Já kárám a trestám všecky ty, které miluji. Buď tedy horlivý a dej se na pokání. Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě (Apokalypsa 3,19-20)
Umrtvěte všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi (apoštol Pavel, list Kolosanům 3,5)

Pokání je ctností veskrze křesťanskou. Neboť pohané je sotva znali, pro křesťany je však věcí natolik podstatnou, že tvoří hlavní část učení evangelia. Vždyť je psáno: „Říká-li někdo, že je bez hříchu, klame sám sebe a pravda v něm není“ (I Jan 1,8, srov. I Jan 1,10). A kdo si myslí, že zadostiučinění je možné bez lítosti, vydal se po bludné cestě. Napomenutí pro všechny od našeho Pána je přece toto: „Čiňte pokání!“ (Mt 4,17) ( sv. František S., O lásce k Bohu II)
Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě (staroslověnský penitenciál od sv. Cyrila a Metoděje)
Cizoložník ať nepřijímá 15 let svaté svátosti (ap. pravidlo 58)
Pane Ježíši Kriste, jenž jsi přišel volat nikoli spravedlivé, nýbrž hříšníky k pokání přijmi v tuto hodinu mého utrpení pokání moje, a pro tento oheň časný, který je mému tělu připraven, vysvoboď mne od ohně věčného, jenž duši i tělo společně mučit bude (sv. Afra)

