Kdybych se totiž opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v Církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy (apoštol Pavel, první list Timoteovi 3,15)
Mystické tělo Církve netvoří pouze lidé, nýbrž také andělé. Kristus pak je hlavou celého tohoto množství, protože je blíže Bohu a dokonaleji má účast na jeho darech nejen než lidé, nýbrž i andělé (sv. Tomáš A., Summa teologická III,8)
Lucerny zářící v domě Božím (Alexander IV. o univerzitách, v knize Jak katolická Církev budovala západní civilizaci)
Středověké katedrály v Evropě…jsou největším úspěchem lidstva v celé oblasti umění (Paul Johnson, Art: A New History, New York: Harper Collins, 2003 str. 153)
Největší klášterní knihovna na světě je v rakouském benediktinském kláštěře Admont založeném roku 1074. Obsahuje 200.000 svazků knih, 1400 manuskriptů a 530 prvotisků
Achác při výslechu řekl: „Biskupa můžeš usmrtit, ale Církev nezahubíš.“ Propuštěn císařem Deciem na svobodu
Máme toužit po lásce k Ježíši, a proto musíme často o ni prosit, zvláště v osobní modlitbě, po svatém přijímání a při návštěvách Nejsvětější Svátosti. Je to milost, o kterou musíme prosit také Nejsvětější Pannu Marii, našeho anděla strážného a našeho svatého patrona i své oblíbené světce. Svatý František Saleský říkal, že milost lásky k Ježíši zahrnuje v sobě všechny jiné milosti, protože kdo skutečně miluje Ježíše, tomu jistě nebude chybět žádná ctnost (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)

Kde je Církev, tam není smrt, ale věčný život (sv. Ambrož, k žalmu 40)
Církev „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha Svatého bezpečně pluje v tomto světě“ (sv. Ambrož, De virginate 18)
Tvoje skála jsou tvoje myšlenky a tvoje skutky. Na této skále je vybudován tvůj dům, aby ho nesmetla žádná bouře zlých duchů. Budeš-li skála, budeš uvnitř Církve, protože Církev stojí na skále. Budeš-li uvnitř Církve, brány pekla tě nepřemohou (sv. Ambrož, k žalmu 117)

Církev přece nebyla uspořádána a ustanovena až teď. Církevní řád a ustanovení byly dobře a spolehlivě předány od Otců. Ani víra nezačala teprve dnes, ale přišla k nám od Pána prostřednictvím učedníků. Kéž tedy není dnes vydáno na pospas, co se v církevních obcích uchovává od počátku až do dnešní doby; kéž nezpronevěříme, co nám bylo svěřeno (sv. Atanáš, okružní list všem biskupům)

