Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného: »Já držím s Pavlem!«, »já zase s Apollem!«, »a já s Petrem!«, »já s Kristem!« Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Chvála Bohu, že jsem kromě Krispa a Gája nikoho z vás nepokřtil! Aspoň nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v mém jménu (I Kor 1,12-15)
Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem, avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar. To, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívá až k plodné zemi…Duchovní síla svátosti je totiž jako světlo: přichází čisté k těm, kteří mají být osvícení, a není zakaleno, i když musí procházet nečistými bytostmi (sv. Augustin, k Janovu evangeliu)
Nyní je čas promluvit o Božích tajemstvích a vyložit vlastní smysl svátostí…Otevřme tedy uši a s nedočkavostí vdechujte líbeznou vůni věčného života, která k vám vane z daru svátostí (sv. Ambrož, O svátostech )

Už není přislibováno jeho narození, utrpení a zmrtvýchvstání, což ony svátosti (SZ) nějak představovaly, nýbrž je zvěstováno, že se narodil, trpěl, vstal z mrtvých, což tyto svátosti, které jsou od křesťanů konány, již představují (sv. Augustin, Proti Faustovi)
Pamatujte, že Božím svátostem nic neškodí mravy špatných lidí, aby buď nebyly nebo byly méně svaté (Proti donatistu Petilianovi)
Jestli zbabělec nebojováním zhanobil vojenské znamení na svém těle a utekl se k milosti císaře a snažně prosí a obdrží milost a začne bojovat, zda se osvobozenému a napravenému člověku opakuje ono znamení nebo se spíše uzná a potvrdí? A platí snad křesťanské svátosti méně než toto tělesné znamení? (Proti Parmenianovi)
Svátosti budují Církev (sv. Augustin, O Boží obci XXII)

Z otevřeného boku se vyřinula krev s vodou, výkupné za naši spásu. Vytryskla z hlubin studnice Kristova srdce, aby dala svátostem Církve moc vlévat život milosti a zároveň aby pro všechny, kdo žijí v Kristu, byla nápojem z živého pramene, tryskající do života věčného…Pospěš k tomuto prameni života a světla, duše Boha milující, ať jsi kdokoli, a obrať se k němu s veškerou upřímností svého srdce: Ó nevýslovná kráso nejvyššího Boha, ó nejčistší jase věčného světla, živote v každém životě žijící a světlo v každém světle svítící a od nejprvnějšího rozbřesku udržující v plném lesku po všechny časy nejrůznější světla, jež září před trůnem tvého božství! Ó věčný a nepřístupný, skvoucí a oblažující výtrysku pramene skrytého každému smrtelnému oku! Ty propasti beze dna, výšino bez vrcholu, velikosti nezměřitelná, čistoto nezkalitelná! U tebe vytéká řeka obvesulující obec Boží a my ti za to prozpěvujeme písně chvály, hlasitě plesajíce a vzdávajíce ti díky, neboť nám bylo dáno zakusit, že u tebe je pramen života a ve tvé záři vidíme světlo (sv. Bonaventura, Opusculum 3)

Ve tvých svátostech tě denně objímáme a přijímáme tě do svého srdce. Dopřej nám, ať na sobě zakusíme vzkříšení, v něž doufáme. Milostí křtu máme ve svém těle ukrytý tvůj poklad. Ať ho rozmnožuje účast na hostině tvých svátostí, dej nám, ať se radujeme v tvé milosti. Nosíme, Pane, ve svém srdci tvou památku z tvého duchovního stolu, kéž ji vlastníme v plnosti, až přijdeš obnovit všechno (sv. Efrém, Sermo 3 – modlitba)

Serafínský otec kdysi putoval Lombardií. Obyvatelé jedné vesničky, kněží i lid, katolíci i bludaři, ho spěchali přivítat. Kterýsi bludař se protlačil až k Františkovi, ukazoval na místního faráře a řekl: „Řekni mi, dobrý muži, jak tento duchovní ještě smí po­žadovat důvěru a úctu od svých oveček, když má souložnici a žije v nepravostech?” (o sv. Františkovi z A. Anecdotes historiques ďEtienne de Bourbon)