Řeholní osoba nejedná dobře, když v době, určené stanovami k práci nebo k zotavené, se modlí nebo koná kající skutky (sv. Alfons z L.)
Díky svaté zpovědi si duše uchovává čistotu. Svátostí pokání se nejen získává odpuštění vin, ale také pomoc pro boj s pokušeními. Z toho důvodu si vyber duchovního vůdce. Vždy se u něho zpovídej a raď se s ním o všech důležitějších věcech. Ve všem ho poslouchej, zvláště tehdy, když máš nějaké skrupule. Kdo poslouchá zpovědníka, nemusí se bát nějaké chyby: Kdo vás poslouchá, mne poslouchá (Lk 10,16). Hlas zpovědníka je hlasem Boha (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Když jsi jakkoli znevažován, snášej to s trpělivostí a ještě více miluj toho, kdo tebou pohrdá. Je to svědectvím, že taková osoba je pokorná a svatá. Jestliže se však zlobí nebo uráží, zůstane uvnitř prázdná. Otec Baltazar Alvarez říkal, že čas pokory je „čas, ve kterém je možné získat bohatství zásluh.“ Dostaneš víc, když přijmeš s klidem jedno pohrdání, než kdybys vykonal deset postů o chlebě a vodě. Nepochybně je dobré pokořovat se sám před ostatními, avšak ještě lepší je přijímat pokoření, která přicházejí od jiných, protože je v nich méně našeho úsilí a více Božího působení. Z toho důvodu z nich duchovně více získáme, pokud je umíme snášet. Co jiného by měl činit křesťan, kdyby z lásky k Bohu nedokázal snášet projevy pohrdání? Kolik pohrdání musel snést Pán Ježíš kvůli nám? Bití po tváři, posměch, bičování, plivání? Kdybychom milovali Ježíše, nejen že bychom snášeli urážky a znevažování, ale naopak nacházeli bychom v nich zalíbení s vědomím toho, jak on byl urážen (sv. Alfons z L., Návod k dobrému životu)
Nezbytnost umrtvování: Pán Ježíš říká: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mt 16,24). Právě v tom je obsaženo vše, co má dělat každý, kdo chce být následovníkem Ježíše. Zapření sama sebe není ničím jiným než umrtvování sebelásky. Chceme být spaseni? Je třeba vykonat víc, abychom vše získali. Jak ubohá je duše, která se řídí sebeláskou!
Umrtvování může probíhat dvěma způsoby. Proto mluvíme o dvou druzích umrtvování: vnitřním a vnějším
1. Vnitřní umrtvování: Vnitřním umrtvováním rozumíme usilování o vítězství nad našimi neuspořádanými vášněmi, a především nad tou, která u nás převažuje. Kdo se nesnaží překonat tuto vášeň, je ve velkém nebezpečí zatracení. A naopak platí, že ten, kdo ji přemůže, snadno zvítězí i nad ostatními vášněmi. Někteří dovolí nějakému nedobrému sklonu, aby je ovládl, a považují to za správné. Cítí se tak jakoby svobodnějšími od omezení, která mají ostatní. Ale jaký to má význam? Svatý Cyril říkal, že stačí pouze jedna díra bez záplaty a celá loď se potopí. Nestačí tvrdit, že není možné zbavit se tohoto nedobrého sklonu. Neoblomná vůle přemůže všechno, samozřejmě vždy díky Boží pomoci, kterou On nikdy neodmítne dát.
2. Vnější umrtvování: Vnější umrtvování nás vede k umrtvování smyslových požitků. Lidé tohoto světa s pohrdáním popisují svaté jako kruté lidi, neboť odmítají dát tělu veškerá smyslová uspokojení a zotročují je prý krutou kázní. Svatý Bernard však na toto téma popravdě říká, že jsou to právě světští lidé, kteří jsou krutí vůči sobě samým, když si pro krátké a ubohé požitky zde na zemi připravují plameny pekelné.
A jsou jiní, kteří se shodují na tom, že je třeba nedat tělu všechny nedovolené požitky, ale už pak dál nejdou a odmítají umrtvování vnější se zdůvodněním, že nezbytné je pouze umrtvování vnitřní, tím mají na mysli zvláště umrtvování vůle.
Ano, je třeba umrtvovat především vůli, ale jen u toho by se nemělo zůstat. Je zapotřebí umrtvovat i tělo, protože kdybychom to nedělali, naše tělo by se těžko naučilo poslouchat Boha. Podle svatého Jana od Kříže ten, kdo učí, že nejsou důležitá umrtvování vnější, tomu není možné věřit, dokonce i kdyby konal divy. Mluvme tedy teď o umrtvováních vnějších.
a) Umrtvování očí: Nejprve je třeba umrtvovat oči. První střely, které zraňují duši a způsobují její smrt, přicházejí skrze oči. Jsou to právě oči, které jakoby silou táhnou člověka směrem ke hříchu. Jistý filosof, aby se zbavil nečistoty, si z vlastní vůle vydloubal oči. To samozřejmě nedělejme. Musíme se ale „oslepovat“ pomocí svatého umrtvování. V opačném případě totiž jen stěží vytrváme v čistotě.
Svatý František Saleský k tomu říkal: „Kdo nechce, aby nepřátelé vtrhli do města, musí zavřít brány.“ Je třeba udělat víc pro to, abychom se zdrželi údivu nad každou věcí, která by nás mohla vystavit pokušení. Říká se, že svatý Alois Gonzaga si dokonce nedovolil pozvednout oči a podívat se na obličej své matky. Když se stane, že v našem zájmu se naše oči obrátí k něčemu, co by nás mohlo vystavit pokušení, snažme se, abychom se pohledem znovu nevraceli, neboť – jak potvrzuje svatý František Saleský – většinou ne pouhý pohled může být příčinou našeho neštěstí, ale zvláště opakované pohlížení. Intenzivně se tedy snažme umrtvovat náš zrak, neboť je pro nás velkým varováním, že mnozí se právě pro své oči nacházejí v pekle.
b) Umrtvování jazyka: Je třeba umrtvovat i jazyk a zdržovat se nejen vyslovování neslušných slov, ale také těch, která jsou spojena s pomluvou nebo neúctou. Uvědomme si, že jediné nevhodné slovo, a to dokonce i když je vyslovené žertem, může být příčinou mnoha dalších hříchů, které z toho vzejdou. Navíc musíme pamatovat na to, že někdy více škody způsobí dvojsmyslné slovo vyslovené žertovným způsobem než slovo otevřeně a jednoznačně neslušné.
c) Umrtvování v jídle: Je třeba také umrtvovat neuspořádanou touhu jíst. Svatý Ondřej z Avelliva říkal, že jestli někdo chce začít žít jako dobrý křesťan, musí se začít zbavovat mlsnosti. A svatý František Saleský říkával: „Jíst máme proto, abychom žili a ne žít proto, abychom jedli.“ Někdy se zdá, že hodně lidí žije pouze proto, aby jedli, a tak ničí zdraví své duše a zároveň zdraví svého těla. Obtíže jako zácpa, průjem a všelijaké jiné choroby jsou často způsobené mlsností. Avšak nejhorší na tom je, že nestřídmost v jídle je často příčinou nedostatku tělesné zdrženlivosti. Svatý Jan Kassián psal, že kdo se krmí do sytosti a hasí žízeň pitím nápojů jako jsou víno nebo pálenka, ten s jistotou bude vystaven mnoha pokušením.
Někdo by se mohl zeptat – znamená to snad, že nemáme vůbec jíst? Ale ovšem, musíme jíst, abychom si uchovali život! Máme však užívat pokrmů tak, jak je to přiměřené pro člověka a ne pro zvířata. Zvláště když nechceš být trápen pokušeními, zdržuj se nadměrného požívání masa a nadměrného pití vína. Říká se totiž v Písmu svatém: Nehodí se králům být pijany vína (Přísl 31,4). Králové jsou zde ti, kteří kromě svého rozumu ovládají také smysly. Příliš mnoho pití vína způsobuje ztrátu rozumu a přivádí ke hříchu opilství, které je jistě závažným hříchem. Vede to však také k vulgaritě. Proto se posti, a to zejména v sobotu, k uctění Nejsvětější Marie Panny. Konej také posty o chlebě a vodě v předvečer nejdůležitějších mariánských svátků. Jestli to bude pro tebe příliš těžké, dodržuj půst alespoň ve stanovených dnech.
d) Umrtvování sluchu a hmatu: Je třeba rovněž umrtvovat smysly sluch a hmat: sluch tím, že se nebudeme účastnit rozmluv o soukromí jiných a nebudeme mít podíl na pomluvách; hmat tím, že budeme ostražití, když se dotýkáme svého těla, nebo když se dotýkáme jiných. Někteří říkají, že to nemá význam, jestli se tak děje žertem. Položme si však otázku: Je možné hrát si s ohněm? (sv. Alfons z L., Návod k dobrému životu)

Já jsem příčina tvých bolestí, já zavinil tvou smrt (sv. Anselm)

Ten, kdo úmyslně zabil a potom se kál, buď 20 let bez přijímání svátostí (apoštolské pravidlo 56)
Smilník ať 7 let nepřijímá svaté svátosti (ap. pravidlo 59)

Kajícník cítí ustavičný zármutek, avšak neustále se z něho raduje(sv. Augustin)
Adam a Eva činili pravé pokání, a vzhledem k Vykupiteli dosáhli od Boha odpuštění svého hříchu i život věčný ( de peccator. merit. II, 24.)
Hříchy lidí maji svůj počet a svoji miru, ale milosrdenství Boží miry nemá. Nechť tedy žádný hřišník nezoufá si, ale ať přihližeje k milosrdenství Božimu, činí pokání
Bůh nezavrhuje nikdy upřímného kajícnika. Pokud trváme na tomto světě, můžeme pokáním dojit odpuštění hříchů
Otevřen je ti přístav pokání, abys nezoufal, den smrti zůstal skrytý a nejistý, abys na milosrdenství Boží opovážlivě nespoléhal (sv. Augustin)

