Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska (apoštol Jan, první list 4,7-8)
Kde je větší čistota, tam je větší láska (sv. Albert V. , Sup. Miss.)
Svatost člověka spočívá v lásce k Bohu a láska k Bohu v plnění Jeho svaté vůle. Právě na této skutečnosti se má zakládat celý náš život. Protože kdo je sjednocen s vůlí Boží, ten vždy žije v míru, neboť vůle Boží odnímá hořkost všem křížům. Světci vyznávají: „Tak chce Bůh,“ nebo “Bůh tak chtěl,“ a zakoušejí pokoj při každé bolestné zkušenosti. Někdy se stává, že někdo říká: „Nic se mi nedaří, všechny těžkosti Bůh posílá na mne.“ Nic se ti nedaří, můj bratře, protože ty to všechno kazíš. Kdyby ses odevzdal do vůle Boží, vše, co děláš, by se ti povedlo a posloužilo k tvému dobru. Kříže, které Bůh na tebe posílá, budou neštěstím, protože ty to děláš, že se stávají tvým neštěstím. Jestli je však přijmeš z rukou Božích a oddáš se do Jeho vůle, nebudou nikdy tvým neštěstím, ale budou pro tebe opravdovými nebeskými poklady. Otec Baltazar Alvarez řekl: „Kdo se v těžkých zkušenostech odevzdá do vůle Boží, ten běží přímo jak ve stopě vedoucí k Bohu.“ (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Ježíš Kristus se neustále zpřítomňuje na oltářích mnoha kostelů, aby se odvděčil těm, kteří ho přicházejí navštívit. Proto duše, které se účastní těchto pobožností, dostávají díky nim nekonečné množství milostí. Během těchto návštěv máš prosit Ježíše a Marii především o růst lásky k Bohu a o vytrvalost až do smrti (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Domus aurea – dome zlatý. Zlato znamená lásku, proto sv. Albert Veliký nazývá Pannu Marii zlatým chrámem lásky. A právem, neboť podle slov sv. Tomáše bylo v chrámě Jeruzalémském všechno zlatem pokryto, a tak i Panna Maria byla zcela svatá (sv. Alfons L, litanie loretánské)
Ó, Královno nebeská, Matko svaté lásky, lásky nejhodnější. Od Boha více milovaná a Boha všech tvorů více milující, dovol mi nejnevděčnějšímu a nejbídnějšímu hříšníku na zemi milovat Tebe. Tvá přímluva mne zachránila od pekla a k lásce pohnula bez jakékoli mé zásluhy. Přál bych si, kdyby bylo možné, všechny lidi Tebe neznající přesvědčit, jak velikou lásku zasluhuješ, aby Tě všichni milovali a ctili (Chvály mariánské)
Miluji Ježíše Krista, a proto hořím touhou, abych mu dal duše, především svou, pak nesmírný počet jiných duší (sv. Alfons z L. v Duše veškerého apoštolátu)
Čím je srdce čistší a sebe prázdější, tím více naplní se láskou k Bohu. Nejsvětější Matka byla, poněvadž zcela pokorná a sebelásky prázdá, milováním Boha tak naplněna, že ze všech andělů a lidí nejvíce milovala Boha, jak sv. Bernardin S. svědčí: „Předčí lásku všech tvorů ke svému Synu (Pro Fest. V. M.) (O lásce Panny Marie k Bohu)
Tys prosila Syna svého za snoubence, jimž se nedostávalo víno: Nemají vína. Neměla bys Boha také za nás prosit, jimž se nedostává lásky k Bohu, jehož přece všichni máme milovat? Řekni jen: Lásky nemají. Žádné jiné milosti si nežádáme, než-li této, ó Matko, pro lásku k Ježíši nás vyslyš, oroduj za nás. Amen (sv. Alfons L., O lásce Panny Marie k Bohu)
Nejprve má být milován Bůh, za druhé rodiče, pak syni, potom domácí (sv. Ambrož)
Není větší povinnosti než být vděčnými (sv. Ambrož, De exessu fratris sui Satyri )
Nemiluji méně vás, které jsem zrodil z evangelia, než kdybych vás dostal v manželství. Neboť k milování není prudší přirozenost než milost. Jistě máme více milovat ty, o nichž myslíme, že s námi neustále budou, než ty, kteří jen v tomto věku (Ambrož, O povinnostech I)
Láska je duše víry, která ji oživuje; bez lásky víra umírá (sv. Antonín P., Sermones Dominicales et Festivi II)
Lampy jeho jsou lampy ohně a plamenů (Pís. 8,6). Oheň pro lásku hořící v srdci, plamen pro lásku zářící v konání dobrých skutků (sv. Anselm u Corn. A Lapide)
Milovat je chtít něčí dobro (Aristoteles, Rhetor. II.)
Dokonalost lásky se člověku v tomto životě přikazuje, poněvadž se neběží správně, neví-li se, kam se má běžet. Jak by se však vědělo, kdyby nebylo ukázáno žádnými přikázáními?… uniká přestoupení přikázání, kdo dosáhne jakéhokoli způsobu dokonalosti božské lásky (sv. Augustin, O dokonalé spravedlnosti)
Nejdůležitější je pochopit, že plností a cílem Zákona a všech Písem je láska…Kdo si tedy myslí, že pochopil božská Písma nebo alespoň některou jejich část, a přitom se tím pochopením nesnaží budovat tuto dvojí lásku k Bohu a bližnímu, pak je dosud nepochopil (O křesť. nauce)
Žádný Boží dar není nad tento (O Trojici XV k lásce)
Dovršením všech našich děl je láska. To je náš cíl. Kvůli němu běžíme, běžíme k této metě. Až tam dorazíme, najdeme tam odpočinutí (In epistulam Johannis ad Parthos tractatus)
Kdo miluje bližního, důsledkem je, že i samu lásku miluje (O Trojici VIII)
Láskou nazývám pohyb duše k požívání Boha pro něj samého (O křesť. nauce III)
Milující musí zpívat (Sermo 336)
Láska je ctnost, která je naším nejsprávnějším citem, pojí nás s Bohem, jíž ho miluje (O mravech Církve)
Dokonalá láska je, abychom více milovali větší dobra a méně menší (O pravém náboženství)
Když sebe samého nemáš milovat pro sebe, ale proto, v čem je nejsprávnější cíl tvojí obliby, ať nezazlívá nějaký jiný člověk, že i jeho pro Boha miluješ
Více máme milovat bližního než vlastní tělo (sv. Augustin)
Všichni lidé se mají stejně milovat. Ale, poněvadž nemůžeš všem prospět, především je třeba starat se o ty, kteří pro okolnosti místní a časové nebo jakékoli jiné úžeji, jakoby jakýmsi losem, jsou ti připojeni (O křesťanské nauce)
Měj se však na pozoru, protože se může přihodit mnoho věcí, které navenek vypadají dobře, ale jejich kořenem není láska; vždyť i trní má svůj květ. Jiné věci zas vypadají, že jsou skutečně drsné a ostré, a přece je diktuje láska pro naši nápravu. Máš jedno krátké přikázání: Miluj, a pak si můžeš dělat, co chceš
Jaká je vyšší příčina příchodu Páně, než aby Bůh dokázal svoji lásku? Jestliže tě mrzí milovat, aspoň lásku splácet nechť tě nemrzí
Žádné podněcování k lásce není větší, než předcházet láskou (O katechizování nevědomých)
Miluješ-li nepřítele, bude v tobě přebývat Bůh a jeho láska v tobě bude dokonalá. Začni milovat a kráčet vpřed k dokonalosti (k listu Janovu)
Zbožnost je totiž především nezištná láska k Bohu; zbožnost znamená neočekávat kromě něho samého žádnou jinou odměnu (Sermo 91)
Ó milovat! Ó kráčet vpřed! Ó sám sobě umřít! Ó dojít k Bohu! (Sermo 159)
Pane Ježíši, učiň ať poznám Tebe, ať poznám sebe. Ničeho ať si nežádám než Tebe. Ať sebe ponižuji, Tebe vyvyšuji. Ať mám na mysli jen Tebe. Ať sebe umrtvuji a v Tobě žiji. Cokoli se stane, ať přijímám od Tebe. Sebe ať pronásleduji, Tebe následuji a vždy ať si přeji Tobě připodobnit (sv. Augustin)
Nejmilejší bratři, dokonalou lásku, kterou se máme navzájem milovat, vymezil Pán slovy: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život…Když tedy mučedníci za své bratry prolili krev, dali jim tím jenom to, co sami dostali ze stolu Páně (Traktát 84)
Láska je jako nějaké spojka, dva svazující, nebo svázat žádající (O Trojici VIII.)
