Šimon Petr odpověděl: »Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!« Ježíš mu na to řekl: “Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.” (evangelium sv. Matouše 16,16-18)
Modleme se za svatou katolickou a apoštolskou Církev, jež sahá do všech končin země, aby ji, založenou na skále, Pán chránil před bouřemi a vlnobitím a uchoval ji až do dovršení věků. Pane smiluj se! (apoštolské konstituce)
Kdokoliv chce být zachráněn, musí především přijmout katolickou víru. Kdo ji nezachová úplnou a neporušenou, nepochybně skončí ve věčné záhubě (sv. Atanáš, vyznání Quicumque)
Kolik je těch, kteří se chtějí vyvyšovat mimo katolickou Církev, a pro lásku ke svým poctám nechtějí poznat pravdu? Vždyť kdyby měli v srdci Ducha Svatého, odhodili by přece veškeré pocty, pospíchali by do Církve (sv. Augustin, k žalmu 83)
Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš katolické Církvi. Co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk (O pravém náboženství)
Katolická církev jakožto Boží město…má jako krále Pravdu jako zákon Lásku jako míru věčnost (sv. Augustin Epist. 138)
Moji čtenáři mne nemají milovat více než katolickou pravdu (sv. Augustin)
Na tomto světě není většího bohatství, většího pokladu, větší cti a většího statku nad katolickou víru (sv. Augustin)
Tím, že ukázal, že představení připouštějí, že mohou být vytýkáni svými podřízenými, dal sv. Petr příštím generacím příklad svatosti pozoruhodnější, než ten, který dal sv. Pavel, ačkoliv druhý zmíněný nicméně ukázal, že je možné, aby podřízení měli odvahu vzdorovat svým představeným beze strachu, když ve vší lásce mluví na obranu pravdy (Komentář ke Gal. II, 11)
O sv. Petru: „Na onom kříži oběť vykoupení našeho napodobit se obával, volil hlavou k zemi být obrácen. Ó, té přeušlechtilé pokory! (sv. Augustin, homilie 29)
Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo Církev (sv. Augustin, O křtu proti donatistům, PL 43, VII, 39,77)

Bludaři od pravé Cirkve odštěpení zapirali před pohanskými soudci Krista, aby ušli pronásledování, a vymlouvali se, že prý vyznávat viru před lidmi je věcí ničemnou, a mučednická smrt pro víru že je sebevraždou, poněvadž prý Bůh nežádá od nás jiného vyznání víry než vnitřního, a že prý Kristus zemřel za nás, aby učinil nás blahoslavenými, nemá potřebí toho, abychom smrti svou blahoslavenství jeho rozmnožovali. Toto plané rozumování kaciřů nazývá Klement Alexandrijský právem zbabělosti. Kaciři nevěřice v Církev viditelnou spokojovali se jakýmsi vnitřním vyznáváním Krista Ježíše, což byla věc ovšem pohodlná, kdežto katolíci jsouce s nejvyšší neviditelnou hlavou svou, Kristem Pánem, spojeni prostřednictvím viditelné Církve, vyznávali Spasitele 1 veřejně předpohany,
vědouce, že kdo ho zapřel před lidmi, přestal býti údem Cirkve viditelné a tím přetrhl 1 pásku, která ho s Kristem
pojila. Jakož svědčí sv. Justin, sv. Irenéus a sv. Cyprian, bývali obvinění křesťané na soudech tázáni, ku které cirkvi se hlási, a teprv když vyznali, že jsou katolici, pokračovali soudcové dále proti nim a odsuzovali je na muka a smrt, ale kaciři nesnášel: ničeho toho, neboť jak napsal případně sv. Cyprian: „ďábel bojuje jen proti táboru a vojsku Kristovu; kaciře jednou porazil a svými učinil, pomíjí a opovrhuje jimi.“ Pamětihodný výrok tento osvědčuje se podnes. V kterékoli zemi domohli se nevěrci vlády, tam bývá pronásledována jen Církev katolická, kdežto jakýmkoli sektám popřává se volnosť. Příčinu toho vystihl již ve třetím stoleti slavný biskup a mučedník sv. Cyprian (F. Ekert, Církev vítězná)

Církev se nazývá katolickou, to jest obecnou, protože existuje v celém světě, od jednoho konce země až ke druhému, a protože učí katolicky, to znamená v plnosti a bez nedostatků všemu učení víry, jež mají lidé znát, ať jde o skutečnosti viditelné nebo neviditelné, nebeské nebo pozemské. Nazývá se katolickou i proto, že k pravé bohopoctě vede celý lidský rod (sv. Cyril, katecheze)
Obecná, katolická, to je vlastní jméno této svaté Církve a matky nás všech. Ona je zajisté nevěstou Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího (katecheze)
Kdybys někdy putoval po městech, neptej se jednoduše, kde je chrám Páně. I bezbožné sekty a hereze se pokoušejí nazývat svá doupata chrámy Páně. Ani prostě, kde je kostel, ale kde je katolický kostel. Toto jméno totiž jedině náleží svaté matce nás všech (sv. Cyril J., katecheze)

