24.1 Všeobecně skutky milosrdenství Milosrdenství lidské objímá příbuzného, ale milosrdenství Boží každého, kdo tělo má (kniha Sirachovec 18,12)
Činit milosrdenství a spravedlnost více se líbí Hospodinu než oběti (kniha Přísloví 21,3)
A konečně: buďte všichni jednomyslní, plní zájmu o druhého, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní (první list Petrův 3,8)
V Písmu svatém se nám doporučují zvlášť tyto skutky tělesného milosrdenství: Nasycovat hladové, napájet žíznivé, do domu přijímat pocestné, odívat chudé, navštěvovat nemocné, osvobozovat zajaté, pohřbívat mrtvé. A skutky duchovního milosrdenství: Napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, ochotně odpouštět ubližujícím, modlit se za živé i za mrtvé (katechismus kardinál Tomášek)
A jako Bůh sám nás napomíná: „Buďte milosrdní jako je milosrdný můj Otec.“ (Lk 6,36), tak i Maria volá ke svým dětem: „Buďte milosrdní, jako je vaše Matka milosrdná.“ (Alfons L., O lásce P. Marie)
Láska k bližnímu má být uskutečňována ochotným poskytováním pomoci, a to tak, jak jsme toho nejlépe schopni. Pamatujme, co říká Písmo svaté: Milosrdenství osvobozuje od smrti a nedovoluje vstoupit do temnoty (Tob 4,10). Milosrdenství nás osvobozuje od hříchu a pekla. Milosrdenstvím rozumíme každý způsob pomoci, kterou můžeme bližnímu poskytnout (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)

Není menším zločinem vzít tomu, kdo má, než odpírat potřebnému, ač můžeš a máš nadbytek. Tedy jako krádež záleží v odnětí věci cizí, tak také v podržení vlastní (sv. Ambrož, Rozhodnutí 47)

Ó bohatí, udělejte si přátele…z chudých, přijměte je do svých domovů: budou to oni, chudí, kteří vás přijmou do věčných příbytků, kde je krása míru, důvěra v jistotu a hojnost pokoje ve věčném nasycení (sv. Antonín P., Sermones Dominicales et Festivi II)

Milosrdenství je soustrast v našem srdci nad cizí bídou, jíž, ovšem můžeme-li, jsme puzeni pomoci (sv. Augustin, O městě Božím)
Nemáme si přát, aby byli bídní proto, abychom mohli konat skutky milosrdenství. Dáváš chléb hladovému – lépe by bylo, kdyby nikdo nehladověl a ty nikomu nedával. Odíváš chudého – kéž by všichni byli oděni a nebylo toho nedostatku…Toto všechno jsou povinnosti, když je jich třeba. Přičiň se však, aby nebylo bídných. Přestanou skutky milosrdenství, ale nepřestane láska (sv. Augustin)
Marta a Marie byly dvě sestry, příbuzné nejen rodem, ale i vírou. Obě přilnuly k Pánu, obě svorně sloužily Pánu, když byl jako člověk u nich přítomen. Marta ho přijala jako se přijímají poutníci…Nermuť se a nereptej, že ses nenarodil v době, kdy už nevidíš Pána v lidském těle. Neodepřel ti tu milost. Říká: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali (sv. Augustin, Sermo 103)
Přebytek bohatých je majetek chudých (sv. Augustin)

Kdo někoho oloupí o oděv, je nazván zlodějem; a ten, kdo nahého člověka neoděje, když to může udělat, nezasluhuje si téhož názvu? Chléb, který schováváš náleží tomu, jenž má hlad, kabát, který ukrýváš ve svém kufru, patří tomu, jenž je nahý. Boty, které u tebe doma plesnivějí, by měl dostat ten, kdo je bos. Peníze pečlivě schované nebo zahrabané náleží chudým. A tak se dopouštíš tolika nespravedlností, kolik je lidí, jimž bys mohl něco dát (sv. Basil)
Velká řeka se rozlévá do tisíců kanálů a napájí úrodnou zemi. Tak také ty prostřednictvím tisíců cest nechávej vstupovat bohatství do příbytků chudých (sv. Basil V., PG 31)
Basil nás přesvědčil, že když jsme lidé, nemáme pohrdat lidmi ani tupit Krista, společnou hlavu všech, svou nelidskostí vůči lidem; spíše při neštěstí druhých máme sami poskytovat dobrodiní a prokazovat milosrdenství, které nám Bůh projevil, protože milosrdenství potřebujeme (sv. Řehoř Naziánský, po Basilově smrti, Oratio 43)

Opravdu, hledím-li na tebe ó Paní, nevidím než milosrdenství a zdá se mi, že Bůh Tě svým milosrdenstvím ozdobil a spravedlnost svou skryl (sv. Bernard, Stim. div. am.)

Maria je naplněna pomazáním milosrdenství, naplněna olejem lásky (sv. Bonaventura, Spec. B.V. 7)

Kdyby se má Matka přímluvou svou neujímala hříšníků, neměli by žádné naděje na milosrdenství (sv. Brigita, Revel.)

