Dí mu Filip: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám dostačí!“ Ježíš mu odvětil: „Tak dlouhý čas jsem s vámi, a nepoznali jste mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí i Otce. Jak to, že ty pravíš: ,Ukaž nám Otce’? Nevěříte, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? (Jan 14,8-10)
Tys (přece) otec náš! Abraham nás nezná, a Izrael neví o nás; ty, Hospodine, jsi náš otec, a „Vykupitel náš” od věků sluješ. Proč jsi dal nám, Hospodine, zblouditi z cest tvých, zatvrdil jsi srdce naše, abychom se nebáli tě? Obrať se pro své služebníky, pro kmeny, jež jsou tvým dědictvím! (prorok Izaiáš 63,16-17)

Bože, chválíme tebe, Pane, moc tvou velebíme, kterou zná zem i nebe, všem tvým skutkům se divíme, když se vše v světě mění, ty sám jsi bez proměny (sv. Ambrož, hymnus Te Deum laudamus)
Maria je Matka naše, nikoli tělem (jak již bylo řečeno), nýbrž láskou. Já jsem matka krásného milování (Sir 24,24)
První pohnutka, pro kterou Maria lidi tak vroucně miluje, je její veliká láska k Bohu. Milovat Boha a milovat bližního přikazuje se nám stejným přikázáním, jak sv. Jan napsal: Toto přikázání máme od Boha: Aby kdo miluje Boha, miloval i svého bratra (I Jan 4,21)
Tak Bůh miloval svět, že svého Syna jednorozeného dal (Jan 3,15) platí také dle slov sv. Bonaventury o Marii: „Tak Maria milovala nás, že Syna svého jednorozeného za nás dala“ (sv. Alfons L., Chvály mariánské)
Ať jiní milují tak jako Karel, syn sv. Brigity, jenž říkal, že ho na světě nejvíce blaží myšlenka, jak velice Bůh Marii miluje. Také dokládal, že by všem bolestem milerád se podrobil, kdyby jimi zamezit mohl – což ovšem se stát nemůže – aby Maria ani nejmenší část své slávy nepozbyla, ba kdyby sám této slávy požíval, že by se jí odřekl ve prospěch Panny Marie, která jí v nejvyšším stupni přísluší (Chvály mariánské)
Maria je matka hříšníků, kteří se chtějí polepšit (Chvály mariánské)
Proto vyznáváme, že zásluhou bolestí svých (Maria) měla účast v našem znovuzrození k životu milosti tak, že jsme dětmi jejích milostí (sv. Alfons L., O bolestech P. Marie)
Rodička Boží sama zjevila sv. Alžbětě z řádu sv. Benedikta, jak u sv. Bonaventury čteme toto: „Když mne můj otec a matka v chrámě zanechali, ustanovila jsem si ve svém srdci, že Boha budu mít otcem a častěji jsem přemýšlela, co bych mu k libosti učinila (sv. Alfons L., O obětování P. Marie)
Kde bychom nalezli bedlivější pomocnici naší spásy, která by vroucněji milovala nás, než Maria? Pouze o jedné v nebesích vyznáváme, že se o nás stará, učí sv. Augustin (sv. Alfons L., O loretánských litaniích)
Foederis arca – archo úmluvy. Hesychius nazývá Marii archou větší než Noemova, poněvadž v ní nikoli dvě zvířata každého druhu, nýbrž všichni nalézají místa, spravedliví i hříšníci pod pláštěm Panny Marie se skrývají. To zjeveno bylo jednou sv. Gertrudě obrazně (sv. Alfons L., O loretánských litaniích)

Požehnaná nade všechny ženy, která čistotou převyšuješ anděly a světce smilováním (sv. Anselm, Oratio 49)
Ten, jenž kdysi učinil všechno z ničeho, nechtěl porušené tvorstvo obnovit bez Marie. A tak Bůh je otcem všech věcí stvořených, Maria matkou všech věcí znovustvořených. Bůh je otcem univerzálního stvoření, Maria matkou univerzálního obnovení (sv. Anselm, Oratio 52)

