Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek (list Efesanům 2,20 -22)
Bože, jenž jsi dnešní den mučednictvím Apoštolů svých Petra a Pavla posvětil, dej Církvi své, aby ve všem následovala příkazů těch, skrze něž počátek náboženství vzala. Skrze… (liturgie římská svátku apoštolů Petra a Pavla, vstupní modlitba)
Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra (sv. Atanáš, Dopis katolíkům, co trpěli od ariánů)
Co se v celé Církvi vždy věřilo a plnilo, a přece nebylo ustanoveno žádným koncilem, tomu učili apoštolé, to zavedli a nařídili (sv. Augustin)
Apoštolé „hlásali slovo pravdy a zakládali Církev“ (sv. Augustin, k žalmu 44)
Tedy Církev, založená na Kristu, přijala od něho v osobě Petrově klíče nebeského království, to je moc svazovat a rozvazovat hříchy. Tato Církev, když Krista miluje a následuje, je vysvobozována od zlého. Nejvíce však Krista následuje v těch, kdo bojují za pravdu až na smrt (k Janovu evang.)
Jeden památný den utrpení dvou apoštolů. Ale i oni dva byli jedno: ač trpěl každý v jiný den, byli jedno. Napřed šel Petr, potom Pavel. Slavíme svátek posvěcený pro nás krví apoštolů. Milujme jejich víru a život, jejich námahy a utrpení, milujme to, co oni vyznávali a hlásali (sv. Augustin, Sermo 295)

S vírou otců, kterou jsme přijali, vírou, o níž víme, že nese pečeť apoštolů, s touto vírou souhlasíme, stejně jako se vším, co bylo v minulosti kanonicky a právoplatně vyhlášeno (sv. Basil V., list papeži Damasovi)

Obecně se říká, že význam slova hierarchie je „svatá vláda“, ale toto není pravý význam, je to „posvátný původ“, to znamená: tato autorita nevychází ze samotného člověka, ale má posvátný původ ve svátosti; podřizuje tedy povolanou osobu službě Kristu; činí z jednotlivce služebníka Kristova a pouze jako služebník Kristův může vládnout, vést pro Krista a s Kristem. Proto kdo přijímá svátostné svěcení „hierarchii“, není autokrat, nýbrž vstupuje do nového svazku poslušnosti ke Kristu; je vázán na něho ve společenství s ostatními údy svátostného svěcení, kněžství. A ani papež, referenční bod všech ostatních pastýřů ve společenství Církve, nemůže dělat, co by chtěl; naopak papež je strážcem poslušnosti ke Kristu ve svém slově shrnutém v „pravidlu víry“, v Krédu Církve, a musí postupovat v poslušnosti ke Kristu a jeho Církvi (papež Benedikt XVI., generální audience 26.5. 2010)

A tak, když shrnul několika slovy zásady apoštolátu, říká, že je posílá tak, jako byl on sám poslán od Otce: aby si uvědomovali naléhavou povinnost volat hříšníky k pokání i uzdravovat nemocné na těle i na duchu a při plnění svého poslání rozhodně nejít za svou vůli, ale hledat vůli toho, který je poslal, a pokud jen lze, zachraňovat svým učením svět. Jak velice o to všechno svatí apoštolé usilovali, nebude nesnadné zjistit: stačí číst Skutky apoštolů a listy svatého Pavla (sv. Cyril A.., k Janovu evang.)

Odvážili by se heretici přijít k samotnému stolci Petrovi, odkud pochází apoštolská víra a odkud nemůže přijít žádný omyl? (sv. Cyprián, Ep. 59)

Šimone, můj učedníku, ustanovil jsem tě za základ svaté Církve. Před tím jsem tě nazval skálou, protože poneseš stavbu Církve. Dohlížíš na ty, kteří mi budou na zemi stavět Církev. Kdyby špatně stavěli, zastav jejich stavbu. Jsi základním pramenem, z něhož vyvěrá má nauka. Jsi hlavou mých učedníků. Tvým prostřednictvím se budou napájet všechny národy…Dal jsem ti klíče k svému království (sv. Efrém, Promluva o svatém týdnu)

Následujte všichni biskupa, jako Ježíš (následuje) Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly. Co se týká jáhnů, mějte k nim úctu, jako k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká Církve, bez biskupa (sv. Ignác z A., list do Smyrny 8)

I když byla nejsvětější Panna vznešenější než všichni apoštolové, klíče od nebeského království předal Pán jim (Innocenc III.)

