Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” (Jan 20,22-23)
Kdyby v Církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození. Děkujme Bohu, který dal své Církvi takový dar (sv. Augustin, Sermo 213)
Je voda a slzy: voda křtu a slzy pokání (sv. Ambrož, Epistula 41)
Bůh nečiní rozdíl, své milosrdenství přislíbil všem a moc odpuštění propůjčil svým kněžím bez jakékoli výjimky (sv. Ambrož)
Zvláště se proslavil při slyšení svaté zpovědi, při čemž neznal únavy. Míval s hříšníky tak srdečnou útrpnost, že propukal často při svaté zpovědi v pláč a slzami svými dojímal i nejzatvrzelejší k pravé lítosti (životopis sv. Ambrože)
Spíše se najde, kdo si uchoval křestní nevinnost, než kdo po pádu koná přiměřené pokání (sv. Ambrož)
Božský divotvůrče a dárče života, ty jsi kdysi viděl matku plačící pro syna, jehož jí ke hrobu nesli a milosrdenstvím pohnut jsi zastavil průvod a vrátil jí ho živého: viz, jak nepřítel se chystá i mou duši zemřelou ze země živých odnést do krajů, odkud není návratu, do krajů bídy a temna, kde vládne mrákota smrti, kde není pražádný řád, nýbrž jen věčná hrůza tam sídlí (Job 10). Rozpomeň se na slzy, které i nad mou smrtí Matička tvoje i moje kdys prolila, dej se milosrdenstvím pohnout, ne-li z ohledu na mne, alespoň z lásky k své Rodičce, zastav průvod a vrať mne vzkříšeného té, které jsi mne na Golgotě za syna svěřil a odevzdal. A jako jsi ke hrobu, v němž Lazar ležel přistoupil, tak přistup nyní ke hrobu, ve kterém duše má v hříších mrtvá již leží, a jako jsi nad Lazarem zaslzel, tak i duši mou uznej za hodnou svých slz a řekni jí: „Vstaň, pojď ven.“ Na slova tvá spadnou pouta hříchů z rukou mých rychleji než na slovo andělovo okovy z rukou Petrových a vyjdu svoboden, abych jako šťastný vzkříšený tvůj při hostině bethánské byl i já jednou jedním ze spolustolujících při věčné hostině v nebesích (sv. Ambrož)

Pane a Bože můj, dej srdci mému milost, aby po tobě toužilo, toužíc hledalo, hledajíc nalezlo, naleznouc milovalo, láskou dřívější hříchy odčinilo, odčiněné neopětovalo. Udus v něm plamen tělesných žádostí a rozněť oheň tvé nebeské lásky, dej, abych přemáhal všechny úklady, pokušení a záludné rozkoše, dokonale srdcem i skutkem se vystříhal všeho, co zakazuješ, konal a zachovával, co přikazuješ, miloval a chtěl, co a jak chceš ty. Neponechávej mne mé vlastní vůli ani lidské nevědomosti nebo slabosti ani žádnému tvoru, jen tvé nejmoudřejší prozřetelnosti, aby se na mně a ve mně a ode mne ve všem, vždy a všude stala tvá přesvatá vůle (sv. Anselm)

Zpověď je branou do nebe, domem Božím, hříšníci jí vcházejí, aby se zde tak jako marnotratný syn setkali se svým Otcem. Ať má vaše lítost sedmero očí: těma prvníma se dívejte do minulosti, aby jste ji mohli oplakávat, druhýma pak do budoucnosti, abyste byli neustále bdělí, třetíma pohlížejte na své neúspěchy, abyste se chránili pýchy, čtvrtýma na úspěchy, abyste neklesali na mysli, pátýma vzhlížejte k věcem vyšším, abyste věděli, po čem máte toužit, šestýma pak shlížejte k věcem nižším, abyste věděli od čeho se máte odvracet a sedmýma vhlížejte do věcí vnitřních, abyste se podobali Bohu (sv. Antonín P., kázání)

