10.1 všeobecně hlavní hříchy
Neboť odplata hříchu je smrt, dar Boží však (je) život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem (list Římanům 6,23)

Hlavní hříchy (neřesti, opak ctnosti) podle sv. Jana Kasiána a sv. Řehoře V. (Moralia in Job XXXI): Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost

Uděl nám, prosíme, Pane, abychom, spásonosnými posty vyučeni, také škodlivých neřestí se zříkali, abychom snáze dosáhli tvého odpuštení (liturgie římská, vstupní modlitba středy po 3. neděli postní)

Hlavní zlé náklonnosti jsou: Pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. Těmto sedmi hlavním zlým náklonnostem říkáme také „sedmero hlavních hříchů“. Tyto zlé náklonnosti v sobě cítit, není ještě hříchem, poněvadž jsou následkem dědičného hříchu v každém člověku. Někdo cítí tyto zlé náklonnosti v sobě více, jiný méně. Teprve ten se dopustí hříchu, kdo se nechá svést některou z těchto zlých náklonností a přestoupí přikázání Boží nebo církevní. Když se jedná o věc důležitou, dopouští se hříchu těžkého, jedná-li se o věc méně důležitou, dopouští se hříchu lehkého (katechismus kardinál Tomášek)

Vroucně tě, svatý, prosíme, ať v naše vášně, jejich vznět tělesná žádost nevnikne, nesvede mysl klamný svět. Ať nestrhne nás k hádkám hněv a břicho k poživačnosti, ať nebouří se chtíčem krev, nás neovládne lakomství. Ať v mysli ostražití jsme s tělem vždy neposkvrněným, ať s Kristem dnešek strávíme mu věrni celým srdcem svým (breviář, hymnus ranní chvály, 2. týden)

Neřesti se nazývají hlavními (pýcha, lakota, nestřídmost, hněv, lenost, smilstvo, závist), protože z nich nejčastěji vznikají jiné…nic nebrání, aby nějaké hříchy někdy vznikaly z jiných příčin (sv. Tomáš A., Summa teologická, I-II, 84)
Podle toho (přirozeného vztahu cílů) se nazývají hlavními ty neřesti, jejichž cíle mají nějaké prvotní důvody hýbat žádostí. Podle rozlišení těchto důvodů se rozlišují hlavní neřesti…dobro nezřízené sleduje marná sláva. Jiné je dobro těla, a to buď patří k zachování jedincem, jako pokrm a nápoj a toto dobro nezřízeně sleduje nestřídmost. K zachování druhu je soulož a toto dobro nezřízeně sleduje smilstvo. Třetí dobro je vnější, totiž bohatství a k němu směřuje lakota…To, že někdo utíká dobru pro nějaké spojené zlo, to se stane dvojmo: protože buď je to vůči vlastnímu dobru, a tak je netečnost, která se rmoutí z duchovního dobra pro spojenou tělesnou námahu. Nebo je to vůči cizímu dobru, a je-li to bez protivenství, náleží k závisti, která se rmoutí z cizího dobra, pokud brání vlastnímu vynikání nebo je s jakýmsi povstáním k pomstě, a tak je hněv (sv. Tomáš A., Summa teologická, I-II, 84)

10.2 Pýcha
Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí (kniha Přísloví 16,18)
Pýcha je láska k vlastní skvělé výjimečnosti (sv. Augustin, Sermo 364)
Neucházej se o tedy o nic světského, protože právě to představuje pýchu (sv. Augustin, k listu Jana)
Žena by slovům hadovým nebyla uvěřila, kdyby již v její mysli nebyla láska k vlastní moci a nějaká pyšná opovážlivost o sobě (sv. Augustin ke Gn VI)
Hlavní neřest přemohla Adama, učiněného z hlíny země k obrazu Božímu, cudností ozbrojeného, mírností spořádaného, jasností zářícího (sv. Augustin)
I Sol 2, 4: „Bohu jenž zkoumá srdce“ – sv. Augustin: Jak škodlivou sílu má milování lidské slávy, necítí než ten, kdo jí vypoví válku. Neboť ač je každému snadné nedychtit po slávě, když je odpírána, nesnadné je však se jí netěšit, když je podávána
Pýchou hynou největší schopnosti a mizí nadání (sv. Augustin)
Zjišťuješ, že i v pýše je chamtivost – člověk totiž překročil míru. Co to znamená být chamtivý? Postoupit za to, co postačuje (k Janovu listu)
Chamtivost je špatnou paní, protože ti brání konat dobro: je to špatná paní, špatně k tobě promlouvá. Co ti říká? „Uchovávej pro sebe, uchovávej svým dětem. Budeš-li mít nouzi, nikdo ti nic nedá. Nežij jen pro současnost: postarej se i o budoucnost“ (Sermo 86)
Člověk je pyšný, povyšuje se nad Boha, smrtelník se děsí smrtelníka, člověk nezná v bližním člověka. A protože se povyšuje, štípou ho blechy. Proč jsi tak nafoukaný? (sv. Augustin, Výklad Janova evangelia)

Sv. Bernard stanoví dvanáct stupňů pýchy: zvědavost, lehkomyslnost, nemístná radost, chlubivost, zvláštnůstkářství, drzost, opovážlivost, hájení hříchů, předstírané vyznání, odboj, svobodně hřešit, návyk
Začátek všeho hříchu je pýcha, která ne pouze anděla, nýbrž prvního anděla v ďábla proměnila (sv. Bernard)

Všechny neřesti prchají před Bohem, jediná pýcha se staví proti Bohu (Boethius)

Trestem pyšných je jejich pád (mnich Daniel)

Po Jonášově řeči pokořovaly přední ženy svou pýchu skrze pytlovinu pokání. Bylo to opravdové pokání, když se pyšné dámy oblékaly do pokoření (sv. Efrém, kázání o proroku Jonášovi a Ninive)

Aby byla odstřižena všechna pýcha a dychtění těla, na samém počátku povolání brzy po přijetí jsou jim vlasy ustřiženy až k uším (opat Heřman z Tournai)

Pán Ježíš k sv. Markétě Alacoque: „Má láska ustoupí konečně mému spravedlivému hněvu a potrestám pyšné duše, které se zcela oddávají pozemským věcem, mnou pohrdají a hledají to, co se mi protiví. Má svatost se postaví mezi mou spravedlnost a hříšníky, kteří v zaslepenosti zahynou – Markéta A. na to odpovídá: „Můj Ježíši, vylej na mne všechen svůj hněv a vyhlaď z knihy života raději mne než ty duše, které jsi tak draze vykoupil. Nepřestanu tě prosit o milost pro ně“

Jan Z. k Mt evang.: Ostatní neřesti mají místo ve služebnících ďáblových, marná sláva má místo také ve služebnících Kristových

Žalm 118: „Pyšní jednali nepravě ustavičně“ - „Největší hřích je pýcha“ (sv. Jeroným)
Žalm 18: „Očistím se od hříchu největšího“ - „To je od hříchu pýchy, která je poslední u vracejících se k Bohu a první u odstupujících“ (sv. Jeroným)

Pýcha se začíná jevit, když je někdo neposlušný, když baží po cti a chvále, když rád o sobě mluví, na sobě si zakládá a jinými pohrdá (katechismus kardinál Tomášek)

Pýcha je kořen, z něhož vyrůstá mnoho větví (sv. Kateřina S., Dialog 33)
Původcem a pokrmem pýchy je smyslná sebeláska, o níž jsem ti už říkal, že je základem tří sloupů neřesti a všech špatností, jichž se tvor může dopustit (sv. Kateřina S., Dialog 128)

Pýcha ďáblova obvykle padá před pokorou Kristovou (mnišská zkušenost)

Pýcha je milování vlastního vynikání (sv. Prosper, Výroky)

Mezi pyšnými ustavičně jsou sváry; ale rozvážní spravují se moudrostí (kniha Přísloví 13,10)

