Cíl tohoto nařízení je láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry. Někteří se z této cesty uchýlili a dali se do prázdného řečnění; chtějí být učiteli zákona, a zatím vůbec nerozumějí tomu, co říkají a o čem se s takovou jistotou vyslovují (apoštol Pavel, první list Timoteovi 1,5)
Panenská Matka hledí na velebnost božskou nade vše porovnání jasněji než všichni ostatní tvorové (sv. Albert V., Dei Sup. Miss.)
Když vidíme Ježíše a Marii tímto světem utíkat, najděme v tom poučení, že i my jako cizinci máme žít na zemi a nevěsit své srdce na statky, které nám nabízí svět, které brzy budeme muset opustit a vejít do věčnosti „neboť nemáme zde města trvalého, ale budoucí hledáme“ (Žid 13,14) (sv. Alfons L., O bolestech P. Marie)
Stella matutina – hvězdo jitřní. Sv. Jan Damašský nazývá Marii hvězdou, která příchod slunce oznamuje. Jako hvězda jitřní slunce předchází, tak i pobožnost k nejblahoslavenější Panně předchází slunce milosti Boží. Z té příčiny nazývá sv. German pobožnost k Panně Marii bezpečným znamením, že duše buď v stavu milosti Boží již je anebo jí dojde. Církev dále jmenuje Pannu Marii hvězdou mořskou, poněvadž dle slov sv. Tomáše Maria smrtelníky do nebe provází, jako hvězda mořská plavce do bezpečného přístavu. Proto sv. Bernard nás napomíná: „Nikdy neodvracej očí svých od této jasné hvězdy, nechceš-li, aby tě bouře zastihly. Půjdeš-li za touto hvězdou, nikdy z cesty nesejdeš, chrání-li tě, nemusíš se bát, je-li ti nakloněna, určitě dojdeš své spásy” (sv. Alfons L., Litanie loretánské)
Musíme před světem prchat, protože je sídlem zla (sv. Ambrož)
S Kristem jsme vstali k novému životu, v něm tedy žijme, v něm vystupme vzhůru, aby nás had usilujíc uštknout naši patu nemohl na zemi nalézt. Prchejme odtud. Duchovně můžeš utéci, i když tě tu tělo drží (sv. Ambrož, O útěku před světem)
Přijdou-li úzkosti, čas k pokání od tebe žádáme, a když se smiluješ, tvé shovívavosti zneužíváme. Doba milosti sotva pominula, a nevděčná mysl stěží vzpomene, co slíbila. Klečíme před tebou, Pane, jako bídní hříšníci. Víme, kdybys nám neodpustil, právem bys nás všecky zahubil. S tebou teď pro nejdražší krev Kristovu smířeni tobě děkujeme a milosrdenství tvé oslavujeme slovy proroka: „Blaze tomu, komu Pán viny nepřičítá, jemuž prominul jeho nepravosti. Vyznali jsme se ti Pane, ze svých provinění, nepravosti své jsme neskrývali, tys nám odpustil bezbožnost našich hříchů.“ Buď nám nyní záštitou v pokušení, buď nám světlem po cestách tvých přikázání, nedej by naše srdce se zase nachýlila ke zlému a nohy naše na cestu nepravosti (sv. Anselm)
Sv. Antonín kladl Bohu tyto otázky: „Pane, proč někteří lidé umírají mladí a jiní zase velmi zestárnou? A proč někteří lidé jsou chudí a jiní bohatí? A proč jsou nespravedliví bohatí a spravedliví chudí?“ A ozval se hlas, který mu říkal: „Antoníne, starej se o sebe, protože tohle jsou soudy Boží a tobě nepřísluší je poznat“
Bože, neopusť mne. Neudělal jsem před tebou nic dobrého, ale dej mi ve své dobrotě možnost začít znovu (mnich Arsenius)
Cílem a význačným rysem Písma svatého tudíž je – jak jsme často připomínali – že o Kristu, našem Spasiteli, hlásá toto dvoje: jednak že je Bůh a že jím vždycky byl, a že je Otcovým Slovem, jeho slávou a moudrostí, jednak že v tomto posledním čase přijal z Boží Rodičky Panny Marie tělo a stal se člověkem (sv. Atanáš, O Trojici)
Pozoroval jsem něco, co v mé duši svítí a kdyby se to dovršilo, troufal bych si říci, že to je život věčný. Hned se to ve mně skrývá, hned se opět projevuje a přichází tajně a nepozorovaně jako zloděj (sv. Augustin)
Jen v poznání pravdy a ve svatém životě může člověk najít klid srdce (sv. Augustin)
Zmocňuje-li se tě někdy nespokojenost, vzpomeň na věčnost a na věci poslední. Věčnost je učitelkou života (sv. Augustin)
My, pokud myslí pojímáme něco věčného, nejsme na tomto světě (sv. Augustin, O Trojici IV.)
Bůh zkoumá srdce i ledví: „Cílem starosti a přemýšlení je potěšení, k němuž kdo usiluje dojít“ (k žalmu 7)
Co vlastně máme slíbeno? Budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je…Celý život křesťana je svatá touha po dobru…Dejme tomu, že tě Bůh chce naplnit medem. Jsi-li plný octa, kam dáš med? Je třeba to, co bylo v nádobě, vylít, a nádobu řádně vyčistit, i když to, aby mohla přijmout něco nového, dá práci a vyžaduje dřinu (výklad listu 1 Jan)
Cíl, aby se „celé vykoupené společenství, to jest shromáždění a společnost svatých, obětovalo Bohu jako všeobecná oběť skrze Velekněze, který se v utrpení obětoval za nás, abychom se stali tělem tak významné hlavy (O městě Božím X)
Těch věcí se má užívat, které nás učiní blaženými (O křesťanské nauce)
Blaženost člověka záleží v pokoji (O městě Božím XIX)
Tam bude pravá sláva, kde nikdo nebude chválen omylem nebo lichocením, opravdová čest, která nebude odmítnuta nikomu, kdo si ji zasluhuje, a nebude přiznána nikomu, kdo jí není hoden. Ostatně žádný z nehodných si na ni nebude dělat nárok, protože tam bude připuštěn pouze ten, kdo je hoden. Tam bude opravdový pokoj, kde se nikdo nebude trápit, ani ho nebudou trápit druzí. Odměnou ctnosti bude sám Bůh, ten, který dává ctnost a který slíbil dát za ni sám sebe jako odměnu, nad níž nemůže být nic lepšího a nic většího…´Budu vám Bohem a vy budete mým lidem´ To je též smysl apoštolových slov: ´Aby Bůh byl všechno ve všem´. On bude cílem našich tužeb, on, kterého budeme bez konce nazírat, bez nasycení milovat, bez únavy chválit. Tento dar, tato láska, tato činnost bude jistě jako věčný život, společná všem (O městě Božím XXII)
Tam budeme odpočívat a budeme vidět, vidět a milovat, milovat a chválit. Hle, co bude na konci, bez konce! A jaký jiný cíl máme, než dosáhnout království, které nebude mít konce? (O městě Božím XXII)
Zajisté budou mít v oné společné nesmrtelnosti něco velikého nad jiné ti, kteří mají již v těle něco, co není z těla (O svaté nevinnosti)
My však v souladu s pravým a spolehlivým učením svatých Písem pravíme, že manželství opravdu není hříchem. Jeho dobro stavíme nejen pod panenskou, ale též pod vdovskou zdrženlivost. Říkáme, že přítomné potřeby provdaných zajisté nebrání jejich odměně co se týče věčného života, brání však vynikající slávě a cti, která je ponechána ustavičné zdrženlivosti (O svaté nevinnosti)
Blažený je kdo má vše a nic nechce špatně (O Trojici XIII.)
