I sešli se apoštolé a starší, aby se o té věci poradili (Skutky apoštolů 15,5)
Vyznání víry „Věřím v jednoho Boha“ (I. Nicejský koncil)
Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry (sv. Řehoř V., List I,24)
Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tato synoda, aby slavnost, která se nazývá navštívením blah. Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matka milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou smířila a pokoje věřícím udělila (vyprosila) (Basilejský sněm)

Věřím v Ducha Svatého, Pána a Dárce života, který od Otce vychází, který s Otcem i Synem je stejně uctíván a mluvil ústy proroků (I. cařihradský koncil)

Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou všechny věci (II. cařihradský koncil 553)
Kdo by se pokusil zavést do tajemství Krista dvě svébytnosti anebo dvě osoby, budiž proklet. Vždyť nepřijala přidání osoby nebo svébytnosti svatá Trojice, když jeden z Nejsvětější Trojice, totiž Boží Slovo, se vtělil (II. cařihradský koncil)

Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota tělesa Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve (papež Evžen IV., Florentský koncil, 4. února 1442)

Nevyznává-li někdo že Emmanuel je v pravdě Bohem, a že proto Svatá Panna je Bohorodičkou – neboť ona podle těla porodila z Boha pocházející Vtělené Slovo – budiž vyobcován (sv. Cyril A., efezský koncil)
Kdo dvěma osobám nebo dvěma svébytnostem rozděluje slova, jež jsou v evangeliích a apoštolských Písmech nebo jež řekli svatí o Kristu nebo on sám o sobě, a z nich některá přikládá mu jako člověku, zvláště chápanému mimo ono Slovo z Boha, některá zase jako náležitá Bohu, jedině Slovu z Boha Otce, budiž proklet (efezský koncil)
Pokud někdo řekne, že Kristus přinesl oběť za sebe, a ne spíše jen za nás (neboť nepotřeboval oběti, který nezná hřích), anathema sit (efezský koncil)

Podle vzoru svatých Otců jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a v lidství, pravého Boha a pravého člověka…jediného a téhož Krista Pána, jednorozeného Syna, jehož musíme uznávat dokonalého ve dvou přirozenostech, bez směšování, bez změny, bez rozdělení, bez odloučení…on není rozdělen ani odloučen ve dvě osoby, nýbrž je jediný a týž syn, jednorozený, Bůh, Slovo a Pán Ježíš Kristus (Chalcedonský koncil)

Kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována (II. nicejský koncil)

On neuhasil oheň bludu hned v počátcích, ale naopak jej rozdmýchal svou netečností (sv. Lev II. schválil tento odsuzující výrok III. konstantipolského koncilu vůči papeži Honoriovi)

Každý posílej své děti do škol, aby se učily, a to tak dlouho, dokud nejsou dostatečně vzdělány (církevní sněm v Cáchách 802)

Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista (IV. lateránský koncil, r. 1215)
Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé (IV. lateránský koncil)
Pevně věříme a otevřeně vyznáváme, že je jen jeden pravý Bůh, nesmírný a neměnný, nepochopitelný, všemohoucí a nevýslovný, Otec, Syn a Duch Svatý: tři osoby, avšak jediná přirozenost, podstata či absolutně jednoduchá přirozenost (IV. lateránský koncil)

Předsedá (Kristus Pán) neviditelně církevním sněmům a osvěcuje je (Sr. Cyril Alex Ep 55 De symbolo; Migne P.G.77,293) (Pius XII., Mystici corporis)

Ne, já nepřijdu, protože tyto věci znám. Vím, že všechny koncily vedou jen ke zmatkům a bojům, a proto nepřijdu (sv. Řehoř Naz. císaři při pozvání na koncil v Cařihradě na nějž nešel)

