- Neuveď nás v pokušení “Hle, přicházím jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a hlídá si šaty, aby nemusel chodit nahý a nebylo vidět jeho nahotu” (Apokalypsa 16,15)
Máme-li však co jíst a do čeho se obléci, buďme s tím spokojeni. Ti, kdo chtějí hromadit bohatství, upadají do pokušení a zamotávají se do mnohých nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravilo si mnoho bolestí (apoštol Pavel, list Timoteovi 6,9-10)
Konečné setrvání v dobrém je tak veliký dar Boží, že podle výkladu sněmu Tridentského je pouhou milostí, které dosáhnout zásluhami není nám možné. Podle učení sv. Augustina obdrží milost setrvání od Boha všichni, kdo o ni prosí, a kněz Suarez učí, že s jistotou ji obdrží, kdo do konce života Boha bedlivě o to prosí. Také Bellarmin píše, že den co den za milost setrvání je potřeba nám prosit, abychom ji každý den obdrželi. Je-li ale pravda, což také po všeobecném mínění za jisté pokládám (a co později v šesté části dokáži), je-li pravda, že všechny milosti, které nám Bůh dává, skrze ruce Panny Marie k nám přichází, pak také jej pravda, že jenom prostřednictvím jejím lze doufat a obdržet největší milost setrvání v dobrém (sv. Alfons z L., Chvály mariánské)
Pokud ty mne chráníš, čeho se budu bát? Ničeho, ani hříchů mých, neboť ty škodu jimi způsobenou můžeš napravit. Ani ďáblů, neboť jsi mocnější než peklo, ani spravedlivého hněvu tvého Syna, neboť jediným slovem ho usmíříš. Jedině toho se lekám, že vlastní nedbalostí opomenu v pokušení se Tobě poroučet a tak že zahynu. Avšak právě dnes ti slibuji: vždy se chci k tobě utíkat (Chvály mariánské)
V životopise kněze Alfonsa Alvareze, tohoto horlivého služebníka mariánského čteme, že jednou při modlitbě pocítil zlá ďábelská vnuknutí a slova nepřítele zaslechl: „Zanech své pobožnosti k Marii a přestanu tě pokoušet.“ (Chvály mariánské)
Je pravdou, že u mnohých nastane, co jednou ctihodná sestra Maria Villani viděla u vidění. Tato služebnice Boží totiž spatřila jednou Rodičku Boží v podobě silného pramene, ke kterému mnozí se tlačili a mnoho milostné vody nabírali. Co ale spatřila dále? Kdo přinášeli nádoby dobré odnášeli a zachovali si přijaté milosti, kdo nádoby potlučené, tj. vinou obtížené svědomí milosti hned poztráceli. Určitě ale lidé nesčíslné milosti přijímají prostřednictví Panny Marie, i nevděčníci a zcela nehodní hříšníci (O navštívení P. Marie)
Nyní v nebesích znáš mnohem lépe naši bídu, proto větší měj s námi útrpnost a více nám pomáhej (O nanebevzetí P. Marie)
Sv. Petr Coelestin vypravuje… „Jak ale já“ odvětila Panna Maria „mám přijímat modlitby tvé, které mi z nečistého srdce svého nabízíš?“ Na tato slova se vojín obrátil, opustil svět a třicet let žil na poušti. Když pak umíral, opět se mu zjevila Maria a do nebe jej dovedla (Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)
Z té příčiny všichni mariánští ctitelé velmi zbožně a často navštěvují obrazy a kostely jí zasvěcené, které dle slov Jana D. jsou útulky, kde nalézáme záchranu v pokušeních a navštíveních zasloužených za hříchy (Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)
Sv. František S. velmi důtklivě lidi světské napomíná, aby se dávali do bratrstev. A jak pracně sv. Karel B. zřizoval a rozšiřoval tyto spolky, výslovně ve svých synodálních usneseních zpovědníky povzbuzuje, aby kajícníkům do některého bratrstva radili vstoupit. A to vším právem. Vždyť bratrstva a obzvláště mariánská se podobají korábu Noemovu, v němž útočiště nalézají ti, kdo v světě žijí, před proudem pokušení a hříchů, jenž svět zaplavují (Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)
Ó Paní má, kdybych tě byl v každém pokušení vzýval, nikdy bych nebyl poklesl! Nikdy neustanu tě vzývat: ó Maria, přispěj mi, pomoz mi a vypros mi milost, abych tě vždycky vzýval, kdykoli má duše je nebezpečí (sv. Alfons L., O loretánských litaniích)
Pán ověnčil svého milovaného také slávou a vznešeností. Onen Bůh, který touží rozdělovat věnce, připravuje pokušení: proto když jsi pokoušen, věz, že se ti připravuje věnec. Když odstraníš boje mučedníků, odstraníš také jejich věnce. Odstraníš-li muka, odstraníš také jejich blaženost (sv. Ambrož)
Nedej si vzít vinici k tomu, aby ti na ní zaseli běžnou zeleninu (sv. Ambrož)
Ze zemské půdy raší různé ostré trny z různých kořenů; v lidském srdci naopak ostny všech neřestí pocházejí z jednoho kořene, chamtivosti (Ambrož Autpert, De cupiditate 1).
Když Bůh bičuje, ukazuje nám, jak malá je naše trpělivost; když přikazuje nebo zakazuje, jak malá naše poslušnost; když něco odepře, jak malá naše pokora (sv. Anselm)
Je velkým úkolem člověka, aby na sebe vzal před Bohem svůj hřích a očekával pokušení až do posledního dechu (sv. Antonín, opat)
Každé pokušení snadno překoná, kdo nedůvěřuje vlastní své síle, ale za to má velikou důvěru v Boha (sv. Antonín)
Ustavičně kázat, diskutovat, opakovat, budovat, být k dispozici všem – je to nesmírná zátěž, velká tíže, trvalá únava (sv. Augustin, Serm. 339)
Když říkáme: Neuveď nás v pokušení, připomínáme si, že musíme prosit, aby nás neopustila Boží pomoc a my se nedali oklamat nějakým pokušením a nepřivolili mu anebo mu ze slabosti nepodlehli (list Probě)
Jací jsou to však pastýři, když se bojí urazit své posluchače, a tak je nejen nepřipravují na hrozící pokušení, ale dokonce jim slibují štěstí tohoto světa, které přece Bůh tomuto světu neslíbil? On předpověděl, že na tento svět bude přicházet až do konce trápení za trápením, a ty bys chtěl, aby křesťan z tohoto trápení byl vyňat? (Sermo 46)
Přijít do pokušení znamená opustit víru, protože pokušení sílí tak, jak slábne víra, a naopak – pokušení slábne tak, jak se víra posiluje (Sermo 115)
Jesliže je totiž pouze v naší moci, abychom nepodlehli pokušení, proč se modlíme, abychom v ně nevešli nebo nebyli uvedeni? (O dobru vdovství)
Svět je nebezpečnější lichocením než plahočením (sv. Augustin)
Nikdo nemůže být korunován, kdo nezvítězil. Nikdo nemůže zvítězit bez boje. Nikdo nemůže bojovat bez nepřítele. Proto musí pokušení přicházet
Ďábel se podobá hadu po zemi se plazícímu. Kdo se povznese k nebi, toho nemůže tento had dosáhnout
Pane, prach jsem a slabý tvor
Kolik tedy již zbývá z nebezpečného životního období tobě, která proto nejsi nazývána babičkou, abys mohla být plodná plody svatých myšlenek a skutků? (O dobru vdovství)
Náš život nemůže být během této pozemské pouti bez pokušení…Četli jsme v evangeliu, jak byl náš Pán Ježíš Kristus pokoušen na poušti od ďábla. Ďábel Krista pokoušel v plném slova smyslu. V Kristu jsi totiž byl pokoušen i ty: Z tebe si totiž Kristus vzal tělo, ze sebe ti dal spásu. Z tebe si vzal smrt, ze sebe ti dal život. Z tebe si vzal urážky, ze sebe ti dal pocty. Tedy z tebe si vzal zkoušky, ze sebe ti dal vítězství (k žalmu 60)
A přece, Pane, jak je špatná naše nesmyslnost, že vidouce ustavičně proti sobě draka s tlamou rozevřenou, hotového, aby nás pozřel, nicméně spíme a lelkujeme ve své lhostejnosti, jako bychom byli bezpečni před tím, který nehledá, než aby nás zahubil (O ďáblu a jeho pokušeních)
Vystříhejte se tedy reptání, které nic neprospívá a nedopusťte jazyku, aby se rouhal, neboť ústa prolhaná zabíjejí duši (O lži)
Přece by se nikdo, nakoli uvažuji, neodvážil stavět panenství před mučednictví, aniž by někdo pochyboval, že tento dar je skrytý, jestliže schází zkušební pokušení (O svaté nevinnosti)
Nutno míti se na pozoru a vystříhati se, k tomu vybízet mne nutí zlomyslné tlachy některých, kteří jsou, nutno se slzami říci, nepřátelé milosti Kristovy, kteří vybízejí, abychom nepovažovali za potřebnou ani modlitbu k Pánu, abychom nevešli v pokušení (O dobru vdovství)
Je však mnoho, když onen (dobrý) úmysl natolik vytrvá, aby byl uskutečňován v pokušeních (sv. Augustin, Proti lži)
Lépe by bylo cesty spravedlnosti vůbec nepoznat, než se z poznané zase vrátit (sv. Beda C.)