Ano násilně a surově vládnou ti, kdo se nesnaží své podřízené klidně a rozumně napravovat, ale snaží se je drsně a panovačně lámat. Naopak správné učení se již v myšlenkách naprosto rozhodně varuje zla pýchy (sv. Řehoř V., komentář ke knize Job)
Pyšní, ačkoli rozumem vnímají některé skryté věci, nemohou zakoušet jejich sladkost a byť věděli jak jsou, nevědí, jak chutnají
Čtyři druhy dokazují celou nadutost drzých: buď se domnívají, že mají dobro ze sebe, nebo věří-li, že jim bylo dáno shůry, myslí, že to dostali za své zásluhy nebo se vychloubají, že mají co nemají nebo v pohrdání ostatními žádají, uznání zvláštnosti toho, co mají (Moralia XIII)
Pýcha není nikterak spokojena zahubením jedné ctnosti, zvedá se proti všem údům duše a jako všeobecná a morová nemoc porušuje celé tělo (sv. Řehoř V., Moralia XXXIV)

Počátek lidské pýchy bývá odpad od Boha. Od svého tvůrce odvrací se srdce jeho, ježto počátek všelikého hříchu jest pýcha; kdo se jí přidrží, bude čišeti kletými činy, a podvrátí jej venkoncem. Proto bezectným činívá Pán shromáždění zlých, a ničí je dokonale.Trůny pyšných vládců zvrací (kniha Sirachovec 10,14-17)

Pýcha, která je žádostí vynikání, se klade jako počátek všeho hříchu (sv. Tomáš. A., Summa teologická I-II,84)
Pýcha je královnou a matkou všech neřestí (II-II,132)
Kdo chce překročit to, co je, je pyšný…je jasné, že pýcha je hřích (II-II,162)
Neřest, která je protilehlá pýše skrze nedostatek je blízká malomyslnosti, která je protilehlá velkodušnosti podle nedostatku…pýcha může podle vybočení být protilehlá podle různých pojmů i velkodušnosti i pokoře: pokoře totiž, pokud pohrdá poddaností, velkodušnosti pokud sahá nezřízeně po velkých věcech
K této povšechnosti pýchy náleží, že někdy mohou všechny neřesti vznikat z pýchy; nenáleží jí však, aby vždy všechny neřesti pocházely z pýchy
Kazatel 14: „počátek pýchy člověka je odpadnout od Boha“…kořen pýchy, že se člověk nepodrobuje Bohu a jeho pravdě…ráz smrtelného hříchu (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,162)

Ani celý svět nepřivede k pýše toho, koho si podmanila pravda a chválou celého světa se nezviklá, kdo všechnu svou naději pevně založil v Bohu (blahosl. Tomáš K., NK III,15)

Povstaň, Pane, ať pyšně nejásá člověk, před tvou tváří ať jdou pohané na soud! (žalm 9,20)

10.3 Závist
Kdo chce chvatně zbohatnout, závidě jiným, neví, že nouze na něj přijde (Přísloví 28,22)
Temno noci nezávidí, žluč nežárlí na pelyněk (Afraat)
Závist je pravý „ďábelský hřích“ (sv. Augustin, De disciplina christiana VII)
Za druhé je třeba uvažovat o ničemnosti závisti, která se rmoutí z cizího úspěchu, která se raduje z cizího protivenství a která je chladná vůči cizí bídě (sv. Bonaventura, Trojí cesta)

Neměli byste mít v ústech Ježíše Krista, ale srdcem toužit po světě. Kéž ve vás nepřebývá závist (sv. Ignác z A.)

Vedeme mezi sebou válku a je to závist, která ozbrojuje jedny proti druhým…Jestliže všichni tak zavile ničíme Kristovo Tělo, kam to dospěje? Pracujeme tím na jeho vysílení…Říkáme si, že jsme údy jednoho a téhož Těla, a požíráme se, jak by to činily šelmy (sv. Jan Z., homilie na 2 Kor. 27)

Závistivý nepřeje druhému pochvalu, úspěch, dar. Říká se, že na něho žárlí (katechismus kardinál Tomášek)

Navíc se z této neřesti (pýchy) rodí taková závist, že neustále hlodá pyšného člověka jako červ a nedopřává mu žádné opravdové dobro, ať to, které náleží jemu, nebo to, které náleží ostatním…Jak by mohli obětovat lásku, když jsou sžíráni závistí (sv. Kateřina S., Dialog 33)

Závist a řevnivost vyvrátila veliká města a beze zbytku zničila velké národy (sv. Klement I., list do Korinta)

Neshánějme se po slávě, není to k ničemu, nechovejme se k sobě navzájem vyzývavě, nebuďme mezi sebou závistiví (apoštol Pavel, Gal 5,26)
Někteří z nich hlásají Krista ze závisti a hádavosti, ale jiní zase z dobrých pohnutek (apoštol Pavel, Fil 1,15)

Miluj věci nebeské a mysli na věčnost, a pomine závist. Protože k pozemským věcem lneš a po nich toužíš mučí tě závist a je tvým vlastním katanem (sv. Petr Ch.)

Vedla nás stejná touha po vědění, tedy po něčem, co bývá předmětem největší závisti. Nám však byla jakákoli závist cizí, naopak, cenili jsme si horlivosti a snahy druhého (sv. Řehoř Naz., Oratio 43 s chválou na sv. Basila)

Často se stává, že bez ztráty lásky i nás obveseluje zhroucení nepřítele, i opět bez viny závisti rmoutí jeho sláva, když doufáme, že jeho pádem někteří šťastně vstanou, i se strachujeme, že jeho prospívání mnohé nespravedlivě utlačí (sv. Řehoř V., Moralia XXII.)
Ačkoli každou neřestí, které se dopouštíme, vlévá se do lidského srdce jed starého nepřítele, v této nepravosti (závisti) však vytřásá had celé svoje útroby a chrlí mor vštěpované zloby (Moralia V)
Závidět nemůžeme než těm, které v něčem považujeme za lepší sebe (Moralia V.)
Ze závisti se rodí zášť, nactiutrhání, pomluva, radost nad neštěstím bližního a nelibost z jeho štěstí (sv. Řehoř V., Moralia XXXI)

Ničemné jest oko závistivého; odvrací tvář svou a pohrdá dušemi (kniha Sirachovec 14,8)
Závist a hněv ukracují života, a starostlivost přivádí před časem stáří (kniha Sirachovec 30,26)

Jediná věc, kterou nikdo nezávidí, je poslední místo, a tedy jen toto poslední místo není marnost a trápení ducha (sv. Terezie z L., dopis)

10.4 Hněv
Lidé nešlechetní bouří město; ale moudří zuřivost uklidňují. Člověk moudrý, domlouvá-li se s hlupcem, hněvem ani smíchem nedojde slechu (Přísloví 29,8-9)
Odpověď vlídná krotí hněv; (ale) řeč tvrdá budí vztek (Přísloví 15,1)
Jednu obavu mám! Až k vám přijdu, abych vás nenalezl v tom stavu, v jakém bych nechtěl, a vy abyste neshledali, že já jsem vůči vám takový, jakého si mě nepřejete. To by se stalo, kdyby se ukázal svár, žárlivost, hněvy, nevraživosti, pomluvy, donašečství, nadutosti, bouření (apoštol Pavel II Kor 12,20)
Hněvivý člověk není milý Bohu, ani když vzkřísí mrtvého (Agaton)
Nemluv s hněvem, nezvyšuj svůj hlas (opat Antonín)
Ohledně ničemností musí uvažovat, jestli v něm nebují nebo někdy nebujela buď hněvivost, nebo závist, nebo zatrpklost, které činí duši ničemnou. Za prvé je třeba uvažovat o ničemnosti hněvu, který je obsažený v duši, v gestu, ve slově, nebo v srdci, na tváři, v hlase, nebo v pocitu, ve slově, ve skutku (sv. Bonaventura, Trojí cesta)

Učiň svou duši něžnou a mírnou. I lev tvého Já má strašné zuby a drápy a může všechno zničit, když ho nezkrotíš. Žádný lev, žádný had nedokáže tak rozhlodat vnitřnosti jako hněv, který tak činí ustavičně ocelovými drápy. Hněv škodí tělu i zdraví duše, ničí všechnu její sílu a činí ji neužitečnou (sv. Jan Z.)
Rozhněvaný člověk nezná slušnost (Jan Z., Výklad Janova evangelia)

