O jiných odpustcích se můžeš dočíst v knize kněze Vivy. Hleď pak, kdo jmenované odpustky chceš získat, vzbudit dokonalou lítost, aby takto jich schopným ses stal (sv. Alfons L., Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)
Odpustky jsou plné klasy, po nichž budeme v zimě (v očistci) hladovět (sv. Jan Vianney)
Musíme Bohu také děkovat za všechny odpustky, která nás očišťují od našich hříchů. Bohužel se na to málo dbá. Ale na konci svého života budeme litovat (sv. Jan Vianney, kázání)
Co znamená: Získat odpustky? Získat odpustky znamená: Po odpuštění hříchů získat ještě odpuštění časných trestů, které zbývají za tyto hříchy.
Od koho má Církev moc udělovat odpustky? Moc udělovat odpustky má Církev od Pána Ježíše, který řekl apoštolům: „Cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 18, 18)
Poklad Církve: Jako u soudu lze se někdy vyhnout trestu na svobodě složením určité částky peněz, tedy pokutou, podobně je možné se vyhnout i Božím trestům, když je vyvážíme dobrými skutky neboli za ně dostiučiníme, pokud ovšem Bůh takovou náhradu přijme. Pán Ježíš svým utrpením dal takovou náhradu za naše hříchy i za tresty za ně zasloužené, že lze jimi vyvážit hříchy i tresty všech lidí na celém světě. K tomu přistupuje ještě dostiučinění Panny Marie, mučedníků a jiných světců. Všechny tyto zásluhy jsou nevyčerpatelným pokladem Církve. Správci tohoto pokladu jsou papež a biskupové a mohou z něho přidělovat odpustky věřícím, aby nemuseli trpět všechny zasloužené časné tresty za hříchy. Odpustky neruší Boží spravedlnost, protože při nich Bůh dostává náhradou dostiučinění z pokladu Církve.
Odpustky plnomocné a neplnomocné: Papež může za nějaký dobrý skutek prominout časné tresty Boží úplně; to jsou odpustky plnomocné. Když papež nebo biskup promíjí časné tresty Boží jen částečně, jsou to odpustky neplnomocné. Skutečně získá plnomocné odpustky pouze ten, kdo dosáhl odpuštění všech hříchů, i všedních, a k žádnému hříchu, ani všednímu, nelne. Podmínky k získání odpustků: K získání odpustků je třeba, abychom byli v posvěcující milosti, abychom měli úmysl: Chci odpustky získat a abych přesně vyplnil předepsané podmínky (katechismus sestavený kardinálem Tomáškem)

Kán. 996 § 1. K tomu, aby byl někdo zpusobilý získat odpustky, musí být pokřtěný, neexkomunikovaný, ve stavu milosti, alespoň na konci předepsaných skutků.
§ 2. K tomu, aby způsobilý člověk odpustky získal, musí mít alespoň úmysl je získat a splnit uložené skutky ve stanovené době a náležitým způsobem podle podmínek (kodex církevního práva, CIC 1983)

Tento nevyčerpatelný poklad je svěřen Církvi, a ona má právo i moc z něho rozdílet věřícím. Jako rozumná a moudrá správkyně vůle Boží nerozhazuje marnotratně plnýma rukama, nýbrž užívá této své moci jedině k tomu, aby navnazovala k větší horlivosti. Od pradávna, již v katakombách, užívala této moci a udílela odpuštění časných trestů – z části nebo úplně, odpustky neplnomocné nebo plnomocné – ale vždy z rozumného důvodu. Když pominula kající kázeň (veřejné pokání), nepřestala své moci užívat, pojila však udělení odpustků k nějakému kajícímu skutku: modlitbě, postu, almužně. Ve středověku zvláště k tomuto poslednímu: těm, kteří udělili větší nebo menší almužnu na dobrý (od papeže určený) účel. Z toho vznikla (jednak z nevědomosti, jednak ze zlomyslnosti) historická lež, ještě dnes opisovaná jak v učených spisech, tak i ve školních učebnicích, že Církev odpustky prodávala. Dnes z největší části pojí Církev udělení odpustků k modlitbě (Konrád Kubeš, Ve šlépějích Neposkvrněné)

