1. Nesprávné názory – bludy
    Čtyřicet roků mrzel jsem se na to pokolení a řekl jsem: „Lid je to myslí stále bloudící!” (žalm 94,10)
    Nesprávné názory neboli bludy křiví a ničí správný křesťanský život a z kostelů se stavá ruina

2.1. všeobecně bludy Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch Svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a že stádce šetřit nebudou. Z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří se budou snažit převrácenými řečmi strhnout za sebou učedníky (Skutky apoštolů 20,28-30)
Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují - dělají to tak s Písmem vůbec - ke své vlastní zkáze. Milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte pozor, abyste nepozbyli svou pevnost tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných lidí (apoštol Petr, druhý list 2,15-17)
Jaká modlitba - taková víra (kancionál o starokřesťanech)
Zákon modlení je zákonem věření (lex orandi – lex credendi) (sv. Prosper, Epistulae 217; De vocatione omnium gentium 1)
Otázka na sv. Agatha: „Proč jsi, otče, zůstal klidný, když jsme ti vytýkali různé neřesti, a proč ses zhrozil slova kacíř?“ Odpověď Agatha: „První obvinění jsem snesl, abych byl pokládán za velikého hříšníka. Neboť víme, že ctnost pokory je duši ke spáse. Ježíš Kristus snášel nespravedlivé obviňování a potupy. Ale výtky z kacířství nemohu klidně snést, protože kacířství je odloučení od Boha. A odloučí-li se člověk od Boha, nemá pak už nikoho, ke komu by se mohl utíkat, a tak zahyne“ (I. Vondruška, Životopisy sv.)
Svatý Jan spatřil Marii jako „ženu oděnou sluncem a s měsícem pod nohama“ (Zj. 12,1). Měsícem naznačují se, jak vykladatelé Písma učí, pomíjející, jako luna měnící se statky, jichž nikdy Maria nikdy nebyla žádostiva, nýbrž vždycky jimi pohrdala. Žila ve světě podobná hrdličce osamělé na poušti, netoužila po věci pomíjející, jak píseň o ní praví, což opat Rupert vykládá: „Jako hrdlička jsi přes poušť vstoupila, tj. s duší, která samotu a odloučenost ode všech tvorů miluje (sv. Alfons L., O nanebevzetí)
Můj Ježíši, osvěť mne, ať poznám, jak jsi dobrý a jak velice zasluhuješ, abych tě miloval, když jsi za mne umřel a mně se zanechal v nejsvětější Svátosti. Prosím tě, osvěť i všechny nevěřící, kteří tě neznají, všechny bludaře, kteří žijí mimo tvou Církev, a všechny hříšníky, kteří nemají tvé milosti (sv. Alfons L.)

Císař má moc nad hradbami a příkopy městskými, ale na svatyně práva nemá. Jsou to domy Boží. Kdyby císař žádal, co je mé, dal bych mu všechno, ač co mám náleží chudým. Jsem hotov podstoupit i žálář a smrt, ale chrámu páně bludařům nevydám a stáda Kristova nezradím (sv. Ambož na žádost císaře, aby ariánům ponechal jeden chrám)

Biskup nebo kněz nebo jáhen, který se s kacíři třeba jen modlí, budiž zbaven úřadu. Dovolí-li jim vykonávati služby náležející duchovním, budiž zbaven hodnosti (apoštolské konstituce, kánon 45)