Hněvivost projevuje, kdo je netrpělivý a nedůtklivý, kdo hned vyhrožuje a nadává (katechismus kardinál Tomášek)

Když tě tvůj bratr čímkoli poškodí, dokonce když ti vydloubne pravé oko, a ty se na něho rozzlobíš, hněváš se bezdůvodně. Jestliže tě však chce někdo odloučit od Boha, na toho se hněvej (Poimen)

Kdo se znepokojuje nebo se kvůli někomu trápí delší dobu, ba kdo uchovává zármutek nebo hněv i na jeden den, ten se bratří s démony (poustevník, neznámý)

Nebratři se s člověkem hněvivým, aniž obcuj s mužem prchlým, abys snad nenaučil se mravům jeho, a tak život svůj neohrozil (kniha Přísloví 22,24-25)
Člověk prchlivé povahy vzbuzuje sváry; a kdo se snadno rozhněvá, snadno hřeší (kniha Přísloví 29,22)

Tři stupně hněvu podle Řehoře V.: bez hlasu, s hlasem a hněv vyjádřený slovem podle Mt 5,22. Srdce zanícené ostny svého hněvu bije, chvěje se tělo, jazyk vypovídá, tvář hoří, zdivočí oči a nelze poznat známé: ústa sice tvoří křik, ale mysl neví, co mluví (Moralia V.)
Hněv odnímá rozumu světlo, když zmate zachvácenou mysl (Moralia V.)
Hněv zavřený mlčením, uvnitř mysli prudčeji plane (sv. Řehoř V. Moralia V.)

Hněv a zlost, obé jest ohavné, a (jen) člověk hříšný na nich lpí (kniha Sirachovec 27,33)

Hněv přihlíží k jednomu předmětu podle rázu dobra, totiž pomstě, kterou žádá; a k jinému podle rázu zla, totiž k člověku škodnému, na němž se chce pomstít. A proto je vášní nějak složenou z protivných vášní (sv. Tomáš. A., Summa teologická I-II,46)
Prodloužením hněvu je nenávist (I-II,46)
Hněv je hlavní neřest (II-II,158)
Dcery hněvu, které jsou „rvačka, nakvašenost mysli, potupa, křik, rozhořčení a rouhání“
Nedostatek vášně hněvu je neřestný, jako též nedostatek dobrovolného hnutí k potrestání podle soudu rozumu (II-II,158)

Rozhorli se spravedlivým hněvem na sebe a netrp pýchu! Ukaž se tak podřízeným a nepatrným, abys byl všem za podnož a všichni aby mohli po tobě šlapat jako po blátě na ulicích (blahosl. Tomáš K, Následování Krista III,14)

Přemáhej hněv a zanech záští, nezlob se, z toho roste jen zlo (žalm 36,8)

10.5 Lakomství
Boří svůj dům, kdo se žene za lakotou; ale kdo nenávidí úplatky, živ bude. Láskou a věrností smývají se hříchy; a bázní Páně se vzdaluje každý zlého (Přísloví 15,27)

Slyšíš boháči, co říká Pán? A ty nepřicházíš do chrámu, abys dal něco chudákovi, ale abys bral (sv. Ambrož)
Jsou lidé, kteří vědět žádají jen aby věděli, a to je zvědavost. Jiní vědět a znát se snaží, aby vědomostmi svými těžili bohatství a došli cti, a to je lakomství. Jiní se ale snaží poznat a vědět, aby sebe a jiné poučili a napravili, a to je láska (sv. Bernard)

Pryč od mamonu a hrabivosti! Nechte duši vládnout nad tělem! (sv. František z A., I. Vondruška, Životopisy sv.)
Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota (sv. František z A., Slova svatého napomenutí všem bratří)

Má-li někdo z vás v zahradě uschlý strom, což ho nevytrhne i s kořeny a nezasadí místo něj strom ovocný? Lakota je suchý strom - proč zabírá půdu? Vytni ji i s kořenem a na její místo zasaď ovocný strom almužny, která ti přinese ovoce života věčného (sv. Antonín P., kázání)

Bohatství je veliké božstvo současnosti. Všichni před ním padají na kolena, celé masy lidí mu instinktivně podléhají. Pro lid je měřítkem štěstí úspěch a úspěch je měřítkem váženosti…To vychází z přesvědčení, že kdo je bohatý, může všechno. Bohatství je tedy jednou z model naší doby, popularita druhou…Popularita, totiž to, že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví (což by se mohlo nazývat novinovým věhlasem), začala být považována za dobro sama o sobě, za svrchované dobro a také za předmět opravdového uctívání (blahosl. J.H. Newman)

Lakomství se projevuje, když někdo přílišně spoří a skoupě vydává na potřebné věci, nerad půjčuje a dává (katechismus kardinál Tomášek)

Tento hřích zabíjí duši a činí ji otrokem bohatství, takže se nestará o dodržování Božích přikázání. Lakomec nemiluje nikoho, leda svůj prospěch (sv. Kateřina S., Dialog 33)
…filosofové od sebe bohatství odvrhovali, protože chtěli dosáhnout poznání, a věděli, že by jim v tom bránilo. Ale tito chtějí učinit bohatství svým bohem. Je to vidět podle toho, že více litují ztráty bohatství a časných statků, než že ztratili mne, největší a nesmrtelné bohatství. Když se dobře podíváš, zjistíš, že z této nezřízené touhy a vůle po bohatství pramení veškeré zlo (sv. Kateřina S., Dialog 150)

Toho si totiž buďte dobře vědomi, že žádný smilník ani nečistý ani chamtivý - to je modloslužebník - nemá podíl v království Kristově a Božím (apoštol Pavel, Ef 5,5)
V jednání ať vás neovládá lakota, spokojte se s tím, co máte. Vždyť Bůh sám slíbil: ´Nikdy tě neopustím, nikdy že nenenechám bez pomoci´ (apoštol Pavel, list Židům 13,5)
Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravilo si mnoho bolestí (sv. apoštol Pavel I. Tim 6,10)

Jsem velmi smutný z Valenta, který se u vás kdysi stal knězem, že nechce přijmout určené místo. Proto vás napomínám: varujte se lakoty a buďte čistí a pravdiví. Chraňte se všeho zla. Kdo v tom sám sebe neovládá, jak může napomínat druhé? Kdo se neuchrání lakoty, poskvrní se modloslužbou, a bude považován za rovného pohanům, kteří neznají soud Páně. Což nevíme, že křesťané budou soudit svět, jak učí Pavel? (sv. Polycarp, list Filipanům)

Peněz některý člověk požívá, protože v nich staví poslední cíl, ale pokud je vztahuje k majetku, říká se, že je užívá (sv. Tomáš. A., Summa teologická I-II,16)
Kaz.10: Všechno poslouchá peněz. A podle toho je patrné, že chtivost bohatství je kořenem všech hříchů (I-II,84)
Hlavní se říká z hlavy…hlavní neřest je nejen původcem jiných, nýbrž je také řidičem a jaksi vůdcem jiných
Lakomství jako žádost peněz je hlavní neřest (II-II,118)
Zrada, podvod, klam, křivá přísaha, nepokoj, násilí a zatvrzelost vůči milosrdenství…dcery lakomství jsou neřesti, které z něho vznikají (II-II,118)
Marnotratnost je protilehlá lakomství (II-II,119)
Marnotratnost je hřích (sv. Tomáš A., Summa teolgická II-II,119)

Kdykoli člověk po něčem nezřízeně zatouží, již bývá znepokojen v nitru. Lidé pyšní a lakomí nemívají nikdy pokoje (blahosl. Tomáš K, Následování Krista I,6 – Nezřízené náklonnosti)