Všechno toto píšeme, aby byly zkoušeny plody pokání. Neposuzujeme je pouze podle délky času, nýbrž hledíme na způsob pokání. Jestliže někteří vytrvale se drží svých mravů a raději chtějí sloužiti tělesným chtíčům než Pánu a nepřijímají žití podle evangelia, nemáme s nimi nic společného. Neboť jsme naučeni u lidu nepokorného a reptajícího slyšeti toto: “Zachovej život svůj.” (1. Mojž. 19,17). (sv. Basil, Pravidlo 84)
Tuto metlu…jste svými hříchy na sebe svolali, a místo co byste se obrátili a v pokání prosili Pána, vzdorujete, zatvrzujete se a ze vzdoru se kostelu vyhýbáte (v době hladu)
Odmítat pokání je smrt (sv. Basil)

Když byl Ježíš u stolu v domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky. Obrácení jednoho celníka dalo mnoha celníkům a hříšníkům příklad pokání a odpuštění (sv. Beda C., homilie 21)

Znám kohosi, jenž po dlouhá léta s tebou důvěrně žil, za stolem s tebou sedával, pokrm z rukou tvých brával, v klíně tvém dřímal a s tebou hovoříval. Dědičným právem je služebníkem tvým, ale tys ho od mládí hýčkal, metly šetřil, a proto se stal vzpurným, patu svou proti tobě pozvedl, tebe v otroctví uvedl a tobě teď vládne, poklady tvé rozhazuje, potupu ti plodí a hněv boží na tvou hlavu svolává. Rozhořčen zvoláš: „Syn smrti je ten člověk“ (II Král 12). Tys onen muž! Starý člověk tvůj, tělesný a hříšný, vzepře se proti duši tvé, za nic nepokládá zemi zaslíbenou, nebeský ráj, a jen co světského je, tomu hoví a holduje. Nenávidí kázeň, jen léčky ti strojí a shromažďuje kletbu ke dnu hněvu a pomsty, a ty takové bezpráví trpíš, zrádného nepotrestáš, ale si s ním pohráváš, a nevíš že Ismael (Gn 21) s tebou hraje a tebe o nebe obehraje, jámu ti chystá, aby tě do ní uvrhl. Co se ti zdá? Jestliže rozumně smýšlíš, odpovíš se mnou: „Hoden je smrti, ukřižován buď.“ Nuže neváhej, nešetři, neodkládej, nýbrž rychle, srdnatě, rozhodně ukřižuj starého člověka svého, nepřítele tvého, světa milovníka, ďábla služebníka. Ukřižuj, ukřižuj ho, ale na kříži Kristově, v němž je spása, život a vzkříšení. Ke Kristu volej, a uslyší tě Ukřižovaný tvůj a řekne tobě: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Ukřižuj starého člověka (Řím 6), abys potom zvolal: „Jaká proměna pravice Nejvyššího! Včera jsem byl v temnotách, dnes v záři světla; včera ve spárech lva, dnes na Srdci Spasitelově; včera v branách pekelných, dnes v rajských rozkoších (sv. Bernard)
Spáchané hříchy mé vymáhají ode mne celý můj život, abych konal hodné ovoce pokání. Hřešil jsem a rozmnoženy jsou mé hříchy nad písek mořský, a nejsem hoden hledět na vznešenost nebes pro množství svých nepravostí. Což tedy je bez počtu, jak spočítám? A jaké dostiučinění dám, až bude vymáhat (Bůh) dluh až do posledního haléře? Byť bys konal pokání sebe větší, a této jediné věci zasvětil celý život, vše, co máš a dovedeš a můžeš, bude to vůbec stát za řeč? (sv. Bernard)

Za třetí musí zvážit, zda nebyl nedbalý v pokání, v kladení odporu, v pokroku. Neboť každý je povinen co nejpečlivěji oplakávat zlo, jehož se dopustil, odmítat ďábelská pokušení a postupovat od ctnosti ke ctnosti, aby tak mohl dojít do zaslíbené země (sv. Bonaventura, Trojí cesta)

Loď značí jeho tělo, které je zmítáno pokušeními démonů i vlastními vášněmi jako bouřemi. Chtíč vstoupil nejdříve kýlem, totiž zalíbením, které měl ve špatných myšlenkách. Jelikož nevzdoroval pokáním, ani díry neopravil pomocí hřebů zdrženlivosti, voda chtíče rostla den za dnem s jeho svolením. Když byla loď nasycena chlípností, voda zatopila a pohltila loď chtíčem, takže nemohl dosáhnout přístavu spásy (Brigita, Revelaciones I,13)

Bylo dovoleno navštěvovati odsouzence v žaláři. Také zrádce Elliot přišel a omlouval se, ale Kampian řekl mu: „Čiň pokání; navrat se do Církve katolické, a všecko bude ti odpuštěno.“ Zrádce neuposlechl; stav se jako udavač povrhelem u samých protestantův oddal se opilství a chlipnosti a byl v hospodské pranici zabit (František Ekert, Církev vítězná, sv. Edmund Kampián)

