To je ten Mojžíš, který řekl Izraelitům: ‘Proroka vám dá Bůh z vašich bratří jako mne.‘To je ten, který ve shromáždění lidu na poušti byl prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaji, a mezi našimi otci. On přijal slova života, aby je nám oznámil. Naši praotcové ho však nechtěli poslouchat. Odmítli ho a srdcem se zase obrátili k Egyptu (sv. Štěpán ve Skutcích apoštolů 7,37-39)
Už na počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je Desatero (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Bez obav jsme slavili nedělní oběť…protože ji nelze vynechat…Tak přikazuje zákon…Bez neděle nemůžeme být (mučedníci z Abitiny, PL 8)

Jaká zásluha být trpělivý a klidný, když se vše daří podle tvého přání? Větší ctnost je být trpělivý v bolestech než zbožný v dobách štěstí. Není nic velkého kráčet cestou Božích přikázání, když tě nikdo neutiskuje (sv. Ambrož)
Protože se završil šestý den a vyvrcholilo dílo stvoření světa, byl totiž stvořen člověk, který má prvenství nad všemi živými tvory a je jakýmsi mistrovským dílem vesmíru a veškerou krásou světských tvorů. Zajisté bychom měli zachovat ticho, neboť Bůh si odpočinul od veškeré práce, spočinul pak v nitru člověka, v jeho mysli a záměrech. Učinil totiž člověka jako bytost rozumnou, schopnou ho napodobovat v jeho ctnostech a touze po nebeských milostech. V něm tedy odpočinul Bůh, který řekl: „Kdepak je místo mého odpočinutí? Laskavě shlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem” (Iz 66,1-2). Vzdávejme tedy díky našemu Pánu a Bohu, který učinil takové dílo, v němž by mohl odpočinout (sv. Ambrož, Hexaemeron VI)
Když byla jednou spáchána vražda, což je nejtěžší zločin, jakmile se objevil hřích, tam hned musel nastoupit zákon Boží slitovnosti…Bůh ho tedy zapudil od své tváře a poslal ho do vyhnanství daleko od rodné země. To proto, že Kain vyměnil lidskou laskavost za zvířecí krutost. Přece však nechtěl vraždou potrestat vraždu ten, který raději chce hříšníkovu nápravu než jeho smrt (sv. Ambrož, O Kainu a Ábelu, II)
Člověk bere tímto způsobem dětem život ještě dříve než jim byl darován (sv. Ambrož o potratu)
Existují tři způsoby ctnosti čistoty: manželský, vdovský a panenský. Nevychvalujeme žádný z nich na úkor druhých. Právě v tom je církevní kázeň bohatá (sv. Ambrož, De viduis 23)
Když přijala závoj, pak je zasnoubená Pánu a Ten je nesmrtelný. Proto když se provdá, vždy se dopouští cizoložství, neboť její manžel dosud žije (sv. Ambrož)

Místem Božích přikázání má být Církev, kněží a řeholníci. Je tomu tak?! Ale kdeže! Boží přikázání jsou porušována v samém srdci Církve, to jest kněžími a řeholníky (sv. Antonín P., kázání)

Zda bychom mohli zabít člověka my, kteří tvrdíme, že ženy užívající prostředky působící potrat dopouštějí se vraždy a že ze svého činu složí před Bohem účty (Athenagoras, Prosba za křesťany)