Kampián, ač měl ruce i nohy zmučeny, odpověděl na křivou obžalobu stkvělou obhajovaci řeči, ale porotcové bojíce se”nemilosti královniny prohlásili, že všickni obžalovaní jsou vinni. Právem řekl jim Kampian: „Velezrada — toť náboženství naše. Odsoudili jste nás, ale takto odsuzujete všecky svoje katolické předky, všecky někdejší kněze, biskupy a krále vlasti anglické, kteráž bývala pokládána za nejvěrnější dceru Stolice apoštolské (František Ekert, Církev vítězná, sv. Edmund kampián)

Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí (papež Evžen IV. v bulle Cantate Domino z roku 1441)

Katolická víro, jak jsi stálá, jak jsi pevná, jaké máš hluboké kořeny, jak jsi dobře postavená na pevné skále! Nebe a země pominou, ale ty nikdy nemůžeš pominout. Celý svět se ti od počátku stavěl na odpor, ale tys byla mocnější a všechny jsi přemohla. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra (sv. Fidelius ze Sigmaringy, poslední kázání)

Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická Církev (sv. Ignác z A., list do Smyrny 8)
Římská Církev „předsedá v lásce“ (sv. Ignác z A., list do Říma 1)

Je totiž nutné, aby se každá církev, to je věřící na každém místě, řídili podle římské Církve kvůli jejímu vznešenějšímu původu (sv. Irenej, Adversis haeresis III)
Vždyť ačkoliv je Církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru…uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa (sv. Irenej, Adversis haeresis I)

Smýšlení Církve katolické buď smýšlením vaším. Jen bázeň Boží působí blaho a pokoj (sv. Isidor S. před smrtí, I. Vondruška, Životopisy sv.)

Matkou a učitelkou všech národů je katolická Církev. Je ustanovena Kristem, aby všechny, kdo v průběhu dějin mají dospět do její náruče, dovedla k plnosti vyššího života a spásy (blahosl. Jan XXIII, Mater et magistra 1)
Katolická Církev ukládá věřit věrně a pevně to, co Bůh zjevil, tj. všechno, co se zachovalo v Písmu svatém a ústním nebo písemném podání a co bylo v průběhu staletí od apoštolských dob přijato papeži a ekumenickými koncily řádně potvrzeno a definováno (blahosl. Jan XXIII., Ad Petri cathedram)

Pevnost se dočkala zrady od těch, kteří ji měli hájit (sv. Jan Fisher před popravou delegaci biskupů, kteří jej přišli (jak sami učinili) přemlouvat k odmítnutí hlavy Církve v papeži a místo toho přijetí krále)

Ten, který sídlí v Římě, ví, že Indové jsou jeho údy (sv. Jan Z., Homilie in Joanem, 65)

Otcové (velcí světci a teologové prvních staletí křesťanství) ze mne udělali katolíka (blahosl. John H. Newman)

Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev (dopis sv. Jeronýma papeži)
V církevních záležitostech se netážeme na slova, ale na smysl; to znamená, že svůj život musíme udržovat chlebem, nikoli pokrmem pro vepře (sv. Jeroným)
Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit (sv. Jeroným)

Církev Pána Ježíše je obecná neboli katolická. – Je obecná neboli katolická, to je všeobecná, neboť ji Pán Ježíš založil pro všechny národy a doby až do skonání světa. Proto poručil apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy…“(Mat. 28, 19). Národní „církev“ proto nemůže být Církví Kristovou. Národní a jiné „církve“ nejsou všeobecné, poněvadž vznikly až později po Kristu a nejsou ani schopny se rozšířit mezi všechny národy. Protože Církev katolická je všeobecná, posílá své kněze-misionáře do všech zemí a ke všem národům (katechismus kardinál Tomášek)

Jen katolická Církev uchovává pravý kult. Ona je pramenem Pravdy, domovinou víry a chrámem Božím. Kdo do ní nevstoupí nebo kdo ji opustí, zůstává vzdálen naděje na život a spásu. Ať se někdo nepokouší tvrdošíjně klamat sám sebe. Jedná se o život a spásu. Kdo se jí horlivě a pečlivě neuchopí, tomu se ztratí a pohasne (Lactancius, Divin. Instit. IV)