Městem útočištěm (Dt 19) je pokání, daleko od nás vzdáleno není, když všichni obléháme jeho brány (sv. Efrém)
Jak lehko lze nyní dosáhnout odpuštění hříchů! Židům uložil Hospodin oběti za hřích, a říkali mnozí: „Nemám beránka, nemám holubici, nemohu se hříchu zbavit.“ Nemáš holubici, hříšníku? Povzdechni, a bude ti to platit za oběť zápalnou“ (sv. Efrém)
Dej mi, ó Pane, abych splatil dluh svůj, jejž jinak zaplatit nemohu, leč z pokladnice tvé (sv. Efrém)
Hřešil jsem, a hojnější jsou hříchy mé nad písek mořský; neosměluji se očí vzhůru pozvednout a popatřit na výsost nebes. Bože spravedlivý a milosrdný, Bože velký a mocný, slyš muže hříšníka tuto hodinu ty, jenž jsi pravil skrze proroka: „Vyznej napřed hříchy své a budeš ospravedlněn“ (Iz 43). Hřešil jsem, Pane, hřešil jsem a pro rozkoš nicotnou věčné plameny za nic jsem pokládal. Zoufal bych, kdybych neznal tvé milosrdenství Pane, jenž nechceš smrti hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. Ženu hříšnici jsem viděl rozradostněnou, a tázána po příčině odpovídá: „Jdi k lékaři, a budeš uzdraven.“ Celníka jsem potkal a ptám se ho a on odpovídá: „Důvěřuj.“. Lotr kající stejně ode mne tázán mi dává stejnou odpověď, žena kananejská mne povzbuzuje: „Neustávej prosit a vytrvej“, a podobenství o ovci ztracené mne vzpružilo klesajícího pod břemenem hříchů, abych doufal v milosrdenství tvé, protože jsi přišel volat nikoli spravedlivé, nýbrž hříšníky k pokání (sv. Efrém)

Uznáváme, že Bůh dopustil toto pronásledování Církve kvůli hříchům lidí a zvláště kněží a hodnostářů. Boží ruka se vskutku neodtáhla, mohla by nás zachránit, ale hřích nás od Něho vzdaluje a brání nám, aby nás vyslyšel. Celé Svaté písmo nás učí, že chyby lidí mají svůj pramen v chybách kléru…Víme, že již dříve bylo také Svatým stolcem spácháno mnoho ohavností: prodávání posvátných věcí, porušování přikázání v takové míře, že se vše proměnilo v pohoršení. Nelze se divit tomu, že tato nemoc sestoupila od hlavy k údům, od papežů k prelátům. My všichni, preláti a hodnostáři, jsme zbloudili z cesty spravedlnosti. Již dlouhý čas nikdo nekoná dobro. Proto my všichni musíme chválit Boha a pokořit se před Ním. Každý z nás musí zpytovat svědomí a vidět, v čem padl, a musí se zpytovat ještě přísněji, než jak to udělá Bůh v den svého hněvu. Leží nám na srdci, abychom to konali, neboť celý svět žízní po nápravě (papež Hadrián VI., k delegátům císařského sněmu v Norimberku r. 1522)

Dělej pokání za slabost svého ducha, za to, že ho smysly odvádějí daleko od sebe sama. Když člověk cítí lítost nad tím, že je v modlitbě roztržitý…Boží dobrota ho dovede k vnitřní obnově tak, že se mu žádný protivník nepostaví do cesty (opat Izaiás, Asketikon 16)

Kdo se ospravedlňuje, ten se vzdaluje pokání (opat Izaiáš)

Kdo poznává svůj hřích, je větší než ten, kdo vrací život nějakému mrtvému. Kdo nyní pláče sám nad sebou, je větší než ten, kdo vyučuje celý svět. Kdo zná svou vlastní nedostatečnost, je větší než ten, kdo spatřil anděla. Kdo následuje Krista ve skrytosti a v pokání, je mnohem větší než ten, kdo se těší oblibě v Církvi (sv. Izák syrský)

Kánony stanoví návrat na dřívější stupně těch, kteří napřed zadostiučinili pokáním nebo patřičně vyznali hříchy. Opačně však ti, kteří nenapraví neřestné porušení, nenabývají ani stupně ani cti ani milosti společenství (Izidor S. biskupu Misianovi)

Poskytl jsem jí čas, aby se dala na pokání, ale nechce se obrátit a nechat smilnění. Hle, potrestám ji těžkou nemocí a ty, kteří s ní cizoloží, velikým soužením, nebudou-li dělat pokání za to, co s ní páchali, a její děti zahubím (apoštol Jan, Apokalypsa 2,21-22)

Když Jan Křtitel (vystoupil) na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy (sv. Jan Křtitel v evangeliu sv. Marka 1,4)

Pokání je potřeba v každém věku, platí pro mladé i pro staré, chtějí-li dosáhnout věčného života ve slávě: mladí totiž hrbí šíje pod jhem bujících vášní a staří musí napravit špatné sklony, na které si za dlouhou dobu navykli (Jan Moschos, Luh duchovní)

Podle obecné nauky Otců je pokání těch, u nichž není vidět žádná náprava, falešné a zavádějící. Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží! Když po těžkých hříších lehce obdržíš rozhřešení, pak se spoléháš na to, že i později tomu tak bude, a dále se boříš do svých poklesků. A naopak, kdyby ti tehdy bylo rozhřešení odmítnuto, byl by ses pozastavil, šel do sebe a přiznal svou morální ubohost a své neštěstí. Ale takto se tvůj život skládá z celé řady snadných rozhřešení a nových poklesků (sv. Jan Vianney, kázání)

Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání?… První cestou je odsouzení hříchů…(druhá): Nemyslet na křivdy utrpěné od nepřátel…(třetí): Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce…(čtvrtá): Budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc…(pátá): skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč…Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami (sv. Jan Z., homilie o pokušení ďábla)
Jsi-li bezbožný, vzpomeň na kajicího, pokorného publikána. Jsi li smilný, pozoruj ženu hřišnici v evangelium. Jsi-li vrah, obrať se ku Pánu s kajicím lotrem. Jsi-li vůbec veliký hříšnik, pomysli na Pavla, jenž pronásledoval Krista a potom stal se jeho apoštolem
Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán (sv. Jan Z.)