Je-li ale horšího vraždění duše než svoboda v bludu? (sv. Augustin Ep. 166)
Vstupem nevědomosti o konání věcí a dychtivostí škodlivých, vplíží se průvodci: blud a bolest (sv. Augustin, Enchir.)
Lásku jim dáváme, ale za pravdu jim dát nemůžeme (sv. Augustin)
Bludy potírejte, bloudící milujte
Zvrácená mysl člověka se bojí pravdu poznat, aby nemusela podle poznané pravdy jednat (sv. Augustin)
Mysl dlouho napájená bludy není s to, aby rozumně uvažovala…oči navyklé temnotám nejsou schopny otevřít se paprskům věčné pravdy; světla si nedovedou vážit a cenit ti, jejichž obývání je v temnotách: temnotu vidí, temnotu milují, v temnotě si libují
S otevřenýma očima padají a za živa duši peklu zapisují
Není pravda, že těmito ohavnostmi se naučí mládež pěkným slovům, nýbrž těmi slovy se naučí jistěji páchat ohavnosti. Neodsuzuji slova, vybrané a drahocenné nádoby, nýbrž jedovaté víno bludu a neřesti, jež nám v nich opilí učitelé podávali, a kdybychom se byli vzpírali pít, byli bychom dostali bití a nebylo možno odvolat se k střízlivému soudci. Ale já jsem se rád těm věcem učil a v nich se kochal, a proto jsem byl nazýván nadějným chlapcem
Kdo se nechce dát přemoci pravdou, dá se přemoci bludy (Augustin)
Od té doby jsem dával přednost katolické víře. Viděl jsem, že v Církvi se mnohem skromněji a bez všeho klamu přikazuje věřit tomu, co dosud nebylo dokázáno – buď pro nedostatek chápajícího, nebo že vůbec se to nedá dokázat – zatímco oni drze slibovali vědomosti a přitom si tropili žerty z takové důvěřivosti, ale pak nařizovali, aby se slepě věřilo tak nesmyslným a vymyšleným bajkám, jichž nelze naprosto nikdy dokázat (Vyznání VI)
Ti, kdo v Církvi Kristově něco chorobného a špatného myslí, jestliže napomenuti, aby myslili zdravě a správně, zatvrzele odporují a nechtějí opravit svoje morové a smrtící nauky, nýbrž setrvávají v obhajování, jsou bludaři (sv. Augustin, Proti manichejcům)

Maria svěřila svatému Dominikovi šíření růžence mezi lidem a dala mu poznat, že tato modlitba je mimořádně účinnou pomocí proti bludům a zlořádům (Benedikt XIII. 26.3 1726 do breviáře svátku P. Marie Růžencové)

Nedivme se, že lidé žijící ve hříchu mají tato nebeská zjevení za bláznovství. Vždyť apoštol sám učí, že člověk smyslný nechápe těch věcí, které jsou Ducha Božího (sv. Bernard o „Sci vias“ sv. Hildegardy; R. Schikora, Naše světla)
Raduj se, Panno Maria, neboť Ty sama jsi zničila všechny bludy a uvěřila slovům anděla (sv. Bernard)

Odstraň tuto svátost (oběť mše sv.) z Církve, a co potom ve světě ještě zůstane, než blud a nevěra? Křesťanský lid se bude podobat rozptýlenému stádu vepřů a oddá se modloslužbě. Avšak skrze ni Církev stojí, víra má sílu, zelená se a kvete křesťanské náboženství a bohoslužba (sv. Bonaventura)

Úzkostlivě se střezte toho, aby nepřítel někoho někde nenachytal nečinného a malátného nebo aby nějaký bludař nezmrhal cokoli z toho, co vám bylo předáno (sv. Cyril J., katecheze 5)

Pomíjeje tedy vše, co od počátku tvorstva až do svatého příchodu jejího Syna o této Panně bylo prorokováno, soudím, že její narození předcházela veliká a podivuhodná božská znamení. Jaká však byla, to ví určitě ten, jenž si ji zvolil za Matku dříve než se narodila. Co se však o tom v apokryfech (nezaručených legendách) vypravuje, to nechtěla Církev za pravdu přijmout, protože pokládala za nedůstojné hlásat k oslavě blahoslavené Matky Boží něco nezaručeného, když přece to, co o ní s jistotou víme, obsahuje takové množství chvály, že kdokoli touží její oslavě delší dobu se věnovat, nikterak nedostihne a nevystihne její vznešenost, i kdyby měl sebevětší schopnosti (Eadmer)

Zkrátka Teotime, řeknu ti poučné slovo: Bludaři jsou bludaři a nesou toto jméno, protože si vybírají z článků víry podle záliby a nálady jen ty, které uznají za dobré, zatímco ostatní zavrhují a zříkají se jich. Katolíci jsou však proto katolíky, že bez jakéhokoli vybírání, se stejnou pevností a bez výjimky přijímají celou víru Církve. Totéž platí o přikázáních svaté lásky: je bludem vybírat si z Božích přikázání a některá přikázání zachovávat a jiná zavrhovat (František S., O lásce k Bohu X.)