Chlad lásky je mlčení srdce. Planoucí srdce je volání srdce. Miluješ-li stále, stále voláš. Voláš-li stále, stále toužíš. Toužíš-li, máš na zřeteli pokoj (k žalmu 37)
Sebeláska až k pohrdání Bohem – láska k Bohu až k pohrdání sebou (O městě Božím, XIV)
Dej člověku lásku a všechno bude prospívat. Vezmi mu lásku a všechno bude k ničemu (sv. Augustin)
Co člověk nemiluje, toho zanechává (sv. Augustin)
K Jan 5,7 „jeho příkazy nejsou těžké“ sv. Augustin: „nejsou těžké milujícímu, ale nemilujícím jsou těžké“
Všechny krutosti a hrůzy činí láska i snadnými i téměř žádnými (O slovech Páně)
Čím větší je tedy ve svatých láska Boží, tím více je vše snášeno pro to, co je milováno. A čím větší je v hříšnících žádostivost světa, tím více je trpěno pro to, po čem dychtí (O trpělivosti)
Všechny výšiny i hlubiny velikosti Božího Písma v sobě bezpečně zahrnuje láska, kterou máš milovat Boha a bližního (Sermo 350)
Nežádá se po nás, abychom nemilovali, ale abychom správně vybírali, co milovat. Ale jak bychom si mohli správně vybrat, když si on předem nevybere nás? Vždyť přece ani nemilujeme, pokud nejsme dříve milováni. Slyšte apoštola Jana: Milujeme, protože on dříve miloval nás (Sermo 34)
Je to láska, která nám umožňuje zachovávat přikázání, anebo zachovávaná přikázání vytvářejí lásku? Kdo však může pochybovat, že láska předchází přikázání? Kdo totiž nemiluje, nemá ani důvody aby je zachovával (K Janovu evang.)
Správná láska má správné všechny city (vášně): bojí se totiž hřešit, touží vytrvat, lituje hříchy, raduje se v dobrých skutcích…správná vůle je láska dobrá, převrácená vůle je láska špatná (O městě Božím XIV)
Všechny vášně mají příčinu v lásce: láska prahnoucí mít, co miluje je žádostivost, to pak mající a požívající je veselost, utíkající k tomu, co jí odporuje je bázeň a to cítící, když se to přihodí, je smutek (O městě Božím XIV)
Láska se více cítí, když ji prozrazuje postrádání (O Trojici IX.)
Nikdo nemůže milovat něco neznámého (O Trojici X.)
…někdo miluje v jiném, co by nechtěl být (Vyznání IV.)(herce člověk, který by nechtěl být hercem)
Dej co nařizuješ a nařizuj, co chceš – Da quod iubes et iube quod vis (sv. Augustin v encyklice Veritatis splendor 24)
Moc vás prosím: milujte se mnou, běžte se mnou ve víře, mějme touhu po nebeské vlasti, vzdychejme po ní a zde se považujme za pouhé cizince a poutníky (sv. Augustin, k Janovu evang.)
Napodobuj zemi, člověče!…Nevidíš snad, jak na divadla, na komedianty, zápasy a bojovníky se šelmami, jejichž samotný zjev už vzbuzuje odpor, utrácejí celé majetky pro pomíjející slávu okamžiku, pro křik a potlesk lidu? A ty jsi tak skoupý na výdaje, za něž bys mohl získat daleko větší slávu?…Nemám, nedám, jsem chudý. Máš pravdu, jsi chudý a nemáš nic: Jsi chudý v lásce, chudý v dobrotě k lidem, chudý ve víře v Boha, jsi chudý i ve věčné naději (sv. Basil V., homilie 6 De caritate)
Příčinou obliby Boha je Bůh, mírou lásky je milovat bez míry (sv. Bernard, O milování Boha)
Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v té lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více (sv. Bernard, Sermo 83)
Každý je takový, jaký je předmět jeho lásky (sv. Bernard)
Ježíši, kdo tě udělal tak maličkým, Láska (sv. Bernard)
Láska čistá ať vypudí ze srdce lásku nečistou (sv. Bernard)
Chtěl Bůh člověka získat, ale řekl: „Když násilím ho k sobě přitáhnu, budu mít soumara, ne člověka. Aby ke mně dobrovolně přišel musím sáhnout k jinému prostředku. Vím, co učiním: pohrozím mu trestem, zda by se člověk neobrátil a byl živ.“ A hrozil Bůh člověku temnotou vnitřní a ohněm neuhasitelným – a neobrátil se člověk. I řekl Bůh: „Nejen bázeň, nýbrž i touha dříme v lidském srdci. Vím, žádostivý je člověk; slíbím mu tedy, po čem nejvíce lidé toužívají. Jsou žádostivi stříbra, zlata, ale nad to nade vše touží po životě. Nuže, když tento ubohý, lopotný a kratičký život se jim tak toužebným zdá, čím více život věčný, plný pokoje a štěstí?“ A sliboval Bůh člověku, čeho oko nevidělo, čeho ucho neslyšelo, co na mysl lidskou nevstoupilo. Vida však Bůh, že ani tak nic neprospívá, řekl: „Jedno ještě zbývá. Nejen bázeň, nejen touha, ještě láska dříme v lidském srdci, a ničím se nedá člověk tak získat jako láskou. Sestoupím tedy k člověku v těle smrtelném a tak láskyplným a láskyhodným se mu ukáži, takovou lásku mu projevím, nad jakou větší nemá nikdo na světě, že totiž položím život za něho… (sv. Bernard)
Odpusťte mi, že jsem vám nedával lepší příklad. Prosím vás, milujte se až do koncel (sv. Bernard, druh sv. Františka z A. před smrtí)
Prostá, bohabojná žena může Boha mnohem vice milovati, než kterýkoli učený teolog (sv. Bonaventura)
Miluj tedy mě samotného a budeš mít všechny věci, které si budeš přát a budeš jich mít hojnost. Není snad psáno, že se vdově dostávalo oleje až do dne, kdy Pán seslal na zem déšť, podle slov proroka? Já jsem pravý prorok. Věříš-li mým slovům a naplňuješ-li je, oleje a radosti a jásání se ti bude dostávat po věčnost (sv. Brigita, Revelaciones I,1)
Dokázat dokonalou lásku k Bohu? Nikdo to nemůže, dokud je v těle. Mohou to jen svatí, kteří došli mučednictví, dokonalého vyznání víry (Diadoch z F.)