Bdí a modlí se, protože jsou si vědomi, že nestačí na střežení města a že nestřeží-li město Pán, marně bdí strážce. Dále, protože Pán přikazuje: Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení, je jasné, že bez tohoto dvojího, bez vycvičenosti věřících a beze snahy strážců, nemůže být bezpečná obec, nevěsta, ovce (sv. Bernard, kázání na Píseň písní)
Nic není v duši tak hluboce zakotveno, aby se nedbalostí nebo časem neotřelo (sv. Bernard)
Veliká je ctnost, neubližuješ-li tomu, kdo tobě křivdu učinil. Veliká je sláva, odpuštíš-li, kde mohl bys uškodit Vznešený je způsob pomsty, promineš-li přemoženému (sv. Bernard)
Znáte pokušení? Vzývejte o pomoc Marii a určitě vám ji dodá (sv. Bernard)
Přílišná důvěra v sebe je pro každého křesťana nejnebezpečnějším pokušením ze všech. Nikdo totiž nemá tak bystrý rozum, aby se nemohl mýlit. Kdo považuje za správné jen to, co si sám myslí, otevírá chytrému protivníkovi volný prostor k tomu, aby ho lákal různými pokušeními, která mají zdání dobra: „Za humny sedá na číhané, v skrytosti zabíjí nevinného“ (Žl 9,29). Neboť satan raději pokouší tam, kde očekává větší bohatství zásluh, aby nevinného nalezl a zabil tam, kde se tento domníval, že Bohu činí velkou službu. Proto představený postupuje prozíravě, když vždycky ochotně naslouchá radám a pokorně o ně prosí (sv. Bonaventura, Šest křídel serafů)
Modlitba je mocnější než všichni ďábli a to proto, poněvadž modlitba dosahuje pomoci Boží. Moci Boží však nic nemůže odporovat (sv. Bonaventura)
Divíš se tomu, že teď ve stáří tě pronásledují pokušení, jakých jsi nezažila ani v mládí ani v manželství? Hle, to je proto, abys poznala, jak bez mého Syna nejsi nic a nic nemůžeš a že bys bez něho padla do každého možného hříchu. Radím ti proto teď tři prostředky proti pokušením: Dorážejí-li na tebe myšlenky nečisté, řekni: „Ježíši, Synu Boží , jenž všechno můžeš, pomoz mi, abych neměla radost z myšlenek zlých!“ (P. Maria sv. Brigitě)
Pokouší tě, abys hledala chválu sebe a byla pyšná na věci, které ti byly dány. Pokouší tě, abys zradila svou víru. Také tě svádí k nevázanosti v celém tvém těle a k tomu, aby po tomto zahořelo tvé srdce (Revelaciones I,5)
Přijde-li pokušení k hříšným řečem, modli se: „Ježíši, Synu Boží, jenž jsi mlčel před soudci, drž můj jazyk, ať si rozvážím jak a co mám mluvit!“ Přichází-li ti však pokušení něco zlého činit, nebo odpočívat nebo jíst, mluv takto: „Ježíši, Synu Boží, jenž jsi byl spoután, řiď mé ruce a mé údy, aby všechny mé skutky přišli k dobrému konci!“ „Ďábel je jako závistivý vyzvědač, který rád překáží zbožným, aby v modlitbách nebyli vyslyšeni od Boha. Modli se proto – ať jsi pokoušena jakkoliv – modli se klidně dál! Snaž se modlit, neboť snaha a touha platí za dílo dokonalé. A když nemůžeš vyhnat ony nečisté představy, které ti přicházejí na mysl, dobrá vůle ti bude připočtena za korunu, když jen v pokušeních nesvoluješ a ono se ti protiví (P. Maria sv. Brigitě; R.Schikora, Naše světla)
Jestliže se někdo z přítomných domnívá, že může pokoušet Boží milost, klame sám sebe a nezná její moc. Duši upřímnou a prostou přetvářky měj, člověče, před tím, který zkoumá srdce i ledví (sv. Cyril J., katecheze 1)
Zkušenost kapitána se ukáže v bouři (sv. Efrém)
Ani hrnčíř nenechá udělaných nádob přiliš v peci, aby nepraskly
Nám se vede jako Mojžíšovi. Pokud vztahujeme ruce k nebi, vítězíme. Necháme-li je však klesnout vítězí nad námi nepřítel (sv. Efrém)
To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ (SZ, Exodus 17,7)
Vyjevíme-li zpovědníku své zlé myšlenky, již je pokušení z poloviny překonáno (sv. Fili Neri)
A neuvoď nás v pokušení, ani v otevřené, ani v skryté, ani v okamžité, ani v těžce tísnivé (sv. František z A., Výklad modlitby Otče náš)
Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce (sv. František z A.)
Jsme-li klidni u úlu, včely nám neublíží, bráníme-li se, bodají (sv. František S.)
Většina chyb, jichž se zbožné duše dopouštějí, pochází odtud, že nepamatovaly dost na přítomnost Boží (sv. František S.)
Kdykoli cítíš v sobě nějaké třeba sebe menší pokušení, uteč se ihned k Bohu a pros ho, aby ti svou milostí přispěl. Je to prostředek, jemuž sám Spasitel učil: „Modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ Citiš-li, že
pokušení nepřestává, nýbrž roste, objímej kříž,jakobys Krista Pána samého objímal, a volej bez ustání k Bohu o pomoc. Při tom nemysli na pokušení a nehleď mu nikdy v tvář, nýbrž obrať mysl svou na Spasitele aneb na jinou dobrou věc. Kromě toho neváhej svoje myšlenky i city zjeviti svému zpovědníkovi, neboť pokušitel nabádá nás obzvláště, abychom o pokušení svém s nikým nemluvili, a docili-li toho, bývá mu snadno svést nás. Nepřítel může nás trýznit, ale nedovede zlomit pevnou vůli naši. Proto mějme rozhodný úmysl, že žádným způsobem se mu nepoddáme a v pokušení nesvolíme. Nehádejme se s nim, ale odbuďme ho zkrátka slovy Páně: „Odejdi satane, neboť psáno je: Pánu Bohu svému se klanět a jemu samému sloužit budeš.“ (Mat. 4, 10.) A tak máme proti nepříteli duše své tisicero prostředků, abychom nastraženým osidlům jeho ušli. Může touž zbraní, kterou na nás tasil, přemožen býti, umíme-li jen dobře ji zápolit (sv. František S.)
