1. Poslední věci člověka Ve všech svých skutcích pamatuj na poslední své věci, a na věky nezhřešíš (kniha Sirachovec 7,40)
   Pamatuj na poslední věci a zanech nenávisti, mysli na svůj konec ve smrti a dbej na přikázání (Sir 28,6)
   
   
   

Na tom místě, kde byl ukřižován byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl dosud nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko (Jan 19,41-42)

Každý člověk zemře. Způsob umírání a pohřbívání Ježíše Krista je vzorem pro poslední věci člověka.

Uděsná, otřesná věc se děje v zemi. Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a můj lid to má rád. Co však uděláte, až nastanou věci poslední? (prorok Jeremiáš 5,30-31)

Pro smrt a pohřeb svůj, vysvoď nás Pane (litanie ke všem svatým)

4.1 smrt Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má věčný život a nepodléhá soudu, ale přešel už ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina - ano, už je tady - kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kdo uslyší, budou žít (evangelium sv. Jana 5,24-25)

Všichni křesťané ví, že všichni zemřeme a budeme souzeni. Protože však o tom mnozí vůbec nepřemýšlejí, žijí daleko od Boha. Současně se ztrácí světlo. Potom není vidět nebezpečí, neužívá se pravých prostředků ke spáse, chybí modlitba k Bohu o pomoc. To vše vede k naší záhubě (sv. Alfons z L., Návod na dobrý život)
Rač mne vyvésti ze žaláře, abych slavil tvé jméno, na mne čekají spravedliví, až odplatíš mi (umírající sv. František z A., žalm 141)

Kněz Suarez, veliký tento ctitel mariánský, s takovou radostí zemřel, že umíraje zvolal: „Nemyslil jsem, že smrt je tak sladká“ (Tento pokorný sluha mariánský říkal, že by za zásluhu jediného zdrávasu dal všechno své vědění) (sv. Alfons L., Chvály mariánské)
Tři věci obyčejně smrt ztrpčují: příchylnost ke světu, nepokoj svědomí a nejistota spasení. Ale smrt Panny Marie byla těchto trpkostí zcela prázdna, naopak tři převznešené přednosti ji provázely a velmi drahou a libou učinily. Zemřela, jak stále žila netknuta příchylností k věcem pozemským, zemřela v největším míru svědomí, zemřela s jistotou věčné slávy (O nanebevzetí P. Marie)
Sv. Petr Daminán dosvědčuje: „Lotr na pravici činil pokání, poněvadž nejblahoslavenější Panna mezi křížem svého Syna a křížem lotrovým stojící se za něho přimlouvala. Tímto dobrodiním splatila dřívější jeho službu z lásky.“ Jak totiž jiní spisovatelé dosvědčují, učinil tento lotr Ježíškovi na útěku do Egypta něco dobrého. A podobnou lásku mateřskou prokazuje nám Maria ustavičně a nepřetržitě (O bolestech P. Marie)
Ze strachu, aby se Synem Ježíšem dále krutě nenakládali, prosí nyní bolestná Rodička Josefa z Arimatie, aby od Piláta požádal o Ježíšovo tělo, a tak je mohla střežit a nových potup uchránit. Josef odešel k Pilátovi, vyložil mu bolest a žádost této zarmoucené Matky a Pilát ze soustrasti s Matkou, jak sv. Anselm (Dial. de Pass.), přenechal mu tělo Ježíšovo (sv. Alfons L., O bolestech P. Marie)

Vidíme, že i smrt může být ziskem a život trestem. Proto říká apoštol Pavel: Pro mě je život Kristus a smrt ziskem (sv. Ambrož)
Máme lékaře, užívejme lék. Naším lékem je Kristova milost a tělem propadlým smrti je naše tělo. Žijme tedy jako cizinci vůči tělu, abychom nebyli cizinci vůči Kristu
Není tedy třeba nad smrtí naříkat, neboť je nástrojem spásy všech. Není třeba před smrtí utíkat, neboť Syn Boží jí nepohrdl a nevyhnul se jí (sv. Ambrož, řeč nad hrobem vlastního bratra Satyra)
Pán se tedy podvolil podstoupit smrt, aby pominula vina. Aby však přirozenost znovu neskončila ve smrti, bylo nám dáno vzkříšení z mrtvých. Takže smrtí zmizela vina a vzkříšením byla přirozenosti dána věčnost (sv. Ambrož., O dobru smrti)

Stále si v myšlenkách říkej: “Nezůstanu na tomto světě již déle než tento den“ (opat Antonín)
Proti vlažnosti je nejlepším prostředkem uvážení, že krátký je život náš a nejistý konec jeho (sv. Antonín)

sv. Antonín z Florencie při umírání opakoval: „Bohu sloužit je kralovat.“

Umírající arcibiskup Apolinář z Bourges: „Bratří rozmilí! Nikdo nebuď nevšimavým v příčině propůjčeného času k pokání. Nikdo nezanedbávej dobrých skutků, pokud je živ. Kotvu naděje své zapusť každý ve vlasti věčné. Záměry své osvěcujte světlem pravým. Zachovávejte s každým pokoj. Milujte pravdu zjevenou, a Bůb pokoje bude vždycky s vámi.“ Biskup viděl, že všickni prolévají slzy: „Proč pak vás, synáčkové, tak přílišně zarmucuje odchod mně přepotřebný? Netruchlete; není to smrt, ale je to přechod do života věčného, kamž Kristus Pán volá každého, kohož shledává připraveného. Není tedy příčiny k smutku, protože mne vidíte připraveného.“

Smrt totiž získala moc nad lidmi vinou lidí. Proto se také Bůh Slovo musel stát člověkem, aby mohl smrt zrušit a vzkřísit život (sv. Atanáš, Oratio de incarnatione Verbi)

A co budu jednou? Hrst prachu, hromádka hniloby. Dny moje míjejí jako stín, život můj mizí jako stopa v písku. Sotvaže začal kvést, již vadne a usychá, brzo opadá, a čím dále jde, tím více se k hrobu blíží. Klamný je život můj…hned jsem zdráv a hned zase nemocen, hned žiji a hned umírám, hned jsem vesel a hned smuten, a nakonec přijde smrt, která uchvacuje denně tisíce lidí tisícerým způsobem (sv. Augustin, Sololoquia)
Nevyvolil nadarmo takový způsob smrti, aby byl učitelem šířky, výšky, délky a hloubky (O milosti SZ a NZ)
V žádném jiném bodě nenaráží křesťanská víra na takový odpor jako v otázce vzkříšení těla (k žalmu 88)
Bůh určil čas pro svá zaslíbení a čas pro jejich splnění…Bůh přislíbil věčnou spásu, nekončící blažený život s anděly a neporušitelné dědictví: trvalou slávu, blažený pohled do své tváře, posvěcení v nebeském příbytku a na základě víry ve vzkříšení z mrtvých konec strachu ze smrti (k žalmu 109)
Člověk, který odkládá napravení života až na poslední hodinku, svodí a klame sám sebe, protože se smrti si zahrává. Je svrchovaně nebezpečné, ba je pošetilosti a ohavnosti před Bohem, odkládá-li někdo věc, na které celá věčnost závisí, až na dobu poslední (sv. Augustin)
Duše zemřelých nejsou při záležitostech živých (Kniha Péče o zemřelé)
Ty jsi první žena, kterou jsem v životě potkal a která nemá strach ze smrti. Proto jsi pravou filosofkou (o matce sv. Monice)
Není v tvé moci, jakou smrtí skončí tvůj život; naproti tomu v tvé moci je, jakou cestou máš jít, abys život ukončil v bezpečné jistotě (sv. Augustin, Sermo 306)
Křesťan zcela jistě nebude váhat položit svůj časný život za věčný život bližního: předcházel tomu totiž příklad, že sám Pán za nás zemřel (sv. Augustin, O lži)

Tělo jeho chřadlo posty, bděním a chorobou, a bylo beze vší sily. Jsa již málo živ vysvětil ještě několik kněží
na biskupství, a hned potom ulehl a připravoval se na smrť. Vysloviv poslední modlitbu svou: „V-ruce tvé, Ó Pane, poroučím ducha svého,“ skonal v Pánu dne L. ledna 379, maje necelých 50 let života svého. Smrti jeho želeli netoliko katolíci, ale i Židé a pohané vzpomínajíce zvláště na jeho štědrou dobročinnost k chudým. O pohřbu jeho sběhli se statisicové lidiz města i celé Kappadocie, a nastala tlačenice, že několik osob do smrti umačkáno bylo; a lidé pokládali tyto osoby za šťastné, že zemřeli takto v den pohřbu tak svatého muže (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Basil)

Uvažuj jen, člověče, cos byl před svým narozením, co jsi od narození až do smrti, a co budeš po tomto životě. Z nízké hmoty vytvořen, bídnou plenou obalen, a tak oděn jsi přišel k nám, a zapomínáš, jak nízký je tvůj původ. Nic není tělo, leč pěna přioděná vratkou krásou, a brzo bude hnijící mrtvolou a potravou červů (sv. Bernard, Supp.)
Pravý mnich každé sousto chleba solit má slzami, neboť pravý mnich spřátelit se musí s hrůzami smrti
Na názor, jak se lidé obrací v hodinu smrti: V celém Pismě svatém nalezl jsem pouze jednoho: byl to lotr s Kristem ukřižovaný. On je jediný, abys nezoufal. Samojediný je, abys nedoufal opovážlivě.
Cokoli svět nazývá dobrem, krásou a štěstím, je před Bohem pouhou marností, a nenáleží synům Božím (umírající matka sv. Bernarda)

Až bude má duše opouštět svět, ujmi se jí, Maria, a vyjdi jí vstříc. Až odejde z těla můj duch, tobě jej svěřuji: v neznámé zemi budiž mu vůdkyní. Ať ho neděsí viny dříve spáchané ani úklady nepřítele: budiž mu cestou do ráje, a před soudnou stolicí Kristovou vezmi při mou do rukou svých. Až se bude stmívat a nastane noc, pak vzejdi mi v temnotách, ó hvězdo večerní, a svým milým světlem sviť mi na cestu do ráje Božího. Doveď mne k přístavu spásy, aby bylo mé jméno vepsáno mezi spravedlivé; ujmi se duše mé a přiveď ji do shromáždění blažených. Až mi nastane s nepřítelem zápas nejtěžší, pod křídly milosrdenství svého skryj a ochraňuj služebníka svého. V hodinu smrti posiluj bojácnou duši mou, osvědč jí na konci ještě jednou milosrdenství své. Dej, ať se mi dostane podílu na věčné hostině, kde chlebem života od tebe zrozeným jsou bez konce syceni ti, kteří zvítězili pro jméno Beránkovo (sv. Bonaventura)
Člověk musí vzhledem k sobě uvážit trojí, a to: blížící se den smrti, čerstvou krev kříže a přítomnou tvář Soudce. Neboť tímto trojím se osten svědomí naostří proti každému zlu. Za prvé se naostřuje, když člověk uvažuje o dni smrti, protože ten je: nezjistitelný, nevyhnutelný a neodvolatelný. Jestliže toto pečlivě uváží, pak se co nejpilněji vynasnaží, aby se, dokud má čas očistil od veškeré nedbalosti, žádostivosti a ničemnosti. Vždyť kdo by zůstal v hříchu, když si není jist zítřkem? Za druhé se osten svědomí zaostřuje, když člověk uvažuje o Krvi na kříži prolité k povzbuzení lidského srdce, k jeho obmytí a nakonec k jeho obměkčení. Neboť byla prolita, aby obmyla lidskou špinavost, aby ze smrti přiváděla k životu a aby zúrodňovala vyprahlost. Vždyť kdo by byl tak tupý, aby dovolil, že by v něm vládla vina nedbalosti nebo žádostivosti či ničemnosti, když uváží, že pro něj byla prolita tato velmi vzácná Krev? (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
Ó Maria, nepřestaň nás těšit, zvláště pak v hodinu naší smrti. Pak přijď přijmout naši duši a odevzdej ji svému Synu, jenž nás bude soudit (sv. Bonaventura)

