Vždyť rty kněze střeží poznání; z jeho úst se vyhledává zákon, neboť je poslem Hospodina zástupů (prorok Malachiáš 2,7)
Hle, stal jsi se knězem a byl jsi vysvěcen, abys mohl konat svatou oběť. Dbej tedy, abys věrně a zbožně v pravý čas Bohu přinášel oběť a sám byl bez poskvrny (I Tim 3,2). Jako kněz jsi neulehčil sobě břemeno, nýbrž jsi vázán poutem ještě tužší kázně a tím více povinen se zdokonalovat ve svatosti. Kněze ať zdobí všechny ctnosti a je vzorem dokonalého života (blahoslavený Tomáš Kempenský Následování Krista IV,5 – Vznešenost velebné svátosti a stav kněžský)
Žádný pastýř totiž není dobrý, nesjednotí-li se láskou s Kristem a nestane-li se údem pravého Pastýře (sv. Tomáš A., komentář k Janovu evangeliu)
Ačkoli pak Maria již tou dobou, když se stala Matkou Ježíšovou, svolila k jeho smrti, žádal Bůh mimo to, aby dnešního dne slavným způsobem v chrámě obětovala sebe samu při slavném obětování drahocenného života svého Syna na smíření spravedlnosti božské. Proto nazývá sv. Epifan Pannu knězem. Nyní však rozvažme, jakých bolestí ji tato oběť stála (sv. Alfons L., O očišťování P. Marie)
Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni (Obras ascéticas t.2)
Jsem kněz; má důstojnost převyšuje důstojnost andělů; musím proto usilovat o naprosto čistý a andělský život. Bůh je poslušný mých slov (při konsekraci); já musím být poslušný Jeho slov, Jeho milosti a svých představených
Jsem kněz a musím působit tak, aby byla milována ctnost a oslavován nejvyšší a věčný kněz, Ježíš Kristus (první a poslední ze 14 předsevzetí sv. Alfonse po vysvěcení na kněze)
Ty jsi kněz navěky. Všechno na Vás bude současně obrazem Ježíše Krista, věčného velekněze, a Vy ho budete navěky zrcadlit před tváří Otce a před jeho věrnými (blahosl. Alžběta od Nejsvětější Trojice, dopis před primicí Hans Urs von Balthasaru)
Pán chce, aby jeho učedníci měli co nejrozsáhlejší pravomoc. Chce, aby jeho služebníci konali jeho jménem, co on sám konal, když byl na zemi (sv. Ambrož, De poenitentia 1)
Ambrož nepřestával pracovat o to, aby biskupem Sirmijským stal se katolík. Když jednou na ten účel v stoličném chrámě nadšeně kázal, vpližila se k němu jakási drzá žena a tahajic ho za oděv hleděla jej potupně s kazatelny strhnouti. Ambrož ustal v kázaní a obrátil se k nestoudnici řekl vážně: „Nejsem sice hoden kněžství, ale tobě a pohlaví tvému nesluší se vztahovat ruku na kněze. Boj se, že soud Boží postihne tebe!“ A sotva pronesl tato slova, zemřela opovážlivá osoba ta náhlou smrti. Ambrož nepamatoval utržené pohany a zúčastnil se nazítří potom pohřbu jejiho. Náhlý tento soud Boží nahnal arianům tolik strachu, že v brojení svém ochabli; i byl zvolen dokonalý kněz Anomius, jejž Ambrož posvětil na biskupství (v F. Ekert, Církev vítězná)
Zopakuj si nač jsi byl tázán, a připomeň si, cos odpověděl. Zřekl ses ďábla i jeho skutků, světa s jeho požitky a rozkošemi. Tvoje slovo nezapadlo do hrobu mrtvých, ale je uchováno v knize živých. Viděl jsi přitom jáhna, kněze a biskupa. Nehleď na jejich lidskou podobu, ale na milost služby. Mluvil jsi v přítomnosti andělů, jak stojí v Písmě: Rty kněze mají dbát vědomosti a poučení se hledá z jeho úst, neboť je poslem Hospodina zástupů. To není žádný klam a lež, neboť jen ten kdo ohlašuje Kristovo království a zvěstuje věčný život, je anděl. Neposuzuj ho podle vzhledu, ale podle jeho služby. Uvaž, co ti předal, mysli na jeho působení a měj v úctě jeho stav (sv. Ambrož, O svátostech)
Mé slzy, mé volání, můj křik, by mohly svědčit o zármutku mého srdce! Nevzpomínám si, že by se mi kdy, ať již v jakékoli bolesti, něco podobného stalo, dokud nenastal den, kdy na mne dolehl těžký úřad být arcibiskupem v Canterbury. To si mohli dobře uvědomit ti, kteří mi toho dne pohlédli do tváře… Barvou jsem se podobal více mrtvému než živému, neboť jsem ztratil barvu strnutím a bolestí. A abych řekl pravdu: proti této volbě nebo spíše násilí, které mne postihlo, jsem kladl odpor, jak jen jsem mohl. Ale zároveň - ať již chci nebo ne - jsem nucen uznat, že úmysly Boží se stále více a více stavěly proti mým snahám. A tak poznávám, že vám nemohu žádným způsobem uniknout. Přemožen proto ne tolik nátlakem lidí, jako mocí Boží, proti níž žádná chytrost, chápu již, že si pro sebe mohu položit jen tuto úvahu: Po tom, co jsem se modlil, natolik jsem byl schopen, a usiloval, aby - kdyby bylo možné - mne minul tento kalich, aniž bych jej pil, odkládám své mínění a svou vůli a poddávám se zcela úmyslům a vůli Boží (sv. Anselm, Ep. 1)
(Kněží) ať jsou učitelé božské vědy, poněvadž i sám Pán nás poslal, když řekl: Jděte a učte (apoštolské konstituce II)
…uděl mu Ducha milosti, rady a velkodušnosti, ducha kněžství…aby pomáhal lidu a řídil ho účinně v bázni a s čistým srdcem (apoštolské konstituce VIII)
Kněží…ať nepodnikají nic bez biskupa. On je to, jemuž je svěřen Boží lid a od něhož se bude vyžadovat počet za spásu jejich duší (apoštolské konstituce VIII)
Ať se tedy biskup nevynáší nad jáhny nebo kněze, ani kněží nad lid, z obojího se přece skládá shromáždění (apoštolské konstituce VIII)
Mám strach, protože jsem určen pro vás. Zároveň mě však utěšuje, že jsem s vámi. Pro vás jsem totiž biskupem, s vámi jsem křesťan. To první vyjadřuje povinnost, to druhé milost. První přináší nebezpečí, druhé spásu (sv. Augustin, Sermo 340)
Již jsme vám, milovaní, řekli, že musíme mít na mysli dvě věci: za prvé, že jsme křesťané, za druhé, že jsme představení. Jako představení se počítáme mezi pastýře, jsme-li ovšem dobrými pastýři. Ale jako křesťané patříme spolu s vámi mezi ovce…Starejme se tedy bratři, abychom nejen dobře žili, ale také dobře jednali před lidmi. Nejen abychom měli čisté svědomí, ale pokud to ve své slabosti a s ohledem na lidskou křehkost dokážeme, dávejme dobrý pozor, abychom neudělali nic, co by mohlo tomu nejslabšímu z bratří zavdat příčinu k pohoršení (Sermo 47)
A co jsme my? Služebníci Krista, jeho sluhové; protože to, co vám předkládáme, není naše věc, ale vybíráme to z jeho pověření. A také my žijeme z něho, protože jsme služebníci jeho slávy (Discorso 229)
A Kristu chválícímu ty, kteří se rozhodli pro panictví ne pro tento svět, ale pro království nebeské, by křesťan odporoval tvrzením, že je to užitečné pro přítomný život, nikoli pro budoucí?(O svaté nevinnosti)
Kristova láska se musí v pastýři jeho ovcí rozhořet takovým duchovním žárem, že přemůže i přirozený strach před smrtí, který nás naplňuje, i když chceme žít s Kristem…Především se však musí každý pastýř Kristova stáda vyvarovat, aby nešel za vlastním prospěchem místo za tím, co si přeje Kristus. A nikdo nesmí těch, za které Kristus prolil krev zneužívat k uskutečnění vlastních cílů (sv. Augustin)
Pást Pánovo stádo ať je službou lásky (k Janovu evang. )
Kdo je hlavou lidu, musí si být především vědom toho, že je služebníkem mnohých. Ať tím nepohrdá, opakuji, ať nepohrdá být služebníkem mnohých, vždyť Pán pánů nepokládal za nepatřičné stát se naším služebníkem (Sermo Guelferbytanus 32)
Bezpochyby nepřináší plody ten, kdo navenek káže Boží slovo a nenaslouchá mu ve svém nitru (Sermo 179)
Jako vracející se do Církve, kteří, dříve než odstoupili, byli pokřtěni, nekřtí se znova, tak vracející se, kteří dříve než odstoupili, byli vysvěceni, nejsou ovšem znovu svěceni (Proti Donatistům)
Jsme vašimi pastýři a s vámi jsme voděni na pastvu. Kéž nám Bůh dá takovou sílu lásky, abychom pro vás byli s to zemřít nebo byli odhodláni zemřít (Sermo k „Šimone, miluješ mne?)