Kdo má rád sebe, nemůže milovat Boha. Kdo však sebe nemá rád kvůli neskonale většímu bohatství lásky k Bohu, ten Boha miluje (Diadoch z F., O duchovní dokonalosti)
Tvá vybraná láska (dilectio) vnikla do mé duše jako láska k ženě (amor) (sv. Dionýsius )
Božská láska působí vytržení
Z lásky k dobru jednají všichni, kdo jednají (sv. Dionýsius, O Božích Jménech)
Uzdrav mne Pane, a uzdraven budu: spas mne a jistě spasen budu, zahoj rány duše mé, abych byl ustavičným dokladem dobroty a milosrdenství tvého. Ty prosícím a milujícím tebe neodpíráš milosti své. Neodmítej tedy mou modlitbu. Ohněm lásky tvé nechť se vznítí srdce mé jak požárem hluboký les a ať shoří v něm všechny mé nepravosti jak trní a křoví v plamenech. Uděl mi hojnost milosti, jako Bůh chudému člověku, jak Král králů nuznému tvoru, jako otec prosícímu synu. Ty, jenž jsi přijal dva haléře vdovy chudičké, přijmi i pokornou prosbu mou. Vyslyš Pane, vyslyš mou modlitbu a dej, abych povolán byl do království tvého, já, který jsem zbloudil a vrátil se, nečistý byl a očištěn byl, hřešil a k zástupu tvých milých byl zase připočten (sv. Efrém)
Avšak tento mladík (Jonatan vůči Davidovi), který tak velice miloval, zachoval pravidla přátelství, byl pevný vůči hrozbám, trpělivý vůči spílání, kvůli přátelství pohrdl vládou, nemyslel na slávu, ale myslel na lásku. Ty budeš králem, pravil, a já budu druhý po tobě (blahosl. Elred, O duchovním přátelství)
Dej, ať umřu láskou k tobě, ó Příteli mého srdce, který jsi umřel láskou ke mně (sv. František z A., Modlitba o lásku k Bohu)
Když přišla řeč o řeholi a přísné kázni, kterou František bratřím ukládal, namital komoři, že při slabosti lidské není možno ukládat řeholníkům věčný půst. Tu vzal světec z pánve žhavý uhel do ruky a odvětil pln důvěry v Boha: „Nic není nemožného a těžkého tomu, kdo Boha miluje.“ (F. Ekert, Církev vítězná, sv. František z Pauly)
Spása je víře ukázána, naději připravena, ale jen lásce dána (sv. František S., O lásce k Bohu I)
Velký apoštol Francie, sv. Dionysius (Areopagita, srov. Skt 17,34) píše – přičemž vyslovuje jak svůj vlastní názor, tak i názor svého svatého učitele (Pavla) – stokrát v jedné kapitole (4. kap.) své knihy „O jménech Božích“, že láska všechno spojuje, sjednocuje, sdružuje, svazuje a přivádí k jednotě (sv. František S., O lásce k Bohu I,9)
Někteří učitelé říkají nikoli bez důvodu, že modlitba ospravedlňuje, neboť lítostné modlení či modlitební litování pozdvihuje duši k Bohu, sjednocuje ji s ním a nepochybně získává odpuštění mocí svaté lásky, která toto svaté hnutí způsobuje
Láska k Bohu je, abychom to řekli jedním slovem, přátelstvím s Bohem. Není to taková láska, která chce něco mít, neboť láskou k Bohu milujeme Boha pro samu lásku k němu, se zřetelem k jeho nade všechno milováníhodné dobrotě (sv. František S., O lásce k Bohu II)
V ničem a nijak nechci do srovnání, která uvádím, nikdy zahrnovat nejblahoslavenější Pannu Marii, Matku Syna Božího a Naši Paní. Ó, Bože, skutečně v ničem a nijak, vždyť ona je Dcera nesrovnatelné lásky, jedinečná Holubice a dokonalá Nevěsta (Pís 6,9) (O lásce k Bohu III)
Co hledáš, Matko Života, na Kalvárii, na té hoře smrti? Hledám, jako by říkala, svého Syna, jenž je Životem mé duše. A proč jej hledáš? – Abych byla u něho. – Ale on je uprostřed smrtelných úzkostí! (Ž 18,5). – Ach, já nehledám radost, nýbrž jeho samého. A mé srdce planoucí láskou k němu mne stále pobízí, abych vyhledávala sjednocení s ním, jenž je mým milovaným Synem. Jedním slovem řečeno, usiluje-li duše o toto sjednocení, nechce nic jiného, než být s Milovaným (O lásce k Bohu VII)
Je-li extáze spíše krásná než dobrá, spíše zářivá než zahřívající, spíše duchaplná než láskyhodná, pak je velice pochybná a nejistá. Neříkám, že je nemožné mít vytržení, vidění nebo dokonce prorocký dar bez lásky (1 Kor 13,2); vím dobře, že člověk může mít lásku bez daru vytržení a proroctví a že rovněž může být ve vytržení nebo prorokovat, i když mu schází láska (sv. František S., O lásce k Bohu VII)
Všichni mučedníci Theotime umřeli pro božskou lásku. Neboť říkáme-li, že mnozí umřeli pro víru, nesmíme tomu rozumět tak, jako by umřeli pro mrtvou víru (Jak 2,17.26), nýbrž spíše tak, že umřeli pro víru živou, která se žije láskou (Gal 5,6). Proto také vyznání víry není ani tolik úkonem rozumu a víry, jako úkonem vůle a lásky k Bohu.
