očistce
Dobrý pastýř položil život za své ovce, aby v naší svátosti proměnil své tělo a krev a nasytil pokrmem svého těla ovce, jež vykoupil (homilie 14)
Uvažte, bratří, jaká je to milost, že otálí přijití ten, jenž svým příchodem může zahubiti. Vyšleme k němu, jak jsme řekli, své posly: pláč, almužny, obětování svatých obětí. Neboť obzvláštní měrou přispívá k našemu osvobození svatá oběť oltářní, obětovaná se slzami a s ochotnou myslí; ten totiž, jenž vstav z mrtvých o sobě již neumírá, skrze tuto oběť trpí opět pro nás v svém tajemství (homilie 37)
Z toho tedy, bratří nejmilejší, z toho bezpečnou úvahou pochopte, v jak veliké míře je schopna svatá oběť námi přinášená zbaviti nás pout srdce, jestliže přinesena od jiného mohla někoho jiného zbaviti pout tělesných (homilie 37)
Ať křesťan dbá k mešní slavnosti Bohu něco přinést (Řehoř V.)

Veliký je to dar tvého milosrdenství, že náš Pán Ježíš Kristus naučil nás slavit oběť našeho vykoupení, již sám přinesl na zemi (sakramentář Gothicum)
Obětujeme ustavičně oběť tvé chvály, kterou v předobraze Abel ustanovil, na níž beránek podle zákona obětovaný ukazoval, již v předobraze slavil Abraham a konal Melchizedech, ale tyto předobrazy pravý Beránek a věčný velekněz, jenž se dnes narodil – Kristus – vyplnil (nejstarší sakramentář římské církve Leonianium)
V Kristu „nám vzešlo dokonalé usmíření a dosáhli jsme v něm plnosti bohopocty“ (sakramentář Veronese)

Františka Slavatová měla sedm dětí a jako vdova je všechny výborně vychovala a zaopatřila. Dala na ten úmysl po smrti svého chotě Joachima Oldřicha sloužiti sedm tisíc mší svatých

Císař Valerian, uslyšel, co se přihodilo (odmítnutí oběti Marsovi), poslal opět vojáky za ním. Papež Štěpán I. nedal se příchodem jejich zmást a dokončil mši svatou. Když pak se posadil na stolici svou, přikročili pohanští vojínové a sťali mu hlavu dne 2. srpna roku 257.

Uvážím-li, že Kristus Pán se obětuje ve mši svaté, chvěje se mi srdce bolestí, jako bych stál na Kalvárii a viděl Krista znovu umírat (sv. Vilém, životopis)

Pomněme, že lépe je pokračovati na dráze ctnosti, nežli úzkostlivé zkoumat, zdali a jak daleko jsme v ní prospěli, poněvadž Bůh, jenž sám jediný zkoumá a zná srdce naše, některým zjevuje to tajemství, jiným pak je skrývá, podle toho jak vidí, že ti jsou hotovi při tom se pokořiti, ti však by rádi toho kmarné chloubě použili (Scupoli, Duchovní boj 40)

Za papeže Silvestra byla zavedena neděle jako svátek vzkříšení

Při Svaté oběti…musí být všechno vnitřně čisté a navenek vznešené (opat Suger, zakladatel gotiky)

Vyhýbáme se hromadění různých názorů na věc, která je našemu srdci samozřejmá, díváme-li se na starozákonní oběti pokorně na kolenou. Nejde o suché konstatování, jde o to, posíliti v každém z nás oheň, který by nás samy učinil celopaly, oběťmi, stravujícími se bez výhrady pro čest a slávu Boží a pro spásu nesmrtelných duší (Antonín Šuránek, Kořeny kalvárské oběti)

Zemřít s Kristem na kříži, abychom s Ním vstali z mrtvých to se pro každého věřícího a zejména pro každého kněze stává skutečností v oběti mše svaté. Církev nás učí, že mše svatá je zpřítomnění Ježíšovy oběti na kříži. Pro toho a v tom, kdo ji s živou vírou přináší nebo se jí účastní, se děje totéž, co kdysi na Golgotě (sv. Terezie Benedikta, Věda kříže)

Pro velkou úctu ke sv. kříži bývali od pohanů křesťané nazýváni ctiteli kříže (Tertulián, Apologie)
Oběti za zemřelé ve výroční den narozenin (úmrtí) přinášíme (Tertulián, De corona)

Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti. Z toho, že někdo přijímá tělo Kristovo, anebo také mnozí, nevzejde jiným nějaká pomoc. Podobně také z toho, že kněz posvěcuje více hostií v jedné mši, nenásobí se účinek této svátosti, protože je pouze jedna oběť (sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická III,79)
Moc posvěcovat Eucharistii patří k charakteru kněžského svěcení…sesazený kněz může vykonat tuto svátost (III,82)
Hřeší, kdokoli slyší jejich mši nebo od nich přijímá svátosti (od bludařů, rozkolníků a vyobcovaných)
Jednota mystického těla je ovoce požití pravého těla
Není dovoleno knězi přestat sloužit (mši), i když nemá správu duší (III,82)
Denně potřebujeme slavit ovoce utrpení Páně pro denní nedostatky, obětuje se pravidelně denně v Církvi tato svátost…utrpení Páně se slavilo od třetí hodiny až do deváté, proto se pravidelně slavně koná v Církvi tato svátost v tuto část dne (III,83)
Zvláště pak se slouží mše v noci Narození proto, že se Pán narodil v noci
Pravidelně není dovoleno slavit tuto svátost, leč v posvěcených domech
V této svátosti je obsaženo celé tajemství naší spásy, proto se koná s větší slávou než ostatní svátosti
Ve slavení této svátosti se koná něco na znázornění utrpení Kristova, nebo také uspořádání mystického těla a koná se něco patřícího ke zbožnosti a úctě vůči této svátosti (III,83)
Jak praví papež Sergius, je trojdílné tělo Páně, část obětovaná, vpuštěná do kalicha značí tělo Kristovo, které již povstalo, totiž samého Krista a blaženou Pannu, nebo jsou-li ještě jiní svatí s těly ve slávě. Část požitá poutníky na zemi, protože totiž žijíce ještě na zemi, se svátostí se spojují a utrpením jsou drceni jako pojídaný chléb je drcen zuby. Část zůstávající na oltáři až do konce mše je tělo, ležící v hrobě, protože až do konce světa budou těla svatých v hrobech, jejich však duše jsou buď v očistci anebo v nebi. Tento obřad se nyní nezachovává, aby se totiž jedna část uchovávala až do konce mše, pro nebezpečnost. Zůstává však týž význam částí
Dvojmo lze čelit nebezpečím nebo chybám při této svátosti. Jedním způsobem předcházením, totiž, aby nevzešlo nebezpečí. Jiným způsobem dodatečně, aby se napravilo, co se stalo. Buď užitím opravy nebo aspoň kajícností toho, jenž nedbale jednal při této svátosti (Summa teologická III,83)
Ve všech dobách a u všech národů byly vždy nějaké oběti. Co však je u všech, o tom lze soudit, že toho žádá lidská přirozenost. A proto i obětování oběti je přikázáno již zákonem přirozeným
A k tomu jinak jsou zavázáni ti, kdo žijí pod Novým zákonem nebo Starým, a jinak ti, kdo žijí pod zákonem přirozeným (II-II,85)
Kristus nazývá se knězem podle řádu Melchizedechova proto, že Melchizedech obětující chléb a víno předobrazoval oběť Kristovu (sv. Tomáš. A., Summa teologická III,73)

Jaká hrůza tu nastane, až v oblacích soudce stane, a nic skryto nezůstane? (Tomáš z Celana, Dies irae v misále Pia V.)