Špatnými pastýři – kéž nás Bůh před tím chrání – jsme ze své vlastní špatnosti, ale dobrými pastýři – kéž nám to Bůh dá – můžeme být jen z jeho milosti…Pomáhejte nám modlitbou i poslušností, aby nás ani tak netěšilo být vaším představeným, jako spíše to, že jsme vám ku prospěchu (Sermo 340)
Cokoliv je posvěceno, je posvěceno kněžími skrze znamení svatého kříže a vzývání jména Kristova (sv. Augustin)
Boží slovo se s nikým nemazlí. Podívejme se, jak oslovuje pastýře, kteří pasou sami sebe, a ne ovce. Sytíte se mlékem, odíváte vlnou, vykrmená zvířata zabíjíte, ale mé ovce nepasete (sv. Augustin)
Přijmout to, co je zapotřebí k životu, je nezbytné, a je věcí lásky to poskytnout. Ale ne že by bylo evangelium na prodej a že by cenou za ně bylo to, co dostávají na živobytí ti, kdo je zvěstují. Pokud je někdo takto prodává, prodává velikou věc za něco bezcenného
Každý člověk je totiž slabý. A co to znamená? Že váš představený není nic jiného než vy. Má tělo a je smrtelný, jí, spí a zase vstává. Narodil se a musí zemřít. Uvážíš-li tedy, co je tvůj představený sám o sobě, zjistíš, že je to jen člověk. Prokazuješ-li mu přesto větší úctu, jako bys zakrýval, co je slabé
Co se však týče špatných pastýřů samých, ti ty ovce zabíjejí. Ptáš se, jak je zabíjejí? Tím, že sami špatně žijí a dávají špatný příklad
Když takový člověk věří, nedbalý pastýř mu neřekne: Synu, když přicházíš sloužit Bohu, stůj pevně ve spravedlnosti a bázni a připrav svou duši na pokušení. Neboť kdo takto mluví, ten slabého posiluje a ze slabého dělá silného, takže jakmile uvěří, nespoléhá už na přízeň tohoto světa
My tedy nesmíme mlčet, ale i kdybychom snad mlčeli, musíte naslouchat slovům Pastýře ze svatých Písem…Dělejte, co vám říkají, ale podle jejich skutků nejednejte. Jako by říkal: „Mluví sice mými slovy, ale jednají podle sebe.“ Když neděláte, co dělají špatní pastýři, nejsou to oni, kdo vás pase. Když však zachováváte, co vám říkají, pasu vás já sám…Shromážděte se u hor Písma svatého. Zde je potěšení vašeho srdce, zde není nic jedovatého ani nestravitelného, zde jsou nejbohatší pastvy
Ostatně jsou-li dobré ovce, jsou také dobří pastýři, neboť z dobrých ovcí se stávají dobří pastýři. Ale všichni pastýři jsou zahrnutí v osobě jediného, neboť jsou v dokonalé jednotě. Když pasou oni, pase Kristus. Neboť ženichovi přátelé neprosazují svůj hlas, ale radují se z hlasu ženichova. Proto pase on sám, kdykoli pasou oni (sv. Augustin, Sermo 46)
Důstojnost duchovenstva se stala minulostí. Patřičné znalosti kánonů nenalézáme. Zavládla naprostá otupělost vůči hříchu, vždyť byl-li člověk uveden do úřadu přízní lidí, je povinnen přízeň splácet neustálým prokazováním shovívavosti vůči hříšníkům. Spravedlivý úsudek je věcí minulosti, každý chodí podle tužby svého srdce (sv. Basil V., list papeži Damasovi)
Tim získal si lásku a oddanost duchovenstva i lidu tou měrou, že po smrti Richfridově byl zvolen za biskupa Utrechtského. Ale toto povýšení bylo zcela proti jeho skromnosti a pokoře. I zdráhal se tuto hodnost přijati řka: „Jsem hříšník. Jak tedy mohl bych stádo Páně spravovati. Vždyť neumím řídit ani svého domu, kterak tudíž dovedl bych starat se o církev Boží. Nemohu vytáhnout břevna z oka svého, jak budu moci vyjmout třísku z oka bližního. Nemohu být strážcem stáda Božího, jelikož neumim zahnat vlka od sebe!“ Tato skromnost získala mu ještě větší náklonnost, a jelikož i cisař Ludvik Pobožný s volbou tou souhlasil, poznal v tom Bedřich vůli Boží a vzal na sebe úřad biskupský (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Bedřích)
Dává jim moc činit, co sám činil, a tím jim uděluje kněžské svěcení (sv. Bonaventura, Trident 22)
Prvním křídlem správce duší je touha po spravedlnosti, která nemůže strpět žádnou nespravedlnost ani u sebe ani u jiných (Šest křídel serafínů)
Druhým křídlem církevního serafína je dobrota neboli bratrské souznění, neboť jako jej Boží láska rozpaluje k touze po spravedlnosti, tak ho bratrská láska vede k dobrotě
Třetím křídlem církevního serafína je trpělivost a stálá shovívavost
Čtvrtým křídlem je to, aby byl příkladem života
Pátým křídlem církevního Serafína je obezřetná rozvaha a rozvážné poznávání toho, co je potřeba činit
Šesté a poslední křídlo, které zdokonaluje křídla výše vyjmenovaná a které je nejpotřebnější, je zbožnost představeného vůči Bohu. On totiž rozněcuje touhu po spravedlnosti, vlévá dobrotu soucitu, zesiluje trpělivost, tvoří dobrý příklad, objasňuje rozvahu. To je pomazání Ducha, učící o všem, co je potřebné ke spáse (Šest křídel serafínů)
Nikdo ať si nemyslí, že mu stačí moudrost bez posvěcení, přemýšlení bez modlitby, bádání bez obdivu, obezřetnost bez nadšení, pilnost bez zbožnosti, vědění bez lásky, nadání bez pokory, horlivost bez Boží milosti a věhlas bez moudrosti z nebes vlité (sv. Bonaventura, Putování mysli k Bohu 4)
Nebuďme němými psy, nebuďme tichými pozorovateli, nebuďme nájemníky, kteří prchají před vlkem, ale buďme starostlivými pastýři, kteří bdí nad stádem Kristovým a oznamují všechny Boží úradky velkým i malým, bohatým i chudým, každému stavu a každému věku, pokud Bůh dá k tomu možnost, vhod i nevhod, jak to sepsal svatý Řehoř v Knize o správě pastýřské (sv. Bonifác, Epistula 78)
„Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele, prorokuj a řekni, jim: Pastýři, tak praví Pán, Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Či neměli pastýři pást své stádo? (SZ, prorok Ezechiel 34,2)
Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, svého služebníka Davida, on je bude pást, on jim bude pastýřem (Ez 34,23)
„Blahoslavený služebník, jenž má víru v kněze, kteří žijí podle způsobu Svaté Římské Církve. Ale běda těm, kdo jimi pohrdají! I kdyby byli ve hříších, nikdo je nemá odsuzovat, neboť soudit je si vyhradil sám Pán. Poněvadž moc, kterou mají nad Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista, je moc největší a nejvznešenější, proto je též větší hřích proviňovat se proti kněžím než proti ostatním lidem (sv. František, Slova napomenutí)
Nutno říci po pravdě, že je třeba se bát víc nevědomosti kněží než hříchu, protože nejenže se jí ztrácí schopnost řídit sebe, ale zároveň se jí zneuctívá kněžství. Zapřísahám vás, moji nejdražší bratři, ozbrojte se vážně studiem. Vědění je u kněze osmou svátostí zřízení církevního. Největší neštěstí na Církev přišla proto, že archa vědění se octla v jiných rukou než v rukou levitů. Ty strašné spousty, jež nám Ženeva způsobila, jsou z toho, že jsme byli leniví, omezujíce se jen na čtení svého breviáře, a nemyslíce na to, že bychom měli býti moudřejší (sv. František S., promluva ke kněžím)
Biskup má „prvenství kněžství“ (sv. Hippolit, Tradice apoštolů)
Otče, který znáš srdce, uděl tomuto služebníkovi, kterého jsi vyvolil k biskupskému úřadu, aby pásl tvé svaté stádce a bezúhonně a ke tvé cti vykonával svrchovanou kněžskou důstojnost tím, že ti bude sloužit ve dne v noci; aby činil tvou tvář neustále milostivou a aby poskytoval dary tvé svaté Církve; aby měl v síle ducha svrchovaného kněžství moc odpouštět hříchy podle tvého příkazu, aby rozděloval úkoly podle tvé vůle a každé pouto rozvazoval v síle moci, kterou jsi dal apoštolům; aby ti byl milý pro svou laskavost a pro čistotu svého srdce tím, že ti bude obětovat příjemnou vůni skrze Ježíše Krista, tvého Syna (sv. Hippolyt Římský, Tradice apoštolů III)
Všichni poslouchejte biskupa, jako Ježíš Kristus Otce (sv. Ignác A., list do Smyrny)
Kdo ctí biskupa, toho ctí Bůh. Kdo dělá něco za zády biskupa, slouží ďáblovi (list do Smyrny)