Bůh napsal na desky zákona to, co lidé nedokázali číst ve svých srdcích (sv. Augustin, k žalmu 57)
Spravedlivý zákon byl totiž dán pro nespravedlivé, aby ukazoval jejich hříchy, nikoli aby je odstraňoval. Neboť hříchy odstraňuje jen milost z víry, která se projevuje láskou (výklad listu Galaťanům)
Jako jsou dvě přikázání lásky, v nichž je shrnut celý Zákon i Proroci – říkal Pán… – tak i desatero přikázání bylo dáno na dvou deskách. Říká se totiž, že tři přikázání byla napsána na jedné a sedm na druhé desce (Sermo 33)
Pane, je pro mne dobré držet se Tebe (Sermo 32)
Počátkem dobrého života, který je potřebný k životu věčnému, je víra (Sermo 43)
Uvěř Bohu. To je první přikázání, to je počátek tvého náboženského života a života vůbec. Své srdce zakotvi ve víře (Sermo 38)
Tvá víra je dána Božím dobrodiním, ne nějakou tvou zásluhou (Epistula 140)
Dotkneš se první struny, kterou se ctí jeden Bůh a padá zvíře pověry (O deseti strunách)
Pověrečné je cokoli, co bylo ustanoveno od lidí k zhotovování a ctění model nebo ctění tvora nebo nějaké části tvora jako Boha (O křesťanské nauce II)
Každý čin vykonaný kvůli tomu, abychom přilnuli k Bohu ve svatém společenství a mohli tak být v radosti, je pravá oběť (O městě Božím X)
Láska k pravdě hledá posvátný volný čas, potřeba lásky přijímá spravedlivou práci (O městě Božím XIX)
Když nastalo přestoupení přikázání, hned, odchodem Boží milosti, hanbili se z nahoty svých těl, cítili totiž hnutí svého neposlušného těla, jako vzájemný trest za neposlušnost (O městě Božím XIII)
Proto nedodržujeme půst a modlíme se ve stoje na znamení zmrtvýchvstání. Rovněž také každou neděli se má zpívat aleluja (Epistula 55)
Nelze zabít druhého člověka, třebaže on sám si to přeje nebo žádá, i když již není schopen života…i kdyby toužil, aby jeho duše byla zbavena pout, kterými ji svazuje tělo (Epistula 204)
Hnutí údů plodivých mnohdy je nevhodné, když není nikdo přítomen, někdy však opouští roztouženého. Když v duchu žádostivost vře, v těle mrazí (Vyznání VIII.)
Odstraň nevěstky z věcí lidských a vše rozbouříš chlípnostmi (sv. Augustin)
Píše Augustin v knize O dobru manželství, že „ze všech těchto neřestí“, které totiž náleží k nečistotě, „nejhorší je, která se děje proti přírodě.“ Ohavnosti, které jsou proti přírodě, musejí být vždy a všude odmítány a trestány. Takové byly Sodomských a kdyby je všichni národové činili, všem by patřil týž trest hříchu podle zákona Božího, který neučinil lidi tak, aby sebe užívali oním způsobem. Poškozuje se totiž ono společenství, které máme mít s Bohem, když táž příroda, jíž on je původcem, se poskvrňuje zvrhlostí náruživosti (Vyznání III.)
Mír je „zachováním řádu“ (O Božím městě XIX)
Lhát Bohu můžeš, oklamat ho nemůžeš (k Janovu evang.)
Setkal jsem se s mnoha, kteří chtěli klamat, ale s nikým, kdo by sám chtěl být klamán (Vyznání X)
Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat (Augustin, Proti lži)
Nikdo nepochybuj, že lže ten, kdo vysloví nepravdivé a chce oklamat (Proti lži)
Kdo chápeš, že má být přísaha ne při dobrých věcech, to je o sobě žádoucích, nýbrž při nutných, kroť se, co můžeš, abys jí neužíval, leč když donutí nezbytnost (Řeč Páně na Hoře)
Ač bylo řečeno, abychom nepřísahali, nepamatuji se, že jsem někdy četl ve svatých Písmech, abychom od nikoho nepřijímali přísahu (sv. Augustin, Publikol.)