Není-li chválou Boží, vyznáváš-li své hříchy? Zajisté velikou Boží chválou je vyznáváš-li své hříchy, poněvadž tím větší chvála lékaře, čím méně naděje měl nemocný. Vyznávej tedy své hříchy, čím více jsi zoufal pro své nepravosti. Neboť tím větší je chvála toho, kdo odpouští, čím větší byla nepravost toho, kdo hřešil (sv. Augustin k žalmu 94 Předstupujme před tvář jeho)
Největší světa veselost – netrestaná nepravost (sv. Augustin)
Vyznávám, Pane, viny své, ne že bych je miloval, nýbrž abych jich litoval a milosrdenství tvoje oslavoval (Vyznání)
Bojíš se vyznat a nebojíš se skrýt, co přece skryto nezůstane; tvé mlčení tě odsuzuje, zatím co tvé vyznání by tě osvobodilo (sv. Augustin)
Pán přikázal, aby se osobně ukázali knězi, a tím učí, aby člověk osobně vyznával hříchy své. Praví Pán: „Jděte, ukažte se!“ a nepravil: „Jdi, ukaž se jeden za všecky; neboť osobně má se stydět, kdo osobně hřešil (o uzdravení malomocnýcg)
Bůh jenž slíbil kajícníku odpuštění, neslíbil mu zítřejší den (sv. Augustin)
Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy a odsoudíš-li je i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné věci: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé dílo, člověče. Znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, cos vykonal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a přicházíš ke Světlu (k Janovu evangeliu)
Vyznáním se skrytá nemoc v naději odpuštění odkrývá (sv. Augustin)
Trest trvá déle než vina. Jinak by vina mohla být pokládána za nepatrnou, kdyby s ní končil také trest (sv. Augustin)
Zkroušenost je bolest odpouštějící hřích (sv. Augustin)
Buďto je tedy nutno vystříhat se lží správným jednáním, nebo se musí kajícně vyznat. Ne však, když už se rozhojnily nešťastným životem, je ještě podporovat poučováním (Proti lži)
…kdyby se stal hřích, je přikázáno, aby bylo činěno pokání. Tak aby k vůli obraně hříchu v pýše nazyhynul, kdo se ho dopustil, když nechce, aby pokáním zmizelo, co učinil (O svaté nevinnosti)
Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a působení Ducha Svatého. Duše, která byla mrtva kvůli hříchům, se v této Církvi znovu zrodí, aby žila s Kristem, jehož milost nás spasila (Sermo 214)
Hřešil jsem hříchem velikým a jsem si vědom mnoha provinění, ale nezoufám, protože tam, kde se rozhojnila vina, ještě více se rozhojnila milost. Nemůže mne děsit množství mých nepravostí, když si smrt Páně připomenu: vím, že hříchy mé lásku jeho zdolat nemohou. Hřeby a kopí volají ke mně, že jistě s Kristem jsem smířen, pokud ho vroucně miluji. Longin mi kopím Srdce Kristovo otevřel, já vešel do něho a tam odpočívám v bezpečí. Kdo se strachuje, ať miluje, protože láska vyhání bázeň (a přikrývá množství hříchů). Proti žáru vášní není na světě léku mocnějšího a účinnějšího nad smrt Vykupitelovu. Rozvírá na kříži náruč svou, hotov na srdce přivinout hříšníka. V objetí Spasitele svého chci žít, v jeho objetí si žádám i umřít (sv. Augustin)
Přistupuji, Pane, k studnici milosti, abych obmyl poskvrněnou duši svou v nejdražší Krvi tvé. Co je platno se umývat, když se zas smoly chci dotýkat? Co platno pokání, když se nemíním nečistoty varovat? O pohanském králi (Alexandr Veliký) se dovídáme, že nechtěl ani pohlédnout na zajatou rodinu přemoženého krále, aby ho sklíčenost jeho dcer nesvedla k hříchu, a já, učedník tvůj, vyzbrojen pomocí a milostí shůry nemám tolik pevnosti, co onen pohanský vládce? Tys nedovolil pochovat otce tomu, jehož jsi zval k svému následování (Lk 9 kap.), a já si namlouvám, že je možno sloužit tobě a zároveň hovět vášni? Pohané obrácení od apoštola tvého spálili ohromné množství drahých knih (Skt 19), jež byly nebezpečné čistotě a víře, Marie Egyptská se z pouti nevrátila domů, na místo hříchu, nýbrž odešla na jordánskou poušť, aby konala pokání v samotě, o hladu, žízni a v zimě. Marie Syrská opustila dům hříchu té noci, kdy se jí tvá milost dotkla, zanechavši tam majetek a všechno, co měla, o jednom rytíři (Rougemont) čtu, že rozbil svůj nejdražší meč, jenž mu byl podnětem k hříchu a mně je těžko ti slíbit, že se chci hříchu i příležitosti k němu vždy vyhnout? Pohanská dívka (Theano) si dala vyříznou jazyk, aby snad neprozradila s mukách svěřené tajemství, a mně je těžko odvrátit oko nebo ruku od předmětu a nohu od místa, jež je mi podnětem hříchů? Abych měl pevnou jistotu, že bude platné přijetí svátosti, k němuž se chystám, činím předsevzetí pevné a opravdové, že se chci varovat hříchu i příležitosti k němu, především pak… Ty pak, přemilý Spasiteli, rač být nyní ke mně tak milostiv, jak upřímné je mé předsevzetí a jak dobrá je má vůle. Jakou měrou měříme my, takovou bude odměřeno nám, a jak doopravdy to myslíme se svým předsevzetím, tak dalece nám odpustíš naše provinění (sv. Augustin)

Co platno lékaři nemoc odkrývat, když se chce nemocný lékům vyhýbat (sv. Bernard)
K čemu ukázat nebezpečí, nebude-li užit prostředek jak se mu vyhnout
Nemůžeš-li se objevit před Pánem v říze nevinnosti, předstup před něho v rouchu kajícnosti (sv. Bernard)
Kde jinde najde hříšník jistější útočiště než v ranách Spasitelových? (sv. Bernard)

Očekáváš-li pomoc léčícího, musíš odhalit ránu (Boetius, O útěše I)

