1. Hřích (všeobecně) Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (apoštol Jan, první list 2,1-2)
    Za své hříchy budete chřadnout, jeden nad druhým sténat (prorok Ezechiel 24,23)
    A pro nesmyslné rozumy nepravosti jejich, kterými dali se svésti, že ctili němé plazy a ničemnou zběř, poslals na ně množství němých zvířat za trest, aby poznali, že čím kdo hřeší, tím i trestán bývá (kniha Moudrosti 11,16-17)
    Spravedlnost vyvyšuje národ, ale ubohým lid činí hříchy (kniha Přísloví 13,34)
    Chceš žít ve svobodě dětí Božích a zříkáš se proto hříchu (otázka křestního slibu)
    Ó, Králi věků, na tvář padáme před tebou, jenž znáš skryté skutky svých služebníků a jemuž jsou jasné všechny skutky temnoty v tvých očích. Nepoznávali jsme tebe v darech tvých, zneužívali tvorů tvých, jimiž milosrdenství a láska tvá nás k sobě vábila: a ty přece shovívavým se ukazuješ lidským synům, nesoudíš nás ani nezavrhuješ, milosti své bezbožným neodnímáš, chráníš a sytíš nás, slunci svému kážeš vycházet nad bezbožnými i spravedlivými, a déšť svůj dáváš dobrým i zlým. Ty ponecháváš koukol mezi pšenicí a hříšné spolu s nevinnými, a nesoudíš dříve, než přijde doba soudu. Dej, ó Pane, aby na mně hříšníku se vyplnilo, co nemožno je lidem, možné však tobě; co nedokáže přirozená moc, co však je snadné tvé milostí: totiž, abych z plevy zrnem se stal, z koukolu pšenicí, z hříšníka spravedlivým, abych nebyl uchován co kořist pro nenasytné plameny věčných trestů, nýbrž abych po všechny věky nekončící věčnosti byl živým dokladem zázraků a divů tvé milosti (sv. Afraat)
    Ďábel se nejvíce bojí kázání o blízké příležitosti ke hříchu (sv. Alfons z L.)
    Zdrávas, okraso vesmíru, zdrávas, Matko vší útěchy, neodvracej svou tvář od hříšného, nezbavuje pomoci prosícího. Jestliže ty se mne neujmeš, na koho se obrátím? Ty-li na mne zapomeneš, kdo mne bude pamětliv? Zmizíš-li zrakům mým ty, hvězdo mořská a vůdkyně kajících, za kým půjdu a kdo mne povede? Pomni, k vůli komu tě Syn Boží vyvolil za Matku, rozpomeň se, pro koho jsi snášela bolest a žal. Nechť mlčí o tvém milosrdenství, Panno svatá, jestliže je někdo pod sluncem, jenž nepamatuje, že tebe vzýval v potřebách svých a nebyl vyslyšen (Bernard). Proto i já k tobě se utíkám, abych skrze tebe slitování našel u Otce milosrdenství a Boha veškeré útěchy (sv. Alfons L.)
    Je důležité být pevně přesvědčen, že k dosažení věčného života nestačí pouze chtít být spasen, ale je třeba i použít prostředků, které nám doporučil sám Ježíš Kristus. Pokud bychom je nepoužili a upadli do hříchu, pak by nám v den posledního soudu nic nepomohlo vymlouvat se, že pokušení bylo příliš silné a my příliš slabí. Bůh nám totiž dal možnosti, jak s pomocí jeho milosti můžeme vítězně odrazit každý útok nepřátel naší duše. Jestli je však nebudeme chtít využít a budeme poraženi, vina padne pouze na nás. Všichni lidé by chtěli být spaseni, ale protože mnozí zanedbávají spasitelné prostředky, hřeší a pak upadají do zatracení. Vyhýbání se příležitosti ke hříchu je první prostředek, který chrání před ztrátou Boží milosti. Pokud se někdo nesnaží uniknout před příležitostí ke hříchu, zvláště když se jedná o smyslové požitky, je pro něj téměř nemožné, aby se nedopustil nějakého hříchu. Svatý Filip Neri říká: „Ve válce, ve které jsou nepřítelem smysly, vyhrávají zbabělci; tedy ti, kteří utíkají.“ Příležitost ke hříchu je jako páska na očích, která pak nedovoluje nic vidět; ani Boha, ani peklo, ani svatá přikázání. Písmo svaté říká, že je nemožné chodit po rozžhaveném uhlí a nepopálit se (Př 6, 28). Z morálního hlediska není možné dobrovolně se vystavit pokušení a nepodlehnout. Platí to i pro případ, že by se učinilo tisíc dobrých rozhodnutí a tisíc slibů Bohu. Tato skutečnost je každodenně potvrzována neštěstím mnoha lidí, kteří podlehli, když se nevyvarovali příležitosti ke hříchu (Návod na dobrý život)
    Je též třeba vyvarovat se špatných kamarádů. Uvědomme si: Jsme velmi slabí, neustále nás pokouší ďábel, smysly nás táhnou ke zlému; ale to, zda upadneme do hříchu, nemálo ovlivňují i špatní kamarádi. Musíme osvědčit vnitřní sílu a nevěnovat příliš pozornost lidským ohledům. Kdo v této věci neprojeví pevnou jednoznačnost, ten se nespasí. Samozřejmě se nebudeme spoléhat jen na své síly, ale doufat v Boží pomoc. Ale Bůh chce, abychom na boji o spásu měli svůj podíl. Jako “násilníci“ , abychom tak dosáhli nebe, když pouze násilníci je dobývají (Mt 11,12) (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)