Takže podstatu neřesti tvoří, když toho, co nám Bůh dal ke konání dobra, užíváme v rozporu s jeho přikázáními k něčemu zlému. Naopak ctnost, kterou od nás Bůh požaduje, spočívá v tom, že toho všeho budeme užívat v dobrém svědomí a podle přikázání Páně (sv. Basil, řeholní pravidla)
Úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje (sv. Basil V., O Duchu Svatém XVIII)
Nestarej se více o příbuzné než o Boha. Jako jsou vzdáleni mrtví od živých, tak má být vzdálen náš duch a srdce od příbuzných, přátel a rodičů (sv. Basil V.)
Ta, jež úmyslně zahubí plod začatý v útrobách, podléhá trestu za vraždu (sv. Basil Veliký, kánon 2)

Ve stavu hříchu bylo zapotřebí úplného výkladu přikázání desatera, protože světlo rozumu se zatemnilo a vůle sešla na scestí (sv. Bonaventura, Kniha sentencí III)

A běžte horlivě do shromáždění, neboť to je vaše chvála, kterou vzdáváte Bohu. Vždyť jak se omluví Bohu ten, kdo nepřijde v den Páně, aby slyšel slovo spásy a přijal božský pokrm, který trvá na věky (Didascalia Apostolorum II)

Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat hříchy, kát se v modlitbě…účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením…Často jsme to opakovali: Tento den vám Pán dal k modlitbě a odpočinku. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme (Eusebius z Alexadrie, Sermo de die dominica)

Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je (prorok Ezechiel 36,27)

Dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha (sv. Ignác z A., List do Říma IV)

Aby člověk přemohl sám sebe a spořádal svůj život, nerozhoduje se při tom pod vlivem žádné náklonnosti, která by byla nezřízená. Předpoklad. Aby si tak ten, kdo dává duchovní cvičení, jak ten, kdo je dostává, více pomáhali a měli větší prospěch, je třeba předpokládat, že každý dobrý křesťan musí být ochotnější vyložit si výrok bližního v dobrém, než ho odsoudit a nemůže-li ho dobře vyložit, ať se bližního zeptá, jak on sám tomu výroku rozumí, a rozumí-li mu špatně, ať bližního s láskou opraví. A nestačí-li to, ať hledá všechny vhodné prostředky, aby se druhý, když tomu dobře porozumí zachránil (sv. Ignác z L., Duchovní cvičení I. týden, Předpoklad)
Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvorovi, leč když je to s pravdou, nutností a úctou (sv. Ignác z L., Duchovní cvičení )

Zákon je proroctvím a pedagogikou budoucích skutečností (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Pán přikázal milovat Boha a učil spravedlnosti k bližnímu, aby člověk nebyl ani nespravedlivý, ani nehodný Boha. Tak Bůh desaterem připravoval člověka, aby se stal jeho přítelem a aby byl jedno srdce se svým bližním…Slova desatera pro nás zůstávají svrchovaně platná. Vůbec nebyla zrušena. Nabyla svůj plný význam a rozvoj příchodem Pána v lidském těle (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Když se naplnilo těch čtyřicet let, přišel lid do blízkosti Jordánu a rozložil svůj tábor naproti Jerichu. Zde shromáždil Mojžíš lid a zopakoval ještě jednou všechno, vypočítal velké činy Boží až do onoho dne a ty, co vyrostli na poušti postavil do kázně a řádu, aby se Boha báli a Jeho přikázání dodržovali, a uložil jim obnovený zákon, který ten prvně daný doplňoval. A to se nazývá „druhý zákon“ (Deuteronomium), v němž je mnoho přislíbení ohledně našeho Pána Ježíše Krista, také ohledně lidu a povolání pohanů a ohledně Říše (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)

Kdysi Bůh, který nemá ani tělo, ani podobu, nemohl být vůbec představován obrazem. Avšak nyní, když se dal vidět v těle a žil mezi lidmi, mohu vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha…Otevřenýma očima nazíráme slávu Pána (sv. Jan D., PG 94)

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák je tedy určen peklu (sv. Jan Vianney, kázání)
Víte, že ukradený majetek nikdy nepřináší požehnání. Právě tak i den, který kradete Pánu, vám nepřináší zisk (sv. Jan Vianney, kázání)