(Poutník před branou svatyně) „Pane, kdo smí být hostem ve tvém stánku, aneb kdo přebývat na tvé svaté hoře?“, (Bůh ústy proroka:) „Kdo žije bezvadně a koná spravedlnost: Ten, kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, s pomluvou na jazyku nepobíhá, nečiní žádné křivdy bližnímu svému, aniž hanu vznáší na své druhy; zlomyslníka kdo zavrhuje, ale váží si ctitelů Hospodinových; přísahy, kterou se zavázal bližnímu, neruší, kdo svých peněz na lichvu nepůjčuje, a proti nevinnému úplatků nebere. Kdo takto jedná, nebude viklat se na věky!” (žalm 14,1-4)

10.6 Obžerství (nestřídmost)
Noc pokročila, den pak se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblecme se v zbroj světla! Jako ve dne počestně žijme: ne v hodováních a opilství, ne v nemravnosti a nestydatostech, ne ve sváru a v závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, aby povstávaly hříšné žádosti! (list Římanům 13,12-14)
Známe nepřípustnost opilosti, při níž nemůžeme uniknout zločinu. Neboť čemu unikneme střízliví, v opilosti nevědomky podlehneme (sv. Ambrož, O praotcích )
Vidíme, že hříšné jednání úzce souvisí s opilstvím (sv. Ambrož, Eliáš a půst)
Kdokoli někdo požije více pokrmu nebo nápoje než třeba, věz, že to patří k malým hříchům (sv. Augustin, O očistci)
Nestřídmost projevuje, kdo je mlsný, v jídle nedočkavý nebo hltavý. Ví, že lihoviny jsou jed a přece po nich baží (katechismus kardinál Tomášek)
Takovému člověku se nedaří dodržovat třetí slib, totiž slib zdrženlivosti; plný břich se nepřátelí s čistou myslí, působí naopak nezřízenou horlivost a vede ke chtíči, takže člověk přechází od jednoho k druhému (sv. Kateřina S., Dialog 125)
Poživačnost je matkou smilstva (poustevník neznámý)
Víno mnoho pité rozdrážďuje, a působí hněv i mnohé pády. Hořkost duše jest víno mnoho pité (kniha Sirachovec 31,38)
Mezi dcery obžerství jsou počítány ty neřesti, které následují z nezřízeného potěšení pokrmem a nápojem…otupělost smyslu vzhledem k rozumu…nejapná veselost… mnohomluvnost… šaškovství….nečistota (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,148)
Ozbroj se mužně proti úkladům zlého ducha, kroť svou nestřídmost a snáze pak udržíš na uzdě tělesné chtíče (blahosl. Tomáš K, Následování Krista I,19)

10.7 Smilstvo
Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi (list Kolosanům 3,5-6)
Pokud někdo upadl hlouběji do neřesti nečistoty, tomu nebude stačit, když se vyhne pouze přímé příležitosti ke hříchu. Pokud se zároveň nebude snažit unikat dalším i vzdálenějším příležitostem k tomuto hříchu, snadno opět zhřeší. Nedopusť, aby tě zlý duch oklamal, že osoba, která tě svádí, je svatá. Často se totiž stává, že čím více je taková osoba zbožná, tím větší je i pokušení. Svatý Tomáš Akvinský k tomu poznamenává, že svatější osoby více přitahují. Takové pokušení pak začíná od ducha a končí v těle. Boží sluha otec Sertorio Caputo z Tovaryšstva Ježíšova říkal, že satan nejprve svádí k zamilování si ctnosti, pak osoby, a potom oslepuje a svádí k nečistotě (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Břicho a plodidla sousedí, aby se ze sousedství údů pochopilo sdružení neřestí (sv. Jeroným, list 98)
Kdyby některý bratr byl sveden zlým nepřítelem a dopustil se hříchu smilstva, ať úplně odloží řeholní oděv, který pro svůj ohavný zločin už stejně pozbyl, a ať je z našeho řádu zcela vyloučen. Potom ať koná pokání za své hříchy (srov. 1 Kor 5,5) (sv. František z A., Řehole O trestu za hřích smilstva)
Smilstvem se proviňuje ten, kdo není stydlivý v myšlenkách a pohledech, slovech anebo skutcích (katechismus kardinál Tomášek)
Prchej před smilstvem! – Svatý apoštol Pavel napomíná: „Prchejte před smilstvem! Každý (jiný) hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo, kdo však smilní, prohřešuje se proti svému tělu“ (I Kor. 6, 18). Proto Bůh tyto hříchy přísně trestává, také i různými nemocemi. Čím kdo hřeší, tím trestán bývá. Nemoci zaviněné hříchy proti mravní čistotě bývají někdy těžce zhojitelné a jejich smutné následky se někdy přenášejí i na potomstvo. Čteme o tom velmi výstražná slova v Písmu svatém: „Bůh do třetího a čtvrtého kolena stíhá syny za nepravosti otců“ (Ex. 20, 5). A tak hříšná radost plodí žalost. Varuj se každé příležitosti k těmto hříchům. „Od ducha smilného, vysvoboď nás Pane!“ (katechismus kardinál Tomášek)

Není jiného hříchu, který by se tomuto vyrovnal v odpornosti a který by tolik zbavoval člověka světla rozumu. Věděli to filosofové, nikoli díky světlu milosti, které neměli, ale protože jim světlo přirozeného rozumu ukazovalo, že toto je hřích, který nejvíce zatemňuje rozum (sv. Kateřina S., Dialog 32)

Od ducha smilného, vysvoboď nás Pane (litanie ke všem svatým)

Za pádem do smilstva často následuje beznaděj (neznámý poustevník)

Pokud jde o smilství a nečistototu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovují, jak se sluší na věřící (apoštol Pavel, list Efesanům 5,3)

Sv. Pius V. nařídil zrušit nevěstince. Úředníci namítali, že ubude mnoho daní a mnoho domů bude neobydlených. Odpověděl: “Copak má někdo říci, že apoštolská Stolice ochraňuje neřestné osoby a podporuje smilstvo? Jesliže nechtějí tyto osoby z města odejít, půjdeme my s celým dvorem papežským odtud.”
Tupost mysli povstává z nestřídmosti, slepota mysli z chlípnosti (sv. Řehoř V., Moralia XXXI)
Řehoř V.vypočítává mezi dcerami smilstva dvojí, co patří k pošetilosti, totiž „nenávist Boha a zoufání o budoucím věku“

Smilná žena se pozná podle vyzývavých pohledů, podle záblesku svých očí (Sir 26,9)
Dychtění po ženě a po obcování s ní ať se mě nezmocní, nevydávej mě nestoudnému chtíči (kniha Sirachovcova 23,6)

Dcerami nečistoty…Dan 13: „Krása tě oklamala a dychtivost vyvrátila tvé srdce“. To se uvádí jako zaslepenost mysli…ukvapenost…Dan 13 o nečistých starcích: „Odvrátili svůj smysl, takže nepamatovali na soudy spravedlivých“. To se uvádí jako nepozornost…nestálost…sebeláska, vzhledem totiž k potěšení, které nezřízeně žádá a jako protilehlá se uvádí nenávist Boha, jenž totiž zakazuje žádané potěšení…milování tohoto světa, ve kterém totiž někdo chce požívat rozkoše a jako protilehlé se uvádí odpor k budoucímu světu (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,153)
jednoduché smilstvo (mezi svobodnými) je smrtelný hřích (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,154)