Hospodin je dobrý a milosrdný, nechce smrt hříšníků, ale pokání, je trpělivý a bohatý na slitování. Není netrpělivý jako my lidé, ale dlouho toužebně čeká na naše pokání. Jímá ho lítost nad každým zlem. To znamená, že jestliže se budeme kát ze svých hříchů, i on bude litovat svých hrozeb a nedopustí na nás to zlé, jímž nám hrozil (sv. Jeroným, komentář ke knize Joel)
Obrácení nepřichází nikdy pozdě. Vždyť kajici lotr dostal se přímo s kříže do ráje (sv. Jeroným)

Obzvláště se těším, při skonání že umřít nenechá bez pokání, to jest totiž cíl mého doufání i mého vzdychání v mém zpívání. Nechť se jak chce se mnou děje, ty, svatá Anno, jsi má naděje (Kancionál, píseň k svaté Anně Já jsem si vyvolil za ochranu; sloka je vypuštěna v kancionálu pro NOM)

Duše musí činit pokání rozvážně, to znamená, že musí dbát na to, aby svou horlivost spíše než na pokání soustředila na ctnosti (sv. Kateřina Sienská, Dialog 9)
Smrt a bolest totiž nepůsobí sama slza, nýbrž její původce, tedy neuspořádaná sebeláska srdce. Kdyby totiž srdce bylo uspořádané a žilo v milosti, byly by uspořádané také jeho slzy a nutily by mne, věčného Boha, abych se nad ním slitoval. Ale proč tvrdím, že tyto slzy působí smrt? Protože jsou prostředkem zjevujícím vám smrt nebo život, který máte v srdci…Nevýslovně vás miluji, a proto těm, kterým toto neprospívá uděluji nutkání svědomí, aby se odhodlali otevřít ústa a vyzvrátit hříchy ve svaté zpovědi (Dialog 94)
Ale této dokonalosti lze dosáhnout dvěma způsob. První se ubírají ti, kdo se věnují trestání svého těla a vykonávají tvrdé a velké pokání; a aby se jejich smyslnost nebouřila proti rozumu, zaměřují veškerou horlivost spíš na umrtvování těla než na zabití své vůle, jak jsem ti vysvětloval na jiném místě. Tito lidé přijímají pokrm ze stolu pokání a jsou dobří a dokonalí, jestliže jejich pokání vyrůstá ze mě a řídí se světlem umírněnosti, to je světlem opravdového poznání sebe i mne, a velkou pokorou, když se celou svou bytostí snaží připodobnit svůj úsudek mé vůli, ne vůli lidí (sv. Kateřina S., Dialog 99)

Proto zanechme všech marných a zbytečných starostí a držme se ctihodných pravidel, která nám byla předána, a hleďme si toho, co je před tváří našeho Tvůrce krásné, co je mu milé a příjemné (sv. Klement I., list do Korinta)

Kristus, kterého Otec posvětil, to je zasvětil, a poslal na svět, „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků“ (Tit 2,14), a tak skrze utrpení vstoupil do své slávy. Podobným způsobem kněží, posvěcení pomazáním Ducha Svatého a poslaní Kristem, umrtvují v sobě skutky těla a dávají se cele do služby lidem. Tak jsou schopni silou svatosti, kterou byli v Kristu obohaceni, vyrůst v dokonalé muže (II. Vatikánský koncil, PO 12)

Ty každému, kdo prosí, dáváš moudrost a rozum, hříšníka nepřehlížíš, ale dáváš mu možnost pokání (liturgie sv. Jana Z.)
Abychom zbývající čas našeho života prožili v pokoji a pokání, vyprosme si od Pána (liturgie sv. Jana Z.)
Pane Ježíši Kriste, jenž jsi, když svět ochládal, k roznícení srdcí našich ohněm své lásky na těle svatého Františka obnovil svaté jizvy svého umučení, uděl milostivě, abychom pro jeho zásluhy a na jeho přímluvy kříž stále nesli a vydávali ovoce pokání (římská liturgie, svátek jizev sv. Františka 17.9.)
Bože, jenž jsi vinou urážen, pokáním smiřován, na modlitbu lidu svého úpěnlivě prosícího milostivě pohlédni a metly svého hněvu, kterých jsme si pro své hříchy zasloužili, odvrať. Skrze… (liturgie římská, vstupní modlitba čtvrtek po Popeleční středě)
Všemohoucí a nejlaskavější Bože, jenž jsi žíznivému lidu vyvedl ze skály pramen živé vody, vyveď z tvrdosti srdce našeho slzy zkroušenosti, abychom dovedli oplakávat hříchy své a zasloužili si pro milosrdenství tvé obdržet jejich odpuštění. Skrze… (liturgie římská Za dar slz vstupní modlitba)
Podivuhodnou zbraní je modlitba a odříkání: držme se jí pevně a k Spasiteli volejme: „Hřešili jsme, Pane, ale konáme pokání, proto se smiluj nad námi.“ Přetrhejme všechna pouta, která nás váží k hříchu a odpusťme našim bližním, aby i nám byli odpuštěny naše viny: Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, veď nás bezpečně po cestách pokání. První stupeň pokání je utíkat před hříchem, odložit všechny náruživosti a slzami lítosti obmýt poskvrněnou duši. Ale pozoruj a viz, duše má, aby nebylo tvé pokání polovičaté, abys mezi tím, co slzy lítosti proléváš, nehověla skrytě tajným vášním a tak zas o Boha nedbalostí svou nepřišla; kráčej vytrvale ve stopách Kristových a nes za ním svůj kříž, abys k oslavenému jednou byla přidružena. Dej nám, Pane, klidně přeplout moře pokání, kde není bouří ani úskalí, a do přístavu slavného vzkříšení šťastně doplout, kde tě budeme velebit po všechny věky nekončící věčnosti (východní liturgie)