Jeho žáci, svědci všech jeho dobrých činů a učení i jeho utrpení, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení po tělesném vzkříšení jsou apoštolové, které po (přijetí) síly Ducha svatého (srov. Sk 1,8) od Něj byli posláni do celého světa a povolávali pohany tím, že ukazovali lidem cestu života, odvraceli je od bůžků, smilstva a lichvářství a očišťovali jejich duše a těla křtem vody a Ducha svatého. Ducha svatého, kterého od Pána přijali, udíleli a propůjčovali věřícím, a tak byla ve všem řádu založena Církev (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)

Kardinál Torquemada, velký teolog Florentského koncilu vysvětloval: „Papež Inocenc III. uvádí, že je nutné poslouchat papeže ve všem, jestliže sám nejde proti obecným zvyklostem Církve, ale pokud by proti těmto obecným zvyklostem šel, není povinností jej následovat…“

Církev, která zapustila kořeny po celém světě až do končin země, přijala od apoštolů a jejich učedníků tuto víru: Víru v jednoho Boha, všemohoucího Otce, který stvořil nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich, a v jednoho Ježíše Krista, Božího Syna, který se pro naši spásu stal člověkem, a ve Svatého Ducha, který ústy proroků hlásal Boží záměry a rozhodnutí (sv. Irenej, Adversis haeresis I)
Byli to (apoštolé) kazatelé pravdy a apoštolé svobody
Apoštolé „předali (biskupům) svůj učitelský úřad“ (sv. Irenej, Adversis haeresis III, )
Protože jedině víra je stálým udržovatelem našeho vykoupení, tak je nutné a hodnotné se jí pečlivě věnovat, abychom získali pravý vhled do toho, co jest. Je to tedy víra, která toto v nás působí, jak nám ji nejstarší, žáci apoštolů, předali. Především nás nabádá myslet na to, že jsme přijali křest na odpuštění hříchů…(sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis) – Předložení apoštolského hlásání

Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh (Jan XXIII, Pacem in terris 1)
Rodičům náleží předností právo živit a vychovávat děti (blah. Jan XXIII.)

A všichni prosí společnými slovy: Pane, ty znáš srdce všech, ukaž. Znáš ty, nikoli my. Vzývají patřičně toho, který zná každé srdce, neboť on si měl vyvolit, nikdo jiný (sv. Jan Z., o volbě Jidášova nástupce, homilie 3)
Nemyslel si, že by sám (apoštol Ondřej) byl s to všechno objasnit, a tak hned přivedl svého bratra k samému zdroji světla. Učinil to s takovým spěchem a s takovou radostí, že Petr ani trochu nezaváhal (sv. Jan Z., homilie k Janovu evang.)
Co je člověk a jak vznešená je naše přirozenost i čeho všeho je schopna lidská bytost, ukázal Pavel nejlépe ze všech lidí. Každým dnem vystupoval výš a výše, každým dnem stále více a více planul horlivostí a k nebezpečím, která proti němu vyvstávala, se stavěl vždy s novou odvahou (sv. Jan Z., homilie o sv. Pavlu)

Církev Pána Ježíše je apoštolská. – Pro svou Církev vyvolil, vysvětil a ustanovil Pán Ježíš apoštoly v čele se svatým Petrem. Apoštolové vysvětili za své nástupce biskupy. Ti působili pod vedením nástupce svatého Petra. Nástupcové těch biskupů vysvětili dnešní biskupy Církve katolické. Každý z nich je tedy platně, to je apoštolsky vysvěcen, když byl před tím od papeže, nástupce apoštola svatého Petra, nejprve jmenován. Římský papež a biskupové takto vysvěceni a s papežem sjednoceni jsou tedy řádnými nástupci apoštolů (katechismus kardinál Tomášek)