Ve vyznání víry se po Duchu Svatém připomíná svatá Církev. Správné pořadí vyznání vyžaduje, aby se k Trojici připojila Církev, jako se k člověku připojuje jeho bydliště, k Bohu jeho chrám a město k svému zakladateli (sv. Augustin)
Chrámem Božím, to je celé nejvyšší Trojice, je tedy svatá Církev, a to veškerá, jak na nebi, tak na zemi (Enchiridion)
Nebudou dvě společnosti lidí a andělů, nýbrž jedna, protože blaženost všech je lnout k jednomu Bohu (O Boží obci XII)
Jak bylo předem zvěstováno proroky a samotným Pánem, tento vinný kmen, který své plodné ratolesti rozprostírá po celém světě, stal se životaschopnějším proto, že byl zaléván krví tolika mučedníků (De Catech. Rud. 24)
Církev se ubírá při svém putování mezi pronásledováními světa a útěchami od Boha (O Boží obci XVIII)
Co je zjevné, to tvrdíme – v Církvi uvnitř a za dveřmi, srdcem, ne jen tělem se nacházet (PL 43)
Církev je „usmířený svět“ (Sermo 96)
Apoštolové viděli Krista a věřili v Církev, kterou neviděli; my vidíme Církev a musíme věřit v Krista, kterého nevidíme. Zdravým přilnutím k tomu, co vidíme, dostane se nám vidění Toho, kterého nyní nevidíme (Sermo 328)
Předvelikonoční doba je znamením soužení, v němž žijeme. Kdežto to, co prožíváme nyní po velikonocích, je znamením blaženosti, která teprve přijde…Jistěže chválíme Boha v kostele, když se zde shromáždíme. Ale když se vrátíme domů, jako bychom Boha chválit přestali. Nepřestaneme-li však správně žít, budeme Boha chválit neustále (k žalmu 148)
Církev ví, že jí byl Bohem zvěstován a svěřen dvojí život: jeden ve víře, druhý v přímém patření na Boha; jeden v čase pozemského putování, druhý ve věčnosti v přebývání s Bohem; jeden v námaze, druhý v odpočinku; jeden na cestě, druhý v domově nebeské vlasti; jeden v činné práci, druhý v odměně nazírání Boha…Tak pro všechny svaté, nerozlučně patřící ke Kristovu tělu, pro jejich proplutí tímto bouřlivým životem přijal první z apoštolů Petr klíče nebeského království a moc svazovat a rozvazovat hříchy. A pro všechny svaté, pro dosažení nejklidnější zátoky života skrytého v Bohu, spočinul evangelista Jan na Kristových prsou (k Janovu evangeliu)
Církev se potácí tam, kde se potácí její základy. Ale může se snad Kristus potácet? Když Církev vidí, že Kristus nekolísá, zůstane nedotčena až do konce časů (Ennarationes in Psalmos, 103 2,5).
Kdo pohrdá pravdou, buď je zlomyslný k bratřím, jimž se pravda zjevuje, anebo je nevděčný k Bohu, jehož vnukáním se Církev učí (sv. Augustin, O jediném křtu)

Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co připomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při tajemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Z kterého Písma je odříkání satana a jeho andělů? Cožpak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky, kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolé a Otcové, kteří na začátku předepsali obřady Církve, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma nevynáší na veřejnost (sv. Basil V., O Duchu Svatém 27)

Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno (Benedikt XV., encyklika Ad beatissimi Apostolorum)

Může ten, kdo není uvnitř Církve, čerpat vodu z pramene Církve? (sv. Cyprián, Ep. 73)
Církev je lid shromážděný s knězem a stádo lnoucí k svému pastýři (sv. Cyprián, Ep. 66)

Tak každému, kdo se podílí na budování Církve, dává zaslíbení pokoje. Ať už takový člověk Církev přímo buduje a je nad Božím domem ustanoven mystagogem, je tím, kdo uvádí do posvátných tajemství, anebo pečuje o vlastní duši a je živým a duchovním kamenem svatého chrámu a duchovního Božího příbytku, zcela jistě z toho vytěží nějaký prospěch a bez nesnází bude moci dosáhnout spásy své duše (sv. Cyril A., ke knize Aggeus)
A dům Boží z nás nemůže být vybudován nijak jinak, než když naším základním kamenem bude Kristus (sv. Cyril A,. k Janovu evangeliu)

Věříme v Církev jako matku našeho nového zrození, a ne jako by Církev byla původkyní naší spásy (Faustus z Riez, O Duchu Sv.)

Z celého srdce podřizuji navždy své spisy i svá slova a své činy úsudku svaté katolické Církve římské u vědomí, že ona je sloupem a oporou pravdy (I Tim 3,15), v níž se nemůže ani zmýlit, ani zakolísat; dále u vědomí toho, že „nikdo nemůže mít Boha za Otce, kdo by neměl Církev za Matku“ (výrok snad sv. Augustina) (Předmluva knihy Františka S., O lásce k Bohu)

Církev je Boží chrám, svatý prostor, dům modlitby, shromáždění svolaného lidu, tělo Kristovo…je to nebe na zemi, kde transcendentní Bůh přebývá jako ve svém domě a tam se prochází, ale je zde také skutečný otisk (antitypos) ukřižování, hrobu a zmrtvýchvstání…Církev je Boží dům, kde se slaví oživující mystická oběť a současně je nejintimnější částí svatyně a svatou jeskyní. Uvnitř se totiž nacházejí hrob a stůl, výživa pro duši a záruka života. Konečně v ní se nacházejí ony opravdu pravé perly, což jsou Boží dogmata nauky, kterou Pán přímo předal svým učedníkům (sv. German, Církev, PG 98).