Protože žádal po odpadlých vážné pokání, stal se pravdymilovný papež trpkým nepřítelem všech bídáků. Odtud zlost a po nenávisti rozepře. Hádky, vzbouření, vraždy trhají zákony pokoje. Pro zločin jiného, který za dob pokoje Krista zapřel, byl Marcel ukrutností tyranovou vyhnán za hranice vlasti (nápis od papeže Damasa daný na hrob papeže Marcela I., mučedníka z roku 309)

Všichni zvěstovatelé pravdy a ti, kdo se stali služebníky Boží milosti, každý ve své době od počátku až po naše časy hlásali k našemu užitku spasitelnou Boží vůli; a ti všichni říkají, že nic není Bohu tak milé a drahé, jako když se k němu lidé obracejí s upřímnou kajícností. A že pokání je božštější než cokoli jiného, že je dokonce prvním a jediným znamením nekonečné Boží dobroty, to nám nejvíc chtěl ukázat sám ten, který je mocným Slovem Boha a Otce (sv. Maxim V., Epistula 11)

Mnich má každý večer a ráno skládat účty sám sobě: „Co z toho, co chce Bůh, jsem neudělal, a co z toho, co nechce, jsem udělal?“ Když sám sebe takhle zkoumá, dělá celý život pokání. Tak se má chovat mnich, tak žil abba Arsenios (mnich, neznámý)
„Dnes si ulev, pokání budeš dělat zítra“. Těmto myšlenkám neznámý poustevník odporoval: „Ne, pokání budu dělat dnes a zítra ať se stane vůle Boží
Netrap se, netrap se, Bůh ti pomůže, protože ses zarmoutil. Já se už kvůli tobě rmoutit nebudu. Za tebe jsem přece dal svou krev a tím spíše dám i lásku každé lidské duši, která dělá pokání (Kristus k pokání činícímu mnichu)
Kdo krade nebo lže, nebo kdo dělá jiný hřích, často hned při spáchání toho hříchu naříká nebo si to vyčítá, a tak přichází k pokání. Ten, kdo ve svém srdci udržuje zášť, ať už jí nebo pije, spí nebo chodí, stále jako by vytahoval zevnitř nějaký jed. Má totiž hřích zakořeněný v sobě, jeho modlitba se stává kletbou a veškerá jeho námaha nestojí u Boha za nic. A i kdyby pro Krista prolil svou krev, jeho modlitba nebude přijata (mnich, neznámý)

Bojím se, aby mě můj Bůh, až přijdu, zase u vás nepokořil a já abych nemusel naříkat nad mnohými, kteří se už dříve provinili, ale nedali se na pokání a nelitovali, že hřešili nečistotou, smilstvím a prostopášností (apoštol Pavel II Kor 12,21)
Či pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, trpělivosti a shovívavosti? Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce tak přivést k pokání? (list Římanům 2,4)
A tak tedy necháme stranou počáteční učení o Kristu a přistupme k nauce pro pokročilé. Nebudeme se přece zase vracet k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha,
k učení o omýváních a vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a odplatě na věčnosti. I to učiňme, je-li to vůle Boží. Komu se už dostalo světla, kdo okusil nebeských darů, kdo přijal Ducha svatého, kdo zakusil krásu Božího slova a moc budoucího věku -
a přesto přese všecko potom odpadl, takového člověka je nemožné pokáním znovu uvést do původního stavu: vždyť on znovu si křižuje Božího Syna a vydává ho v posměch (apoštol Pavel, list Židům 6,1-6)

Kristus Pán ukázal svou lásku k neposkvrněné Nevěstě nejenom usilovnou prací, a neustávající modlitbou, nýbrž také tím, že rád a s láskou za ni snášel své bolesti a úzkosti. “Když miloval své, až do konce je miloval” (Jan 13, 1) a jenom svou krví dobyl si své Církve (Skutky 20, 28). Vstupme tedy ochotně do těchto krvavých šlépějí našeho Krále, jak toho vyžaduje zabezpečení naší spásy. “Byli-li jsme vštípeni v něj co do podobnosti smrti jeho, zajisté budeme i co do vzkříšení” (Řím 6, 5) a “zemřeli-li jsme s ním, budeme s ním i žíti” (II. Tim 2, 11). To vyžaduje také pravá a účinná láska k Církvi a k duším, které tato pro Krista plodí. Neboť, ačkoli náš Spasitel hořkým utrpením a hořkou smrtí zasloužil své Církvi přímo nekonečný poklad milostí, přece se nám těchto milostí, z úradku moudrého Boha dostává toliko po částech; jejichž větší nebo menší hojnost bývá nemálo závislá také na našich dobrých skutcích, jimiž se na lidské duše svolává déšť takových nadpřirozených darů štědré dobroty Boží. Tento déšť nebeských milostí bude jistě velmi bohatý, budeme-li se nejen k Bohu vroucně modlit, zvláště, zúčastňujíce se zbožně a co možná denně eucharistické oběti, budeme-li se nejen snažit skutky křesťanské lásky o zmírnění utrpení strádajících, nýbrž také budeme-li dávat přednost nehynoucím dobrům před pomíjejícími statky tohoto světa, budeme-li kázní udržovati své tělo dobrovolným umrtvováním, odpírajíce mu nedovolené a ukládajíce mu co je mu tvrdé a drsné; a budeme-li konečně pokorně přijímat jako z ruky Boží strasti a bolesti tohoto nynějšího života. Tak podle svatého Pavla budeme doplňovat, co ještě schází z utrpení Kristova na těle svém, pro Tělo jeho, jímž jest Církev (Kolos 1, 24) (Pius XII., Mystici corporis)