Veliký apoštol sv. Petr sice zachoval v den utrpení Kristova ve své duši víru, ale přesto ztratil lásku, protože se ke svému Mistru nepřiznal ústy, ačkoli jej uznával ve svém srdci
Láska je souhrnem celé teologie. Ona darovala svatou učenost nevědomosti Pavlově, Antonínově i Františkově, bez knih, bez učitelů, bez umění (sv. František S., O lásce k Bohu VIII)
Dobré věci jsou ode všech přijímány ochotně, avšak věci zlé umí přijímat jen dokonalá láska, jež je o to více miluje, oč více jsou láskyhodné se zřetelem na ruku, která je dává (O lásce k Bohu IX)
Ach, kdyby Bůh lidem zakázal, aby ho milovali, jaké utrpení by to bylo pro šlechetné duše! Co všechno by neudělaly, jen aby tohoto dovolení dosáhly! (O lásce k Bohu X)
Musíme však usilovat o to, abychom v Bohu hledali pouze lásku k jeho kráse a nikoli radost, která spočívá v lásce k jeho kráse…Ve všech věcech duchovního života je třeba co nejvíce doporučovat jednoduchost…Kdo se horlivě modlí, vůbec neví, zda se modlí nebo ne, nemyslí na modlitbu, kterou koná, nýbrž na Boha, k němuž se modlí (O lásce k Bohu X)
Kdyby král Artaxerxes miloval skutečně jen Ester, proč by ji měl radši bohatě oblečenou a hojně navoněnou než obyčejně oblečenou? Jestliže skutečně miluji jen svého Vykupitele, proč bych neměl rád horu Kalvárii právě tak, jako horu Tábor, když on je stejný na jedné i na druhé hoře? Každý hoří údajně svatým ohněm, ve skutečnosti však spíše ohněm svých vlastních přání. Horlivost pro spásu duší předstírá ctižádostivec, který touží po biskupské důstojnosti; z údajné horlivosti pro spásu duší se potuluje mnich všude tam, kam jen ho zavede jeho neklidný duch, a opouští chór, kam správně patří; a zase z údajné horlivosti pro spásu duší si dovoluje kdejaký nadutý člověk tvrdé útoky proti církevní i světské vrchnosti. O horlivosti se jen mluví, ale žádnou není vidět kromě pomluv, hněvu, nenávisti, závisti, neklidných myslí a neřádných jazyků…Horlivost našeho Pána se projevila především v tom, že zemřel na kříži, aby zničil smrt a hřích člověka (O lásce k Bohu X)
Odvrátí-li se spravedlivý od své spravedlnosti a dopustí se hříchu, nebude se mu počítat žádný z jeho spravedlivých skutků a ve svém hříchu zemře (Ez 18,24;33,13). Křesťané vzývají při hrůzách bouří a jiných přírodních pohrom svatá jména Ježíš a Maria, dělají znamení svatého kříže, vrhají se před Bohem k zemi a vzbuzují úkony víry, naděje a lásky (sv. František S., O lásce k Bohu XI)
Srdce naše se musí vždycky modlit a Boha i bližního milovat (sv. Františka Chantal)
Láska totiž přemohla u Štěpána židovskou zběsilost, láska přikryla u Pavla množství hříchů, láska dokázala u obou stejně dosáhnout podílu v nebeském království. Láska je vskutku pramenem a počátkem každého dobra, znamenitou záštitou a také cestou vedoucí do nebe. Kdo chodí v lásce nemůže ani zabloudit, ani propadnout strachu. Neboť láska ukazuje směr, láska ochraňuje, láska vede k cíli (sv. Fulgentius, Sermo 3)
Láska je jediný poklad, který je možno hromadit v čase pozemského života a který přetrvá navěky. Všechno hmotné bohatství, všechna sláva, moc a společenské postavení a nejrůzenější úspěchy zůstanou ve chvíli smrti zde na zemi. V okamžiku smrti se počítá jedině láska. Kdo stane před Bohem bez lásky, bude muset nést všechny důsledky své hříšné volby a egoistického jednání (sv. Charbel Makhluv)
Bože můj, kéž by všickhni lidé tebe poznali a milovali! (často vyslovované sv. Ignácem z L.)
Také Pán odpověděl na otázku o nejdůležitějším přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou; a druhé je tomuto podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého. Na těchto dvou přikázáních visí celý Zákon a proroci“ (Mk 12,30n; Mt 22,37-40). On teď skrze víru v Něho rozmnožil naši lásku k Bohu a k bližnímu, čímž jsme se stali zbožnými, spravedlivými a dobrými; a to znamená to, že na zemi provedl krátké Slovo (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)
Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní (poustevník Izaiáš)
Ó lásko, božská lásko, tak zajala jsi mne zcela, ty stravuješ mou bytost, že nejsem už víc svůj (Jacopone da Todi, I. Vondruška, Životopisy sv.)
Když je láska opravdu spořádaná, nemá odpor k nikomu, přesto však některé miluje zvláštním způsobem, protože jejich ctnosti a jejich zásluhy vynikají…tím se stává, že je milujeme s větším citem srdce (sv. Jan Kasián, homilie 16)
Bůh se zjevuje duši, která se mu odevzdala a doopravdy Ho miluje (sv. Jan od K., Výstup na horu Karmel)
Neboť čím je láska větší, tím netrpělivěji dychtí vlastnit Boha; a prahne po Něm s bolestnou a tesknou touhou, jež každým okamžikem vzrůstá (sv. Jan od K., Žhavý plamen lásky)
Kde není láska, vložte lásku a sklidíte lásku (dopis)
Dvě věci…slouží duši jako křídla, s nimiž může vzlétnout ke sjednocení s Bohem: upřímný soucit s Ježíšovou smrtí a bližním (sv. Jan od K., Op. cit., 11)
Láska k Pánu je základem všech ctností (sv. Jan Vianney, kázání)
Naše víra a všechny naše ctnosti budou přeludem a Bůh nás bude mít za pokrytce, jestliže nebudeme v srdci mít lásku k bližnímu. Podle této ctnosti můžeme poznat, zda jsme Boží děti: „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (I Jan 4,7- 8). Přikázání lásky k bližnímu je tak velké a důležité, že ho Bůh klade zároveň vedle příkázání lásky k Bohu. Je všeobecné, definitivní a patří k podstatě naší zbožnosti a na jeho naplnění pak záleží zachovávání jiných přikázání
Opravdu – není možné milovat současně milovat Boha a hřích
Někdo trpí z lásky, jiný bez lásky
Člověk miluje podle toho, co ho láska stála
Když milujeme, utrpení přestává být utrpením
Poznal jsem, že jen v lásce k utrpení je pravé štěstí
Duše, která miluje Boha, je svobodná od hříchu nečistoty, protože je tak pevně sjednocena s Tvůrcem, že duch smyslnosti nad ní nemá vládu
Milujme všichni Boha a bližního, k tomu není třeba bohatství a učenosti. Srdce má každý a to k lásce k Bohu stačí
Musíme Boha milovat z celého srdce, protože je nekonečně dobrý a nekonečně láskyhodný. Ani utrpení, pronásledování, život či smrt nás nemohou odloučit od Boží lásky (sv. Jan Vianney, kázání)
Zatímco potřeba spánku zavírá víčka mých očí, mocná síla lásky k vám otvírá oči mého ducha. Často se mi zdá uprostřed spánku, jako bych k vám promlouval, neboť duše ve snu vidívá to, čím se zabývala ve dne. Vídám vás tedy očima lásky, nemohu-li vás vidět očima tělesnýma (sv. Jan Z.)