Svár je napadání pravdy s drzým křikem(sv. Ambrož)
Lidé se nestydí hřešit, stydí se však mít svědka hříchu (sv. Ambrož)
Zbloudil jsem jako ovečka, která zabloudila. Přijď, Pane Ježíši, hledej služebníka svého, hledej ztracenou ovečku svou: zatoulala se ovečka tvá, zatím co tys prodléval na horách. Zanech, Pastýři dobrý, devadesát devět ovcí svých a pojď hledat jedinou, která zbloudila; pojď a hledej ji, ne s prutem železným, nýbrž s láskou a v duchu tichosti; zapletená v trní již dlouho čeká na tebe, abys ji vysvobodil. Pane, přijď ke mně, jehož vyhnaného z ráje had starý k hříchu pokouší, jehož od ovčince tvého v noci vlk odehnal. Hledej mne, protože volám k tobě: hledej mne, nalezni mne, přijmi mne, vlož na ramena svá. Přijď, dobrý Pastýři, neboť třeba jsem zbloudil, tebe jsem přece nezapřel a naději v tvé milosrdenství si zachoval, přijď, abys způsobil spásu na zemi a radost na nebi. Přijď a hledej mne, ne skrze služebníky své, nýbrž skrze sebe samého. Přijmi mne, ne jako cizince, nýbrž jako dítko Matičky své, aby Neposkvrněná Panna to byla, Panna vzdálená veškeré poskvrny hříchu, skrze niž jedinou vstávají k životu, kdo mrtví ve hříchu leželi (sv. Ambrož)