Nikdy ať se ti nezachce, abys byl obzvláště chválen nebo milován, neboť to náleží jen Bohu, jenž nemá sobě podobného (Jer 10,6) (blahosl. Tomáš K., Následování Krista II,8)
Pokaždé, ať již mši sv. sloužíš nebo při ní jsi přítomen, ať se ti to tajemství zdá něčím tak velikým, něčím tak novým a slastiplným, jakoby Kristus toho dne po prvé v lůno Panny sestoupil a člověkem se stal anebo na dřevě kříže trpěl a pro spásu lidstva právě umíral (NK IV,2)
Bolestně lituj, že jsi ještě tak tělesný a mysl tvá že je světská…z těchto a jiných ještě chyb, které máš se vyznej zkroušeně a s pocitem ošklivosti nad svou slabostí a oplač je a pak učiň pevné předsevzetí život polepšit a v dobrém prospívat. Pak obětuj sám sebe bez jakékoli výhrady ochotně a dobrovolně na oltáři svého srdce ke cti mého jména, obětuj se v ustavičnou oběť zápalnou, s tělem a duší, odevzdej se mi zcela s plnou důvěrou, abys byl hoden svatou oběť konat a svátost mého těla ke své spáse přijímat. Není důstojnější oběti a nelze lépe zadostičinit, aby hříchy byly odpuštěny, než když obětuješ mé tělo a spolu také obětuješ i sám sebe upřímně a zúplna při mši svaté a svatém přijímání (NK IV,7)
A proto ze všech skutků tvých ten ať je nejpřednější, abys dobrovolně odevzdal sám sebe do rukou Božích, chceš-li dojít svobody a milosti (NK IV,8 – Kristus se obětoval na kříži, obětuj se také ty!)
Blaze tomu, kdo se Pánu odevzdává v oběť, kdykoli mši sv. slouží nebo k svatému přijímání přistupuje. Mši svatou nesluž ani příliš zdlouhavě ani spěšně, nýbrž zachovej obyčejný postup tak, jak naši předkové stanovili. Raději dbej, aby bližní z toho měli prospěch, než aby ses řídil vlastní zbožností nebo hověl své náklonnosti (IV,10)
Dej všechno za všechno, nic si pro sebe nevybírej, nic nechtěj zpět, stůj při mně upřímně a nezvratně – a budeš mne mít. V srdci budeš zcela svoboden a temnoty tě nezahubí (blahosl. Tomáš K., NK III,37)
Držen v žaláři svého těla vyznávám, že potřebuji dvojího: pokrmu totiž a světla. A tu jsi tedy mně slabému dal své svaté tělo k posile duše i těla, a za svítilnu nohám mým své slovo (Ž 118,105). Bez toho dvojího bych ani nemohl žít, neboť slovo Boží je světlem mé duši a tvá svátost je chlebem života (Jan 6,35). To dvojí lze nazvat dvěma stoly, které stojí z obou stran v klenotnici (Ez 40,39;44,19) Církve svaté. První z nich je stůl svatého oltáře, chovající posvátný chléb (I Kr 21,4), a to je drahocenné tělo Kristovo. Druhý je stůl zákona Božího, obsahující svaté učení, které vyučuje pravé víře a vede bezpečně až za záclonu, kde je svatyně svatých (Žid 9,13) (blahosl. Tomáš Kempenský, Následování Krista IV,11 - Duši věřící je nezbytno třeba těla Kristova a Písma svatého)
Šťastní jsou ti, kdo jsou pozváni na Beránkovu večeři a přijímají Eucharistii až do dne, kdy budou pozváni na nebeskou hostinu. Opravdu každý kdo přijímá Eucharistii se zbožností, každý kněz, který upřímně slouží mši k Boží slávě, duchovně hoduje s Ježíšem a její Matkou (blahosl. Tomáš K., Následování Marie)

Musíme nutně vyznávat, že křesťané nemohou vykonat žádného jiného tak svatého a Božského díla, jako je právě toto hrůzné tajemství mše svaté (Tridentský koncil)
Kdo by prohlásil, že ve mši se Bohu nepřináší pravá a vlastní oběť, anebo že přinášení oběti není nic jiného, než že Kristus nám byl dán za pokrm, ten nechť je vyobcován (Tridentský koncil, kánon 1 o mši sv.)

Ve svátek Narození Panny Marie dne 8. záři 1555 dal si Tomáš v komnatě své sloužit mši sv. O pozdvihování začal pomalu s největší vroucnosti řikati žalm 90. „V tebe Hospodine jsem doufal, nechť nejsem zahanben na věky“, a
když došlo ku přijímání, skonal v Pánu. Smrt dobrotivého arcibiskupa způsobila v městě.veliký poplach a zármutek.
Na tisice chuďasů, vdov a sirotků doprovázelo s pláčem bezduché tělo tohoto otcovského dobrodince svého ku pohřbení
do klášterního chrámu Augustinianů za branou městskou (F. Ekert, Církev vítězná. sv. Tomáš z Villanovy)

Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který nám „daroval nový život, takže máme skutečnou naději, když Ježíš Kristus už vstal z mrtvých“ (1 Petr 1,3). Proto je den Páně prvotní sváteční den, který je třeba předkládat zbožnosti věřících a vštěpovat do jejich vědomí tak, aby se stal i dnem radosti a pracovního klidu. Jiné slavnosti nemají mít před ním přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základ a jádro celého liturgického roku (II. Vatikánský koncil, Sacrosanctum koncilium č. 106)

Zatím, co Kristus Pán bývá na oltáři obětován, volá ku svému Otci a ukazuje mu rány na Těle svém, aby skrze přímluvy své lidi od muk věčných ochránil (sv. Vavřinec Justiniani)
Je jisté, že žádnou jinou obětí nebývá Bůh uctivěji chválen, jako skrze neposkvrněnou oběť oltáře, kterou Kristus Pán ustanovil proto, aby mohla Církev konat Božskou chválu (Sermo de Corpore Christi)
Ať přistupuje kněz k oltáři jako Kristus, ať tam stojí jako anděl, ať slouží jako světec, ať přednáší prosby lidu jako velekněz, o pokoj ať prosí jako prostředník, za sebe však ať prosí jako člověk. Potřeba je, aby byl proniknut duchem zbožnosti a pokory (sv. Vavřinec Justiniani, homilie O Eucharistii)

Zbožná mysl pudila ho k tomu, že rád přisluhoval knězi při mši svaté a sám připravoval obětní dary chleba a vína k oltářní oběti, osvědčuje vroucí úctu k nejsvětější Svátosti (F. Cinek, Mše svatá, sv. Václav)

Patron katolické charity sv. Vincenc z Paula: “Vstával denně o 4. hodině zrána a tři hodiny se modlil a rozjímal před nejsvětější Svátostí. Pak teprve sloužil mši sv. Hodinky církevní se modlíval kleče. Nikdy nevycházel z domu a nevracel se, aby se nepoklonil nejsvětější Svátosti. Když cítil, že okamžik smrti se blíží, dal se donésti do kaple, aby mohl ještě naposled obcovat mši svaté a přijmout tělo Páně (F. Cinek, Mše svatá, díl IV.)