Stojí opravdu za to, abychom poslušností vůči přikázáním osvědčovali pevnou víru v toho, který má svrchovanou moc, a vzkřísit mrtvé je pro něho snazší než pro nás probudit někoho ze spánku… Ach, jak ubohý je člověk ve svém člověčenství! Bez Krista je všechno, čím žijeme marnost. Ó, smrti, tvrdá a nelítostná (sv. Braulion, Epistula 19)

V posledních hodinách ev života svého neustával Česlav patřiti na kříž a opakovat modlitbu: „Pane, po Tobě jediném jsem toužíval. Dopřej mně nyni, abych ve Tvém objetí spočinul.“ Přání toto vyplnilo se mu brzo; zesnulť blaženě v Pánu dne 15. července roku 1241 (F. Ekert, Církev vítězná, blahoslavený Česlav)

Hodinu tu, kdy duše od těla se odloučí v mysli uvažujíc, padám před tebou, Pane, a vzývám slitovnost tvou: nedej, abych padl do rukou protivníků svých, ať se neraduje nepřítel tvůj nade mnou, služebníkem a dílem tvých rukou, ať neřekne: „To je den, který jsme čekali. Nedopusť , abych patřil mezi ty, kterým odpovíš: „Amen, neznám vás.“ Vím, pane hodinu pokání konám a dvě hodiny tě k hněvu popouzím, ale utvrď srdce mé ve svaté bázni své a upevni nohy mé na skále pokání. Zde, Spasiteli, zde jako otec syna trestej, zde bičuj, jenom na věčnosti mi buď milostiv. Dříve než jsem k poznání došel, učinil jsi mne na křtu schránou milosti bez mých zásluh, já však nevděčně zmařil od mládí všechny dary tvé. Osvědč na mně milosrdenství své, ať se zahanbí nepřítel můj, který mne očekává po levici tvé. Hřích mne vlákal do svých sítí, rozvaž je svou milostí a neopatrného vyprosť, aby duše má jak ptáče z léčky unikla a skryla se v svaté rány tvého Srdce a našla sobě hnízdečko na tvém svatém kříži. Dej, ať jednou mohu zpívat s vyvolenými tvými: Sláva Otci, jenž mne vysvobodil z temnoty pekelné a přivedl do světla věčného: sláva Synu, jenž mne zachránil před ohněm neuhasitelným a do ráje rozkoše postavil; sláva Duchu Svatému, jenž mne zbavil pohanění věčného i ohavnosti hříchu a korunoval ctí a slávou vše převyšující blaženosti v nebesích (sv. Efrém)

Hledejte v písemnostech, o smrti Panny Marie nenajdete ničeho, ani zda byla pochována či nikoli. Já o tom nerozhoduji a neříkám, že zůstala nesmrtelna, avšak ani netvrdím, že zemřela (sv. Epifanius, in haer. 78)

Když rozhněvaný vladař vzkřikl, že Gordius zaslubuje několikerou smrt, odvětil tento: „Však je mně líto, že mohu pro Krista jenom jednou zemříti!“ (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Gordius)

Jsem stařec (80 roků) a po 30 let znám pravdu Kristovu. Zůstanu jí věren až do smrti (sv. Felician, sťat roku 303)

Buď chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších! Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli, těm pak druhá smrt nijak neuškodí (sv. František z A., Píseň bratra slunce)

Na Velký pátek dal opět svým následovníkům poslední příkazy a jmenoval svého nástupce, naposledy požehnal svým bratrům a chtěl, aby mu předčítali evangelium podle Jana. A neustále opakoval: „Do tvých rukou, Pane, svěřuji svou duši.“ Poté se nahlas pomodlil: „Pane Ježíši Kriste, dobrý pastýři našich duší, zachovej spravedlivé, posvěť hříšníky, smiluj se nad věřícími a buď soudcem mě, ubohému hříšníku.“ V tomto okamžiku se ukázala nebeská nádhera. Se jménem Ježíše a Marie na rtech opustil František tuto zemi (smrt sv. Františka z Pauly, životopis)

Tázal jsem se světce (biskup Camus), jaká je nejlepší příprava na smrt? Odpověděl (sv. František S.): Láska

Ve chvíli smrti se bude hříšník nejvíce obávat, že nemá odpověď na nekonečnou Boží lásku, a to bude oplakávat. Každý člověk, který nemiluje, protože svými hříchy zničil v sobě schopnost milovat, je ve stavu duchovní smrti, protože dobrovolně zrušil spojení života a lásky, které ho spojovalo s Bohem (sv. Charbel Makhluf)

Pro mne je lepší zemřít v Ježíši Kristu než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel, chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Mé narození se blíží…Nechte mě, ať přijmu čisté světlo. Až tam dojdu, budu opravdu člověkem (sv. Ignác z A., list do Říma)

Obyvatelé Granadšti navštěvovali chorého lidumila, a když i arcibiskup k němu přišel, řekl mu nemocný: „Tři věci mne tíží. První, že jsem za všecky milosti Bohu jen nedokonale sloužil. Druhá, že mám opustit tolik lidí nemocných a ubohých i tolik lidi od nepravostí nedávno teprv na cestu pokání přivedených, a třeti, že mám dluhy, jež z lásky ku bližním jsem učinil.“ I podal arcibiskupovi seznam těchto dluhů, ten pak řekl mu: „Upokoj se, synu milý. Co se první starosti tvé týče, doufej v neskončené zásluhy ukřižovaného Spasitele. Chudé a nemocné tvoje přijmu sám pod ochranu svou, a dluhy tvoje milerád zaplatim.“ Dne 8. října 1550 přijal Jan nábožně svaté svatosti a požádal přítomných, aby na chvili odešli. I vyšli a zaslechli za nedlouho Jana hlasitě se modliti: „Pane Ježíši, v ruce tvé
poroučím ducha svého“. Když potom zase vstoupili do jizby, nalezli Jana mrtvého, jak kleči u lůžka, objimaje křiž (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Jan z Boha)

Život je příliš krátký. Je třeba rychle dělat tu trochu dobra, které jsme schopni, než nás překvapí smrt (sv. Jan Bosco)

sv. Jan Gualbert před svou smrtí napsal dopis a v něm: „Láska je ctnost, která pohnula Tvůrce všech věcí, že se stal tvorem. Lásku schvaluje Spasitel jako souhrn všech povinností.“

Sv. Jan od Kříže si nechal před smrtí číst z knihy Píseň písní a umírá se slovy: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Čím je ta chvíle smrti, chvíle, na kterou bychom měli tak pamatovat? Trvá krátce a víme o ní jen málo. Ale v té chvíli se odehrává náhle dlouhá cesta – přechod ze země do věčnosti. Ta chvíle je strašná, protože v ní pro člověka hyne všechno, on umírá pro všechno stvořené (sv. Jan Vianney)
Myšlenka na smrt tedy vyvolává trojí účinek: Za prvé odpoutává od světa. Za druhé nás zbavuje našich závislostí. Za třetí nás vede k lepšímu životu.
Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomu cíli vedou?
Můžeme každou chvíli zemřít, neznáme dne ani hodiny
Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí (sv. Jan Vianney, kázání)

Praviš-li, že Bůh mnohým hříšníkům popřál času, aby se na konec života napravit mohli, taži se: Uštědří ho také tobě? Kde máš toho záruku? (sv. Jan Z.)

Přátelé moji, kdo chce mít smrt sladkou a pokojnou, ať chodí cestou, kterou nám vytyčil Ježíš Kristus a ať se neustále umrtvuje (sv. Jeroným před smrtí)

Sv. Joachin v čtyřicetisedmi letech zvěděl spůsobem nadpřirozeným, že umře. Na Zelený čtvrtek oznámil spoluřeholníkům, že příštího dne odejde k Bohu. Vidouce ho zdrávého nechtěli mu uvěřit. Joachin je však odprosil je, odporučil se do jejich modliteb a slíbil jim, že za ně u Boha bude orodovat. Přijal svaté svátosti a připravoval se bez ustání na odchod svůj. Když pak na Velký pátek v kostele klášterním v pašiích zpívalo se: „Ježíš řekl: Dokonáno jest! A nakloniv hlavy, vypustil duši:“ (Jan 19, 30) blaženě skonal (v M. Kulda, Církevní rok)

Umírající sv. Kajetán žádal, aby byl položen na zem posypanou popelem: “Spasitel můj zemřel na kříži, nechte mne tedy umřít aspoň na popelu.”

Co jest platna urozenost aneb hojnost věcí, není-li přidáno čisté svědomí s pravou vírou a s nadějí na svaté vzkříšení? (Karel IV., Vlastní životopis)

Ale když duše překročí hranice života bez světla víry, zůstane sama s červem hryzajícího svědomí a nemá naději pramenící z Krve (sv. Kateřina S., Dialog 37)
Nebude zavržen nikdo, kdo důvěřuje v krev mého Syna a moje milosrdenství; ale nikdo nesmí být tak slepý a šílený, aby čekal na poslední chvíli (Dialog 129)
Ten, kdo mě uráží tím, že se spoléhá na moje milosrdenství, nemůže říci že skládá naději do mého milosrdenství. Spoléhá na svoji opovážlivost, i když se mu zdá, že počítá s milosrdenstvím (sv. Kateřina S., Dialog 132)

Až poznáš opravdový nebeský život, až pohrdneš tím, čemu se říká smrt, až se začneš bát skutečné smrti, připravené odsouzeným do věčného ohně, tehdy budeš odsuzovat klam a podvod světa. Tento oheň bude věčně trestat odsouzené. Tehdy budeš obdivovat ty, kdo pro spravedlnost podstoupili pomíjející oheň, a budeš je velebit, až poznáš onen věčný oheň (list Diognetovi)

Prosíme milostivost tvou, všemohoucí Bože, abys silou této Svátosti ráčil nás, služebníky své, posíliti svou milostí, aby v hodinu smrti naší nezvítězil nad námi nepřítel, nýbrž abychom byli hodni s Anděly tvými přejíti v život. Skrze… (liturgie římská Za šťastnou smrt, postcommunio)

Raduji se, jakobych po dlouhé plavbě na rozbouřeném moři tohoto světa spatřoval pevninu a blízký přístav (sv. Ludvík Touloský)
Hodnost biskupská je více břemenem nežli ctí. Vejdu do přístavu a složím to břemeno (sv. Ludvík Touloský umírající ve 23 letech)

Když řečená blahoslavená panna zemřela, měla tak krásnou a zářící tvář, že pan Filip, tehdejší ostřihomský arcibiskup, řekl přítomným: “Nemusíte plakat nad touto paní, vždyť se zdá, že už má počátek svého vzkříšení” (kanonizační bula sv. Markéty Uherské)

Hrozné je umírat, ale mnohem hroznější je upadnout v ruce Boba živého! Proto zařiďte život svůj tak, aby v hodinu smrti bylo svědomí vaše ticbé a pokojné (sv. Mikuláš s Flüe)

Jestliže se kvůli Bohu zřekneš tělesných vazeb, nedovol rozkoši, když sedíš v kelle, aby tě upoutala tak, že by ses rmoutil pro otce či matku, pro lásku bratrů, náklonnost synů a dcer nebo lásku manželčinu. Opustils totiž kvůli Bohu všechno. Vzpomeň si tedy, že v hodinu smrti ti nikdo z nich nemůže pomoci (mnich, neznámý)
Když má člověk hodinu co hodinu před očima smrt, přemůže ochablost (mnich, neznámý)

Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku (nicejsko-cařihradské vyznání víry)

Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím (B. Pascal)

„Já, Otec Pio z Pietrelciny, přísahám a slibuji všemohoucímu Bohu, blahoslavené Panně Marii, našemu svatému Otci Františkovi, všem svatým i tobě, Otče, že budu po všechny dny svého života zachovávat pravidla Menších bratří, potvrzená papežem Honoriem, a že budu žít v poslušnosti, bez majetku a v čistotě.“ Otec Pellegrino odpověděl obvyklými slovy: „A já ti jménem Božím slibuji, že pokud toto všechno zachováš, dosáhneš života věčného.“ (Slova po půlnoci 23. září, kdy v ve 2.30 zemřel)