Kdyby první rodiče tak žili, že by pokoušeni nezhřešili, tak by byli utvrzeni s celým svým potomstvem, že by dále hřešit nemohli (sv. Anselm, Proč Bůh člověkem)
Děsí mne život můj; když jej bedlivě zpytuji, objeví se mi všechen poskvrněný nebo neúrodný, a jestliže má nějaké plody, jsou zakrněné nebo nějak porušené, že se nikterak Bohu líbit nemohou. Ó duše vlažná, duše pustá, co tropíš? Strome neúrodný, strome suchý a neužitečný, hodný abys byl vykopán a spálen, jak obstojíš, až bude Soudce hledat na tobě plody? Co odpovíš, duše hříšná, až bude od tebe požadován počet ze všeho, co jsi konala, z každého slova planého, z každého pohybu víčka očního? Až se na tebe vyhrnou jako zvěř při hlasu honců hříchy nesčetné a těžké, hříchy kterých teď nevidíš, ba které jsi za hřích nepokládala? (sv. Anselm)
Přispěj mi na pomoc, Paní vznešená, a neodpírej mně jedinému dobrodiní, jež nesčetným prokazuješ dříve, než k tobě ruce spínají. Nemám, ke komu bych se uchýlil, jen k té, k níž všichni hříšníci se utíkají. K tomu tě Bůh stvořil, abys byla Matkou milosrdenství všem věřícím v něho, a útočištěm kajících hříšníků. Co útěchyplnějšího se dá myslit, než abys byla matkou těm, kterým je Bůh otcem? A v koho jiného mohu skládat naději, než v Bohu a tobě? Tisíce k tobě volají, a všichni docházejí spásy: a já jediný že bych byl nevyslyšen, budu-li tě vzývat? Přijmi mne, Máti milená, a pros Syna svého, aby mne takovým milostí svou učinil, jakým mne chce mít, a tak ať mi dá kráčet tímto životem časným, aby mne jednou mohl odměnit věčným (Anselm)

Chraň se toho, aby se tvoje mysl poskvrňovala vybavováním si dřívějších hříchů, a tak se v tobě obnovovalo jejich prožívání (opat Antonín)

Hřích je slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu (sv. Augustin PL 42,418 a sv. Tomáš A. ST I-II, 71,6)
Hřích je „sebeláska až k pohrdání Bohem“ (sv. Augustin, O městě Božím XIV)
Proč jinak hřešíš, než proto, že nemáš správný pořádek v názoru na věci, které jsi přijal do užívání? Užívej správně věci nižší a budeš i správně užívat dobra vyššího (Sermo 21)
Kdokoli rád slovy zlehčuje život nepřítomných, ať ví, že tento stůl je pro něj zakázán (sv. Augustin)
Přišel k nám tak skvělý lékař, odpustil nám všechny hříchy. Hodláme-li být zase nemocní, nejen že budeme sami sobě škodit, ale projevíme také nevděk vůči lékaři…Dal nám tedy jako cestu pokoru. Budeme-li se jí držet, svěřili jsme se Pánu a nezpíváme zbytečně: Velebíme tě, Bože, velebíme a vzýváme tvé jméno (Sermo 23)
Zdravě vidí, kdo pozná, že též milovat chválu je neřest (O městě Božím V)
Všichni se museli modlit: „Pane, odpusť nám naše hříchy“, a apoštol Jan praví dokonce i o apoštolech, že i oni hřeší: „Řekneme-li, že nemáme hříchu, pravdy v nás není“ a „V mnohém chybujeme všichni“ (sv. Augustin)
Jak hrozné je štěstí hříšníka! Zde na světě, mne, Pane řež, bij a pal, jak chceš, ale tam na věčnosti mne ušetři (sv. Augustin)

Každému v Krista věřícímu je přítomen anděl, jestliže ho převrácenými skutky od sebe neodeženeme. Neboť jako kouř zahání včely a smrad zapuzuje holubice, tak odhání anděla strážného hřích, jenž je hoden mnoha slzí a vydechuje dusivé výpary (sv. Basil V., homilie k žalmu 33)

Mezi radami Kristovými je jednou z nejvýznamnějších a je současně základem náboženství: utíkej před příležitostí ke hříchu (sv. Bernardin S., Sermo 21)

Synu můj, víš, že tě miluji. A přece, raději bych tě viděla mrtvého, než abych slyšela, že ses dopustil hříchu těžkého (sv. Blanka Ludvíku, králi francouzskému)