Jsi jako orel chycený za jeden dráp, a co je mu platno, že ostatní tělo je volné? (sv. Efrém)
Kriste Spasiteli, ty ses mi stal cestou, která mne dovedla k Otci, ze zdrojů tvých jsem načerpal milost a odpuštění, a očistil jsem duši svou ode všech poskvrn ve studnici milosrdenství tvého. Učiň nyní srdce mé půdou dobrou, jež by símě tvé přijala, a svlažená rosou milosti tvé užitek stonásobný přinášela. S ovečkou ztracenou a opět nalezenou představ ji nebeskému Otci svému před anděly tvými, abych se všemi vyvolenými chválil tebe v rozkoši rajské navěky (sv. Efrém)

Duše jeho byla tak soucitná a něžná, že plakával nad hříchy, z nichž kajicnici se mu vyznávali (sv. Eustas)

Člověk, dopustí-li se hříchu, a nevyzpovídá-li se brzy z něho, snadno upadá do hříchů jiných, znesnadňuje každým dnem více napravení své a zvětšuje sobě nebezpečí smrti nekajicné (sv. Felix)

Theotime, pohnutkou dokonalé lítosti je dobrotivost Boží, jejíž urážka nás bolí. Tato pohnutka je však pohnutkou jen potud, pokud skutečně způsobuje nějaké pohnutí. Pohnutí však, jehož příčinou je dobrotivost Boží v srdci, které o této dobrotivosti uvažuje, může být jen pohnutím lásky, tedy pohnutím ke sjednocení s Bohem (sv. František S., O lásce k Bohu II)
Nad chybou, které jsme se dopustili, se máme rmoutit lítostí silnou, uvážlivou, vytrvalou a klidnou, avšak nikoli rozčilenou, neklidnou a malomyslnou (sv. František S., O lásce k Bohu IX)

Bůh zbavuje člověka viny a věčného trestu a váže ho poutem ustavičného odmítání hříchu (Hugo od sv. Victora)

Bůh stvořil každého člověka jako lampu, aby zářil a osvěcoval svět. Každé lampě dal čisté a průzračné sklo, aby umožnil světlu pronikat a osvěcovat temnoty světa. Lidé však zapomínají na světlo a dbají pouze o sklo. To barví a zdobí, až sklo ztmavne a nedovoluje světlu pronikat. Proto je ve světě tolik temnoty. Sklo vašich lamp musí být znovu průzračné, aby vaše světlo svítilo ve světě. Proto po každém poklesku je třeba jít rychle ke zpovědi, abychom byli vždy ve stavu posvěcující milosti (sv. Charbel Makhluf)

Církev tedy nemůže nic odpustit bez Krista a Kristus nechce nic odpustit bez Církve. Církev může odpustit jen kajícníkovi, to jest tomu, koho se dotkl Kristus. A Kristus nechce nic odpustit tomu, kdo pohrdá Církví. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Toto tajemství je veliké. Mám na mysli vztah Krista a Církve (blahosl. Izák, Sermo 11)

Posměvač je a ne kajícník, kdo zase koná, z čeho se kaje (sv. Izidor S., O nejvyšším dobru)
Zkroušenost je zdrcenost a pokoření mysli se slzami, pocházející ze vzpomínky na hřích a z obavy soudu (Izidor S., O nejvyšším dobru II)
Všechna naše naděje spočívá na zpovědi. Zpověď hojí rány naše, zjednává nám odpuštění hříchů, smiřuje nás s rozbněvaným Bohem, upokojuje svědomi naše a otvirá nám nebe (Izidor S.)

Prosím tě, pošli mě do pekla, ale nekrop na mne svěcenou vodu!“ „Mluv tedy, ve jménu Ježíše Krista!“ Obluda sa zděšeně skroutila a potom promluvila: „První způsob, kterým škrtím chlapce je, aby zamlčovali svoje hříchy ve zpovědi!“ „A druhý?“ „Nabádám je, aby sa zpovídali bez lítosti!“„A třetí?“ „Ten ti neřeknu!“ „Cože, ty nemíníš odpovědět? Tak vyleji na tebe tuto svěcenou vodu!“ „Ne, ne, nepovím!“ a začal řvát, „Či ti to nestačí? Až mnoho jsem ti řekl!“ a znovu se svíjel. „Já ti rozkazuji, aby jsi mi to řekl, abych to mohl říci ředitelům.“ Zopakoval jsem hrozbu a zdvihl ruku.Vtom vyšlehl z očí obludy oheň a několik kapek krve. Třetí způsob je ten, aby si nedali pevné předsevzetí a nevšímali si rady zpovědníka…Když chceme roztrhnout tyto provazy a vytrhnout se z rukou ďábla, vyznávejme se ze všech hříchů, snažme se mít opravdovou ľítost a dát si pevné předsevzetí, že poslechneme zpovědníka.“ (sv. Jan Bosko a jeho sen o ďábelských úkladech při sv. zpovědi)

Zpovídám se často, protože často hřeším (sv. Jan z Fakunda, zpovídal se téměř denně)