Pane Ježíši, přijímám z tvých rukou každý způsob smrti se vším, co je s ní spojeno. Ale o jedno tě prosím, milosrdný Spasiteli: Nedopusť, abych odešel na věčnost nepřipravený. Dej mi milost, abych umíral posilněný a očištěný svátostmi. Ježíši, tobě odevzdávám svou duši. Ježíši, stůj při mně v hodině mé smrti a dej mé duši mír (sv. Pius X., modlitba za dobrou smrt)

Kdybyste se dověděl, že mě zajali a mučili pro víru, neplačte, ale spíš se radujte nad štěstím, jaké mě potkalo. Dávám “s Bohem” vám, své matce, bratrovi a sestrám a našim příbuzným a přátelům, kdybych jim už nemohl psát. Modlete se za mne mnoho k Pánu a k svaté Panně, aby mi dali potřebné milosti, abych zemřel z lásky k nim. S Bohem, můj otče! (sv. Petr Almato, dopis)

Říkával nám v rodinných rozhovorech, že po přijetí křtu ani věřící a kněží chvalného chování nemají vyjít z těla bez patřičné a náležité kajícnosti. To učinil i sám v poslední nemoci před smrtí: poručil, aby mu bylo napsáno těch pár Davidových kajících žalmů, leže na lůžku četl je napsané na listech a umístěné na protější stěně ve dnech své nemoci a hořce a hojně plakal (sv. Posidius o sv. Augustinu)

Matko milosrdenství, Matko milosti, chraň nás před mocí nepřítele a v hodině naší smrti nás rač přijmout jako své dědictví (sv. Richard)

Dvacet let se již připravuji na smrt a čím více se chystám, tím více se mně zdá,že nejsem hoden abych před Boha předstoupil (sv. Romuald ve svých 120 letech)

Život náš trhu se podobá a přejde-li den trhu, nebudeš moci ničeho koupiti (sv. Řehoř Naz.)

Ó, Pane, vyšli svého anděla světla, aby mne vedl na místo osvěžení, kde se nalézá voda odpočinutí (sv. Řehoř z Nyssy v Životopise sv. Makriny, jeho sestry)

Zemřelí životu těla nevědí, jak se utváří život žijících po nich, protože život ducha je daleko od života těla a jako tělesná a netělesná jsou rodem odlišná, tak jsou poznáním rozdělená. To však se nemá myslit o duších svatých, protože se žádným způsobem nemá myslit, že by venku bylo něco, čeho by nevěděly, které uvnitř vidí jasnost všemohoucího Boha (sv. Řehoř V., Moralia)
„Lhůtu aspoň do rána, lhůtu aspoň do rána!” Ale ještě co to volal, nedokončiv ani svá slova, byl vyrván z příbytku svého těla. Je zcela jasno, že ty věci viděl ne k vůli sobě, nýbrž k vůli nám, aby jeho vidění prospělo nám, kterým ještě božská trpělivost shovívá. Neboť co jemu prospělo, že viděl strašlivé duchy před smrtí a žádal lhůtu, když se mu té žádané lhůty nedostalo? (homilie 12)
Tu hodinu naší smrti je třeba míti stále na zřeteli; ustavičně je třeba si uváděti před duchovní zrak ono napomenutí našeho Vykupitele, v němž praví: Bděte tedy, neboť neznáte dne ani hodiny (homilie 12)
Pán však chtěl, aby nám zůstala skryta hodina smrti, z toho důvodu, aby mohla býti stále tušena: tak abychom se bez ustání na ni připravovali, nemohouce ji předem uhádnouti. Proto, bratří moji, mějte neustále před očima mysli stav své smrtelnosti, připravujte se na přicházejícího soudce každodenně pláčem a nářkem. A kdyžtě jistá smrt čeká všechny, nemyslete na nejisté pečování o časný život (homilie 13)
Všechno, o čem pracujeme pro přítomný věk, postačí sotva do smrti. Neboť smrt nám svým zásahem odnímá ovoce naší práce. Co se však koná pro život věčný, to je uchováno i po smrti a začíná se to objevovati tehdy, když ovoce prací tělesných přestává být viděno (sv. Řehoř V., homilie 27)

Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života.Vždyť těm, kdo v tebe věří, se život nekončí, ale ve smrti se naplňuje a když se rozpadne naše pozemské obydlí dostaneme u tebe domov věčný (preface za zemřelé římské liturgie)
Pane Ježíše Kriste, Králi slávy, vysvoboď duše všech věrných zemřelých od muk pekelných a od hlubiny propasti. Vysvoboď je z jícnu lva, aby je peklo nepohltilo, aby v temnost neupadly, ale ať vůdce svatý Michael uvede je k blaženému světlu, které jsi přislíbil Abrahámovi a jeho potomkům (římská liturgie, zádušní mše sv.)
Příchodu Kristova měl bych se děsit, soudu hrozného se bát, a přece zlé páchat neustávám. Nežli se smrt přiblíží, k spasitelnému pokání povzbuď duši mou. Neposkvrněná Panno a Bohorodičko, naděje naše jediná a přístave ztroskotaných: učiň mi mého Soudce milostivým (východní liturgie)

Cizincem jsem byl na této zemi za živa, cizincem chci tu zůstat i po smrti. Nežádám si náhrobku (sv. Řehoř Divotvůrce-Thaumaturgos)

Stoupám nohou na žebřík, a než na něj vylezu, stavím si před oči smrt (Sára, mniška)

Ať jeho duše spočine v tichých luzích a nebeských klenotnicích s Abrahámem, Izákem a Jakobem a všemi tvými svatými. Tělo jeho pak rač vzkřísit v hodinu, kterou jsi svým neklamným příslibem určil (blah. Serapion)

Polibek na rozloučenou byzantské liturgie vysvětluje sv. Simeon Tesalonický, De ordine sepulturae: „Zpívá se k jeho odchodu z tohoto života a k jeho oddělení, ale také proto, že existuje společenství a opětné shledání. Vždyť my a mrtví nejsme vůbec odloučeni jeden od druhého, protože všichni jdeme toutéž cestou a setkáme se na stejném místě. Nebudeme nikdy odděleni, protože žijeme pro Krista a nyní jsme s Kristem spojeni, jdouce mu vstříc…budeme všichni shromážděni v Kristu

Nejmilosrdnější Bože, jenž jsi ráčil svatého Silvestra, Opata, rozjímajícího u otevřeného hrobu o marnosti tohoto světa povolati do pouště a ozdobiti znamenitými zásluhami života, pokorně tě vzýváme, abychom po jeho příkladu pozemskými věcmi pohrdajíce, požívali věčného společenství s tebou. Skrze… (vstupní modlitba tradiční mše sv. o sv. Silvestru 26.11 podle události z jeho života se smrtí přítele)

V den štěstí nezapomínej na neštěstí, a v den neštěstí nezapomínej na štěstí; jeť snadno před Bohem v den skonu odplatit každému podle cest jeho. Zlá hodina v zapomenutí uvádí veliké rozkoše, a při konci člověka budou odhaleny skutky jeho. Před smrtí nechval žádného člověka, neboť po dětech svých poznán bývá muž (kniha Sirachovec 11,27-30)
Pamatuj, že smrt nepočká a smlouva s podsvětím ti nebyla odhalena (Sir 14,12)
Pamatuj, že v den skonání na tě dolehne Hospodinův hněv, až přijde čas trestu, on od tebe odvrátí svou tvář (SZ, kniha Sirachovec 18,24)

Paratum cor meum! Připraveno je mé srdce! (sv. Stanislav Kostka při umírání)

Pozdvihl oči i rukou modlil se: „Tobě Královno nebeská odporoučím do ochrany Cirkev svatou se všemi biskupstvími i duchovenstvem i celé království Uherské s panstvem 1 vším lidem, především pak odevzdávám důvěrně do mateřských rukou tvých duši svou.“ Bylo ve svatvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie. Král prosil Boha, aby duši jeho povolal k sobě v tento svátek. Nazítři potom přijal nábožně svaté svátosti a vyslovil naposled přesvaté jméno Maria usnul v Pánu, dne 15. srpna 1038 (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Štěpán)

Za nejlepší prostředek ku dosažení křesťanské dokonalosti pokládal Theodosius ustavičné pamatování na smrt. Proto
dal u kláštera vykopat hrob, aby bratří každodenně na něj patřili a takto si připominali, že zemrou. Jednou vedl mnichy ku hrobu tomu a ukázav na něj řekl: „Kdo s vás bude asi první do něho položen ?“ Jeden z mladých mnichů, jménem Basil, poklekl před opatem: „Otče, dej mně požehnání, chci já to být!“ Opat mu požehnal, on pak připravovav se na smrt. Za čtyřicet dni potom zemřel, nestonal a neměl žádné bolesti (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Teodosius)

Chci vidět Boha, ale abych ho viděla, je třeba zemřít (sv. Terezie z A., Poesia 7)

Neumírám, vcházím do života (sv. Terezie z L., Lettre 9.6.1897)

Tělo je stěžejním bodem spásy (Tertulián, PL 2,852)
Přesvědčení křesťanů je vzkříšení z mrtvých. Tím, že v ně věříme jsme křesťané (Tertulián, De resurrectione mortuorum I)

Co na tomto světě je nejvíce žádoucí? – Dobře umřít (odpověď sv. Tomáše A. sestře, I. Vondruška, Životopisy sv.)
Pevně věřím a s jistotou vím, že to je Bůh a člověk, Ježíš Kristus, Syn věčného Otce a Matky Panny Marie a co ryzím srdcem věřím, vyznávám upřímně svými ústy (sv. Tomáš A. před svou smrtí na kolenou před přijetím Eucharistie)
Přijď, můj Milovaný, vyjděme spolu do polí (Pís 7,11) (poslední slova Tomáše A. před smrtí)
Pohřbívání bylo vynalezeno k vůli živým i zemřelým…mrtvým prospívá v tom, že pohled na hroby připomíná zemřelé a za ně se modlí (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 71)

Vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses příliš smrti. Proto by bylo lepší chránit se hříchů než utíkat před smrtí. Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra? (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I)
O každých svátcích čiňme určitá a pevná předsevzetí až do svátků budoucích tak, jako bychom již z tohoto světa měli odejít k hodům věčnosti (NK I,19)
Kdybys raději myslel často na smrt než na dlouhý život, jistě bys horlivě dbal o svou nápravu (blahosl. Tomáš K, NK I,21)
Kdybys měl dobré svědomí, nebál by ses smrti. Lépe by bylo chránit se hříchu, než se lekat smrti. Nejsi-li dnes připraven na smrt, jak budeš zítra? Zítřek je nejistý, víš snad, že se ho dožiješ? Co je nám platný dlouhý život, když se nic nelepšíme (NK I,23)
Hle, na kříži se zakládá všechno a na umírání vše záleží; není jiné cesty k životu a k pravému vnitřnímu klidu, kromě cesty svatého kříže a odumírání den ke dni (NK II,12)
Měj jenom to přání, aby Bůh tebou, životem tvým i smrtí tvou (Fil 1,20), vždy byl oslaven (blahosl. Tomáš K., NK III 49)

Těše se na smrt předvídanou všecko rozdal, dal se do kostela přinésti, aby přijal svaté svátosti, a zvolav: „Do rukou Tvých, ó Pane, poroučím duši svou,“ zemřel dne 23. března léta Páně 1606 (M. Kulda, Církevní rok II o sv. Turibiovi)

Tento posvátný sněm přijímá s velkou pietou úctyhodnou víru našich předků v životním společenství s bratry, kteří jsou v nebeské slávě nebo se po smrti ještě očišťují a znovu předkládá rozhodnutí posvátných sněmů Druhého nicejského, Florentského a Tridentského (II. Vatikánský koncil, LG 51)

Když uslyšel sv. Vavřinec J. na smrtelném lůžku, že blízcí pláčí a naříkají, řekl: „Přestaňte plakat, neboť nyní je čas k radosti, nikoli k pláči“ (Životopis)

Pane Ježíši Kriste, jenž jsi řekl: „O cokoli bude prosit v mém jménu, dostane se vám.“, tebe tudíž prosím pro tvé svaté jméno: uděl mi v hodinu mé smrti jasné vědomí, schopnost řeči, hlubokou lítost, pevnou víru, nezlomnou naději, dokonalou lásku, abych se mohl s čistým srdcem modlit: „V ruce tvé poroučím svého ducha, jenž jsi mne vykoupil a jsi Bůh požehnaný na věky“ (sv. Vincenc F.)

