Odstraňte toho špatného člověka ze svého středu! (apoštol Pavel, první list Korinťanům 5,13)
Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, který rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo: ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo by to chtěli dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje (apoštol Jan, třetí list)
Kánon 2335 Kodexu církevního práva z roku 1917: „Všichni ti, kdo vstoupí do zednářské sekty nebo jiného sdružení téhož druhu, kují pikle proti Církvi nebo zákonné státní moci, na sebe přivolávají prostou exkomunikaci, která je vyhrazena Svatému stolci“
Odpadlý od víry, bludař a rozkolník upadají do exkomunikace, která nastupuje bez rozhodnutí představeného…(CIC z roku 1983, kán. 1364)
Kdo provedl a nechal provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného (CIC z roku 1983, kán. 1398)
Na slavnost Povýšení svatého kříže léta Páně 1214 byl u oltáře zákeřně šípem zavražděn patriarcha Jeruzaléma sv. Albert. Vrahem byl nemravný muž, kterého pro mnohé nepravosti musel vyobcovati z Církve (Životopis tohoto světce)
Ty s tou mitrou na hlavě, s tebou teď mluvím! Nedbáš o své ovce, které ti byly svěřeny. Nejde ti o věci Boží, jde ti jen o vlastní zisk. Kdo se ti postaví, toho exkomunikuješ, ale kdo ti pochlebuje, toho zahrneš chválou za to, že prý podporuje Církev (sv. Antonín P. na synodě v Bourges)
Příkladem nespravedlivé exkomunikace ze starověku je exkomunikace papeže Liberia nad sv. Atanášem (viz dějiny papežů)
Když nastala císaři potřeba, aby na delší čas odebral se do Italie, svěřil vychování svého syna, mladého krále Jindřicha, několika vzácným a učeným mužům, jimž v čele byl Engelbert, arcibiskup Kolínský. Pět roků trvalo vladaření Engelbertovo, a za toho času všemožně hájil právo a spravedlnost. Přísně káral a k zachovávání zákonů donucoval násilníky zpupné, a zabezpečoval každému majetek a život. Podobnou rozhodností dokračoval arcibiskup Engelbert také na plnění povinností náboženských. Přestupníky poučoval a napravoval, ale tvrdohlavce nenapravitelné vylučoval ze společnosti církevní (M. Kulda, Církevní rok VI)
Sám vedl si v této příčině mirně a laskavě; když však nepořidil dobrotou, přidal moudré přísnosti nevšímaje si hrozeb zatvrzelců. Jednoho roku ve svátek sv. Petra a Pavla kázal v obci nedaleko Noyonu proti rozpustilým tancům. Někteří lehkomyslníci rozhněvali se proto a strojili mu úklady. Biskup nedal se však zastrašiti a káral rozpustilce poznovu mnohem důrazněji, a když neposlechli, vyloučil je z Církve. Zatvrzelci chtěli se za to na něho sápati, ale Bůh ztrestal je náhle a polekaný lid dal se na pokání (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Eligius)
Marně poučoval František zpupného úřednika, že tu jde o veliké dilo misijni a že propadne těžkým trestům církevním, bude-li mu klásti překážky. Ataide stál na svém, a odvážil se dokonce samého světce tupiti. Tu použil František poprvé svého práva jako apoštolský legát a vyobcoval zlomyslnika toho z Cirkve (F. Ekert, Církev vítězná, sv. František X.)
Roku 561 po smrti Chlotarově stal se králem vilný Charibert, jenž nemravným životem svým dával pohoršení veliké.