Ďábelská pokušení nejvíce zuří v posvěcených, protože je mu nejvíce žádoucí vítězství nad svatými (sv. Hilarius k Mt evnag.)
Určitě nezahyne, kdo panenskou Matku se snaží vytrvale a zbožně uctívat (sv. Ignác z A., Lohner. Bibl.)
Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí (apoštol Jakub, list 1,13-14)
Bůh svoji pomoc v pokušeních přislíbil těm lidem, kteří pokušení nevyhledávají dobrovolně (sv. Jan Vianney)
Pohrdáme-li vším pomíjejícím, činí nás to vítězi v útocích ďábelských
Následujme svaté, kteří tak účinně bojovali s pokušením
Je to pro nás kněze velké neštěstí, když nám duše otupí
Nemyslete si, že každým pokušením urážíte dobrého Boha. Hřích totiž záleží ve svolení vůle a na příjemnosti, kterou v něm člověk hledá (sv. Jan Vianney)
Ďábel nepokouší lidi dokud chce, nýbrž pokud to Bůh dopouští, protože ač dopouští poněkud pokoušet, přece zahání pro slabou přirozenost (sv. Jan Z.)
Kde je mnoho úkládů ďáblových, tam je jistě ctnost
Člověku bdělému se nepřibližuje ďábel právě tak, jako vlk ohni
Ježíš, Maria: Tato slova mají zvláštní vnitřní sílu proti ďáblu. Tato slova jsou peklu hrozná
Neohlédne-li se pocestný na psa, přestane štěkat (sv. Jan Z.)
Boha pokouší, kdo když má něco konat, bez důvodu se vydává v nebezpečí a zkouší, zda může být vysvobozen od Boha (k Dt. 6: Nebudeš pokoušet Pána Boha svého sv. Jeroným)
Kdo pokušení hned neodporuje, již je zpolovice přemožen (sv. Jeroným)
Palmy vítězství dosahují nejen ti, kteří bojují až k prolití krve, nebo kteří žijí v panenství, ale také ti, kteří s pomocí Boží vítězí nad neřestmi těla a zachovají správnou víru. Abyste však, vždy s Boží pomocí, mohli vždy snáze vítězit nad svody světa a jeho potěšeními a setrvat v něm jako poutníci, kteří jsou ustavičně na cestě, snažte se především zajistit si spásnou pomoc, jakou nabízí první žalm, který doporučuje ve dne v noci rozjímat o Božím zákonu. Nepřítel totiž nenajde žádnou skulinu, aby k vám pronikl, jestliže všechna vaše pozornost bude zaměřená na Krista (Kassiodor, De institutione Divinarum Scripturarum 32).
Svobodná vůle je zbraň, kterou vkládáte do rukou zlého ducha: může se stát nožem, kterým vás vzápětí poraní a zabije. Ale když mu člověk sám nevloží nůž své vůle do rukou, nesouhlasí s jeho obtěžováním a pokoušením, nikdy ho hříšná vina nezraní (sv. Kateřina S., Dialog 43)
Již jsem ti řekl, že zlý duch zve lidi k vodě smrti, kterou pije sám, a zaslepuje je světským potěšením a slastmi (Dialog 44)
Když tedy ďáblové vidí, že se duše s vroucí láskou ponořila do Kristovy krve, nemohou ji vystát a vrhají po ní své šípy jen zdálky (sv. Kateřina S., Dialog 131)
Pane, neuveď nás v pokušení, Pane mocností, vždyť znáš naši slabost, i vysvoboď nás od zlého ducha a jeho skutků, od jeho trýznění a záludnosti, pro své svaté Jméno, jež vzýváme na ochranu své ubohosti (liturgie sv. Jakuba)
Bože, jenž ospravedlňuješ bezbožné a nechceš smrti hříšníka, velebnost tvou úpěnlivě prosíme, abys služebníky své spoléhající se na tvé milosrdenství, chránil dobrotivě nebeskou pomocí a ustavičnou ochranou zachovával, aby tobě stále sloužili a žádným pokušením nebyli od tebe odloučeni (liturgie římská; vstupní modlitba Za pokoušené a stísněné)
Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti. čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl.Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.“Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: „ Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“ Pak ho ďábel přivedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je psáno ‚andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili‘ a ‚na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen‘.“ Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.Když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od něho až do dané chvíle (evangelium sv.Lukáše 4,1-13)
Řekl jim: „Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“(Lukáš 22, 46)
Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (evangelium sv. Matouše 26, 41)
„Z čeho mám pokušení k smilstvu?“ Odpověď neznámého mnicha: „Z toho, že hodně jíš a spíš“ (mnich, neznámý)
Jestliže nezačne stromem klátit vítr, ani neroste, ani nezapouští kořeny. Stejně ani mnich nezmužní, jestliže se nedostane do pokušení a nevytrvá (mnich, neznámý)
Pokušení, která se ti dějí, tě nesmějí vyděsit. Pokud totiž démoni vidí, že se duše vznáší vzhůru a spojuje se s Bohem, zlobí se a užírají se závistí. Není ale určitě možné, aby v pokušeních nebyl přítomen Bůh a jeho svatí andělé. Jen ho bez přestání s velkou pokorou vzývej! Když se ti něco takového přihodí, pomysli na přítomnost Boha, našeho pomocníka, a na naši slabost a na surovost našeho nepřítele, a dostaneš od Boha pomoc
Při žádném pokušení si nestěžuj na nikoho než sám na sebe a říkej: „To se mi stalo pro mé hříchy“ (mnich, neznámý)
Ježíšovým skalpelem je ten, kdo tě tupí nebo tě uráží. On tě zbavuje domýšlivosti. Ten, kdo se vyhýbá prospěšnému pokušení, vyhýbá se věčnému životu. Kdo dal svatému Štěpánovi takovou slávu, jakou získal skrze ty, kdo ho kamenovali? (mnich, neznámý)
Nevidím ve svém srdci ani stopy boje. Odpověď neznámého poustevníka: „Máš čtyři brány, a kdo chce, leze ti jimi dovnitř a ven a ty to nepozoruješ. Jestli máš dveře a zavřeš je a nepřátelům – to znamená špatným myšlenkám – nedovolíš, aby vešli dovnitř, teprve pak uvidíš, jak stojí venku a bojují s tebou
Když nemáme boje, pokořujme se pak ještě více, poněvadž to Bůh zná naši slabost a chrání nás. Jestliže se ale kvůli tomu chlubíme, vezme nám svou ochranu a pak zahyneme (mniši, neznámí)
Vyvarujme se volného mluvení, aby jeho žár nespálil plody našich námah (poustevník Mojžíš)
Bůh nechce člověka nutit k dobru: chce svobodné bytosti (Origenes)
Pokušení je k něčemu užitečné. Nikdo kromě Boha neví, co naše duše od Boha dostala. Dokonce ani my si to neuvědomujeme. Pokušení to však odhaluje, aby nás učilo poznávat se, a tak na vlastní oči objevit svou ubohost, a aby nás přinutilo děkovat za všechno dobré, co nám pokušení odhalilo (Origenes, O modlitbě 29)
Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení (apoštol Pavel, list Galaťanům 6,1)
Nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti (list Židům 3,8)
Když se dá do základů blízko řeky sušená cihla, nevydrží ani jeden den, vypálená přetrvá jako kámen. Tak i člověk s tělesným smýšlením, který neprošel ohněm Božího slova jako Josef, se rozpadá, hned jak přijde na začátek. Vždyť mezi lidmi je mnoho takových pokušení a je dobře, že když někdo uvidí svou vlastní úroveň, uteče hned před vahou začátku. Zato lidé pevní ve víře jsou neochvějní. Vždyť chce-li někdo promluvit o samotném Josefovi, řekne, že nebyl pozemský. Kolika pokušeními prošel, a to v zemi, kde nebyla ani stopa zbožnosti? Ale Bůh jeho otců byl s ním a vysvobodil ho ze všech útrap. A nyní je u svých otců v nebeském království. Tak i my uznejme své hranice a bojujme. I tak se stěží budeme moci vyhnout Božímu soudu (poustevník Orsiésios)
Ctnost v míru nabytá se osvědčí v boji (sv. Petr D.)