Připomínat si hřích se má konat tak, aby duch sám sebe napomínal kvůli mnohým nedbalostem, žádostem a ničemnostem. Do těchto tří skupin můžeme zařadit všechny naše hříchy a zlobu, ať jsme k nim pokoušeni, nebo jsme je již vykonali. Ohledně nedbalosti je potřeba: Za prvé, aby člověk uvažoval, zda nebyl nedbalý: v bdělosti nad srdcem, ve využívání času a ve sledování cíle (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
To je ten, jenž potupil a tupí Tvůrce a Pána našeho, to je ten ničemný hříšník, jenž více miloval nepravost než Boha. To je ten nevděčník, jenž šel za ďáblem a za jeho sliby a nepamatoval dobrodiní, která mu Bůh v takové hojnosti prokazoval (sv. Bonaventura)
Mnozí si přejí pro Krista obětovat život, a zdráhají se pro něho snést malou obtíž, kterou ukládá snadný předpis. Kdyby se ti ukládala věc velmi těžká, snad by se to mohlo omluvit. Jak se však můžeš ospravedlňovat, když přestupuješ předpis tak snadný? (sv. Bonaventura)

Jenž neznal hříchu nepotřeboval smírnou oběť (sv. Cyril A. o Kristu)

Raději smrt než hřích (sv. Dominik Savio)

Není těžká vina truchlit, ale z truchlivosti mluvit nebo dělat něco, co Bohu se nelíbí (sv. Efrém)
Ó, Vládce a Hospodine, jenž jsi bez všech zásluh našich křížem svým vykoupil hříšníky, kteří tě neznali, a ve svátosti očistil ty, kteří tě opustili: čím se odvděčí hříšný rod tobě, Bohu nejdobrotivějšímu a nejmilosrdnějšímu? Než jsi nás vykoupil, bezbožní byli jsme všichni, a pak zase jsme se hříšnými stali svou zvrácenou vůlí. Ty však Pane, vždy týž, laskavý a milosrdný, shovívavě jsi snášel nepravosti naše, a nyní opět naplnils duši mou sladkostí milosti a lásky své. Avšak podobna je slabá mysl má stromu nedávno zasazenému: jako on potřebuje být zaléván svlažující vodou, tak duše má potřebuje ustavičné osvícení a posilu tvé milosti. Třebaže daleko od nás jsou vody Siloe, v nichž jsi oči slepého otevřel, kalich tvé přesvaté Krve máme však po ruce, a pramen ze Srdce tvého vytrysklý řinout se nepřestává v tvých svátostech: v nich my očistěni neustáváme díky vzdávat tobě, jenž jsi Bůh požehnaný na věky (sv. Efrém)
Jak je možné, aby se nespálil, kdo se prochází po žhavém uhlí?
Kdo sám po druhé přes stejný kámen klopýtá je slepý anebo hlupák
Ďábel ví, jak to navléci, abychom mu neunikli: vede nás zase do příležitosti, do hříchů, v nichž si libujeme; kdyby nám chtěl hodit na šíji okovy, které my nechceme, ví, že bychom se hleděli jich se co nejdříve zbavit: proto každému vloží pouta jemu milá a příjemná, ve kterých rád odpočívá (sv. Efrém)