Nebylo nic otevřenějšího nad Pavlovo srdce, které přímo mileneckou láskou, ano, tak pevně objímalo svou láskou všechny věrné. Přitom se jeho láska netříštila a neoslabovala, nýbrž zůstávala vůči každému úplná…Vždyť nic tak nepřispívá k vytváření vzájemné náklonnosti, jako když ten, kdo je milován, poznává, že ten, kdo jej miluje, nezměrně prahne po jeho lásce (sv. Jan Z., homilie na II Kor)
Dokonalejší lásky v tomto životě není nad tu, ke které dospěli svatí mučedníci, kteří proti hříchu bojovali až do krve (sv. Jeroným k Žid 12,4: „Ještě jste neodporovali až do krve hříchu”)
Přirozená láska, kterou Bůh vložil do našich srdcí, vyžaduje tři věci: vzájemnou blízkost, sdílení majetku a dokonalou jednotu (sv. Julián Eymard)
Všechny časné věci ničím nejsou, neslouží-li lásce (sv. Juniper)
Běda nám, nedovedeme-li k vůli životu věčnému potupy snášet (sv. Juniper)
Svatá Kateřina Janovská jednou řekla Bohu: „Pane, ty chceš, abych bližního milovala, a já nemohu než Tebe jediného milovat.“ Pán jí odpověděl: „Kdo mne miluje, miluje všechno, co já miluji“ (Životopis)
Ó Lásko, kdo by mi zabránil tebe milovat! Ani ve víru tohoto světa nemůže oheň mé lásky ničím uhašen být! O svatá Lásko, kdo tebe má, je blažen. Tebou stává se moudrost světská bláznovstvím, neboť ty uděluješ uměni, jež všelikou moudrosť pozemskou převyšuje. Ty zapuzuješ ze srdce všeliký zármutek, všechnu zatvrzelost i žádosť vezdejších statků. Ty činiš lidi zlé dobrými á lstivé prostomyslnými. Ty zbavuješ člověka svévole, neboť ty jediná jsi pravou vůdkyní. Ty přeměňuješ člověka v tvora nebeského a oslazuješ všechnu hořkost. Ty jediná vedeš člověka ke spaseni. Ty činíš rovnými všechny lidi, bohaté i chudé. Ty jsi způsobila, že nebeský a tichý Ježiš s nebe sestoupil a smrt nejbolestnější vytrpěl. Ty dáváš nám jej za pokrm. Ty s námi jsi v Duchu Svatém. Ty zápasíš ve svatých s dravou zvěři a s litější ještě zlobou nepřátel víry svaté. Ty žiješ ve sladkých rozmluvách Božích s dušemi vyvolenými. Ty s nimi v Bohu odpočiváš. Ó zemi, ó světe! Co počneš si na konci s těmi, kdo výhradně po tobě baží? Otrávila jsi duše jejich. Těla jejich hniji v lůně tvém a nic nezbude jim, než nevystihlé, věčné muky. Nuže tedy, duše má, uvaž tyto pravdy a vštěp si je, a nedopusť, aby zmařen byl drahý čas, který popřán je tobě, abys ušla těmto trestům.“ (O lásce k Bohu) Osobě, která chtěla vstoupit do kláštera a poprosila ji o poučení: „Budiž v srdci tvém Ježiš, v mysli tvé věčnost, pod nohama tvýma svět, vůle Boží ve všem konáni tvém. Nade všecko ale ať ze všeho záři láska k Bohu.“
Je tedy hlubokou pravdou, že se duše spojuje s Bohem vzepětím lásky (sv. Kateřina Sienská, Prolog Dialogu)
Život všech ctností začíná v lásce; lásku živí v duši pokora (sv. Kateřina S, Dialog 4.)
Čím více je člověk ochoten trpět, tím větší lásku ke mně ukazuje, a čím více mě miluje, tím více poznává mou Pravdu (Dialog 5)
Všechno zlo se rodí ze skutečnosti, že duše postrádá lásku ke mně a k bližnímu. Kdo nekoná dobro, nutně koná zlo; ale komu škodí ten, kdo páchá zlo? Především sobě a zároveň také bližnímu (Dialog 6)
Jakmile mě duše začne milovat, miluje také své bližní, jinak by její láska nebyla pravá, protože láska k Bohu a bližnímu jsou totéž. Čím více mě duše miluje, tím více miluje své bližní, protože láska, kterou chová pro ně, vychází z mé lásky (sv. Kateřina S., Dialog 7)
Kdo je schopen, aby byl shledán plný lásky, kromě těch, které Bůh uzná za vhodné? Vyprošujme si tedy od jeho milosrdenství, abychom jí byli shledáni plní, bez lidského stranictví, bezúhonní…Blahoslavení jsme, moji milí, když plníme Boží přikázání ve svornosti lásky, aby nám byly odpuštěny hříchy (sv. Klement I.)
Vidíte, milovaní, jak veliká a obdivuhodná věc je láska. Pro její dokonalost není slov.
Kdo je tedy mezi vámi šlechetný, milosrdný a plný lásky tak, že řekne: „Jsou-li kvůli mně nesváry, spory a rozkoly, vystěhuji se a půjdu, kam budete chtít, a učiním, co obec rozhodne, jen ať žije v pokoji Kristovo stádo s ustanovenými knězi? Kdo tak učiní, získá si v Kristu velikou slávu a všude jej přijmou (sv. Klement I., list do Korinta 50)
Jak blažení a šťastní jsou ti služebníci, které Pán při své příchodu najde, jak bdí! Blažené bdění, čeká-li na Boha původce všeho, který všechno naplňuje a všechno přesahuje…Kéž bych žil tak, aby má svítilna v noci stále hořela v chrámě mého Pána, aby svítila všem, kdo vcházejí do domu mého Boha! Hospodine, ve jménu Ježíše Krista, tvého Syna a mého Boha, tě prosím: Dej mi takovou lásku, která nikdy nehasne. Ať se moje svítilna dá zapálit a nedá zhasit. Ať mě hřeje a druhým svítí (sv. Kolumbán, ze spisu Pokyny)
Kdo miluje Boha, stačí mu, aby se líbil tomu, koho miluje, protože si nemusí hledat odměnu větší než je sama láska. Láska totiž pochází od Boha tím způsobem, že Bůh je láska (sv. Lev V., PL 54)
Bez lásky duše neobstojí; buď miluje Boha nebo svět (sv. Lev V.)