Jestliže nebudeme vzývat Ducha Svatého o světlo, nikdy nepoznáme pravý stav své duše a nedosáhneme správné lítosti (sv. Jan Vianney, kázání)
Kdy se lidé zpovídají špatně? Za prvé tehdy, když ze studu nebo ze strachu dobrovolně skrývají své hříchy, zamlčují souvislosti nebo umenšují počet těžkých hříchů. Za druhé, když zpytování svědomí dělají ledabyle. Za třetí, když si vyhledávají co nejmírnější zpovědníky, jen aby vyloudili rozhřešení. Za čtvrté, když nenapravují způsobené křivdy. Za páté, když po zpovědi zamýšlejí setrvávat v hříchu…Za šesté, když svátost oltářní přijímají bez vhodné přípravy, protože neznají pravdy víry. Kdybyste měli jakoukoli pochybnost, běžte do sebe a napravte dřívější špatné zpovědi
Pravdivou lítost potkáme zřídka, a tak není divu, že i dobré zpovědi jsou velmi vzácné
Pravdivá lítost se musí pojit se silným předsevzetím k nápravě. Důsledkem takového pevného předsevzetí bude především celková změna života
Když kněz dává rozhřešení, je třeba myslet jen na jednu věc: že Krev dobrého Boha se vylévá na duši, aby ji obmyla, očistila a učinila krásnou, jak byla po křtu
Víte, proč lidé tak dlouho vězí v hříších a bojí se zpovídat? Důvodem toho je pýcha (kázání)
Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svátosti smíření, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu (kázání)
Aby se člověk pokořil, vyzpovídal a napravil, musí nejprve hřích poznat (kázání)
Prosme tedy Ducha Svatého, aby nám udělil světlo k poznání sebe samých. Setrvejme v pokoře srdce, která je velmi důležitým prostředkem k sebepoznání. Jako pýcha zaslepuje, tak pokora osvětluje hlubiny duše. Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl – Noverim me, oderim me“ (kázání)
Teď vám řeknu, kdy patří rozhřešení odmítnout nebo je odložit. Katolická církev zde stanovila jasná pravidla, kterých se kněz musí pevně držet. Jestliže je překročí, běda jemu samému, ale běda i tomu, kterého doprovází! V takové situaci slepý vede slepého, a proto oba padnou do pekla (srv. Mt 15,14). Jestliže vám kněz z řádných důvodů odmítne dát rozhřešení, nereptejte, dělá to z lásky k vám a vroucně touží po vaší spáse (kázání)
Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy (kázání)
Rozhřešení patří odmítnout těm, u kterých není vidět žádná lítost. Zkušenost totiž říká, že na velkolepé sliby a rozhodnutí se nedá v žádném případě spoléhat (kázání).
Dále patří odmítnout rozhřešení těm, kteří v srdci živí hněv a nenávist, kteří nechtějí odpustit a udělat první krok k usmíření (kázání)
Rozhřešení náleží odmítnout také těm, kdo způsobili bližnímu křivdu na dobrém jménu nebo na majetku a nechtějí napravit vzniklou škodu (kázání)
Také patří rozhřešení odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout (kázání).
Také není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému (kázání)
Je třeba odmítnout nebo odložit rozhřešení také náruživým hříšníkům, kteří se už po delší čas dopouštějí stále stejných poklesků a nesnaží se z nich dostat (kázání)
Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží! (kázání)
Nikdy tedy nenaléhejme na zpovědníka, aby nám dal rozhřešení, jestliže jsme se opravdu neobrátili. Prosme Boha o upřímnou lítost při zpovědi, abychom si zasloužili odpuštění. Amen (kázání)
Když jsi vykonal dobrou zpověď, uvázal jsi ďábla na řetěz
Milý Bůh odpouští kajícímu hříšníkovi rychleji než matka vytrhává dítě z plamenů
Dobrý Bůh ví všechno. Dříve než se vyzpovídáte už ví, že budete hřešit znovu, a přesto vám odpouští. Jak velkolepá je Láska našeho Boha, který zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná na budoucnost jen, aby nám odpustil
Ach jak je krásné, milé děti, pomyšlení, že máme svátost, která uzdravuje rány naší duše! Ale musíme ji také přijímat tak, jak se sluší. Jinak přibudou k těm starým ranám nové (sv. Jan Vianney, kázání)

Význačně řekl, „na zemi odpouštět hříchy“, aby ukázal, že s lidskou přirozeností spojil moc Božství nerozdílnou jednotou. Ačkoli se stal člověkem, zůstal přece Slovem Božím (sv. Jan Z. k Mt. evang.)