Nemůžeš se modlit doma jako v kostele, kde je Boží lid shromážděn, kde se volání vznáší k Bohu jedním srdcem. Tam je něco víc, jednota smýšlení, souzvuk duší, svazek lásky, modlitby kněží (sv. Jan Z., PG 48)
Být trpělivý v bezpráví vůči sobě je chvályhodné. Nedbat však bezpráví vůči Bohu je velmi bezbožné (sv. Jan Z. k Mt evangeliu)
Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim (sv. Jan Z., o Lazaru)

I kdyby matce malé vnouče viselo na krku a ona tu stála s rozpuštěnými vlasy a trhala si šaty, aby ti ukázala prsy, kterými tě živila; i kdyby se otec položil na práh dveří, překroč ho a se suchým okem uteč k praporu kříže (sv. Jeroným, o Božím volání)
Kdo se zasvětil Kristu, musí zapomenout na své dřívější vztahy, přejít své rodiče, zlomit pouta, a spěchat k svému praporu, aby nahý následoval nahého Krista
Běž přes opuštěného otce a opuštěnou matku, se suchýma očima vzleť k praporu kříže. Je nejvyšším druhem úcty, že jsi se zachoval v té věci tvrdě (sv. Jeroným Heliodorovi)
Velká láska k rodičům je bezbožnost (sv. Jeroným)
Jsou tři druhy lži. Některé totiž jsou na něčí záchranu a výhodu (užitková lež), jiná je lež, která se děje žertem (žertovná), třetí rod lži je ta, která se děje ze zloby (škodící) (sv. Jeroným K žalmu: Zničíš všechny lháře)

Odváží-li se někdo neříkám uchvátit, nýbrž pouze pokoušet panny zasvěcené k vůli manželskému spojení, propadá trestu smrti (císař Justinián )

Cizoložství se páchá, když buď nutkáním vlastní náruživosti, nebo souhlasem s druhým, souloží se s jiným nebo jinou proti manželské úmluvě (Lev V. )

Svatá, Panno Panen, oroduj za nás (litanie loretánská)

Pane, abychom se stali hodnými posvátných darů, učiň, prosíme, abychom vždycky poslouchali tvých přikázání. Skrze… (liturgie římská, 20. neděle po Svatém Duchu, postcommunio; stejné je postcommunio úterý po 2. neděli postní)

Lež, to je starý člověk, pravda, to je člověk nový (poustevník neznámý)
Mnich nesmí ani poslouchat pomluvy, ani je říkat, ani se dát snadno pohoršit (mnich, neznámý)
Neschvaluj všechno a nesouhlas s každým slovem, věř pomalu, a pravdu mluv rychle (mnich, neznámý)

Člověk z trestu za hřích přišel z ráje svobody do otroctví tohoto světa, a proto první věta Desatera, to je první slova Božích přikázání, se týkají svobody: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Origenes, Homiliae in Exodum 8)
Modloslužebník „svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje spíše na cokoliv jiného než na Boha“ (Origenes, Proti Celsovi II)
Vždyť i ty, který jsi nedávno opustil temnotu modloslužby a toužíš naslouchat slovům Božího zákona, teď právě vycházíš z Egypta. Když jsi byl přijat do počtu katechumenů a začal ses řídit církevními přikázáními, prošel jsi Rudým mořem a ocitl ses na cestě pouští (Origenes, homilie 4 na knihu Jozue)

Přikázání první desky mají přednost před příkazy druhé desky, to znamená Boží čest a spása duše má přednost před láskou k rodičům, neboť Bohu je třeba dát přednost před rodiči, ano před vůbec všemi věcmi (sv. Petr K.)