Kdo se uchází o nebe, musí být pokoušen (sv. Petr D.)
Buďme bdělí na modlitbách, vytrvalí v postech a prosme vševědoucího Boha, aby nás neuváděl v pokušení, jak pravil Pán: Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé (sv. Polykarp, list Filipanům)
Kdyby matka marnotratného syna byla ještě naživu, nebyl by dům otce opustil anebo se mnohem dříve vrátil (opat Rupert). Tím chtěl říci, že komu Maria Matkou, nikdy od Boha se neodloučí anebo pokud nešťastně Boha opustí, skrze Marii brzy se k němu vrátí (sv. Alfons L., Chvály mariánské)
Jako had se nenápadně přiblíží rozkoš (sv. Řehoř z Nyssy)
Kdyby kontemplace tak povznášela mysl, že by vůbec nebyla pokoušena, upadla by v pýchu; a kdyby ji pokušení tak sráželo, že by ji kontemplace nepozvedala, jistě by upadla do hříchu (sv. Řehoř V., Hom. Ezech. II, II, 13.)
Je však jiný vlk, který bez přestání každodenně sápe nikoli těla, nýbrž duchy, totiž zlý duch; ten číhaje obchází ovčinec věřících a usiluje o usmrcení duší. O tom vlku se hned dodává: A vlk uchvacuje a rozhání ovce. Vlk přichází a námezdník prchá; neboť zlý duch sápe mysli věřících pokušením a ten, jenž zaujímá místo pastýře, zanedbává řádnou péči. Duše hynou, a on si libuje v pozemských zájmech (homilie 14)
Někteří lidé bývají na pochybách, od kterého to ducha byl Ježíš veden na poušť, protože se potom praví: Vzal ho ďábel do svatého města. A dále: Vzal ho na horu velmi vysokou. Pravdivě však a beze vší pochyby vhodně se rozhoduje, aby se věřilo, že byl zaveden na poušť Duchem Svatým: aby ho vedl jeho Duch tam, kde by ho mohl zlý duch pokoušet. Avšak hle, když se praví, že Bůh člověk byl vzat od ďábla ať na vysokou horu nebo do svatého města, mysl couvá, lidské uši se hrozí to slyšeti (homilie 16)
Vizte však, co říká Pravda: Přijdeme a příbytek si u něho učiníme. Do srdcí některých ovšem přijde a neučiní si tam příbytek, protože sice prokazují Bohu úctu zkroušeností, ale v čas pokušení zapomínají, žebyli kdysi zkroušení, a vracejí se k páchání hříchů, jako by jich nikdy nebyli želeli. Kdo tedy opravdu miluje Boha, kdo zachovává jeho přikázání, k tomu Bůh i vejde do srdce i příbytek si u něho učiní; neboť láska k božství ho tak pronikne, že v čas pokušení neupustí od této lásky (homilie 30)
Co myslíte, bratří moji, jaká vřava pokušení vládla tehdy v srdci chudého, jemuž jistě mohla postačit k trestu chudoba, i kdyby byl býval zdráv, nebo zase choroba, i kdyby byl býval zámožný? Aby však byl druhý lépe vyzkoušen, ochromila ho zároveň chudoba i choroba. A nadto vídal vycházejícího boháče obklopována zástupem služebníků, kdežto on sám nebyl v chorobě a nouzi navštěvován nikým. Neboť že ho nikdo nechodil navštěvovat, to dosvědčují psi, kteří bez překážky olizovali jeho rány. Dvojí soud tedy ukázal Pán na jedné věci, když nechal chudého Lazara ležeti u brány boháčovy - že totiž i necitelný boháč si přivodil odplatu zatracení i pokoušený chudák se povznesl k odměně (sv. Řehoř V., homilie 40)
Člověk, který lne k pozemským věcem se podobá tomu, kdo má dlouhý oděv, za nějž může být snadno chycen (sv. Řehoř V.)
Starý tento had používá k pokušení nás i ctností našich tak daleko, že nám z nich činí i příležitosti k hříchu. Vštěpuje nám samolibost, t.j. vážnost k sobě samým, a povznáší nás tak vysoko, že není ani možná, abychom neupadli v marnou ctižádost. Proti této bojujme neustále, trvajíce v pevném přesvědčení, že nic nejsme. Mějme vždy na paměti, že sami sebou nic nevíme, nic nemůžeme, že jsme plni běd a chyb a že konečně nic jiného nezasluhujeme, leč věčného zatracení (Scupoli, Duchovní boj 32)
Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení (kniha Sicharovcova 2,1)
Na pannu neupírej zraků, aby snad nebyla ti ku pádu krása její (Siracovec 9,5)
Hospodine, Otče a Bože mého života, nedovol, aby se mé oči dívaly pohrdavě, a odvrať ode mne žádostivost. Dychtění po ženě a po obcování s ní ať se mě nezmocní, nevydávej mě nestoudnému chtíči. Děti, slyšte poučení o kázni úst; kdo je bude zachovávat, nikdy nebude polapen. Hříšník bývá postižen kvůli svým řečem, nactiutrhač i nadutec kvůli nim přicházejí k úrazu (Sir 23,4-8)
Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení (31,10)
Toho, kdo se bojí Pána, nepotká neštěstí, a v pokušení zachová ho Bůh a zbaví ho zlého (kniha Sirachovcova 33,1)
Tvé srdce je stvořeno, aby milovalo Ježíše, aby ho vášnivě milovalo, modli se, aby nejkrásnější léta tvého života neuplynula v přeludech a obavách. Máme jen krátké chvilky svého života, abychom milovali Ježíše, ďábel to dobře ví, proto se snaží, abychom je promrhali zbytečným trápením… (sv. Terezie z L., dopis)
Opravdu, když Bůh volá některou duši, aby vedla, zachraňovala množství jiných duší, je nutné, aby jí dal zakusit pokušení a zkoušky života (sv. Terezie z L., dopis knězi)
Nechtěla by ses dopustit hříchu, proč tedy k němu vyzýváš? Stáváš se odpovědnou za hříchy, ke kterým jsi dala podnět! (Tertulián)
Pokoušet je dělat s někým zkoušku. Zkouška se však s někým dělá, aby se něco o něm poznalo: a proto nejbližší cíl každého pokoušení je poznání (sv. Tomáš A., Summa teologická I,114)
Ďábel není příčinou hříchu přímo nebo dostatečně, nýbrž pouze na způsob přemlouvajícího nebo předkládajícího žádoucí (I-II,80)
Celá činnost ďáblova je na obraznost a smyslové žádosti: pohne-li některým z obou, může svést ke hříchu
Zjevné, že ďábel žádným způsobem nemůže přivodit člověku nutnost hříchu
Musí se říci, že sice příležitostně a nepřímo je ďábel příčinou všech našich hříchů, pokud svedl ke hříchu prvního člověka, z jehož hříchu lidská přirozenost je tak porušena, že všichni jsme nakloněni ke hříchu (I-II,80)
Kristus chtěl být pokoušen, a to nejprve, aby nám přinesl pomoc proti pokušením…Za druhé pro naši ostražitost, aby nikdo, jakkoli svatý, se nepovažoval za zabezpečeného a nedotknutelného pokušením…Za třetí pro příklad…Za čtvrté, aby nám poskytl důvěru ve své milosrdenství (III,41)
Kristus se vlastní vůlí vydal ďáblovi na pokoušení, jako se také vlastní vůlí vydal jeho údům k zabití…Ďábel pokouší více někoho, když je osamělý (III,41)
Kristus vhodně chtěl pokušení po postu. A to nejprve jako příklad. Všem patří bránit se proti pokušením, jak bylo řečeno: tím, že se on postil před budoucím pokušením, poučil nás, že se máme postem ozbrojit proti pokušením (III,41)
Pokušení, které je od nepřítele nastává na způsob našeptávání, jak učí Řehoř V. Nelze však něco všem týmž způsobem našeptávat, nýbrž každému se našeptává něco z toho, k čemu má náklonnost. A proto duchovního člověka nepokouší ďábel hned k těžkým hříchům, nýbrž začíná pomalu od lehčích, aby potom přivedl k těžkým hříchům… pokoušení prvního člověka…nejprve lákal mysl prvního člověka k požívání zakázaného stromu Gn 3: „Proč vám Bůh přikázal, abyste nejedli z každého stromu ráje?“ Za druhé k marné slávě, když řekl: „Otevřou se vaše oči“. Za třetí dovedl pokušení ke krajní pýše, když řekl: „Budete jako bohové, znající dobro a zlo“. A tentýž pořad pokušení zachoval i u Krista. Neboť nejprve jej pokoušel v tom, co žádají lidé sebe duchovnější, totiž zachování tělesné přirozenosti pokrmem. Za druhé postoupil k tomu, v čem někdy pochybí duchovní lidé, že totiž něco konají na odiv, což patří k marné slávě. Za třetí přivedl pokušení k tomu, co již není lidí duchovních, nýbrž tělesných, totiž, že chtějí bohatství a slávu světa „až k pohrdnutí Bohem“…Kristus pak odmítl tato pokušení výroky zákona, ne silou moci (sv. Tomáš A., Summa teologická III,41)
Adam zhřešil, protože nevolal k Bohu v pokušení o pomoc (sv. Tomáš A.)