Biskup German jej marně napomínal a konečně z Církve vyobcoval. Král pak brzo nekajicně zemřel (M. Kulda, Církevní rok III)
V roce 405 papež Innocenc I. biskupu Tulúskému, Exuperiovi napsal „aby ženy pro cizoložství nebyly přísněji trestány než muži. Manželé za života své manželky v nové manželství vstupující ať jsou vyloučeni z Církve.“
Roku 416 svolání byli biskupové v Africe na dvě synody proti bludaři Pelagiovi a rozhodnutí své předložili papeži: „Máme za povinnost, abychom své rozhodnutí Svatosti tvé předložili, aby plnomocná Stolice apoštolská je schválila.“ Innocence I. jim napsal: „Dobře zachovali jste řád starých otcův, a nepošlapali jste to, co nikoli moudrostí lidskou, nýbrž přikázaním Božím ustanoveno je, aby totiž Stolici apoštolské k potvrzení předkládalo se všecko, cokoli děje se i ve vzdálených diécezích.“ A potvrdil „svou plnou mocí apoštolskou“ rozhodnutí těchto synod, a vyloučil bludaře Pelagia a Coelestia se všemi přívrženci z Církve (M. Kulda, Církevní rok IV)
Příkladem nespravedlivé exkomunikace ve středověku je sv. Jana z Arku. V roce 1431 byla elitou 160 představitelů v čele s kardinálem a biskupy, 60 profesorů církevního práva, 6 opatů a deseti delegátů pařížské university odsouzena exkomunikována a upáleno. Rehabilitační proces změnil rozhodnutí 25 let po smrti sv. Jany z Arku. V roce 1920 Benedikt XV. prohlásil tuto exkomunikouvanou za svatou
Já Justinian, biskup církve Verceli,souhlasím se všemi věcmi nahoře psanými, které jsem podepsal (list sv. Lva Velikého), vyloučení z Církve přiznávám všem, kdo rouhavě smýšlejí o tajemství vtělení Páně
Jednou se proneslo, že dva bratři ve Skétě se provinili. Když pak sv. Makarius Alexandrijský je vyobcoval, přišli někteři k otci Makariovi Egyptskému, aby mu to zvěstovali. I řekl jim: „Nikoli! bratři nejsou vyobcováni, ale Makarius.“ “Ten uslyšev, že od jmenovce svého vyobcován je, utekl k jezeru. Když jej nalezl Makarius Egyptský, oznámil mu, že bratři oni jsou nevinni, pokáral ho za ukvapené jednání a uložil mu za pokání třínedělní půst(F. Ekert, Církev vítězná, sv. Makarius)
Marciona vlastní otec, výtečný biskup v Sinopě v Pontu, pro nepravost z Církve vyobcoval. Ani papež Hygin bez svolení otce biskupa do Církve jej příjmout nechěl- Marcion se v Římě r. 142. ze msty stal se kacířem (M. Kulda, Církevní rok II)
Císaře Maxima (387—388) vyobcoval svatý biskup Martin z Církve a nešel k jeho stolu potud, pokud nedovodil svou nevinu v příčině smrti císaře Graciana, a pokud nedokázal, že jen přinucen byv vojskem přijal žezlo (M. Kulda, Církevní rok VI)
Císař Napoleon žádal, aby platné manželství jeho bratra Jeronýma bylo za neplatné prohlášeno. Papež nesvolil a Napoleon svévolně manželství to zrušil a bratrovi dal za manželku princeznu Kateřinu Virtemberskou, z čehož povstal spor. Napoleon obsadil papežskou pevnost Ankonu, prohlásil se za císaře Římského, obsadil i Řím, který prohlásil za město svobodné. Papež Pius VII. vyobcoval Napoleona z Církve dne 11. června 1809. Napoleon dal papeže uvěznit (v noci dne 4. července) a s kardinálem Pakkou do zajetí v Savoně u Janova v Italii odvézt, kde mu odejmut byl i zpovědníka a breviář. (M. Kulda, Církevní rok III)
Arcibiskup Petr, navrátiv se do Alexandrie, svolal synodu, poradu církevní, sesadil nepovolného Meletia s úřadu