Měla bys totiž vědět, že všechna tajemství a všechny způsoby mé Pravdy, dokud byla na tomto světě, ať s učedníky či bez nich, znázorňovaly to, co se děje v duši mých služebníků a všech lidí, abyste v nich měli pravidlo a učení pro každý případ, jestliže na něj budete hledět se světlem rozumu. Poslouží totiž každému, vzdělanému i nevzdělanému, průměrnému i vyjímečně inteligentnímu, jen když o to bude mít zájem. Řekl jsem ti, že Petr na příkaz Slova vrhl síť. Nakolik byl poslušný a živou vírou věřil, že naloví ryby, a proto jich chytil tolik, ale ne v noci. A víš, jaký čas se míní časem noci? Je to temná noc smrtelného hříchu (sv. Kateřina S., Dialog 147)

Z celého světa je vybrán jediný Petr, aby stál v čele povolaných ze všech národů, v čele všech apoštolů a všech otců Církve. Takže ačkoli je v Božím lidu mnoho kněží a mnoho pastýřů, řídí všechny vlastně Petr, i když svrchovanou vládu nad nimi má Kristus. Milovaní, velká a podivuhodná je moc, na níž se darem Boží milosti podílí tento muž (sv. Lev V., Sermo 4)
Vždyť pevnost oné víry Knížete apoštolů, o které se Kristus vyslovil s uznáním, trvá navěky. A jako nepřestává to, čemu Petr v Kristu uvěřil, tak nepřestává ani to, co Kristus na Petrovi založil
Vše…co Boží Syn učinil a čemu učil v zájmu smíření světa, známe nejen z dějin minulých skutků, ale pociťujeme to i ve znamenitosti přítomných činů (sv. Lev V.)
Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných, a žádná krutost nemůže zničit náboženství založené na tajemství Kristova kříže. Církev se pronásledováním nezmenšuje, ale roste…A tak když nás sráží tíha našich hříchů, pozdvihují nás zásluhy našich apoštolů (sv. Lev V., Sermo 82)

Proto má-li se lidská společnost uzdravit, je možná jen jediná léčba: návrat ke křesťanskému životu a ke křesťanským zásadám. Neboť pro ty společnosti, které se chtějí povznést z úpadku, platívá s plnou oprávněností předpoklad, že se musejí vrátit ke svým původním počátkům (Lev XIII., encyklika Rerum novarum 22)
Jak jsme už řekli na začátku, náboženství je jediné s to vyléčit zlo až do kořenů, mějme všichni na paměti, že je především třeba obnovit křesťanskou mravnost. Bez ní i důmyslné prostředky, považované za nejúčinnější, budou k záchraně málo platné (Lev XIII., Rerum novarum 45)

Bože, jenž jsi svatému Petru Apoštolu, pout zproštěnému, dal neporušenému odejít, rozvaž pouta služebníka svého do zajetí uvrženého a uděl mu, aby jeho zásluhami neporušený odešel. Skrze… (liturgie římská Za vězně a zajatce vstupní modlitba)

§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno, vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo (Pavel IV., Bula „Cum ex apostolatus offici)
§ 7 Podřízeným osobám, a to jak světským a řeholním klerikům, tak i laikům, a také kardinálům, i těm, kteří se zúčastnili volby papeže jenž předtím odpadl od víry nebo byl bludařem či rozkolníkem, nebo nějak jinak mu dávali za pravdu a slíbili mu poslušnost a složili mu hold, což platí i pro kastelány, prefekty, kapitány a úředníky Našeho vznešeného města (Říma) a celého církevního státu, kteří jsou těmto takovým způsobem do úřadu jmenováni nebo zvoleným zavázanými a povinnými poslušností složením holdu nebo přísahy či dluhopisem; je dovoleno beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva. K většímu zahanbení těchto takovým způsobem jmenovaných a zvolených, chtějí-li tito nadále pokračovat ve vedení a správě, je dovoleno, povolat proti nim pomoc světského ramene. Proto nesmějí ti, kteří se zřekli věrnosti a poslušnosti vůči těmto takovým způsobem jmenovaným a zvoleným podle výše uvedeného pravidla, být považováni za ty, kdo trhají nesešívané roucho Páně, ani podléhat cenzurám nebo mstícímu potrestání
§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla (Pavel IV., Bula „Cum ex apostolatus offici)