Co jsme byli povinni na příkaz Slova říci, to vám z lásky k tomu, co nám bylo zjeveno, sdělujeme. Když to pozorně přečtete, poznáte, co dává Bůh těm, kteří jej správně milují. Stali se radostným rájem, krásným zeleným stromem plným rozličných plodů (list Diognetovi)
Nebudeš milovat Toho, který tebe miloval dříve než ty jej? Až si jej zamiluješ, budeš se snažit napodobit jeho lásku. A nedivil by ses, že člověk může napodobit Boha. Může, chce-li (list Diognetovi)
Milujme se navzájem, abychom mohli jednomyslně vyznávat – (lid): Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici jednopodstatnou a nerozdílnou (liturgie sv. Jana Z.)
Pojďme milovat Lásku věčnou, od niž tak velice jsme milovány! Ó můj Ježíši, dej mně hlas, jenž by slyšenn byl po všech končinách země, že všickni lidé mají tě milovat! Ó jakou bolest citim, že láska tvoje od lidí tak málo je zplácena láskou (sv. Magdaléna Pazzi)
Tříletá Marina už říkávala: „Boha více miluji než otce svého a matku svou, více než tetu a než všecko.“ Ve svém desátém roce stala se Marina ve společnosti spoludružky lehkovážné marnivou a svévolnou. Po třech letech knězem příbuzným opět na pravou cestu přivedena, pilně se modlila, v nábožných knihách četla, litovala poklésků svých, ke zpovědi dokonale připravovala se, rodičův svědomitě poslouchala, postila se a jiné kajicí skutky konala (M. Kulda, Církevní rok IV., sv. Marina)
a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „’Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.’ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (evangelium sv. Matouše, NZ 22,35-40; užito ze SZ Dt 6,5 a Lv 19,18)
Láska je dobrý stav v duši, kdy duše nedává ničemu přednost před poznáním Boha. Není ovšem možné, aby k této lásce dospěl někdo, jehož duše lpí na něčem pozemském…Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání…Kdo ve svém nitru nalezl Boží lásku, ten podle Božího muže Jeremiáše při následování Pána, svého Boha, neumdlí ani neochabne, ale vydrží naopak statečně všechnu námahu, příkoří a bezpráví a v žádném případě nesmýšlí o nikom zle (sv. Maxim V., spis Pět set kapitol)
Mojžíš řekl lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Opakuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma, když budeš na cestách, když budeš ležet i stát. Přivaž je na svou ruku jako znamení a jako ozdobu mezi své oči. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány!” (V. kniha Mojžíšova, 6,4-9)
Vzhůru, bratře, k poslušnosti vůči pravdě, kde je pokora, kde je síla, kde je radost, kde je vytrvalost, kde je bratrství, kde je trpělivost, kde je lítost, kde je láska. Vždyť ten, kdo má lásku, má plnost všech Božích přikázání (mnich Mojžíš)
Jestliže milujeme Boha tak, jako milujeme lidi, jsme blažení. Já jsem totiž viděl mnoho lidí, jak zarmoutili své přátele a ve dne v noci bez přestání odprošovali a posílali dar, dokud si je neusmířili. A když se na nás hněvá Bůh, vůbec se ho nesnažíme obtěžovat, aby se s námi usmířil (mnich neznámý)
Byl na nejvyšší důstojnost duchovní povýšen a nevolil být vrchním pastýřem, kterého by se někdo bál, ale
chtěl býti ode všech milován. Ujimal se laskavě všech, a proto milovali ho všickni. (spisovatel Uranius o Paulínu z Noly)
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává (apoštol Pavel, NZ, list Korinťanům 13,1-8)
Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše (apoštol Petr, NZ, I Petr 1,7-9)
m Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky. Mějte se proto navzájem rádi upřímně a vroucně (I Petr 1,22)
Žíznil jsem po chudobě, čistotě a poslušnosti, prosil jsem tě, abys mě celého vykoupal, oblékl a okrášlil. A tak když jsem se odvážil dotknout tvého nejsladšího srdce, slíbil jsi mi šat sešitý ze tří dílů, který měl přikrýt nahotu mé duše a nejlépe se hodil k mému nynějšímu povolání: těmi díly byl pokoj, láska a vytrvalost (sv. Petr Kanisius, z jeho spisů)
Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí je vášeň. Její výheň je výheň ohně, plamen Hospodinův. Zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví. Kdyby chtěl někdo za vše, co má v domě koupit lásku, sklidí svrchovanou hanbu (Píseň písní,8,6-7, SZ)
Mimo lásku může být každá ctnost společná dobrým i zlým…láska nemůže být než v dobrých (sv. Prosper, Sentence)
Bůh je láska a pramen lásky. Toto říká velký Jan: ´Láska je z Boha´ a ´Bůh je láska´. Stvořitel nám vtiskl i tuto známku: ´Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.´ Jestliže se toto neděje, je celý obraz znetvořen (sv. Řehoř z Nyssy, PG 44)
Majícímu totiž bude dáno a bude mít hojnost, protože každý, kdo má lásku, dostává i jiné dary. Každý, kdo nemá lásky, ztrácí i ty dary, jichž se mu podle zdání dostalo. Proto je nezbytno, bratři moji, abyste ve všem, co konáte, bděle ostříhali lásku. Pravá láska pak jest milovati přítele v Bohu a milovati nepřítele pro Boha. Kdo ji nemá, ztrácí všechno dobré, co má, je zbaven hřivny, kterou dostal, a podle rozsudku Páně je vyvržen do vnějších temnot (sv. Řehoř v., homilie 9)
Neboť co prospěje, jestliže sebe samy milujíce bližní opustíme? Nebo co zase prospěje, když milujíce bližní nebo pečujíce o ně opustíme sebe samy? Na ozdobu stánku se nařizuje obětovati červec dvakrát barvený (II. Mojž. 35; 6) zajisté proto, aby naše láska byla zbarvena láskou k Bohu i bližnímu. Ten pak opravdově miluje sebe, kdo čistě miluje původce (homilie 17)
Když je Písmo svaté plno přikázání Páně, proč praví Pán o lásce jako zvláštním příkazu: To jest mé přikázání, abyste se milovali vespolek, ne-li proto, že všechny příkazy se týkají toliko lásky a všechny jsou jediným přikázáním? Neboť všechno, co je přikázáno, upevňuje se toliko láskou. Jako totiž četné větve stromu vyrůstají z jediného kořene, tak se mnohé ctnosti rodí z jediné lásky. A nemá ratolest dobrého díla zeleně, nezůstává-li v kořeni lásky (homilie 27)
Je tedy třeba milovati bližní, prokazovati lásku všem,příbuzným i cizincům; avšak neodchylovati se pro tuto lásku od lásky k Bohu (sv. Řehoř V., homilie 37)
Abychom tím ochotněji si žádali ve všem, aby se stala vůle Boží, a my vyhledávali hlavně česť a slávu jeho, připomeňme si, Že si nás on sám prvé zamilovati a nás tisícerým způsobem poctíti ráčil. Onť nás z ničehož stvořil k svému obrazu a všecky tvory zřídil k službě naší; chtěje nás vykoupiti, neseslal nám žádného anděla, ale jednorozeného Syna svého,jenž tento svět vykoupil, a to „nikoliv zlatem a stříbrem, kteréž pomijí ale krví svou.“*) smrtí svou přebolestnou, přeohavnou; Onť nás též každým okamžikem chrání a opatruje proti útokům našich nepřátel, bojuje za nás a milostí svou posilňuje slabosť naši, podávaje nám tělo Syna svého ve svatém přijímání. Není-li pak to všecko jistotným důkazem, jak si nás Bůh váží a nás miluje?