Chudí jsou ztělesněním Ježíše Krista a je třeba k nim mít úctu. Snažme se vidět v chudých a nemocných téhož Boha, a srdečně jim pomáhejme, jak jen nám to síly umožňují. Něžnými slovy utěšujme chudé nemocné a pohotově jim poskytujme pomoc. Nikdy nepřestávejme napravovat pobloudilé s moudrostí a láskou (sv. Felix z Nicosie)

Zdálo by se, žes už udělal dost, jestliže jsi rozdal ubohým celé jmění. Ale když se podíváš na toto jednání, vidíš, že jsi neudělal nic, protože jsi nedal sebe samého, jak to udělal sv. Serafim, který k tomu, aby zachoval při životě děti ubohé vdovy, prodal sám sebe (sv. Jan Almužník)

Otevři nám dveře milosrdenství, ó požehnaná Rodičko Boží, neboť ty jsi spása pokolení lidského (sv. Jan D., In Annunt.)
Jako, kdo chce mastí nebo svatým olejem pomazat nemocného nejprve se dotkne toho, čím natírá, tak i kdokoli zápasí o spásu bližního, nejprve sobě prospívá, potom bližnímu (sv. Jan D., Řeč o těch, kdo ve víře zesnuli)

Více než povrchně dávat na mši, je důležité nabízet peníze chudým (sv. Jan Vianney, kázání)

Kdo dává almužnu jak je třeba ji dávat, učí se pohrdat bohatstvím. Kdo se naučí opovrhovat penězi, přeťal kořen nejednoho zla. A tak získá větší dobrodiní, když dává. Vždyť v almužně se nejen splácí dluh a získává odměna, ale i duše se stává moudrou, ušlechtilou a bohatou (sv. Jan Z., homilie 36)
Není nic jalovějšího než křesťan, který nedbá o blaho jiných lidí. Tady se nemůžeš vymlouvat na svou chudobu, protože by tě usvědčila žena, která hodila do pokladnice svoje dvě drobné mince (sv. Jan Z., homilie 20 na Skutky ap.)

Co z toho, jestliže se stěny skví perlami a přitom Kristus umírá v chudákovi? (sv. Jeroným, PL 22)
Oblékat Krista v chudých, navštěvovat ho v trpících, živit ho v hladových, ubytovávat ho v bezdomovcích (sv. Jeroným Ep. 130,14)

Vykonej denně alespoň jeden skutek duchovního nebo tělesného milosrdenství. Čiň tak v milosti posvěcující a nashromáždíš si největší poklady – skutky záslužné pro nebe a vyšší stupeň věčné radosti. Bude tě to blažit již také na zemi, neboť „blaženější jest dávati nežli bráti“ (Skut. 20, 35) (katechismus kardinál Tomášek)

Duše zamilovaná do mé pravdy se nikdy neunaví při pomoci celému světu, obecné ani konkrétní (sv. Kateřina Sienská, Dialog 7)
Já jsem ten, kdo má rád málo slov a mnoho činů (sv. Kateřina S., Dialog 97)
Zahanbují vás vaše vlastní údy, protože ty si navzájem lásku prokazují, vy však ne; když hlavu trápí bolest, ruka jí jde na pomoc, a když se zraní prst, třebaže je tak malý, hlava si ho neoškliví s výmluvou, že má vyšší postavení než on a že je z celého těla nejvznešenější, ale spěchá mu na pomoc sluchem, zrakem, slovem a všemi svými schopnostmi; podobně je tomu se všemi údy. Nikoli však s pyšným člověkem, který při pohledu na ubožáka, který je jeho údem a trpí nemocí či nouzí, mu pomoc neprokáže – neříkám vším, co má, ale třeba slůvkem: naopak mu vyplísní a znechuceně se k němu otočí zády. Překypuje bohatstvím, a přece toho druhémo nechá umřít hladem: nevidí, že jeho ničemnost a tvrdost srdce vydávají zápach vanoucí až ke mně a do hlubin pekla (sv. Kateřina S., Dialog 146)

Není nic užitečnějšího než spojit s rozumným a svatým postem skutky milosrdenství (sv. Lev V., Sermo 6 de Quadragesima)

Pane, Bože náš, přijmi od svých služebníků tyto vroucí prosby a pro svou velikou milost se nad námi smiluj, sešli své milosrdenství na nás i na všechen svůj lid, který od tebe očekává hojné slitování (liturgie sv. Jana Z.)
Nevýslovné milosrdenství své nám, Pane, milostivě ukaž, abys nás zbavil zároveń i všech hříchů i vytrhl z trestů, které za ně zasluhujeme. Skrze… (liturgie římská V jakékoli potřebě, vstupní modlitba)
Bože, jehož milosrdenství je bez počtu a dobroty jeho nekonečný je poklad, děkujeme tvé dobrotivé velebnosti za udělené dary, milostivost tvou ustavičně prosíce, abys, jenž prosícím žádané uděluješ, je neopustil a uschopnil je pro budoucí odměnu. Skrze… (liturgie římská Na poděkování, vstupní modlitba)

Až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůna budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů.Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.Tu řekne král těm po své pravici: ‘Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně. ‘Spravedliví mu na to řeknou: ‘Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘Král jim odpoví: ‘Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.’ (evangelium sv. Matouše 25,31-40)

Proč mi démoni brání, abych prokázal dobro svému bližnímu? Pambóa odpověděl: „Nemluv tak, jestli nechceš dělat z Boha lháře. Řekni spíš: Vůbec nechci dělat skutky milosrdenství“, protože Bůh už dříve řekl: Dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré moci nepřítele

O Poimenovi říkali, že když chtěl jít na společnou modlitbu, nejdříve seděl a hodinu posuzoval své myšlenky, a pak teprve šel

Věz, že jsi dítětem Božím a spoludědicem Kristovým, a mám-li se to opovážit říci, že jsi dokonce zbožštěl. Odkud máš tohle všechno? A od koho?…Nestravujme se shromažďováním a opatrováním majetku zatímco jiné stravuje bída (sv. Řehoř Naz., O lásce k chudým)

Když dáváme chudým to, co je pro ně nezbytné, neprojevujeme jim tím nějakou svou štědrost, protože jim vlastně dáváme to, co je jejich. Spíše než skutek lásky naplňujeme svou povinnost podle spravedlnosti (sv. Řehoř V., Regula pastoralis)