Jakmile to František uslyšel, ihned přistoupil k onomu knězi, klekl před ním do prachu, políbil mu ruce a řekl: „Nevím, jsou-li tyto ruce skutečně poskvrněny, ale i kdyby byly, tím se nezmenšuje síla a účinnost svátostí, které udělují. Tyto ruce se dotýkaly mého Pána. Z úcty před Bohem si vážím jeho zástupců. Ať je sám pro sebe špatný, pro mne je dobrý

A tak sám náš Pán Ježíš Kristus, o němž věříme, že je přítomen ve svých svátostech, ať posvětí hlubiny vašeho srdce. Vždyť jeho nekonečná síla zůstává po všechny věky (sv. Gaudencius z Brescie, homilie)

Svátost je tělesný nebo materiální prvek poskytnutý vnějším a smysly vnímatelným způsobem, který představuje svou podobou neviditelnou a duchovní milost, protože k tomu účelu byla ustanovena, a obsahuje schopnost posvěcovat (Hugo od sv. Viktora, De Sacramentis christianae fidei)

Nedostatek ctnosti lásky k bližnímu táhne za sebou znevažování svátostí a vede duše do záhuby (sv. Jan Vianney, kázání)
Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi (kázání)
Všimněte si, že se žádostivostí těla se boří všechna přikázání a člověk se stane vinný ve všech hlavních hříších. Nemusím zacházet do všech podrobností – sami to vidíte na vlastní oči. Dodám jen, že žádný jiný hřích nebývá zdrojem tolika svatokrádeží. Mnozí lidé to podceňují; jiní, i když to dobře vědí, co to pro ně znamená, nechtějí se zpovídat ze svatokrádeží, nerozlučných dcer nemravnosti (kázání)
K zachování čistoty je třeba důstojně přistupovat ke svátostem. Kdo často a zbožně čerpá z těchto Spasitelových zdrojů, ten s lehkostí upevňuje krásné ctnosti. Dobře o tom ví pekelný duch, a proto se snaží odvést nás od zpovědi a svatého přijímání. Anebo se nás snaží zlákat ke svatokrádežnému přijímání těchto svátostí (kázání)
Vlažnou duši můžeme srovnat se slimákem, který se plazí tak pomalu, že je těžké poznat, zda se vůbec pohybuje (kázání)
Menším bolem je pro Spasitele zlo spáchané židy či pohany, než nehodné přijímání Nejsvětějších svátostí nedbalými křesťany (sv. Jan Vianney, kázání)
Svátosti, které ustanovil náš Pán, by bez Ducha Svatého nic neprospívaly našemu spasení. I smrt našeho Pána by bez něj byla neplodná (sv. Jan Vianney, kázání)

Není jiný způsob, kterým byste mohli získat plod krve od dělníků, které jsem poslal pracovat na svaté Církvi: od mých služebníků, kteří vytrhávají ostny smrtelného hříchu na vinici vašich duší a přinášejí vám milost udělováním Kristovy krve ve svátostech zřízených ve svaté Církvi. Proto je zapotřebí, abyste se především obnovili zkroušeností srdce, bolestí nad spáchanými hříchy a láskou ke ctnosti: jedině tehdy budete moci obdržet plod krve (sv. Kateřina S., Dialog 23)
Třebaže jsou svátosti ustanoveny a udělovány prostřednictvím těla, sám tělesný úkon duši život v milosti nezíská, jestliže ta nepřijme svátost s duchovní dispozicí, s pravou a svatou touhou (sv. Kateřina S., Dialog 142)

Jestliže někdo tvrdí, že u těch, kteří vykonávají funkci udělovatele svátosti není potřebná intence přinejmenším konat to, co koná Církev – anthema sit (ať je vyloučen) (koncil Tridentský, VII – 8)

Kristovou smrtí je člověku dána možnost spásy (objektivně). Je nyní otázka, kterak a kdy se tato možnost u jednotlivých lidí uskutečňuje (vykoupení subjektivní) (biskup Kupka, O mši svaté)