Kdož to pochopí, až k čemu se pohnouti dala milostná láska Boží k tvorům tak bídným a nuzným, jací jsme my? Ale jak
budeme i my za to k díkům a vděčnosti povinni, ježto vše od něho máme? (Scupoli, Duchovní boj 11)
Kdo se bojí Hospodina, nebudou se vzpírat jeho slovům, kdo ho milují, budou se držet jeho cest. Kdo se bojí Hospodina, budou usilovat o to, co jemu se líbí, kdo ho milují, budou naplněni jeho Zákonem (SZ, kniha Sirachovec 2,15-16)
Duše vstoupí „do stavu pokoje, blaha a sladkosti lásky“ a dokáže jen „vypočítávat a opěvovat veliké skutky Milovaného…“ (sv. Terezie B., Věda kříže)
V extázi lásky prožívá to, co se sv. František pokoušel vyjádřit slovy: „Můj Bůh je moje všechno“ (sv. Terezie B., Věda kříže)
Nepřijímejte nic jako pravdu, co je bez lásky. Ale rovněž nepřijímejte nic jako lásku, co je bez pravdy. Jedno bez druhého není nic jiného než lež, která boří (sv. Benedikta do Kříže)
Pochopila jsem, že má-li Církev tělo složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že Církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy Církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolé hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev…Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa…jedním slovem, že je věčná! (sv. Terezie z L., Autobiografie)
Pokud jde o sv. Pannu, musím ti svěřit jeden ze svých prostoduchých projevů. Někdy se přistihnu, že jí říkám: „Ale dobrá svatá Panno, myslím, že jsem šťastnější než ty, protože já mám v tobě Matku, ale ty nemáš sv. Pannu, abys ji milovala… (sv. Terezie z L., dopis)
Neboj se milovat příliš sv. Pannu, nikdy ji nebudeš milovat dost, a Ježíš bude velmi rád, vždyť sv. Panna je jeho Matka (sv.Terezie z L., dopis)
Z lásky trpět a být pohrdána (dodatek „z lásky“ je sv. Terezií z L. dodán k myšlence a obrázku sv. Jana od Kříže)
Musí se říci, že se nalézají čtyři jména, k témuž nějakým způsobem patřící: totiž láska, obliba, milost a přátelství (sv. Tomáš A., Summa teologická I-II,26)
Láska obnáší jakousi sourodost nebo zalíbení milujícího vůči milovanému: každému pak je dobrem to, co je mu sourodé a úměrné…dobro je vlastní příčinou lásky (I-II,27)
Zlo není nikdy milováno, leč pod rázem dobra
Dobro je příčinou lásky na způsob předmětu. Dobro pak není předmětem žádosti, leč pokud je postřehnuto
Každý člověk miluje to, co potřebuje…podobnost, vlastně řečeno, je příčinou lásky…lásky přátelské neboli blahovolné, z toho totiž, že nějací dva jsou podobní…v lásce dychtivé milující vlastně miluje sebe, protože chce ono dobro po němž dychtí (I-II,27)
Je dvojí jednota milujícího s milovaným: a to jedna podle věci, třebas když milované je přítomno u milujícího, jiná podle citu: tato jednota se má pozorovat z postřehu předcházejícího (I-II,28)
Účinek vzájemného prolnutí se může rozumět i co do síly vnímavé, i co do síly žádající. Neboť co do síly vnímavé se praví o milovaném, že je v milujícím…jinak láskou dychtivou a jinak přátelskou
Musí se říci, že se praví o někom, že je ve vytržení, když se octne mimo sebe; a to se děje podle síly vnímavé, i podle síly žádostivé…v lásce dychtivé milující je unášen jaksi mimo sebe…dobro hledá pro sebe, nevychází jednoduše mimo sebe…v lásce přátelské cit něčí jednoduše vychází mimo sebe, protože chce příteli dobro
Horlivost, ať se bere jakýmkoli způsobem pochází z napjaté lásky. Láska k dobru vhodnému zdokonaluje a zlepšuje milujícího; láska však k dobru, které není vhodné milujícímu, ubližuje a zhoršuje milujícího (I-II,28)
Musí se říci, že s láskou jsou zároveň vlity všechny mravní ctnosti…láska pokud člověka zaměřuje k poslednímu cíli, je prvkem všech dobrých skutků, které lze k poslednímu cíli zaměřit…kdo ztratí lásku skrze smrtelný hřích, ztrácí všechny mravní ctnosti vlité (I-II,65,3)
Víra a naděje mohu být nějak bez lásky, ale bez lásky nemají ráz dokonalé ctnosti…do pojmu ctnosti patří, abychom nejen z ní konali něco dobrého, nýbrž také dobře
Láska nejen znamená milování Boha, ale i přátelství s ním…nemůže mít někdo s někým přátelství, nevěří-li a nedoufá-li v možnost nějakého společenství nebo důvěrného jednání s ním, tak nikdo nemůže mít přátelství s Bohem, jímž je láska, leč má-li víru, skrze kterou věří takové společenství a jednání s Bohem, a doufá, že patří do tohoto společenství. A tak láska žádným způsobem nemůže být bez víry a naděje (I-II,65)
Pokud se k pojmu zásluhy vyžaduje, aby byla svobodná, zásluha se přiděluje hlavně lásce (I-II,114)
Láska je nějaké přátelství s Bohem (II-II,23)
Kde je zvláštní ráz dobra, tam je zvláštní ráz lásky
Láska je jednoduše jedna ctnost
Láska je vznešenější než víra a naděje, a důsledně než všechny jiné ctnosti
Nemůže být bez lásky jednoduše pravé ctnosti
Láskou jsou usměrňovány úkony ostatních ctností k poslednímu cíli (II-II,23)
Podmětem lásky není žádost smyslová, ale žádost rozumová, to je vůle (II-II,24)
Láska cesty se může zvětšovat
Láska se zvětšuje tím, že se napíná v podmětu
Není možné stanovit konec zvětšování lásky v tomto životě
Bůh je však tolik milování hodný, jak je dobrý; jeho dobrota pak je nekonečná. Proto tímto způsobem láska žádného tvora nemůže být dokonalá, ale jen láska Boha, jíž miluje sebe. Ze strany milujícího tehdy je láska dokonalá, když miluje, kolik může…je dokonalost otčiny…dokonalost lásky, jež je možná na cestě…nic nemyslí a nechce, co by odporovalo božskému milování. A tato dokonalost je společná všem, co mají lásku
Různé stupně lásky…nejprve nastává člověku hlavní snaha, totiž upustit od hříchu a odpírat jeho žádostem…druhá snaha…aby v dobrém prospíval…Třetí pak snaha je, aby dbal člověk hlavně toho, aby přilnul k Bohu a jeho požíval. A to náleží dokonalým, kteří „touží se vyprostit a být s Kristem“