Dávat almužnu je dobré. I když to totiž někdo dělá nejdříve z lidské náklonnosti, přejde od lidské náklonnosti k bázni Boží (Sára)

Královo tajemství je správné tajit, ale skutky Boží je třeba s úctou odhalovat a zvěstovat. Konejte dobro, a zlo vás nepotká. Dobro je opravdová modlitba a spravedlivá almužna, spíše než nespravedlivé bohatství. Je lépe prokazovat milosrdenství než hromadit zlato. Milosrdenství vysvobozuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu. Ti, kdo prokazují milosrdenství, budou nasyceni životem. Ti, kdo páchají hřích a bezpráví, jsou nepřátelé vlastní duše (kniha Tobiáš 12,7-10)

Je třeba abychom k více blízkým byli více dobročinní…v některém případě je více přispět cizímu, třeba když je v nejvyšší bídě, než otci, netrpícímu takovou bídou (sv. Tomáš A., Summa teologická, II-II,31)
Dobročinnost není jiná ctnost než láska, ale znamená nějaký úkon lásky (II-II,31)
Duchovní almužny vynikají (nad tělesnými)…podle nějakého zvláštního případu…má přednost nějaká tělesná almužna před nějakou duchovní. Třeba spíše se má umírající hladem nasytit než poučovat (II-II,32)
Dát almužnu hmotně, může být bez lásky, ale dát almužnu tvarově, to je pro Boha, s potěšením a ochotně, a každým tím způsobem, který náleží, není bez lásky (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,32)

Co škodí, oklame-li nás někdo, jen když dáme almužnu ve jménu Ježíše Krista a s upřímným srdcem. Lépe je dán almužnu deseti nehodným, než zamítnout a s prázdnýma rukama nechat jednoho potřebného. Nad povaleči a tuláky mají bdít úřady. Kdo ke mně přichází a žebrá, toho nemohu zahnat (sv. Tomáš z V.)

Milost však je štědrá a nezištná, pro sebe nechce nic, spokojí se s málem a věří, že blahoslavenější je dávat než brát (blahosl. Tomáš. K., Následování Krista III,54)

Když Václavův otec Vratislav zemřel, dosadili Čechové na stolec předků Václava. Ten byl milostí Boží dokonalý ve víře. Všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem (První staroslověnská legenda o sv. Václavu)

Není na světě nic většího, než oběť mládí a krásy, často i urozeného postavení, kterou skládá něžné pohlaví kvůli práci ve špitálech a ulehčování lidské mizérie, na niž jen pohledět je pro naši delikátnost zneklidňující. Lidé mimo římské náboženství takto velkorysou charitu napodobují, ale jen nedokonale (Voltaire, uveden v knize For Altar and Throne od Michaela Daviese)

V roce 1847 měla Francie o 47% méně nemocnic než v roce konfiskace 1799. Z 50.000 studentů zapsaných na univerzitu v roce 1799 jich bylo v roce 1847 pouhých 12.000 (Dle knihy T. E. Woodse, Jak katolická Církev budovala západní civilizaci)

Šťasten, kdo ujme se slabých a nuzných: ve zlých dnech za to ho zachrání Pán (žalm 40,1)

24.2 radit pochybujícím Pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn…Je nutné, aby duchovní vůdce byl nejen učený a rozvážný, ale i zkušený…Proto, jestliže duchovní vůdce nemá zkušenosti s tím, co je čistá a opravdová duchovnost, nikdy nedokáže do ní uvést duše, když je Bůh k ní volá, ba vůbec je nepochopí (sv. Jan od K., Živý plamen lásky III.)
Nyní mám strach, když člověk nejednou slyší, jak některá duše říká, že nemá zpovědníka, vůdce. Protože vím, jak velice mně samé uškodilo, když jsem tuto pomoc neměla. Bez vůdce lze snadno sejít na scestí (sv. Faustina, Deník č. 61)
Útěcha vzešlá ode mne je spojena s radostí prostřednictvím lásky ke ctnosti, zatímco útěcha pocházející od zlého ducha přináší jen radost, a když ji dobře přezkoumáš, nenajdeš v sobě více ctnosti než předtím (sv. Kateřina S., Dialog 106)
Mnich (neznámý) radí otupělému: Tady pomáhá ustavičná četba božských Písem a výroky božských otců o lítosti a vzpomínka na strašlivé Boží soudy a na odchod duše z těla a na strašlivé mocnosti, které ji potkají a s nimiž dělala špatnosti v tomto krátkodobém a žalostném životě. A také na to, jak se postavíme před strašlivý nestranný Kristův soudný stolec a budeme před Bohem a všemi jeho anděly a vlastně před celým stvořením vydávat počet nejenom z činů, ale i ze slov a myšlenek
Dokonalá čistota je pouze rada, je to prostředek, který je schopný přivést snadněji a bezpečněji k evangelijní dokonalosti…ony duše, kterým je to dáno (Mat 19,11) není uložena, ale doporučena (sv. Ambrož v encyklice Pia XII. Sacra virginitatis)
Dodávám však, je-li duše pokorná a navzdory slovům, jež slyší, nebude jednat, aniž by se předtím poradila se zpovědníkem, pak jí ďábel nebude moci nějak zvlášť uškodit: ba vůbec jí neuškodí (sv. Terezie z A., Hrad v nitru III.)
Rada poslušnosti obsahuje samo následování Krista, neboť kdo poslouchá, sleduje vůli druhého. A proto více patří k dokonalosti než slib chudoby, neboť jak praví Jeroným k Mat 19,27 k „Hle, my jsme opustili vše“, Petr přidal to, co je dokonalost, když řekl: „A následovali jsme tebe“ (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,186)
Víra toho, kdo je v manželství, nerozvazuje manželství, nýbrž zdokonaluje… obrácený věřící může zůstat s nevěřící stranou v naději obrácení, nevidí-li zatvrzelost v nevěře. A dobře činí, ačkoli není vázán. A o tom je rada apoštolova I Kor 7,14 (sv. Tomáš. A., Summa teologická, Doplněk 59)