Jestliže Pán praví: „Proste a dostanete, aby se vaše radost naplnila“, jako by říkal otevřeně: Nežádejte si kolísavých radostí světa, jež jsou spojeny se zármutkem a končí bolestí, ale žádejte si od Otce onu jedinou radost, jejíž plnost se neumenšuje žádným náporem neklidu a jejíž věčnost se neuzavírá žádným určením času (Alkuin)
Ach, člověče, neodvažoval ses pozvednout tvář k nebi, klopils své oči k zemi a najednou jsi dostal Kristovu milost: byly ti odpuštěny tvé hříchy. Z ničemného služebníka ses stal dobrým synem…Pozvedni tedy své oči k Otci…který tě vykoupil skrze svého Syna, a řekni: ´Otče náš…´Ale nedělej si nárok na nějakou výsadu. Jen pro Krista je Otcem zvláštním způsobem, pro nás všechny je všeobecným Otcem, protože jen jeho zrodil, nás však stvořil. Říkej také ty skrze milost: ´Otče náš´, abys zasluhoval být jeho synem (sv. Ambrož, O svátostech V)

Kterak jste všichni bratři? Poněvadž pocházíme všichni od jednoho Otce, Ježíše Krista, a od jedné matky, Církve (Arnobius, k žalmu 133)

Stvořením do nás byl vložen otisk Moudrosti a je i ve všem ostatním. Právem proto říká opravdová a tvůrčí Moudrost: Pán mě vložil do svých děl. Uplatňuje tak nárok na všechno, co je jejím otiskem (sv. Atanáš, Proti ariánům)
Slyš, Panno nejsvětější naše lkání a pamatuj na nás. Ať máme účast v pokladech a hojných milostech jimiž oplýváš. Archanděl tebe pozdravuje a milostí plnou nazývá, všechny národy tě blahoslaví, všechny kůry nebeské ti chválu prozpěvují a my, kteří dosud na zemi žijeme i my voláme: Buď zdráva, milosti plná, Pán s tebou, pros za nás, Matko Boží, Paní a Královno naše (sv. Atanáš)

Jiné je povznést se k Bohu a jiné povznést se proti Bohu. Kdo se před ním prostře, od něho bývá zdvižen. Kdo se proti němu zdvihne, od něho bývá sražen (sv. Augustin, O pokání)
O modlitbě Páně: První tři prosby – posvěť se jméno Tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi – jsou věčné. Naproti tomu čtyři následující prosby se týkají tohoto života (Sermo 58)
Otče náš: toto jméno v nás vzbuzuje zároveň lásku, horlivost v modlitbě…a také naději, že dostaneme, oč právě prosíme…Vždyť co může Bůh odepřít prosbě svých dětí, když jim už předem udělil, aby byli jeho dětmi? (Řeč Páně na Hoře II)
Právem se rozumí slovům ´Otče náš, jenž jsi na nebesích´ tak, že se týkají srdce spravedlivých, kde Bůh přebývá jako ve svém chrámu. Proto ten, kdo se modlí, bude toužit, aby v něm přebýval ten, jehož vzývá (sv. Augustin, Řeč Páně na Hoře II)

Proč se vypínáš, jako by to, co jsi obdržel, bylo tvoje, místo abys děkoval Tomu, kdo ti vše daroval? Nad nikoho se nepovyšuj, ani nad největšího hříšníka! Nepokládej se za lepšího než tvůj bližní. Když si myslíš, že jsi něco udělal, děkuj Bohu! (sv. Basil V.)
Může nějaké slovo plně vystihnout Boží dobrodiní?…Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobnosti, prokázal mu čest, že může Boha poznávat a ozdobil ho rozumem, a tím jej vyzdvihl nad ostatní živé tvory. Dal mu také schopnost těšit se z neuvěřitelné krásy ráje a ustanovil jej pánem nade vším, co je na zemi. Člověk se však nechal přelstít hadem, upadl do hříchu a skrze hřích do smrti a do všeho, co s ní souvisí. A přesto jej Bůh neopustil (sv. Basil V., řeholní pravidla)

Jak se mám opovážit oči své k tak dobrému Otci v nebesích pozdvihnout – já nezdárný syn? (sv. Bernard, Sermo in Cant. 16)

Jako převyšuje slunce měsíc svou září, tak převyšuje milosrdenství prokazované Marií v nebi milosrdenství prokazované na zemi. Je někdo na světě jehož světlo slunce nepotěšuje a na něhož Maria paprsky milosrdenství nesesílá? (sv. Bonaventura, Spec. B. V.)