Nejmilejší, ty dny mezi zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením Páně neproběhly v klidu a nečinnosti. Naopak, tehdy byly stvrzeny důležité svátosti a zjevena veliká tajemství (sv. Lev V., Sermo O Nanebevstoupení)

Kéž přijetí tvých svatých svátostí, Pane, není mi k soudu ani odsouzení, ale k uzdravení duše i těla (liturgie sv. Jana Z.)
Ať se naplní naše ústa tvou chválou, Pane, abychom opěvovali tvou slávu, neboť tys nám dovolil mít účast na tvých svatých, božských, nesmrtelných a životodárných svátostech (liturgie sv. Jana Z.)
Když jsme přijali božská, svatá, přečistá, nesmrtelná, životodárná, hrůzu budící tajemství Kristova, důstojně děkujme Pánu (liturgie sv. Jana Z.)
Snažně prosíme, všemohoucí Bože, abys těm, které svými svátostmi občerstvuješ, také popřál libými mravy hodně tobě sloužit. Skrze… (liturgie římská, postcommunio svátku Svaté rodiny)

Ježíšovo Božské Srdce „je chápáno jako zvláštní znamení a symbol…té lásky, jíž božský Vykupitel neustále miluje věčného Otce a všechny lidi bez výjimky“ (Pius XII., encyklika Haurietis aquas)

Podle růstu času vzrostlo vědění svatých Otců a čím bližší byli příchodu Spasitele, tím plněji pochopili svátosti spásy (sv. Řehoř V., homilie 16 k Ez.)
To, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství (svátostí) (sv. Řehoř V., Sermo 74)

Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je dobro jedněch sdíleno druhými…Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení dober v Církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je hlava… Tím se Kristovo dobro sdílí všem údům. Dochází k tomu prostřednictvím svátostí Církve (sv. Tomáš A., Expositio in symbolum apostolicum 13)
NZ ve vnějších (věcech) měl přikázat nebo zakázat pouze to, čím jsme uváděni do milosti, nebo co je nutné ke správnému užíváním milostí. A protože milosti nemůžeme dosáhnout ze sebe, nýbrž pouze skrze Krista, proto svátosti, jimiž dosahujeme milosti, ustanovil si sám Pán, totiž křest, Eucharistii, svěcení služebníků NZ, ustanovil apoštoly a 72 učedníků, pokání a nerozlučné manželství. Přislíbil také biřmování skrze seslání Ducha Svatého; čteme také, že z jeho nařízení apoštolové mazali nemocné olejem a uzdravovali je, jak máme v Mk 6,13. To jsou svátosti NZ ( Summa teologická I-II,108)
Je dvojí duchovní moc: jedna totiž svátostná, jiná právní…účinky svátostné se nezastavují pro jakoukoli vinu udělujícího svátost…nemají duchovní moci, má se rozumět o druhé moci (právní), nebo vztahuje-li se to k první moci…k jejímu zákonnému užívání (II-II,39)
Musí se říci, že, jak píše Augustin v knize proti lži, nejzhoubnější je lež, která se děje v tom, co náleží ke křesťanské zbožnosti. Je to však lež, když někdo navenek naznačuje protivu pravdy…naznačuje-li se vnější poctou něco nesprávného, bude to pocta zhoubná…Klame, kdo předkládá jako něčí zástupce něco, co mu nebylo svěřeno. Tak upadne v neřest klamání ten, kdo jako zástupce Církve vzdává Bohu poctu proti způsobu božskou mocí od Církve stanovené a v Církvi obvyklé. Proto učí Ambrož: „Není dobrý, kdo jinak slaví tajemství, než jak Kristus ustanovil“ (II-II,93)
Přijmout peníze za duchovní milost svátostí je hřích svatokupectví, který nelze omluvit žádným zvykem…Přijmout však něco na vydržování těch, kteří přisluhují svátostmi podle nařízení Církve a schválených zvyků, není svatokupectví ani hřích (II-II,100)
Když se opomene při svátosti něco, co je nutné ke svátosti, nejen je třeba doplnit opomenuté, nýbrž celé třeba vykonat znovu…Kdo byli pokřtěni pouze ve vodě křtem Janovým, nejen bylo třeba doplnit, co chybělo, aby jim totiž byl dán Duch Svatý skrze vzkládání rukou, nýbrž bylo nutné je křtít úplně „ve vodě a Duchu Svatém“ (III,38)
Nazývá se v pravém smyslu svátostí, co je znamením nějaké svaté věci, patřící k lidem…pokud je posvěcením člověka (III,60)
Lze (ve svátosti) pozorovat trojí: totiž samu příčinu našeho posvěcení, jíž je utrpení Kristovo, formu našeho posvěcení, která záleží v milosti a ctnostech a poslední cíl našeho posvěcení, jímž je život věčný
Věcmi smyslovými je doplněna svátost jako také skrze podobenství smyslových věcí jsou nám v božském Písmu popisovány věci duchovní
Ve svátostech NZ, jimiž jsou lidé posvěcováni, podle I Kor 6,11 „Jste obmyti, jste posvěceni“, je třeba užívat věcí, určených z Božího ustanovení
Slova působí ve svátostech podle smyslu, který tvoří…poruší náležitý smysl, třeba, kdyby někdo řekl: Já tě křtím v jménu Otce většího a Syna menšího, jak křtili ariáni. A proto takový přídavek ničí pravost svátosti. Jestliže však je takový přídavek, že neruší náležitého smyslu, neničí pravost svátosti…kdyby někdo řekl: Já tě křtím ve jménu Boha Otce všemohoucího a Syna jeho Jednorozeného a Ducha Svatého Těšitele, bude křest pravý. A podobně, kdyby řekl: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a blahoslavená Panna ti pomáhej, bude křest pravý. Kdyby však řekl: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a Blahoslavené Panny Marie, nebyl by to křest (III,60)
Svátosti jsou nutné ke spáse lidí z trojího důvodu. Z nich první je ze stavu lidské přirozenosti, jíž je vlastní, aby byla vedena tělesnými a smyslovými věcmi k duchovním a rozumovým…Bůh užil na člověku duchovního léku skrze nějaká tělesná znamení, neboť kdyby mu bylo předloženo jen duchovní, nemohl by je duchovně užít oddán tělesnému. Třetí pak důvod se bere ze snahy lidské činnosti, jež se obírá především věcmi tělesnými (III,61)
Svátosti pak jsou nějaká znamení, vyznávající víru, která člověka ospravedlňuje (III,61)
Je nutné říci, že svátosti NZ dávají milost (III,62)