Zbývá tedy, abychom pochopili, že oněm ženám, ať v Egyptě nebo v Jerichu, byla pro jejich lidskost a milosrdenství darována alespoň časná odměna, která ovšem, i když o tom nevěděly, zobrazovala v prorockém smyslu něco věčného (Proti lži)
Ať vás od tohoto úsilí, kterým mnohé povzbuzujete k následování, neodvrátí nářek povrchních lidí, kteří říkají: jak bude existovat lidské pokolení, když budou všichni zdrženliví? Jako kdyby se kvůli tomu omeškával svět, jako kdyby se nenaplnil onen předurčený počet svatých, při jehož rychlejším naplnění se jistě ani konec světa nebude odkládat (O dobru vdovství)
Blaženost je radost z pravdy (Vyznání X)
Myslí dosáhnout Boha je veliká blaženost, avšak není možné jej obsáhnout (list Paulinovi)
Bůh učinil duši tak mocné přirozenosti, že z její nejplnější blaženosti přetéká do nižší přirozenosti síla neporušenosti (list Dioskurovi)
Jestliže ty jsi odpočinul sedmého dne po skončení svých velmi dobrých děl…bylo to proto, abys nám předem skrze hlas svého Písma oznámil, že i my po svých dílech, která jsou velmi dobrá, protože ty jsi nám je daroval, odpočineme také v sobotu věčného života v tobě (Vyznání XIII)
Pamatuj, že máš vést na zemi život andělů – andělé se však nevdávají ani nežení. Jedním z nich budeš, až vstaneš z mrtvých. Oč lepší jsi ty, který tím, co budou lidé po zmrtvýchvstání, začínáš být už před smrtí! Střež své postavení, protože Bůh pro tebe střeží svou poctu. Zmrtvýchvstání se podobá hvězdám rozmístěným na nebi. Hvězdy se od sebe totiž liší svou slávou – svým jasem. Tak je tomu i se zmrtvýchvstání, protože jinak tam bude zářit panenství, jinak manželská čistota, jinak svaté vdovství. Zářit to bude různě, ale bude to tam všechno: nestejná záře, stejné nebe. Když tedy myslíš na své postavení a střežíš i svůj stav a povolání, přistup k Tělu a Krvi Páně. Ty, který víš, že jsi jiný, nepřistupuj! (Sermo 123)
Skrze tebe, ó Maria, docházejí bídní milosrdenství, nevděčníci milosti, hříšníci odpuštění, slabí věcí vznešených, pozemšťané věcí nebeských, smrtelníci života a poutníci vlasti nadhvězdné (Sermo de Assumpti B.M.)
Zdůrazňuji, že vytrvalost, kterou až do konce vytrváš v Kristu, je velkým Božím darem (De dono perseverantie)
Správné je správné, i když to nikdo nekoná a zlé je zlé, i když to konají všichni (sv. Augustin)
Tebou se nebe otvírá, Tebou se peklo prázdní. Tebou se nebeský Jeruzalém obnovuje, Tebou jedním slovem života věčného všichni nešťastníci docházejí, kteří smrt věčnou zasloužili (sv. Bernard, De Assumpt.)
Spasen bude nikoli ten, kdo dobře začal, ale kdo setrvá do konce. Začít dokáží mnozí a vytrvat málokteří. Vytrvalost je vznešená dcera nejvyššího krále, ovoce a dokonání ctností, sklad všeho dobra. Bez této ctnosti nikdo nespatři Boha. Jen ona uvádí milovníky poslušnosti do stánku nebeského krále, aby spatřili ho v slávě jeho (sv. Bernard)
Očekává nás obec prvorozených křesťanů, a my o to nedbáme. Touží po nás svatí, a my si toho nevážíme. Čekají na nás spravedliví, a my na to nehledíme. Vzchopme se konečně, bratři, povstaňme s Kristem, usilujme o to, co pochází shůry, a mysleme na to (Sermo 2)
Předně: Kristu jsi povinen celým životem svým, protože on svůj život za tvůj položil a hořké muky snášel, abys ty věčné snášet nemusil (sv. Bernard)
Věčnost je nekončící, celé zároveň a dokonalé držení života (Boetius, O útěše)
Blaženost je stav dokonalý souhrnem všech dober (Boetius, O útěše III.)
Po Bohu je Marie příčina naší největší slávy a slasti (sv. Bonaventura, Spec. B. V.)