Nový člověk, který se prostřednictvím milosti znovu zrodil a byl vrácen Bohu, říká především ´Otče´, protože se stal synem (sv. Cyprián, traktát O modlitbě Páně)
Když nazýváme Boha ´naším Otcem´, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti
Kdo tedy uvěřil v jeho jméno a stal se Božím dítětem, má začít tím, že bude děkovat a vyznávat, že je Božím dítětem, a to tak, že Boha na nebesích nazve svým Otcem (sv. Cyprián, traktát O modlitbě Páně)

´Nebesa´ by mohli být také ti, kdo v sobě nosí obraz nebe, u nichž Bůh přebývá a prochází se (sv. Cyril J., katecheze 5)
Ve skutečnosti Bůh, který nás předurčil k přijetí za syny, nás uzpůsobil pro oslavené tělo Krista. Když jste se tedy stali účastni Krista, jste právem nazýváni ´pomazaní´ (sv. Cyril J., katecheze 18)
Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu Svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života (sv. Cyril J., katecheze 18)

Zdráva buď naděje duše mé, jistá spáso křesťanů, pomocnice hříšníků, obrano věřících a spáso světa (sv. Efrém, De Laud. Dei Genitr.)

Není na světě nic, co by nám mohlo dát větší štěstí, než je poznání Boha Otce (sv. Evagrius, Otázky poznání III.)
Kdo miluje Boha, stále s ním rozmlouvá jako s Otcem (sv. Evagrius, O modlitbě 54)

Otče náš nejsvětější, Stvořiteli náš, Vykupiteli, Spasiteli a Utěšiteli! Jenž jsi na nebesích: v andělech a ve svatých, když je osvěcuješ k poznání. Neb ty jsi Světlo, ó Pane, když je rozžhavuješ k lásce, neb ty jsi Láska, ó Pane, když v nich přebýváš, a je naplňuješ blažeností, protože ty jsi Pane, nejvyšší dobro, věčně dobrý, od něhož je všechno dobré a bez něhož nic není dobré (sv. František z A., Výklad modlitby Otče náš)
Pán mi dal v kostelích takovou víru, že jsem se takto jednoduše modlil a říkal: „Klaním se ti, Pane Ježíši Kriste, klaním se i směrem ke všem tvým kostelům na celém světě a chválím tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ Potom mi Pán dal a dává takovou víru v kněze, kteří žijí podle zásad římské Církve, pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, chci se na ně obracet (sv. František z A., Závěť)

Dávno by svět zahynul, kdyby ho Maria svou přímluvou nezachovávala (sv. Fulgentius u sv. Alfons L., Chvály mariánské)

Ty, ó Matko Boží, jsi všemohoucí záchrana hříšníků. Tobě není třeba žádného doporučení u Boha, protože jsi Matkou pravého života (sv. German, In Dorm. B. V.)

Bůh neumí být ničím jiným než láskou, neumí nic jiného než být Otcem. A kdo miluje, není závistivý, a kdo je Otec, je jím v jeho plnosti. Toto jméno nepřipouští kompromisy, jako by Bůh byl otcem v určitých aspektech a v jiných by jím nebyl (sv. Hilarius, De Trinitate)
Dej nám tedy patřičná slova, světlo poznání, ušlechtilost výrazů, věrnost pravdě. Pomoz nám to, čemu věříme, také hlásat. To znamená: když skrze proroky a apoštoly poznáváme tebe, Otče, jediného Boha, i jediného Pána, Ježíše Krista, kéž je nám nyní dáno, abychom proti bludařům, kteří to popírají, oslavovali tebe, Bože, a hlásali beze všeho omylu i božství tvého Syna (sv. Hilarius, O Trojici)

Jedinému Bohu neviditelnému, Otci pravdy, tomu, jenž nám poslal Spasitele, a Vůdce k neporušitelnosti a skrze něho nám také zjevil pravdu a nebeský život, tomu buď sláva na věky věků. Amen (homilie II. století)

Má láska je ukřižovaná… je ve mně živá voda, která mi uvnitř našeptává a říká: ´Pojď k Otci!´ (sv. Ignác z A., list do Říma )