Bože, všech věřících pastýři a vůdce, shlédni milostivě na služebníka svého N., jehož jsi nejvyšším pastýřem Církve své ustanovil; dej mu, prosíme, aby těm, jež řídí, prospíval slovem a příkladem, aby spolu se stádcem sobě svěřeným života věčného dospěl. Skrze… (liturgie římská, vstupní modlitba za papeže)

Tento svatý a moudrý muž věděl, že pravá zbožnost uznává pouze jedno: přelévání celé pravdy na syny se stejnou věrností, s níž byla přijata. Není nám dáno vést náboženství, kam chceme, nýbrž máme jít za ním, kam vede. Je znamením křesťanské skromnosti a rozvahy nepředávat potomkům své vlastní nápady, ale pouze zachovávat pravdy přijaté od předků (o sv. Štěpánu I. sv. Vincenc Lerinský)

Nemyslím, že byste nevěděli, že živá Církev je Kristovým tělem. Písmo ostatně říká: Stvořil Bůh člověka, muže a ženu. Ten muž je Kristus, ta žena je Církev. A víte také, že Písmo a apoštolé říkají, že Církev není od nynějška, ale od počátku. Byla totiž duchovní, stejně jako náš Pán Ježíš, a zjevila se v posledních dnech kvůli naší spáse. Tato duchovní Církev se zjevila v Kristově těle a ukázala nám, že když ji někdo z nás uchová v těle a neztratí ji, dostane ji v Duchu Svatém (homilie II. století)

Kdo opouštějí Církev, okrádají se sami o život (sv. Irenej)

Řeky vědění, jež zavodňují a zúrodňují půdu obecné Církve (Inocenc IV. o univerzitách)

Ve stánku Mariina lůna prodléval Kristus devět měsíců, ve stánku víry Církve bude prodlévat až do konce světa, v poznání a lásce věřící duše bude prodlévat na věky věků (blah. Izák z Hvězdy, Sermo 51)

A ty, vznešený vrchole dokonalé čistoty, znamenité shromáždění Církve, ty můžeš počítat s Boží pomocí, neboť v tobě Bůh trvale přebývá: Kéž ode mne přijmeš toto učení víry jako bludu prosté a posilující Církev, jaké nám bylo předáno od Otců (sv. Jan D., Ortodoxní víra)

Děti a mladí lidé nejsou zdaleka zanedbatelnou součástí Církve (Jan Gerson, O.C.Desclée)

Kdo popírá papeže, nepopírá jenom Církev a papeže, ale to, co se z Církve rodí: svátosti, posvěcení a radost (sv. Jan Vianney)
Mimo Církev: smutek a chlad (sv. Jan Vianney)

Tvá naděje: Církev. Tvá spása: Církev. Tvé útočiště: Církev (sv. Jan Z., Hom. de capto Eutropio)
Ze svého boku tedy Kristus vytvořil Církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu…A jako krmí žena toho, koho porodila, vlastní krví a mlékem, tak i Kristus neustále živí svou krví ty, jimž dal život (sv. Jan Z., katecheze 3)

Ze západu přišla hrozná zvěst. Řím je obsazen, životy občanů se vykoupují zlatem. Když bylo město vypleněno, bylo znovu obklíčeno a poté, co lidé ztratili bohatství, ztrácejí teď životy. Nemohu dál mluvit, mé diktování přerušují vzlyky. Bylo dobyto město, jež dobylo celý svět (sv. Jeroným, z dopisu o dobytí Říma Vizigóty)

Sv. Kanut, dánský král probodený v roce 1086 před oltářem v chrámu sv. Albána v Odensee umíraje zvolal: „Bože můj, rád ti obětuji svůj život. Umírám ke cti a slávě tvé a pro ochranu tvé Církve.“