Bývá-li člověk dobré vůle trápen nebo pokoušen nebo zlými myšlenkami soužen, pak teprve poznává, že potřebuje Boha, neboť vidí, že bez něho nic dobrého nesvede. Pak se rmoutí, naříká, ale také modlí, a to jen proto, že musí trpět (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,12)
Dokud jsme na světě, nemůžeme být bez pokušení (NK I,13)
Nikdo není tak dokonalý ani svatý, aby nikdy pokušení neměl; úplně bez něho být my lidé ani nemůžeme (NK I,13)
Svatí vesměs prožili mnohá protivenství a pokušení, ale tím právě prospívali v dokonalosti. Ti však, kteří nedovedli pokušením odolat, odpadli a jsou zavrženi. Není stavu tak svatého, není místa tak skrytého, aby tam nevniklo pokušení nebo protivenství (NK I,13)
Ohněm zkouší se železo a pokušením člověk spravedlivý (Sir 31,31). Mnohdy ani sami nevíme, co zmůžeme, teprve pokušení ukáže, jak to s námi je. Obzvláště je třeba se mít na pozoru, hned jak se pokušení v nás ozve, poněvadž nepřítel snáze se přemůže, když se mu zabrání přístup ke dveřím a vypudí-li se hned před práh, jakmile zaklepá (NK I,13)
Někteří lidé zakoušejí těžších pokušení hned z počátku, když se k Bohu obrátí, jiní teprve na konci. Jiní zase po téměř celý život bývají trápeni pokušením. Někteří bývají pokoušeni dost mírně, děje se to podle moudrého a spravedlivého úradku Boha, jenž přihlíží ke stavu a zásluhám lidí a všechno předurčuje ke spáse svých vyvolených (NK I,13)
Někteří lidé vítězí nad pokušením těžkým, ale v malých a všedních pokušením podléhají. Děje se tak proto, aby tím byli pokořeni a nikdy nespoléhali na sebe ve velkých věcech, když již v maličkostech svou slabost ukazují (NK I,13 – Pokušením nutno odpírat)
Bývá pro mnohé lidi dobře, nejsou-li nikdy zcela bez pokušení, nýbrž musí-li s ním často zápolit, aby si nebyli příliš jisti, a pak snad nezpyšněli a neuchylovali se nadmíru k radostem světským (NK I,20)
Nikdo ze světců nebyl tak vysoko vytržen a osvícen, aby dříve nebo později nebyl pokoušen (NK II,9)
Dostaví-li se pokušení, bývá ono zvěstovatelem blížící se útěchy (NK II,9)
Nespí ďábel a tělo není ještě zcela umrtveno, proto se připrav k stálému boji, neboť napravo i vlevo číhají nepřátelé, a ti nikdy pokoje nedají (NK II,9)
Dvojím způsobem navštěvuji své vyvolené: jednak pokušením, jednak útěchou. A dvojí také lekci jim dávám každý den: jednu, když kárám jejich chyby, a druhou, když je napomínám, aby prospívali ve ctnostech (NK III,3 – Slova Páně nutno slyšet pokorně, ale mnozí si jich neváží)
Synu, láska tvá není ještě dost silná ani rozumná. Proč, Pane? Protože při dost malém protivenství hned ustáváš konat, cos započal a příliš dychtíš po útěše. Kdo miluje láskou silnou, vytrvá i v pokušení a nevěří, když ho nepřítel lstivě přemlouvá. Jako se mu líbím ve štěstí, tak ani v protivenství mu nejsem protivný (NK III,6 – Jak bývá zkoušena pravá láska a jak se osvědčuje)
Právě to mne častokráte zaráží a mne před tebou zahanbuje, že jsem tak nestálý a tolik slabý odolat zlému pokušení. I když k němu zúplna nepřivolím, již to, že na mne doráží, je pro mne obtížné a trapné a je mi krušno v takovém stálém boji žít den ke dni. Svou slabost i z toho poznávám, že představy ošklivé se mi mnohem snáze vtírají, než odcházejí. Kéž bys, nejsilnější Bože Izraele, který horlíš o spásu duší věrných, popatřil na práci a bol svého služebníka a byl mi nápomocen ve všem, co podnikám (NK III,20)
Ach jaký je to zde život, kde člověk nikdy není bez trápení a soužení, kde všude naň číhají jen osidla a nepřátelé! Neboť sotva jedno trápení nebo pokušení mine, již je tu jiné, ba když dřívější srážka ještě ani nepominula, již mi hrozí jiných více, ani se nenaději (NK III,20 – Naše vlastní slabost a svízele tohoto života)
Mnozí se zříkají sebe sama, ale s jakousi výhradou, nedůvěřují Bohu zcela a proto hledí i sami se o sebe postarat. Někteří se na počátku vzdají všeho, ale později podlehnou pokušení a vracejí se k sobě samým a pak ovšem ve ctnosti málo prospívají (NK III,7)
Kolika lidem bylo na škodu, že se ctnost jejich rozhlásila a předčasně chválila! A naopak, jak bylo pro mnohé dobře, že v tajnosti zachovali milost v tomto křehkém životě, o němž nutno říci, že je stále pokušení a ustavičný boj (Job 7,1) (NK III,45)
I když na mne sebe víc pokušení a protivenství dopustíš, řídíš to všechno k mému dobru, neboť rád zkoušíš své miláčky tisícerým způsobem (NK III,59)
Někteří lidé zakoušejí těžkých pokušení víry zvláště u této svátosti. Nesmí se to však přičítat jim samým, nýbrž zlému nepříteli. Nedbej toho, nepouštěj se do hádek se svými myšlenkami ani neodpovídej na pochybnosti, které ti ďábel vnuká, nýbrž věř slovům Boha, věř jeho svatým a prorokům, a zlý nepřítel tě pak nechá na pokoji. Často bývá dobře, když služebník Boží tak trpí. Neboť lidí nevěřících a hříšníků (ďábel) nepokouší, má je již jisté, ale všelijak pokouší a trápí zbožné věřící (blahosl. Tomáš K., NK IV,18 – Nehloubej všetečně o velebné svátosti; raději následuj pokorně Krista a podrob svůj smysl svaté víře!)
Kluzký had si najde skulinku, skrze ni protáhne hlavu a pak celé tělo, a v duši se ti usadí (blahosl. Tomáš K.)
Před jménem Maria padají ďábli zrovna tak úzkostlivě, jako člověk v jehož blízkosti udeřil blesk (sv. Tomáš A.)