10.8 Lenost
Lenivost uvádí v tvrdý spánek; a člověk liknavý musí lačnět (Přísloví 19,15)
Přání zabíjejí lenivého; neboť ruce jeho štítí se práce (Přísloví 21,25)
Zahálka je matkou všech neřestí (lidová a křesťanská zkušenost)
Dělej stále něco dobrého, aby tě ďábel nalezl zaneprázdněného (sv. Jeroným, list 125)
Krásný ráj není stvořen pro lenochy: pročež pracujme! (sv. Ignác ze Santia)
Kříž neberou líní, ale ti, kteří milují našeho Pána, který na něm zemřel (sv. Jan z Avily, dopis)
Lenost prokazuje, kdo ráno nechce vstávat na první zavolání, kdo se oddává zahálce, kdo své povinnosti koná ledabyle (katechismus kardinál Tomášek)
Zajdi si k mravenci, lenivý člověče, pozoruj cesty jeho a zmoudři; ačkoli nemá žádného vládce, dozorce ni poháněče, připravuje si v létě pokrm, shromažďuje si ve žni potravu. Dlouho-li, lenivče, budeš spáti, kdy (přece) vstaneš ze svého snění? Maličko (ještě) podřímeš, maličko pospíš, maličko složíš ruce v lůžku, i přijde na tebe jako kurýr bída, a nouze jako muž ozbrojený. Jestli se přičiníš, přijde jak studnice žeň tvá, a bída uteče daleko od tebe.
Zahálka je nepřítelkyní duše (Řehole sv. Benedikta, kap. 48.)
Rolník, jenž neobdělává půdu, škodí sobě a nikoli půdě (sv. Petr Ch.)
Váhavost a lenost, to Bůh nechce (poustevník neznámý)
Na mizinu přivádí ruka líná, ruka však přičinlivých obohacuje (kniha Přísloví 10,4)
Kamenem pokáleným házejí po lenochu, a každý mluví o jeho opovrženosti. Lejnem kravským házejí po lenochu, a každý, kdo se ho dotkne, otřepává ruce (kniha Sirachovcova 22,1-2)
Nikdy ani chvilku nezahálej, nýbrž něco čti nebo piš anebo se modli nebo rozjímej anebo dělej něco užitečného pro společné blaho (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,19)
Kdo mi vždycky a všude slouží a mě poslouchá tak pečlivě, jako se slouží světu a jeho pánům? Nuže styď se, služebníku líný a nespokojený, vždyť jiní jsou ochotnější k záhubě než ty k životu (Následování Krista III,3)
Přirozenost má ráda zahálku a pohodlí těla (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III,54)

10.9 Hřích prvotní
Žalm 68: „Co jsem neuchvátil, tehdy jsem navracel“ sv. Augustin: „Adam a Eva chtěli uchvátit božství a ztratili štěstí“
Marii jako Matce Boží přísluší svatost vylučující veškerou skvrnu prvotního hříchu. Tak svatá byla Panna Maria, neboť Bůh zajisté i co do přirozených i nadpřirozených předností takovou si stvořil Matku, jaká Jeho velebnosti příslušela (sv. Bernardin S., Pro festa V. M.)
Nalezla jsi, Panno nejsladší, milost nebeskou, poněvadž jsi hříchu prvotního byla uchráněna (sv. Jordan, Cont. de V. M.)

Prvotní hřích. – První lidé však byli svedeni zlým duchem a přikázání Boží přestoupili. Tím zhřešili a promarnili všechny tyto dary pro sebe i pro nás. Touto neposlušností ukázali první lidé, že nechtějí uznávat Boha za svého nejvyššího Pána a že mu nevěří. Byl to proto hřích těžký. Nikdo nemůže považovat hřích prvních lidí za pouhou maličkost. Kdyby někdo například potupně pošlapal státní vlajku, byl by velmi přísně potrestán, ne proto, že pošlapal kus barevného plátna, nýbrž proto, že tím potupil celý stát. Podobně těžký hřích prvních lidí nebyl jen v tom, že jedli zapovězené ovoce, ale především v tom, že se tím vzepřeli proti Bohu (katechismus kardinál Tomášek)

Pohleď na prvního člověka, a uvidíš příčinu, která ho zbavila poslušnosti, již jsem mu udělil já, věčný Otec: je to pýcha vycházející ze sebelásky a z touhy zalíbit se družce. Tato příčina mu odňala dokonalou poslušnost a zavinila neposlušnost, z níž vyplynula ztráta života v milosti a smrt; ztratil poslušnost a upadl do bahna a do velké bídy (sv. Kateřina S., Dialog 145)

Theotokos, Bohorodička Maria, společné útočiště všech křesťanů, byla první, jež byla vysvobozena z prvotního pádu našich prarodičů (sv. Ondřej K., homilie 4 o Narození Páně)

„Posvěcen je muž nevěřící skrze ženu věřící“(I Kor 7,14). Výklad sv. Richard od sv. Vavřince: Maria je ona věřící žena, jejíž vírou je nevěřící Adam zachráněn s veškerým svým potomstvem (De Laud. B.V.)

První hřích prvního rodiče, z něhož plynul hřích na všechny nebyla neposlušnost pokud je zvláštní hřích, ale pýcha, z níž postoupil člověk k neposlušnosti (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,105)
První hřích prvního člověka byla pýcha (II-II,163)
Hřích ženy (Evy) byl těžší než muže (Summa teologická II-II,163)

10.10 Hřích dědičný
Neboť všichni zhřešili a postrádají slávy Boží. Ospravedlněni pak bývají zdarma jeho milostí, protože jsou vykoupeni skrze Krista Ježíše (list Římanům 3,23-24)
Děda (Adama) jsem měl vznešeného a velmi slavného a pobýval blízko císaře (Boha Stvořitele). Děd svévolně pohrdl slávou, která mu byla císařem dána a za tento čin byl vyhnán. Odešel do cizí země (vyhnání z ráje) a zchudl. Tam mě také zplodil. Já tedy hledám dřívější dědovu čest a duchovním úsilím pěstuji moudrost, aby se mi povedlo získat ty výsady, jaké měl praotec Adam v ráji před pádem, a jiné cti se mi nepovedlo získat (sv. Cyril věrozvěst, Životopis)
Jak sv. Augustin anebo kdo výklad první knihy Mojžíšova napsal: Poněvadž ďábel je hlavou hříchu dědičného, potřela Maria tuto hlavu, neboť do duše Panny nevnikl ani stín podrobení se hříchu, proto vší skvrny prosta zůstala (sv. A. Liguori, Chvály mariánské)
Rodiče mají zvyk narození svých dětí slavně a s radostí slavit, ale spíše by jim příslušelo truchlit a kvílet, protože jejich děti se rodí nejen bez užívání rozumu a bez zásluh, nýbrž i dědičným hříchem poskvrněny a tudíž jako synové Božího hněvu k bídě a k smrti odsouzeny (opp.asc. 5.1 tom.5.p.2)
Sv. Řehoř podotýká, že by velezrádce rozhněvaného krále neusmířil, ale tím více popudil, kdyby k němu přišel a smíření žádal. Proto Maria byla vyvolena, aby mír obnovila mezi Bohem a lidmi a nesměla hříchem a vinou Adamovou poskvrněna před Boha předstoupit, nýbrž byla od Pána vší poskvrny viny uchráněna (sv. Alfons L., k litaniím loretánským)
Přijmi mne, nikoli z rukou Sářiných, nýbrž z rukou Marie Panny, aby to byla Panna neporušená, ale Panna, která milostí veškeré skvrny hříchu uchována zůstala (sv. Ambrož, k žalmu 118)
Kdo první pannu bez chyby stvořil, ten i druhou bez skvrny a viny (sv. Amphiloch, In S. Deip. Et Sim.)
Nákaza prvotní viny se jeví nejvíce v pohybu pohlavních údů, který není podřízen rozumu (sv. Augustin, O městě Božím XIV.)
I tvoji rodiče nesli Adamovo břímě. Je to přece ten Adam, kterému bylo řečeno: V potu své tváře budeš jíst chléb, s námahou budeš obdělávat zemi, ze které jsi byl vzat, trní a bodláčí ti bude plodit (sv. Augustin, homilie PLS 2)
Máme věřit, že Maria v okamžiku svého početí od Ducha Svatého novým způsobem posvěcení od hříchu dědičného byla vykoupena a obzvláštní milostí od něj byla uchráněna, ne jakoby hřích dědičný ji poskvrnil, ale aby ji neposkvrnil (sv. Bonaventura, De B.V. Sermo 2)
Je známo, že hříchem dědičným nebyla porušena (sv. Ildefons, Contra Disp. De Virgin. M.)
Bůh dal Panně Marii takové tělo a takovou duši, jak příslušelo té, jenž měla Boha přijmout ve své lůno, neboť svatý Bůh nemůže leč ve svatých přebývat (sv. Jan D., De fide orthod. I,4)
Následky prvotního hříchu. – První lidé po hříchu prvotním už nebyli svatí, to znamená: pozbyli milost posvěcující, ztratili právo na nebe a zasluhovali peklo. Už nebyli blažení, to znamená: pozbyli své pozemské štěstí, z ráje byli vyhnáni, jejich rozum se zatemnil a jejich vůle se naklonila ke zlému. Už nebyli tělesně nesmrtelní, to znamená: měli trpět a zemřít. Tyto následky přešly i na jejich potomky, na nás. Když otec přijde o svůj majetek, pozbývají ho s ním i jeho děti. Podobně Adam promarnil svěřené Boží dary nejen sobě, ale i nám. Proto každý člověk přichází na svět bez milosti posvěcující, to znamená s dědičným hříchem. Následkem hříchu dědičného „srdce lidské se kloní od mladosti k zlému“ (Gn. 8, 21). Kromě toho čeká nás na světě utrpení a nakonec musíme zemřít. Nejhorším následkem hříchu dědičného bylo, že žádný člověk se nemohl dostat do nebe.
Jediná Panna Maria zůstala uchráněna hříchu dědičného. Bůh to způsobil svou zvláštní milostí proto, že byla vyvolena za Matku Vykupitele světa. Na památku toho slavíme 8. prosince svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Poněvadž Panna Maria byla uchráněna dědičného hříchu, vyobrazuje se, jak šlape na hlavu pekelného hada, který svedl první lidi ke hříchu (katechismus kardinál Tomášek)