Jak založil Pán Ježíš Církev? Pán Ježíš založil Církev takto: 1. odevzdal apoštolům moc hlásat pravdy Boží, posvěcovat věřící a vést je k zbožnému životu; 2. ustanovil apoštola Petra za viditelnou hlavu Církve a 3. slíbil, že sám zůstane její Hlavou neviditelnou (katechismus kardinál Tomášek)

Maria se svému Synu do jeho díla nijak nemíchala. Když Ježíš vystoupil na nebesa, nezačala kázat. Neposadila se na papežský stolec, ani se neúčastnila kněžské služby. Omezila se na to, že se denně účastnila mše svaté, kterou sloužili apoštolové. Když ji Syn posadil po své pravici jako královnu, neobrátila se na Boží lid, aby její jméno oznámil celému světu, ale trpělivě čekala na chvíli, až bude moci její sláva přispět k slávě jejího Syna (blahosl. J.H. Newman)

Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista (IV. sněm lateránský 1215)

Prohnaní nepřátelé naplňují Církev, Nevěstu neposkvrněného Beránka, žlučí, hořkostí a opájejí ji trpkostí. Své opovážlivé ruce kladou na nejsvětější věci. Na samém svatém místě, kde si svatý Petr zřídil svůj stolec pravdy a osvícení národů, postavili trůn své odporné bezbožnosti plné záludnosti, aby rozptýlili stádo, zatímco pastýře bijí (Lev XIII., Motu proprio)
Bože, útočiště naše a sílo, pohleď milostivě na lid, který k tobě volá, a na přímluvu slavné a neposkvrněné Panny a Boží Rodičky Marie, jejího snoubence sv. Josefa, tvých svatých apoštolů Petra a Pavla a všech svatých milosrdně a dobrotivě vyslyš prosby, které ti přednášíme za obrácení hříšníků a za svobodu a povýšení svaté matky Církve skrze Krista našeho Pána (modlitba Lva XIII. za Církev)
Církev se nebojí pravdy (Lev XIII.)
Katolíci se rodí pro boj (Lev XIII.)

Abys Církev svatou řídil a zachoval, prosíme Tě uslyš nás (litanie ke všem svatým)
Abys apoštolského náměstka a veškerý církevní stav ve svatém náboženství zachoval, prosíme Tě uslyš nás
Abys nepřátele Církve svaté pokořil, prosíme Tě uslyš nás (litanie ke všem svatým)

Je nutno věřit tomu, co se nijak neodchyluje od podání Církve (Origenes)

Kristova Církev je spojena poutem lásky do té míry, že tak jak je jedna v mnoha údech, tak je také mysticky celá v každém jednotlivém údu; tak jako se celá univerzální Církev nazývá správně Nevěsta Kristova, pokud jde o jednotlivce, každá vyvolená duše skrze svátostné tajemství je pokládána za plnou Církev (sv. Petr D., Ep. 28)

Církev reformujeme jenom tehdy, když pro ni trpíme (sv. Pio, stigmatizovaný kapucín)

Církev je Církev pronásledovaná. Opravdu, kdyby Církev nebyla obětí pronásledování, přestala by být Církví Ježíše Krista a pozbyla by důkaz své věrohodnosti (sv. Pius X., na synodu arménské církve)
Špatní katolíci poškozují věc Kristovu víc než zjevní odpůrci (sv. Pius X.)

V rozhodujících bitvách vycházejí často nejšťastnější podněty přímo z fronty (Pius XII. 17.2. 1950)
Nuže, když chceme dobře popsat pravou Církev Kristovu - a je to svatá, katolická, apoštolská, římská Církev (tamtéž, konst. o katol. víře hl. l.) - nenalézáme důstojnějšího, vznešenějšího, ba ani božštějšího výrazu, než když ji označíme jako „mystické Tělo Ježíše Krista“ - toto pojmenování vyplývá a takřka vykvétá z toho, co často čteme v Písmě svatém a ve spisech svatých Otců (Pius XII., Mystici Corporis)

Svět byl stvořen vzhledem k Církvi (první křesťané)