Rufinus ke sv. Františkovi: „Otče řekni mi upřímně, co si myslíš sám o sobě“. „Jistě se považuji za největšího hříšníka na zemi, který slouží Pánu tím nejšpatnějším způsobem“. Rufinus mu namítl, jak může něco takového vpravdě říci před svým svědomím, když se přece tolik lidí očividně dopouští mnoha těžkých hříchů, od nichž byl přece, Bohu díky, uchráněn. A František řekl: „Kdyby Bůh těm lidem, o nichž mluvíš, prokázal takové milosrdenství jako mně, tak jsem přesvědčen, že jak jsou teď zlí, tak by byli mnohem vděčnější za Boží milosti než já a sloužili by Bohu horlivěji než já; a kdyby mně Bůh opustil, já bych se dopustil mnohem horších věcí než jeden každý z nich (Kronika menších bratří I,10)
Jsou mnozí, kteří když hřeší nebo když zakoušejí bezpráví, často obviňují nepřítele nebo bližního. Ale tak to není: každý totiž má svého nepřítele ve své moci; to je tělo, jehož prostřednictvím hřeší. Proto blažený je ten služebník, který tohoto nepřítele, vydaného do své moci, bude vždy držet v zajetí a moudře se před ním bude mít na pozoru. Pokud totiž toto bude dělat, žádný jiný nepřítel, ať viditelný či neviditelný, mu nebude moci uškodit (sv. František A., Napomenutí)

Láska k Bohu je však daleka všeho hříchu a láska k bližnímu nepřidává bližnímu žádnou špatnost (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)

Ten, kdo získal pokoru, uznává vlastní hříchy. A jestliže se s pokorou sejde i zkroušenost a zůstanou u člověka obě, vyženou z jeho duše každou ďábelskou myšlenku a budou duši živit svou vlastní cenou a svatými ctnostmi. Tomu, kdo má zkroušenost a pokoru totiž nezáleží na lidské potupě, ale obě se mu stávají výzbrojí a chrání ho před hněvem a mstivostí a učí ho snášet to, co na něho přichází. Vždyť jaká potupa nebo jaký vznět hněvu se může přiblížit k člověku, který je před Bohem zkroušený pro vlastní hříchy (Izaiáš)

Vizme společnost hříšníků, číhajících na cestě spravedlivých! Hříšník hříšníkem jen tak nepohrdne, naopak, zloděj se spolčuje s lupičem a zrádce se zrádcem, mluvka má rád žvanila a tyran ukrutníka. I zlí lidé mají totiž své oblíbence, takže se vzájemně milují, a kromě sebe nikoho, nýbrž nepřátelsky napadají ty, kteří nehodlají výt s vlky, ale chtějí bečet s ovcemi (Jan z Jenštejna, ze spisů)

Nechuť znepokojuje mnicha hlavně okolo hodiny šesté, zachvacuje jako horečka v určité době, v obvyklých a stanovených hodinách přináší nemocné duši nejpalčivější žáry svých zápalů (sv. Jan Kasián)
Nechuť je více zkušenost samotářů a u poustevníků je útočnějším a častějším nepřítelem
Zkušeností je dokázáno, že útočení nechuti se má utíkat ne vyhýbáním, ale má se přemoci odporování (sv. Jan Kasián, O zařízeních klášterů X.)

I kdyby přišli mraky pochybností, Pán je mé světlo…I kdyby nás zaslepila žádostivost, Pán je mé světlo. On je skutečně naše síla, dává se nám a také my se dáváme jemu. Běžte k lékaři, dokud můžete, aby se vám nestalo, že nebudete moci, až budete chtít (Jan z Neapole, Sermo 7)

Věřte tomu, že tento jediný hřích lhostejnosti je mnohem větším důvodem k zavržení mnoha duší než všechny ostatní hříchy dohromady, protože lhostejný nevědomý člověk nerozumí ani zlu, jehož se dopouští, ani dobru, které ztrácí (sv. Jan Vianney)

Těžko se ti podaří napravit ty věci, na které sis klidně zvykl (sv. Jeroným cituje větu Publia Sira Ep. 107,8)

Vystříhej se prvního poklesku, neboť vzápětí následuje další a posléze hříšný zvyk. Nezkoušejme nikdy sladného jedu, byť se i v zlaté nádobě podával (sv. Josef Kalasanský)