Mám raději člověka, který zhřeší, a pak když pozná svůj hřích dělá pokání, než člověka, která ani nezhřešil, ani se nepokořuje. Ten první se totiž pokládá za hříšníka a ta myšlenka ho pokořuje, ale ten druhý se pokládá za spravedlivého a povyšuje se (Poimen)
Jestliže se člověk z celého srdce kaje a dále už ten hřích nedělá, Bůh ho přijme i za tři dny (Poimen)

Existuje mnoho osob, které konají skutky pokání, jež si samy zvolily, ale odmítají snášet nedostatky svého bližního, i když to je právě pokání, které si Bůh přeje, aby přijaly (sv. Robert Bellarmin)

Kdo tedy již uvěřil v Krista, ale dosud se pachtí po zisku lakomství, vyvyšuje se v pýše poct, plane žáry závisti, poskvrňuje se nečistotou chlípnosti, touží po úspěchu světském: ten zanedbává následovati Krista, v nějž uvěřil. Ten, komu jeho vůdce ukazuje cestu hořkosti, kráčí zajisté rozdílnou cestou, jestliže si žádá radostí a požitků. Postavme si tedy znovu před oči hříchy, jež jsme spáchali; uvažme, jak strašlivý soudce je přijde potrestat; uzpůsobme mysl k nářkům; náš život nechť na čas ztrpkne v pokání, aby za trest necítil trpkost věčnou (sv. Řehoř V. o neděli druhé po Devítníku)
Pláčem jsme zajisté vedeni k věčným radostem, jak nám to slibuje Pravda, jež praví: Blahoslavení lkající, neboť oni utěšeni budou. (Mt 5; 5.) K nářku však se dochází skrze potěšení, jak to dosvědčuje též Pravda slovy: Běda vám, kdož se teď smějete; neboť budete kvíleti a plakati. (Lk 6; 25.) Žádáme-li si tedy na konci cesty radosti odplaty, držme se na cestě trpkosti pokání (homilie 2)
Sestoupil tedy na lidi v ohni, nad Pánem však se objevil jako holubice, neboť své hříchy, jež Pán dobrotivě snášel v mírnosti, máme my sami v horlení pro spravedlivost bedlivě pozorovati a ustavičně je spalovati žárem pokání. Tak se tedy ukázal Duch nad Vykupitelem jako holubice, avšak na lidech v ohni, neboť čím více byla vůči nám zmírněna přísnost našeho soudce, tím více má býti naše slabost zanícena sama proti sobě (homilie 30)
A je mnoho těch, kdo slyší pokárání a přece odmítají navrátit se k pokání, a Bohu jsouce neplodní, zelenají se v tomto věku. Slyšme však, co připojuje pěstitel fíkovníku: Zdali by snad nepřinesl ovoce; ne-li, příště jej vytneš. Kdo zde nechce zmohutnět káráním k plodnosti, padne zajisté na místo, s něhož nebude moci povstati pokáním; a v budoucnosti bude vyťat, třebaže zde je ho vidět zelenat se bez plodů (homilie 31)
Hle, padli jsme již, nedovedli jsme státi, vězíme ve svých nešlechetných žádostech. Avšak ten, jenž nás stvořil spravedlivé, dosud čeká a vyzývá nás, abychom vstali. Otvírá klín své dobroty a chce nás skrze pokání přijmout k sobě. Pokání však nemůžeme konati důstojně, neznáme-li i povahu tohoto pokání. Konati pokání znamená zajisté i želeti spáchaných špatností i nepáchati to, čeho je třeba želeti. Neboť kdo něčeho želí a přitom se dopouští zase jiných věcí, buď dosud pokání jen předstírá nebo je nezná. Vždyť co prospěje někomu, jestliže oplakává hříchy smilství a přece dosud prahne vášněmi lakoty? Nebo co pomůže, lituje-li již vin hněvu, a přece ještě je spalován plameny závisti? Zdaleka však ještě nestačí, co jsme řekli - že totiž ten, kdo oplakává hříchy, nemá páchat oplakávané a kdo želí nepravostí, že se má bát dopouštět se nových nepravostí (homilie 34)
Něco jiného je totiž přinášeti ovoce pokání a něco jiného přinášeti důstojné ovoce pokání. Abychom mluvili ve smyslu důstojného ovoce pokání, je třeba věděti, že každému, kdo se nedopustil něčeho nedovoleného, je dáno právo užívati dovolených věcí a konati skutky pobožnosti tak, že nechce-li, nemusí opustiti věci světské. Jestliže však někdo upadl ve vinu smilství, nebo, což je horší, v cizoložství, má se vzdalovati dovoleného v té míře, v jaké se dopouštěl podle své paměti nedovoleného. Nemá totiž býti stejné ovoce dobrého skutku u toho, kdo se provinil méně, i u toho, jenž se provinil více, nebo u toho, kdo se nedopustil žádných špatností, jako u toho, kdo se dopustil jen několika, a u toho, kdo se provinil mnohými. Tím tedy, že se praví: Přinášejte ovoce hodné pokání, vyhovuje se svědomí všech, aby každý hledal tím větší zisk dobrých skutků, čím větší škody si způsobil proviněním (homilie 20)
Dědictví spravedlivých, jehož jsme nedosáhli životem, uchvaťme pokáním. Chceť od nás Bůh, abychom spáchali toto násilí (homilie 20)
Oddávejme se tedy nářku, uhasme pláčem a ovocem hodným pokání viny, jichž jsme se dopustili; čas nám daný k pokání nebudiž zmařen, neboť vidouce již mnohé uzdraveny od jejich nepravostí, zdali v nich nemáme záruku nebeského milosrdenství? (homilie 20)
Od rajské radosti nás odvádí rozkoš, do ráje nazpět vede kajícnost (sv. Řehoř V.)

