O jiných odpustcích se můžeš dočíst v knize kněze Vivy. Hleď pak, kdo jmenované odpustky chceš získat, vzbudit dokonalou lítost, aby takto jich schopným ses stal (sv. Alfons L., Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)
Odpustky jsou plné klasy, po nichž budeme v zimě (v očistci) hladovět (sv. Jan Vianney)

Benedikt XIII. r. 1724. spojil s „Anděl Páně“ plnomocné odpustky pro ty, kdo se denně „Anděl Páně třikrát pomodlí, a za měsíc svaté svátosti přijme

Musíme Bohu také děkovat za všechny odpustky, která nás očišťují od našich hříchů. Bohužel se na to málo dbá. Ale na konci svého života budeme litovat (sv. Jan Vianney, kázání)

Teto je hřbitov slavného papeže a mučeníka Kristova Kalista. Kdo ho se srdcem v pravdě zkroušeným navštěvuje a zpověď vykoná, nabude dokonalého prominutí trestův za hříchy své pro Slavné zásluhy 170.000 svatých mučeníkův, kteří zde pochováni byli se 46 slovutnými biskupy (a papeži), co prošli vesměs velikými útrapami a vytrpěli smrt pro jméno Ježíšovo, aby učiněni byli dědici království Božího

Co znamená: Získat odpustky? Získat odpustky znamená: Po odpuštění hříchů získat ještě odpuštění časných trestů, které zbývají za tyto hříchy.
Od koho má Církev moc udělovat odpustky? Moc udělovat odpustky má Církev od Pána Ježíše, který řekl apoštolům: „Cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 18, 18)
Poklad Církve: Jako u soudu lze se někdy vyhnout trestu na svobodě složením určité částky peněz, tedy pokutou, podobně je možné se vyhnout i Božím trestům, když je vyvážíme dobrými skutky neboli za ně dostiučiníme, pokud ovšem Bůh takovou náhradu přijme. Pán Ježíš svým utrpením dal takovou náhradu za naše hříchy i za tresty za ně zasloužené, že lze jimi vyvážit hříchy i tresty všech lidí na celém světě. K tomu přistupuje ještě dostiučinění Panny Marie, mučedníků a jiných světců. Všechny tyto zásluhy jsou nevyčerpatelným pokladem Církve. Správci tohoto pokladu jsou papež a biskupové a mohou z něho přidělovat odpustky věřícím, aby nemuseli trpět všechny zasloužené časné tresty za hříchy. Odpustky neruší Boží spravedlnost, protože při nich Bůh dostává náhradou dostiučinění z pokladu Církve.
Odpustky plnomocné a neplnomocné: Papež může za nějaký dobrý skutek prominout časné tresty Boží úplně; to jsou odpustky plnomocné. Když papež nebo biskup promíjí časné tresty Boží jen částečně, jsou to odpustky neplnomocné. Skutečně získá plnomocné odpustky pouze ten, kdo dosáhl odpuštění všech hříchů, i všedních, a k žádnému hříchu, ani všednímu, nelne. Podmínky k získání odpustků: K získání odpustků je třeba, abychom byli v posvěcující milosti, abychom měli úmysl: Chci odpustky získat a abych přesně vyplnil předepsané podmínky (katechismus sestavený kardinálem Tomáškem)

Kán. 996 § 1. K tomu, aby byl někdo zpusobilý získat odpustky, musí být pokřtěný, neexkomunikovaný, ve stavu milosti, alespoň na konci předepsaných skutků.
§ 2. K tomu, aby způsobilý člověk odpustky získal, musí mít alespoň úmysl je získat a splnit uložené skutky ve stanovené době a náležitým způsobem podle podmínek (kodex církevního práva, CIC 1983)