Lépe pozdě než nikdy (sv. Jeroným)
Čeho lékař nezná, to nemůže léčit, a tak nemůže ani zpovědník pomoci kajicnikovi, jenž náklonnosti a pokušení svoje zevrubně a upřimně jemu nevyličil (sv. Jeroným, PL 23)

Petr se totiž po zapření mého Syna rozplakal. Jeho pláč byl však ještě nedokonalý a byl nedokonalý dalších čtyřicet dní až do nanebevstoupení…Když však duše pozná sebe samu a přizná si svůj stav temnoty, rozevře okno dokořán a vyzvrací svou hnilobu ve svaté zpovědi (sv. Kateřina S., Dialog 63)
Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo tělo a krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí (Dialog 66)
Pamatuj si, že služebník, který mě miluje nedokonale, hledá útěchu, pro kterou mě miluje, více než mne (Dialog 67)
Více mě uráží zanedbání lásky vůči bližnímu – a k tomuto zanedbání si lidé hledají výmluvy právě v tom, že se zrovna modlí a že by ztratili klid duše – než přerušení modlitby pro úkon lásky k bližnímu (Dialog 69)
Urážkami Boha však člověk nepochybně ztrácí milost plynoucí ze svatého křtu mocí krve. Proto bylo nutné, aby božská láska lidem zanechala jakýsi nepřetržitý křest krve, jejž člověk přijímá zkroušeností srdce a svatou zpovědí, když vyznává své hříchy mým služebníkům, kteří mají klíče od krve. Touto krví kněz umývá tvář duše v okamžiku rozhřešení (sv. Kateřina S., Dialog 75)

Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce. Vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení (sv. Klement Ř., list do Korinta 7)

Lítost je podle koncilu Tridentského (DS 1676): „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu již nehřešit“

Kdo je však tak prost vší viny, aby na něm Spravedlnost nenašla, co by trestala, ani milosrdenství, co by odpustilo? (sv. Lev V.)
Postačí pouze vyjevit kněžím v tajné zpovědi vinu svědomí (sv. Lev V., ES 323)

Abys nás k pravému pokání přivést ráčil, my hříšníci prosíme tě uslyš nás (litanie ke všem svatým)

Bože, jenž jsi vyvolil svatého Rajmunda za výborného přisluhovatele svátosti pokání a zázračně vedl po vlnách mořských, uděl, abychom na jeho přímluvu přinášeli plody pokání a dosíci mohli přístavu věčné spásy. Skrze… (liturgie římská, vstupní modlitba svátku sv. Rajmunda z Peňafortu, příkladného zpovědníka)

Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný. Já jsem vaše očištění a váš život. Já jsem vaše světlo a spása (Meliton ze Sard, velikonoční homilie)

Nic tak nevolá Boží hněv jako omlouvaná nepravost (sv. Petr D.)

Zbytek tohoto dne a sotva polovina nastávající noci dělí nás od božského dítka. Pospěšte rychle, hodiny, a spěšným krokem dokonejte svůj běh, abychom již spatřili Ježíška v jesličkách…a lpí-li, bratři milení, nějaký prášek nedokonalosti na srdci vašem, setřete jej a zakryjte bělostným pláštěm sv. zpovědi, abyste tělem i srdcem čisti byli připraveni k přijetí Synáčka panenské Matičky (sv. Petr D.)

Lepší kulhavý na cestě než běžec mimo cestu (Raban Maurus)

Úřad papežského zpovědníka zastával Raymund velmi svědomitě. Spozoroval jednou, že do papežského paláce mnoho
chudých přišlo, jichž nikdo si nevšímal, tak že s prázdnou odešli. Uložil papeži za pokání, aby chudých pečlivě se ujimal a jim pomoc poskytoval. Řehoř IX. poděkoval mu za to, a sám potom bedlivě přihlížel, aby o chudé bylo postaráno (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Rajmund)
Král Aragonský Jakub požádal zpovědníka svého Raymunda, aby doprovodil ho na ostrov Majorku, kam plout chtěl, potají však vzal k sobě na loď ženu, se kterou žil ve hřišném poměru, ačkoli zpovědník jeho vážně a důrazně pro tento poměr ho pokáral a on přislíbil, že osobu tu propusti a ji nadále se vyhíbat bude. Jakmile Raymund na ostrově přistál, a zjistil, že král slib svůj zrušil, řekl mu přímo: „Buď Vaše královská Milost tu
osobu ihned propusti, anebo vrátim se bez meškání do Barcelony!“ (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Rajmund)

Pokání je ´namáhavý křest´ (sv. Řehoř Naz., Orationes 39)

Hřích, který není brzo zničen pokáním, svou tíhou táhne k jinému (sv. Řehoř V., homilie 2 k Ez.)
Pokání je oplakávat minulé hříchy a nedopouštět se oplakávaných (sv. Řehoř V., postní homilie)
Jest nám přemýšleti, bratří moji, proč Pán praví, že je v nebi větší radost nad obrácenými hříšníky než nad vytrvalými spravedlivými. Víme však sami ze zkušenosti zraku, že ti, kdo vědí, že nejsou zatíženi žádným břemenem hříchů, setrvávají sice obyčejně na cestě spravedlivosti a nepáchají nic nedovoleného, ale zato se nenamáhají usilovně dospěti do nebeské vlasti, a tím více si popřávají věcí dovolených, čím více si jsou vědomi, že nespáchali nic nedovoleného (homilie 34)
Ve zpovědi se zdravě uvolňuje hnis hříchu, který se dotud zhoubně tajil v mysli. Vředy zajisté přivádějí na povrch hnilobnou tekutinu. A co jiného konáme vyznáváním hříchů, než že odhalujeme zlo, jež se v nás skrývalo? (homilie 40)
Zkroušenost je pokora ducha, ničící hřích mezi nadějí a bázní (sv. Řehoř V., homilie XXII k Ezech.)