Nakonec se zřetelem na cestu osvícení je třeba pomocí meditace obrátit paprsek rozumu tak, aby si připomínal slíbenou odměnu, a vracel se tak ke zřídlu veškerého dobra. Je tedy třeba horlivě uvažovat a často myslet na to, že Bůh, který neklame, přislíbil těm, kdo mu věří a kdo ho milují odstranění veškerého zla, společenství se všemi svatými, vyplnění všech tužeb v Něm samém, jenž je pramenem i cílem všech dober, jenž je tak Dobrý, že přesahuje každou prosbu, každou touhu i každou cenu a nás považuje za hodné tak velkého dobra, jestliže Jej milujeme a toužíme po Něm nade vše a kvůli Němu, a proto k Němu musíme tíhnout s veškerou touhou i s citem i s ochotou (Trojí cesta)
Krása tvorů oklamala oči mé, a já (duše) si nevšimla, že nade všecko tvorstvo krásnější jsi ty, který jsi jim jen nepatrný stín své nevýslovné krásy udělil. Kdo ozdobil nebesa hvězdami, vody rybami a zemi květinami? Ale co je to vše leč jediná jen jiskra krásy tvé? Ó Pane a Bože můj, zdroji vší krásy, odpusť mně ubohému, že tak pozdě jsem poznal krásu tvou, tak liknavě ji miloval, a proto slepě na špatné cesty zabloudil (sv. Bonaventura)
Přikázání našeho Pána a Učitele, které přináší spásu zní: „Kdo vytrvá až do konce bude spasen.“ A dále: „Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (sv. Cyprián, traktát O požehnání trpělivosti)
Kdybys někdy slyšel, že Boží království má konec, měj v nenávisti tento blud (sv. Cyril J.)
Vždyť cíl, který je před námi, nespočívá v nějakých malých věcech, to, oč usilujeme, je přece život věčný. Proto se nám ve vyznání víry dostává naučení, abychom po onom věřím v těla vzkříšení, to znamená ve vzkříšení z mrtvých, o kterém jsme už hovořili, věřili také v život věčný. A právě o ten vedeme my křesťané svůj životní boj (sv. Cyril J., katecheze 18)
Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen (Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila)
Nebyl jsem a stal jsem se a jsem navěky (sv. Cyril věrozvěst, Životopis)
Musíme chválit život věčný, z něhož sám o sobě každý život vyvěrá; od něho vše, co má účast na jakékoliv formě života, podle své schopnosti, život odvozuje…Tento božský život sám je oživovatelem a původcem života; a každý život a životní hnutí je z toho života, který je nad všechen život a je veškerým základem každého života. Z něho duše mají svou nesmrtelnost, díky němu i všichni živočichové a rostliny se radují ze života, i když na nižším stupni…Lidem, jakožto bytostem složeným z ducha a hmoty, dává život, který se těsně blíží andělskému. A nás, když se odvracíme od jeho přehojné laskavosti, obrací zpět k sobě a volá a slíbil, že nás (což je božštější) celé, jako spojení duše a těla, přenese do dokonalého a nesmrtelného života:…je to životodárný základní princip života a veškerá jeho příčina…je chápán a oslavován jako počátečný a úplný zdroj života, který sám nic nepotřebuje, ale životem přetéká (Dionýsius Areopagita, O Božích jménech, VI)
Dej nám, Pane, ať spěcháme do svého domova a jako Mojžíš z vrcholu hory ať duchovním zrakem spatříme, jaký domov jsi nám připravil (sv. Efrém, Sermo 3 – modlitba)
A proto už lucerna Kristova nemá být schována pod nádobu ani skrytá pod pokrývkou synagogy, ale na dřevě umučení je pověšená a světlo věčné je nabídnuto těm, kteří přebývají v Církvi (sv. Hilarius k Matoušovu evangeliu)
Máme si tedy zasloužit onu blaženou věčnost a máme projevit z vlastních sil, že
chceme dobro, že se vyvarujeme veškerého zla a že poslechneme celou svou vůlí nebeské
předpisy (sv. Hilarius k Matoušovu evangeliu)
Můj duch, ač nehodný, patří kříži, který je pro nevěřící pohoršením, ale pro nás spásou a věčným životem (sv. Ignác z A.)
Nedejte se umazat páchnoucím učením vládce tohoto světa, aby si vás neodvedl ze života do zajetí (sv. Ignác z A., list do Efesu)
Člověk je stvořen, aby chválil Boha, Pána našeho, jemu vzdával úctu a jemu sloužil, a tím spasil svou duši. Ostatní věci na povrchu zemském jsou stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly ve snaze o cíl, pro který byl stvořen. Z toho následuje, že jich má člověk na tolik užívat na kolik mu pomáhají k jeho cíli, a na tolik se jich musí vzdát, na kolik mu vzhledem k němu překážejí. Proto je nutné, abychom se stali indiferentními vůči všem stvořeným věcem, co je ponecháno svobodě našeho rozhodnutí vůle a není zakázáno, tak abychom ze své strany nechtěli raději zdraví než nemoc, bohatství než chudobu, čest než potupu, život dlouhý nebo krátký, a důsledkem ve všem ostatním, jedině po tom toužíce a to si volíce, co nám více napomáhá k cíli (sv. Ignác z L., Východisko a základ duchovních cvičení)
Duše, která touží prospívat v životě duchovním, musí vždycky postupovat opačným způsobem, než postupuje nepřítel. Totiž jestliže nepřítel chce duši otupit, ať se ona hledí zútlit; rovněž hledí-li ji nepřítel svědomí zúžit (přeútlit), aby ji přivedl do krajnosti, ať se duše hledí pevně ustálit uprostřed, aby se ve všem uklidnila (sv. Ignác z L., O vrtoších 5)
Cíl světa: “Aby i sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých“ (sv. Irenej, Adversis haeresis V)
Neboť znovuobnovení (Rekapitulace) Adama v Kristu byla nutná, aby smrtelné bylo nesmrtelností rozvázáno (srov. 1Kor 15,53); totéž platí pro Evu a Marii: aby neposlušnost té panny, za kterou se Panna přimlouvá, poslušnost Panny zrušila a pozvedla. Také zahynutí, které nastalo na jednom stromu, bylo skrze strom poslušnosti zrušeno tím, že Syn člověka v poslušnosti vůči Bohu byl přibit na dřevo, čímž poznání zlého zničil, poznání dobrého však nechal uvést a osvojit. A zlé je Boha neposlouchat, jakožto dobré je (Ho) poslouchat
(sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)
Jestliže toužíš po skutečné spáse, dělej všechno, co tě k ní vede (Izák Thébský)
Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista (apoštol Jan, evangelium 17,3)
Bylo nutné, aby přirozenost byla znovu posílena a obnovena a aby byla vyznačena a konkrétně naučena cesta ctností, která vzdaluje od zkázy a vede k věčnému životu. Tak se objevilo na obzoru dějin velké moře Boží lásky k člověku (sv. Jan D., Ortodoxní víra )
Ó Matko Boží, důvěřuji-li v Tebe, budu spasen. Když ty mne ochráníš, ničeho se neděsím, neboť něžná zbožnost k tobě je bezpečnou zárukou spásy, kterou Bůh pouze těm dává, které spasit chce (sv. Jan D., Sermo de B.V.)