Blíží-li se ďábel, aby nás pokoušel, učiňme to jako kuřátka, která když spatří supa se ukrývají pod křídla kvočny. Tak i my když vidíme sebemenší pokušení, skryjme se neprodleně pod ochranný plášť Panny Marie. A ty, Paní a Matko naše, chraň nás, neznáme po Bohu jiné útočiště mimo tebe, jenž jsi jediná naděje naše a jediná ochrana, ke které všichni důvěrně pohlížíme (sv. Tomáš z V., De Nat. V.)
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Tak vzdálen jsi mým nářkům a mým prosbám! Můj Bože, volám za dne – neodpovíš, za noci – nedocházím utišení (žalm 21,1-2)
Nezatvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě, jako v den pokušení na poušti v Masse (žalm 95,8)
7.1 Meditace (rozjímání) Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom (Lk 2,18-19)
Jsi-li moudrý buď nádrží, ne potrubím…Dnes máme v Církvi mnoho potrubí, ale málo nádrží (sv. Bernard, Sermo 18)
Více však se mi líbí, co Bernardin de Bustis říká, že Maria nevzbuzovala v sobě občas lásku k Bohu jako ostatní svatí, nýbrž že mocí zvláštní od Boha obdržené přednosti její láska bylo jediné vždy trvající, nikdy nepřetržené vzbuzení lásky. Tento královský orel ustavičně zřel k Božskému Slunci, tak že podle slov sv. Petra Damiána Marii Panně ani skutky nepřekážely v rozjímání, ani rozjímání skutkům. A dle slova sv. Germana vyobrazoval oltář zápalu, na kterém ve dne v noci posvátný oheň hořel, nejblahoslavenější Pannu. Ba ani spánek nepřekážel Panně Marii ve vzbuzování lásky k Bohu. Jestliže prarodičové naši ve stavu nevinnosti takové přednosti užívali, jak sv. Augustin tvrdí slovy: „Spánek spících byl tak blažený jako život bdících“, nesmíme ani Rodičce Boží tuto přednost upírat, jak skutečně kněz Suarez, opat Rupert, sv. Bernardin Sienský a svatý Ambrož o Marii učí, z nichž posledně jmenovaný: „Když tělo odpočívalo, bděla duše její“ čímž se na ní naplnila slova moudrého spisovatele Přísloví 21,18: „Nehasne ani v noci svíce její.“ Z té příčiny mohla tedy s nevěstou Písně písní zvolat: „Já spím, ale srdce mé bdí“ (5,2) (sv. Alfons L., O lásce P. Marie)
Již Philo učí, že Bůh pouze v samotě k duším mluví a skrze Ozeáše Bůh sám to dosvědčuje: Vyvedu ji na poušť a budu mluvit k jejímu srdci (2,14). Proto Jeroným: Ó, samoto, v které Bůh se svými důvěrně rozmlouvá a obcuje. A s ním souhlasně jmenuje sv. Bernard mlčení a ticho samoty mocí, která nás k rozjímání o nebeských věcech nutí (Ep. 78) (sv. Alfons L., O modlitbě P. Marie)
Nuže, milovaní, ukázal jsem vám sílu mlčení, jak je všestranně léčivé a jak je příjemné Bohu (svatý Ammon, Epistola 12)
Kdo přemítá o věčnosti a nelepší se, nemá buď víru nebo srdce (sv. Augustin)
Nežli apoštol promluví, ať povznese svou žíznivou duši k Bohu, aby potom vyléval, čím se napojil, a šířil to, čím oplývá (sv. Augustin, O křesťanské nauce IV)
Lidé cestují na velké vzdálenosti, aby obdivovali horské vrcholky, obrovské mořské vlny, široké toky řek, rozlohu oceánů a oběžné dráhy nebeských těles – a přitom zapomínají na sebe
Člověče, jak dlouho budeš chodit kolem Božího díla? Vrať se k sobě, zamysli se nad sebou, uvažuj a zkoumej sám sebe
Podívej se na strom: aby rostl nahoru, nejprve roste dolů. Nejdříve se starej o kořeny v zemi, a pak budeš mít větve směrem k nebi (sv. Augustin)
Leží v jeslích, odpočívá na klíně Panny Marie, káže na hoře…visí na kříži…umírá…vstává z mrtvých…vystupuje před jejich zraky do nebe. Na které z těch tajemství by se nemělo s opravdovou láskou a zbožností myslet? Myslím-li na kterékoli z nich, myslím na Boha a je v tom ve všem ten, který je můj Bůh (sv. Bernard, Sermo de Aquaeductu)
Rozjímání očisťuje především mysl - zdroj, z kterého pramení. Kromě toho řídí city, usměrňuje činy, napravuje zlozvyky, mravům dává bezúhonnost, život činí čestným a uspořádaným; jedním slovem, poskytuje Boží i lidskou vědu. Rozjímání vyjasňuje zmatené pojmy, jednotlivé věci dáví do souvislostí, soustřeďuje rozptýlené myšlenky, zkoumá tajemství, uvažuje nad pravdou, zakouší to, co je pravděpodobné a odhaluje to, co je jen zdánlivé. Rozjímání určuje, co dělat a uvažuje nad tím, co se udělalo a tak mysl napravuje minulou chybu a vyhýbá se budoucím. Rozjímání v štěstí myslí na protivenství a v protivenstvích zůstává takřka necitlivé - toto druhé je ovoce síly, to první ovoce moudrosti (De consideratio)
Nepravím, abys úplně zanechal světských zaměstnání, pouze tě napomínám, aby ses jim úplně neoddával. Náležíš-li celému světu, buď také svůj. Co by ti prospělo, kdybys všechny zachránil, sám však zahynul?
Kéž všechny tvé úvahy tebou začínají a tebou končí…pamatuj, že vzhledem ke tvé spáse ti není nikdo bližší
Dbej tedy především o sebe. Je marnost věnovat se jiným starostem a zanedbávat sebe samého
Tvé slovo, tvé rozjímání, vycházející od tebe, ať tě neopouští
Obávám se, že při ustavičném zaměstnání se Tvá duše zatvrzuje. Jednal bys moudřeji, kdybys v něm ustal aspoň na krátko a nedal se jím ovládat a přivádět ponenáhlu tam, kam nechceš, - k zatvrzelosti srdce. Až tam Tě mohou zavést ta zlořečená zaměstnání, oddáš-li se jim jako na počátku a neponecháš-li se nic sobě samému (sv. Bernard, de Consideratio, papeži Evženu III.)