První světlo spočívá v tom, že všichni jste osvíceni v poznání nestálé povahy věcí tohoto světa, které všechny pomíjejí jako závan větru. Avšak nemůžete ji poznat, dokud nepoznáte svou porušitelnost a zvrácený zákon spjatý s vašimi údy, který vás táhne, abyste se vzpírali proti mně, svému Stvořiteli (sv. Kateřina S., Dialog 98)

Bože, jenž jsi Matku Jednorozeného v jejím Početí zázračně uchránil dědičné viny, dej, prosíme, abychom, chráněni její přímluvou, s čistým srdcem mohli na její slavnosti mít účast. Skrze… (liturgie římská, Svatvečer Neposkvrněného Početí Panny Marie)
Svátosti, jenž jsme přijali, Pane, Bože náš, nechť vyléčí v nás rány oné viny, od níž jsi Početí blahoslavené Marie jedinečně neposkvrněné uchoval. Skrze… (liturgie římská, postcommunio slavnosti Neposkvrněného početí P. Marie)

Maria nebyla dotknuta svůdným dechem hada (Origenes, homilie 2)

I kdyby člověk udělal nové nebe a novou zemi, nemůže se zbavit starostí (Poimen)

Od ženy stal se počátek hříchu, a skrze ni umíráme všichni (kniha Sirachovec 25,33)

Musí se říci, že podle katolické víry se musí držet, že hřích prvního člověka přešel na potomstvo ze vzniku. Proto i děti sotva narozené se nosí ke křtu, aby byly obmyty od nějaké nákazy. Opak však je pelagiánký blud, jak patrné z Augustina, v četných jeho knihách (sv. Tomáš. A., Summa teologická I-II,81)
Je nemožné, aby nějaké hříchy nejbližších rodičů, nebo i prvního rodiče, mimo první, byly ze vzniku převedeny
Musí se říci, že podle katolické víry se musí pevně držet, že všichni lidé, kromě jediného Krista, pocházející z Adama, z Adama přejímají prvotní hřích; jinak by všichni nepotřebovali vykoupení, které je skrze Krista; a to je bludné (I-II,81)
Původní spravedlnost byla odňata hříchem prvního rodiče…A proto všechny síly duše zůstávají jaksi zbaveny vlastního řádu, jímž jsou přirozeně zařízeny ke ctnosti (I-II,85)
Smrt a všechny následné tělesné nedostatky jsou jakési tresty prvotního hříchu
Rozumová duše, podle své neporušenosti, je přiměřená svému cíli, jímž je ustavičná blaženost; ale lidské tělo, které je porušitelné, bráno podle své přirozenosti, nějak je přiměřeno svému tvaru a nějak ne (I-II,85)
Odboj tělesné žádostivosti vůči duchu a také smrt a všechny tělesné nedostatky je trest za hřích prvních rodičů (II-II,164)
Každá žena totiž, která počne, musí snášet soužení a rodit s bolestí, mimo blahoslavenou Pannu, která bez porušení počala a bez bolesti porodila, protože její početí nepocházelo od prvních rodičů podle zákona přírody (sv. Tomáš. A., Summa teologická II-II,164)

Poklesla přirozenost lidská v prvním člověku Adamovi a porušena je hříchem (Řím 5,5), pokuta této viny přechází na všechny lidi (blahosl. Tomáš K, Následování Krista III,55)

Vždyť jsem už narozen s vinou, matka mě počala s hříchem (žalm 50,6)

10.11 Hřích lehký
Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, ale bezbožní v neštěstí zůstanou ležet (Přísloví 24,16)
Ve velkém nebezpečí žijí ti, kteří se nezneklidňují všedními hříchy a spokojí se s duchovní ochablostí. Nepřemýšlejí nad tím, jak se z ní osvobodit. Nemluvíme tu o hříších všedních, spáchaných z důvodu obvyklé lidské slabosti, jako jsou: zbytečná slova, různá vnitřní podráždění, malá zanedbání a jim podobné. Mluvíme tu o všedních hříších, které jsou zcela dobrovolné, zvláště když se opakují. Svatá Terezie napsala: „Kéž nás Pán ochrání před hříchem, před kterým se máme mít na pozoru.“ (sv. Alfons z L., Návod k dobrému životu)
Menší hřích „chce-li kdo lichotit nějaké vyšší osobě buď svévolně nebo z nutnosti“ (sv. Augustin, Řeč o očistci)
Dokud člověk žije v těle, nemůže se úplně vyhnout hříchu, byť i jen lehkému. Přesto nesmíš tyto hříchy zlehčovat, i když se jim říká lehké. Považuješ je za nic, když je vážíš, ale jaká hrůza, když je počítáš! Mnoho lehkých věcí, dají-li se dohromady tvoří jednu těžkou. Mnoho kapek naplní řeku a mnoho zrnek tvoří hromadu. Jaká naděje tedy zbývá? Především jdi ke zpovědi (sv. Augustin, In epistulam Johannis ad Parthos tractatus 1)

Varuj se i každého lehkého hříchu! „Není maličkostí Bohem pohrdat v malých věcech“, praví svatý Jeroným. Lehkým hříchem samotná milost posvěcující sice neubývá, neochabuje ani nevlažní, ale ochabuje a vlažní člověk ve spolupůsobení s milostmi pomáhajícími. Kromě toho může Bůh za lehké hříchy ubrat milostí pomáhajících v jejich počtu a síle. Následkem všeho toho je člověk již méně chráněn před těžkým hříchem a tím před ztrátou milosti posvěcující. V tom je největší nebezpečí lehkých hříchů. Není proto správné říkat o lehkém hříchu: „Vždyť je to jen lehký hřích!“ Písmo svaté hovoří velmi výstražně: „Kdo za nic nepokládá maličkosti, pomalu hyne“ (Přísl. 19, 1) (katechismus kardinál Tomášek)

Uč se ode mne, neboť jsem svatý učitel a učím svatosti. Jsem čistý a nemohu trpět ani nejmenší chybičky (Pán Ježíš sv. Markétě Alacoque)
Kéž bychom poznali, jak velice škodíme své duši! Dobrovolnými chybami ji připravujeme o nesčetné milosti a vydáváme se v jisté nebezpečí. Pán odnímá duši svou přízeň a nevyslýchá její modlitby ani prosby těch, kteří se za ni modlí, dokud se zdráhá poslouchat jeho hlas a dokonale se k němu neobrátí (sv. Marie Markéta A.)