biskupského, a vyobcoval jej i přívržence jeho z Církve. Meletius neospravedlniv se uskutečnil rozkol neblahý. K Meletiovi přidal se také mladý, nadaný Arius, jehož arcibiskup Petr přijal do počtu nižšího dnchovenstva a později ho i na jáhna vysvětil. Když pak se Arius stal i obhájcem rozkolníka Meletia, vyobcoval jej arcibiskup Petr z Církve. Roku 311 dal císař Maximin z nenadání polapit a do žaláře uvrhnout svatého arcibiskupa Petra. V žaláři tom navštívili jej kněží Achyllas a Alexander, aby se u velekněze na smrt odsouzeného přimluvili za Aria vyobcovaného. Svatý arcibiskup Petr však odvětil jim: „Ve snách zjevil se mi Pán Ježíš v rouše roztrženém a pravil: „„Arius roztrhl roucho mé, jež je Církev.“Achyllovi a Alexandrovi kněžím předpověděl arcibiskup Petr, že budou oba po sobě jeho nástupci na prestoly arcibiskupském v Alexandrii a přikázaljim, aby mikdy do Církve nazpět nepřijímali vyloučeného Aria, o kterém ví, že již Bohu odumřel. Předpovědění ta naplnila se brzy. Svatý Petr Alexandrijský byl dne 26. listopadu téhož roku 311 mečem popraven, a tak ozdoben korunou mučednickou (M. Kulda, Církevní rok VI)
Tehdy dával věrným katolikům v Kolině veliké pohoršení nehodný kurfist arcibiskup Heřman hrabě z Wiedu, jenž zjevně protestantské bludy podporoval a hlasatele jejich do země své volal. Tu jal se Kanisius proti kaciřským novotářům v Kolíně horlivě kázat, a dosáhl tím záhy všeobecné vážnosti, tak že byl od arcibiskupské kapituly, vysokých škol, duchovenstva i světských katolických stavů Kolinských pověřen úkolem, aby přednesl císaři Karlu V. proti nevěrnému kurfistovi na říšském sněmu ve Vormsu ohražení a žalobu. Nehodný arcibiskup byl potom r. 1546 sesazen a vyobcován, a Kolínské kurfirstství bylo Církvi katolické zachováno (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Petr K.)
Statečný inkvizitor nebal se ani zarytých svůdcův, ani ošemetných velmožů a hodnostářů, kteři bludařství tajně i zjevně podporovali. Dle povinnosti své neváhal vyhlašovati církevní tresty 1 na hodnostáře cirkevní, kteři kaciřům přáli. Tak vyobcoval z Cirkve generalniho vikáře i celou kapitolu chrámu Komského, že ujimali se jistého kupce, jenž kacířské knihy rozšiřoval.
Když ubohá katolická královna Skotská Marie Stuartovna od nehodné královny Anglické Alžběty do žaláře uvržena byla, snažil se ji papež vysvoboditi, a když Alžběta katolíky krvavě pronásledovala a zjevně od viry katolické odpadla, vyobcoval ji dne 25. února 1570 z Cirkve (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Pius V.)
Řehoř VII. v prosinci 1075 vypravil vyslance své s listem k císaři. Císař list ten pohrdavě přijal a nechtěl uvězněné biskupy propustiti. Vyslanci papežští vyzvali jej, aby se dne 22. února 1076 ospravedlnil před církevním sněmem v Římě, jinak že by téhož dne byl z Církve vyobcován. Jindřich dne 24. ledna 1076 svolal všecky biskupy a opaty říše své do Vormsu, a ti, byvše oklamáni, spolu s císařem podepsali sesazení papeže. Když zprávu tu posel císařský papeži donesl a odevzdal za přítomnosti císařovny Anežky, která se od syna svého odvrátila, byl císař Jindřich IV. sesazen a z Církve vyloučen (M. Kulda, Církevní rok III)
Tu náhle objevil se bez pozváni papežova Jindřich před branou hradu a stál tam v kajicném vlněném rouchu od rána do večera, prose jako kajicník, aby byl sproštěn klatby a opět přijat do Církve. To činil po tři dny. Čtvrtého dne zastaveno pokání, a král slíbil, že výroku papežovu na řišském sněmu se podrobí, špatné rádce své navždy od sebe vzdáli, a dostane-li říši nazpět, papeže poslušen ajemuv napravováni zlořádů v Církvi nápomocen bude. Tento slib byl od přítomných pánů přísežně stvrzen, a hned potom byl král s ostatními vyobcovanými do hradu puštěn. Tu padli všickni na. zem a plačice prosili za