Nic nedělejte bez biskupa, chraňte si tělo jako Boží chrám, milujte jednotu, vyhýbejte se roztržkám, buďte následovníky Ježíše Krista, jako je on následovníkem svého Otce (list do Filadelfie)
Napomínám vás, abyste se snažili všechno konat v Boží svornosti, majíce předsedajícího na místě Božím biskupa, kněze na místo apoštolského sboru a majíce jáhny mně velmi milé, kteří mají spolu svěřenou službu Ježíše Krista, který byl před věky u Otce a objevil se na konci (sv. Ignác z A., list Magn. VI)
Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není Církev (sv. Ignác z A., list Tralským)
Kristus „lékař těla i duše“ (sv. Ignác z A., list do Efesu)
Ale jsou to psi velmi žraví, nikdy se nenasytí. Jsou to pastýři, kteří nemají rozum, všichni se ženou svou cestou, každý za svým ziskem, od nejvyššího do posledního (SZ, prorok Izaiáš 56,11)
Předsedají Kristově Církvi a při proměnění těla a krve jsou spoluúčastníci s biskupy, podobně i při poučování lidu a kazatelské službě (sv. Izidor S., PL 83)
Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne (NZ, evangelium sv. Jana, 10,14)
Kněžství je nejvyšší hodnost, k níž může být člověk pozdvižen. Jemu a ne andělům byla dána moc proměňovat chléb a víno v podstatu Těla a Krve Ježíše Krista, jemu a ne andělům byla dána moc odpouštět hříchy. Je sluhou Boha třikrát svatého (sv. Jan Bosko v Trofarellu před kněžskými svěcením)
Knězi, který musíš přinášet svaté dary, to znamená oběť Bohu, proč se nestydíš nejdříve nabízet v oběť zlému duchu? (sv. Jan D.)
Pokud bychom neměli kněze, neměli bychom Krista (sv. Jan Vianney)
Nechte farnost bez kněze, a budou se tam klanět zvířatům (sv. Jan Vianney)
Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi… Kdyby člověk dobře pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou (sv. Jan M. Vianney )
Kněžství je láska Ježíšova srdce. Vidíte-li kněze, myslete na našeho Pána Ježíše Krista (sv. Jan Vianney, kázání)
Když chce někdo zničit náboženství, začne tím, že se zaměří na kněze. To proto, že tam, kde není kněz, není oběť ani mše svatá. A tam, kde není oběť, tam není ani náboženství (sv. Jan Vianney, kázání)
Ve stavu duchovních uvidí někoho lehčích mravů a už létají kameny potupy na všechny sluhy Církve. Takové postoje jsou bludné. Přestože Jidáš byl zlý, můžete říci, že ostatní apoštolové byli také takoví? (sv. Jan Vianney, kázání)
Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádo je důkaz lásky k Němu (sv. Jan Z.)
Chtít prvenství Církve není ani spravedlivé ani užitečné. Neboť kdo moudrý se chce sám podrobit službě a takovému nebezpečí, že vydá počet za celou Církev? Leda snad, kdo se nebojí Božího soudu, světsky zneužívá církevní prvenství, že je totiž obrací ve světské věci (Jan Z. k Mt evangeliu)
Kněžství působí na zemi, ale svým posláním patří do nebe. Vždyť žádný člověk, žádný anděl, žádný archanděl, žádná stvořená bytost, nýbrž sám Spasitel ustanovil tuto důstojnost a lidem se dostalo cti zastávat tuto andělskou službu. Proto musí být kněz tak dokonalý, jako by stál v nebi mezi vyššími bytostmi
Nikdo nemůže přijít do Božího království, nenarodí-li se znovu z vody a Ducha a kdo nejí Tělo a Krev našeho Spasitele. A jestliže toto všechno se nemůže stát skrze žádného jiného než skrze tyto posvěcené ruce, ano skrze ruce kněze, kdo by mohl bez jeho služby ujít pekelnému ohni a mít účast na odměně, která je mu připravena? (sv. Jan Z., O kněžství)
Židovští kněží měli moc očišťovat od těžkého malomocenství, či lépe řečeno je pouze prohlásit za čisté…Naproti tomu naši kněží obdrželi moc nikoliv prohlásit malomocné tělo za čisté, nýbrž nečistou duši zcela očistit (O kněžství III)
Jakou čistotu máme požadovat od kněze? Jakou zbožnost? Rozvaž si, jaké mají být ruce, jež tak vznešené věci konají, jaký jazyk, jenž tak svatá slova vyslovuje? Ale čistší a světější než všechno ostatní má být duše, jež přijímá tak velikého a vznešeného Pána (O kněžství III)
Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům. To, co kněží vykonají zde na zemi, Bůh potvrzuje tam nahoře (sv. Jan Z., O kněžství III)
Kněží se neptali: Kde je Hospodin? Neznali mě ti, kteří mají zákon v rukou. Pastýři ode mě odpadli, proroci prorokovali Bálovým jménem, chodili za modlami (SZ, prorok Jeremiáš 2,8)
Dám vám pastýře podle svého srdce a budou vás pást rozumně a moudře (Jer 3,15)
Mou vinici zpustošilo mnoho pastýřů,můj podíl pošlapali; v holou poušť proměnili můj milovaný podíl! Udělali z něho poušť, pustina přede mnou naříká. Celá země je zpustošena, ale nikdo si toho nevšímá (Jer 12,10-11)
I my máme v Církvi svůj senát, sbor kněží (sv. Jeroným, PL 24)
Někteří nedbají ustanovit sloupy v Církvi ty, jejichž větší užitečnost Církvi znají, nýbrž které sami více milují, jejichž úsluhami jsou podmazáni nebo nakloněni nebo za které se někdo vyšší přimlouval, a abych pomlčel o horších, kteří dosáhli dary, že jsou duchovními (sv. Jeroným)
Řecké kléros se latinsky řekne úděl, proto se nazývají klerici, buď proto, že jsou z údělu Páně nebo že sám Pán je údělem a podílem kleriků. Kdo však má Pána, nic nemůže mít mimo Boha. Má-li však zlato, stříbro, statky a rozmanité nářadí, s těmito podíly Pán nebude jeho podílem (sv. Jeroným, Nepotiánovi)
Tvoje skutky nesmí popírat tvoje slova, aby se ti nestalo, že by při tvém kázání v kostele někdo ve svém nitru komentoval: ‚Tak proč právě ty tak nejednáš?‘ To je pěkný učitel, který s plným břichem káže o postu; i lotr může hanět lakotu, ale u Kristova kněze musí být slovo a mysl ve shodě (sv. Jeroným Ep. 52,7 knězi Nepotiánovi)
Kdyby jsme, nejdražší bratři, pozorně zvažovali, jaké neocenitelné dary vložil Bůh do našich rukou, táhlo by nás to vynaložit úsilí žít tak, jak je hodné kléru. Není nic, co by Pán nebyl vložil do mých rukou, když tam vložil svého jednorozeného Syna, věčného jako On a ve všem mu rovného! Vložil mi do rukou všechny svoje poklady, svátosti a milosti. Vložil mi do rukou duše, které jsou mu nade všechno drahé - vždyť je miloval víc jako sebe samého a vykoupil je vlastní krví. Vložil mi do rukou nebe, které mohu jiným otevřít nebo zavřít… Jak tedy mohu být tak nevděčný za tolik věcí a lásku, že proti němu hřeším, urážím jeho čest, poskvrňuji toto tělo, které je jeho, potupuji tuto důstojnost a tento život, zasvěcený jeho službě? (sv. Karel B., Promluva na synodě)
Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen (Katechismus katolické Církve 1577)
Viděla jsem, že se mnoho pastýřů oddalo idejím, které byly pro Církev nebezpečné. Budovali velkou, podivnou a marnivou církev. Do ní měli být přijati všichni, aby byli sjednoceni a měli rovná práva: evangelíci, katolíci a sekty všeho druhu. Takovou měla být nová církev…Bůh však měl jiné plány (22.4.1832)
Mnoho kněží bylo přitahováno svůdnými naukami, které hlásali mladí učitelé, a ti všichni přispívali k dílu zkázy (1820)
Viděla jsem jasně bludy, úchylky a nesčetné hříchy lidí. Viděla jsem jejich šílenství a zlobu jejich skutků proti pravdě a proti rozumu. Byli mezi nimi kněží a já jsem s velkou radostí snášela své utrpení, aby se obrátili a polepšili (1820)
Minulou noc jsem byla zavedena do Říma, kde byl Svatý otec ponořen do velkého smutku a byl ještě ukryt, aby se vyhnul nebezpečným nástrahám. Byl velmi slabý a vyčerpaný bolestmi, starostmi a modlitbami. Mohl důvěřovat jen malému počtu osob a právě z toho důvodu se musel skrývat. Ale má s sebou stařičkého kněze, velmi prostého a zbožného. Byl to jeho přítel a pro jeho prostotu si mysleli, že není třeba ho odstranit.