Nestýdím se za to, že umírám. Hřích je hanbou, smrt není hanbou. Smrt má ať poučí každého, co na něho čeká. Bože, buď milostiv mně hříšnému (umírající sv. Wolfgang)

V ruce tvé poroučím ducha svého, ty mne zachráníš, Pane, Bože věrný (žalm 30,6)
Vidíme totiž moudré umírat, stejně jak hyne hlupák nebo blázen. Navždy jen hrob je jejich domovem, příbytkem pro veškeré pokolení. I když jim celé kraje patřily: Všechno, co měli, nechají zde jiným. Tak člověk ve svém lesku nevidí, že je jak zvěř, již vedou na porážku (žalm 48,10-12)
Rozkazem vracíš člověka v prach a pravíš: „Vraťte se smrtelníci!” Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul a jako noční hlídka. Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zráne kvete a bují, večer je skosena a vadne (žalm 89,2-5)

4.2 osobní Boží soud A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají (apoštol Pavel, list Židům 9,27-28)
Sama Maria pak oznamuje: „Kdo poslouchá mne, nebude zahanben“ (Sir 24,30). Kdo se ke mně utíká a poslouchá, co mu pravím, nezahyne. O tomto sv. Bonaventura podotýká: „Kdo v službě Tvé setrvá, je daleko od záhuby.” A ani tehdy nezahyne, učí sv. Hilar, byť i dříve Boha urážel. Z té příčiny ďábel se tolik namáhá, aby hříšníci milost Boží pozbyli i Marii ctít přestali (sv. Alfons L., Chvály mariánské)

Šťasten, kdo oplakává své hříchy a omývá je v krvi Ježíšově! Jen ten se bude moci obhájit před soudem Božím, kdo na sebe bude dobře žalovat před soudem Církve (sv. Antonín P., kázání)

Jaká propast je to tedy a po jaké propasti volá? Jestliže propast znamená hloubku, chceme snad tvrdit, že v srdci člověka není propast? Vždyť co je hlubší než tato propast? Lidé mohou mluvit, můžeme je vidět pomocí jejich skutků, které dělají svými údy, můžeme je slyšet, když pronášejí řeči. Ale u koho můžeme vniknout do jeho myšlení, u koho můžeme číst jeho srdce? (sv. Augustin, k žalmu 41)
Budu je pást a soudit. Tak může pást jedině Pán, aby pásl a soudil. Neboť kdo z lidí smí soudit člověka? Všude je plno unáhlených soudů: Vždyť ten, nad kým jsme už zoufali, se může náhle obrátit a stát nejlepším. A ten, o kom jsme zase měli vysoké mínění, může náhle ochabnout a stát se nejhorším (Sermo 46)
Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3)…se obrátí k ničemníkům a řekne jim: „Já jsem umístil na zemi své chudé mezi vás. Já jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až hlavě. Když jsem umístil své chudé na zemi, ustanovil jsem je vašimi poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte (Sermo 18)
Ty, spravedlivý Soudce, jako peníze v měšci máš sečtené všechny hříchy mé, spočítal jsi všechny kroky mé a znáš všechny cesty, po kterých jsem chodil. Mlčel jsi, snášel jsi, shovíval jsi, čekal jsi, ale vím, že ustavičně mlčet nebudeš. Přijde chvíle, kdy vzplane oheň před tvou tváří, kdy svoláš nebe shůry a zemi celou, abys soudil svůj lid. A před tolika tisíci odhaleny budou všechny mé nepravosti, tolika legiím andělů zjeveny budou mé neřesti. Budu mít tolik soudců, kolik mne ve ctnosti předčilo, tolik žalobců, kolik mi dobrý příklad dávalo, tolik svědků, kolik mne k dobrému povzbuzovalo, a nebudu mít, co bych odpověděl. Hříchy moje, ty se budou ke mně hlásit jako přátelé, s nimž jsem souhlasil, jako učitelé, jichž jsem poslouchal, jako domácí moji, s nimiž jsem žil ode dne narození svého, a jestliže ty Pane, se nesmiluješ, kdo ospravedlní bezbožného? (sv. Augustin, Supp.)

Kořenem vší dobročinnosti je naděje na zmrtvýchvstání. Očekávání odměny přímo nutí duši, aby jednala dobře (sv. Cyril J., katecheze)
Nic jsme totiž neudělali bez účasti těla: Zle jsme mluvili svými ústy, modlili jsme se svými ústy, smilnili jsme tělem, očišťovali jsme se tělem, rukou jsme loupili, rukou jsme dávali almužnu a podobně. Protože tedy ke všemu tělo sloužilo, zúčastní se také na všem, co se stane (sv. Cyril J., katecheze)

V katolické víře jsem žil, v ní a za ni volím ochotně zemřit. Jiné viny nemám. Nikdy jsem se nedopustil žádného zločinu ani proti královně, ani proti vlasti, ani proti komukoliv. Bůh, před jehož soudem za malou chvili se octnu, je mi svědkem. Všem soudcům i porotcům a všem, kdo vůbec vydali mne na smrť, odpouštím ze srdce (František Ekert, Církev vítězná, sv. Edmund Kampián)

Musíme se varovat srovnávat někoho z nás, kteří jsme živi s blaženými, neboť se v tom nemálo chybuje, když se říká: „Ten ví více než svatý Augustin“, je druhý svatý František nebo více než on, je druhý svatý Pavel dobrotou, svatostí atd. (sv. Ignác z L.,Pravidla církevního smýšlení 12)

(Slova) však: „Budou si přát, aby byli spáleni ohněm“, se týkají těch, kteří v Něho nevěří a kteří na Něm činí to, co učinili; (v tomto smyslu) se řekne, že vyřknou u soudu: „Jak by bylo lepší, kdybychom byli spáleni ohněm, než se Syn Boží narodil, než abychom, když se narodil, v Něho neuvěřili.“ Potom pro ty, kteří zemřeli před objevením Krista, je naděje, že jim bude u soudu Zmrtvýchvstalého udělena spása, pro ty totiž, kteří se Boha báli a zemřeli ve spravedlnosti a nesli v sobě Ducha Božího jako patriarchové, proroci a zbožní. Na ty však, kteří po objevení Krista v Něho neuvěřili, bude u soudu nevyhnutelně čekat potrestání (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)

Až nastane večer tohoto života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali (sv. Jan od K., Avisos y sentencias)

Žijme ve strachu před duchovní slepotou. Pamatujme, že Pán Ježíš ve chvíli, kdy se toho nejméně nadějeme zaklepe a pozve nás na hrozný soud (sv. Jan Vianney)

Proč nebudeme všichni spaseni? Proto, že ne všichni to budou chtít. Milost, která je zdarma, spasí pouze ty, kteří budou po spáse toužit, a ty, kteří to nechtějí, nespasí (sv. Jan Z., homilie k listu Římanům)

Aby obstál bez odsouzení na Kristově hrůzu budícím soudu (liturgie sv. Jana Z.)
Bože, on něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání, uděl nám dosažení své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze odměnil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení. Jenž…(liturgie římská, kolekta Zelený čtvrtek a Velký pátek)

Až pohlédneš svým svatým zrakem na mě, nesuď mě přísně, nezvedni své rámě, abys mne ztrestal za mou minulost (Michelangelo Buonaroti)

Nejsem klidný, dokud se s Bohem nesetkám, poněvadž jiný je úsudek Boží a jiný je úsudek lidský (mnich, neznámý)
Chlapče, opravdu se mýlíš a možná, že ztratíš svou duši, poněvadž nikdo neví, co je v člověku, jen duch, který v něm bydlí. Vždyť přece mnoho lidí už mnohokráte před lidmi dělalo mnoho špatností, ale v skrytu dělali Bohu pokání, a tak byli přijati. My sice známe hřích, ale ostatní dobré skutky, které ti lidé udělali, zná jenom Bůh. A také mnozí lidé, kteří žili celý život špatně, se často ve chvíli smrti a na svém konci káli, a tak byli spaseni. Možná, že byli hříšníci přijati i skrze modlitbu svatých. Proto se vůbec nepatří člověka soudit, a to ani kdyby člověk něco uviděl na vlastní oči. Je jen jediný soudce, Syn Boží. A každý člověk, který někoho posuzuje, je jako Kristův odpůrce a jeho protibůh, protože uchvátil důstojnost, čest a moc, kterou dal Otec Synovi, stal se přednějším soudcem než Soudce sám (mnich, neznámý člověku náchylnému posuzovat)
Člověk potřebuje bát se Božího soudu, nenávidět hřích, milovat ctnost a neustále prosit Boha (mnich, neznámý)
Rada (mnich, neznámý) pro otupělého: Tady pomáhá ustavičná četba božských Písem a výroky božských otců o lítosti a vzpomínka na strašlivé Boží soudy a na odchod duše z těla a na strašlivé mocnosti, které ji potkají a s nimiž dělala špatnosti v tomto krátkodobém a žalostném životě. A také na to, jak se postavíme před strašlivý nestranný Kristův soudný stolec a budeme před Bohem a všemi jeho anděly a vlastně před celým stvořením vydávat počet nejenom z činů, ale i ze slov a myšlenek (mnich, neznámý)

My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného (apoštol Pavel, II Kor 5,10)

Jednou ubíral se z Florencie do Sienny, vstoupil do lesni hospůdky, kde přenocoval. Brzo po něm přihrnul se do jizby dav pustých tuláků, kteří začali se bavit necudnými řečmi. Po chvíli jeden z nich zpozorovav kněze v koutě sediciho, zvolal k němu: „Co soudiš o této naši zábavě?“ Faber odpověděl vlídně: „Právě jsem myslil na hrozný soud Boží, jemuž žádný člověk neujde, i na tresty, které na onom světě stihnou nekajici hřišniky, a proto měl
jsem soustrast s ubohými dušemi vašemi.“ Prostá slova ta zarazila zpustlé muže ty, že se odmlčeli, a Faber mluvil
k nim dále o ohavnosti hříchů, o hrůzách pekelných trestů i o nejistotě hodiny smrti tak vlídně a důrazně, že nazitři ráno vykonali všichni životní zpověď (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Petr Faber)

Žijte tak, jako by jste žili poslední den svého života, kdy předstoupíte před Boží soud (sv. Petr Kanisius k novicům T.J)

Buď milostivý, Ty, který jsi Záhrobím všeho (sv. Řehoř Naz., Carmina [dogmatica] 1,1).