Ó Bože, jak nešťastný je stav hříšníka! Jestliže v sobě živí nějakou naději, pak je to naděje úplně zvířecí. Štěstí zvířete je založeno na jídle, pití a tělesných příjemnostech. S hříšníkem, je to podobné - nezná jiné štěstí než toto (sv. Jan Vianney, kázání)
Proč tedy nemůžeme nalézt štěstí ve stvořených věcech? Protože naším cílem je Bůh a jedině On může uspokojit naše touhy a učinit nás šťastnými nakolik je to možné na zemi, v tomto údolí slz a pláče
Jestli chceme, abychom si tím, co děláme zasloužili věčný život, nutně potřebujeme pokoru. Ježíš Kristus říká, že bez pokory, podobně jako bez křtu nezískáme život věčný
Vlažná duše neobrací pozornost na dobra a tresty na věčnosti; možná někdy pomyslí na nebe, ale nemá silnou touhu, aby dosáhla života věčného
Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi a přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy
Dobrý křesťan se nestará o pozemský majetek, prchá před ním jako krysa, která vylézá z vody
Nic není tak nebezpečné jako vlažnost a lhostejnost ve věci záchrany duše, neboť je větší naděje, že se obrátí hříšník, než vlažná duše
Nicota je naším začátkem, nekonečný počet věků uplynul, než jsme přišli na svět; k nicotě směřujeme – jenom ruka všemohoucího nás pozvedá
Všechny naše schopnosti a talenty pocházejí od Boha, který je rozděluje podle své vůle, a my nemáme žádný důvod být chváleni. Člověk není tvůrce svého vykoupení, sám vlastními silami se může jenom zatratit. Sv. Augustin říká, že celé naše vědění spočívá v tom, že my sami nejsme nic a všechno, co máme pochází od Boha
Vytáhněte rybu z vody, lekne. Právě tak je tomu s člověkem bez Boha (sv. Jan Vianney, kázání)
U křesťanů nezáleží tolik na počátku jako na konci (sv. Jeroným, list 44)
Na pomíjejícím čase závisí věčnost
U křesťanů neplati počátek, nýbrž konec. Pavel začal špatně, ale dobře skoněil. Jidášův začátek byl chvalný, konec byl poskvrněn zradou
Duše má hyne toužebností spatřit tebe, krásný Jeruzaléme, milená vlasti má! Spěchá a letí k tobě, jenž jsi metou a koncem mých přání (sv. Jeroným před smrtí)
Aby totiž člověk mohl dojít věčného života, musí milovat bez postranních úmyslů. Nestačí jen utéct od hříchu pro strach z trestu a nestačí ani vítat ctnosti s myšlenkou na výhody, které mohou člověku přinést. Vy se naopak máte osvobodit od hříchu, protože se mně hřích nelíbí, a máte milovat ctnost z lásky ke mně (sv. Kateřina S., Dialog 59)
Pro člověka jsou možné dva cíle a k dosažení každého z nich potřebuje vytrvalost: jsou to ctnost a neřest. Jestli chceš dosáhnou věčného života, musíš vytrvat v ctnosti, a kdo chce dojít do věčné smrti, stačí, když vytrvá v neřesti. Tak člověk vytrvalostí přijde buď ke mně, a já jsem život, nebo k zlému duchu, a tam okouší vodu smrti (Dialog 52)
Co nás učiní vytrvalými? Pokorná a ustavičná modlitba, v níž poznáváme sebe i Boží dobrotu k nám (Dopis 109)
Žádnou ctností nemůžeš si zasloužit věčný život, sloužíš-li mi způsobem konečným, neboť já nekonečný Bůh chci, aby se mi sloužilo způsobem nekonečným. Ty máš však pouze touhu nekonečnou a její vzlet. Ale tato touha má cenu jen ve spojení s ukřižovaným Kristem, mým Synem (sv. Kateřina S.)
„Slova tvá jsou lahodná a mohla by pohnouti mladistvou mysli, která je žádostiva tohoto pozemského života, já však naučil jsem se bažit po životě věčném, jenž smrti nepodléhá. Tento věčný život kázal jsem věřícím a milerád položím za něj život časný.“ Potom odsoudil Amanc statečného vyznavače Kristova na smrť utopením, aby křestané byli zastrašení a ku poslušnosti k zákonům cisařským pohnutí (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Kvirin)
Nuže, jelikož jsme se narodili pro přítomnost, ale byli znovuzrozeni pro budoucnost, nepropadněme dobru časnému, ale zaměřme se na dobro věčné (sv. Lev V, Sermo in Nativitate D. 7)
Drahocenná a přesvatá krev Pána, Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista se dává mně, knězi (N.) na odpuštění mých hříchů a pro život věčný. Amen (liturgie sv. Jana Z.)
Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k věčnému životu (liturgie římská)
…ab aeterna damnatione nos eripi, et in electórum tuórum júbeas grege numerari. Per Christum Dominum nostrum. Amen. - …od věčného zatracení nás vytrhni a k stádci tvých vyvolených připočti. Skrze Krista, Pána našeho. Amen (liturgie římská)
Utrpením dojdu věčného života. Neprodlívej a dej mne mučit. Nařídí-li král něco pravého, ihned vykonám vůli jeho, příčí-li se ale rozkaz jeho mému spasení, nikdy nebudu plniti vůli jeho! (sv. Maharsapor)
Když kral Jindřich roku 936 umiral, poděkoval před dvořany a služebníky svými Mathildě, že jemu moudré rady dávala, hněv jeho krotivala, od nespravedlnosti ho odvracela, ku milosrdenství nakloňovala, a děti svoje nábožně
vychovávala. A když vypustil ducha, dala Matylda ihned za něho sloužiti mše sv., a promluvila potom ku synům Otovi a Jindřichovi: „Ustaňte hádati se o pomijitelnou důstojnosť královskou. Vizte na otci svém, jaký konec bere všecka sláva pozemská. Blažen je, kdo dychti po věcech nehynoucich a věčných, proto nermuťte se a nestarejte, kdo z vás bude panovat, nýbrž mějte na paměti slova Páně, že kdo se povyšuje, bude ponižen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (F.Ekert, Církev vítězná. sv. Matylda)
Jestliže chceš dosáhnout spásy, miluj Pána svého Boha z celého svého srdce a zachovávej jeho přikázání – nelži, nepřísahej, nemluv zbůhdarma, nepomlouvej, nechovej se pyšně, nejednej ničemně, nezáviď, nekraď, a nesmilni; miluj nejen ty, kdo tě milují, ale i ty, kdo ti ubližují, a modli se za své utlačovatele a stále vzdávej díky za soužení, která tě postihují ať už od démonů nebo od lidí. Zpívej pozorně žalmy, modli se s lítostí, dávej tomu, kdo tě o něco žádá, kolik můžeš, břicho přemáhej zdrženlivostí, hněv kroť trpělivostí, měj nenávist k vášním a lásku ke ctnostem, měj stále před očima Boha, jak se dívá na tvé činy a myšlenky. Nedělej nic na odiv lidem, ale měj se za největšího hříšníka ze všech. Své myšlenky očisti vyznáním a svatými plody pokání. Po celý svůj život neměj nenávist k žádnému člověku, aby Pán Bůh nepojal nenávist k tobě. Pán totiž říká: „Do mého království nevstoupí ti, kteří mi říkají „Pane, Pane“, ale ti, kteří konají vůli mého nebeského Otce. A apoštol: Neklamte se, zloději, ani smilníci, lupiči, opilci ani hrubci nezdědí Boží království. A dále: Zdržuj se každého špatného skutku a každý dobrý skutek dělej. A tohle jsou znaky toho, kdo se bojí Pána – je věrný, skromný, mírumilovný a upřímný, není lakomý a pyšný, ale je pokorný, laskavý a pokojný, horlivý v dobru a nečinný ve zlu (mnich, neznámý)
Počátkem spásy je pohrdání sebou (mnich, neznámý)
Co je pokrok člověka v souladu s Bohem? Odpověď neznámého mnicha: Pokrok člověka je pokora. Jak moc se člověk pokořuje, takový pokrok dělá
Mnich se musí postit s námahou, zpívat žalmy s uvědoměním, bděle se modlit, prosit Boha s poznáním a nedělat nic pozemského, ale samé duchovní věci. Tím se totiž vyznačuje mnich (mnich, neznámý)
Toho, jejž chválí nebeské voje, před nímž cherubíni a serafíni se chvějí a jemuž slouží veškeré tvorstvo, toho já jsem hříchy urážel. Ve hříchu celý jsem se zrodil a nad to ještě k ranám svým jsem přidal: poskvrnil jsem roucho své, kterým mne přioděl Pán v den ospravedlnění mého ve studnici zrozujícího křtu. Kristus mne sytil chlebem nebeským a zval mne přečasto k hodům nebeským: já však v smetišti a kalu jsem si liboval a blátem sytil duši svou. Rty, kterými jsem chléb života přijímal, nečistotou jsem poskvrňoval; za třicet stříbrných prodal Pána jeho učedník, já Tvůrce svého a snoubence duše své jsem prodal za cenou nicotnou, a zradil přítele za rozkoš nečistou. Jako žena, kterou jsi uzdravil, blíží se má duše k tobě, Spasiteli: a jak ona se roucha tvého dotkla, tak já objímám spásonosný tvůj kříž. Slzy mé buďte jako vody Siloe, v nichž bych prohlédl, obmyl poskvrněnou duši svou a uzřel tebe, světlo věčné. Zdrojem spásy je nám Srdce tvé: jako ženu Samaritánku přijmi na milost zkroušenou duši mou, jež s pláčem a lkáním se k tobě navrací. Ty, jenž jsi malomocného uzdravil jediným slovem, rač uzdravit i mou duši ode všech poskvrn, aby očištěna zazářila v lesku milosti tvé (sv. Ondřej K.)
Neboť odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu (apoštol Pavel, list Římanům 6,23)
Běda mi, kdybych nehlásal evangelium! Neboť Kristus, on sám, mě právě k tomu poslal. Já jsem apoštol, já jsem také svědek. Čím vzdálenější je cíl, čím obtížnější je úkol, tím mocněji na nás naléhá láska. Mám hlásat jeho jméno: Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. On je ten, kdo nám zjevil neviditelného Boha, on je dříve zrozený než celé tvorstvo, všechno v něm spočívá. On je učitel a vykupitel lidstva, pro nás se narodil, zemřel a vstal z mrtvých. On je středem dějin a středem vesmíru (Pavel VI, homilie Manila 29.11. 1970)
Tu zadumal se jednoho dne, rozjímal o slávě a hodnostech tohoto světa, a mluvil sám k sobě: „Zdali všecka sláva a úcta, kterou prokazují mně žáci moji, učiní mne doopravdy šťastným? Proč raději nepomýšlím vážně na spasení duše své? Kdo ví, jak dlouho budu ještě živ. Bude tedy prospěšnější, když vykonám záhy, co konat jsem chtěl až později, abych zabezpečil si život věčný.“ (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Petr Damiani)
Každý měsíc máme tak začít, jako by byl náš poslední (sv. Petr K.)
Bůh slíbil svým věřícím mnohé velké věci, splní-li patřičné podmínky, např. modlit se věřícím srdcem k Bohu, z lásky pomáhat bližnímu, uctivě přijímat svátosti, nebo vykonat nějaké jiné dobré zbožné dílo k Boží poctě (sv. Petr K.)