Ale tento muž přijímal od Boha velké milosti. Viděl a chápal mnoho věcí, o kterých informoval Svatého otce. Měla jsem pokušení informovat ho o zrádcích a pachatelích nepravostí, kteří byli členy staré hierarchie, aby je identifikoval
Mezi nejpodivnějšími věcmi, které jsem viděla, byla dlouhá procesí biskupů. Poznávala jsem jejich myšlenky a slova prostřednictvím obrazů, které jim vycházely z úst. Jejich hříchy proti náboženství se ukazovaly jako vnější deformace (1.6. 1831)
Jsem přesvědčena, že jsem viděla skoro všechny biskupy světa, ale jen málo z nich bylo dokonale zdravých (1.6. 1831)
Viděla jsem nového papeže, který bude velmi přísný. Převychová si chladné a vlažné biskupy. Není to Říman, ale Ital. Pochází z místa nedaleko Říma, myslím, že pochází ze zbožného královského rodu. Ale nějakou dobu musí být ještě mnoho bojů a zápasů“ (blahosl. Kateřina Emmerichová, 27. ledna 1822)
Tuto důstojnost, kterou nemají andělé, jsem udělil lidem, právě těm, které jsem si vyvolil za zástupce a které považuji za anděly. Mají totiž v tomto životě být anděly, protože mají být čistí, jako jsou čistí andělé (sv. Kateřina S., Dialog 113)
Nyní ti vysvětlím, jak mají mí správcové rozdělovat časné statky, které od vás obdrží. Mají je rozdělit na tři části: první část slouží k jejich životu, druhá je pro chudé a třetí mají dát k dispozici Církvi na to, co je zapotřebí. Kdyby to učinili jinak, urazili by mě (Dialog 114)
Kdyby ses zeptala, z jakého důvodu považuji vinu těch, kdo pronásledují svatou Církev, za nejtěžší vinu, které se kdo může dopustit, a proč chci, aby ani případné nedostatky mých správců neumenšovaly úctu, kterou k nim máte chovat, odpověděl bych ti: protože žádný úkon úcty vůči nim nenáleží jim, ale mně, mocí krve, kterou jsem jim dal do správy (Dialog 116)
Dobře víte, že kdyby vám nečistý nebo ošuntělý člověk přinesl velký poklad, který by vám dal život, nechovali byste k němu nenávist, přestože byl otrhaný a špinavý, a to z lásky k pokladu a k tomu, kdo vám ho posílá…Chyby vašich správců vás mají mrzet, máte je dokonce nenávidět a máte také vřelou láskou a svatou modlitbou usilovat o to, aby se mohli odít milostí a omýt od nečistot vašimi slzami a nesmírnou touhou, abych je pro svou dobrotivost znovu oděl šatem lásky (Dialog 120)
Jak mohou ti, kdo jsou plni vin, napravovat ostatní a obracet je ke spravedlnosti nebo napomínat podřízené za jejich chyby?…Často zajdou až tak daleko, že ten či onen zanechá řeholního života. Muž, aby se stal ničemníkem, žena, aby se stala nevěstkou. Příčinou všech těchto a mnoha dalších špatností jsou představení, neboť nedbali o svého podřízeného, naopak mu dopřávali volnost a tvářili se, že jeho slabosti nevidí (sv. Kateřina S., Dialog 125)
Nyní se vrátím ke klerikům a správcům svaté Církve a povím ti ještě o dalších chybách, kromě těch, o kterých jsem se již zmínil. Spočívají na třech sloupech – jsou to nejtěžší neřesti, na něž jsem si již stěžoval: nečistota, nadutá pýcha a chamtivost. Z chamtivosti dokonce prodávají milost Ducha Svatého, jak jsem ti už říkal. Tyto tři neřesti na sobě navzájem závisejí a jejich základem je sebeláska. Dokud tyto tři sloupy stojí – a porazit je může jen láska ke ctnostem -, snadno duši udrží, aby tvrdohlavě setrvávala v jakékoli neřesti (Dialog 126)
Někteří z nich se stali vtělenými ďábly do té míry, že často konsekraci jen předstírají… (Dialog 128)
Jakmile bude Církev reformována dobrými pastýři, napraví se nutně i podřízení, neboť téměř všechny jejich špatnosti závisí od chyb špatných pastýřů (Dialog 129)
Nečisté zvíře, žádám snad toto od tebe, který máš mocí krve, již spravuješ vyhánět zlé duchy z duší a těl? Ty naopak zlé duchy do duší vháníš. Nevidíš, že sekyra božské spravedlnosti je již přiložena na kořen tvého stromu? A říkám ti, že tvé nečistoty ti v pravý okamžik a na pravém místě přinesou lichvářské úroky, jestliže je nepotrestáš pokáním a zkroušeností srdce; nedostane se ti ohledů, že jsi kněz, naopak budeš potrestán a budeš muset snášet tresty za sebe i za ně a budeš mučen většími bolestmi než ostatní. Proto si rozmysli vyhánět zlého ducha zlým duchem chtíče…A ty pozemský anděl, padáš kvůli své pýše ze své vysokosti: z důstojnosti kněžství a z pokladu ctností dolů do ubohosti velké bídy, a pokud se nebudeš chtít napravit, do hlubin pekelných. Svět a sebe samotného jsi učinil svým bohem a pánem (sv. Kateřina S., Dialog 129)
Kristus je knězem podle přirozenosti lidské, neboť v pojmu kněze je, aby byl menší než Bůh. Avšak účinnost a zásluha činností Kristových vůbec, a tedy i kněžských, pochází od důstojnosti přirozenosti božské, která je s lidskou hypostaticky spojena (biskup Kupka, O mši sv.)