Kdo činil v životě svém, co činit povinen byl, spoléhej pevně na milosrdenství Boží, že ho zajisté neopustí. Kdo ale nečinil, co by činit měl, ten na ně nespoléhej, neboť se klameš (sv. Řehoř V.)
Dole byla dvě srdce, nad nimi však jeden pozorovatel, jenž i tohoto pokoušením vzdělával k slávě i onomu snášením chystal trest. Neboť následuje: Stalo se pak, že zemřel žebrák a byl odnesen anděly do lůna Abrahamova. Umřel pak i boháč a pohřben jest v pekle (sv. Řehoř V. homilie 40)

Jaká radost uvidět Boha; být souzena tím, kterého budeme nade všechno milovat (sv. Terezie z L., dopis)

Duším se určuje podle vhodnosti odměna nebo trest, hned, jakmile duše je osvobozena od těla…tuto pravdu dosvědčují jasně výroky kanonického Písma a doklady svatých Otců (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 69)
Ačkoli tedy každému člověku před soudem (posledním) bude jistě známo jeho zavržení nebo odměna, přece nebude známo všem zavržení nebo odměna všech. Proto všeobecný soud bude nutný (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 88)

Co pomůže hloubání a mudrování o věcech skrytých a tajemných, když v den soudu nás nikdo nebude obviňovat, že jsme tyto věci neznali? Veliký je to opravdu od nás nerozum, že zanedbáváme, co je užitečné a potřebné a raději si všímáme věcí všetečných a škodlivých. Máme oči a nevidíme (Jer 5,25) (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,3)
Nechlub se svými dobrými skutky, neboť Bůh soudí jinak než lidé a jemu se často nelíbí, co se lidem líbí (NK I,7)
Co je tobě po tom, je-li onen takový nebo onaký, jedná-li a mluví-li tak či onak? Ty nebudeš odpovídat za jiné, nýbrž vydáš jednou počet jen sám za sebe (Řím 14,12). Co se tedy do čeho mísíš? (blahosl. Tomáš K, NK III,24 - Nevyzvídej všetečně, co jiní dělají)

Odplatil Pán mou nevinnost, neboť viděl, že ruce mám čisté (žalm 17,25)

4.3 nebe Ale - jak stojí v Písmu - my zvěstujeme to, ‘co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují (I Kor 2,9)
Přede vším ale ať nám mysli dodává, že do nebe se dostaneme, slavné zaslíbení, které Maria učinila těm, kdo Ji ctí a zvláště těm, kdo slovem i příkladem se přičiňují, aby i jiní Ji znali a ctili. „Kteří se mnou pracují nebudou hřešit, kteří mne vysvětlují, budou mít věčný život (Sir 24,30-1) (sv. Alfons L., Chvály mariánské)
Nyní vchází Maria. Nebeští zástupové pohlíží na vznešenou její krásu, zpěvem volají na zástupy s ní přicházející: Kdo je to, jenž sestupuje z pouště, oplývajíc rozkoší, podepřena na milého svého (Pís 8,5). Kdo je ta velebná postava, jenž přichází tak čista, tak ctnostmi bohatá, podepřena na samotného milovaného Pána svého, jenž ji s takovou úctou doprovází? Kdo je? A andělé z průvodu odpovídají: „Je to Matka Krále našeho, je to Královna naše a Požehnaná mezi ženami, milosti plná, svatá svatých, milovaná Boha našeho, neposkvrněná holubice, nejkrásnější všech tvorů (Alfons L., O nanebevzetí P. Marie)

Nikdo pro nebe nedozrál, než ten, kdo vědom si své nicoty se nevyvyšuje (sv. Ambrož)

Křesťan nemá přilišně pečovat o statky vezdejší, nýbrž dbát raději toho, co do nebe vede: čistoty, spravedlnosti, péče o chudé a pevné viry v Ježíše Krista (sv. Antonín)

Nová Ester dnes zůstala odnesena na křídlech andělů do královského paláce, do nebeské hodovní síně, kde králů Král, Štěstí andělů – Ježíš Kristus zasedá na trůnu z hvězd: On nejsvětější Pannu miluje nade všechno. Ó, jak je nezměřitelná důstojnost Mariina! Jaký to nestižný vrchol lásky! Jaká bezedná hloubka milosrdenství! Zajisté, Maria je plná milosti, která přivedla na svět Syna věčného Otce a dosáhla tím cti být dnes korunována v nebi (sv. Antonín P.)

Který světec nebeský, může na otázku, zhřešil-li v životě záporně odpovědět? (sv. Augustin, De Nat. et Grat.)
Až budu celý v Tobě, už nikdy nebudu prožívat smutek a zkoušky, můj život bude dovršen, bude-li naprosto plný Tebe (Vyznání X)
Dnes vstoupil Pán Ježíš Kristus na nebesa. Kéž tam s ním vystoupí i naše srdce…Proč také my na zemi neusilujeme, abychom skrze víru, naději a lásku, které nás s ním spojují, byli už nyní s ním v nebi? (Sermo o Nanebevstoupení Páně)
Snad v onom království budeme vidět na tělech mučedníků jizvy ran, jež snášeli pro Kristovo jméno, neboť nebudou u nich znetvořením, nýbrž hodnotou a bude zářit na těle sice, ale nikoli těla, nýbrž ctnosti krása (O městě Božím)
Bílá sobota jako očekávání příchodu Páně sv. Augustin: „Tu noc prožíváme v bdění, protože Pán vstal z mrtvých a ve svém těle pro nás započal život…kde není žádná smrt ani spánek.”
Duch Svatý zajisté nesmlčel, co by proti těmto nejnestydatěji a nejzpozdileji zarputilým jasně a neochvějně platilo, aby nepřemožitelnou zbraní odrazil jejich zvířecký nátlak od svého ovčince. Když totiž o panicích řekl: “Dám jim ve svém domě a mezi zdmi svými významné místo mnohem lepší než-li synů a dcer”, aby se někdo příliš tělesný nedomníval, že od těchto slov je třeba očekávat něco časného ihned připojil: “Jméno věčné dám jim, které nezahyne” (Iz 56,4-5)
Jakoby řekl: Proč se vykrucuješ, bezbožná zaslepenosti? (sv.Augustin, O svaté nevinnosti)
… mnohé jsou dary Božské milosti a jeden je větší a lepší než druhý, že proto Apoštol praví: “Usilujte o dary lepší” (I Kor 12,31) (sv. Augustin, O svaté nevinnosti)
Takže když lidé obdivuhodně snášejí mnoho strašlivého kvůli zálibám nebo i zločinům, zkrátka kvůli časnému životu a blahu, dostatečně nám připomínají, kolik je nutno snášet kvůli dobrému životu, aby mohl být později též věčným a bez jakéhokoliv omezení času bez nějaké újmy na užitku byl bezpečným v opravdovém štěstí. Pán řekl: “Svou trpělivostí získejte své duše (Lk 21,19)”, neřekl své statky, svou proslulost, svůj přepych, ale “své duše” (Sv. Augustin, O trpělivosti)

Jako jasnost slunce předčí všechny hvězdy dohromady, tak předčí sláva Matky Boží slávu všech blahoslavených (sv. Basil V., In Annunt.)

Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením…a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu, na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude, jestliže zemřou v budoucnu, nic k očisťování, anebo jestliže na nich bylo nebo bude něco k očišťování, když se po smrti očistili…ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem – a to po nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista – byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pán Ježíše Krista viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření (Benedikt XII., konstituce Benedictus Deus)

Jako Maria obdržela na zemi mnoho milostí, tak zvláštní slávy dosáhla v nebesích (sv. Bernard, In Assumpt.)

Jako ostatní světla nebeská přijímají od slunce své světlo, tak rozlévá se ze slávy nejblahoslavenější Panny rozkoš na všechny zástupy obyvatel nebe. Blahoslavený patriarcha svatý Josef má v nebi obrovský poklad vděčnosti u toho, který mu dal tu výsadu, že se dostal do nebe s duší i tělem (sv. Bernardin S., homilie o sv. Josefovi 3)

Nikdo nemůže vejít do nebe, leč skrze Marii jakoby branou (sv. Bonaventura, k Lk evang.)

Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě, v nebeském Jeruzalémě. To znamená, že jen o tom můžeme říci, že dojde blaženosti, kdo se na ni připravil ve svém srdci mnohými ctnostmi a dobrými skutky a komu tvá milost k tomu dala sílu…Dalo by se to říci i tak, že v těch, kdo tvoří Sión, budou duchovně vidět Boha bohů, totiž Trojici jako jednoho Boha. To znamená: svým rozumem v sobě uvidí Boha, kterého zde vidět nemohou, a bude Bůh všechno ve všem (sv. Bruno, k žalmu 83)

Když svět křesťana nenávidí, proč máš rád toho, kdo tě nenávidí, a nejdeš raději za Kristem, který tě vykoupil a miluje tě?…Milovaní bratři, je třeba mít na zřeteli a častěji uvažovat o tom, že jsme se zřekli světa a jen v něm dočasně přebýváme jako hosté a poutníci…Kdo by z ciziny nespěchal zpět do vlasti? (sv. Cyprián, traktát O smrtelnosti)

Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji než za svého života (sv. Dominik při umírání)

Rodičko Boží, ochrana Tvá dává nesmrtelnost, přímluva Tvá život (sv. German, In Dorm. B.V.)

Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (evangelium sv. Jan 6,51)
A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha (Apokalypsa 21,2 )

Stav se bláznem pro Krista, pobláznil svět novým uměním a urval nebe (nápis na hrobu Jacopone da Todi, I. Vondruška, Životopisy sv.)

Slušelo se, aby tělo té, která při porodu zůstala neporušenou Pannou, zůstala také po smrti beze všeho porušení. Slušelo se, aby ta, která nosila Stvořitele jako dítě ve svém lůně, prodlévala v Božím stánku v nebi (sv. Jan D, homilie 2 k zesnutí P. Marie)

Když se opakovaně ptali Terezie Veliké, co viděla v nebi, ona pořád odpovídala: „Já jsem viděla…Já jsem viděla…Já jsem viděla.“ Neřekla co (sv. Jan Vianney)

Učme se na zemi, aby nám znalost toho zůstala v nebi (sv. Jeroným v listě Pavlínu)

Čím však byla otevřena nebeská brána? Klíčem Kristovy krve (sv. Kateřina S., Dialog 27)
Kristovo učení je pravda, která nám zůstala jako loď dopravující duše z bouřlivého moře do přístavu spásy (Dialog 29)
Kristus je v každém případě, jak svou současnou a viditelnou přítomností, tak svým učením, cesta, pravda a život: poučná cesta, která nás jako most převádí do nebeských výšin (Dialog 29)
Poslušný člověk se světlem víry v pravdu, když je vypálen v peci lásky, pomazán pokorou a opojen krví, se sestrou trpělivostí a s opovržením k sobě samému, s pevností a ustavičnou vytrvalostí a se všemi ostatními ctnostmi, to znamená s ovocem ctností, tedy obdrží svou odměnu ode mě, svého Stvořitele (sv. Kateřina S., Dialog 165)

Z nebytí jsi nás přivedl k bytí, a když jsme padli, opět jsi nás pozvedl a nepřestal činit všechno, abys nás přivedl do nebe a daroval nám své budoucí království (liturgie sv. Jana Z.)

Dávej chudým a nebe za to obdržíš (sv. Metoděj u Alfonse L., O lásce P. Marie)

Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici (evangelium sv. Marek 16,19)

Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete (evengelium sv. Matouš 5,20)
Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,19)

Spravedliví však žijí navěky; jejich odměna je u Hospodina, Nejvyšší o ně pečuje (SZ, kniha Moudrosti 5,15)

Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše (apoštol Pavel, list Filipanům 3,14)

Ale my čekáme - jak on to slíbil - nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost (apoštol Petr 3,13)

Láska nemůže nevidět, co miluje. Proto všichni svatí považovali všechno, čeho dosáhli, za maličkost, kdyby nespatřili Boha (sv. Petr Ch., Sermo 147)

Maria bude na věčnosti ctít ty, kdo ji zde na zemi oslavují (Richard od sv. Viktora, De Laud. B.V.)

Když Maria již běh svého života dokonávala a s tohoto světa volána byla, shromáždili se všichni apoštolé ze všech končin do domu jejího. A když slyšeli, že by měla být vzata ze světa, bděli zároveň s ní a ejhle, Pán Ježíš přišel se svými anděly a vzal její duši, odevzdal ji archandělu Michaelovi a odešel. Ráno však vyzdvihli apoštolé s ložem její tělo a uložili je do hrobky a střežili je a příchod Páně očekávali. A ejhle, opět stál při nich Pán a vzal svaté tělo, v oblaku je přikázal přenést do ráje, kde nyní přijalo opět duši, s vyvolenými jeho se raduje a věčné blaženosti bez konce požívá (sv. Řehoř T., Sláva mučedníků IV.)

