Tradice je soubor ustálených obyčejů, zvyků, názorů a myšlenek zachovávaných pro předávání z jednoho pokolení na druhé. Jde o to, co je předáváno a jak důsledně a věrně. Markovo evangelium nám již v úvodu na konci 2. kapitoly a začátku třetí kapitoly popisuje spor o svěcení soboty. Pán Ježíš obhajuje možnost utrhnout si pár klásků obilí svými učedníky a uzdravuje v sobotu. Toto jeho chování je chápáno jako nerespektování tradičního zachování soboty.

Ze strany Krista je k podobným náhledům dodáno při sporu o omývání u Marka v 7. kapitole označení „pokrytci“ a slova z proroka Izaiáše (29,13): „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanovením.“ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského (Mk 7,8).“ Platí, že je možná tradice lidská, pokřivená a špatná i ve věcech náboženských.
Výše uvedená výtka o opuštění Božích přikázání má opak v tradici pravé, která Boží přikázání zachovává. Lk 4,16: „Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku šel v sobotu do synagogy.“ Šel do synagogy podle dobrého zvyku a tradice, protože řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsme je zrušit,ale naplnit (Mt 5,17)“.

Při odvolávání se na tradici je možné jít opačnými směry. To nám u sporu o rozvod popisují evangelia. V 10. kapitole Markova evangelia zastánci rozvodu argumentují, že to je tradiční a dlouhodobě dané: vždyť už „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se (Dt 24,1).“ Pán Ježíš vysvětluje podle první knihy bible Geneze (1,27 a 2,24): „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! Na začátku při stvoření však Bůh učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Dále následuje vysvětlení učedníkům, jak život s další ženou nebo mužem bude cizoložstvím.

Co z tradice má platit a co ne, je spor, který je řešen na prvním koncilu v Jeruzalémě - Skutky apoštolů 15. kapitola. V tomto sporu jsou zohledněny po Kristově příkladu Boží přikázání a jako nutné věci je dáno varovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Čteme že toto rozhodnutí apoštolů předchází rozhodnutí Ducha Svatého: „Rozhodl Ducha Svatý a my“ (Skt 15,28).

Sv. Jan Damašský v díle o úctě k obrazům píše: “Protože to co je malé, není malé, má-li to velké důsledky, není tedy ani to nejmenší porušení tradice, které od počátku uplatňuje svůj vliv, věci nepatrnou. Jde totiž o tu tradici, kterou jsme přijali od svých předchůdců, k jejichž příkladu máme hledět a jejichž víru máme následovat.”

Je tradice srdcí tvrdých, které jsou daleko od Boha a tradice Ducha Svatého, posvátná Tradice, tradice svatých, jejichž srdce bylo Bohu blízko a nechali si je Bohem přetvořit, pokud si je neuchovali neporušené od křtu jako Panna Maria od početí. Tradice hodná označení posvátná se velmi liší od tradice lidských výmyslů a znetvoření.
Tradici, k níž je třeba mít maximální úctu je v souladu s Písmem svatým, jak učí apoštol Pavel v první listu Korinťanům 15,3-5: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal. Že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy. Že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem. Že se ukázal Petrovi a pak dvanácti…“ Důležitost Tradice vyčteme z Písma svatého a z toho, že Ježíš Kristus a většina apoštolů nic nenapsala. Učení a příklad života byl tradován, předán ústně. Je věrně tradován Tradicí a je znetvořován tradicemi.

Písmo svaté píše o tradici špatné i o Tradici dobré. Tradice má podobný osud jako Písmo svaté, kde první papež Petr na konci svého druhého listu píše (3,16) o listech apoštola Pavla: „Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují – dělají to tak s Písmem vůbec ke své vlastní zkáze.” Tradice, Písmo svaté a výklad Církve patří k sobě podobně jako osoby Nejsvětější Trojice.Chození do kostela je příkladem tradice i Tradice. Chodím do kostela, protože chodil dědeček s babičkou. Je to svědectví o chození, které je tradiční nebo postavené na Tradici?! Chození tradiční je to tehdy, když se chodí a ani se neví proč a jde o pouhý lidský zvyk. Když se někdo vdá, ožení či odstěhuje tam, kde se do kostela nechodí, tak se přijme jiná tradice, tradice nechození. Ten, kdo chodí z Tradice, ten chodí z osobního přesvědčení, postaveného na pravé víře, kterou přijal a chce tím přispět k jejímu zachování. Chce v rodině, obci, městě a národě předat tradici křesťanskou a katolickou, tradici mariánskou, cyrilometodějskou, svatováclavskou a další podle svatých. Pokud mění místa, věk, zaměstnání či stav, tak jej stále provází tato potřeba uchovat a rozvíjet Tradici. Modlí se: “Děkuji Ti, Bože za Tradici. Dědictví otců, správnou Tradici, zachovej nám Pane! A zároveň nás chraň před tradicemi špatnými, které člověka odvádí od správně žitého křesťanství, před lidskými výmysly, nesmysly, svody, pověrami a novotami, které ničí pravou tradici. Amen.”