Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech (list Efesanům 4,4-6)
Třeba řeknou: „Proč nás vyhledáváte? Co po nás chcete? Pak odpovězte: Jste našimi bratry. Třeba řeknou: „Jděte pryč, nemáme s vámi nic společného.“ A my naopak s vámi máme tuze společného: Vyznáváme jednoho Krista a musíme být v jednom těle a pod jednou hlavou…I když žijí podle světského rozumu, živočišně a světsky, jsou to naši bratři, neboť slaví tytéž svátosti – ne sice s námi, ale tytéž. Odpovídají týmž Amen – ne sice s námi, ale týmž. Ze srdce se za ně modlete (sv. Augustin)
Kéž jsou všichni pastýři takto jedno v jediném Pastýři, kéž dají slyšet jen jediný hlas Pastýře, kéž ovce slyší tento hlas a následují svého Pastýře, ne toho či onoho pastýře, ale toho jediného, kéž v něm nechávají zaznívat jediný hlas a nikoli vřavu hlasů…hlas prostý všech rozdělení, čistý od všech bludů, který ovce uslyší (Sermo 46)
To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava a údy, jediný utvořený z mnohých…Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava (ex persona capitis), mluví jako tělo (ex persona corporis). Vždyť co je psáno? „ze dvou se stane člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a Církve“ (Ef 5,31-2). A sám Kristus v evangeliu: „Již nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželství spojení tvoří jednu. Vždyť jako hlava se nazývá „ženichem“ a jako tělo si říká „nevěsta“ (sv. Augustin, k žalmu 74)

Já nepřestávám vyzývat k poslušnosti k Apoštolskému stolci jako předpokladu pro ty, kdo chtějí setrvat v katolické víře a v jednotě římské církve, a všichni ti, které mi Bůh dá v této moji misi jako posluchače a učedníky (sv. Bonifác, Epist. 50, papeži Zachariášovi).

Církev je „svátost jednoty“ (sv. Cyprián, O jednotě Církve)
Kristova nevěsta se nemůže dopustit nevěry, je nedotčená a čistá. Zná jen jeden dům a svatost jednoho lože střeží čistou bezúhonností. Ona nás uchovává pro Boha. Ona poznamenává pro (Boží) království děti, které zrodila. Kdo se oddělí od Církve a spojí se s cizoložnicí, nedostane to, co Kristus přislíbil Církvi. Kdo opustil Kristovu Církev, nedostane Kristovu odměnu. Odcizil se, je hříšníkem, je nepřítelem. Nemůže mít Boha jako Otce, kdo nemá Církev jako matku. Mohl se zachránit, kdo nebyl v Noemově arše? A může být spasen, kdo bude mimo Církev? (O jednotě Církve)
Vždyť tvoříme jednu Církev, máme stejné smýšlení a žijeme v nerozlučné jednotě; jak by se tedy neradoval kněz z toho, co je chválou jeho kolegy, jako by to byla jeho chvála vlastní? (Epistula 60)
Církev je tedy „lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha Svatého“ (sv. Cyprián, De orat. dom. 23; sv. Augustin Sermo 71; sv. Jan D. PG 96)

Všichni jsme přece v Kristu a v něm znovu oživuje společná osoba lidství. Neboť proto byl nazván novým Adamem…Přebýval totiž mezi námi ten, který svou přirozeností je Syn a Bůh. Proto tedy v jeho Duchu voláme: Abba Otče! Slovo tedy přebývá ve všech jako v jednom chrámě (sv. Cyril A., PG 73)

když Novacian proti pravému papeži Korneliovi zvolený Dionysia prosil, aby volbu jeho uznal, a tvrdil, že proti vůli své byl vyvolen, dal mu biskup Dionys tuto vážnou odpověď: „Byl-lis,jak pravíš, nucen, dokaž nám to dobrovolným odstoupením. Tys měl raději všemožné protivenství trpět, abys neroztrhl Církev.“ Na synodě Antiochijské roku 252 biskup sv. Dionys horlivě snažil se, aby jednota v Církvi byla obnovena (M. Kulda, Církevní rok VI)

Duchovní stavba Kristova těla se uskutečňuje v lásce…A za tuto duchovní stavbu neprosíme nikdy vhodněji, než když samo tělo Kristovo, to je Církev, obětuje ve svátosti chleba a kalicha vlastní Kristovo tělo a jeho krev: Kalich totiž, který pijeme, je účastí na Kristově krvi, a chléb, který lámeme, je účastí na těle Páně. Protože je jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, a všichni máme účast na jednom chlebě. A proto prosíme, aby tatáž milost, která způsobila, že Církev se stala Kristovým tělem, také učinila, aby všechny údy těla zůstávaly spojeny v lásce a setrvávaly v jednotě (sv. Fulgencius, kniha Monimovi)

Čteme, že právě toto bylo v prvním kázání apoštolů hlavní zásadou: Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši (sv. Hilarius, k žalmu 123)

