Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl Církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady (list Efesanům 5,25-27)
Když Církev dostala při koupeli znovuzrození tento oděv, říká: Černá jsem, přece však krásná, jeruzalémské dcery. Je černá křehkostí lidské přirozenosti, přece však krásná milostí, černá protože ji tvoří hříšníci, přece však krásná tajemstvím víry (sv. Ambrož, O svátostech)
Kdo jiný by tě měl poučit, jak se držet Krista, než svatá Církve? (sv. Ambrož, Kniha o panenství 12)
Pole může dávat mnoho plodů, ale lepší je pole, které přináší v hojnosti plody i květy. Pole svaté Církve je úrodné rozmanitou hojností. Můžeš zde vidět, jak vykvétá panenství. Tam zase vystupuje vdovský stav ve své přísnosti jako lesy v rovinách. Jinde zase setba Církve plní bohatou sklizní manželství stodoly světa a můžeš vidět lisy Páně, vrchovatě naplněné plody manželské vinice, v nichž je hojnost ovoce věrného manželství (sv. Ambrož, De virginate VI)

Maria je svatá, Maria je blahoslavená, ale Církev je víc než Panna Maria. A proč? Protože Maria je částí Církve, je jejím svatým údem, vynikajícím údem, který převyšuje všechny, ale přece jen údem celého těla. Jestliže údem těla, je jistě celé tělo víc než úd. Pán je hlava a celý Kristus je hlava a tělo. Co na to říci? Máme božskou hlavu, Bůh je naší hlavou. A teď se moji drazí, podívejte na sebe: i vy jste Kristovými údy, i vy jste Kristovým tělem (sv. Augustin, Sermo 25)
Neboť Církev je též matkou a pannou. O čí totiž neporušenost pečujeme, není-li pannou? Nebo čí potomstvo oslovujeme, není-li matkou? Maria porodila tělesně hlavu tohoto těla. Církev duchovně plodí údy oné hlavy. U obou panenství nezabraňuje plodnosti, u obou plodnost neodnímá panenství. Proto jestliže je Církev celá svatá i tělem i duchem, a přece není panna celá tělem, ale duchem, čím světější je v těch údech, kde je pannou i tělem i duchem? (O svaté nevinnosti)
…tři mládenci…v hymnu, kterým je oslavován Bůh. Neboť tím, že k svatosti těch, kteří chvalořečili Bohu, připojili pokoru, upozornili nadmíru zřetelně, že se má každý jednotlivec mít tím více na pozoru, aby nebyl podveden pýchou, čím více je něco prohlašováno za svaté (O svaté nevinnosti)
Ať jsme my biskupové jacíkoli, buďte si jisti, že máte Boha za Otce a Církev za Matku“ (sv. Augustin,Contra litteras Petiliani)

Sv. Bernard o Církvi: „Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský svatostánku, Boží svatyně. Pozemský příbytku, nebeský paláci. Blátivá chatrči, královský dvore. Smrtelné tělo, světelný chráme. Smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přesto tě krášlí nebeská krása“ (In Canticum sermo 27)

Když v Církvi vidíme plevel, nesmí to překážet naší víře a naší lásce, takže Církev neopustíme, protože v ní vidíme plevel, ale musíme se spíše namáhat, abychom byli pšenicí (sv. Cyprián )
Jak je šťastná naše Církev. Když jí božská blahosklonnost prokazuje takovou čest, že ji v dnešní době ozařuje slavná krev mučedníků. Předtím byla běloskvoucí svatým životem bratří, nyní je krví mučedníků nachově rudá (sv. Cyprián, Epistula 10)
Vždyť jako je selhání představeného nebezpečné tím, že může způsobit pád těch, kdo šli za ním, tak zase naopak je užitečné a spasitelné, když biskup dává svou pevnou vírou bratřím dobrý příklad…Církev stojí pevně ve víře, přestože někteří, ať už osoby ve významném postavení nebo ti, kdo se báli lidí, ze strachu selhali (sv. Cyprián, Epistula 9 po smrti sv. Fabiána)