Křesťané mají zvyk „scházet se v ustanovený den před svítáním a střídavým zpěvem oslavovat Krista jako Boha“ (Plinius Mladší, prokurátor Bithýnie, listy 10,96)

Když sloužíme chudým a nemocným, sloužíme Ježíšovi. Nesmíme dopustit, aby chyběla pomoc našemu bližnímu, protože Ježíšovi sloužíme ve svých bližních (sv. Růžena z Limy, Vita mirabilis)

My považujeme za pravou sobotu osobu našeho Vykupitele, Pána Ježíše Krista (sv. Řehoř V., Epistula 13)
Rodiče působící nám protivenství na cestě Boží, máme nenávistí a útěkem neznát (sv. Řehoř V. k Lk 12,52)
Cesta Páně je řízena k srdci, když řeč pravdy je pokorně poslouchána. Cesta Páně je řízena k srdci, když je život zařizován podle příkázání. Odtud je psáno: Miluje-li mne kdo, slovo mé bude zachovávat a Otec můj ho bude milovat a příbytek si u něho učiníme (Jan 14,23) (Homilie o 4. neděli adventní)
Dáváme-li chudým nezbytné věci, nedáváme jim nějaký osobní dar, ale vracíme jim, co je jejich. Plníme spíše povinnost spravedlnosti než skutek lásky (sv. Řehoř V., Pastýř III)

Kdo se bojí Hospodina, ctí rodiče, a jako pánům slouží těm, kteří zplodili ho (kniha Sirachovcova 3,8)
Ohyzda zlá na člověku lež jest; a v ústech neukázněných bývá ustavičně. Lepší je zloděj než ustavičný lhář; dědictví obou však je zkáza. Život lidí lživých beze cti jest; a hanba jejich je při nich bez přestání (kniha Sirachovcova 20,26-28)
Při každém skutku svém dbej věrně svědomí svého, neboť to jest zachovávání přikázání. Kdo věří Bohu, pilen jest přikázání, a kdo v něho doufá, nebude zahanben (kniha Sirachovcova 32,27-28)

Únosce vdov nebo panen pro nehoráznost takového zločinu odsuzujeme (papež Symmachus, list Caesariovi)

To přece znamená předjímat smrtící úder, když někdo zabrání, aby se narodil člověk, jenž byl počat v mateřském lůně (Tertulián)