Je-li v každé době nutno pro spásu duší spojovati se s mukami našeho Vykupitele, je to, ctihodní bratři, povinností všech zvláště dnes, kdy obrovská válka zachvátila jako požár téměř celý svět a působí tolik smrtí, tolik běd, tolik trýzně. Rovněž je dnes zvláště povinností všech zdržovati se nástrah světa a bezuzdných tělesných požitků i také pozemské marnosti, která neznamená nic pro vypěstění křesťanského smýšlení v duších a pro věčný cíl. Spíše si hluboce vštěpujme ono velmi vážné slovo našeho nesmrtelného Předchůdce Lva Velikého, že jsme se křtem stali Tělem Ukřižovaného (Sr. Serm. 63, 6; 66, 3; Migne P. G. 54, 357, 366); a překrásnou onu modlitbu svatého Ambrože: Nes mne, Kriste, na svém kříži, jenž jest spásou pro bloudící, v němž jedině je odpočinek pro znavené, v němž jedině budou žíti všichni, kdo umírají. (In Psalm 118, 22, 30; Migne P. L. 15, 1521) (Pius XII., Mystici corporis)
Pokaždé tedy, když pozvedneme pohled ke Kříži, připomeňme si Toho, který pro nás trpěl, aby nás vytrhl z moci temnot, a přijal smrt, aby nás učinil dědici věčného života (Rabanus Maurus, De laudibus Sanctae Crucis)
Co se děje u jiných svatých v budoucnosti, a to v jejich nesmrtelném těle, bylo u Marie už v tomto smrtelném a křehkém těle (Richard od sv. Viktora)
Proto chceš-li být moudrý, buď si vědom, že jsi stvořen k slávě Boží a k své věčné spáse. To je tvůj cíl, střed tvé duše, poklad tvého srdce. Dojdeš-li k tomuto cíli, budeš šťastný. Mineš-li se s ním, budeš nešťastný. Proto považuj za své skutečné dobro to, co tě vždy přivádí k tvému cíli, a za skutečné zlo, co tě od cíle odvádí (sv. Robert Bellarmin, O vystupování mysli k Bohu)
Dobrý kazatel musí za prvé vzdělávat lid v tom, co by měl vědět, a za druhé jej musí povzbuzovat k tomu, co by měl dělat. Kazatel si musí jasně vytyčit cíl, kterého chce v kázání dosáhnout a musí celou řeč i každou její část zaměřit k tomu, co si předsevzal (sv. Robert Bellarmin)
Byl jsem stvořen, abych svým konáním vystoupil až k Bohu (sv. Řehoř Naz., PG 35,865)
Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa (Oratio 43, o sobě a sv. Basilovi)
Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul (sv. Řehoř z Naz, Oratio 43)
Tento člověk, který nic neznamená mezi veškerým stvořením, který je prach, stéblo a marnost, je Bohem všeho světa získán a postaven na místo syna. Jak veliké díky mohou stačit vyjádřit toto dobrodiní? Jaký hlas, jaká myšlenka, jaká úvaha může oslavit toto nesmírné dobrodiní? Člověk přesahuje svou vlastní podstatu; ze smrtelnosti do nesmrtelnosti, z křehkosti a vratkosti do neporušitelnosti a úplnosti, z dočasnosti do věčnosti, na sám vrchol, lidské se stává božským (sv. Řehoř z Nyssy, O blahoslavenstvích, Oratio 7)
Kde paseš, dobrý pastýři, ty, který bereš na ramena celé stádo? Jednou ovečkou je přece celá lidská přirozenost, kterou jsi vzal na svá ramena. Ukaž mi místo, které se zelená trávou, řekni, kde je voda k občerstvení, doveď mě na bohatou pastvu, zavolej mě jménem, abych slyšel tvůj hlas, vždyť jsem tvá ovečka. A skrze své slovo mi dej věčný život (sv. Řehoř z Nyssy, k Písni písní 2)
A tak nikoli neprávem se celá Církev vyvolených označuje za úsvit či jitřenku. Vždyť právě ona je vedena od noci nevěry ke světlu víry a jako jitřenka se po temnotách noci otevírá jasem nebeské slávy dennímu světlu…Svatá Církev vyvolených bude plně dnem teprve tehdy, až se do ní již nebude mísit stín hříchu (sv. Řehoř V., komentář ke knize Job)
Prázdná je řeč učícího, nedovede-li zanítit oheň lásky. Tento oheň nauky přijali z úst samé Pravdy ti, kdo pravili: Zdali v nás nehořelo srdce naše, když mluvil po cestě a vysvětloval nám Písma? (Lk 24; 32.) Slyšenou řečí se zajisté zaněcuje duch, chlad těla mizí, mysl je zaujata nebeskou touhou, odcizuje se pozemským žádostem. Pravá láska, která ji naplnila, trýzní ji v slzách; jsouc však trýzněna takovým žárem, nalézá potěšení právě v této trýzni. Těší ji naslouchati nebeským přikázáním; a kolika příkazy je poučována, tolika ohnivými pochodněmi jako by byla rozněcována; a jako dříve byla zmrazena žádostmi, tak je potom rozpalována slovy (homilie 30)
Učte se tedy, bratří, pohrdati vším časným; učte se opovrhovati pomíjivou ctí, milovati věčnou slávu. Ctěte chudé, jež vidíte, a ty,v nichž navenek spatřujete vyvrhele světa, uvnitř pokládejte za přátele Boží. S nimi se sdílejte o to, co máte, aby i oni jednou s vámi dobrotivě sdíleli své. Uvažte, že je řečeno ústy učitele národů: V nynějším čase nechť vaše hojnost přispěje jejich nedostatku, aby také jejich hojnost přispěla vašemu nedostatku. (II. Kor. 8; 14.) Uvažte, že sama Pravda dí: Pokud jste to učinili jednomu z těchto mých bratří nejmenších, mně jste učinili. (Mt 25; 40.) Proč jste líní k rozdávání, když přece to, co podáváte ležícím na zemi, dáváte sedícímu na nebi? (homilie 40)
Je vskutku třeba věřiti, že nespravedliví spatřují ještě před odplatou posledního soudu některé spravedlivé v pokoji, aby vidouce je v radosti, byli trýzněni nejen svým trestem, nýbrž i jejich štěstím. Spravedliví pak stále spatřujínespravedlivé v mukách, aby jejich radost vzrostla tím, že vidí zlo, z něhož milosrdně vyvázli; a vzdávají svému vysvoboditeli tím větší díky, čím více vidí na jiných, co mohli sami trpěti, kdyby byli bývali opuštěni (sv. Řehoř V., homilie 40)