Chceme-li totiž bránit katolickou věc, je naprosto nutné, aby se všichni svorně a neoblomně drželi nauk, jež jsou Církvi předány tradicí a tak odolávali pokušení povolnosti vůči falešným míněním nebo k větším ústupkům, než se srovnává s pravdou. V otázkách, o nichž se může smýšlet tak či onak, je žádoucí projednat je přátelským způsobem a v úmyslu najít správné řešení bez vzájemného podezřívání a bezdůvodného napadání (Lev XIII., encyklika Immortale Dei)

Všeobecnému Otci papeži, velikému slunci, svícnu oboru zemského, světlu Církve, přesvatému Otci otcův, blahoslavenému Sixtovi, nejdůstojnějšímu náměstku svaté, obecné, katolické a apoštolské Církve (úvod dopisu ze 14. března 1476 podepsaném metropolitou Misaelem, arciopatem Kyjeva Janem, opatem Makariem a duchovními Kyjeva s velmoži)

Opatř svatým mučeníkům, kteří jsou údové Ježíše Krista, slušný hrob, jak ho byli opatřili apoštolové svatému Štěpánu. Navštěvuj svaté vyznavače ve vězeních, aby žádný z nich neochabl ve víře. Zkoumej v duchu Božím utrpení svatých a povzbuzuj každého ku stálosti. Nechovej se ku svým kněžím a jahnům jako pán, ale jako služebník Kristův. Ochraňuj věřící svou vlastní svatostí. Naši bratří, jejichž jména Atalus oznámí tobě, přestáli boj před ukrutníky, a nyní odpočívají v Pánu. Také na vědomí dávám tobě, zbožný druhu v úřadě, že mi zjevena byla brzká smrt má. Budiž na mne pamětliv při svaté oběti. Pozdravuje tě obec Ježíše Krista v Římě (sv. Pius I. biskupu Justovi)

Mezi údy Církve nutno skutečně počítati jen ty, kdo přijali křest a vyznávají pravou víru a sami se uboze neodloučili od Těla ani nebyli z něho pro velmi těžké poklesky vyloučeni. „Neboť v jednom Duchu“, dí Apoštol, „my všichni v jedno Tělo byli jsme pokřtěni, ať jsme byli židy nebo pohany, ať nevolníci nebo svobodni“ (I. Kor 12,13). Jako je tedy v pravém křesťanském světě jenom jedno Tělo, jeden Duch, jeden Pán, jeden křest, tak může býti v něm jenom jedna víra. (Sr. Ef, 4,5); a proto kdo by odepřel poslouchat Církve, toho máme pokládat podle příkazu Páně za pohana a celníka (Sr. Mat 18,17). Proto ti, kdo jsou odloučeni vírou, nebo řízením, nemohou žíti v tomto jednom Těle a z jednoho Božského Ducha (Pius XII., Mystici corporis)
Neboť je známo, ctihodní bratři, že Kristus Pán, který napřed za své pozemské pouti řídil „maličké stádo“ (Luk 12, 32) viditelným způsobem sám, svěřil, když měl již v brzku opustiti svět a odebrati se k Otci, řízení takto založené společnosti knížeti apoštolů. A bylo to velmi moudré, neboť nemohl zanechati sociální Tělo Církve jež založil, bez viditelné hlavy. - Této pravdy nelze vyvrátiti tím, že se namítne, že ustanovením juridického primátu dostalo takové mystické Tělo dvojí hlavu. Neboť svatý Petr je mocí primátu toliko Kristovým náměstkem a proto je toliko jediná skutečná a vlastní Hlava tohoto Těla, totiž Kristus; ten bez ustání řídí tajemným způsobem Církev sám, viditelně však řídí tutéž Církev skrze toho, jenž Jej na zemi zastupuje, vždyť tato Církev je po slavném Nanebevstoupení Páně vybudována nejen na něm samém, nýbrž i na svatém Petrovi, jakožto základě viditelném. Že však Kristus a Jeho Náměstek tvoří jednu pouze hlavu, to slavnostně učí Náš Předchůdce nesmrtelné paměti Bonifác VIII. apoštolským listem „Unam sanctam“ (Sr. CIC Extr. Comm. I, 8, 1) a jeho nástupcové to potom nikdy nepřestávali opakovat (Pius XII., Mystici corporis)

Zůstaňte ve svaté Ježíšově lásce. Zůstaňte poslušné svaté římské Církvi. Zůstaňte v pokoji a v blíženské lásce (sv. Rita)