A protože se lid tak snadno vracel k modlám, vychovával si jej: mnoha zásahy je učil být Bohu věrný a sloužit mu, pomocí druhotného je volal k prvotnímu, to znamená, že pomocí předobrazů je vedl ke skutečnosti, pomocí časného k věčnému, pomocí tělesného k duchovnímu a pomocí pozemského k nebeskému (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu Svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu. A Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha Svatého (sv. Irenej, SC 62)

Modlíš-li se za něco k Bohu a On otálí s vyslyšením, nermuť se kvůli tomu, vždyť nejsi rozumnější než Bůh (poustevník Izaiáš)

Nejvyšší nebe je nebe andělů (sv. Izidor S. k Dt 10,14)

Nazírat samotného Boha je velký oheň lásky. Duše se tehdy noří do lásky a pozvedá se v ní a jedná s Bohem jako s vlastním Otcem s mimořádně něžnou zbožností (sv. Jan Kassián, Collationes 9)

Prokažme úctu tomu jedinému a budou nás uctívat všichni. Jestliže tím jediným, totiž Bohem, opovrhneme, všichni opovrhnou námi a půjdeme do záhuby (sv. Jan Kolobos svému žáku)

Otec na mne neustále myslí (sv. Jan Vianney)
Například, když se modlíme Otče náš, říkáme: „Otče náš, který jsi na nebesích.“ Tato slova znamenají tolik jako: „Bože, odpoutej mé srdce od země, učiň, abych pohrdal věcmi pozemskými, aby všechny mé myšlenky a touhy směřovaly k nebi!“ A přece, kolik lidí by se rozhněvalo, kdyby jim Bůh tu milost udělil!
Zvláště ve chvílích zkoušek a hrozícího duchovního nebezpečí se musíme modlit, abychom neupadli. Tak postupovali křesťanští bojovníci za císaře Lyciniuse, který v noci vyhnal 40 nahých na zamrzlý rybník. Všichni s výjimkou jediného se modlili a prosili Boha o mučednickou korunu. Jestliže nebudeme milovat všechny lidi, dokonce i největší nepřátele, budeme zavrženi (sv. Jan Vianney)

Boha nesmíš urážet. Řekneš-li, že slunce nemůže svítit, urážíš ho. A řekneš-li, že křesťan nemůže být prospěšný, urazil jsi Boha a prohlásil ho lhářem. Neboť spíše je možné, aby slunce nehřálo a nesvítilo, než aby křesťan kolem sebe nešířil světlo. Spíš platí, že světlo je tmou, než že by mohlo dojít k něčemu takovém (sv. Jan Z., homilie 20 na Skutky ap.)
Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské. V takovém případě totiž už nemáte v sobě znamení dobroty nebeského Otce (sv. Jan Z., PG 51)
Pán nás učí společně se modlit za všechny naše bratry. Vždyť neříká Otče ´můj´, jenž jsi na nebesích, ale Otče ´náš´, aby naše modlitba stoupala z jediného srdce za celé tělo Církve (sv. Jan Z., Homilia ad Matheum)

Přitáhni mne k sobě, ó Panno Maria, ať běžím za vůní tvých ctností. Přitáhni mne, neboť břemeno mých hříchů i zloba mých nepřátel mne zdržují. Jako žádný nemůže přijít k tvému Synu, pokud jej Otec nebeský nepřitáhne, tak osměluji se o tobě říci, že žádný k němu nepřijde, pokud ty jej svou svatou přímluvou nepřitáhneš. Ty nás pravé moudrosti učíš, ty hříšníkům milosti vyprošuješ jako jejich orodovnice, ty slibuješ slávu svým ctitelům, protože poklady milostí rozdáváš (sv. Jordán)

Můj Syn totiž pochází ze mne, a ne já z něj. Ale protože jsem jedno s ním a on je jedno se mnou, neřekl „zjevím vám Otce“, ale „zjevím sebe“, neboť jsem s Otcem jedno (sv. Kateřina S., Dialog 62)

Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch Svatý, všude stejný, a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám Církev (Klement A, Paedagogus)

Křesťané jsou v těle, ale nežijí podle těla. Tráví svůj život na zemi, ale jsou občany nebes (list Diognetovi V)