„Otče, dvě nevěsty ucházejí se o ruku mou. Jedna vznešená, sličná a moudrá, ale chudá; druhá pak bohatá, ale lehkovážná. Kterou z nich mám zvoliti sobě?“ Otec odvětil: „Vol sličnou a ctnostnou.“ Kvido uposlechl. Svlékl šat nádherný, oblékl se v roucho prosté, jmění své rozdal chudým, tajně odebral se do Říma, a tam dal se na kněžství vysvětiti (odpověď sv. Kvida na radu otce k manželství)
Ten, kdo propůjčil důstojnost, dá i sílu - Dabit virtutem, qui contulit dignitatem (sv. Lev V., Sermo 2)
Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře (jáhny) jako pro kněze a biskupy. Když ještě byli laiky a lektory, bylo jim dovoleno oženit se a plodit děti. Ale když postoupili výše na zmíněné stupně, není jim už dovoleno to, co dříve. Aby se však manželství tělesné stalo duchovním, je třeba, aby manželky nebyly posílány pryč, ale aby je měli jejich manželé tak, jako by je neměli, aby zůstala nedotčená manželská láska, současně však, aby přestalo užívání manželství (sv. Lev V., dopis biskupu Rustikovi)
Říká se, že bezúhonné chování představených je Životem podřizených. K této opatrnosti byl napomenut apoštolem sv. Petrem. Když totiž jednou za čtyřicetidenního postu Lev na hrobě sv. Petra klečel a modlil se za odpuštění hříchů, zjevil se mu apoštol ten a řekl: „Přimluvil jsem se za tebe. Hřichy tvé jsou ti odpuštěni, měj se však na pozoru, na koho ruce kladeš, neboť z toho budeš jednou počet klásti!“ (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Lev Veliký)
Pamatuj, Pane, ve svém nekonečném milosrdenství i na mne nehodného a odpusť mi všeliké vědomé i nevědomé provinění (liturgie sv. Jana Z.)
Neodvracej svou tvář ode mne a nevylučuj mě z počtu svých služebníků, ale přestože jsem služebník hříšný a nehodný, učiň mne hodným obětovat ti tyto dary. Neboť ty je obětuješ a jsi obětován, ty je přijímáš a jsi rozdáván, Kriste, Bože náš. Vzdáváme chválu tobě a zároveň tvému věčnému Otci tvému přesvatému, dobrému a životodárnému Duchu, nyní i vždycky a na věky věků (liturgie sv. Jana Z.)
Učitel lidu a představený poddaných ať řádně vyznává katolickou víru a všem ohlašuje pravou spásu (liturgie mozarabská při svěcení kněží)
Shromáždi svůj lid ke slovu učení, jako chůva, která pečuje o své dítky (liturgie koptská svěcení kněží)
„aby bylo požehnáno vše, co žehnají, a vše co zasvětí, aby bylo zasvěceno a posvěceno ve jménu Pána našeho Ježíše Krista“ (Pontif. Rom., De ordinatione presbyteri, in manuum unctione)
Uvědomujte si, co konáte. Žijte podle toho, co činíte, abyste, slavíce tajemství smrti Páně, umrtvovali v údech svých všechny nepravosti a zlé žádosti (Pontif. Rom.,De ordinatione presbyteri)
Všemohoucí a milosrdný Bože, popatře dobrotivě na mé pokorné prosby, a mě, služebníka svého, kterému jsi dal ne přímluvnými zásluhami, nýbrž nezměrnou štědrotou své dobrotivosti přisluhovati nebeským tajemstvím, učiň hodným sluhou svatých oltářů, aby, co je mými ústy vysloveno, tvým posvěcením bylo upevněno. Skrze… (liturgie římská Kněze za sebe vstupní modlitba)
….shlédni na tohoto svého služebníka a uděl mu ducha milosti a rady, aby pomáhal kněžstvu a řídil tvůj lid s čistým srdcem jak jsi shlédl na svůj vyvolený lid a uložil jsi Mojžíšovi, aby vybral starší, které jsi naplnil ze svého ducha, kterého jsi daroval svému služebníku (liturgie východní)
Sešli svého Ducha a budou stvořeni a obnovíš tvář země. Pošli na zem tohoto Ducha, sám Oheň, aby na ní stvořil kněze samý oheň, jejichž službou by tvář země byla obnovena a naše Církev obrozena (sv. Ludvík z Montfortu, Modlitba za apoštoly posledních časů)
Svatý Řehoř Naz. píše: „Ten, který byl včera ztracen v lidu, stává se jeho učitelem, jeho vůdcem, doktorem svatých věcí a hlavou svatých tajemství.“ Děje se tak dílem Ducha Svatého, proto kněz „není člověk, není anděl, není archanděl, nemá stvořenou moc, ale má Ducha Svatého a ten ho vybavuje kněžstvím“ (sv. Jan Z.). Duch Svatý utváří duši kněze podle Ježíše, vtěluje Ježíše do něho, takže „kněz u oltáře jedná jménem Kristovým (sv. Cyprián), a „je pánem nad celým Bohem“(sv. Jan Z.). Nesmí nás proto udivovat, že kněžská důstojnost je považována za „nebeskou“(sv. Kasián), „božskou“ (sv. Dionýsius), „nekonečnou“ (sv. Efrém), „uctívanou s láskou samými anděly“ (sv. Řehoř Naz.), takže „když kněz slaví božskou oběť, andělé stojí při něm, zpívají hymnus chvály ke cti toho, který se obětuje (sv. Jan Z.). A to všechno se děje při každé mši svaté! (Stefano M. Manelli, Eucharistický život podle příkladu svatých)
Jako včely biskupové střeží čistotu těla, předkládají chléb nebeského života, používají žihadlo zákona. Jsou čistí, aby posvěcovali, přísní, aby trestali (sv. Maxim T., Sermo 89)
Cílem pravého kněžství je být naplněn božstvím a jiné jím plnit (sv. Maxim V.)
Je-li zhoubné opustit příď lodi v klidu, čím více ve vlnobití (papež Mikuláš I.)
Vzpomeňme přitom na našeho pravého velekněze, Pána Ježíše Krista…získal smíření pro lidský rod a prosil za všechny, kdo v něho věří (Origenes, homilie na III. Moj.)
Když člověk říká ano kněžství, je to ano navždy (Pavel VI. před jáhenským svěcením)
- ledna roku 1910 psal otec Pio svému provinciálovi a duchovnímu vůdci, o. Benedettovi: „Mnoho osob, kterým, jak věřím, jsou známa poslední rozhodnutí Apoštolského stolce, mne ujistilo, že kdybyste, otče, požádal o dispens pro mé svěcení a obeznámil s mým aktuálním zdravotním stavem, bylo by vám vyhověno. Jestli tedy, otče, závisí vše na Vás, nepřikazujte mi, prosím, čekat na ten den! A tak, jestli Nejvyšší Bůh ve svém milosrdenství rozhodl odpustit utrpením mého těla, zkrácením mého pozemského vyhnanství, zemřu velmi potěšen, jak doufám, neboť zde na zemi již po ničem víc netoužím.“
- srpna 1912, dva roky po šťastném dni svátku svatého Vavřince roku 1910 napsal otci Agostinovi: „Kam se ubírá má mysl během psaní? K pěknému dni mého svěcení. Zítřejší den, 1 svátek svatého Vavřince, je také dnem mého svátku. Začal jsem znovu prožívat radost onoho pro mne svatého dne. Již od dnešního rána jsem se začal opájet rájem… A jaké to bude až se jím budeme opájet věčně? Přirovnávám pokoj srdce, který jsem pocítil onoho dne, k pokoji, který jsem začal pociťovat včerejšího večera a nenacházím v něm nic odlišného. Den svatého Vavřince byl dnem, v němž jsem spatřil své srdce nejvíce roznícené láskou k Ježíši. Jak jsem byl šťastný, jak jsem se onoho dne radoval!“
primiční obrázekO Rex, dona mihi animam meam pro qua rogo et populum meum pro quo obsecro Králi, daruj mi mou duši, za niž prosím, a můj lid o nějž tě žádám. Památka mé první mše. Ježíši / můj dechu i můj živote/ Dnes, kdy s chvěním Tě / pozvedám / V tajemství lásky/ S Tebou ať jsem pro svět/ Cestou, Pravdou, Životem/ A pro Tebe svatým knězem/ dokonalou obětí. Otec Pio, kapucín.“ (sv. Pio)
Starej se bedlivě o to, aby těla svatých mučedníků, kteří jsou údové Ježíše Krista, uctivě pohřbena byla, jako apoštolové učinili sv. Štěpánu. Navštěvuj také vyznavače v žalářích, aby žádný z nich neochabl ve víře. Zkoumej
v duchu Božím trpělivost jejich, a kdo by rady i útěchy potřeboval, poraď mu a potěš ho. Ke kněžím a jáhnům nechovej se jako pán, ale jako bratr a služebník Kristův. Podporuj věřici svou vlastni svatostí (dopis Pia I. Viennskému biskupu Justovi)
Kněz musí být svatý, protože koná v osobě Ježíše Krista (sv. Pius X.)