Nejprve pozorujme způsoby meditace. Je třeba vědět, že jsou v nás tři síly, a podle toho, jak jich užíváme, také postupujeme na této trojí cestě, totiž: osten svědomí, paprsek poznání, a oheň moudrosti. Chceš-li se očistit, obrať se k ostnu svědomí. Chceš-li být osvícen, obrať se k paprsku poznání. Chceš-li se zdokonalovat, obrať se k ohni moudrosti. Shoduje se to s radou Dionysia Timoteovi, kterého povzbuzuje: „Obrať se k paprsku…“ (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
Z toho všeho lze snadno vyvodit, jak se přichází k moudrosti Písma sv. při meditování o cestě očištění, osvícení a zdokonalení. A nejen obsah Písma sv., nýbrž každou svou meditaci máme vztahovat k těmto cestám. Vždyť každá meditace moudrého člověka se týká buď lidských činů, když totiž rozjímá o tom, co člověk učinil a co by měl učinit, a jaké jsou jeho pohnutky; nebo se týká božského díla, když rozjímá, jak moc toho Bůh člověku dal, že to všechno udělal pro něho, jak mnoho mu odpustil i jak mnoho mu slíbil. V tom jsou zahrnuta díla stvoření, vykoupení i oslavení; nebo se týká obou východisek, Boha i duše, jak mají být vzájemně spojena. V tom má spočívat celá naše meditace, poněvadž v tom je cíl všeho myšlení i jednání a to je opravdová moudrost, v níž je poznání získané opravdovou zkušeností (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
Když jsme promluvili o tom, jak jsme povinni cvičit se v moudrosti rozjímáním a modlitbou, nyní se krátce dotkneme toho, jak dospět k opravdové moudrosti pomocí nazírání. Kontemplací vchází náš duch do nebeského Jeruzaléma, podle něhož byla vytvořena Církev, jak praví kniha Exodus: Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře. Neboť je nutné, aby se Církev bojující připodobnila Církvi vítězné, aby zásluhy odpovídaly odměnám a poutníci byli podobni blaženým, jak je to jen možné. Ve slávě je totiž trojí věno, ve kterém spočívá dokonalost odměny, a to: vlastnění nejvyššího věčného pokoje, skutečné patření na nejvyšší pravdu, plné prožívání nejvyšší dobroty a lásky. A podle toho se rozlišují tři řády v nejvyšší nebeské hierarchii, totiž: trůny, cherubíni a serafíni. Proto je nutné, aby ten, kdo chce po zásluze dospět k takové blaženosti, se připodobnil oněm třem řádům, nakolik je to zde na cestě možné; to jest, aby měl: spánek pokoje, jas pravdy, sladkost lásky. V těchto třech odpočívá sám Bůh a v nich přebývá jako na svém trůnu. Proto je nutné, aby se ke každému z těch tří zmíněných vystupovalo pro třech stupních trojí cestou, tj.: očistnou, která spočívá ve vypuzení hříchů. Osvěcující, která spočívá v následování Krista. Sjednocující, která spočívá v přijetí Snoubence (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
A Bůh dal těm čtyřem jinochům vědění a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti, Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům (prorok Daniel 1,17)
Než rozdáváme, musíme přijmout (sv. Dionýsius)
Spočinula na mne Hospodinova ruka, Hospodin mě svých duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně…(prorok Ezechiel 37,1)
Každé rozjímání je přemýšlením, ale ne každé přemýšlení je rozjímáním…Přemýšlíme-li však o božských věcech, ne proto abychom rozmnožili své znalosti, nýbrž proto abychom je ještě více milovali, pak se takové přemýšlení nazývá rozjímání (sv. František S., O lásce k Bohu VI)
Zkrátka, rozjímání je matkou lásky, nazírání je však její dcerou. Proto jsem řekl, že nazírání je láskyplným pozorováním. Neboť děti nesou jméno svých rodičů, nikoli rodiče jméno svých dětí
Jíst zde znamená rozjímat; vždyť rozjímání je možné přirovnat ke žvýkání, neboť člověk obrací duchovní potravu v ústech sem a tam, aby ji rozdělil, rozmělnil a strávil, což vyžaduje nějakou námahu. S pitím se může srovnat nazírání, neboť to se děje bez námahy a odporu, s radostí a lehkostí
Abychom došli k rozjímavé modlitbě, musíme zpravidla naslouchat Božímu slovu, vést duchovní rozhovory po způsobu starých poustevníků, číst zbožné knihy, modlit se a rozjímat, zpívat duchovní písně, chovat zbožné myšlenky. Svaté nazírání je cílem a koncem všech těchto cvičení, jež všechna k němu směřují. Proto také ti, kdo tato cvičení pěstují, se nazývají nazíravými čili kontemplativními a jejich život se nazývá životem nazíravým čili kontemplativním (sv. František S., O lásce k Bohu VI)
Prodléváš-li tělem při zábavě nebo při práci, pečuj o to, aby ses co nejčastěji uchylovala do samoty srdce. Nedej se z té samoty vyrušovat ani sebevětším ruchem, neboť ruch neobklopuje tvé srdce, nýbrž tělo. Srdce zůstává v samotě před Bohem a s Bohem (sv. František S.)
Kdo je povolán k činnému životu, nesmí se domnívat, že je tím dispenzován od života vnitřního. Vnější činnost je jen přídavek a nijak nezmenšuje potřebu vnitřního života. Vnitřní život a vnější činnost nejenže si neodporují, nýbrž se navzájem předpokládají, pronikají a zdokonalují. A má-li se jednomu z nich dát přednost, tak jen životu vnitřnímu, neboť je dokonalejší a potřebnější (František Suarez v Duše veškerého apoštolátu)
Smyslný člověk těžko pochopí, jak se děje patření (sv. Hildegarda)
Tvé rozjímání ať je ustavičně v království nebeském a brzy ho zdědíš (Hyperechios)
I řekl jsem: “Běda mi jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů” (prorok Izaiáš 6,5)
Kéž by aspoň okamžik přemýšleli takoví pracovníci, kteří se stravují činností a domnívají se, že kázáními a vnějšími skutky obrátí svět! Poznali by, že by Církvi více prospěli a Boha více oslavili, nehledě ani na vliv jejich dobrého příkladu, kdyby věnovali více času rozjímání a úkonům vnitřního života. Tak by vykonali mnohem více dobrého jediným dílem, a to s námahou mnohem menší, než tisícerými pracemi, kterým věnují celý život. Modlitbou by si vyprosili milost a duševní sílu, které potřebují, aby přinášeli takové ovoce. Jinak to vše působí hluk jako kladivo dopadající na kovadlinu. Takový apoštol působí málo víc než nic, často zcela nic nebo i zlo. Bůh nás před ním opatruj, nadýmá-li se k tomu ještě pýchou. Marně se snaží, aby se něčím zdál. Ve skutečnosti neprovede nic, neboť nic dobrého se nevykoná bez pomoci Boží. Kolik by se tu ještě dalo napsat na adresu těch, kdo nedbají vnitřního života a snaží se okázale pracovat, aby si získali chválu a všeobecnou oblibu! Nemají vůbec pochopení pro zdroj živé vody a pro tajemnou studnici, zúrodňující všechno (sv. Jan od K., Cant. spirit.,)
Neboť kontemplace není nic jiného než tajemné, pokojné a láskyplné vlévání Boha, které duši, pokud se mu nepřekáží, roznítí duchem lásky (sv. Jan od K., Temná noc 9)
Pohleď na sbor hvězd, hlubokou tichost a mnohý poklid, a vydej se v rozjímání a obdivování skutků Božích. Tma přiveď v nitru tvém mysl kajicí (sv. Jan Z., homilie 42)
Naše doba nás vybízí, pobízí nás, zavazuje nás, hledět na Krista a s pokornou a hlubokou úctou se ponořit do rozjímání o tajemství jeho svrchované moci (Jan Pavel II., homilie na začátku pontifikátu)
Žádná autorita ať tě nezastrašuje ani neodvádí od toho, co ti dalo pochopit přesvědčení získané díky pravé rozumové kontemplaci. Autentická autorita totiž neprotiřečí nikdy správnému rozumu, ani rozum nemůže protiřečit pravé autoritě. Jedno i druhé pochází nesporně z jednoho zdroje, tj. z Boží moudrosti (Jan Scot Eriugena, I PL 122)
To, co chybí nám kněžím, abychom byli svatí, je nedostatek rozjímání (sv. Jan Vianney)
Kdo rozjímá nad tím, jak velký je Bůh – ten, který úkonem své vůle stvořil z ničeho nebe a zemi a jediným pohledem může obrátit celý svět vniveč – bude se pyšně nafukovat v jeho přítomnosti? (sv. Jan Vianney)
Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: “Co vidíš Jeremiáši?” (prorok Jeremiáš 1,11)
Pečuješ o duše? Nezanedbávej kvůli této službě sebe sama. Nerozdávej se ostatním až do té míry, že by nezbylo nic pro tebe. Ovšem, že musíš mít na paměti duše, jichž jsi pastýřem, ale nezapomínej na sebe. Bratři moji, nezapomínejte, že nic není tak důležité pro všechny duchovní jako meditace, která předchází, doprovází a následuje všechny vaše činy. Chci zpívat, říká prorok, a chci meditovat (srov. Ž 101). Jestliže vysluhuješ svátosti, bratře, medituj o tom, co děláš. Jestliže sloužíš mši, medituj o tom, co obětuješ. Recituješ-li v chóru žalmy, medituj, ke komu a o čem mluvíš. Vedeš-li duše, medituj, čí krví byly obmyty. Ve všem, co děláte, projevujte lásku (1 Kor 16,14). Tak budeme schopni překonat potíže, s nimiž se denně setkáváme, a je jich bezpočtu. To od nás vyžaduje úkol, který nám byl svěřen. Když takto jednáme, nalezneme sílu dát život Ježíšovi (Christum gignere) v sobě i v druhých (sv. Karel B., Acta Ecclesiae Mediolanensis)
Rozjímat je myslet na Boha s láskou (sv. Karel F.)