Raduj se, ó Matko a dívko Boha tvého! Ano raduj se, raduj se, neb tvým dlužníkem je ten, který všem tvorům život dává. My všichni jsme dlužníci Páně, ale Bůh je dlužníkem tvým. Proto, ó nejsvětější Matko Boží, jsi všech ostatních svatých dobrotivější a laskavější a snadnější máš přístup k Bohu jako Matka jeho (sv. Metoděj)

Neboť každá pohnutka k dobrému a každý dokonalý dar je shůry a sestupuje od tebe, Otce světel (liturgie sv. Jana Z.)
Tebe tedy nejdobrotivější Otče, skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista pokorně prosíme (liturgie římská)

Na zprávu o smrti jeho otce odpověděl neznámý mnich: „Přestaň se rouhat. Vždyť můj Otec je nesmrtelný“
Všechno z nebe i zdola, na co člověk myslí, je marnost, ale kdo vytrvá ve vzpomínce na Boha, ten je v pravdě (mnich, neznámý)

Prosíme tě, nejblahoslavenější Panno, pomáhej nám svou přímluvou u Boha. Tvé prosby jsou vzácnější nad všechny poklady světa, vyprosí nám největší milosti, zahanbí naše nepřátele a dopomohou nám k vítězství nad jejich útoky (sv. Ondřej K.)

Obrať se k nám (Maria), jenž jsi tak mocná, neboť ten, jenž všechno může, učinil tě všemohoucí na nebi i na zemi. Tobě nic nemožného, neboť dovedeš i zoufající povzbudit, že spásu svou znova doufají (sv. Petr D.)

Vědomí, jaké máme o svém otrockém stavu, by nám dalo propadnout se pod zem, naše pozemské bytí by se proměnilo v prach, kdyby nás autorita samotného Otce a Ducha jeho Syna nepobízela, abychom se odvážili zvolat: ´Abba, Otče´ …Kdy se slabost nějakého smrtelníka odváží nazývat Boha svým Otcem, ne-li jen tehdy, když je nitro člověka oživováno mocí shůry? (sv. Petr Ch., Sermo 71)

Je nezbytné bez přestání nazírat krásu Otce a napojit jí duši (sv. Řehoř z Nyssy, homilie o Otče náš)
Kdo má trochu zdravého rozumu, neodváží se nazvat Boha svým Otcem dříve, než se mu stane podobným (sv. Řehoř z Nyssy, homilie o Otče náš)

Svět hoří, chtějí Ježíše takřka znovu odsoudit, jelikož tisíce křivých svědectví proti němu vyřkli; chtějí zničit Církev jeho a my bychom měli promarnit čas prosbami o věci, které, kdyby nás Bůh vyslyšel, by mohly být příčinou, že jedna duše do nebe nepřijde? (sv. Terezie z A., Cesta k dokonalosti)

Celino, myslíš, že sv. Terezie obdržela víc milostí než ty?…Pokud je na mně, nebudu ti říkat, že máš usilovat o její serafínskou svatost, ale že máš být dokonalá, jako je dokonalý náš nebeský Otec! (sv. Terezie z L., dopis)
Vzal nám toho, kterého jsme tak něžně milovaly, vzal nám ho ještě bolestnějším způsobem než naši drahou matku na jaře našeho života. Ale nebylo to proto, abychom mohly říkat opravdověji: “Otče náš, jenž jsi na nebesích”? Jak útěšná jsou tato slova, jaký nekonečný obzor otvírají naším očím! (sv. Terezie, dopis Celině)

Výraz Bůh-Otec nikdy nikomu nebyl zjeven. Když se sám Mojžíš ptal Boha, kdo je, slyšel jiné jméno. Nám toto jméno bylo zjeveno v Synovi: protože toto jméno zahrnuje nové jméno Otce (Tertulián, De oratione 3)