Hřích. – Kdo přemohl pokušení k hříchu, posílil svou duši k dalšímu vítěznému boji proti zlým náklonnostem a získal i zásluhu pro nebe. Kdo však v pokušení ke zlému svolil, dopustil se hříchu. Co se stalo bezděčně, proti vůli nebo nevědomky, není hříchem. Nezaviněná nevědomost hříchu nečiní. Hříchu se dopouští ten, kdo přestupuje zákon Boží (to je přikázání Boží nebo církevní) vědomě a dobrovolně. Hříchy rozlišujeme: Podle původu, podle velikosti, podle způsobu, kterým byl spáchán a podle druhu.
Podle původu je hřích dědičný a osobní.
Podle velikosti je hřích lehký (všední) a těžký (smrtelný).
Podle způsobu, kterým byl hřích spáchán, je hřích myšlenkou, žádostí, slovem, pohledem, skutkem nebo opomenutím dobrého, které jsme byli povinni vykonat a nevykonali jsme.
Podle druhu jsou hříchy hlavní, do nebe volající, cizí a hříchy proti Duchu Svatému (katechismus kardinál Tomášek)

Jsou dva druhy hříchu: provedený a myšlený. Myšlený hřích je dokonán, jakmile člověk ve své mysli pocítí potěšení z jeho spáchání a současně nenávist ke ctnosti (sv. Kateřina S., Dialog 6)
Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které přinášejí smrt. Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem dal sluch člověku, aby naslouchal mému slovu a potřebám svého bližního. Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal mé slovo a vyznával viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se mi, svému Stvořiteli, rouhal, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé: útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka. Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám (sv. Kateřina S., Dialog 144)

Smiluj se nad námi, Pane, smiluj se nad námi. Neboť my, hříšníci, nemáme nic na svou obhajobu, přinášíme Ti, Vládce jen tuto modlitbu: Smiluj se nad námi (liturgie sv. Jana Z.)
Sladký se mi zdál plod zakázaný v ráji, mně jejž omámila láska pozemská: ale nakonec se mi ve žluč obrátila hříšná rozkoš. Ty, Pane, nezavrhuj mne od tváře své, jenž jsi mi Krví svou návrat do ráje získal. Lkám a naříkám, když vidím u rajské brány cherubína s mečem ohnivým střežícího vchod do Edenu, nepřístupného přestupníkům: ale spásná tvá Krev nám otevřela bránu, kterou nám zamkly naše nepravosti. Bráno nebeská, Panno Neposkvrněná, prosbami svými otevři mi bránu milosrdenství a vymoz mi přístup do zamčeného ráje: Panno Bohorodičko, rodem dcero Evina, milostí však Matko Kristova, ty prostá všeho hříchu, uveď mne tam, kam hřích přístupu nemá (liturgie řecká)
Uděl, prosíme, všemohoucí Bože, aby rodina tvá, která, trestajíc tělo, na jídle si ujímá, následujíc spravedlnost, hříchů se zřekla. Skrze… (liturgie římská vstupní modlitba pondělí po druhé neděli postní)

I kdyby někdo ve tvé přítomnosti jakkoli zhřešil, neodsuzuj ho, ale pokládej se za většího hříšníka, než je on. Uviděl jsi totiž hřích, ale neviděl jsi lítost (mnich, neznámý)
Když jeden z mnichů spatřil člověka, který právě páchal hřích, hořce zaplakal a řekl: „Dnes tenhle a zítra já.“ Nic není nečistšího než hříšný člověk – ani pes, ani vepř. To jsou totiž nerozumné bytosti, a tak zachovávají svůj stav, ale člověk, vzniklý k obrazu Božímu, svůj vlastní stav neuchoval
Běda duši, která si zvykla na hřích. Podobá se psovi, který si zvykl žrát v řeznictví. Mnohokrát ho vyženou a vypráskají a on vždycky alespoň na chvilku odejde, ale znovu se po svém zvyku za tím pachem vrací a sedí tam, dokud nechcípne
Tvá duše nemůže dosáhnout osvícení, jestliže nejdřív neočistíš sám sebe
I kdyby se ti opravdu zjevil anděl, nepřijímej ho, ale pokoř se a řekni: „Nezasloužím si spatřit anděla, protože žiji v hříších“
Co je to být nižší než všichni ostatní? Neznámý poustevník: „To je nevšímat se cizích hříchů, ale vždycky jen těch svých a ustavičně prosit Boha“
Proč někteří říkají: „Vidíme zjevení andělů?“ Neznámý poustevník odpovídá: „Blažený je ten, kdo vidí vždycky jen vlastní hříchy“