24.3 učit nevědomé V čem jsou obsaženy pravdy Boží? Pravdy Boží jsou obsaženy v Písmě svatém a v ústním podání apoštolů (katechismus kardinál Tomášek)
Co je Písmo svaté? Písmo svaté je sbírka knih, které byly sepsány z vnuknutí Ducha Svatého a uznány od Církve za slovo Boží.
Co je ústní podání apoštolů? Ústní podání apoštolů jsou pravdy Boží, které apoštolové kázali, ale nenapsali (katechismus kardinál Tomášek)

Holofernes rozkázal zpřetínat trouby, kterými tekla do Betulie voda, aby si podmanil město a právě tak ďábel se snaží jak může duše oloupit o úctu mariánskou, neboť když se mu povede tuto cestu milosti uzavřít, lehce si podmaní duše. Proto napomíná nás učitel Církve (sv. Bernard): Pilně rozvažujte duše křesťanské, jak vroucně ctít máme Marii z vůle Boha, jenž v ní uložil plnost všech pokladů, abychom poznali, že všechna naděje, všechna milost, všechna naše práva od ní k nám přichází (sv. Alfons L., Chvály mariánské)

Ano, pro tebe a pro tvoje anděly je připraven neuhasitelný plamen, protože ty jsi počátek zlořečeného vraždění. Ty jsi původcem krvesmilstva. Ty jsi velitel zástupu znesvěcovatelů. Ty jsi mistr nejhnusnějších skutků. Ty jsi učitel heretiků. Ty jsi vynálezce každé ohavnosti. Vyjdi + tedy, bezbožníku a ohavníku; vyjdi + se vší svou odporností. Bůh totiž chce, aby člověk byl jeho chrámem (Alkuin, v římském rituálu exorcismu z r. 1614)

Pokud někdo otročí jakékoli vášni, ještě se nepočítá za služebníka Božího, ale je služebníkem toho, v čem je ovládán. Dokud je totiž sám uvězněný, nemůže učit nikoho, koho ovládá tatáž vášeň. Je přece pro něho hanba začít učit nebo prosit za někoho Boha dřív, než se sám osvobodí. Vždyť jak může prosit za jiného, je-li v moci té vášně sám? Není ani služebníkem Božím, ani Božím přítelem, ani synem Božím, aby mohl za druhého prosit. Naopak se musí ustavičně přimlouvat, aby byl sám vykoupen od vášní, kterým otročí (poustevník Izaiáš)

Nikdy nepusť z ruky knihu na duchovní četbu. Nauč se to, co máš učit; osvoj si věrný projev, který souhlasí s pravým učením, abys byl schopný povzbuzovat jiné zdravou naukou a umlčet ty, co učí opak (sv. Jeroným, knězi Nepociánovi)
Řekl jsem ti, díky jakému znamení může duše poznat, zda navštívení pochází ode mě nebo ne. Znamením pro duši je radost, která ji po navštívení neopoustí, hlad po ctnosti a zejména to, že je obohacena ctností pravé pokory a stravuje ji oheň božské lásky (sv. Kateřina S., Dialog 100)
Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího (sv. Tomáš. A., Summa teologická III, 7)

24.4 napomínat hřešící Řeknu-li já bezbožnému: „Bezbožníče, smrtí umřeš,” a nedomluvíš-li jemu, aby se vystříhal bezbožný své cesty: on, bezbožný, pro svou nepravost umře, ale krev jeho z ruky tvé vymáhati budu.Budeš-li však ty varovati bezbožného, aby se obrátil od svých cest, ale on se neobrátí od své cesty, on pro nepravost svou umře, ty však jsi zachránil svou duši (prorok Ezechiel 33,8-9)
Poctivý ať si mě bije, zbožný ať káře, olejem hříšných však hlavu si pomazat nedám Přes jejich zlobu má modlitba zůstane stálá (žalm 140,6)
Zde je třeba vzít v úvahu, že záslužná je také pomoc formou laskavých napomenutí ve správném čase. Neříkejme jako někteří: To se mne netýká! Samozřejmě že týká, jestli chceš být křesťanem. Kdo miluje Boha, má se snažit, aby On byl všemi milován (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Kdo šetří metly, nenávidí svého syna (Přísloví 13,24). Pokud milujete své děti, napomínejte je, a s tím jak rostou i trestejte, dokonce i metlou, bude-li to nutné. Říkám “metlou”, nikoli “holí”, neboť je máte napomínat jako otec, a ne jako vězeňský dozorce (sv. Alfons, kázání o výchově dětí)

Kárání je užitečné, aby z bolesti pokárání vzniklo chtění osvobození (sv. Augustin, O kárání a milosti)
Obžalovat neřesti je povinnost dobrých, činí-li to zlí, míchají se do cizího (Řeč Pána na Hoře)
Přemýšlejme, když nás nutnost přiměje někoho kárat, zdali neřest je taková, jakou jsme nikdy neměli; a pak pomysleme, že jsme lidé, a mohli jsme mít. Nebo taková, kterou jsme měli a již nemáme; a pak se dotkni paměti společná křehkost, aby onomu napomenutí nepředcházela nenávist, ale milosrdenství. Avšak nalezneme-li, že jsme v téže neřesti, nevytýkejme, ale zalkejme, a zvěme ke společnému pokání (Řeč Pána na Hoře)
Jestliže zanedbáš napomenutí, stal ses horší než ten, kdo zhřešil (O slovech Páně)
Pokárej ho mezi sebou a jím samým. Při napomenutí šetři stud. Neboť snad ze studu začne hájit svůj hřích, a koho chceš učinit lepším, činíš horším (sv. Augustin, O slovech Páně)