Věřící „miluje obtíže tohoto světa s vyhlídkou na věčnou odměnu“ (sv. Řehoř V., Moralia in Job VII)
Vstupují vyvolení, rukama kněží očištěni, do nebeské vlasti; a kněží sami spějí nešlechetným životem k mukám pekelným. Jaké jiné věci tedy připodobním špatné kněze než křestní vodě, jež smývajíc hříchy křtěných posílá je do království nebeského, sama však potom splývá do stok? Bojme se toho, bratří, nechť se naše služba srovnává s naším počínáním (homilie 17)
Uvážíme-li, bratří nejmilejší, jaké a jak veliké věci se nám slibují v nebi, ztrácejí pro ducha cenu všechny věci, jež jsou v držení na zemi. Neboť pozemský majetek je ve srovnání s nebeským štěstím břemenem,nikoli podporou. Časný život je třeba ve srovnání s věčným životem zváti spíše smrtí než životem (sv. Řehoř V.,homilie 37)

V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi (sv. Terezie z L., Novissima verba)

Jen Bůh mě nasycuje (sv. Tomáš A., Výklad Creda 15)
„Nebe“ se říká v Písmu trojmo…vlastně a přírodně…pro podíl na vlastnosti nebeského tělesa…metaforicky. A tak se někdy sama svatá Trojice nazývá nebem (sv. Tomáš A., Summa teologická I,68)
Tvrdíme, že v nebi jsou duše, které mají dokonalou účast božství, duším však, které mají překážku takové účasti přisuzujeme určené opačné místo (Doplněk 69)
Dvojmo lze rozumět, že někdo vychází z pekla nebo ráje: jedním způsobem, že jednoduše odejde…nemůže odtud odejít…Jiným způsobem lze rozumět, že vyjde na čas…podle božské prozřetelnosti
Odpočinek, který se dává lidem po smrti, se nazývá lůno Abrahámovo, jak je patrné z Augustina
Svatí Otcové (před Kristem), v nichž bylo nejméně z pojmu viny, měli nejvyšší a méně temné místo než všichni trestaní
Prvotní vina nebyla týmž způsobem u Otců a dětí. V Otcích byla zahlazena… A proto dětem a Otcům náleží různé příbytky
Příbytky se rozlišují podle různých stavů duší (Doplněk 69)
Smyslové mohutnosti a jiné podobné nezůstávají v duši odloučené, leč z části, totiž jako v kořeni…A toto mínění se zdá více rozumné
Úkony smyslových mohutností žádným způsobem nezůstávají v odloučené duši (70)
Všichni, kteří jsou navzájem spjati láskou, mají nějaký zisk ze vzájemných skutků, avšak podle míry stavu každého…článek víry „obcování svatých“ (71)
Přímluva ze svého pojmu obnáší nějaké pomáhání, jež přísluší tomu, kdo trpí nedostatkem…svatí, kteří jsou ve vlasti jsou prosti veškeré potřebnosti „opojeni z hojnosti domu Božího“ (žalm 35) (71)
Nepřísluší jim podpora skrze přímluvy (71)
Bůh žádným způsobem nemůže být viděn tělesným zrakem nebo nějakým smyslem cítěn…ani zde ani v otčině (92)
Je nemožné, aby nějaký stvořený rozum při vidění (duchovním) Boží bytnosti poznával vše, co může Bůh učinit (92)
Jako totiž duše odloučena od porušitelného těla může dokonaleji působit, než s ním spojena, tak až bude spojena s oslaveným tělem, dokonalejší bude její činnost, než když byla odloučena (93)
Různé způsoby dosažení posledního cíle se nazývají příbytky
Láska cesty bude rozlišovat příbytky na způsob zásluhy (93)
Všechno se poznává více při srovnání s protivou…aby blaženost svatých se jim více líbila a za ni více vzdali Bohu díky, je jim dáno vidět dokonale tresty bezbožných
Blažení, kteří budou ve slávě, nebudou mít žádný soucit se zavrženými
Případkově, to je pro něco připojeného a tímto způsobem se budou svatí radovat z trestů bezbožných při pozorování řádu božské spravedlnosti a radosti nad svým vysvobozením (94)
Bůh dává bez pochyby nějakou výbavu blaženým, když jsou přeneseni do slávy (95)
Výbavy jsou spíše zřízeny k blaženosti, než jsou v blaženosti jako její části
Někdy se Kristus nazývá nevěstou ne proto, že jí je opravdu, nýbrž pokud přijímá osobu své nevěsty Církve, která je s ním duchovně spojena. Nic nebrání, aby tímto způsobem řeči se řeklo, že má výbavu, ne že sám má, nýbrž Církev má
To, co náleží výbavě duše, nepochybně andělům jako i lidem přísluší
Někteří totiž praví, že tři výbavy duše jsou vidění, obliba a požívání, jiní, že vidění, potěšení a vystižení. Všechna tato označení však směřují k témuž (95)
Svatozář vypovídá něco přidaného k jasu, to je nějakou radost ze skutků vykonaných, které mají ráz vynikajícího vítězství a je jiná než ta radost, jíž se někdo raduje ze spojení s Bohem (96)
Plod a svatozář nejsou totéž (96)
Zdrženlivosti více odpovídá plod než jiné ctnosti
Těm, kdo zachovávají manželskou zdrženlivost se dává třicaterý plod, vdovskou šedesáterý, panenskou stonásobný
Pouze těm pannám svatozář patří, jež měly předsevzetí ustavičně zachovat panenství, ať toto předsevzetí upevnily slibem nebo ne
Mučednictví jako panenství náleží svatozář
Kázání a vyučování náleží svatozář jako panenství a mučednictví
Ačkoli to, co je v Kristu, nemá ráz svatozáře, přece je vznešenější nad všechnu svatozář
Andělé nemají svatozář
Svatozář předně je v mysli, ale jakýmsi přetékáním též září v těle
Učitelé, mučedníci a panny…takovým náleží svatozář,
Jednoduše řečeno, svatozář mučedníků je nejvýznamnější…vzhledem k něčemu nic nevadí, aby jiné svatozáře byly vznešenější
Svatozář může být větší a menší (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 96)

Synu, pozoruješ-li, že se ti shůry vlévá do duše stesk po věčné blaženosti a že bys i rád vyšel ze stánku svého těla (II Pt 1,13), abys patřil na mou jasnost, stínem proměnlivosti nezastíněnou (Jan 17,24, Jak 1,17), ó pak rozšiř své srdce a se vší dychtivostí vítej svatý ten zásvit! (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III,49)
Tam se ti nikdo nezprotiví a nikdo nebude na tebe žalovat, nikdo překážet, nic ti nebude v cestě, zato však budeš tam mít všechno po čem jen zatoužíš, a to bude občerstvovat celé tvé srdce a ukojí je dokonale (blahosl. Tomáš K., NK III 49)

Nezanecháš v podsvětí mou duši, nedopustíš, aby měl tvůj věrný v temnou říši mrtvých pohlížet (žalm 15,10)
Já spravedlivý, spatřím však tvou tvář; až procitnu, tvůj zjev mě bude sytit (žalm 16,17)
Činíš ho věčným požehnáním, z pohledu svého jej radostí plníš (žalm 20,5)
Jen jedno jediné na Pánu žádám, po jednom toužím: abych směl v Pánově domě přebývat po celý život, na jeho dobrotu patřit, z něho se ve chrámě těšit (žalm 26,4)
Slyš, dcero, pohleď sem a nakloň ucho, zapomeň na svůj lid a otcův dům! (žalm 44,11)

4.4 očistec A učiniv sbírku poslal dvanácte tisíc drachem stříbra do Jerusalema, aby podána byla oběť za hříchy mrtvých, dobře a zbožně smýšleje o vzkříšení,– kdyby totiž nebyl měl naděje, že padlí vstanou, bylo by se domnívati, že bylo zbytečno a neužitečno modliti se za mrtvé – a maje na zřeteli, že ti, kteří zbožně zemřeli, mají výbornou odměnu složenou. Proto svatá a spasitelná jest myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů zproštěni byli (II. Kniha Makabejská, 12,43-46)
Requiem aeternam dona eis Domine: et lux perpetua luceat eis - Odpočinutí věčné dej jim Pane a světlo věčné ať jim svítí (římská liturgie)
Sv. Brigitě zjevila Rodička Boží: Já jsem Matka všech ubohých duší v očistci, neboť všechna jejich muka, která hříchy svými v životě pozemském spáchanými zasloužily, přímluvou svou ustavičně mírním. Ba tato laskavá Matka nezdráhá se sestoupit někdy do tohoto posvátného žaláře a zarmoucené své dítky přítomností svou potěšit. Sv. Bonaventura slova: „Hlubokost propasti jsem pronikla“ (Sir. 24,4) o Marii vykládá, propasti očistcové proniká Maria, kam pro útěchu ubohých duší sestupuje (A. Liguori, Chvály mariánské)
Chceme-li pomáhat duším v očistci, modleme se za ně růženec, který jim poskytuje velkou úlevu (sv. Alfons L.)

Za všechny, kdo v jednotě křesťanské a katolické víry na věčnost se odebrali a nemají příbuzných ani přátel, aby jejich modlitbami byli podporováni, za ty jedna společná láskyplná matka všech, Církev svatá, společné modlitby k nebi vysílá (sv. Augustin)

Mezi naším ohněm přirozeným a ohněm očistcovým je takový rozdíl jako mezi ohněm namalovaným a mezi ohněm skutečným (sv. Bernardin S.)

Pak (v anafoře) prosíme také za svaté otce a biskupy a vůbec za všechny, kteří zesnuli před námi, a jsme přesvědčeni, že to velmi prospívá duším, za které je přednášena prosba během svaté, tak úžasné oběti…Přednášíme-li Bohu modlitby za zemřelé, i když byli hříšníky…představujeme Krista obětovaného za naše hříchy, snažíce se o to, aby Bůh přítel lidí, se stal shovívavý k nim i k nám (sv. Cyril J., katecheze 5)

Když pak úžasná tajemství plná nesmrtelnosti jsou skrze celebrujícího kněze přinesena…přistupují duše v očistci a přijímají skrze strašná tajemství očistění ode skvrn (sv. Efrém)

Řekněte jí, že má založit řeholi pro duše v očistci, kdy chce, protože tato řehole je dílo, které si Bůh přeje ode dávna. Je uskutečněním myšlenky lásky Ježíšova Srdce (slova sv. Jana Vianneye blahosl. Evženii Smetové)
Máme se věnovat nejubožejším a nejopuštěnějším na tomto i na onom světě (blahosl. Evženie Smetová)

Nejdůležitější pobožnost je za zemřelé duše (sv. Jan Vianney)

Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtví a obětujme za ně své modlitby (sv. Jan Z., PG 61 )

Biskup Simplicius pak zemřel a biskup Kasian pochoval jej na hřbitově před samým městem. Potom Kasian každého dne obětoval na jeho památku mši svatou (v M. Kulda, Církevní rok V)

Jiní se stali mými věrnými služebníky, a neslouží mi s otrockou bázní – to znamená, že je k tomu nevede jen strach z trestu - , nýbrž s láskou. Přesto je jejich láska nedokonalá, protože slouží kvůli svému vlastnímu prospěchu nebo potěšení nebo kvůli samotné rozkoši z toho, že mi slouží. A víš, čím je odhalena nedokonalost této lásky? Její nedokonalost se ukáže, jakmile je jim odňata útěcha, kterou ve mně nacházejí (sv. Kateřina S., Dialog)

Za duše všech, kteří od věků zesnuli v pravé víře, v naději ve vzkříšení a život věčný (liturgie sv. Jana Z.)

Roku 1147 zdržoval se papež Eugen III. ve Francii. Arcibiskup Malachiáš vypravil se k němu, ale už jej tam nezastal, ješto se byl do Italie navrátil. Malachiáš odebral se k příteli svému svatému Bernardu, kde ztrávil a klášterníkům způsobil dny blažené. Tam vyplnilo se přání jeho, aby v Klérvó zemřel, kdyby zemříti měl mimo vlast svou, a sice v den dušiček, jak si byl žádal, poněvadž toho dne mnoho mší svatých obětuje se za zemřelé. Svatě žil a svatěv Pánu zesnuldne 2. listopada 1148. Když jej pochovávali, přivedl svatý Bernard mládence s rukou ochromělou k mrtvole jeho, a mládenec, dotknuv jí, hned ozdravěl (v M. Kulda, Církevní rok VI)

Kdyby Pán dovolil duši, aby přešla z očistcového ohně do nejžhavějších plamenů zde na zemi, bylo by to podobné, jako kdyby přešla z vařící vody do studené (sv. Pio z P.)