Příčinou zmenšení lásky nemůže být leč jen Bůh nebo nějaký hřích
Lásku otčiny nelze ztratit. Láska však cesty, v jejímž stavu se nevidí sama Boží bytnost, jež je bytnost dobroty, se může ztratit
Papež Lev v řeči o Utrpení oslovuje Petra: „Viděl v tobě Pán ne přemoženou víru, ne odvrácenou lásku, ale že vytrvalost byla uvedena v zmatek. Přetékal pláč, kde nechyběl cit, a pramen lásky smyl slova strachu. Z toho pak vzal Bernard, co tvrdí, že „v Petrovi láska nevyhasla, ale usnula“ …Láska se tedy zničí jediným úkonem smrtelného hříchu (II-II,24)
To máme milovat v bližním, aby byl v Bohu (II-II,25)
Nelze mít přátelství lásky s nerozumným tvorem. Lze však milovat z lásky nerozumové tvory, jako dobra, jež chceme jiným, pokud totiž z lásky chceme, aby byly zachováni k cti Boží a užitku lidí. A tak miluje z lásky i Bůh (II-II,25)
Přítele milujeme z lásky. Tedy i sami sebe máme milovat z lásky…(člověk) mimo jiné, jež miluje z lásky, jako patřící Bohu, miluje z lásky i sám sebe
O svém těle můžeme uvažovat podle dvojího. Jedním způsobem podle jeho přirozenosti; jiným způsobem podle porušenosti viny a trestu
Na hříšnících je možno povážit dvojí, totiž přirozenost a vinu…máme v hříšnících nenávidět, že jsou hříšníci, a milovat, poněvadž jsou lidmi schopnými blaženosti. A to je vpravdě z lásky milovat pro Boha
Zlí milují sami sebe podle porušenosti vnějšího člověka
Z lásky je bližní milován pro Boha, čím více někdo miluje Boha, tím více také ukazuje lásku k bližnímu a žádné nepřátelství nevadí
Láska, kterou máme k bližnímu, nemůže být bez účinku skutkem. Ale je z nutnosti lásky, aby byl milován každý bližní, i nepřítel
Přátelství lásky se rozšiřuje také na anděly
Jménem démona se označuje přirozenost hříchem znetvořená. A proto démoni se nemají milovat z lásky…Jiným způsobem…můžeme milovat z lásky také přirozenost démonů, pokud totiž chceme, aby byli zachováni ve své přirozenosti k slávě Boží
Přátelství lásky se zakládá na společenství blaženosti. V tomto společenství je pak jedno, které se považuje za prvek vlévající blaženost, totiž Bůh; jiné pak je přímo účastné blaženosti, totiž člověk a anděl; třetí pak je to, do čeho blaženost pro jakýsi nadbytek přetéká, totiž lidské tělo (II-II,25)
Jako jednota je více než sjednocení, tak to, že člověk sám je účasten božského dobra, je větší důvod milování, nežli že jiného má společníkem v této účasti (II-II,26)
Bližního co do spásy duše, máme více milovat než vlastní tělo
Je třeba, aby také sklon milosti, kterým je cit lásky, byl úměrný tomu, co se má navenek konat, tak totiž, abychom měli silnější cit lásky k těm, k nimž nám přísluší být více dobrými
Různost obliby, která je podle lásky, co do druhu se má pozorovat v milování bližních podle přirovnání s Bohem, abychom totiž chtěli z lásky větší dobro tomu, který je blíže Bohu (II-II,26)
Je zjevné, že řád lásky musí spadat pod přikázání (II-II,44)
Mučednictví podle rodu je dokonalejší mezi ostatními lidskými činy. Je známkou největší lásky, podle Jan 15,13: „Nikdo nemá větší lásky, než kdo položí život za své přátele“ (II-II,124)
Kořen zásluh je láska…Nazíravý život však přímo a bezprostředně náleží k milování Boha…Život činný však je příměji zaměřen k milování bližního (II-II,182)
Hlavně podle lásky se bere dokonalost křesťanského života (sv. Tomáš A. Summa teologická II-II,184)
Kdybych znal všechno na světě, ale lásky neměl (I Kor 13,2), co by mi to bylo platno před Bohem, jenž mne bude soudit podle skutků? (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,2)
Jen ten je opravdu veliký, kdo má velikou lásku (NK I,3)
S osobami druhého pohlaví nebývej důvěrný, nýbrž jen všeobecně všechny Bohu odporučuj! Důvěrný si přej být jenom s Bohem a jeho anděly a známostem s lidmi se rád vyhýbej! Milovat se sluší všechny lidi, avšak přílišná důvěrnost není k ničemu (NK I,8 - Chraňme se přílišné důvěrnosti!)
Zdá se častokrát, že se něco koná z lásky a zatím je to spíše tělesnost, neboť přirozená náchylnost, samovůle, naděje v odplatu nebo touha po pohodlí nebývají daleko od toho (NK I,16)
Ó, kdo by jen jiskřičku pravé lásky měl, jistě by shledal, že všechno pozemské je jen holá marnost (NK I,16)
Kdo z celého srdce Boha miluje, neleká se smrti ani trestu ani soudu ani pekla, poněvadž dokonalá láska razí mu volný a bezpečný přístup k Bohu (NK I,24)
Duše, která miluje Boha, pohrdá vším, co je méně než Bůh (NK II,5 – Pozoruj sebe!)
Kdo miluje ten letí, běží, plesá, je volný a nenechá se zadržet (NK III,5)
Kéž tebe více miluji nežli sebe, sám sebe pak miluji jen pro tebe a v tobě kéž miluji všechny, kteří tebe opravdu milují, jak velí zákon lásky, který z tebe vyzařuje (NK III,5 – Prosba o lásku)
Všechen nepokoj srdce a roztržitost mysli pochází z nezřízené lásky a liché bázně (NK III,28)
Zřídka se najde člověk, jenž by na sobě neměl ani stínu sobectví (NK III,33)
Dobře jsi ty, Pravdo věčná řekl: „Kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce“(Mt 6,21). Miluji-li nebe, rád rozjímám o věcech nebeských. Miluji-li svět, těším se z radostí světských a rmoutím se, přijdou-li různé trampoty. Miluji-li tělo, libuji sobě v představách tělesných. Miluji-li ducha, rád myslím na věci duchovní. Cokoli totiž miluji, o tom rád mluvím, to rád slyším a představy o tom si i domů odnáším (Následování Krista III,48)
Neboť, co je tvá spása, Pane, původce spásy, a co je tvé požehnání nad tvým lidem, ne-li to, že od tebe přijímáme možnost tě milovat nebo být tebou milováni? (opat Vilém, Rozjímání o Bohu)
Miluji Pána, uslyšel mé naléhavé volání (žalm 114,1)