milosť. Papež dojatý k slzám rozhřešil je od klatby, přijal je zase do Církve, a na znamení smíru dal jim políbení pokoje, podal při mši sv. králi Tělo Páně a stoloval s ním potom, což stalo se památného dne 28. ledna 1077. Pokání Jindřichovo nebylo upřímné. Vrtkavý král naklonil se hned potom k odbojným Lombardům a snažil se zameziti papeži cestu do Augšpurku, povolal svoje špatné rádce zase k sobě, a neplnil vůbec slibů papeži daných. Následkem toho prohlásili knižata německá na sněmu ve Forchheimu dne 13. března 1078 Jindřicha ze trůnu zbaveného a zvolili králem Rudolfa, vévodu Švábského. Papež snažil se ještě potom zachovat Jindřichovi královskou korunu a váhal proto Rudolfa uznati, doufaje, že snad přece se mu podaří v Němcich zjednati smir a pokoj. Když však Jindřich znova proti papeži zpurně vystoupil, jemu vzdoropapežem hrozil a Římany proti němu podplácením vzbouřiti usiloval, vynesl Řehoř VII. dne 7. března 1080 proti němu znova klatbu, sesadil no s důstojnosti královské, a potvrdil Rudolfa za krále Německého (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Řehoř VII.)
Kdo by věřil, že je někdo čarodějnicí a požírá lidi, ať je vyobcován! A kdo by takovou osobu upálil, má být potrestán smrtí (Synoda v Paderbornu r. 785)
Když za přečiny anathema kdo bývá vyhlášen, ret, prosba a buď zdráv, i sblížení a stůl se mu odpírá (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 21)
Církev ve výnosu vyobcování následuje Boží soud
Při poškození někoho tělesně nebo v časných věcech někdo hřeší smrtelně a jedná proti lásce, proto za učiněnou škodu časnou může Církev někoho vyobcovat
Vyobcování lze nazvat nespravedlivé dvojmo…ze strany toho, kdo je koná…z nenávisti nebo hněvu…ze strany vyobcování
Je farizejské hledisko považovat za svázaného nebo rozvázaného, jenž je svázán nebo rozvázán nespravedlivě (sv. Jeroným). Jeroným mluví co do viny a ne co do trestů, jež mohou být uvaleny také nespravedlivě od představených Církve (21)
V oboru svědomí se projednává pře mezi Bohem a člověkem. V oboru však vnějšího soudu se projednává pře člověka s člověkem…pouze biskupové vlastní mocí a vyšší představení podle všeobecného mínění, mohou vyobcovat
Také nekněží, mají-li pravomoc v oboru rozepří, mohou vyobcovat
Vyobcovaný nemůže vyobcovat
Nikdo nemůže vyobcovat sebe nebo vyššího nebo rovného
Církev jež má napodobovat soud Boží, dost prozřetelně stanovila, aby společnost nebyla vyobcována, aby s vybíráním koukole zároveň byla vytrhána i pšenice
Kdo je vyobcován, může být opět vyobcován (22)
Je dvojí vyobcování. Jedno menší, jež odlučuje od účasti na svátostech, ale ne od společenství věřících…větší vyobcování odlučuje člověka od svátostí Církve i od společenství věřících. A proto s takovým vyobcovaným není dovolen styk…v nouzi…z přikázání lásky je vázán pomoci…užitek, pán, pokora, věc neznámá a nutnost
K rozhřešování od vyobcování se vyžaduje pravomoc ve vnějším oboru (24)
Jako vyobcování se může proti někomu vyřknout proti jeho vůli, tak také proti jeho vůli bude moci být rozhřešen
Jako z více příčin byl někdo mimo Církev, tak je možné, že toto odloučení se odstraní co do jedné příčiny a zůstane co do jiné (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 24)
Zatim zavrhl se schválením papeže Tomáš články Klarendonské veřejně, vyobcoval z Církve několik pánů anglických, kteři zdráhali se vydat uchvácené statky cirkevni, a pohrozil samému JindřichuII. klatbou, nevráti-li v řiši své Církvi svobodu a práva (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Tomáš Becket)