O odpustcích je např. kniha P. Franze Xavera Sellemonda SSS, kde je mimo jiné uvedeno za jaké modlitby a úkony je možné při splnění dalších podmínek odpustky získat

Kdo přijímá odpustky není rozhřešen od dluhu trestu, naprosto řečeno, nýbrž se mu dává, odkud by zaplatil dluh (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 25)
Velikost účinku následuje velikost příčiny. Příčina však odpouštění trestu v odpustcích je nadbytek zásluh Církve
Za časné jednoduše nelze dát odpustky, nýbrž za časné zařízené k duchovnímu (25)
Pouze ten, kdo vládne Církvi může dávat odpustky (26)
Moc udělit odpustky má plně papež… v biskupech je odměřena podle nařízení papeže
Hříchem člověk neztrácí pravomoc. Proto odpustky stejně platí, jsou-li dány tím, kdo je ve smrtelném hříchu, jako kdyby byly dány tím, kdo je přesvatý, protože neodpouští trest ze síly svých zásluh, nýbrž ze síly zásluh, uložených v pokladech Církve (26)
(Odpustky) neplatí těm, kdo jsou ve smrtelném hříchu. Proto ve všech odpustcích je zmínka o opravdu zkroušených a vyznávajících (27)
Jak světským osobám tak řeholníkům platí odpustky, jsou-li v lásce a zachovají to, co se uvádí při odpustcích
Nesplněním podmínky nenastane to, co se dává s podmínkou (odpustky)
Představený…nemůže dávat odpustky pouze pro sebe, ale může využít odpustků, které dává pro jiné (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 27)

Jelikož moc udílet odpustky byla Kristem svěřena Církvi a ta tuto moc od Boha předanou také od nejstarších dob používala, posvátná synoda učí a přikazuje, aby užívání odpustků, pro křesťanský lid velmi spasitelné a potvrzené autoritou posvátných koncilů, bylo v Církvi zachováno, a vyobcováním zavrhuje ty, kdo by buď tvrdili, že odpustky jsou bez užitku, nebo kdo by popírali, že v církvi existuje moc je udílet. Žádá však, aby se při jejich udílení podle starého a osvědčeného církevního zvyku zachovávala patřičná míra, aby přílišnou snadností nebyla oslabována církevní disciplnína. Co se však týká špatné praxe, jež se do nich vplížila a kvůli níž bylo toto vznešené jméno odpustků do kacířů vystaveno rouhání, chce, aby byla zlepšena a napravena, a tímto dekretem obecně stanovuje, že při udílení odpustků mají být zcela odstraněny všechny špinavé zisky v souvislosti s jeich získáním, které se v křesťanském lidu staly pramenem tak mnoha zneužití (Tridentský koncil, Dekret o odpustcích)

Církev bděla příšně nad mravy svých údů. Kdo se dopustil nějakého hříchu musil nejenom přijmout svátost pokání obvyklým způsobem, ale musel také veřejně před veškerým shromážděním věřících z něho se vyznat a předepsanou pokutu či pokání veřejně vykonat. Dokud nevykonal veřejné pokání, byl považován za vyloučeného z Církve. Veřejně pokání trvalo někdy i řadu let. Veřejným kajícníkům bylo takřka projít čtyřmi stupni pokání (podobnými jako u katechumenů). Jevil-li některý kajícník neobyčejnou horlivost v konání skutků kajících, bylu mu za odměnu jeho horlivosti odpuštěna buď část nebo celá zbývající pokuta. Odtud mají původ odpustky (Izidor Vondruška, Životopisy svatých)