Dnes je ostatně vidět slabé stránky ideologií při pokusech realizovat je v praxi. Vždyť byrokratický socialismus, technokratický kapitalismus a autoritářská demokracie jasně ukazují, jak těžké je vyřešit velký lidský problém soužití ve spravedlnosti a rovnosti. Jak by se mohly vyhnout materialismu, sobectví nebo dokonce krutému útlaku, které je nutně doprovázejí? (Pavel VI., Octogesima adveniens 37)
Avšak jen tehdy, jak soudí křesťané, když se úplně odevzdá Bohu, který ho osvobodí, nalézá člověk opravdovou svobodu, obnovenou smrtí a vzkříšením Krista Ježíše (Pavel VI. Octogesima adveniens, 47)
K poznání člověka – pravého, celého člověka – je třeba poznat Boha (Pavel VI.)
V tvé povaze, věčný Bože, poznám svou vlastní povahu (sv. Kateřina S. - Pavel VI., Jan Pavel II., Centesimus annus)

Modernisté…Za největší překážky pokládají tři věci: scholastickou filosofickou metodu, autoritu Otců a tradici a Učitelský úřad církve. Proto se posmívají scholastické filosofii a projevují k ní opovržení. Ať už to činí z nevědomosti nebo ze strachu, nejspíše však z obojí příčiny, jisté je, že novotářství je vždy spojeno s nenávistí ke scholastice. Není proto jistější známky, že někdo začal podléhat modernismu, než odpor ke scholastické metodě. Ať si modernisté vzpomenou na větu, kterou Pius IX. odsoudil ve svém Syllabu: „Metoda a principy, na nichž staří scholastičtí učitelé vybudovali teologii, neodpovídají potřebám naší doby a pokroku věd“ (Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis 29)

A není v nikom jiném spásy, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni (Sk 4,12). Je pouze jediný původce blahobytu a pravého štěstí pro jednotlivé občany i pro stát: „Neboť není odjinud šťasten stát a odjinud jednotlivec, protože stát není nic jiného než sjednocené množství jednotlivých lidí“ (sv. Augustin, Macedoniovi, kap. 3). Proto ti, kdo řídí národy, sami i se svým lidem, ať neodpírají veřejně prokazovat panství Kristovu povinnou úctu a poslušnost, chtějí-li si zachovat plně svoji autoritu a povznést blaho a štěstí své vlasti (Pius XI., encyklika Quas primas)
Pokládáme za zbytečné věrné děti Církve před bezbožným a nespravedlivým komunismem varovat (Pius XI., encyklika Quadragesimo anno 112)
I když socialismus – jako všechny mylné nauky – v sobě obsahuje něco pravdy (a to papežové nikdy nepopírali), je přece vybudován na chápání lidské společnosti, které je úplně odlišné od pravého křesťanství (Pius XI., QA 120)
Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu (Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130)

Neboť pokud prodléval na zemi (Pán Ježíš), učil nás zákony, radami a napomenutími, používaje slov, která nikdy nepominou a která pro lidi každého věku budou duchem a životem (Sr. Jan 6, 62). Mimo to udělil apoštolům trojí moc: učiti, říditi a vésti k svatosti; a tuto trojí moc, vymeziv ji příkazy, právy a povinnostmi učinil základním zákonem celé Církve (Pius XII., Mystici corporis)
Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší (Lk 10,16)“; a tak velmi často to, co je předloženo a doplněno encyklikami, náleží i z jiných důvodů již ke katolické nauce. Jestliže tedy nejvyšší velekněží učiní svými výnosy rozhodnutí ve věci dosud sporné, všem je zřejmé, že podle úmyslu a vůle oněch papežů o této otázce už nelze mezi teology volně diskutovat (Pius XII., encyklika Humani generis 20)
Všemi silami je třeba zabránit, aby světová válka, který by s sebou přinesla tolik hospodářské a sociální zkázy, tolik ohavností a mravního poblouznění, nedolehla na lidskou rodinu potřetí (Pius XII. citován v encyklice Pacem in terris 112)
Mírem nic nezaniká – válka může zahubit všechno (Pius XII. 24.8.1939)