Běda, běda zlému chování bezbožníků, kteří mnou pohrdají! Slyš dobře králi, chceš-li žít! Jinak tě můj meč probodne (sv. Hildegarda králi Fridrichu Barbarossovi)

Výtku můžeš vyslovit jen za uvedené podmínky, že vidíš jasnou pravdu nebo ji chováš v mysli, protože jsem ti ji výslovně zjevil (sv. Kateřina S., Dialog 105)

Jsem velmi smutný z Valenta, který se u vás kdysi stal knězem, že nechce přijmout určené místo. Proto vás napomínám: varujte se lakoty a buďte čistí a pravdiví. Chraňte se všeho zla. Kdo v tom sám sebe neovládá, jak může napomínat druhé? (sv. Polycarp, list Filipanům)

Vytrvale jim udílel, všem společně i jednotlivě, spásná napomenutí a mnohá poučení zpestřená příklady z minulosti (sv. Prokop, životopis)

Kdo nenávidí pokárání, jde po stopách hříšníka; ale kdo se bojí Boha, zabírá se nad ním (kniha Sirachovcova 21,7)

Bůh to zařídil tak, abychom se učili jeden druhého břemena nésti (Gal 6,2), neboť nikdo není bez chyby, nikdo bez břemene, nikdo sám sobě nepostačuje, nikdo není sám sobě dost moudrý. Proto se musíme vespolek snášet, vzájemně se těšit, sobě pomáhat, sebe poučovat a napomínat (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,16)

24.5 těšit zarmoucené Písmo říká: Pán šlehá každého, koho uznává za svého syna. A ty říkáš: „Třeba se mě to netýká“ ? Koho se však netýkají útrapy bití, toho se netýká ani synovství…Přilož tedy obvaz útěchy, ovaž, co je zlomené. Řekni: „Neboj se, ten, v něhož jsi uvěřil, v pokušení neopustí. Bůh je věrný a nedopustí, abys byl zkoušen nad své síly (sv. Augustin, Sermo 46)
Nespí-li však tvá rozvaha a tvůj rozum, je útěcha nasnadě, neboť slova Písma, jak si získat dědictví, nepochybně ukazují, že to Bůh tě vychovává jako syna. Vždyť to nelze říci otevřeněji, než když se praví: Synu, přicházíš-li sloužit Bohu, stůj ve spravedlnosti a v bázni, a připrav svou duši na pokušení (sv. Petr Damiani, dopis)
Nikdo z těch, kdo přicházejí na tento svět, se nemůže vyhnout tělesnému nebo duševnímu utrpení. Ti, kdo se stávají mými služebníky, jistě prožívají tělesná trápení, ale jejich duše je svobodná a tíha utrpení ji nijak nezatěžuje, protože jejich vůle je v plném souladu s mou (sv. Kateřina S., Dialog 45)
Jestliže se někdo vzpomene na toho, kdo mu přinesl trápení, kdo ho zneuctil, zarmoutil nebo poškodil, má na něj pamatovat jako na lékaře, kterého poslal Kristus, a má ho pokládat za dobrodince – poněvadž právě to, že se při takových věcech trápíš, je známkou nemocné duše (mnich, neznámý)
Ti kdo spolu s Kristem trpí, dojdou spolu s ním také útěchy, úměrně trápení, které s Kristem sdílejí. To přece víte od toho, jenž spolehlivě prohlásil: Jsme si jisti, že stejně jako jste účastni utrpení, budete účastni i útěchy (Origenes, Povzbuzení k mučednictví)
Živil se prací svých rukou, mírnil nouzi chudých a věnoval péči všem zarmouceným; a jako dává zkušený lékař nemocným správný lék, otcovsky jim poskytoval útěchu (sv. Prokop, životopis)

24.6 odpouštět ochotně ubližujícím Milujme naše nepřátele. Někteří totiž milují jen své přátele. Ježíš však řekl: Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí (Mt 5,44). Právě podle toho se pozná, kdo je vlastně pravý křesťan. Ten, kdo se snaží činit dobře tomu, kdo se k němu chová špatně. A když tomu, kdo nás pronásleduje, nemůžeme za zlo odplatit dobrem, přinejmenším se za něho modleme, aby mu Bůh žehnal v souladu s tím, co přikazuje Ježíš: Modlete se za ty, kteří vás pronásledují (Mt 5,44). Kdo odpouští tomu, který mu ukřivdil, může si být jistý tím, že i jemu Bůh odpustí provinění, neboť sám nám to slíbil: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno (Lk 6,37). Jednoho dne náš Pán řekl blahoslavené Angele z Foligna, že nejjistějším znamením, že nějaká duše je milována Bohem, je to, zda ona sama miluje bližního, který jí ukřivdil (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Za nepřátele a nás nenávidící se pomodleme (apoštolské konstituce)
Odpusť, jen odpusť, kdyby Bůh hledal, jak by se ti pomstil, kde bys byl? Ten, který ti nijak neublížil, se ti mstít nechce, a ty, který Boha téměř dennodenně urážíš, hledáš, jak by ses pomstil? (sv. Augustin, Sermo 58)
A odpusť nám naše viny: Podle své nevýslovné milosti silou hořkého Utrpení svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a pro zásluhy přímluvy blahoslavené Panny Marie a všech tvých vyvolených. Jako i my odpouštíme našim viníkům: a co úplně neodpouštíme, to pomoz, Pane, nám odpustit, abychom se za ně přimlouvali z dobrého srdce a nikomu zlé nespláceli zlým a měli dobrou vůli všem pro tebe dobře činit(sv. František z A., Výklad modlitby Otče náš)
Jako Bůh dobrotivý a milující lidi odpusť jim všechen hřích, ať se prohřešili slovem, skutkem nebo myšlenkou, není přece člověka, jenž by za svého života nezhřešil. Neboť bez hříchu jsi jen ty sám a tvá spravedlnost je spravedlnost věčná a tvé slovo je slovo pravdy (liturgie sv. Jana Z.)
Když jsem dospěl až sem, předpokládám, že nikdo z vás si nemyslí, že bych teď nechtěl mluvit pravdu. A proto vám prohlašuji, že není jiné cesty ke spáse než ta, kterou jdou křesťané. Tato cesta mě učí, abych odpustil nepřátelům a všem, kteří mi ublížili. Proto rád odpouštím králi a všem, kteří měl přivedli na smrt, a prosím je, aby ochotně přijali křesťanský křest (sv. Pavel Miki, Zpráva o mučednictví)
„Jestliže je člověk nejdřív v nějakém hříchu a pak se obrátí, odpustí mu Bůh?“ Poustevník Poimen odpovídá takto: „Ten, kdo lidem přikázal tohle dělat, to sám bude dělat mnohem víc. Vždyť nařídil Petrovi: „Odpusť svému bratrovi až sedmasedmdesátkrát“
Chceš-li, aby jiní lidé měli s tebou strpení, měj je s nimi také i ty sám! (blahosl. Tomáš K., Následování Krista II,3)