Svátosti jsou dány k zvláštním účinkům nutným v křesťanském životě, jako křest k duchovnímu obrození, jímž člověk umírá neřestem a stává se údem Kristovým. Ten pak účinek je něco zvláštního vedle úkonů duševních mohutností
S tvrzením, že svátost je nástrojovou příčinou milosti, je nutné zároveň tvrdit, že ve svátosti je nějaká nástrojová síla na získání svátostného účinku
Hlavní pak účinnou příčinou milosti je Bůh, k němuž přidružuje člověčenství Kristovo jako nástroj spojený, svátost jako nástroj oddělený. A proto je třeba, aby spásonosná síla plynula z božství Kristova přes jeho člověčenství do svátostí
Svátosti SZ neměly v sobě nějakou sílu, kterou by přispívaly k udělení ospravedlňující milosti, nýbrž jen naznačovaly víru, skrze kterou byly ospravedlňovány (III,62)
Síla svátosti je od toho, kdo ustanovil svátost…síla svátosti je jen od Boha…Bůh ustanovil svátosti (III,64)
Vnitřní účinek svátostí působí Kristus i jako Bůh i jako člověk, ale různě. Neboť jako Bůh působí ve svátostech ze svrchovanosti. Jako člověk pak působí vnitřní účinek svátostí zásluhami a účinně, ale nástrojově
Kristus měl ve svátostech dvojí moc. Jednu svrchovanou, jež mu přísluší jako Bohu. A taková moc nemohla být sdělena žádnému tvoru
Kristus ne ze závisti neudělil služebníkům Církve vynikající moc, nýbrž ve prospěch věřících, aby neskládali naději v člověka a nebyly rozdílné svátosti, z nichž by povstalo rozdělení v Církvi, jako u těch co říkali „Já jsem Pavlův, já pak Apollův, já zase Kéfův, v I Kor 1,12
Služebníci Církve působí nástrojově ve svátostech…nástroj nejedná podle vlastního, nýbrž podle síly toho, jímž je hýbán…tělo lékaře zdravé nebo nemocné je nástrojem duše znalé umění léčit a trubkou prochází voda ať je stříbrná nebo olověná. Proto mohou udělit svátost i špatní služebníci Církve
Není pochyb, že hřeší špatní služebníci, když vystupují jako služebníci Boha a Církve a udělují svátosti…tento hřích patří k zneuctění Boha….je ze svého rodu smrtelný
Udělovat svátosti a jimi přisluhovat patří lidem a ne andělům. Je třeba vědět, že jako Bůh nepřipoutal svou moc na svátosti, že by nemohl bez svátostí udělovat účinek svátostí, tak také nepřipoutal svou moc na služebníky Církve, že by nemohl také andělům udělit moc přisluhovat svátostmi…kdyby byla vykonána nějaká svátostná přísluha od dobrých andělů musela by se uznat…Kdyby však démoni, kteří jsou „duchy lži“ podávali nějakou svátostnou přísluhu, nesměla by se uznat
To, co se děje ve svátostech lze konat různým způsobem. Jako omývání vodou, jež se děje při křtu může být určeno k očistě tělesné, i k tělesnému zdraví, i ke hře a k jiným podobným věcem. A proto je třeba, aby bylo určeno úmyslem
Vyžaduje se úmysl, jímž se podřizuje hlavnímu činiteli, aby totiž zamýšlel činit to, co činí Kristus a Církev
Nevěřící může udělit pravou svátost, jen když zůstává ostatní, co je nutné ke svátosti
Dvojí převrácenost úmyslu…nezamýšlí udělit svátost, nýbrž konat něco posměšně. A taková převrácenost ničí pravdivost svátosti, zvláště když navenek projeví úmysl. Jiný způsob převráceného úmyslu…třeba kdyby kněz zamýšlel pokřtít nějakou ženu, aby ji zneužil nebo kdyby zamýšlel učinit Tělo Páně, aby ho použil k otrávení…takový převrácený úmysl neničí pravdivost svátosti, ale sám přisluhující pro takový úmysl těžce hřeší (III,64)
Svátosti Církve jsou dány k dvojímu: zdokonalování člověka v tom, co patří k uctívání Boha podle křesťanského života a také za lék proti vadě hříchu. Obojím způsobem se vhodně stanoví sedm svátostí…duchovní život má nějakou shodu se životem tělesným…křest je proti postrádání duchovního života, biřmování proti slabosti ducha…Eucharistie proti vratkavosti duše vůči hříchu, pokání proti hříchu skutkem, spáchanému po křtu, poslední pomazání proti zbytkům hříchů, jež nebyly dostatečně odstraněny pokáním, buď z nedbalosti nebo z nevědomosti, kněžství proti rozkladu množství, manželství za lék osobní dychtivosti (III,65)
Jako jednotlivec je dříve než množství, tak také svátosti, které jsou dány k zdokonalení jedince přirozeně předchází ty, které jsou dány k zdokonalení množství. A proto jako poslední se klade ve svátostech kněžství a manželství…manželství však až za kněžství, protože sdílí méně ráz duchovního života, k němuž jsou svátosti dány (III,65)
Svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží ( III 68)
Laikům nepřísluší rozdávat žádnou svátost z úřadu, ale mohou křtít v případě nutnosti (sv. Tomáš A., Summa teologická Doplněk 31)