Vzpomínka na mé chyby mě pokořuje, má mě k tomu, abych se nikdy neopírala o svou sílu, která je jen slabostí. Ale ještě víc mi tato vzpomínka mluví o milosrdenství a o lásce. Když hodíme své chyby s dětinnou důvěrou do sžíravé výhně Lásky, jak by neměly být nenávratně spáleny? (sv. Terezie z L., dopis)

Kdo však hřeší bez odvrácení od Boha, nezřízenost je ze samé povahy hříchu napravitelná, protože je zachován původ, a proto se nazývá hřešícím všedně, protože nehřeší tak, že zasluhuje trestu bez konce (sv. Tomáš. A., Summa teologická I-II,72)
Jestliže se vůle zaměří na nějakou věc, která sama sebou odporuje lásce, jež nás směruje k poslednímu cíli, už tím se hřích stává smrtelným…ať už je namířen proti Boží lásce, jako např. rouhání, křivá přísaha, nebo proti lásce k bližnímu, jako např. vražda, cizoložství. Když se vůle hříšníka obrátí k nějaké věci, která v sobě nese nepořádek, ale není namířena proti lásce k Bohu nebo bližnímu, je to hřích všední, jako např. prázdná slova, nevhodný smích (I-II, 88)
Trojí stupeň podezření. První totiž stupeň je, že člověk z lehkých známek začne pochybovat o něčí dobrotě. A to je lehký a všední hřích…I Kor 4,5: “Nesuďte předčasně“ (II-II,60)
Ti, kteří jsou v tomto životě dokonalí, se nazývají v mnohém chybující podle všedních hříchů, které následují ze slabosti přítomného života (II-II,184)
Hříchem všedním se zpomaluje cítění člověka, aby se nenesl hbitě k Bohu (III,87)
Horlivost lásky účinkově zahrnuje ošklivení všedních hříchů
Kdykoli se znovu vlévá milost, odpouštějí se všední hříchy
Všední hříchy se odpouští Eucharistií, posledním pomazáním a vesměs skrze všechny svátosti NZ, v nichž se uděluje milost. Za druhé, pokud jsou s hnutím ošklivosti hříchů…všeobecné vyznání hříchů, bití v prsa a modlitba Páně přispívají k odpouštění všedních hříchů…hnutí uctivosti k Bohu a k věcem božským. A tímto způsobem biskupské požehnání, pokropení svěcenou vodou a kterékoli svátostinové pomazání, modlitba v posvěceném kostele a podobné věci působí odpuštění všedních hříchů
Kdo je ve smrtelném hříchu postrádá Boží milost a není mu odpuštěn žádný všední hřích (sv. Tomáš. A., Summa teologická III,87)

Kdo se nevaruje malých chyb, upadá pomalu do větších (Sir 19,1) (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,25)

Já pak mám až příliš blízko k pádu, stále mám svou bolest před očima (žalm 37,19)
Kdybys, Pane, dbal na viny, kdopak, Pane, obstojí? (žalm 129,3)

10.12 Hřích těžký
Druhého dne pravil Mojžíš lidu: Zhřešili jste převelikým hříchem; vystoupím k Hospodinu, budu-li ho moci jakým způsobem uprosit za váš zločin. Navrátiv se tedy k Hospodinu, řekl: Prosím, zhřešil lid tento hříchem převelikým, udělav si zlaté bohy. Buď jim tuto vinu odpusť, nebo – neučiníš-li toho – vymaž mne ze své knihy, kterou jsi napsal. – Hospodin mu odpověděl: Kdo proti mně zhřešil, toho vymažu ze své knihy (Exodus 32,30-33)
Nezůstane můj dech v lidech, protože jsou tělesní, praví Písmo. Tím Bůh ukazuje, že tělesnou nečistotou a pádem do těžkého hříchu se ztrácí milost Ducha Svatého (sv. Ambrož, O svátostech)
Jestli se dopustíš nějakého hříchu, okamžitě ho lituj a zjednej nápravu. A jestli je to těžký hřích, běž co nejrychleji ke zpovědi (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)

Těžký hřích ničí všechnu zásluhu ctností (sv. František S., O lásce k Bohu XI)

Kdy se lidé zpovídají špatně? Za prvé tehdy, když ze studu nebo ze strachu dobrovolně skrývají své hříchy, zamlčují souvislosti nebo umenšují počet těžkých hříchů (sv. Jan Vianney, kázání)

Kdo žije v těžkém hříchu je mrtev pro nebe. Proto říkáme těžkému hříchu také smrtelný. Jak trestuhodný je těžký hřích poznáváme z toho, jak Bůh potrestal pyšné anděly, naše prarodiče, z pekelných trestů a zvlášť z toho, jak mnoho trpěl Pán Ježíš za naše hříchy, i z utrpení Bolestné Matky pod křížem.
Když se někdo dopouští častěji téhož hříchu, pak se tento hřích stává jeho zlým návykem. Jestliže některý zlý návyk tak zesílí, že se člověk stává jeho otrokem, pak z toho vzniká náruživost. Kdo při tom odpírá Boží milosti, nechce se polepšit a pokračuje dále v těžkém hříchu, stane se zaslepeným, zatvrzelým hříšníkem a konec takového bývá hrozný (katechismus kardinál Tomášek)

Kdo chce vykonat nějaký zázrak, aniž by to čas a okolnosti vyžadovaly, ten se dopouští těžkého hříchu, neboť pokouší Boha (sv. Terezie Benedikta, Věda kříže)

Jsem zcela vašeho názoru, že božské Srdce je víc zarmouceno tisíci malých nešetrností svých přátel nežli těžkými vinami, kterých se dopouštějí lidé světa (sv. Terezie z L., dopis)

Hřích, který je proti samé podstatě člověka, jako vražda, je těžší než hřích, který je ve věcech zevnějších, jako krádež; a ještě těžší je hřích, který se páše bezprostředně proti Bohu, jako nevěra, rouhání a takové…odlišnost tíhy se bere od předmětů (sv. Tomáš A., Summa teologická I-II,73)
Výsměch je těžkým hříchem, a tím těžším, čím větší úcta náleží osobě, které se vysmívá. Proto nejtěžší je vysmívat se Bohu a těm, kdo jsou Boží, podle Iz 37: „Komu ses vysmíval, a komu ses rouhal? A proti komu jsi pozdvihl svůj hlas? Proti svatému Izraele…“ druhé místo má výsměch rodičům…Přísl. 30: „Oko, které se vysmívá otci a pohrdá porodem matky, nechť vyklovou havrani u potoků a pozřou je mláďata orlice”…Job: „Vysmívají se prostotě spravedlivého“. Tento výsměch je velmi škodlivý, protože brání lidem, aby konali dobro, podle Řehoře V.: „Kteří vidí ze skutků druhých vznikat dobro, ihned je vytrhávají rukou morového výsměchu“ (II-II,75)

Divím se a hrozím se nadmíru, že může někdo jít v smrtelném hříchu na lože, nevzbudí lítost a neví, zda se dočká rána (blahosl. Tomáš K.)