Kryštof Kolumbus se připravoval na své plavby v klášteře a když přistál s lodí, vztyčil na břehu kříž (I. Vondruška Životopisy sv.)
Maria, která seděla u Pánových nohou a s pozorným duchem naslouchala jeho slovu, je symbolem sladkosti kontemplativního života, jehož vůně, čím více ji zakoušíme, tím více vede ducha, aby se odpoutal od viditelných věcí a od neklidu světských starostí (sv. Odon)
Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe. Nevím, zdali byl v těle, nevím, zdali byl mimo tělo. To ví Bůh (apoštol Pavel, II.list Korinťanům 12,2)
Maria spojovala nazíravý život s činným. V nazíravém životě byla tak zkušená, že Jí nazírání nepřekáželo v činnosti a rozjímání doprovázelo činnost (sv. Petr D.)
Kdo je nedbalý v kontemplaci, zbavuje sám sebe vidění Božího světla; kdo se nechá nekontrolovaným způsobem strhnout svým zaměstnáním a dovoluje svým myšlenkám, aby jimi zmítaly zmatky věcí tohoto světa, odsuzuje se k absolutní neschopnosti proniknout do neviditelných Božích tajemství (Rabanus Maurus, Kniha I, PL 112)
A co znamenají ti, kdo šli před přicházejícím Ježíšem, ne-li zástupy tělesných žádostí a vřavu neřestí? Ty rozptylují svými svody naše rozjímání a ruší hlasy srdce v modlitbě, dříve než Ježíš dojde k našemu srdci. Neboť často, když se chceme po spáchaných nepravostech obrátit k Bohu, když se snažíme vyprositi si odpuštění právě za ty nepravosti, které jsme spáchali, vystupují v srdci představy hříchů, jichž jsme se dopustili, rozptylují soustředěnost naší mysli, matou ducha a tísní hlas naší modlitby (sv. Řehoř V., homilie 2, o neděli druhé po Devítníku)
Žil sebou samým (sv. Řehoř V. o sv. Benediktu, v Duše veškerého apoštolátu)
Přemýšlej o Božích přikázáních, a o rozkazech jeho rozjímej ustavičně; a on dá tobě rozum, a moudrost, po které toužíš, bude ti udělena (kniha Sirachovec 6,37)
Ručím za spásu člověka, který každý den čtvrt hodiny rozjímá (sv. Terezie z A. v Duše veškerého apoštolátu)
Nejde o to, abychom mnoho přemýšleli, ale mnoho milovali. Láska pak nespočívá v nějakých citech, ale v pevném rozhodnutí chtít se ve všem líbit Bohu (sv. Tereziez A.)
Kdo snad nemá učitele pro cvičení vnitřní modlitby, ať si vyvolí tohoto světce (sv. Josefa) a jistě nezabloudí (sv. Terezie z A R. Schikora, Naše světla.)
Neboť Bůh se sděluje spíše duchu než smyslům, a také duše nalezne v duchu větší jistotu a dosáhne většího pokroku, zatímco se smyslovými vjemy bývá zpravidla spojeno velké nebezpečí (sv. Terezie Benedikta, Věda kříže)
Mříže Karmelu nejsou udělány proto, aby oddělovaly srdce, která se milují jen v Ježíši, spíše slouží k utužení pout, která je spojují (sv. Terezie z L., dopis)
Milujete sv. Augustina, sv. Magdalénu, tyto duše, kterým „bylo mnoho odpuštěno, protože mnoho milovaly“. Já je mám také ráda, mám ráda jejich kajícnost, a hlavně…jejich zamilovanou odvahu! Když vidím, jak se Magdaléna postaví před množství stolovníků, jak skrápí slzami nohy zbožňovaného Mistra, kterého se poprvé dotýká, cítím, že její srdce pochopilo propasti lásky a milosrdenství Ježíšova Srdce a že přes všechnu její hříšnost je toto láskyplné Srdce nejen ochotné jí odpustit, ale ještě ji zahrne dobrodiními své božské důvěrnosti, pozvedne ji až na nejvyšší vrchol kontemplace (sv. Terezie z L., dopis knězi)
Před Eucharistií a před křížem jsem se naučil více než z knih (sv. Tomáš Akvinský)
Vyhneš-li se zbytečným řečem a zahálčivým obchůzkám, nebudeš-li se shánět po novinkách a klepech, vždycky najdeš dost času i vhodnou chvíli k zbožnému rozjímání (blahosl. Tomáš K., NK I,20 – Buď rád v ústraní a mlč)
Je to věru bída, ten život zde na zemi. Čím více by člověk chtěl žít podle ducha, tím více mu hořkne život pozemský, poněvadž tím lépe poznává i jasněji vidí mnohé nedostatky lidské porušenosti. Neboť to, že musíme jíst, pít, bdít, spát, odpočívat, pracovat a ostatním potřebám lidské přirozenosti sloužit, je opravdu velká bída a trápení pro člověka zbožného, jenž by rád byl bez toho všeho i bez každého hříchu (NK I,22)
Zapiš si slova má do srdce a rozjímej o nich pilně, bude ti jich velmi potřebí, až přijde pokušení (NK III,3)
Kde je tvá víra? Stůj pevně a vytrvej! Veď si statečně jako muž a v pravý čas dostaneš útěchu. Čekej na mne, jen čekej, já přijdu a uzdravím tě (Mt 8,7) (NK III,30)
Rozjímavý život má právě proto tak málo přátel, že málokdo se dovede odloučit od toho, co je pomíjející, to je od tvorstva (NK III,31)
Jsou lidé, kteří si přejí vést život rozjímavý, ale nechce se jim cvičit se v tom, čeho je k tomu potřeba. Bývá velmi na závadu, lpí-li se pouze na vnějších znameních a věcech hmotných, ale nedbá-li se o dokonalé umrtvení ducha (NK III,31)
Není ještě všechno ztraceno, býváš-li často stísněn nebo těžce pokoušen (NK III,57)
Zakoušejí mnozí lidé nejhorší ponoukání ďábla, právě když se připravují na svaté přijímání (blahosl. Tomáš K., (NK IV,10 – Neopomínejme snadno svatého přijímání!)
Čim těžší časy prožíváme, tím více bychom se měli uchylovat k opravdovému rozjímání (blah. Vilém Josef Chaminade)
Beátus vir, qui non ábiit in consílio impiórum, et in via peccatórum non stetit, et in cáthedra pestiléntiæ non sedit: Sed in lege Dómini volúntas ejus, et in lege ejus meditábitur die ac nocte - Blaze muži, který nikterak podle rady bezbožných nechodí, na cestu hříšníků nevstupuje, ve sboru posměvačů nesedá: ale v zákoně Páně má zálibu svou, v zákoně jeho medituje ve dne v noci (žalm 1,1-2)
Hloubal jsem tedy, jak to pochopit, a připadalo mi to velmi těžké, až pronikl jsem v Boží tajemství a prohlédl jsem konce těchto lidí (žalm 72,16-17)
Budu rozpomínati se na činy Páně, ano, vzpomínat na tvé dávné divy. Budu přemýšlet o veškerých tvých skutcích, rozjímati o úradcích tvojích (žalm 76,11-12)
Rozjímám o tvých nařízeních, pozor si dávám na tvoje cesty (žalm 118,16)