Proto vás prosím, abyste neochabovali pro ta moje soužení, která snáším pro vás. Naopak, můžete se tím chlubit! (list Efesanům 3,13)

Záludné úklady běsů tkvějí v tom, že nám vnuknou zoufalství poté, co nás vtáhli do hříchu (mnich Stratilatij)

„Těšte se tedy, vy malomyslní!“, tvrdím se sv. Tomášem z Villanovy, vzmužte se a doufejte, vy bídní hříšníci! Vznešená Panna, Matka Soudce a Boha vašeho, je naší Orodovnicí, Orodovnicí zcela způsobilou vyprosit u Boha všechno zač žádá. Je Orodovnicí přemoudrou, všech prostředků k ukrocení hněvu Boha znalou, Orodovnicí obecnou, která se všech ujímá a žádnému ochranu neodpírá (sv. Alfons L., Chvály mariánské)
Nezoufej, hříšníku, nýbrž ve všech potřebách k Marii se utíkej a za pomoc ji vzývej. Vždy ji nalezneš ochotnou tobě přispět, neboť z vůle Boží všem pomáhá ve veškeré nouzi (sv. Basil V., In Salve Reg.)
Ó nejdobrotivější Matko, ty se neděsíš hříšníka, byť sebevíce se provinil, jen když k tobě lká, nedopustí ruka tvá aby si zoufal (sv. Bernard, Depr. Ad glor. Virg.)

Neklesej na mysli, duše má, nebuď malomyslná: vidíš-li, že jsi zasypána množstvím nepravostí, nepřiváděj se sama zoufalstvím do věčných plamenů. Neříkej: „Zavrhl mne Hospodin od své tváře“, nelíbí se taková řeč Hospodinu, jenž řekl skrze proroka: „Zda ten, kdo padl, nemůže povstat? A ten, kdo zbloudil, zda se nemůže vrátit?“ Viz, duše má dobrotu Pána svého; nejsi nepříteli jako otrok prodána, nejsi ještě věčným plamenům na pospas vydána; rozházela jsi sice bohatství své milosti, neostýchej se však obrátit a říci: „Vstanu a půjdu k Otci.“ Vstaň a jdi, přijme tě a nebude promrhané statky vytýkat, nýbrž spíše z obrácení tvého se radovat. S rozpjatou náručí tě očekává, aby tě přivinul na srdce plné milosrdenství a lásky. Neostýchej se jako Adam, neprchej před tváří Hospodina, Boha svého. Pro tebe Kristus z Panny se narodil, pro tebe byl ukřižován, a tebe by od sebe odehnal? Nezoufej, jako bys byla neodvratně věčným plamenům určena; nepokládá Pán za zisk vydat nás věčnému trápení. Vím, slyšela jsi slovo proroka: „Den hněvu je den ten, den soužení a úzkosti, den hrůzy a bídy, den temnoty a mrákoty, den mlhy a bouře, den polnice a troubení” (Sof 1); neprchej však v nerozumu svém před lékem pokání, neodkládej den ode dne vysvobození z takové hrůzy, Následuj marnotratného syna, jenž s důvěrou k otci se vrátil; otec pak cenil výše duši zbloudilého než jmění pozbyté: toho, jenž co žebrák přišel, oblékl v roucho královské a synem ho učinil, jenžto si žádal být za nádeníka přijat. Ani tobě nebude vytýkat bohatství ztracené, vždyť má sám poklady nevyčerpatelné. Ale až v přístavu spásy zakotvíš, pohleď zpět na vlny zmítané, z nichž jsi byla vysvobozena, a chraň se na moře opět se vydat, aby tě po druhé bouře nezachvátila a nepotopila v hlubinách. Vpravdě propastí mořskou je nenasytný jícen pekelný, a ty jednou mu uniknuvši, nepřibližuj se mu po druhé. Opusť kraj, kde jsi hladem zmírala, zanech vepřů a přestaň jejich mlátem se sytit, ty, která k vyšším věcem jsi zrozena; pojď se nasytit nebeskou manou, chlebem andělským, který ti při svátostné hostině připravil sám Kristus, Bůh, požehnaný navěky (sv. Efrém)
Nejtěžší protivenství nás ohrožuje, nejtrpčí boj nás čeká v hodině poslední. Svatý Filip okusil jeho hořkosti. Když přinesli umírajícímu nejsv. Svátost, přemohl s napětím všech sil tělesnou slabost a poklekl na zemi. Potom se modlil sedmero kajících žalmů a litanii ke všem svatým. Při slovech: “My hříšníci prosíme tě, uslyš nás!”, zachvácen byl smrtelnými úzkostmi. Když po třech hodinách zase procitl, vypravoval bratřím, jak hrozný boj podstoupil právě s peklem, jež ho pokoušelo, aby nad milosrdenstvím Božím si zoufal; ale Panna Maria zapudila od něho pokušitele (F. Cinek, Mše svatá, IV. díl, Filip Benický)
Nechápu jakou službu lásce by mohlo prokázat zoufalství, ledaže by bylo umenšeno na oprávněnou nedůvěru k nám samým nebo na vědomí marnosti, nedostatečnosti a nestálosti světských projevů přízně a slibů, podpor a přímluv (sv. František S., O lásce k Bohu XI)
Měli bychom se bát zbytečného spoléhání na Boha, ale také bychom se měli bát zoufalství, protože zoufalství je nejtěžším hříchem. Upřímně se navraťme k Bohu a on nám své odpuštění neodmítne (sv. Jan Vianney, kázání)Obávejte se toho, aby vás v hodině smrti neovládlo zoufalství. Vzpomeňte na Ananiáše a jeho ženu, kteří padli k nohám sv. Petra kvůli lži (srov. Skt 5,1-11) (sv. Jan Vianney, kázání)
V pokušení zoufalství mám jen jediný prostředek: vrhnout se k nohám svatostánku jako pes k nohám svého pána (sv. Jan Vianney)