Tuto víru jsme dostali od Církve a pečlivě ji uchováváme. Jako poklad velké ceny, skrytý ve vzácné nádobě, se stále omlazuje působením Božího Ducha a omlazuje i nádobu, ve které se skrývá (sv. Irenej, Adversis heresis III)

Z čeho poznáváme, že naše Církev je svatá? Že naše Církev je svatá, poznáváme z toho: Má svaté učení, prostředky k svatému životu a mnoho svatých, které Bůh oslavil zázraky (katechismus kardinál Tomášek)

Jak bych se mohla těšit z toho, že užívám života, kdyby tvůj lid byl ve smrti? A kdybych viděla, že tvá nejmilejší snoubenka tone v temnotách hříchů pro chyby mé i chyby jiných tvých tvorů? (sv. Kateřina S., Dialog 4)
Nabírejte tedy, ty a ostatní mí služebníci, slzy a pot z nevyčerpatelného pramene mé božské lásky a slzami omývejte tvář mé Snoubenky. Slibuji ti, že tímto prostředkem se jí vrátí bývalá krása. Krásu totiž nezíská zpět ani mečem ani válkou ani krutostí, ale jen pokojem, pokornou a vytrvalou modlitbou, vytrvalostí v protivenstvích a v slzách prolitých s chvějícím se a naléhavě prosícím srdcem mých služebníků (Dialog XV.)
Zjevil jsem ti, že si přeji, abyste ty i ostatní byli jako ovečky pasoucí se v zahradě svaté Církve a abyste vydrželi až do smrti (Dialog 133)
Věřte mi, že jsem dala svůj život za svatou Církev (sv. Kateřina S.)

Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá Církev (Klement A, Paedagogus)

Všichni, kteří se znovuzrodili v Krista, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha Svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu mají uvědomit, že – pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu – jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu (Lev V.)

Sancta sanctis – svaté svatým (liturgie byzantská před přijetím Eucharistie)

Vždyť od příchodu vtěleného Slova k nám všechny křesťanské církve rozptýlené po všech místech považovaly a považují velkou Církev, která je zde (v Římě), za jedinou oporu a základ, protože podle Spasitelova příslibu, brány pekel ji nikdy nepřemohly (sv. Maxim V.,PG 91)
Nuže, když pěstěním rozjímání i činnosti zapalujeme svou svítilnu, totiž rozum rozsvěcující světlo poznání, nestavme ji pod nádobu, abychom nebyli odsouzeni, že jsme nepostižitelný význam moudrosti nahradili literou. Postavme naopak své světlo na svícen, tím přirozeně míním svatou Církev, jež na výšinách pravého poznání zapaluje pro všechny pochodeň Božího učení (sv. Maxim V., k nejasným místům Písma sv.)

Nedokonalí…jsou nošeni a vychováváni jako v lůně matky od těch, kteří jsou dokonalejší, dokud by se v pravý čas nenarodili a neobnovili ve velikosti a kráse ctnosti (sv. Metoděj Olymp., Symposium III)

Hospodin však řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Protože jste mi nevěřili, že bych se mohl osvědčit před očima izraelských synů jako svatý, neuvedete toto množství do země, kterou jim chci dát (V. kniha Mojžíšova 20,12)
“Ještě téhož dne promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Vystup zde na pohoří Abarím, na horu Nebo, která je v moabské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na kanaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele do vlastnictví. Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, jako zemřel tvůj bratr Árón na hoře Hóru, a byl připojen ke svému lidu, protože jste se mi zpronevěřili uprostřed Izraelitů u Vod sváru v Kádeši na poušti Sinu, že jste uprostřed Izraelitů nevzdali čest mé svatosti (V. kniha Mojžíšova 32,48-51)