Aby služba kněze byla plodná, musí být svatý
Důstojnost kněží je veliká, ale veliký je jejich pád, když zhřeší. Těšme se, že jsme tak vysoko vyzdviženi, ale bojme se padnout. Radost z toho, že jsme dosáhli výšky se nevyrovná soužení, které zakusíme, když se zřítíme. Běda knězi, který nemyslí na sebe, zanedbává modlitbu, odmítá duchovní pokrm zbožné četby a nikdy nevstoupí do sebe, aby poslouchal obvinění svého svědomí! (sv. Pius X., Haerent animo)
Až se pak objeví nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy (NZ, I Petr 5,4)
Kněz není sám. Kdykoli slouží mši svatou nebo když se modlí breviář je přítomna tajemně celá Církev a kněz ji pozdravuje slovy: Pán s vámi! a Církev mu odpovídá, poněvadž kněz zastupuje Církev jeho vlastními ústy: I s duchem tvým (sv. Petr D.)
Buďte milosrdní a horliví a kráčejte v pravdě Kristově, který se stal služebníkem všech (sv. Polycarp jáhnům, list do Filip)
Kněží ať jsou naklonění k útrpnosti, milosrdní ke všem, ať napravují zbloudilé, navštěvují všechny nemocné a nezanedbávají žádnou vdovu, sirotka nebo chudého. Ať se starají o dobro před Bohem i před lidmi, varují se každého hněvu, ohledu na osoby a nespravedlivého úsudku a ať se zdaleka vyhýbají každé lakotě, ať nejsou vůči komukoliv lehkověrní, ne příliš přísní ve svém úsudku a ať si jsou vědomi, že snadno podléháme hříchu (sv. Polykarp, List do Filip)
Nový klerik, starý hříšník (Raban Maurus)
Je třeba začít očišťování sebe sama dříve, než budu očišťovat druhé. Je třeba být poučen, abych mohl poučovat. Je třeba se stát světlem, abych mohl osvěcovat, přiblížit se k Bohu, abych k němu přibližoval druhé, být posvěcován, abych posvěcoval, vedl za ruku a radil s rozvahou (sv. Řehoř Naz., Orationes 2)
Vím, koho jsme služebníky, na jaké výši se nacházíme a kdo je Ten, k němuž směřujeme. Znám Boží vznešenost a lidskou slabost, ale také sílu
Kdo je tedy kněz? Je obhájcem pravdy, povznáší se s anděly, oslavuje s archanděly, jeho službou stoupají obětní dary na nebeský oltář, sdílí Kristovo kněžství, vtiskuje nový tvar tvoru, obnovuje v něm obraz Boha, činí z něj nové stvoření pro nadpozemský svět, a aby se vyjádřilo, co je v tom nejvznešenější, je zbožštěn a zbožšťuje (sv. Řehoř Naz., Orationes 2)
Když se někým opovrhuje pro jeho život, zbývá už jen pohrdnout i jeho kázáním (sv. Řehoř V.)
Izaiáš chtěl prospět bližním a chvályhodně žádal službu kazatelskou (sv. Řehoř V. )
Nařizujeme, abys nikdy nečinil nedovolená svěcení, abys dvojženatého, nebo kdo nedostal pannu za manželku, nebo neznalého psaní nebo na kterékoli části těla vadného, nebo kajícníka nebo soudu nebo jakémukoli stavu podrobeného, nedovoloval připustit ke svatým svěcením (Registr II)
Podjáhni…kteří už byli ženatí, ať si vyberou jednu z dvou možností: Buď ať se zřeknou svých manželek, nebo ať se z žádného důvodu neopovažují sloužit (PL 77,110)
Vidíte, jak je svět plný kněží, ale na Božích žních najdete jen velice málo dělníků. Kněžskou službu jsme sice přijali, ale práci, která k ní patří, neděláme
Často jistě svazuje jazyk kazatelů jejich vlastní špatnost, ale často se stává také z viny podřízených, že se představeným bere možnost kázat…Nuže sklouzli jsme do vnějších záležitostí, a tak něco jiného jsme přijali jako hodnost, a něco jiného z povinnosti svého úřadu skutečně vykonáváme. Opomíjíme kazatelskou službu a zdá se mi, že se jednou budeme zodpovídat za to, že si necháváme říkat biskupové, ačkoli jimi jsme jen podle jména, a ne doopravdy. Neboť ti, kdo nám byli svěřeni, opouštějí Boha, a my mlčíme. Vězí v ničemnostech, a my jim cestu k nápravě nepodáváme. Ale jak bychom mohli napravovat životy druhých, když zanedbáváme svůj vlastní? Upnuli jsme se k světským starostem a ztrácíme vnitřní citlivost tím víc, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech (sv. Řehoř V., homilie)
Co jsem to za strážného, když nestojím na hoře, kde mám konat svou službu, ale dosud ležím v údolí slabosti? Ale stvořitel a vykupitel lidského pokolení je mocný. On může mně nehodnému dát, aby byl můj život na výši a moje kázání bylo účinné. Vždyť z lásky k němu se nešetřím, když hlásám jeho slovo (sv. Řehoř V., homilie na Ezechiela)
Ježto však je nesrovnatelně lepší duše, kterou žijeme, než pozemský statek, jejž navenek držíme: jak položí svůj život za ovce ten, kdo za ně nedává svůj statek? A jsou opravdu někteří, kdož pozbývají právem jména pastýře, milujíce pozemský statek více než ovce (homilie 14)
Neboť kdo přijímá úřad kazatelský, nemá zlo působiti, nýbrž snášeti, aby už svou vlídností tišil hněv zuřivců a sám jsa zraněn příkořími uzdravoval rány hříchů u jiných. A i když snad někdy bude horlení pro spravedlnost od něho vyžadovat, aby se rozhněval na podřízené, ten hněv nechť vychází z lásky, ne z krutosti, tak, aby zároveň navenek uplatňoval práva kázně i uvnitř miloval s otcovskou dobrotou ty, jež navenek káře, jako by je pronásledoval (homilie 17)
Hle, žijeme z obětních darů věřících, ale čím pracujeme pro duše věřících? Bereme jako svůj plat to, co věřící obětovali pro odpuštění hříchů, a přece nepracujeme proti těmto hříchům, jak by se slušelo, ani pilnou modlitbou ani kázáním (homilie 17)
Je totiž nezbytno, aby kněz dbal o to, co by řekl jednotlivcům, jak by každého napomenul; aby každý, kdo se setká s knězem, byl okořeněn chutí věčného života, jako by naň působila sůl (homilie 17)
Potemnělo zlato, neboť život kněží, kdysi jasný slávou ctností, ukazuje se teď nízkými činy jako něco falešného (homilie 17)
A protože moc ďáblova nabyla vrchu nad lidským pokolením ponejvíce skrze chlípnost, praví o něm hlas Páně: Síla jeho v bedrech jeho. (Job 40; 11.) Kdo tedy jí beránka velikonočního, má míti bedra přepásána; aby ten, kdo slaví svátek vzkříšení a neporušenosti, nepodléhal již skrze nepravost žádnému porušení, krotil rozkoše a tělo zdržoval od chlípnosti. Nepoznal totiž ještě, co je svátek neporušenosti, kdo podléhá porušenosti skrze nezdrželivost. To je pro některé lidi tvrdé; ale úzká jest brána, jež vede k životu. A máme již mnoho příkladů zdrželivosti (homilie 22)
Je tedy třeba uvážiti každou záležitost a podle toho užiti moci svazovati nebo rozvazovati. Je třeba přihlédnouti, jaká vina předcházela nebo jaké pokání následovalo po vině, aby ty, jež všemohoucí Bůh navštěvuje milostí zkroušenosti, osvobozoval rozsudek pastýře. Neboť rozhřešení představeného je správné tehdy, když se řídí úsudkem vnitřního soudce (homilie 26)