Viděla bratra svého Dinokrata, jenž byl v sedmém roce věku svého na zemřel,jak z tmavého vzdáleného místa, v němž mnoho lidí pohromadě bylo, uhřátý a žízní praknoucí s tváří zohyzděnou vyšel a k rybníku se ubíral, aby se napil, avšak napít se nemohl, poněvadž břeh příliš vysoký byl. V tom Perpetua procitla a poznala,že bratr její na onom světě trpí. I modlila se za něj, aby jí darován byl. Modlitba její došla vyslyšení, o čemž přesvědčila se viděním druhým. Místo dříve tmavé spatřila nyní osvětlené. Dinokrates měl tělo čisté, byl pěkně oblečen, nabíral bez ustání vodu z rybníku, pil z nádoby plné, aniž by mu vody ubývalo, a napiv se odcházel od rybníku jako dítě spokojené a veselé. Perpetua nabyla jistoty, že bratříček propuštěn je z místa trestův (M. Kulda, Církevní rok II o sv. Perpetue)

Petr brzo pozbyl otce i matku, a musel vepře pásti. I v bídě své osvědčoval neobyčejnou nábožnost a úctu k zemřelému otci. Jednoho dne našel peníz, jejž, ač sám hladov byl, zanesl knězi a prosil, aby obětoval mši svatou za spásu duše otce (M. Kulda, Církevní rok o sv. Petru Damiáni)

Co se týče některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň. Vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,31). Z toho tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku (sv. Řehoř V., Dialogy IV)

Láska, jež je pouto sjednocující údy Církve, nejen na živé se vztahuje, nýbrž také na mrtvé, kteří v lásce odcházejí…přímluvy živých mrtvým dvojmo prospívají, jako též živým: i pro jednotu láskou, i pro úmysl k nim řízený. Nelze však věřit, že tak jim prospívají přímluvy živých, že se jejich stav mění z bídy ve štěstí anebo obráceně, ale platí na zmenšení trestu nebo něco takového, co stav mrtvého nepřeměňuje (sv. Tomáš A., Doplněk Summa teologická 71)
V přímluvách, jež se konají od špatných, lze pozorovat dvojí: nejprve sám skutek vykonaný jako oběť oltářní. A poněvadž naše svátosti mají samy ze sebe účinnost… od špatných prospívají mrtvým
Přímluvy učiněné od živých prospívají duším v očistci
Děti nepokřtěné jsou drženy v okraji proto, že jim chybí milost…přímluvy živých dětem co jsou v okraji nemohou prospět
K lásce však náleží především svátost Eucharistie, poněvadž je svátostí církevní jednoty, obsahující toho, v němž je celá Církev v jedno upevněna, totiž Krista. Proto Eucharistie je jako nějaký zdroj nebo svazek lásky…ze strany lásky především pomáhají mrtvým…oběť Církve a almužny…modlitba
Také půst může prospívat zesnulým pro lásku a úmysl řízený k zemřelému
Sloužení mše je nejen oběť, nýbrž také modlitba
Odpustky pomohou nejen živému, nýbrž i mrtvému (při splnění podmínek) (Doplněk Summa teologická 71)
K odpuštění trestu platí především přímluva tomu, za něhož se koná
Modlitba se uvažuje i ze strany modlícího i ze strany toho, k němuž je modlitba a na obojím závisí účinky
Ačkoli je nekonečná moc Krista, který je obsažen pod svátostí Eucharistie, přece je omezen účinek, k němuž je zařízena svátost. Proto jednou oltářní obětí nemusí být odpykán celý trest těch, kteří jsou v očistci (sv. Tomáš A., Summa teologická, Doplněk 71)

Kdybys mimo to v srdci náležitě uvažoval budoucí muky v pekle nebo v očistci, rád bys snášel všechnu námahu a všechny bolesti a nelekal se ani sebepřísnějšího pokání (blahosl. Tomáš K, Následování Krista I,21)
Kdo je trpělivý, může si zde na zemi odbýt dost veliký a spasitelný očistec, když totiž snáší bezpráví a lituje více zloby bližního než utrpěné křivdy; když se rád modlí za své protivníky a křivdy ze srdce odpouští; když se nezdráhá druhé za odpuštění prosit; když se raději slituje než hněvá; když sobě samému často činí násilí a snaží se své tělo podrobit duchu (blahosl. Tomáš K, NK I,24)

Protože katolická církev, vyučena Duchem svatým, na základě svatých Písem a starobylé tradice Otců učila na svatých koncilech a nejnověji i na této ekumenické synodě, že existuje očistec a že duše tam držené jsoíu podporovány přímluvami věřících a nejvíce bohumilou svátostí oltářní, svatá synoda přikazuje biskupům, aby s pečlivou snahou vyžadovali, aby zdravé a svatými Otci a posvátnými koncily předané učení o očistci bylo křesťany s vírou přijímáno, drženo, vyučováno a všude hlásáno (Tridentský koncil, dekret o očistci)

Tento posvátný sněm přijímá s velkou pietou úctyhodnou víru našich předků v životním společenství s bratry, kteří jsou v nebeské slávě nebo se po smrti ještě očišťují a znovu předkládá rozhodnutí posvátných sněmů Druhého nicejského, (20)((20/Srov. Nicej. koncil, Act. VII: Denz. 302 (600).)) Florentského (21)((21/Srov. Flor. koncil, Decretum pro Graecis: Denz. 693 (1304).)) a Tridentského. (22)((22/Srov. Trid. koncil, 24. zas., Decr. de invocatione, veneratione et reliquiis Sanctorum et sacris imaginibus: Denz. 984-988 (1821-1824); Decr. de Purgatorio: Denz. 983 (1820); Decr. de iustificatione, kán. 30: Denz. 840 (1580) (II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl.51)

Tresty v očistci jsou tak ukrutné, že žádný lidský rozum je nedokáže pochopit (sv. Veronika Giuliani)

Vyslyš mě, Pane, měj ke mně milosrdenství! Jenom ty, Pane, zůstaň mou pomocí stálou! (žalm 29,13)

4.5 peklo Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské (apoštol Pavel, list Filipanům 2,18-20)

Kdybys byl před narozením posvěcen jako Jeremiáš, před početím vyvolen jako Jan Křtitel, propadneš věčnému zavržení, nebudeš-li kráčet cestou Božích přikázání (Afraat)

Potom mluvil vladař k jáhnovi Aitilahovi: „Pokloň se slunci, požívej krev, pojmi ženu, a vykonej rozkaz králův, aby jsi na živu zůstal“ Aitilahas odpověděl: „Raději umřu, abych věčně žil, než bych tak živ byl, abych věčně zahynul.“

Sv. Kateřině Sienské zjevil Pán, jak píše Blosius, že Bůh Otec pro jednorozeného svého Syna Jeho Matce Marii udělil milost, že žádný hříšník, který se k ní zbožně utíká, do pekla nebude stržen (sv. Alfons L., Chvály mariánské)
Ó, jak je mnoho nešťastných duší, které se často modlí, přijímají a které bychom mohli nazvat svatými. Stanou se ale kořistní pekla, protože propadly příležitosti! V církevních dějinách se píše toto: Jistá svatá ženy, která byla milosrdná, že pochovávala mučedníky, našla jednoho, který nebyl ještě mrtvý. Donesla ho do svého domu a on se zotavil. Co se stalo? Blízkou příležitostí ztratili tito dva svatí, jak bychom je mohli nazývat, nejprve milost Boží a potom také víru (O vytrvalosti)
Ó jak mnozí, kteří se nyní v pekle trápí, byli by zachráněni, kdyby v pobožnosti, kterou k uctění Panny Marie začali konat vytrvali (Způsoby pobožností k P. Marii)
Jako by veliký nerozum byl vrhnout se do hluboké studny v naději, že jej Maria od smrti zachrání, poněvadž už někoho v podobném pádu zachránila, tak daleko větší nerozum by byl, kdyby někdo se odvážil zemřít ve hříchu a spoléhal na to, že jej Panna Maria od pekla zachrání (Chvály mariánské)
Neustaň, naděje má, neustaň mne chránit před peklem, zvláště mi pomáhej, abych neklesl opět do hříchu. Nedopusť, abych se ti v pekle rouhat musel. Ó, milá Paní má, miluji Tě (sv. Alfons L., Chvály mariánské)

Odloučení od Boha jsou muka tak velká jako Bůh (sv. Augustin)
Ještě jsem nenašel, že Písmo uvádí někde peklo jako dobro (ke Genezi)
Což skoro všichni, kteří zapřeli Krista před pronásledovateli, nezachovali v srdci co o něm věřili? A přece, protože ho nevyznávali ústy ke spáse zahynuli, pokud pokáním znovu neobživli (Proti lži)
Je totiž dobrem, aby člověk věřil, že má být trestán věčným trestem, kdyby zapíral Krista, a aby pro tutéž víru vydržel a snesl jakýkoli lidský trest (O trpělivosti)
Byl blud Origenův, že démoni jednou milosrdenstvím Božím budou vysvobozeni z trestů (sv. Augustin, O městě Božím XXI)

Tak jako je horlivost ve zlém, plná hořkosti, a taková horlivost odvádí od Boha a vede do pekla, tak je také horlivost v dobrém, a ta odvádí od špatností a vede k Bohu a věčnému životu (sv. Benedikt, Řehole)

Klesne oslice a najde se kdo by ji pozvedl; hyne duše a není kdo by jí pomohl (sv. Bernard)
Ježíši, Spasiteli světa, vyslyš nás! Jen jedna věc je ti nemožná: že bys neměl slitování s nešťastnými
Mysleme na peklo dokud jsme ještě živi, tak do něj nespadneme, až zemřeme (sv. Bernard)

To je ten hříšník, který k nepravostem zneužíval i nás, věcí stvořených ke cti a slávě Boží: k tomu nás znásilňoval, abychom byli jeho nástroji k urážení Tvůrce, a tím i snižoval nás a na nás jed svých hříchů rozléval. Všech smyslů užíval ke hříchu; hned zrakem, hned jazykem, hned myšlením a hned skutky hřešil. Nestačilo mu, že sám Boha urážel, i jiné, jak jen mohl, ke hříchu sváděl, tu vědomě, tam nevědomě, tu slovem a tu skutkem dával pohoršení. Když Pán nevyhověl vždycky jeho tužbám, když na něho seslal nějakou zkoušku, reptal proti němu, jak by byl Bůh jeho sluhou, ne jeho pánem. Když ve hříchu ustal, činil tak ne z lásky k Bohu, nýbrž proto, že byl hříchem přesycen. Bylo v něm pýchy více než v Luciferovi, smyslnosti větší než v Adamovi. Pojďme, obořme se na něho, vyhlaďme ho z tváře země. Země volá: „Proč bych měla ničemníka déle nosit?“ Voda praví: „Proč bych ho neměla odplavit, jako jsem za potopy hříšné pokolení ze země vyhladila?“ Oheň praví: „Proč bych se nesměl na něho vrhnout a na prach jej spálit jako Sodomu, na niž jsem z nebe spadl?“ A konečně peklo: „Proč bych se nemohlo rozevřít pod jeho nohama a pohltit ho za živa? Proč bych nesmělo, jak je mým úkolem a povinností, ztrestat toho, který potupil Boha nejvyššího?“ (sv. Bonaventura)