Co je Církev, ne-li shromáždění všech svatých? (Niketos, PL 52)

Tak se ukazuje, že jestliže někdo vstoupí v libovolnou dobu do svatyně bez náležité přípravy, neoblečen do kněžského roucha, aniž připravil předepsané oběti, aby mohl najít zalíbení u Boha, zemře…Tato řeč se týká nás všech. Nařizuje totiž, abychom věděli, jak máme přistupovat k Božímu oltáři. Nevíš, že také tobě, tj. celé Boží Církvi a věřícímu lidu bylo svěřeno kněžství? Poslouchej, jak mluví Petr o věřících: Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví. Ty tedy máš kněžství, protože jsi ‚kněžský rod‘, a proto musíš přinášet Bohu oběť…Ale abys ji mohl přinést důstojně, musíš mít čistý šat, odlišný od běžného šatu jiných lidí, a potřebuješ božský oheň (Origenes, homilie k Lv. 9,1)

Ten pak služebník, který nechtěl nic s hřivnou podniknouti, vrátí se k Pánu s omluvnými slovy, řka: Pane, vím, že jsi člověk tvrdý, žneš, kde jsi nezasel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal; i bál jsem se a odešed skryl jsem tvou hřivnu v zemi: hle, tu máš, co tvého jest. Je třeba si všimnout, že
neužitečný služebník nazývá pána tvrdým, a přece nedbá pro něho pracovati se ziskem - a říká, že se bál vynaložit hřivnu na zisk, zatím co se měl báti jen toho jediného: aby ji pánu nepřinesl zpět bez zisku. Je totiž v Církvi svaté mnoho lidí, jichž obrazem je ten služebník - kteří se bojí
vstoupiti na cesty svatosti, ale nebojí se setrvávati ve svých nepravostech (sv. Řehoř V., homilie 9)
A poněvadž se zástup věřících skládá z obojího pohlaví, praví se, že Církev svatá je podobna deseti pannám. Ježto jsou v ní smíšeni zlí s dobrými a zavržení s vyvolenými, ukazuje se správně, že se podobá pannám opatrným a pošetilým. Jsou totiž mnozí zdrželiví, kteří se vystříhají žádostí zevnějších a nadějí jsou uchvacováni k věcem vnitřním; oslabují tělo a veškerou touhou směřují k nebeské vlasti, dychtí po věčných odměnách, nechtějí za své úsilí přijmouti lidské chvály. Ti zajisté nekladou svou slávu do úst lidí, nýbrž ji skrývají uvnitř svědomí. A jsou mnozí, kteří moří tělo zdrželivostí, ale z té své zdrželivosti se dožadují lidské přízně. Přisluhují nauce, nuzným udílejí hojnost věcí; jsou však zajisté pannami pošetilými, neboť vyhledávají pouhou odměnu pomíjivé chvály (sv. Řehoř V., homilie 12)

Kristus jest i původcem a tvůrcem svatosti. Neboť není jediného nadpřirozeně záslužného úkonu, který by nevyvěral z něho jakožto svého nebeského zdroje. Praví „Beze mne nemůžete činiti nic“ (Jan 15,5). Když spáchavše hříchy jich litujeme a kajeme se, když z dětinné bázně se obracíme k Bohu, to vše se děje mocí Kristovou. Milost a sláva mají svůj původ v jeho nevyčerpatelné plnosti. Především zvláště význačné údy svého Těla poděluje náš Vykupitel stále dary rady, statečnosti, bázně a nábožnosti, aby celé Tělo jeho co den více vzrůstalo svatostí a bezúhonností. A když Církev udílí svátosti zevnějším obřadem, účinky v duších působí Kristus (Sr. S. Thom. III.qu 64 a.3) (Pius XII., Mystici corporis)

Dobří a spravedliví přilnuli ke mně, protože jsem důvěru měl v tebe (žalm 24,21)