Bezbožní vesměs však dojdou zkázy, potomstvo hříšných vyhyne (žalm 36,38)

10.13 Hřích smrtelný
Uvidí-li kdo, že jeho bratr se dopustí hříchu, který nevede k smrti, ať se za něho modlí, a Bůh mu dá život - těm totiž, kteří nehřeší k smrti; je i takový hřích, který vede až k smrti, ale neříkám, aby se za takového hříšníka někdo modlil (apoštol Jan, první list 5,16)
Nejmilejší dcero, chci, abys věděla, že bílá barva lépe vynikne vedle černé a černá vedle bílé, než kdyby byla každá zvlášť…Chci také, abys věděla, že při poznávání ctnosti a neřesti tito lidé velmi jasně vidí dobro plynoucí ze ctnosti a trest padající na toho, kdo ležel v temnotách smrtelného hříchu (sv. Kateřina S., Dialog 132)
Svaté Přijímání se jinak nazývá také nebeský chléb. Jako chléb pozemský udržuje život těla, tak svaté Přijímání udržuje život duše. Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život (Jan 6,53). Tomu, kdo často jí tento chléb, je slíben věčný život: Kdo jí tento chléb, žít bude navěky (Jan 6,51). Proto Tridentský koncil nazývá svaté Přijímání lékem, který nás osvobozuje od všedních hříchů a chrání před smrtelnými hříchy. Rozhodni se tedy, že budeš chodit ke svatému Přijímání alespoň jednou týdně a že je nikdy z jakéhokoli důvodu nezanedbáš. Nic totiž není důležitější než věčný život. A navíc, čím víc jsi přítomný ve světě, tím více potřebuješ pomoc, neboť tím větší jsou i pokušení, která na tebe čekají. (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)

Pokud sobeckost zabila lásku k Bohu, pak jsme ve stavu smrtelného hříchu; když však Boží láska žije a kraluje v našich duších, činí je odhodlanými neurazit Ho smrtelně, a jsou tak ve stavu milosti (sv. Jan z Avily, dopis)

Nikdy nebyl žádný zavržen proto, že udělal příliš mnoho zlého, ale mnozí jsou v pekle pro jediný smrtelný hřích, kterého nechtěli litovat (sv. Jan Vianney)

Každý hřích je nečistotou duše, ale modlářství nejvíce (sv. Jeroným Glossa k Lev. 15 o nečistotě ženy, trpící krvotokem)
Mt 7,3 „Co vidíš stéblo“ atd. sv. Jeroným: „Mluví o těch, kteří ač drženi proviněním smrtelného zločinu, menší hříchy bratřím neprominou“

Smrtelný hřích nemůže být zároveň s ctnostmi vlitými, může však být zároveň s ctnostmi získanými. Ale všední hřích může být zároveň i s ctnostmi vlitými, i se získanými (sv. Tomáš. A., Summa teologická I-II,72)
Když je duše nezřízená skrze hřích až k odvrácení od posledního cíle, totiž Boha, s nímž jsme spojeni láskou, tehdy je hřích smrtelný (I-II,72)
Kdyby si lidé navzájem všude kradli, zahynula by lidská společnost. Proto krádež, jako odporující lásce je smrtelný hřích (II-II,66)
Nadávka nebo pohana ve svém pojmu obnáší nějaké zneuctění, směřuje-li úmysl mluvícího k tomu, aby někdo slovy, která pronáší, druhému vzal čest, to vlastně a o sobě je říci nadávku nebo pohanu. A to je smrtelný hřích, neméně než krádež nebo loupež. Neboť člověk miluje svou čest ne méně než drženou věc (II-II,72)
Skutky vykonané v lásce se nazývají umrtvené následujícím smrtelným hříchem (sv. Tomáš. A., Summa teologická III,89)

Bezbožný posedlý jest nepravostí, bázeň Boží nic není v očích jeho (žalm 35,1)
Nepřijdou k rozumu, kdo pášou křivdy, kdo můj lid hltají jako kus chleba, k Pánu se nikdy neobracejí?Třesou se strachy, kde není proč bát se: rozmetá Bůh plány bezbožníků, upadnou v hanbu, sám Bůh je svrhne (žalm 52,5-6)

10.14 Hříchy do nebe volající
Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak patrno z jejich křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je (Geneze 18, 20-21)
Bratrovražda (Abel), zvrácená sexualita (Sodoma), útisk národa (Izrael v Egyptě), útisk bezbranných (sirotka, vdovy, cizince), nevyplácení mzdy (hříchy do nebe volající podle katechetická tradice)
Kain svému bratru řekl: „Pojďme na pole!“ A když byli na poli, Kain se na svého bratra Ábela vrhl a zabil ho. „Kde je tvůj bratr Ábel?“ zeptal se Kaina Hospodin. „Nevím,“ odpověděl. „Jsem snad strážcem svého bratra?“„Cos to udělal?“ řekl mu Bůh. „Slyš, krev tvého bratra ke mně volá ze země! Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem.“ (Geneze 4,8-12)
Později ale v Egyptě nastoupil nový král, který nezažil Josefa. Ten řekl svému lidu: „Izraelský lid je pro nás příliš veliký a mocný! Pojďme si rozmyslet, co s nimi, aby se nerozmnožili ještě více! Kdyby vypukla válka, mohli by se přidat k našim nepřátelům a odejít ze země!“ Ustanovili tedy nad nimi dozorce, aby je utiskovali robotou, a izraelský lid pro faraona vystavěl zásobovací města Pitom a Rameses. Čím více jej však utiskovali, tím více rostl a tím více se rozmáhal. Egypťany jímala z Izraelitů hrůza, a tak je začali nemilosrdně zotročovat. Ztrpčovali jim život těžkou dřinou s hliněnými cihlami i všemožnou dřinou na poli. Do vší té dřiny je nemilosrdně nutili. Egyptský král tehdy řekl hebrejským porodním bábám (z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Pua): „Až budete Hebrejkám pomáhat při porodu, dávejte pozor, jakého jsou pohlaví: když to bude syn, zabijte ho, když to bude dcera, nechte ji žít (Exodus 1,8-16)
Nevykořisťuj nádeníka, chudého a potřebného, ať už je to tvůj bratr anebo se do některého města ve tvé zemi přistěhoval. Každý den ještě před západem slunce mu vyplať mzdu. Vždyť je chudý, závisí na tom jeho život! Jinak bude kvůli tobě volat k Hospodinu, a budeš mít hřích. Rodiče nemohou platit životem za své děti ani děti za své rodiče. Každý zaplatí životem za svůj vlastní hřích. Nepřekrucuj právo přistěhovalce ani sirotka a nezabavuj roucho vdově. Pamatuj, že jsi byl v Egyptě otrokem a že tě odtud Hospodin, tvůj Bůh, vykoupil. To proto ti přikazuji, abys činil tyto věci (Deuteronomium 24,14-18)
Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří dřeli na vašich polích! Volání ženců došlo sluchu Hospodina zástupů! Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už nastávala řež (list Jakubův 5,4-5)
Které jsou hříchy do nebe volající? – Jsou to hříchy, o kterých říká Písmo svaté, že volají do nebe o pomstu, to je, že přímo vyzývají Boha, aby takového hříšníka potrestal. Hříchy do nebe volající jsou:
1. Úmyslná vražda.
2. Sodomský hřích. Je to hřích proti 6. Božímu přikázání, kterého se dopouštěli v městě Sodomě.
3. Utiskování chudých lidí, vdov a sirotků
4. Zadržování nebo zkracování mzdy dělníkům (katechismus kardinála Tomáška)

10.15 Cizí hříchy
Na nikoho nevkládej ukvapeně ruce. Nesmíš mít účast na cizích hříších. Uchovej se čistý (apoštol Pavel, první list Timoteovi 5,22)

Tu přišel Hospodin, zastavil se, a volal jako prve: „Samuele, Samuele!” I řekl Samuel: „Mluv, Hospodine, nebo slyší služebník tvůj.” Řekl tedy Hospodin Samuelovi: „Hle, já učiním věc v Israeli, že každému, kdo o ní uslyší, zníti bude v obou uších. Toho dne vykonám proti Helimu vše, co jsem mluvil o domu jeho, od počátku až dokonce. Oznamuji mu totiž, že jsem odsoudil dům jeho na věky pro (tu) nepravost, že věděl, jak nešlechetně činí synové jeho, a netrestal jich. Proto přisahal jsem domu Heliovu, že nebude na věky smyta nepravost domu jeho obětmi ni dary (první kniha Samuelova 3,10-14)
Cizího hříchu se dopouští:
1. kdo jinému ke hříchu radí
2. kdo jinému hřích přikazuje;
3. kdo ke hříchu jiného svoluje
4. kdo jiného ke hříchu navádí
5. do hřích jiného vychvaluje
6. kdo ke hříchu jiného mlčí
7. kdo hřích jiného netrestá ač je k tomu povinen
8. kdo bere podíl na hříchu jiného
9. kdo hřích jiného hájí (katechismus kardinál Tomášek)

Těmito oběťmi usmířen, Pane, uděl, abych, kteří prosíme za vysvobození z provinění vlastních, nebyli tíženi cizími. Skrze… (liturgie římská, secreta sobota po 2. neděli postní)