Je nám však přitom do pláče, vidíme-li, jak někteří mužové našeho stavu, kteří byli obdařeni úřadem kněžským, hned se vynášejí nad své podřízené, jakmile vykonali navenek něco spravedlivého, byť i v nepatrné míře; jak opovrhují hříšníky v lidu a nechtějí míti s nimi útrpnost, když jim vyznávají svou vinu, a jakoby po mravu farizejském opovrhují dotekem hříšné ženy. Kdyby byla ona žena přistoupila k nohám farizeovým, jistě by byla bývala odkopnuta. Byl by se totiž domníval, že by byl poskvrněn cizím hříchem. Poněvadž ho však nenaplňovala pravá spravedlnost, churavěl cizí ranou. Proto, kdykoli vidíme nějaké hříšníky, vždycky je nezbytno, abychom nejprve v jejich neštěstí oplakávali sami sebe, neboť jsme snad v podobných věcech buď sami klesli nebo můžeme klesnouti, pakli jsme neklesli. A jestliže má soud představenského úřadu vždycky pronásledovati mocí kázně nepravosti, přece se sluší, abychom bedlivě rozlišovali, že vůči nepravostem máme osvědčovati přísnost, vůči přirozenosti útrpnost (homilie 33)
Když totiž vylíčil budoucí pohromy a hned pak vešel do chrámu, aby odtud vyháněl prodávající a kupující, dal tím zajisté najevo, že zkázu národa zavinili nejvíce kněží (homilie 39)
Těm se správně říká: Dům můj je dům modlitby, vy však jste z něho učinili peleš lotrovskou; neboť drží-li někdy převrácení lidé duchovní úřad, zabíjejí své bližní meči své špatnosti tam, kde by je měli oživovati přímluvou své modlitby (homilie 39)
To je pravá pokora v Božích očích, když není zatvrzelý v odmítání toho, co se mu přikazuje užitečně podstoupit (Pastýř)
Činnost představeného má tak přesahovat činnost lidu, jak je vzdálen život pastýře od stáda
Tehdy je chvályhodné vyhledávat stav biskupa, když není pochyb, že pro tento stupeň každý přijde k větším mukám (sv. Řehoř V., Pastýř)
Kapitán a cestující na lodi mají společný osud (římský kněžský řád)
Za cisaře Konstantina byl s ostatními křesťanskými vězni propuštěn na svobodu a vrátil se k dceři. Přestál tuto těžkou zkoušku a nose na vlastním těle známky utrpení pro Ježiše Krista požíval veliké úcty i lásky v lidu věřícím a snažil se ještě horlivěji sloužiti Bohu a prokazovati bližním milosrdenstvi. Za prvních věků křesťanských byli nezřídka za představené církevních obcí voleni i mužové vzácných ctnosti, kteří vyššího vzdělání neměli. Tak i po smrti biskupa Trimitského na Cypru zvolen je nástupcem jeho prostý pastýř Spiridion a chtě nechtě přijal svěcení biskupské (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Spiridon)
Z celé své duše se boj Hospodina a měj v úctě jeho kněze (kniha Sirachovec 7,29)
Ustanovíš Árona a jeho syny nad stanem setkávání a budou střežit své kněžství. Přiblíží-li se někdo cizí, bude usmrcen.“ (Starý zákon, Numeri 3,10)
Hospodin řekl Áronovi: „Ty a tvoji synové a s tebou i tvoje rodina ponesete odpovědnost za každou nepravost týkající se svatyně, avšak odpovědnost za každou nepravost související s vaším kněžstvím poneseš ty a s tebou tvoji synové (SZ, Numeri 18,1)
Modlitba za kněze se vztahuje nejen na kněze, za kterého se koná, nýbrž na všechny duše, které jsou mu svěřeny. Když se tedy modlíte za kněze, modlíte se za blaho Církve, a tím také nejlépe potěšujete Pána Ježíše v nejsvětější Svátosti v jeho bolestném zármutku (sv. Terezie z A.)
Celino, v KRÁTKÝCH CHVÍLÍCH, které nám zbývají, neztrácejme čas…zachraňujme duše…duše padají do záhuby jako sněhové vločky a Ježíš pláče, a my…my myslíme na svou bolest a neutěšujeme svého snoubence…Ach Celino, žijme pro duše…buďme apoštoly… zachraňujme hlavně duše kněží, tyto duše by měly být průzračnější než křišťál… Běda, kolik je špatných kněží, kněží, kteří nejsou dost svatí…Modleme se, trpme za ně, a v poslední den nám bude Ježíš vděčný. Dáme mu duše! (sv. Terezie z L, dopis)
Ó, Ježíši, věčný Veleknězi, zachovej svého sluhu v ochraně svého Nejsvětějšího Srdce! Zachovej bez poskvrny jeho posvěcené ruce, jež se denně dotýkají Tvého Nejvsvětějšího Těla! Zachovej bez poskvrny jeho rty, jež jsou svlažovány Tvou předrahou Krví! Zachovej čistým jeho srdce, jemuž byla vtištěna pečeť Tvého svatého Kněžství! Dej mu moc, aby proměňoval srdce, jako proměňuje chléb a víno! Žehnej jeho pracím, aby přinášely hojný užitek a uděl mu korunu věčné slávy! Amen. (modlitba za kněze, kterou se od dětství denně modlila sv. Terezie z L.)
Ona je jediná, kdo formuje kněze. A nikdo nemá větší právo na Matku Boží než kněz (blahosl. Matka Tereza)
Já jsem dobrý pastýř. O Kristu jistě platí, že je pastýř, neboť tak jako pastýř vede a pase stádo, posiluje Kristus své věřící duchovním pokrmem, a dokonce i svým Tělem a Krví (sv. Tomáš A.)
Láska je úřední povinností dobrého pastýře. Proto Kristus říká: Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Mezi dobrým a špatným pastýřem je totiž rozdíl: dobrý pastýř dbá o to, co prospívá stádu, špatný dbá o to, co prospívá jemu samému (sv. Tomáš A., k Janovu evang.)
Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníci (sv. Tomáš A., k listu Židům)
Jako se zakazuje duchovním obchodování, poněvadž velmi zabavuje ducha, tak i válečné výkony, podle onoho II Tim 2: Nikdo sloužící Bohu nezaplétá se do světských záležitostí…všechny stupně duchovních jsou zařízeny ke službě oltáře, na němž se pod Svátostí představuje utrpení Kristovo, podle onoho I Kor 11: Kdykoli budete jíst chléb tento a pít kalich, budete zvěstovat smrt Páně, dokud nepřijde. A proto jim nepřísluší zabíjet nebo prolévat krev, ale spíše být připraveni k vylití vlastní krve pro Krista, aby skutkem následovali, co konají službou (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,40)
U kněží pak v duchovní správě a arcijáhnů je třeba uvážit trojí: stav, svěcení a službu. Ke stavu náleží, že jsou světští; ke svěcení, že jsou kněží nebo jáhni; k službě, že mají svěřenou péči o duše…Je třeba uvážit, které převyšování je více, zda stavu nebo služby. A u toho je třeba dbát dvojího: dobroty a nesnadnosti. Je-li srovnání dobroty, tak stav řeholní převyšuje službu duchovního správce…podle lásky pracujícího se někdy stává, že dílo ze svého rodu menší je záslužnější, totiž je-li z větší lásky. Dbá-li se však nesnadnosti správného života v řeholi a ve službě duchovního správce, tak je nesnadnější správný život při duchovní správě pro vnější nebezpečí, ačkoli život řeholní je nesnadnější co do samého rodu díla (II-II,184)
Pastýř nemá tělesně opouštět své stádce, ani pro nějakou časnou výhodu, ani pro hrozící nebezpečí, protože dobrý pastýř je vázán položit svůj život za své ovce (II-II,185)
Vlastním úkolem kněze je být prostředníkem mezi Bohem a lidem…Kristu náleží nejvíce být knězem (III,22)
Kristus jako člověk nejen byl knězem, nýbrž také dokonalou obětí za hřích a oběť pokojná a holokauston (III,22)
Kristovo kněžství má plnou moc odčinit hříchy
Nepřísluší Kristu přijímat účinek kněžství
Cílem oběti, kterou Kristus přinesl nebyla časná dobra, nýbrž věčná, která dosahujeme skrze smrt, proto Žid 9,11: „Kristus je vystupující velekněz budoucích statků“. Z toho důvodu se nazývá Kristovo kněžství věčné
Říká se, že Kristovo kněžství je „podle řádu Melchizedechova“, pro vznešenost pravého kněžství nad předobrazem kněžství zákona (SZ)
Kristus je pramenem každého kněžství: vždyť kněz Starého zákona byl jeho předobrazem, zatímco kněz Nového zákona jedná v osobě Krista (III,22)