24.7 snášet trpělivě kříž Jak může člověk naříkat, když popatří na Ukřižovaného? (sv. Klára, vážně nemocná 22 let, I. Vondruška, Životopisy sv.)
Trpělivost je třeba cvičit obzvláště v nemoci. V nemoci se totiž ukazuje pravá povaha lidí: zda jsou ze zlata, nebo z olova. Někteří jsou totiž zbožní a veselí, ale jen tehdy, když se cítí dobře, když je nic nebolí. Když však na ně dolehne nemoc, ztrácejí rychle trpělivost, sami sebe přede všemi litují, upadají do stísněnosti a mnoha jinými způsoby dávají najevo svou nespokojenost. A tak se zlato mění v olovo. Blahoslavený Josef Calasanzio říkal: „Kdyby nemoci byly snášeny s trpělivostí, nebyly by důvodem k sebelítosti a nářkům.“ Někteří si stěžují: „Ale přece, když se cítím špatně, nemohu jít do kostela, nemohu se účastnit Mše svaté ani jít ke svatému Přijímání, vlastně nemohu dělat nic.“ Nic nemůžeš dělat? Přece všechno to, co máš dělat, děláš tehdy, když plníš vůli Boží! Řekni mi, proč chceš dělat to všechno, o čem se s bolestnou výčitkou zmiňuješ? Aby ses zalíbil Bohu? Bůh v tobě nachází zalíbení tehdy, když ty s trpělivostí přijímáš to, co je zdrojem tvého utrpení, a odkládáš zároveň všechny jiné věci, které bys chtěl dělat. Bohu se slouží víc tehdy – říká svatý František Saleský – když se trpí, a ne tehdy, když se koná. Zvlášť když ti hrozí smrt, je třeba přijmout svoji nemoc se vší trpělivostí a přijmout i samotnou smrt, jestliže skutečně nastal konec tvého života. Jen neříkejme: „Ale přece se ještě necítím připraven, ještě bych chtěl chvíli žít, abych činil pokání za své hříchy.“ A odkud víš, že když budeš žít, budeš činit pokání a nepropadneš ještě větším hříchům? Byli lidé, kteří se uzdravili, a žili pak hůře než dříve a došli k zatracení. Je možné, že kdyby tenkrát umřeli, byli by vykoupeni! Jestli Bůh chce, abys nyní odešel z tohoto světa, sjednoť se s Jeho svatou vůlí, poděkuj mu, že ti dovoluje zemřít po přijetí svátostí; přijmi smrt klidně a svěř se Božímu milosrdenství. Takové přijetí smrti jako výraz plnění Boží vůle ti stačí k zajištění věčného vykoupení (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Kdy už konečně pochopíme, že nám hlubiny moudrosti i nekonečné Boží bohatství zůstanou nepřístupné, jestliže na sebe nevezmeme utrpení v celé jeho plnosti; jestliže se právě utrpení nestane naší útěchou a touhou? (sv. Jan od K., Duchovní píseň)
Na cestě kříže se zdá jen první krok těžký. Strach před křížem je naším největším křížem (sv. Jan Vianney)
sv. Petr Veronský : „Ty víš (Ježíši), že jsem se neprovinil, proč dopouštíš, abych byl nespravedlivě odsuzován?“ „A co zlého jsem učinil já, že mne přibili na kříž? Nebuď malomyslný a uč se trpělivě snášet svůj kříž!“ (I. Vondruška, Životopisy sv.)
Kdo se chce stát svatým, musí se připravit na utrpení (sv. Pio z P.)
Eucharistie je svátostí Utrpení našeho Pána, obsahuje Ježíše Krista, který pro nás trpěl. Proto všechno, co je účinkem Utrpení našeho Pána, je také účinkem této svátosti (sv. Tomáš A., In Joannem 6)

24.8 modlit se za živé a mrtvé Za každou duši křesťanskou se pomodleme. Zachraň nás a pozvedni nás, Bože, svým milosrdenstvím (apoštolské konstituce)
Prokazujme rovněž lásku těm z našich bližních, kteří již zemřeli – tedy duším trpícím v očistci. Svatý Tomáš říká, že tak, jak jsme zavázáni pomáhat našim žijícím bližním, tak rovněž máme podpírat naše zesnulé bratry a sestry. Tito svatí vězňové trpí muka, která převyšují všechna pozemská utrpení. Naši pomoc potřebují tak moc právě proto, že sami sobě pomoci nemohou (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)