Ó, nesmírné nitro Božího milosrdenství! Bůh stíhá vinu, a přece chrání hříšníky (sv. Odon, PL 133)

Nic tak nevzývá Boží hněv jako omlouvaná nepravost (sv. Petr D.)

Hloupý se snaží přeskočit, kde viděl jiného klopýtnout (sv. Raban Maurus)

Nestát se lepším, když Bůh hřích trestá je vrchol neštěstí (sv. Řehoř Naz.)
Ani sukno nenasákne tak rychle barvou, jak rychle podřízení ctnostmi nebo nectnostmi představených, a sice daleko snadněji nectnostmi než ctnostmi (sv. Řehoř Naz.)

Každý, kdo bližního odvrací od nepravosti a dbá na to, aby k dobrému povzbudil, jestliže věcné království anebo věčnou pokutu bloudícímu zvěstuje…v pravdě andělem se stává (sv. Řehoř V., homilie nad evangeliem)
Netouží povstat, kdo neví, že padl (sv. Řehoř V.)
Sv. Řehoř V. označuje šest dcer nechuti: špatnost, nevraživost, malomyslnost, zoufalství, ztrnulost vůči přikázáním, těkání mysli po nedovoleném
K vůli příkladu vina velmi vzrůstá, když hříšník požívá cti vysokého postavení (Pastor)
Užívaná neřest lidského pokolení je i tajně spáchat hřích, i spáchaný popíráním ukrývat a usvědčený hájením množit (sv. Řehoř V., Moralia XXII)

Oheň hořící uhašuje voda, a almužna zahlazuje hříchy (kniha Sirachovcova 3,33)
Oči Páně (hledí) na ty, kteří se ho bojí, a on zná každý lidský čin. Nikomu nepřikázal, aby bezbožně činil, aniž dal komu povolení, aby hřešil (kniha Sirachovcova 15,20-21)

Tvá ubohá služebná je nešťastná, že má tak ošklivou vadu, hlavně to, že je falešná, ale snad bys ji mohla obrátit jako jejího manžela? Na každý hřích platí milosrdenství, a Pán Bůh je dost mocný, aby dal výdrž i lidem, kteří ji nemají (sv. Terezie z L., dopis)

Buďme bdělí, neboť skrze naše smysly vstupují dovnitř zloději, i když si to nepřejeme. Vždyť jak by se mohl dům uchránit před začernáním, jestliže jsou otevřená okna a nažene se tam zvenku kouř? (sv. Synkletiké)