Když se Bůh dotýká lidského srdce osvícením Ducha Svatého, člověk nezůstává naprosto netečným při přijetí tohoto vnuknutí, které může ostatně také odmítnout; nemůže se však ani bez Boží milosti svou svobodnou vůlí připravit na spravedlnost před Bohem (Tridentský koncil)
Kdo tvrdí, že přijaté a schválené obřady katolické církve, obvykle používané při slavnostním vysluhování svátostí, je možno podceňovat, nebo že je může vysluhovatel bez provinění libovolně vynechat, nebo že každý pastýř církve je může zaměnit za jiné, nové, anathema sit (Tridentský koncil, 7. zasedání, kánon 13)
Jsou-li v jednotlivých oblastech při svátostném uzavírání sňatku v užívání jiné chvályhodné zvyklosti a obřady, posvátný sněm si velmi přeje, aby byly zcela zachovány (Tridentský koncil sess.24, De reformatione cap.1)
Nikdo pak, třebaže je ospravedlněný, se nesmí považovat za zproštěného od zachovávání přikázání. Nikdo nesmí zastávat onen opovážlivý výrok, který církevní otcové odsoudili vyobcováním, podle něhož je pro ospravedlněného člověka nemožné zachovávat Boží přikázání. Bůh totiž nenařizuje něco nemožného, nýbrž přikázáním tě vybízí, abys dělal vše, co můžeš, a prosil o to, co nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl. Boží přikázání nejsou těžká. Jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží (Tridentský koncil, O ospravedlnění – podle sv. Augustina)
Jestliže někdo popírá, že v Nejsvětější svátosti je opravdu, skutečně a podstatně obsaženo tělo a krev spolu s duší a božstvím Pána našeho Ježíše Krista, a tudíž celý Kristus, ale říká, že on je v ní jen jako ve znamení nebo v obrazu nebo působností: anathema sit (Tridentský koncil, Kánon 1 o Eucharistii)
Jestliže někdo říká, že pouze víra je dostačující příprava na přijetí Nejsvětší svátosti: anathema sit. A aby tak veliká svátost nebyla přijímána nehodně a tedy k smrti a k zatracení, stanoví a prohlašuje tento svatý sněm, že ti, jejichž svědomí tíží smrtelné hříchy, musí napřed vykonat svátostnou zpověď, jestliže mohou dostat zpovědníka, jakkoli velice se považují za kající. Jestliže by však někdo učil opak, kázal nebo zatvrzele tvrdil, nebo dokonce se odvažoval hájit opak ve veřejné disputaci, budiž tím samým exkomunikován (Tridentský koncil, kánon 11 o Eucharistii)

Obnovujeme tedy rozhodnutí všeobecného florentského koncilu, podle něhož všichni Kristovi věřící musí věřit, že Svatá apoštolská stolice a římský papež zaujímají přednostní postavení nad celým okrskem zemským a že právě římský papež, nástupce svatého knížete apoštola Petra, pravý náměstek Kristův a hlava katolické Církev je také otcem a učitelem všech křesťanů a že na něho ve sv. Petru byla naším Pánem Ježíšem Kriste, přenesena plná moc, celou Církev pást, řídit a spravovat…Ale neplatí zde ani zdaleka, že tato moc nejvyššího velekněze činí újmu řádné a bezprostřední moci biskupské jurisdikce, podle níž biskupové, kteří Duchem Svatým ustanoveni nastoupili na místo apoštolů, jako skuteční pastýři jim přikázaná stáda, každý svoje, pasou a řídí; biskupská moc je spíše nejvyšším a všeobecným pastýřem chráněna, upevňována a hájena (I. vatikánský koncil)
Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal (I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus)

Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny syny Církve, aby velkodušně podporovali úctu a k blahoslavené Panně, především liturgickou, a vážili si mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad Církve během staletí doporučoval (II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl. 67)
Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ (II. VK, Dei verbum čl. 24)
Písmo svaté nás učí, že lásku k Bohu nelze oddělovat od lásky k bližnímu (II. VK, Gaudium et spes čl. 24)
Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány (II. Vatikánský koncil, SC 4)
Tento posvátný sněm konečně prosí nejen kněze, nýbrž i všechny věřící, aby měli tento vzácný dar kněžského celibátu ve velké úctě, a aby všichni prosili Boha, aby jej stále štědře uděloval své Církvi (II. VK, PO 16)
Nelze vybudovat křesťanskou obec, nemá-li kořen a těžiště ve slavení nejsvětější Eucharistii (II. VK, PO 6)
Poněvadž rodiče dali dětem život, mají velmi přísnou povinnost je vychovávat (II. VK, dekret o křesťanské výchově čl. 3)