Stejně jako je legitimní vzdorovat papeži, který napadá tělo, je také zákonné vzdorovat papeži, který napadá duše nebo který ruší politické uspořádání nebo především, který se pokouší zničit Církev. Říkám, že je legitimní vzdorovat mu tím, že se neučiní, co nařizuje, a zabrání se tomu, aby byla vykonána jeho vůle (sv. Robert Bellarmin, De Romani Pontifice, Lib. II)

Je smutné, vidíme-li, jak daleko zasahuje lidské poblouznění, když někdo za každou cenu usiluje o novoty a proti napomenutí apoštolovu se snaží pochopit víc než je možno a když v slepé sebedůvěře se snaží najít pravdu mimo katolickou Církev, v níž je možno ji nalézt bez sebemenšího přimíšení bludu (Řehoř XVI., encyklika Singulari nos)

Protože tedy nemůžeme viděti slunce spravedlnosti přímo, pohlížejme na hory ozářené jeho jasem, totiž na svaté apoštoly, kteří se skvějí ctnostmi, jiskří zázraky; záře vyšlého slunce je zaplavila, a ačkoli ono je samo o sobě neviditelné, na nich se nám ukázalo viditelně jako na ozářených horách. Moc božství je totiž sama o sobě jako slunce na nebi; moc božství v lidech je jako slunce na zemi. Dívejme se tedy na zemi na slunce spravedlnosti, jež nemůžeme viděti na nebi, abychom, kráčejíce nyní po zemi nerušeným krokem skutku, jednou pozvedli zrak i k pohlížení na slunce nebeské. Nerušeným krokem však konáme svou cestu na zemi tehdy, když milujeme Boha a bližního celou myslí. Neboť ani Bůh není opravdu milován bez bližního ani bližní bez
Boha. Proto - jak už jsme řekli v jiné promluvě - čteme, že Duch byl dán učedníkům dvakrát, nejprve od Pána meškajícího na zemi, potom od Pána vévodícího v nebi. Na zemi je dáván, aby byl milován bližní, s nebe pak, aby byl milován Bůh (sv. Řehoř V., homilie 30)

V Americe není ani 100 lidí, kteří nenávidí katolickou Církev, ale jsou milióny lidí, kteří nenávidí to, co mylně považují za učení katolické Církve (Fulton Sheen)

Syn Štěpán, nástupce svého otce krále Štěpána Nemanja, o něm napsal: „My v pravdě toužíme kráčeti v šlepějích Církve Římské, jako otec náš blahoslavené paměti; a budeme vždy zachovávati přikázaní Římské Stolice.“ Štěpán Nemanja po 37 vlády složil svoji korunu a vstoupil do kláštera se svým synem. Zemřel na hoře Athos v řecku (dle M. Kulda. Církevní rok II)

Žádné uvažování nemůže zatemnit samozřejmost tohoto fakta, že vně Říma jsou národní církve (arménská, řecká) nebo církve státní (ruská, anglická) anebo sekty založené lidskými jednotlivci (luteráni, kalvíni atd.) Jediná Církev římsko-katolická není ani církví národní, ani státní, ani sektou založenou od člověka (Vladimír Solovjev)

Žádejme o výklad víry starý Řím, jak to činili naši otcové. Římská Církev zaujímá mezi církvemi místo první (sv. Theodor Studita, I. Vondruška, Životopisy sv.)

Co tedy udělá katolický křesťan, kdyby se malá část Církve měla oddělit od společenství Církve a všeobecné víry? K čemu jinému by se vůbec měl rozhodnout, ne-li k tomu dát přednost celému zdravému tělu před otráveným a zkaženým údem? A když nová morová rána vší silou se pokouší nejen malou část Církve, ale naráz otrávit celou Církev? Tehdy bude katolický křesťan tím více pomýšlet na to, aby se pevně držel toho, co trvá od dřívějších dávných dob, což určitě nemůže být pokaženo a pokřivěno nějakou lživou novotou (sv. Vincenc L.)
Je třeba učitele přijmout s Církví a ne s učiteli opustit názor Církve (sv. Vincenc L.)

Poněvadž protestování není svědectvím, nehodlám nikoho znepokojovat otázkou: “Proč čekat 1500 let na to, aby se protestovalo?” Katolická církev byla po patnáct století uznávána celým křesťanským světem za skutečnou církev Boží. Nikdo nemůže bez ostychu škrtnout těch 1500 let a říct, že církev katolická není církví Kristovou. Mohu přijmout jenom tu církev, hlásanou všemu stvoření skrze mé předky, skrze dvanáct apoštolů, kteří stejně jako já vyšli ze synagogy (Eugenio Zolli, konvertita r. 1945, vrchní římský rabín)

Brány Sionu, který založil na pahorcích svatých, miluje Hospodin nade všecka sídla Jakobova (žalm 86,1)