Více totiž prospěla naší víře nevěra Tomášova než víra věřících učedníků: neboť tím, že se dotkl a uvěřil, naše mysl nechává stranou všechny pochybnosti a utvrzuje se ve víře. Tak se stal pochybující a dotýkající se učedník svědkem skutečného vzkříšení…Uviděl člověka, a vyznal Boha: Pán můj a Bůh můj (sv. Řehoř V.)
Čest má jest ctí veškeré Církve. Čest má jest bratří mých pevnou posilou. Tehdy já opravdově jsem ctěn, když všem jednotlivým povinné úcty se neodpírá (sv. Řehoře V., list 30 Eulogovi Alexandrijskému)

V.S. Solovjev a J.H. Newman konvertovali ke katolické Církvi po studiu Tradice

V královském paláci má hned po víře místo Církev. Založil ji Kristus a on je její hlavou. Potom jeho údy, totiž apoštolé a svatí Otcové, ji dále sázeli, pevně budovali a šířili po celém světě. A ačkoli Církev stále rodí nové potomstvo, má na jistých místech už starou tradici (sv. Štěpán, Poučení synovi)

Jestliže se některé církevní obce odvažují vydávat za církve apoštolské doby – aby budily dojem, že byly založeny apoštoly, protože existovaly v době apoštolů, můžeme jim říci: Nechť tedy uvedou svůj původ s pořadím svých biskupů tak, aby první jejich biskup byl nástupcem některého z apoštolů či apoštolských mužů, kteří žili s apoštoly. Tímto způsobem mohou apoštolské církve předložit seznam svých biskupů. Smyrenská církevní obec uvádí, že tam byl Polykarp ustanoven Janem. Římská uvádí Klementa ustanoveného Petrem. Stejně i ostatní církevní obce mohou dokázat, koho mají ustanoveného do biskupské služby od apoštolů za rozsévače apoštolského semene. Nechť se o něco takového pokusí heretici! (Tertulián, Preskripce vůči heretikům)

Mimo to blažený Cyril, biskup alexandrijský praví: „Jako údy zůstávejme s naší hlavou, apoštolským trůnem římských velekněží, u něhož musíme hledat, co máme věřit a držet, jej uctívajíce, jej prosíce přede všemi; neboť jemu náleží vytýkat, napravovat, stanovit, rozdělovat, připravovat, rozvazovat a svazovat, místo toho, jenž jej postavil. A nikomu jinému nedal náplň svou než pouze jemu, před nímž z božského zákona všichni sklánějí hlavu, a předáci světa jako samého Ježíše Krista poslouchají.“ Tedy i biskupové i z božského zákona někomu podléhají (sv. Tomáš A., Summa theologie, Doplněk 40)

Ať se nikdo nemrzí ani nermoutí, že je chudý nebo podřízený, nýbrž naopak ať se z toho velice těší a raduje! A to proto, že ty Bože, vyvolil sis chudé a ponížené a světem opovržené za své důvěrné přátele a společníky. Svědky toho jsou apoštolové sami, jež jsi ustanovil knížaty po celé zemi. Ti kráčeli světem, nic si nestěžujíce, tak pokorně a prostě, tak bez vší zloby a lsti, že se i radovali, když trpěli potupu pro tvé jméno (Skt 5,41) a s velikou radostí i to vítali, čeho se jinak svět hrozí (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III,22)
Jako mne miloval Otec, i já jsem si zamiloval vás (Jan 15,9), řekl jsem milovaným učedníkům. Neposlal jsem je, aby žili v časných radostech, nýbrž krušně zápasili, ne aby došli pocty, nýbrž potupy; ne aby zaháleli, nýbrž pracovali; ne aby si hověli v odpočinku, nýbrž přinášeli hojný užitek v trpělivosti (Lk 8,15). Pamatuj si, synu, dobře ta slova! (NK III,30)

Neboť nezavrhne Hospodin lidu svého, a svého dědičného majetku neopustí (žalm 93,14)