Duchovní hříchy mají větší vinu nežli hříchy tělesné…ze strany podmětu. Neboť duchovní hříchy patří do ducha, jemuž náleží obracet se k Bohu…Druhý důvod…ze strany toho, proti komu se hřeší…Třetí…ze strany pohnutky. Protože, čím je těžší nutkání k hříchu, tím méně člověk hřeší…tělesné hříchy mají prudší nutkání (sv. Tomáš A., Summa teologická I-II,73)
Příčiny, které zmenšují úsudek rozumu, jako nevědomost, nebo které zmenšují pohyb vůle, jako slabost nebo násilí nebo strach nebo něco takového, zmenšují hřích
Okolnost přenáší do jiného druhu hříchu. Jako hřích smilstva záleží v tom, že člověk jde k ženě neprávem; přidá-li se tato okolnost, že ta, ke které jde, je manželkou jiného, přenáší se již do jiného rodu hříchu, totiž do nespravedlnosti, pokud člověk uchvacuje cizí věc. A podle toho je cizoložství těžším hříchem než smilstvo. Někdy však okolnost nepřitěžuje hříchu, jako táhnoucí do jiného rodu hříchu, nýbrž pouze znásobuje ráz hříchu. Jako když marnotratný dává, kdy nemá a komu nemá, mnohem více hřeší týmž rodem hříchu, nežli kdyby pouze dal, komu nemá
Tím je hřích těžší, čím je škoda větší (I-II,73)
Duše se neposkvrňuje z věcí nižších jejich silou, jako by působily na duši; nýbrž spíše naopak duše se poskvrňuje svou činností, když lne k nim nezřízeně proti světlu rozumu a božského zákona (I-II,86)
Poskvrna zůstává v duši, i když pomine úkon hříchu (I-II,86)
Užívat podvodu k tomu, aby se něco prodalo nad spravedlivou cenu, je vždycky hřích, pokud někdo klame bližního k jeho škodě (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,71)

Ó kdyby tak velikou píli, jakou věnují učeným hádkám, vynakládali, aby v sobě vymýtili hříchy a vštípili si ctnosti, nebylo by tolik zla a pohoršení mezi lidem a často ani tolik nekázně v klášterech (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,3)
Ráno vzbuď v sobě dobré předsevzetí a večer zpytuj, jak jsi se toho dne zachoval v řeči, skutcích a myšlenkách, neboť v tom jsi častěji asi urazil Boha a bližní (NK I,19)
Největší světci vyhýbali se, co jen mohli, styku s lidmi a sloužili raději Bohu v samotě. Dobře kdosi (Seneka) řekl: Kolikrát jsem mezi lidmi byl, horším jsem se navrátil. Pozorujeme to sami na sobě, kdykoli rozhovor zbytečně prodloužíme (NK I,20)
Nebudeš-li si činit násilí, hříchu nepřemůžeš (NK I,22 - Úvaha o lidské bídě)
Lépe je zde nyní se z hříchů očistit a své nepravosti vymýtit, než do budoucna stále to oddalovat (NK I,24 - O soudu a trestu za hříchy)
Odpírat hříchům a náruživostem je krušnější práce než sebe těžší práce tělesná (NK I,25)
Častokrát jednáme nedobře a ještě hůř se vymlouváme (NK II,5 – Pozoruj sám sebe)
Raději mít celý svět proti sobě, než urazit Ježíše (NK II,8 - Důvěrné přátelství s Ježíšem)
Mnozí poslouchají raději svět než Boha a ochotněji dbají, čeho si žádá jejich tělo, než co se líbí Bohu (NK III,3)
Neboť všechen nepokoj srdce a roztržitost mysli pocházejí z nezřízené lásky a liché bázně (NK III,28)
Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného (NK III,33)
Zřídka se najde člověk, jenž by na sobě neměl ani stín sobectví (NK III,33)
Bývá často v mých očích vinou, co se podle soudu lidského pokládá za chvályhodné (NK III, 46)
Nepamatuji se, že bych byl co dobrého vykonal, ale dobře vím, že jsem se odjakživa více klonil ke hříchu a stále se váhal polepšit. Je tomu tak a nezapírám to. Kdybych jinak mluvil, ty sám bys povstal proti mně a nikdo by mne neobhájil. Co jiného jsem za své hříchy zasloužil nežli peklo a věčný oheň? (Mt 18,8) (blahosl. Tomáš K, NK III,52)

Proto, Pane, odpusť pro své jméno, odpusť mi můj převeliký hřích! (žalm 24,11)
Člověka za hřích postihuješ trestem a ničíš jeho nádheru jak mol: je každý člověk jenom jako dech (žalm 38,12)
Zhřešili jsme jako otcové naši, nesprávně činili, páchali jsme bezbožnost (žalm 105,6)