Tento nevyčerpatelný poklad je svěřen Církvi, a ona má právo i moc z něho rozdílet věřícím. Jako rozumná a moudrá správkyně vůle Boží nerozhazuje marnotratně plnýma rukama, nýbrž užívá této své moci jedině k tomu, aby navnazovala k větší horlivosti. Od pradávna, již v katakombách, užívala této moci a udílela odpuštění časných trestů – z části nebo úplně, odpustky neplnomocné nebo plnomocné – ale vždy z rozumného důvodu. Když pominula kající kázeň (veřejné pokání), nepřestala své moci užívat, pojila však udělení odpustků k nějakému kajícímu skutku: modlitbě, postu, almužně. Ve středověku zvláště k tomuto poslednímu: těm, kteří udělili větší nebo menší almužnu na dobrý (od papeže určený) účel. Z toho vznikla (jednak z nevědomosti, jednak ze zlomyslnosti) historická lež, ještě dnes opisovaná jak v učených spisech, tak i ve školních učebnicích, že Církev odpustky prodávala. Dnes z největší části pojí Církev udělení odpustků k modlitbě (Konrád Kubeš, Ve šlépějích Neposkvrněné)

Papež Pius VII. májovou pobožnost netoliko schválil nálezem ze dne 21. března 1815, ale také uštědřil jí velikých odpustkův. Věrec, koná-li pobožnost májovou buď veřejně a společně, buď soukromě v domácnosti své, nabývá odpustkův tří set dnů, a mimo to jedenkráte za měsíc ten odpustkův plnomocných, vykoná-li skroušenou zpověď, přijme-li nábožně nejsvětější Svátost a pomodlí-li se na úmysl Svatého Otce v příčině potřeb církevních. Odpustky ty mohou se věnovati spůsobem přímluvným také věrným duším v očistci (M. Kulda, Církevní rok)

O odpustcích je např. kniha P. Franze Xavera Sellemonda SSS, kde je mimo jiné uvedeno za jaké modlitby a úkony je možné při splnění dalších podmínek odpustky získat

Žádná udělení odpustků a žádné pravomoci jakéhokoliv druhu nemají platnosti, dokud nebyly sv. Officiem za platné uznány a potvrzeny. Při odpustcích v posledních letech udělených liší se často datum udělení od data potvrzení; v těchto případech udáváme pouze datum udělení, jakožto základní; potvrzení sv. Officiem je pouze podmínkou, bez níž odpustky nemají veřejné platnosti. Podmínky k dosažení všech odpustků. Všeobecné a podstatně podmínky k dosažení jakýchkoliv odpustků jsou tři: 1. stav posvěcující milosti, 2. úmysl odpustků dosíci, 3. věrně vykonání předepsaných skutků. Stav posvěcující milosti. Chceme-li dosíci odpustků, musíme býti ve stavu posvěcující milosti, t. j. nesmíme míti na svědomí žádný vědomý, těžký, dosud neodpuštěný hřích. Pán Bůh nám nemůže prominouti časných trestů, dokud s ním žijeme v nepřátelství a dokud neodvoláme a nenapravíme těžkou urážku, kterou jsme mu smrtelným hříchem způsobili. Kromě toho jsme těžkým hříchem propadli již věčným trestům a tyto nám tedy musejí být napřed prominuty. Proto je třeba, abychom si posvěcující milost zachovali nebo jí opět nabyli. Ano i vědomé lehké hříchy, ke kterým náklonnost chováme, nás činí neschopnými dosíci plnomocných odpustků v jich celém rozsahu, neboť dokud není smazána vina lehkých hříchů, nemůže býti prominut příslušný časný trest za ně zasloužený. Máme-li tedy na svědomí některé lehké hříchy, můžeme dosíci odpustků za všechny ostatní již odpuštěné hříchy, ale ne za ty lehké hříchy, za které jsme ve sv. zpovědi nebo pravou lítostí a jinými kajícnými skutky odpuštění nedosáhli. Než, chvála Bohu, jest dosti věřících, kteří svou vůli i od všelikého lehkého hříchu tou měrou odvrátili, že se lze právem domnívat, že dosahují plnomocných odpustků v celém rozsahu; to tím spíše, poněvadž téměř při všech plnomocných odpustcích je podmínkou také sv. přijímání, které buď přímo vlastní mocí svátostní nebo alespoň nepřímo projevem lásky, který při něm vzbuzujeme, shlazuje vinu lehkých hříchů, v nichž duše přijímajícího nemá zalíbení, a že proto odpustky také příslušné zasloužené tresty snímají. Nedobrovolné špatné náklonosti, t. j. náklonnosti, které nenávidíme a potíráme, dosažení odpustků nepřekážejí. Zaviněná náklonnost a tajná záliba v některém lehkém hříchu překáží prominutí za tento hřích, ale ne za jiné lehké hříchy, kterých jsme již v pravdě litovali s pevným předsevzetím se polepšit a tak jich odpuštění dosáhli (Dr. Jan Nep.. Ševčík, Odpustková modlitební knížka)