Musí se říci, že beze vší pochyby Starý zákon byl dobrý (sv. Tomáš A., Summa teologická I-II,98)
Božský zákon vhodně předkládá příkazy o úkonech všech ctností (I-II,100)
Příkazy Desatera platí lidu předložené od Boha samého, jiné příkazy však předložil skrze Mojžíše (I-II,100)
Augustin udává…tři přikázání vztahu k Bohu a sedm ve vztahu k bližnímu
Milování sebe je uzavřeno v milování Boha a bližního; v tom se totiž člověk vpravdě miluje, že se zařizuje k Bohu. A proto také v přikázáních desatera jsou udána pouze přikázání, týkající se bližního a Boha
Musí se říci, že v přikázání božského zákona je obsažena největší moudrost, proto v Dt 4: „To je vaše moudrost a rozum před národy“
Přikázání Desatera jsou úplně nepromíjitelná
Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života, zatímco druhým je zabití útočníka…Jen první je chtěné, druhé nikoliv (II-II, 64)
Je-li nějaký člověk nebezpečný společnosti a kazí ji nějakým hříchem, chvalitebně a prospěšně je zabit, aby se zachovalo společné dobro (II-II,64)
Musí se říci, že sebe sama zabít je zcela nedovoleno z trojího důvodu. Nejprve totiž proto, že každý přirozeně miluje sebe, a k tomu patří, že každý přirozeně zachovává se v bytí a porušitelům odporuje, jak může. A proto, že někdo sám sebe zabije, je proti přirozenému sklonu a proti lásce, kterou každý má sám sebe milovat. A proto sebevražda je vždy smrtelným hřích, jakožto proti přirozenému zákonu a proti lásce. Za druhé, protože každá část patří celku. Kterýkoli člověk je však částí společnosti, a tak patří společnosti. Proto tím, že sám sebe zabije, působí bezpráví společnosti, jak je patrné z Filosofa (Aristotela) v V Ethic. Za třetí, protože život je nějaké dobro, od Boha dané člověku…kdo se zbaví života hřeší proti Bohu…pouze Bohu náleží soud nad životem a smrtí, podle onoho Dt 32,39: „Já zabíjím a oživuji“
Přechod z tohoto života k jinému šťastnějšímu nepodléhá svobodnému rozhodování člověka, nýbrž moci Boží. A proto není dovoleno člověku zabít sebe, aby přešel ke šťastnějšímu životu. Podobně ani, aby se vyhnul jakýmkoli strastem přítomného života (II-II,64)
Vládcům, majícím veřejnou moc…je dovoleno zabít zločince, nikoli však soukromým osobám (II-II,66)
V krajní nouzi je všechno společné, to je k použití (II-II,66) (Poznámka autora: zásada uznaná a upřesňovaná co do smyslu, rozsahu a způsobu)
Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí mysli, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje (II-II, 81)
Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu (II-II,109)
Vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecného dobrodiní k lidem (II-II, 122)
Smilstvo je smrtelný hřích…souhlas s potěšením smrtelného hříchu je smrtelný hřích, a nejen souhlas se skutkem…když polibky a objetí se dějí pro takové potěšení, je důsledkem, že jsou smrtelné hříchy, a pouze tak se nazývají náruživá (II-II,154)
Noční poskvrnění lze pozorovat dvojmo: jedním způsobem o sobě, a tímto způsobem nemá ráz hříchu…Jiným způsobem lze pozorovat noční poskvrnění ve srovnání s příčinou. A ta může být trojí. A to jedna tělesná…z příčiny zaviněné, třeba když byla způsobena nadbytkem jídla a nápoje, tu má poskvrnění ráz viny ze své příčiny…není z nějaké příčiny zaviněné, pak noční poskvrnění není zaviněné ani o sobě ani v příčině. Jiná příčina…duševní a vnitřní, třebas když z předešlého myšlení se stane, že se někdo poskvrní…někdy čistě bádavé…z myšlení na tělesné neřesti, které bylo s dychtivostí…má ráz viny ze strany své příčiny…Třetí pak příčina je duchovní vnější, když z působení démona se pohnou představy spícího směrem k takovému účinku
Je zjevné, že je určitý druh nečistoty zprznění, kterým je nedovolené zkažení panen, co jsou pod ochranou rodičů
Krvesmilstvo je určitý druh nečistoty, pokud porušuje něco náležejícího k poctě Bohu, náleží k druhu svatokrádeže
Neřest proti přírodě…bez jakékoli soulože k vůli pohlavnímu potěšení…s bytostí nikoli téhož druhu, což se nazývá zvířeckost….muže s mužem nebo ženy s ženou, jak v Řím 1,26 to se nazývá sodomská neřest. Čtvrtým způsobem, nezachová-li se přirozený způsob souložení (II-II,154)
Toužit po pomstě za zlo toho, kterého je třeba potrestat, je nedovolené, je však chvályhodné uložit odčinění, „aby se napravily neřesti a uchovala spravedlnost“ (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,158)

Blahoslavená prostota, která se nevydává na neschůdné cesty hloubavých otázek, nýbrž raději kráčí po rovných a bezpečných cestách Božích přikázání (blahosl. Tomáš K., Následování Krista IV,18)

Blahoslavení bezúhonných mravů, kteří chodí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kteří myslí na jeho zjevení, a kteří celým srdcem ho hledají. Nebo kdož dopouštějí se nepravosti, po cestách jeho nekráčejí. Ty jsi udělil přikázání svoje, aby jich bylo bedlivě dbáno. Ó, by řízeny byly cesty moje k tomu, bych šetřil ustanovení tvých! (žalm 118,1-5)