Není nám dovoleno zoufat, protože Bůh je milosrdný. Není nám dovoleno setrvávat ve špatnosti, protože Bůh je spravedlivý (sv. Jan Z.)

Nikdo si nesmí zoufat pro tento život. Máš Krista, a máš strach? On bude naše síla. On bude náš chléb. On bude náš vůdce (sv. Jeroným, k žalmu 107)

Maria, ó jméno, pod jehož ochranou není třeba zoufat (sv. Jordán)

V zoufalství spočívá pohrdání mým milosrdenstvím, když si hříšník myslí, že jeho vina je větší než moje milosrdenství a dobrota (sv. Kateřina S., Dialog 132)

Když nemohl svou vládu vykonávat ve cti, ze zoufalství požil jed a vzal si život (II. kniha Makabejská 10,13 o Ptolemaiu Hlaváči)

Neříkáme to, abychom uvrhli do zoufalství ty, kteří se chtějí obrátit. Boží milosrdenství je vždy k dispozici; čeká jen na hodinu našeho obrácení (sv. Odon, PL 133)

Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou ubohost, dojdeme k pýše. Známe-li svou ubohost, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství (Blaise Pascal)

Ale jděte a povězte učedníkům jeho i Petrovi: Předejde vás do Galileje. Musíme se ptáti, proč je po uvedení učedníků jmenován Petr zvlášť. Kdyby však anděl nebyl jmenovitě uvedl jeho, jenž zapřel mistra, nebyl by se odvážil přijíti mezi učedníky. Je tedy uváděn jménem, aby nezoufal pro
své zapření (sv. Řehoř V., homilie 21)
Poněvadž je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených, první věcí jest, aby si žádný o sobě mnoho nedomýšlel; neboť i když už byl povolán k víře, neví, zdali je hoden věčného království. Druhé pak jest, aby se žádný neodvažoval zoufati nad bližním, kterého snad vidí vězeti v nepravostech; neboť nezná bohatství božského milosrdenství (homilie 19)
Následuje: Neboť přijdou na tebe dny a obklíčí tě tvoji nepřátelé náspy. Kdo je větším nepřítelem lidské duše než zlí duchové, kteří jí lahodí klamnými rozkošemi, dokud je oddána lásce tělesné, ale kteří na ni útočí, když vychází z těla? (sv. Řehoř V., homilie 39)

Kdo totiž sebe považuje za pevně utvrzena v ctnosti, pokušením pohrdá, ale z truchlivé zkušenosti pak poznává, že jest slabým a křehkým hřišníkem jako každý jiný; ten bývá pádem svým zaražen, jako nějakou věcí neobyčejnou, a vida tu podporu, na kterou spolehal, zlomenou a zvrácenou, pouští se v zlostnou omrzelosťů a úplnou zoufalosť. Takové neštěstí nepotká nikdy žádných duší opravdu pokorných, které nic nedomýšlejí se v sebe, nýbrž spolehají v Boha samého (Scupoli, Duchovní boj 5)

Zoufání…je protivou naděje, jako ústup přístupu (sv. Tomáš A, Summa teologická I-II,40)
Po odstranění naděje může zůstat víra. Tedy ne každý, kdo zoufá, je nevěřícím…nevěra patří k rozumu, zoufalství však k síle žádostivé (II-II,20)
O sobě řečeno, větším hříchem je nevěřit pravdu Boží nebo nenávidět Boha, než nedoufat dosažení slávy od něho
Náš cit je nakažen láskou k tělesným potěšením, mezi nimi hlavní jsou potěšení sexuální. Z chuti na tato potěšení se stává, že se člověku omrzují duchovní dobra a nedoufá je jako nějaká dobra obtížná. A podle toho má zoufalství příčinu v prostopášnosti (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,20)

Proto nezoufejme, když na náš přijde pokušení, nýbrž tím vroucněji prosme Boha, aby nám pomáhal v každém soužení. On pak zajisté (podle sv. Pavla) učiní s pokušením, abychom je mohli snést (I Kor 10,13) (blahosl. Tomáš K., Následování Krísta I,13)
Odejme-li Bůh útěchu, nezoufej, nýbrž pokorně a trpělivě očekávej, až tě nová milost s nebes navštíví, neboť Bůh je dost mocný uštědřit ti znova tím hojnější útěchy. To všechno není nic nového ani neznámého těm, kdo znají cesty Boží, poněvadž taková střídavá změna bývala i u velkých světců a dávných proroků (NK II,9)