Uzřela jednou svatá Brigida Boha rozhněvaného, jak dí: ,Já jsem bez počátka i bez konce, u mne promněny ani jedné není. Ani léta a dni, ale veškeren čas tohoto světa je jako jedna hodina aneb chvíle. Každý, kdo mě vidí, vidí to, co ve mně je a rozumí všemu. Ale že jsi ty, má choti, tělesná, proto nemůžeš tohoto postihnout a rozumět tomu jako duch. Proto chci ukázat, co je. Sedím na soudu, neboť veškerý soud dán je mně. A přišel jeden, jež měl být souzen, k němuž promluvil hlas Boha Otce: ,Běda tobě, že ses kdy narodil!’ Ne, že by Bůh litoval, že jeho učinil, ale jako by někdo řekl toho, lituje jiného v hoři jeho. Pak promluvil hlas Syna Božího: ,Já jsem pro tebe svou krev prolil a muky trpěl a tys tím pohrdl.’ Hlas Ducha Svatého promluvil: ,Prohledal jsem všecky kouty srdce jeho, zda bych kde nalezl v něm co dobrého a nějakou milost, ale přestudené jako mráz a tvrdé jako kámen, nic mého v něm není.’ Ne proto jsou ty tři hlasy slyšeni, že by tři byli bozi, ale pro tebe, má choti, neboť ty nemůžeš toto tajemství jinak rozuměti. Pak ty tři hlasy, totiž Otce, Syna, Ducha Svatého v jeden hlas se sjednotili. A ten hlas takto pravil: ,Nikdy nemáš mít království nebeské!’ Matka Boží mlčela, neukázala svého milosrdenství a všichni svatí promluvili k tomu zavrženému: ,To je z Boží spravedlnosti, aby byl z radosti království Božího vypověděn!’ A ti, kteří v očistci bědují, promluvili k němu: ,Není i jedna muka hodna v nás tvým hříchům, ty věčné muky budeš trpět.’ Tehdy zvolal ten odsouzený, hrozným řka hlasem: ,Běda, běda té krvi, jíž jsem počat v své mateři v hříchu! Zlořečená ta hodina, v níž je duše s mým tělem spojena, a zlořečený je, kdo mi dal tělo i duši!’ Tehdy vyjdou proti němu tři hrozné hlasy z pekla, řkouce: ,Pojď k nám, zlořěčená duše jako mosaz v smrt plujíc nekonečnou, pojď zlořečená duše k nám, nebude z nás nikoho, kdo by tebe svou zlostí a mukou nenaplnil! Pojď duše zlořečená, těžká jako kámen, jež se vždy potápí a dna nikdy nedosáhne, kde by odpočinul! Také ty v hlubokost hlubší, hlouběji půjdeš a neustaneš, až i vejdeš do najnizší propasti!’ (sv. Brigita, Revelatio 28)

Kdysi potkal Fidelis ve Feldkirchu důstojníka na koni jedouciho. Zastavil se, řekl mu: „Příteli, vy klejete a zlořečíte ustavičně, a nepokusil jste se ještě ani jednou, abyste se polepšil. Dnes napominá vás Bůh ústy mými naposled. Nuže, polepšete se bez odkladu a varujte se ohavného kleni a zlořečení, jinak propadnete brzo trestu Božímu.“ Důstojník vysmál se mu, avšak za několik dní podstoupil souboj, byl proboden, a zemřel nekajicně (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Fidelis)

Láska je totiž nejen tak silná jako smrt, nýbrž je také přísná, neúprosná a prudká v trestání bezpráví, které jí bylo učiněno, vpouští-li do srdce soupeře; a násilná jako peklo v trestání zavržených (sv. František S., O lásce k Bohu X,4)

Ve vašich srdcích musí kralovat láska, ve vašem smýšlení pokora. Arogance vždy vede ke hříchu, k neschopnosti odpouštět a k nenávisti, tedy do věčného zavržení (sv. Charbel Makhluf)

Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání…vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu (po smrtelném hříchu)…zakončit Otčenášem (sv. Ignác z L., Duchovní cvičení, rozjímání o pekle)

Mezitím jsem se dál díval na své chlapce a když jsem viděl, jak se někteří z nich řítí do věčné záhuby, byl jsem zachvácen takovou bolestí u srdce, že jsem se probudil (sv. Jan Bosko, Dopis z Říma)

Peklo má pramen v Boží dobrotě (sv. Jan Vianney, kázání)
Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla
Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli
Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“
Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení
Tanec je provaz, jímž stáhne satan nejvíc duší do pekla
Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou
Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů
A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové
Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby?
Tolik je urážen Bůh, že bychom byli v pokušení žádat konec světa (sv. Jan Vianney, kázání)

Peklem se zbytečně nehrozí, zbytečně nejsou připravena dobra. Stíny, ano, jen stíny jsou věci tohoto života, plné starostí, nebezpečí a otroctví. Nepřiprav se sám o život a onu věčnost. Obojí můžeš získat, pokud jen chceš (sv. Jan Z., dopis Teodorovi)

Kolik duší zlobou pekla, zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla drahá krev z ran Kristových! (Cyrilometodějský kancionál r. 1968, mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“. Pokoncilní úprava kancionálu ji vypustila!)

Od smrti věčné, vysvoď nás Pane (litanie ke všem svatým)

Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! (evangelium sv. Lukáš 12,5)

Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! (evangelium sv. Marek 9,43)

Hadi, zmijí plemeno! Jak budete moci uniknout před odsouzením do pekla? (evangelium sv. Matouš 23,33)

Bože, jenž jsi svatého Mikuláše, Biskupa, nesčetnými okrášlil zázraky, uděl, prosíme, abychom jeho zásluhami a přímluvami vysvobozeni byli od pekelných plamenů. Skrze… (kolekta římské liturgie o sv. Mikuláši)

Zbloudili jsme z cesty pravdy, světlo spravedlnosti nám nezasvítilo, slunce nám nevzešlo. Naplno jsme se vydali po stezkách nepravosti a záhuby, neschůdnými pustinami jsme se plahočili a cestu Hospodinovu nepoznali. Čím nám prospěla domýšlivost? A k čemu je nám, že jsme se chvástali bohatstvím? (SZ, kniha Moudrosti 5,6-8)

Když jsme se zpočátku vespolek shromažďovali a mluvili o duchovním prospěchu, stával se z nás chór a vystupovali jsme do nebe. Nyní se scházíme k pomluvám a táhneme se dolů do propasti (mnich, neznámý)
Chraň se bratří, kteří tě chválí, špatných myšlenek a lidí, co pohrdají bližním. Člověk totiž nikdy neví. Zločinec byl na kříži a byl ospravedlněn pro jediné slovo a Jidáš patřil mezi apoštoly a za jedinou noc zmařil veškerou svou námahu a sestoupil z nebe do pekla. Proto ať se nikdo, kdo jedná dobře, nechlubí. Vždyť všichni, kdo důvěřovali v sebe, padli v jediném okamžiku (mnich, neznámý)

Jestliže Bůh neušetřil ani anděly, když se prohřešili, ale srazil je a odevzdal peklu, temné propasti, aby tam byli uchováni pro soud, neušetřil ani starý svět, nýbrž zachránil jen Noema, hlasatele spravedlnosti, spolu s jinými sedmi lidmi, kdežto na (ostatní) bezbožný svět přivedl potopu. Také města Sodomu a Gomoru obrátil v popel a odsoudil k zániku jako výstražný příklad do budoucnosti pro bezbožníky (apoštol Petr, II list 2,4-6)

Všemohoucí Bůh, protože je vlídný, nepase se na mučení bídných. Protože je však spravedlivý, neustane na věky od pomsty na ničemných (sv. Řehoř V.)
Poněvadž se totiž oddali věčné smrti a tu věčnou smrt, jíž se oddali, neviděli, byli zaslepeni slovy Pravdy, majíce před očima jen smrt těla, a pravili: Zemřel Abraham i proroci, a ty říkáš: Bude-li kdo zachovávati slovo mé, neuzří smrti na věky. Pročež také jakoby uctívajíce Abrahama a proroky vyvyšují je i nad samu Pravdu. Zjevným důkazem se nám však ukazuje, že ti, kdo neznají Boha, i služebníky Boží uctívají falešně (homilie 18)
Nikdo tedy neví, co se o něm rozhoduje ve skrytých soudech Božích; neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Protože tedy nikdo o sobě nemá jistotu, že je vyvolen, zbývá, aby se každý děsil, aby se každý strachoval svého konání, aby se každý radoval jen z božského milosrdenství a aby nikdo nedůvěřoval vlastním silám. Naši důvěru nechť upevní někdo jiný, totiž ten, jenž ráčil na sebe vzíti naši přirozenost: Ježíš Kristus, jenž s Otcem žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh po všechny věky věků. Amen (homilie 38)
Převrácená duše zajisté, jsouc oddána věcem přítomným a pohroužena do pozemských rozkoší, zakrývá si nastávající bídu, protože se zpěčuje předvídati věci příští, jež by rušily přítomnou radost; a odevzdávajíc se požitkům tohoto života, co činí jiného, než že se zavřenýma očima kráčí do ohně? Proto je dobře psáno: V den dobrých věcí nebud nepamětliv zlých (Sir. 11; 27.)(homilie 39)
Co však pomůže, že se sjednocujeme s Vykupitelem, jestliže se od něho odlučujeme mravy? Sám zajisté praví: Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského (Mt 7; 21.) (homilie 39)
Někteří lidé se domnívají, že přikázání Starého Zákona byla přísnější než Nového; ti však se nerozvážným usuzováním dopouštějí omylu. Ve Starém Zákoně se přece stíhá nikoli držení, nýbrž uchvacování majetku. Věc nespravedlivě uchvácená se tam trestá čtyřnásobným nahrazením. V Novém Zákoně však není boháč kárán proto, že uloupil cizí, nýbrž že nedal vlastní. A nepraví se, že někoho násilně utiskoval, nýbrž že se honosil majetkem, jehož se mu dostalo. Z toho se tedy dobře vyrozumí, jaký trest stihne toho, kdo loupí cizí majetek, kdyžtě je pekelným trestem stižen, kdo neudili ze svého (sv. Řehoř V., homilie 40)

Každý tedy hleď k tomu, abys, sebera se sám v sobě, vždy se vším, co činíš, směřoval k tomuto vznešenému a šlechetnému cíli; a bys i někdy v nitru svém puzena se cítil, činiti něco dobrého z toho úmyslu, abys se uvaroval trestů pekelných a získal blaženost nebeskou, přidej k tomu vždy ještě, jakož poslední cíl, že chceš v tom poslušen býti Boha, jenž tomu chce, abychom ušli trestů pekelných a dosáhli blaženosti nebeské (Scupoli, Duchovní boj 10)

Bezpečnější je jednoduše říci, že přímluvy zavrženým neprospívají, ani Církev se nezamýšlí za ně modlit (sv. Tomáš A., Doplněk Summa teologická 71)
Poněvadž oheň je nejvíce sužující…jménem ohně se označuje každé soužení, je-li prudké (97)
Červa u zavržených nelze rozumět tělesně, nýbrž duchovně, což je výčitka svědomí
Tělesný pláč nebude možný u zavržených
Úprava pekla bude taková, aby se nejvíce hodila bídě zavržených
Zavržení lidé budou zatvrzelí, jako též démoni (98)
Zlí tedy nebudou litovat hříchu o sobě řečeno, protože vůle zla hříchu v nich zůstává, budou však litovat případkově, pokud se budou trápit nad trestem, který trpí za hřích (98)
K uniknutí bídě tohoto světa je některým žádoucí zemřít…mnohem více je zavrženým podle uváženého rozumu žádoucí nebytí (98)
V zavržených bude nejdokonalejší nenávist…chtěli by, aby všichni byli zavrženi
Zavržení Boha poznávají v účinku spravedlnosti, která je trestem a mají jej v nenávisti jako i tresty, jež snášejí
Všichni totiž obecně vyznávají, že po dni soudu nebude nějaká zásluha nebo provinění…případkově odměny nebo druhotné tresty se mohou zvětšovat až do dne soudu
Budou souženi i tím, že uvidí, že jsou považováni za nehodné i při pohledu na slávu, již si svatí zasloužili (sv. Tomáš A., Summa teologická Doplněk 98)

Mnozí za vezdejšího života získají sobě peklo takovým namáháním, že by za polovici získali sobě nebe (sv. Tomáš M.)

Nezadržuje-li tě od zlého láska k Bohu, ještě je dobře, když tě aspoň na uzdě drží bázeň před peklem (blahosl. Tomáš K, Následování Krista I,24)

Pohany jsi srazil a bezbožníky potřel, navždy a na věčné věky vyhladils jejich jméno (žalm 9,6)