Avšak Bůh zjevil mu, že křesťané pro veliké hříchy svoje budou vydáni v moc nepřátelských pohanů. Zarmoutil se z toho a nastoupil Servác pouť do Říma v té naději, že snad na hrobě apoštolů Petra a Pavla a na jejich přímluvu Bůh modlitby jeho milostivě vyslyší a hrozici zkázu od lidu svého odvráti. Přišel do Říma setrval Servác po tři dny i noci na hrobě sv. Petra ničeho nepoživaje a ustavičně vzývaje s pláčem knížata apoštolská o přimluvu, aby Bůh smiloval se nad křesťany a netrestal jich podle množství hřichův jejich. Když potom dlouhým modlením a bděním unavený Servác usnul, zjevil se mu sv. Petr a řekl: „Věz, že usouzeno jest, aby Gallie i sousední země pro veliké hříchy křesťanův uchváceny a popleněny byly od pohanů. Ty pak navrat se do vlasti a uspořádej svůj dům, neboť zemřeš a nespatřiš více očima svýma ohavnosti, jež páchati budou Hunnové.“ Touto zprávou byl svatý biskup převelice skličen, brzo však vzmužil se, odevzdal se úplně do vůle Boží a nastoupil cestu do vlasti. Tu rozloučil se dojemně se svými svěřenci oznámil jim hrozící trest Boží a napomenul je naposled, aby dali se na cestu kajicnosti. Hned potom odešel do Maastrichtu, dal si tu pořídit hrob, připravil se nábožně na smrť, a zesnul v Pánu dne 13. května 384 (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Servác)

Neopomínejte pokání, když jste se nebáli nejprve hřešit. Varujte se hříchu! Poroučím vás Bohu a jeho milosti. Budiž jméno Páně pochváleno (sv. Severin před smrtí)

Na konci povstane a všem odplatí, sešle odplatu na jejich hlavu. Těm, kdo činí pokání, dopřává návratu, a povzbuzuje ty, kdo ztrácejí vytrvalost. Obrať se k Hospodinu a zanech hříchů, pros ho a přestaň budit pohoršení. Navrať se k Nejvyššímu a odvrhni od sebe nepravost, měj ve velké nenávisti každou ohavnost (SZ, kniha Sirachovec 17,16-26)
Henoch se líbil Bohu a byl přenesen do nebes jako příklad účinného pokání pro všechna pokolení (Sir 44,16)

Důstojný Otče, myslela jsem, že bude milé naší Dobré Matce, když jí nabídnu 21. června k jejímu svátku korporál, purifikatorium a palu, aby měla radost, že vám to může k 29. poslat. Této Ctihodné Matce vděčím za zvláštní štěstí, že mohu být spojena s vámi apoštolskými pouty modlitby a umrtvování (sv. Terezie z L., dopis knězi)

Kát se je lkát nad něčím, co bylo dříve vykonáno…pokání, o kterém nyní mluvíme je ctnost nebo úkon ctnosti (sv. Tomáš. A., Summa teologická III,85)
Pokání je zvláštní ctnost
Pokání jako ctnost je částí spravedlnosti
Pokání, pokud je ctnost, je ve vůli
Úkon pokání vychází z otrocké bázně jako z prvého účinku…z bázně pak synovské jako z bezprostředního a nejbližšího původu
Pokání otvírá přístup ctnostem vypuzujícím hřích ctností víry, naděje a lásky, jež jsou přírodně dříve (III,85)
Pokáním jsou navráceny všechny ctnosti (III,89)
Pokud hnutí svobodného rozhodování v kajícím je silnější nebo chabější, potud dosahuje kajícník větší nebo menší milosti…kajícník někdy povstává ve větší milosti, než dříve měl, někdy pak ve stejné, někdy v menší (sv. Tomáš. A., Summa teologická III,89)

Dbej, abys měl srdce zkroušené a nalezneš zbožnost. Zkroušenost razí cestu k mnoha milostem, které však nevázaností svou rychle pozbýváme. Je opravdu divné, že se může člověk v tomto životě vůbec kdy oddat úplnému veselí, když pováží, že je zde jen jako ve vyhnanství, a když všude vidí tak mnohá nebezpečí pro svou duši (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,21)
Já pak jsem před tebou marnost sama a pouhé nic (Ž 38,6), člověk nestálý a slabý (NK III,40)
Mnozí putují na různá místa navštívit ostatků svatých a žasnou, když slyší vyprávět o skutcích, které svatí konali. Prohlížejí si nádherné budovy chrámů a líbají posvátné kosti svatých, ovinuté hedvábím a zlatem. A hle, zde na oltáři jsi přítomen u mne ty sám, Bože můj, jenž jsi svatý nade všechny svaté, Tvůrce lidí a Pán andělů. Pouhá zvědavost lidská pudí lidi k oněm věcem a i novota věcí neobvyklých vábívá je tam, ale konec konců nebývá z toho mnoho užitku pro nápravu, zvláště když se těkavé to přebíhání děje bez pravé zkroušenosti. Zde však jsi ve svátosti oltářní přítomen ty celý Bože můj, Ježíši Kriste, jenž jsi spolu i člověk. Kdykoli tě někdo přijme hodně a zbožně, pokaždé může takto dosáhnout hojného ovoce pro svou věčnou spásu (blahosl. Tomáš K, NK IV,1)

Jen tomu, kdo se zúčastní ze zbožnosti a s touhy osvobodit Boží Církev, a ne tomu, kdo je veden touhou dosáhnout slávy a peněz, bude cesta započítána jako pokání za hříchy (blahosl. Urban II., dekret k první křížové výpravě)

Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané. Dcero, modli se a vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem (sv. Veronika Giuliani, Deník III)

Jsi-li hříšník, nechává tě Bůh na živu, abys měl čas k pokání, ne k nedbání; jsi-li spravedlivý, abys v dokonalosti pokračoval, ne abys v horlivosti ochaboval (sv. Werrich)