A s láskyplnou snahou pozvedej hlas nad smrtí lidského rodu, který vidíš v tak velké bídě, že ji tvůj jazyk nedokáže vypovědět (sv. Kateřina S., Dialog 107)

Pamatuj na naše zemřelé bratry a sestry N. a N., kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje (liturgie římská)
Ty, kterýs nám milostivě dopřál takto se společně a jednomyslně modlit, ty, kterýs slíbil, že vyslyšíš prosby, když se dva nebo tři shromáždí ve tvém jménu, ty sám teď splň prosby svých služebníků, ať vedou k našemu dobru: dej nám v tomto věku poznání tvé pravdy a v budoucím život věčný (liturgie sv. Jana Zlatoústého)

Mše svatá je jediná oběť, která způsobuje, že duše ihned vycházejí z očistce (sv. Řehoř Veliký)

Ačkoli je vaše malá neteř daleko od vás, má účast na vašem trápení, chtěla by být u svého hodného Strýčka, aby ho potěšila, ale běda! Co by mohla dělat?…Ne, pro ni je lepší, že je na Karmelu, tam se alespoň může modlit tak, jak chce, k tomu, který jediný může dát útěchu a může ji hojně vlévat do srdce jejího drahého Strýčka (sv. Terezie z L., dopis)

Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti (sv. Tomáš A., Summa teologická III,79)

Confitémini Dómino quóniam bonus: quóniam in ætérnum misericórdia ejus - Oslavujte Hospodina neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky (žalm 135,1)

24.9 sytit hladové Nakrm umírajícího hladem. Jestliže jsi ho nenakrmil, zabil jsi ho (sv. Ambrož)
V den kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3)…se obrátí k ničemníkům a řekne jim: „Já jsem umístil na zemi své chudé mezi vás. Já jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až hlavě. Když jsem umístil své chudé na zemi, ustanovil jsem je vašimi poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte (sv. Augustin Sermo 18)
Když uvidíme nějakého služebníka Božího pečovat, aby mu potřebné nechybělo, nesuďme o něm, že pečuje o zítřek. Neboť i sám Pán příkladem radil mít měšec, a ve Skutcích ap. je psáno, že to, co je nutné k živobytí, bylo obstaráno pro budoucnost pro hrozící hlad. Nehaní tedy Pán, jestliže někdo toto obstarává lidským způsobem, nýbrž když někdo k vůli tomu neslouží Bohu (sv. Augustin, Řeč Pána na Hoře)

Vždyť, když chudák má hlad, strádá Kristus. Sám přece prohlásil: Měl jsem hlad, a nedali jste mi najíst (sv. Ceasarius z A., Sermo 25)

Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: “Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se” - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co jejim to platné? (list Jakubův 2,15-16, Nový zákon)

K čemu je dobré, jestliže stůl Kristův je přeplněn zlatými poháry, on sám však hyne hlady? Nejprve nasyť hladového a pak tím, co zbude, ozdob jeho stůl (sv. Jan Z., k Mt evang. homilie 50)

Překypuje bohatstvím, a přece toho druhého nechá umřít hladem: nevidí, že jeho ničemnost a tvrdost srdce vydávají zápach vanoucí až ke mně a do hlubin pekla (sv. Kateřina S., Dialog 146)

24.10 napájet žiznivé Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech, a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala (Životopis sv. Františky římské)
Tak jako zbožnou myslí stále tíhla k Bohu, skláněla se také s dobročinnou slitovností k bližnímu. Potřebným štědře rozdávala almužny. Podporovala bratrstva a řeholní osoby v klášterech i mimo ně, vdovy a sirotky, nemocné a slabé, malomocné, vězně v okovech nebo žalářích, pocestné a chudé ženy s malými dětmi a vůbec nikoho, kdo k ní přišel o pomoc, nenechala odejít bez útěchy (Životopis sv. Hedviky)
Sedli jsme si pak k nim nebo klekli a vínem jsme jim omývali obličeje i těla a snažili jsme se je rozveselit milými slovy a přirozenými prostředky, které mohou nemocné nějak potěšit (sv. Petr Klaver, dopis)
Nemohu vidět, kterak chlapec umírá. Tak naproti sedíc, hlasitě plakala. Tu vyslyšel Bůh hlas chlapcův a anděl Boží zavolal z nebe na Hagaru, řka: Co je ti, Hagaro? Neboj se; vyslyšelť Bůh hlas pacholete s místa, na němž jest. Vstaň, vezmi chlapce a drž ho za ruku; neboť učiním z něho veliký národ. I otevřel jí Bůh oči, že uzřela studnici vody. I šla, naplnila měch a dala chlapci píti (Starý zákon, Geneze 21,16-19

24.11 poskytovat přístřeší lidem bez domova V Hovorech Otců opat Nesteros rozlišuje různé snahy řeholí: „Někteří své nejvyšší úsilí kladou do skrytosti poustevnické a čistoty srdce, někteří do výchovy bratří a péče o kláštery, některé těší služba xenodochia, to je pohostinnost“
Do Božího domu přichází množství chudých, protože město Granada je veliké a velmi chladné, především teď v zimě. V současné době tu teď bydlí přes stodeset nemocných i zdravých, služebných lidí i cizích poutníků. Protože je to domov pro všechny, přijímá nemocné všeho druhu a jakéhokoli stavu (dopis sv. Jana z Boha)
Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili (list Židům 13,2, Nový zákon)