Každý se má považovat za nižšího zásluhou, ne úřadem. Svěcení však jsou nějaké úřady (Doplněk 34)
Jako ve křtu se dává milost činící milým, tak ve svátosti svěcení (35)
Charakter je rozlišující znamení od jiných, je třeba, aby se ve všech vtiskoval (jáhen, kněz, biskup)
Charakter svěcení předpokládá křestní charakter
Charakter svěcení předpokládá charakter biřmování, ne z nutnosti
Předcházející svěcení není nutné k následujícímu (35)
Svatost života se vyžaduje ke svěcení z nutnosti příkazu, ale ne z nutnosti svátosti. Proto, je-li špatný vysvěcen, má svěcení, ale s hříchem (36)
Je třeba, aby měl tolik vědomostí, co stačí k tomu, aby jednal podle přijatého svěcení…ne aby všeobecně v celém svatém Písmu byl poučen
Svatost jednou nabytou lze ztratit. Ale svěcení jednou nabyté se nikdy neztrácí. Tedy svěcení nespočívá v zásluze svatosti
Bůh nikdy tak neopustí svou Církev, že by se nenašli schopní přisluhovatelé, dostačující pro potřebu lidu, jestliže se hodní povyšují a špatní zapuzují
Kdokoli však se smrtelným hříchem nějakou svatou službu zastává, nepochybně to nehodně koná. Z čehož je patrné, že smrtelně hřeší (36)
Svátost svěcení je zařízena ke svátosti Eucharistie, jež je svátost svátostí, jak Dinonýsius Církev. Hier. III
Rozlišení svěcení je třeba brát podle vztahu k Eucharistii: kněžské..patří jáhnovi..podjáhnovi…akolytovi…vrátníkům…čtenáři …svěcení exorcistů
Jsou pouze tři svatá svěcení, totiž kněžství a jáhenství, jež mají úkon na proměněné Kristovo tělo a krev a podjáhenství, jež má úkon na posvěcené nádoby, a proto se jim také nařizuje zdrženlivost
Hlavní úkon každého svěcení je ten, který je blíže řízen ke svátosti Eucharistie. A podle toho také jedno svěcení vyniká nad druhé
Biskupská moc…pouze on biřmuje…on sám žehná panny…on také světí svěcence ke službě posvěcením (38)
Odštěpení od Církve…udělují pravé svátosti. Ale s nimi nedávají milost, ne pro neúčinnost svátostí, nýbrž pro hříchy přijímajících od nich svátosti proti zákazu Církve (38)
I Tim 2: „Ženě v Církvi učit nedovoluji, ani vládnout nad mužem“…žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení (39)
Z nemanželského lože narození jsou odmítáni od přijetí svěcení, není-li jim prominuto. A tím nesnadněji se jim promine, čím hanlivější je jejich původ
Duchovní tím, že přijímají věnec, nezříkají se dědictví ani jiných časných věcí. Protože držení časných věcí se neprotiví bohopoctě, k níž jsou duchovní určení, nýbrž přílišná péče o ně (40)
Kněz má dva úkony: jeden hlavní, totiž proměňovat tělo Kristovo, jiný druhotný, totiž připravovat lid Boží k přijetí této svátosti…musí být biskupská moc nad kněžskou vzhledem k druhotnému úkonu kněze
Každé svěcení je zařízeno ke svátosti Eucharistie…biskup nemá vyšší moc než kněz…biskupství v úkonech hierarchických vůči tajemnému tělu má moc nad kněžskou, biskupství je svěcení
Celá Církev je jedno tělo, má-li se zachovat tato jednota, musí být nějaká moc řídící vzhledem k celé Církvi nad mocí biskupskou, již každá zvláštní církev je řízena: a to je moc papeže
Roucha přisluhovatelů označují vhodně, co se u nich vyžaduje vzhledem k božským tajemstvím (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 40)
Veliké je to tajemství a vznešená je proto důstojnost kněží, jimž je dáno, čeho se ani andělům nedostalo. Neboť jenom kněží, řádně v Církvi vysvěcení, mají moc mši sv. sloužit a tělo Páně posvěcovat. Ovšem je kněz při tom jen služebníkem Božím a užívá slov božských, jak to Bůh nařídil a ustanovil; vlastním činitelem při tom je Bůh sám, jenž tu neviditelně působí, jemuž je po vůli všechno, co chce, a jehož i všechno poslouchá, cokoli poručí (blahosl. Tomáš K., Následování Krista IV,5)
Ó jak veliký a čestný je úkol kněží, kterým je dáno Pána velebnosti svatými slovy posvěcovat, svými rty ho žehnat, rukama držet, vlastními ústy přijímat a ostatním podávat! Ó jak čisté mají být ruce, jak čistá ústa, jak svaté tělo, jak neposkvrněné srdce kněze, ke kterému tolikrát vstupuje Původce čistoty! Z úst kněze ať vychází slovo svaté, počestné a prospěšné, vždyť tak často přijímá svátost Kristovu. Oči jeho, které hledí na tělo Kristovo, buďte prosté a cudné! Ruce jeho čisté a k nebi pozdvižené, vždyť se tak často dotýkají Stvořitele nebes i země. Zvláště kněží se týká: Svatí buďte, neboť já jsem svatý, Hospodin Bůh váš (III Moj 19,2) (NK IV,12)
Sacerdos, qui non est sanctus, nihil est – Kněz, který není svatý, není ničím (sv. Tomáš z Villanovy)
Nařizujeme, aby ti, kteří byli posvěceni od biskupů, kdysi katolicky vysvěcených a od Římské Církve v rozkolu oddělených, byli milosrdně přijímáni se zachováním svých vlastních svěcení, jestliže je doporučuje život a vědění (papež Urban)
Když se kněz stane tím, čím by měl být, totiž svatým, pak nemusí hledat duše. Samy se k němu slétnou jako vosy na med (sv. Vincenc Paloti)
Zkaženost duchovenstva je hlavní příčinou úpadku Církve (sv. Vincenc z Paula)
Tak ožily ve Francii duchovní porady či konference kněží, jež ku nápravě duchovenstva a zvelebení náboženského života v lidu nad míru blahodárně přispívaly. V Paříži konala se taková konference u sv. Lazara poprvé dne 1. června 1633 a bývala potom každé úterý. Nejznamenitější preláti chodili do těchto konferenci, a Vincenc míval tu kolem sebe až 300 horlivých kněží. Kardinál Richelieu vybiral potom nastávající biskupy francouzské výhradně ze sboru kněží, kteří na tyto porady ku sv. Lazaru chodili a jež mu Vincene navrhl, a král Ludvík XIII. schvaloval tyto návrhy…Potom ujala se vlády ovdovělá královna Anna, kteráž povolala Vincence do státní rady. Vincenc zdráhal se tento úřad přijmout, posléze však podrobil se mu přece a setrval v něm po deset let. V důstojenství tom měl Vincenc na mysli výhradně čest i slávu Boží, věčné 1 časné blaho lidí, prospěch Církve a dobro vlasti. Zejména snažil se zamezovali, aby na biskupská i jiná církevní důstojenství nebyli povyšování lidé nepovolaní a nehodní, kteří by Církvi zasazovali horší rány než zjevní nepřatelé jeji. V tom činil však Vincenci překážky a obtiže velemocný nástupce Richeliea, ministr kardinál Mazarin, jenž nemaje na sobě nic kněžského a smýšlením světák, jeho nenáviděl, pronásledoval a nejhanebnější klepy o něm rozšiřoval (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Vincenc)
Běda pastýři pošetilému, který opouští stádo! Ať přijde meč na jeho rameno a na jeho pravé oko! Ať jeho rameno úplně uschne
a jeho pravé oko ať nadobro oslepne!“ (SZ, prorok Zachariáš 11,17)
Povstaň, meči, proti mému pastýři, proti mému důvěrnému příteli – praví Hospodin zástupů – bij pastýře, ať se rozprchne stádo. Pak napřáhnu svou ruku proti maličkým ovcím.“ (Zach 13,7)
Tvoji kněží ať oblekou právo, a tvoji svatí nechať jásají (žalm 131,9)
Kněze jeho ošatím spásou, a jeho svatí budou jásat (žalm 131,16)