Výklad podobenství dělníci na vinici (Mt 20. kap.): „Různá hodina se může aplikovat na různý věk člověka. Podle našeho výkladu může ráno představovat dětství. Devátá hodina může být chápána jako časné mládí. Slunce stoupá po obloze, to znamená, že roste žár života. Poledne je mladý věk: slunce jako by stálo uprostřed oblohy – to znamená, že se v tomto věku upevňuje plnost síly. Věk dospělosti představuje třetí hodinu odpolední, kdy slunce již sestupuje k obzoru, tak jako tento věk již postrádá mladosti. Pátá hodina, to je věk, který bývá nazýván pozdním nebo stařeckým…Neboť tak jako jsou dělníci povoláni na vinici v různou dobu, tak jsou někteří voláni k životu svatosti už v dětství, jiní v mladosti, další v dospělosti a jiní konečně až ve vysokém věku (sv. Řehoř V., homilie k evang. 19)
Zkoumejte svůj způsob života, nejmilejší bratři, a pátrejte, zda už jste dělníci Páně. Každý z vás ať rozváží, co činí, a ať uváží, zda pracuje na vinici Páně (sv. Řehoř V., homilie k evang. 1)
V Církvi svaté podpírá každý druhého a sám v něm nachází oporu (homilie ke knize Ezechiel 2)
Církev svatá má dva životy: jeden, který vede v čase, a druhý, který přijímá na věčnosti. Jeden, se kterým se lopotí na zemi, a druhý, kterým je odměňována v nebi. Jeden, ve kterém sbírá zásluhy, a druhý, ve kterém se raduje ze shromážděných zásluh (k žalmu 50)
Kdo slouží potřebám Církve je hoden brát církevní odměnu (Řehoř V., Registr)

Vyučuj slovy, piš v listech, maluj barvami podle tradice. Malba je tak pravdivá jako písmo, milost Boží je v ní, protože to, co se zobrazuje, je svaté (Simeon ze Soluně, Dialog proti herezím XXIII)

Protože moc duchovního představeného, jenž není pánem, nýbrž správcem je “dána k budování ne boření”, jak je patrné z II. Kor 10,8, jako představený nemůže rozkazovat, co se nelíbí Bohu, totiž hříchy, tak také nemůže zakazovat to, co se Bohu líbí, totiž ctnostné skutky (sv. Tomáš A. Summa teologická, II-II,88)
Musí se říci, že napomenutí, které je skrze úkon spravedlnosti v uvalení trestu, nenáleží poddaným vůči představenému. Ale bratrské napomenutí, které je úkon lásky, patří komukoli vůči kterékoli osobě, k níž má mít lásku, nalezne-li na něm, co napravit (sv. Tomáš A. Summa teologická, II-II,33)

Lze v Kristově Církvi očekávat náboženský rozvoj? Samozřejmě lze, a to velmi značný. Vždyť kdo by byl vůči lidem tak nepřející a natolik se protivil Bohu, aby se tomu snažil zabránit? Je však třeba, aby při tom šlo skutečně o rozvoj víry, nikoli o její záměnu (sv. Vincenc L., Commonitorium)
Náboženský rozvoj duše by se měl podobat rozvoji těla: tělesné údy sice postupem let znásobují své rozměry a rozvíjejí se, přesto však stále zůstávají týmiž údy jako předtím. Naši předkové odedávna zasévali do tohoto pole Církve pšenici setby víry: bylo by tedy velice zlé a nepatřičné, abychom my, jejich potomci, sklízeli místo zrna skutečné pravdy plevel podvrženého bludu (sv. Vincenc L., Commonitorium)

Jestliže dům nebuduje Pán, lopotí se marně, kdo jej staví. Jestli město nestřeží sám Pán, hlídati je marně budou stráže (žalm 126,1)
Jeruzaléme, než tě zapomenout, to spíše ať mi uschne pravice! Spíš ať se jazyk přilepí mi k patru, než abych přestal myslet na tebe, než abych nepovznášel Jeruzalém vysoko nad své všechny radosti! (žalm 136,6-8)