Neboť kdo by uvěřil tomu, že i láska k sobě samým, jsouc sama o sobě chybou, bývá nám někdy pohnutkou, abychom se sjednotili s Bohem? Kdo by pomyslil, že bychom, toužíce získati Boha, více měli při tom na očích prospěch svůj vlastní, nežli česť a chválu Boží a vyplnění jeho svaté vůle, což však má nicméně býti vždy nejhlavnějším účelem v životě a jednání všech, kdo Boha milují a k plnění zákona jeho se zavázali? Abychom se tedy varovali takového úskalí a navykli sobě nevoliti a nečiniti ničehož leč dle vnuknutí Ducha Svatého a s čistým úmyslem všecko podniknouti toliko ke cti a chvále Boží, jenž má býti netoliko první pohnutkou i naším posledním cílem všech činů našich, k tomu zachovejme se takto: Udá-li se nám příležitost k vykonání nějakého dobrého skutku, nedopouštějme srdci svému, aby si toho žádalo a k němu se neslo, leč bychom prve mysl svou povznesli k Bohu a zvěděli vůli jeho, zdali chce, abychom to učinili, a leč bychom se i zkoumali, zdali si toho žádáme čistě a pouze, že se tak Bohu líbí. Tak bude vůle naše vedena a řízena vůlí Boží a nakloněna k tomu, aby si zamilovala to, co Bůh miluje, a utvrdí se v úmyslu plniti ve všem a veskrze vůli jeho a jednati k větší jeho cti a slávě (Scupoli, Duchovní boj 10)
Cíl a účel všeho našeho počínání všech našich snah bud přemoci a potříti tu nepravost, proti které jsme boj podstoupili, a toto vítězství máme pokládati za věc na světě nej prospěšnější sobě, za nejlíbeznější Bohu. Ať jíme nebo se postíme, ať bdíme nebo spíme, ať pracujeme neb odpočíváme, ať jsme doma nebo vně, ať se věnujeme životu rozjímavému nebo činnému, nikdy a nikde nemějme nic jiného na očích, leč přemoci tuto opravdovou vášeň svou a získati si ctnost opačnou (Scupoli, Duchovní boj 33)
Tudíž čím více prospíváme v životě duchovním, tím více mine a mizí jeho prvnější obtíže a na jich místo nastupuje jakási svatá slast, kterou Bůh oslazuje sluhám svým všelikou trpkost, tak že bez ustání kráčejíce od ctnosti k ctnosti dostávají se na vrchol hory svaté, na vrchol dokonalosti křesťanské, tomu blaženému stavu, kde duše zbožná počíná konati všeliké spasitelné práce netoliko beze vší obtíže, ale v pokoji nevyslovitelném, poněvadž přemohši vítězně své vášně a povznesši se nade všecky tvory, ba nad sebe samu, žije nyní v lůně Boha svého a v něm při všech svých činech a strastech požívá odpočinku u těšeného — blaženého — nebeského (Scupoli, Duchovní boj 36)
K vyšším věcem jsem se narodil, ne abych se stal otrokem těla (sv. Stanislav Kostka)
Děti, všichni můžeme být spaseni, a z vlastní nedbalosti spásu ztrácíme (mniška Synklétiké)
Nejlepší a nejúčinnější modlitba je ta, která má nejlepší výsledky. Kdyby byla doprovázena prudkými pokušeními, vyprahlostí a zmítáním a zanechala mne pokornější, považovala bych ji za dobrou modlitbu (sv. Terezie z A.)
Každý prostředek musí být přiměřený svému účelu. Prostředkem ke sjednocení s Bohem může být jen to, „co uvádí ve spojení s Bohem a má s Ním nejbližší podobnost“. To nelze říci o žádné ze stvořených věcí ani bytostí (sv. Terezie Benedikta, Věda kříže s citací sv. Jana od K.)
Vztah duše k Bohu – cíl, k němuž ji Bůh stvořil a od věčnosti předurčil – lze sotva vyjádřit přiléhavěji, než právě obrazem spojení dvou milujících se lidí. A opačně: to, co svým smyslem vyjadřuje pouto lásky mezi mužem a ženou, nedojde nikde tak hlubokého a dokonalého naplnění jako v láskyplném sjednocení Boha s duší (sv. Terezie Benedikta, Věda kříže)
Neboť skvělý je plod ušlechtilých snah, nezničitelný je kořen moudrosti. Avšak děti cizoložníků se nevydaří, zahyne potomstvo nezákonného lože. Za nic je budou mít, i když se dožijí delšího věku, ani jejich stáří nakonec nedojde úcty. Zemřou-li dříve, budou bez naděje a v den soudu bez útěchy. Ano, krutý je konec provinilého pokolení! (SZ, kniha Moudrosti 3,15-19)
Veleb Boha v každé době a žádej od něho, aby řídil tvé cesty a všechny tvé stezky, aby se tvé úmysly zdařily (SZ, kniha Tobíáš 4,19)
Je nutné, aby vše, co člověk žádá, žádal pro poslední cíl (sv. Tomáš A., Summa teologická I-II,1)
Všichni se shodují v žádosti posledního cíle, neboť všichni žádají naplnění své dokonalosti
Všichni se shodují v žádosti posledního cíle…v čem se nalézá…neshodují se všichni lidé
Člověk a ostatní rozumní tvorové dosahují posledního cíle poznáním a láskou k Bohu (I-II,1)
Musí se říci, že je nemožné, aby blaženost lidská záležela v bohatství (I-II,2)
U Jana 4,13 když praví Pán: „Kdo se napije z této vody“, jíž se označují časné věci, „bude zase žíznit“. A to proto, že se více poznává jejich nedostatečnost, když je máme…je nemožné, aby blaženost záležela v poctě (I-II,2)
Pocta není odměnou ctnosti
Je nemožné, aby blaženost člověka záležela v pověsti čili slávě lidské…lidská sláva je často mylná
Pro dvojí je nemožné, aby blaženost záležela v moci. A to nejprve proto, že moc má ráz počátku…blaženost má ráz posledního cíle. Za druhé proto, že moc se má k dobru i zlu, blaženost pak je vlastní a dokonalé dobro člověka
Tělesná rozkoš není blažeností samou ani není vlastním případkem blaženosti
Je nemožné, aby duše sama sobě byla posledním cílem
Je nemožné, aby blaženost člověka záležela v nějakém stvořeném dobru…jediný Bůh může naplnit vůli člověka
Blaženost je totiž posledním zdokonalením člověka…záleží v posledním uskutečnění člověka (I-II,2)
Je nutné, aby blaženost člověka záležela v činnosti (I-II,3)
Smyslová činnost nemůže jistě patřit k blaženosti bytostně…Může však smyslová činnost patřit k blaženosti předem a důsledně. Předem pak jako nedokonalá blaženost…Důsledně pak v oné dokonalé blaženosti, která se očekává v nebesích