Proč však jsou mnozí lidé po tolika zpovědích stále stejní? Segneri: Ne proto, že se zpovídají, ale protože se zpovídají špatně

Neříkej: „Zhřešil jsem, a co se mi stalo?“; to jen proto, že Hospodin je nekonečně shovívavý. Nespoléhej opovážlivě na odpuštění a nehromaď jeden hřích na druhý. Neříkej: „ Boží slitování je tak veliké, že mi odpustí hříchy jakkoli početné.“ Vždyť u něho je nejen slitovnost, ale i rozhorlení, a hříšníci pocítí tíhu jeho odplaty.
Neotálej obrátit se k Hospodinu, neodkládej to ze dne na den! Neboť Hospodinův hněv tě zničehonic vyhledá, a dojdeš záhuby v den odplaty(Sir 5,4-7)
Obrať se ku Pánu a zanechej svých hříchů; modli se před tváří Páně a umenši příležitosti. Vrať se k Nejvyššímu, a odvrať se od nespravedlnosti; velice měj v nenávisti ohavnost (kniha Sirachovec 17,21-23)

Svátost pokání „druhé břevno spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“ (Tertulián, De paenitentia)

Syn člověka má na zemi moc odpouštět hříchy ne silou přirozenosti lidské, nýbrž božské (sv. Tomáš A., Summa teologická III,16)
Pokání, které se koná v Církvi je svátost (III,84)
Blízkou látkou této svátosti (pokání) jsou úkony kajícníka…vzdálenou látkou pokání jsou hříchy, ne schvalované, nýbrž odmítané a ničené
Nejvhodnější tvar této svátosti je toto: Já tě rozhřešuji
Jedině Bůh svrchovaně i rozhřešuje od hříchů i hřích odpouští. Kněží však obojí činí jako služebníci
Svátost pokání je nutná ke spáse po hříchu, jako léčení tělesné, když člověk upadl do nebezpečné nemoci
Tvar svátosti a síla jejího ustanovení je zcela z ustanovení Kristem, z jehož utrpení vychází síla svátosti…byla v NZ vhodně ustanovena (III,84)
Vnitřní pokání je, když někdo lituje spáchaného hříchu. A takové pokání musí trvat až do konce života, neboť vždy má mít člověk nelibost, že zhřešil. Kdyby se mu totiž líbilo, že zhřešil, již tím by upadl do hříchu a ztratil ovoce odpuštění…Pokání vnější je, když někdo ukazuje vnější známky bolesti a slovy vyznává své hříchy rozhřešujícímu knězi a zadostiučiní podle jeho rozhodnutí. A takové pokání nemusí trvat až do konce života, nýbrž až do určené doby, podle míry hříchu (III,84)
Každý hřích může být odstraněn pravým pokáním v tomto životě (III,86)
Je nemožné, aby skutkový smrtelný hřích byl odpuštěn bez pokání, mluvíme-li o pokání, které je ctnost…svátost pokání…se dokonává službou kněze, svazujícího a rozvazujícího, bez něhož Bůh může odpustit hřích, jako odpustil Kristus cizoložné ženě, jak se čte v Jan 8,11
Je nemožné, aby byl odpuštěn v pokání jeden hřích bez druhého
Když se tudíž skrze milost odpouští vina, odstraní se odvrácení duše od Boha…v důsledku se zároveň odstraňuje vina věčného trestu. Může však zůstat vina nějakého trestu časného
Nic nebrání, aby odpuštění viny (smrtelné) zanechalo uzpůsobení z předchozích úkonů nazývaných ostatky hříchu
Odpuštění viny je účinkem pokání jako ctnosti, hlavně však jako svátosti (III,86)
Umrtvené skutky oživují pokáním (III,89)
Je nemožné, aby mrtvé skutky se staly znovu živými skrze pokání (III,89)
Lítost, vyznání a zadostiučinění se udávají jako části pokání
Jedna doplňková část může obsahovat celek, byť ne podle bytnosti, neboť síla základu obsahuje jaksi celou budovu. A tímto způsobem moc lítosti obsahuje celé pokání
Náleží pokání, aby si ošklivilo minulé hříchy s předsevzetím změnit život k lepšímu, což je cíl pokání…Je pak trojí změna, zamýšlená kajícníkem. A to, první skrze obrození k novému životu. A to patří k pokání, které je před křtem. Druhá pak změna je přetvořením minulého života, již pokaženého, a to patří k pokání ze smrtelných hříchů po křtu. Třetí pak je změna na dokonalejší skutky života, a to patří k pokání ze všedních hříchů, které se odpouštějí nějakým vroucím úkonem lásky (III,90)
Zkroušenost je správnost vůle, a proto úkon ctnosti, které náleží minulý hřích odmítnout a zničit, totiž pokání (Doplněk 1)
Nad zly trestu může být bolest, ne však zkroušenost (2)
Prvotní hřích nebyl způsoben naší vůlí…nad ním nemůže být zkroušenost v pravém smyslu, nýbrž pouze nelibost čili bolest
V každém skutkovém hříchu je jakási tvrdost vůle. A proto má-li se vyléčit hřích, musí být odpuštěn změlňující zkroušeností (2)
Vůči budoucímu hříchu nemluvíme o zkroušenosti, nýbrž spíše o obezřetnosti
Nad cizími hříchy není zkroušenost
Pokání nezahlazuje všechny hříchy bez vztahu k jednotlivým hříchům, a proto je potřeba zkroušenosti a vyznání z jednotlivých
Dvojí bolest: jedna je v samé vůli…hřích jenž od posledního cíle odvrací se má nade vše nelíbit…Jiná je bolest v části smyslové…větší je bolest ve smyslové části ze zranění smyslového, než je to, jež do ní přetéká z rozumu. Podobně je větší, co přetéká z rozumu uvažujícího o tělesných věcech, než o duchovních (3)
Zkroušenost ze strany bolu, který je v rozumu, totiž nelibost, jímž se hřích nelíbí, pokud je urážkou Boha, nemůže být přehnaná, jako nemůže být přehnané milování láskou…co do smyslové bolesti může být přehnaná
Koho bolí to, že urazil Boha, želí zahaleně různých hříchů rozličně, pokud jimi více nebo méně Boha urazil (3)