V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto. A v zimě, když nevědí, co s časem, chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z náboženství. V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi (zjevení Panny Marie v La Salletě)

Liturgie táborská. Mohla by se právem zvát liturgií Jakoubkovou, protože Jakoubek nechtě se stal otcem této nejkratší husitské mešní liturgie. Když totiž dával návod husitskému kněžstvu, jak mají podávat z kalicha nemocným, z obavy, aby nedošlo k zneuctění Svátosti, připustil, že kněz v nutném případě může sloužit mši svatou v bytě nemocného, bez oltáře, bez ritu a bez liturgických rouch (ornátu). Stačí prý podržet jen podstatnou část, to jest konsekrační slova. Odůvodnil to traktátem De ceremoniis, který za tím účelem sepsal. Táboři však vzali podmínečnou radu Jakoubkovu jako pravidlo a zavedli tak zvanou mši sv. Petra, která sestávala jen z Otčenáše a konsekračních slov. Říkali ji venku, bez oltáře, bez ornátu a česky, na pohoršení všech ostatních husitů i Jakoubka samého, který to neschvaloval. Husitský latinský kronikář z let 1419-1422 M. Vavřinec z Březové popisuje takovou krátkou mši zřejmě pohoršen: „Ani řádův mše v říkaní kolekt neb jiných modliteb ani kánonu nezachovávajíce, ale ihned jeden ze všech kněží s bratřími, klekna na kolena, hlavu polože a zadek vzhůru zveda, říkali svou obecně modlitbu, totiž Otčenáš. A potom vstana ten, kterýž svátost oltářní měl posvěcovati, nic více říkal, než slova posvěcování nad chlebem a nad vínem hlasem vysokým a rozumným řečí obecnou. A tak těla Krystova ne podle způsobu Církve okrouhlostí, ale kterakkoli chleba nakrájeli nebo rukama nalámali, posvěcovali sou. Též krev předrahou z vína ne v kalichu, ale v kteréžkoli nádobě v cínové neb čistcové, železné neb v dřevěné i teprve posvěcovali sou (Neumann, Z dějin bohoslužeb, s. 221) (prof. ThDr. Bohumil Zlámal Příručka českých církevních dějin IV.)

Mám odpor k shromáždění hříšných a s bezbožníky nesedám. Myji si ruce v nevinnosti, chodím kol tvého oltáře, abych ti nahlas díky vzdával, tvé velké divy opěval. Miluji, Pane, dům, kde býváš, místo, kde sídlí sláva tvá (žalm 25,5-8)
K tobě, Hospodine, volám, Bože můj, neodmlčuj se mi, bych nebyl, kdybys nemluvil na mne, jako ti, kteří klesají do hrobu. Vyslyš, Pane, hlas mé prosby, když se hlasitě modlím k tobě, když své ruce pozdvihuji, k svaté velesvatyni tvé (žalm 27,1-2)
K tobě, Hospodine, se utíkám, nedej mi na věky zahanbenu býti, pro svou spravedlnost mne vysvoboď! Račiž nakloniti ke mně své ucho, rychle pospěš, abys mne vytrhl. Rač mi býti skalou útočištnou, pevností, ve které bych ochrany došel (žalm 30,1)
Velebit chci Pána každého času, vždycky budiž chvála jeho v mých ústech. Pánem chlubiti se bude má duše, aby to slyšeli ubozí a měli radost (žalm 33,1)
Shromážděte mi moje vyvolené, co při oběti stvrdili mou smlouvu! (žalm 49,5)
Misericórdia et véritas præcédent fáciem tuam: beátus pópulus, qui scit jubilatiónem - Milosrdenství a pravda předchází tvou tvář: šťastný je lid, jenž umí a ví, jak tě slavit (žalm 88,15)
Pojďme a v úctě se mu klaňme, klekněme před Pánem, svým Tvůrcem! (žalm 94,5)
Říkám ve svém rozrušení: „Kterýkoli člověk zklame!” Čím se odplatím Hospodinu za všecko, co mi prokázal? Kalich díků za spásu zdvihnu, a jméno Páně budu vzývat. Sliby své Pánu dané splním před veškerým jeho lidem (žalm 115,1-4)