Nejlepší mohutností je rozum, jehož nejlepším předmětem je božské dobro
Jediný Bůh je pravda bytností a…nazíraní na něho činí dokonale blaženým
Poslední a dokonalá blaženost nemůže být, leč v patření na Boží bytnost (I-II,3)
Musí se říci, že, mluvíme-li o blaženosti člověka, jaká se může mít v tomto životě, je jasné, že se k ní z nutnosti vztahuje dobré uzpůsobení těla (I-II,4)
K nedokonalé blaženosti, jaká se může mít v tomto životě, se vyžadují zevnější dobra, ne jako by byla k podstatě blaženosti, nýbrž jako nástroje sloužící blaženosti
Mluvíme-li o štěstí tohoto života…šťastný potřebuje přátel…ve vlasti není k blaženosti nutně třeba společnosti přátel, protože člověk má celou plnost své dokonalosti v Bohu. Ale společnost přátel přispívá k dobrému bytí blaženosti (I-II,4)
Musí se říci, že blaženost znamená dosažení dokonalého dobra (I-II,5)
Je pouze jedno nejvyšší dobro, totiž Bůh, z jehož požívání jsou lidé blaženi. Avšak vzhledem k dosažení či požívání toho dobra může být jeden blaženější než druhý
Je možná jakási účast na blaženosti v tomto životě; dokonalou však a pravou blaženost nelze mít v tomto životě
Blaženost nedokonalá, jakou lze mít v tomto životě lze ztratit…k pravé blaženosti se vyžaduje jistota, že člověk nikdy neztratí dobro jež má (I-II,5)
Jasnost, kterou přijal Kristus při proměnění, byla jasnost oslavení co do bytnosti ne však co do způsobu bytí (III,45)
Ke slávě věčné blaženosti jsou přiváděni Kristem nejen lidé, kteří byli po něm, nýbrž také ti, co žili dříve…bylo vhodné, aby byli svědkové z jeho předků, totiž Mojžíš a Eliáš a z následujících, totiž Petr, Jakub a Jan, aby „v ústech dvou nebo tří svědků byla potvrzena pravda“
Dostáváme milost skrze křest, při proměnění však byla naznačena jasnost budoucí slávy, proto bylo vhodné jak při křtu, tak při proměnění ukázat svědectvím Otce přirozené synovství Krista (III,45)
Jako podle víry stanovíme, že posledním cílem lidského života je vidět Boha, tak filosofové učili, že posledním štěstím člověka je rozumět bytí podstat odloučených od hmoty (sv. Tomáš A., Summa teologická Doplněk 92)
Jakkoli se zlo množí, nikdy nemůže pohltit celé dobro (sv. Tomáš A.)
Je na místě, že vyznání víry končí tím, k čemu směřuje všechno naše toužení, totiž věčným životem: „Věřím v život věčný. Amen…v tomto životě se nemohou nikomu splnit všechna jeho přání, a…nic stvořeného nemůže zcela nasytit touhu člověka, jen Bůh ji totiž nasycuje, ano, nekonečně přesahuje, takže nemůže spočinout, leda v Bohu, jak říká Augustin: „Učinil jsi nás, Pane, pro sebe a naše srdce je nepokojné, dokud v tobě nespočine (sv.Tomáš A., k Vyznání víry)
Jestliže tě začátek překvapí mdlého, sotva tě konec najde horlivého (blahosl. Tomáš K..)
Marnost je starat se jen o život vezdejší a neprozírat k budoucímu (blahosl. Tomáš K, Následování Krista I,2.)
Mnozí potajmu hledají jen sami sebe ve všem, co činí, a nejsou si té své chyby ani vědomi (blahosl. Tomáš K, NK I,14)
Synu, chceš-li být opravdu blažen, je nezbytné, abych já byl tvůj nejvyšší cíl, cíl konečný (blahosl. Tomáš K, NK III,9 – Všechno vztahovat k Bohu, konečnému cíli všeho)
Pokoj, který já dávám, zavítá k těm, kteří jsou pokorní a tiší srdcem (Mt 11,29). Pokoje dojdeš, budeš-li mít mnoho trpělivosti (NK III,25)
Konej jen práci svou: pracuj věrně na vinici mé (Mt 20,4), já budu tvá odplata. Piš, čti, zpívej, vzdychej, mlč, modli se, mužně snášej trampoty; život věčný stojí za to, ba za ještě tužší zápasy (NK III,47)
Což nestojí život věčný za to, abychom pro něj trpěli i to nejhorší? (blahosl. Tomáš K., NK III 47)
I manželka přemlouvala Tomáše Móra k ústupnosti, a vytýkala mu, že by zničil jejich štěstí. Tomáš Mór klidně tázal se jí: „Jak dlouho, soudíš, že ještě žít budu?“ Manželka: „Nejméně ještě asi dvacet let!“ Tomáš Mór odvětil: „Kdybys byla řekla: „„Několik tisíc let, “ to bylo by něčím. A přece musel by se špatným kupcem nazvati ten, kdo by se vydal v nebezpečí, že k vůli tisícům roků ztratí věčnost.“ (M. Kulda, Církevní rok VI)
Viktor byl před císařské soudce Asteria a Eutychia, předveden. Oba tito soudcové byli ctitelé a přátelé Viktorovi, neboť byl šlechticem a udatným vojínem. Proto všemožně snažili se, aby přítele svého vysvobodili od muk a od smrti. Prosili ho, aby zapřel Krista a obětoval bohům pohanským. Avšak důstojník Viktor odvětil: „Já dávám přednost statkům věčným před statky časnými. Milost císařova, rozkoše života zemského, sláva, zdraví, ba i život — jsou statky a dobra pomíjivá, jichžto nemůžeme pořád míti, ani dlouho užívati. Trvalý jest jenom život věčný, trvalá jest jenom láska Toho, jenž všecky stvořil a jenž nekonečně oblažuje každého, kdožkoliv Ho miluje. Já milerád dám výhody časné za radost věčnou. Nehrozímt se muk, které se mi snad chystají. Muka ta trvají jen chvíli; ale muky na onom světě trvají věčně. Kdož by neumřel rád, an ví, že tím získá život blaženosti věčné? Nebojím se vašich domnělých bohů, neboť je znám a vím, že jsou toliko pouhou hmotou; ale Bůh, Jemuž já se klaním, jest Bůh živý a pravý.“
Jen jedno jediné na Pánu žádám, po jednom toužím: abych směl v Pánově domě přebývat po celý život, na jeho dobrotu patřit, z něho se ve chrámě těšit (žalm 26)
Bože, jak drahocenná je tvá milost, v stínu tvých křídel mají lidé úkryt. Sytí se z hojných darů tvého domu, z proudů svých slastí sám je napájíš.
Protože u tebe je pramen žití, jen ve tvém světle můžem světlo vidět (žalm 35)