24.12 oblékat ty,kdo nemají nic Chceš uctívat tělo Kristovo? Nepohrdej jím, když je nahý: neuctívej ho zde ve svatyni, oděného hedvábím, aby sis ho pak nevšímal venku, za branou, kde trpí zimou a nahotou (sv. Jan Z. k Mt evang. Homilie 50)
…rozťal mečem svůj vojenský plášť na dvě polovice, z nichž jednu dal žebrákovi, druhou pak se zabalil sám a nic nedbal, že druhové se mu posmívají. V noci pak se mu zdálo, že vidí Spasitele přioděného kusem pláště darovaného od něho žebrákovi a že slyší Spasitele: „Tímto rouchem mne přioděl Martin ještě nepokřtěný.“ (I. Vondruška, Životopisy sv. o sv. Martinu)
O Tobiáši: Svůj chléb jsem dával hladným a svůj oděv nahým a když jsem viděl mrtvého z mého národa, vyhozeného za ninivské hradby, pochoval jsem ho (kniha Tobiáš Starého zákona)
A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo (evangelium sv. Lukáše 2,7 o Panně Marii)

24.13 navštěvovat nemocné Je třeba prokazovat bratrskou lásku především těm, kteří jsou nemocní, a proto více potřebují povznesení na duchu. Jestliže jsou chudí, přinesme jim nějaký malý dárek. Navštěvujme je přinejmenším proto, abychom jim nějak posloužili nebo je potěšili, dokonce i kdyby nám za to nebyli vděčni. Pán nás za to odmění (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Nemocným a slabým je třeba ukazovat všechnu lidskost, protože jsou Pánem bičováni; kdyby nadto byli drceni lidmi, tu by jejich bída volala k Pánu o smilování nářkem proti mučitelům: „Pronásledovali toho, jehož jsi zasáhl ranou, a bolest z rány mu rozmnožovali.“ (Ž 68,27) Nemocný, který je utištěný, nemůže sám sobě pomoci, naopak se ještě více cítí mučen tím, že ti jichž je to povinností, ho nepotěší, neuleví mu v práci, neuspokojují jeho potřeby, necítí s ním: „Před tvýma očima jsou všichni, kdo mne mučí; potupa zlámala mé srdce a sil se mi nedostávalo, čekám na toho, kdo by mne potěšil, a nenalézám, na toho, kdo by měl soucit, a není. Do mého pokrmu mi míchají žluč a pohrdání, když jsem prahnul žízní, napojili mne octem. Ať se jejich stůl změní v osidlo…“ (Ž 68,20-23) (sv. Bonaventura, Šest křídel serafínů)
Tam tedy byli nemocní nadmíru nepohodlně uloženi; nepohodlně nejen pro vlhkost, ale především proto, že byli nazí a nechránil je žádný šat. Odložili jsme proto pláště a ze skladu zboží jsme nanosili všechno, co tam bylo po ruce pro stlučení paland. Tak jsme připravili místo, na které jsme posléze shromáždili všechny nemocné, které jsme tam pronesli skrze oddíly (sv. Petr Klaver, dopis)
Neváhej navštěvovat nemocné, neboť za takové skutky budeš milován (kniha Sirachovec 7,35)
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách (sv. Vincenc z Paula, Epistula 254)

24.14. navštěvovat uvězněné Vždyť Kristu nestačilo, že podstoupí kříž a smrt, z vlastní vůle měl navíc být chudý, jako cizinec, bez domova, nahý, měl být držen v žaláři i strádat v nemoci, aby tě alespoň tímto způsobem oslovil (sv. Jan Z., homilie na list Řím.)
Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, protože i vy žijete na zemi těžký život (apoštol Pavel, list Židům 13,3)
Podivil jsem se ovšem, a dosud se divím bezohlednosti a bezcitnosti všech, kteří kdysi patřili ke mně, i mých přátel a příbuzných, kteří na mne v mém neštěstí zapomněli tak dokonale, že ani nechtějí vědět, kde se nalézám anebo jsem-li ještě na světě nebo ne. S jakým asi svědomím můžeme předstoupit před Kristovu soudnou stolici? (sv. Martin I., Epistula 17, z vězení)
Manželka Hadriánova Natalie, která byla horlivou křesťankou již od svého dětství, spěchala za ním do žaláře, povzbuzovala svého manžela k vytrvalosti, zulíbala jeho okovy i okovy jeho spoluvězňů (I. Vondruška Životopisy svatých, sv. Hadrián a sv. Natálie)
24.15 pohřbívat mrtvéVklady lásky na výživu a pohřby chudiny, na sirotky bez majetku, na lidi zestárlé a na ty, kdo přišli na mizinu (Tertulián o sbírkách křesťanů, Apologeticus II)
Církevní pohřeb: Kněz kropí zesnulého svěcenou vodou. Při tom říká: „Rosou nebeskou kéž občerství duši tvou Bůh, Otec, Syn i Duch svatý!“ Rosou nebeskou rozumíme Boží smilování. Jménem zesnulého se zpívá kající žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože!“ Hořící svíce při pohřbu neseme na znamení, že zemřelému vyprošujeme světlo věčné blaženosti. Jako vonný dým kadidla má ze srdce stoupat k nebi naše přímluvná modlitba. Mši svaté za zemřelé říkáme zádušní mše svatá (za duši zemřelého) neboli „Rekviem“, protože začíná tímto latinským slovem. („Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane!“). Zúčastnit se zbožně pohřbu je skutek milosrdný prokázaný jak zemřelému tak pozůstalým (katechismus kardinál Tomášek)
Tobiáš chodil každodenně po všech svých příbuzných, těšil je, a uděloval každému, pokud mohl, ze svého majetku; lačné krmil, nahým dával oděv, umrlé pak a zabité pečlivě pochovával (kniha Starého zákona Tobiáš 1,19-20)