Bolest nad hříchem…má mírně trvat, aby člověk neklesl do zoufalství, malomyslnosti a takových neřestí, kdyby příliš trvala (4)
Duše po tomto životě, jež jsou ve vlasti, nemohou mít zkroušenost, protože neznají bolest pro úplnou radost. Duše v pekle neznají zkroušenost, protože ač mají bolest, přece jim chybí milost…v očistci (duše) mají nad hříchy bolest milostí utvářenou, ne však záslužnou, protože nejsou ve stavu získávání zásluh
Před odpuštěním hříchu od služebníka Církve nemá nikdo přistupovat k Eucharistii, ačkoli je mu vina odpuštěna (5)
Nikdo si nemůže být jistý, že jeho zkroušenost je dostatečná na zahlazení viny a trestu
Jakkoli je bolest malá, dostačí-li k pojmu zkroušenosti, všechnu vinu zahlazuje (5)
Vyznání je nutné ke spáse toho, kdo upadl do skutkového smrtelného hříchu (6)
Vyznání, jež má nutnost svátostnou, není z přirozeného práva, nýbrž z božského
Ačkoli člověk v tomto smrtelném životě může po křtu uniknout ztroskotání, jímž je smrtelný hřích, přece nemůže uniknout všedním hříchům, jimiž je uzpůsobován ke ztroskotání…pokání má místo i u těch, kteří smrtelně nehřeší a v důsledku vyznání
Nikdo se nesmí obvinit ze hříchu, jehož na svém svědomí nemá
Není nutné k tělesnému zdraví, aby byl lékař vyhledán, leč když naléhá nezbytnost léčení. A podobně je tomu s duchovní nemocí
Jako papež nemůže prominout, aby byl někdo spasen bez křtu, tak ani aby byl spasen bez vyznání, pokud zavazuje mocí svátosti. Avšak může prominout ve vyznání, pokud zavazuje z nařízení Církve, aby někdo mohl jeho vykonání odložit déle, než je ustanoveno Církví (6)
Je podmínkou ctnosti, aby někdo vyznával ústy, co má v srdci
Vyznání hříchů k dosažení jejich odpuštění není úkon ctnosti pravdivosti, jak někteří tvrdí, avšak ctnosti kajícnosti (7)
Jedině kněz je přisluhovatelem této svátosti (pokání) a tudíž pouze jemu se koná svátostné vyznání, jež se má dít služebníku Církve (8)
Když naléhá případ nutnosti (smrt), nařízením Církve se nebrání v rozhřešení…od kteréhokoli kněze (8)
Trest po odpuštění se vyžaduje na dvojí, totiž na zaplacení dluhu a na podání léku…Trest tedy v oboru pokání dle obojího se má odměřovat (8)
Vyznání je úkon ctnosti a je částí svátosti (9)
Z nutnosti vyznání je, aby člověk všechny hříchy vyznal, jež má v paměti. Pokud to nedělá, nejde o vyznání, nýbrž předstírání vyznání
U toho, kdo nemá užívání řeči, stačí, že se vyzná písemně nebo posunky nebo skrze tlumočníka
Buď prosté, pokorné vyznání, čisté a věrné, též i časté, holé, rozvážné, chtěné, plné studu, úplné, tajné, slzavé, urychlené, statečné, žalující a poslechnout ochotné
Jako o křtu se říká, že osvobozuje od smrti, tak také se může říci o vyznání (10)
Kdo se vyznal a dostal rozhřešení bude trestán méně v očistci než jen ten, kdo byl zkroušený
Vyznání…otvírá ráj
Vyznání uděluje naději spásy
Vyznání nepůsobí, jak bylo řečeno, leč v předpokladu zkroušenosti, o níž nikdo nemůže vědět, zda byla pravá, jako ani nemůže vědět s jistotou, zda má milost. A tudíž nemůže s jistotou vědět, zda vyznáním všeobecným mu byl zapomenutý hřích odpuštěn, ačkoli může mít domněnku z nějakých dohadů (10)
Svatokrádeží hřeší, kdo vyjevuje vyznání (11)
Pečeť vyznání se přímo nevztahuje než k tomu, z čeho je svátostné vyznání, avšak nepřímo to, co spadá pod svátostné vyznání, také patří k pečeti vyznání
Může však vyznávající učinit, aby kněz to, co ví pouze jako Bůh, věděl také jako člověk, což činí, když mu dává dovolení k mluvení. A tudíž, jestliže řekne, neláme pečeť vyznání. Přece však se musí mít na pozoru před pohoršením
Není vázán (kněz) tajit to, co ví jako člověk. Může totiž říci: Vím to, protože jsem viděl. Je povinen však tajit, co ví jako Bůh. Nemůže říci: Já jsem slyšel ve vyznání. Přece však pro vyvarování pohoršení má se zdržet o tom mluvit, kromě nutnosti (11)
Zadostiučinění je tvarově úkon ctnosti (12)
Zadostiučinění je tvarově úkon spravedlnosti
Zadostiučinění, jež je úkon spravedlnosti uvalující trest, je lék uzdravující minulé hříchy a chránící před budoucími (12)
Bohu nemůže být učiněno rovnocenné zadostiučinění…může být učiněno dostačující (13)
Jeden může za druhé zadostiučinit, je-li v lásce, aby jeho skutky mohly být zadostčinící (13)
Jestliže je něco, co překáží obnovení přátelství, ani u lidí nemůže nastat zadostiučinění (14)
Bez lásky učiněné skutky nejsou zadostiučiněním (14)
Všechen hřích pácháme buď proti Bohu, proti čemu je dána modlitba, nebo proti bližnímu, proti čemu je dána almužna, nebo proti sobě a k tomu je dán půst (15)
Nevinní ve stavu nevinnosti nemají spáchaných hříchů…ale mohli by mít. Úkon pokání v nich být nemůže, ale pohotovost může (16)
Úkon pokání, který je nyní nebude v otčině, avšak pohotovost nebude nadarmo, protože bude mít jiný úkon
Andělé nejsou schopni ctnosti pokání (16)
K rozhřešení od hříchu se vyžaduje dvojí moc, totiž moc kněžství a moc pravomoci. První moc je sice ve všech kněžích, ne však druhá (20)
Vyšší si může vyhradit něco, co nesvěřuje soudit nižšímu (20)
Ačkoli biskup, kterého kněz rozhřešuje je jednoduše vyšší než on, přece je nižší, pokud se podrobuje jako kajícník (sv. Tomáš A., Summa teologická Doplněk 20)