Kdo přijímá odpustky není rozhřešen od dluhu trestu, naprosto řečeno, nýbrž se mu dává, odkud by zaplatil dluh (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 25)
Velikost účinku následuje velikost příčiny. Příčina však odpouštění trestu v odpustcích je nadbytek zásluh Církve
Za časné jednoduše nelze dát odpustky, nýbrž za časné zařízené k duchovnímu (25)
Pouze ten, kdo vládne Církvi může dávat odpustky (26)
Moc udělit odpustky má plně papež… v biskupech je odměřena podle nařízení papeže
Hříchem člověk neztrácí pravomoc. Proto odpustky stejně platí, jsou-li dány tím, kdo je ve smrtelném hříchu, jako kdyby byly dány tím, kdo je přesvatý, protože neodpouští trest ze síly svých zásluh, nýbrž ze síly zásluh, uložených v pokladech Církve (26)
(Odpustky) neplatí těm, kdo jsou ve smrtelném hříchu. Proto ve všech odpustcích je zmínka o opravdu zkroušených a vyznávajících (27)
Jak světským osobám tak řeholníkům platí odpustky, jsou-li v lásce a zachovají to, co se uvádí při odpustcích
Nesplněním podmínky nenastane to, co se dává s podmínkou (odpustky)
Představený…nemůže dávat odpustky pouze pro sebe, ale může využít odpustků, které dává pro jiné (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 27)

Jelikož moc udílet odpustky byla Kristem svěřena Církvi a ta tuto moc od Boha předanou také od nejstarších dob používala, posvátná synoda učí a přikazuje, aby užívání odpustků, pro křesťanský lid velmi spasitelné a potvrzené autoritou posvátných koncilů, bylo v Církvi zachováno, a vyobcováním zavrhuje ty, kdo by buď tvrdili, že odpustky jsou bez užitku, nebo kdo by popírali, že v církvi existuje moc je udílet. Žádá však, aby se při jejich udílení podle starého a osvědčeného církevního zvyku zachovávala patřičná míra, aby přílišnou snadností nebyla oslabována církevní disciplnína. Co se však týká špatné praxe, jež se do nich vplížila a kvůli níž bylo toto vznešené jméno odpustků do kacířů vystaveno rouhání, chce, aby byla zlepšena a napravena, a tímto dekretem obecně stanovuje, že při udílení odpustků mají být zcela odstraněny všechny špinavé zisky v souvislosti s jeich získáním, které se v křesťanském lidu staly pramenem tak mnoha zneužití (Tridentský koncil, Dekret o odpustcích)

Církev bděla příšně nad mravy svých údů. Kdo se dopustil nějakého hříchu musil nejenom přijmout svátost pokání obvyklým způsobem, ale musel také veřejně před veškerým shromážděním věřících z něho se vyznat a předepsanou pokutu či pokání veřejně vykonat. Dokud nevykonal veřejné pokání, byl považován za vyloučeného z Církve. Veřejně pokání trvalo někdy i řadu let. Veřejným kajícníkům bylo takřka projít čtyřmi stupni pokání (podobnými jako u katechumenů). Jevil-li některý kajícník neobyčejnou horlivost v konání skutků kajících, bylu mu za odměnu jeho horlivosti odpuštěna buď část nebo celá zbývající pokuta. Odtud mají původ odpustky (Izidor Vondruška, Životopisy svatých)