Cíl pak lidského života i společnosti je Bůh. A proto nejprve bylo třeba přikázáními Desatera zařídit člověka k Bohu, protože protiva toho je nejtěžší (sv. Tomáš A. Summa teologická, I-II,100)
Je třeba, aby se v těch, kteří se milují z lásky přihlíželo k nějakému řádu podle vztahu k prvnímu původu této obliby, kterým je Bůh (II-II,26)
Má se hlavně a nejvíce milovat z lásky Bůh, neboť on je milován jako příčina blaženosti, bližní však jako s námi zároveň účastný blaženosti od něho
Má člověk milovat z lásky více Boha, který je společným dobrem všech, než sám sebe (II-II,26)
Člověk má milovat Boha z celé své možnosti a cokoli má, k milování Boha má usměrnit podle Dt 6: „Budeš milovat Pána svého Boha z celého svého srdce“…žádný tvor nemůže Boha nekonečně milovat, poněvadž každá ctnost tvora, ať přirozená či vlitá, je konečná (II-II,27)
V oblibě Boha nelze připustit míru…čím více se miluje Bůh, tím je obliba lepší
Vhodně dostačují o lásce dvě přikázání: jedno totiž, kterým jsme vedeni milovat Boha jako cíl, druhé pak, kterým jsme vedeni milovat bližního pro Boha, jako pro cíl (II-II,44)
Dvojmo povstává milování Boha z celého srdce. A to jedním způsobem v uskutečnění, to je když lidské srdce vždy úkonem spěje k Bohu. A to je dokonalost otčiny. Jiným způsobem…lidské srdce nepřijme nic proti lásce k Bohu. A to je dokonalost cesty
Dt 6 klade trojí, totiž: z celého srdce a z celé duše a z celé síly. Mt 22: …z celého srdce a v celé duši…Mk 12…z celé duše a z celé mysli a z celé moci, což je totéž co síla…A těchto čtyř se dotýká i Luk 10, neboť místo síly nebo moci klade se: ze všech schopností svých…láska je úkon vůle, která je zde označena srdcem…Avšak jsou tři původy činů, které jsou hýbány vůlí: totiž rozum, který je označen myslí, síla žádostivá nižší, která je označena duší, a výkonná síla vnější, která je označena silou nebo mocí nebo schopnostmi
Plně a dokonale bude vyplněno ono přikázání (o lásce) v otčině. Na cestě však se vyplňuje, ale nedokonale
Máme jiné milovat z lásky, poněvadž jsou našimi bližními, i podle přirozeného obrazu Božího, i podle schopnosti slávy. A nezáleží, zda se řekne „bližní“ nebo „bratr“, jak máme v I Jan 4 nebo „přítel“ jak máme Lv. 19, poněvadž vším tím je označována spřízněnost (II-II,44)
V modlitbě Páně však nejen se žádá všechno, po čem můžeme správně toužit, nýbrž i tím pořadím, jakým máme toužit; takže tato modlitba nejen učí žádat, nýbrž také upravuje náš cit (II-II,83)
Modlitba se nepodává Bohu, abychom ho pohnuli, nýbrž abychom sami v sobě vzbudili důvěru žádat. A ta se v nás vzbuzuje nejvíce uvážením jeho lásky k nám, kterou chce naše dobro, a proto pravíme: Otče náš; a jeho vznešenost, jíž může, a proto pravíme: jenž jsi na nebesích (II-II,83)
Modlitba Otče náš je nejdokonalejší ze všech modliteb…V modlitbě Páně nejen prosíme o všechny věci, po kterých můžeme upřímně toužit, nýbrž i v pořadí, v němž po nich máme toužit: takže modlitba učí nejen prosit, nýbrž i řídí všechny naše náklonnosti (II-II, 83)
Láska Boží vyžaduje, aby se poslouchala jeho přikázání…A proto být neposlušný božských přikázání je smrtelný hřích (II-II,105)
Kdo je neposlušný přikázání o milování Boha, více hřeší, než kdo je neposlušný přikázání o milování bližního…třeba různé stupně neposlušnosti srovnávat s různými stupni přikázání (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,105)

Zdárně budeš pokračovat v dobrém dáš-li výhost všem časným starostem (blahosl. Tomáš K., Následování Krista II,5)
Cokoli se mnou učiníš, nemůže být než dobré. Chceš-li mne mít v temnotě, budiž veleben, chceš-li, abych byl ve světle, budiž rovněž veleben! Chceš-li mne potěšit, buď veleben, jestliže chceš, abych měl soužení, budiž rovněž vždy veleben! Tak musíš, synu, smýšlet, chceš-li se mnou stále kráčet (blahosl. Tomáš K., NK III,18)

Kdyby mě opustil otec i matka, přijme mě pod svou ochranu Pán (žalm 26,11)
On pak ať mě vzývá, říká: Tys můj Otec, jenom tys můj Bůh a skála spásy mé (žalm 88,27)