Ó, jak veliká je křehkost lidská, která se vždy kloní ke zlému! Dnes se vyznáváš ze svých hříchů a zítra již zase pácháš právě to, z čeho jsi se vyznával. Teď jsi odhodlán toho onoho skutku se vystříhat, a za chvíli již tak si počínáš, jako by sis nebyl pranic umínil (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,22)
Kdo sám náležitě a správně posuzuje vlastní chování, nemá věru proč soudit přísně o jiných. Kdo podle Boha žije, stará se nejprve sám o sebe a kdo sám na sebe dává bedlivý pozor, nemluvívá o jiných lidech (NK II,5 – Pozoruj sám sebe)
Nejsladší útěchu Ducha Svatého naleznu, jestliže z lásky k tobě pohrdnu každou smyslnou rozkoší a pro jméno tvé nastoupím úzkou cestu vedoucí k nebesům. Tys zvolil raději podstoupit smrt než abys mne nechal zahynout: dej, abych i já raději umřel než tebe znova urazil (NK III,10)
Jsi-li vinen, pomýšlej na brzkou nápravu! Nejsi-li si vědom ničeho, pak rád vytrp urážku pro Boha! (NK III,46)
Jak bys mohl vytrvat ustavičně na témže stupni ctnosti, když se to nepoštěstilo ani andělům v nebi ani prvnímu člověku v ráji? Já jsem to, jenž k spáse pozvedám sklíčené a povznáším do božské říše ty, kdo svou slabost uznávají (NK III,57)
Co je ti platné oddalovat sv. zpověď nebo sv. přijímání? Očisti se co nejdříve, vyvrhni ze sebe jedovatinu hříchu, pospěš si užít léku a pocítíš, že ti bude lépe, než kdybys s tím dlouho otálel (NK IV,10)
Bohužel bývá lidem vlažným, lidem bez kázně, mnohdy vhod, mohou-li odkládat sv. zpověď, ba přejí si, aby mohli oddálit i sv. přijímání, a to jen proto, aby nebyli nuceni nad sebou bdít (blahosl. Tomáš K.,NK IV,10)

Osténde nobis, Dómine, misericórdiam tuam: et salutáre tuum da nobis - Prokaž nám, Pane, své milosrdenství, uděl nám, Bože, svoji spásu! (žalm 84,7)
Jak je vzdálen východ od západu, vzdaluje od nás nepravosti naše. Jako se slitovává nad dětmi otec, tak Pán nad těmi, kteří se ho bojí (žalm 102,12-13)