….všichni biskupové, ustanovení po všech krajích smýšlejí jako Ježíš Kristus. A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte (sv. Ignác z A., list do Efesu)
Neboť všichni, kdo jsou Boží a Kristovi, jsou s biskupem. Také všichni, kdo se kajícně vrátili k jednotě Církve, jsou rovněž Boží, takže mohou žít podle Ježíše Krista. Nemylte se, bratři moji, kdokoli jde za rozkolníkem, nebude mít účast v Božím království, a kdokoli žije podle cizího učení, nesrovnává se s Kristovým utrpením. Dbejte na to, abyste slavili jednu Eucharistii, neboť jedno je tělo našeho Pána Ježíše Krista a jeden je kalich sjednocení v jeho krvi; a jeden je oltář, tak jako je jeden biskup s kněžstvem a jáhny, svými spolupracovníky (sv. Ignác z A., list Filadelfanům)

Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů v Galii, ani ty východní, v Egyptě, v Libyi, ani ty, které jsou ve středu světa…Poselství Církve je tedy věrohodné a spolehlivé, protože ukazuje celému světu jedinou cestu spásy (sv. Irenej, Adversis haeresis I)

Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy (sv. Jana z Arku, Acta procesu)

Jako svorností malé věci vzrůstají, tak nesvorností největší se rozpadají (sv. Jeroným k Mt 12,25)

Církev Pána Ježíše je pouze jediná! - Pán Ježíš řekl jasně a určitě: „Založím C í r k e v s v o u…“ Kdyby řekl: „Založím církve své“, pak by založených církví existovalo více. On však mluvil toliko o Církvi jediné! A jindy řekl: „Bude jeden ovčinec a jeden pastýř“ (Jan 10, 16). Tak věřili i apoštolové: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Efes. 4, 5).
Znaky pravé Církve Pána Ježíše. – Nejedna náboženská společnost bývá nazývána „církví“ a pokládána od svých příslušníků za tu Církev, kterou založil Pán Ježíš. Avšak znaky pravé Církve jsou: Církev Pána Ježíše je jednotná, svatá, obecná neboli katolická a apoštolská. Tyto všechny znaky má jediná Církev římskokatolická. Již na církevním sněmu v Cařihradě (r. 381) bylo prohlášeno: „Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev.“ Toto vyznání víry (Krédo) se modlíme s knězem ve mši svaté každou neděli a o mnohých svátcích. Církev Pána Ježíše je jednotná, neboť má jedno učení, jedny svátosti a jednu viditelnou hlavu. Ostatní náboženské společnosti, které se odštěpily od Církve, nejsou jednotné ani v učení, ani ve svátostech, ani ve viditelné hlavě (katechismus kardinál Tomášek)

Proč trháme a rveme údy Kristovy, bouříme se proti vlastnímu tělu a dospíváme ve své pošetilosti tak daleko, že zapomínáme, že jsme jedni údy druhých? (sv. Klement I., list do Korinta 46)

Církev, která je jedna, podílí se na vlastnostech jednoho Boha. A tu se hereze snaží rozštěpit v mnoho církví (Klement A., Stromata)

Bože, jenž jsi různé národy sjednotil ve vyznávání svého jména, dej námi i chtíti i moci, co nařizuješ, aby lid, jenž je k věčnosti povolán, měl jednu víru v srdcích a lásku v činech. Skrze…(liturgie římská, modlitba po 10. čtení na Bílou sobotu)

Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše (Origenes, PG 13)

Není divu, jestliže my, ačkoliv jsme vzdáleni, jsme přítomni jeden u druhého a známe se bez toho, že bychom se znali, protože jsme údy jediného těla, máme jedinou hlavu, jsme zavlažováni jedinou milostí, žijeme z jediného chleba, kráčíme po jediné cestě, přebýváme ve stejném domě (sv. Paulín z Noly, dopis sv. Augustinovi)

Schisma znamená roztržení (papež Pelagius)

Odpusť naše zlosti, všech nás bludů zprosti, dej nám pro svou dobrotu svaté Církve jednotu. Kyrieeleison (Nejoblíbenější staročeská velikonoční píseň “Bůh všemohoucí vstal z mrtvých” z první čtvrtiny 14. stol.)

Je-li Církev Tělem, pak tvoří nutně jednotný a nerozdělený celek, podle slov svatého Pavla: „mnozí jsme jedno Tělo v Kristu“ (Řím XII,5) a nemá býti toliko čímsi jednotným a nerozděleným, nýbrž také čímsi smysly vnímatelným a viditelným, jak praví náš předchůdce blahé paměti Lev XIII. V encyklice „Satis cognitum“: „protože je Církev tělem, možno ji vidět očima“ (srv. Acta A. Sedis XXVIII, p. 710). Proto jsou vzdáleni od Boží pravdy ti, kdo líčí Církev tak, jako by nebylo možno ji smysly zjistit a zvláště vidět a jako by byla něčím čistě duchovým, „pneumatickým“; to prý různé křesťanské obce, ačkoli jejich víra je různá pojí vespolek v jednotu pojítkem neviditelným (Pius XII., Mystici corporis)

Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s Církví, kterou si vzal za vlastní (sv. Řehoř V., Moralia in Job VI)

Nic nepřekáží, aby se neshodovali v míněních někteří, mající lásku…taková neshoda v nepatrných a v míněních odporuje sice dokonalému pokoji, v němž se pravda plně pozná a všechna žádost se naplní; neodporuje však pokoji nedokonalému, jaký máme na cestě (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,29)
Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba (Summa teologická III, 48)

Jenom u Pána je jistá spása, sešli svému lidu požehnání! (žalm 3,9)