Slyš mne, císaři! Až dosud jsem se posmíval víře Kristově, avšak dnes poznávám svůj blud. Vyznávám, že Kristus je pravý Bůh a že jen skrze Krista lze dojít spásy (sv. Genesius; R. Schikora, Naše světla)

Napomínám vás tedy – ne já, ale láska Ježíše Krista – živte se jen křesťanským pokrmem, jiným bylinám se vyhýbejte, totiž bludům (sv. Ignác z A., list Tralským)

Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o předurčení, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o něm promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je již určeno a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší (sv. Ignác z L., Pravidla církevního smýšlení 15)

Zaslechl-li učení bludařské, zacpával si uši a volal: „Bože dobrý, k jakým časům jsi mne dochoval“ (sv. Irenej o sv. Polykarpovi R. Schikora, Naše světla)
Kde je Církev, tam je Duch Boží
Odcizeni jsou pak pravdě, válejí se zaslouženě ve všech bludech a zmítají se v něm. O téže věci smýšlejí rozličnou dobou jinak a jinak, nemají žádné pevné přesvědčení a jsou raději mistry v hádání než učedníky pravdy (sv. Irenej, Adversis haeresis III)
Tedy ti, co jsoucího Boha nevzývají, jsou bezbožníci. „Kdo nechodí na cestu hříšníků“ (Ž 1,1) – a hříšníci jsou ti, co poznání Boha mají, ale jeho přikázání nedodržují, čili jsou pohrdavými odpůrci. „Kdo nesedí na stolci darebáků“ (Ž 1,1) – a darebáci jsou ti, co nikoliv sami sebe, ale také druhé pomocí zvrácených a zkroucených učení kazí, protože stolec je symbolem učitelství (srov. katedra ve škole). Tak je tomu totiž se všemi bludaři: Sedí na stolci darebáků a kazí ty, kteří jed jejich učení přijímají (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)

Japonští křesťané se kněží co přišli po dvě stě letech ptali, zda mají pravou víru: „Uctíváte Matku Pána Ježíše?“ „Uznáváte papeže za hlavu Církve? Po odpovědi „Ano“ – „Tak jste praví misionáři a přijmeme vás za své kněze” (R. Schikora, Naše světla)

Slepota Adamových dětí je věru k pláči. Ačkoli je zaplavuje tolik světla, nic nevidí a vůči tak mocnému volání jsou naprosto hluší (sv. Jan od K., Duchovní píseň)

Pro člověka je země, pro něho je nebe, pro něho je slunce a hvězdy…Pošetilost modloslužby je tím jasně dokázána (Jan Z., k žalmu 48)
Sv. Jan Z. na otázku evangelia Mt 13,28: “Máme jít a plevel sesbírat?” se zápornou odpovědí Krista Pána dodává: “To řekl Pán, zakazuje zabíjení. Bludaři se tedy nemají usmrcovat, neboť usmrtíte-li je, je nutné zničit zároveň mnohé ze svatých.”
Nikdy není a nesmí být dovoleno zabít bludaře. Poprava bludaře je neodpustitelný zločin (sv. Jan Z., R. Malý, Církevní dějiny)

Ty tvrdíš, že Maria nezůstala vždy pannou, já však ještě rozhodněji tvrdím, že i svatý Josef skrze Marii až do konce zachoval neporušené panictví (sv. Jeroným, Proti Helvediovi)
Blud se jmenuje řecky od volby, že totiž si každý zvolí nauku, kterou považuje za lepší (sv. Jeroným, Decr.24)
Kdo jinak rozumí Písmu, než jak vyžaduje smysl Ducha Svatého, od něhož je Písmo, ačkoli neodešel z Církve, přece může být nazván bludařem…z pouhých slov nespořádaně pronesených nastává blud (sv. Jeroným )
Mínění Řehoře Naz. má takovou autoritu v křesťanské nauce, že se nikdy nikdo neodvážil uvalit hanu na jeho výroky, jako ani na učení Atanášovo (sv. Jeroným)
Jestliže někteří svůj názor, třeba nesprávný a zvrácený, hájí bez drzé prudkosti, ale hledají s obezřetnou pečlivostí pravdu, ochotni se opravit, až ji naleznou, nikterak nemají být počítáni mezi bludaře (sv. Jeroným)
Má se odříznout shnilé maso, má se odehnat prašivá ovce od stájí, aby celý dům, všechno tělo a dobytek se nezanítil, nenakazil, nehnil, nezašel. Arius v Alexandrii byl jednou jiskřičkou, ale poněvadž nebyl hned potlačen, jeho plamen zpustošil svět (sv. Jeroným, Deckret 24)
Pes štěká ve prospěch svého pána a já bych neměl mluvit pro Boha? Umřít mohu, ale mlčet nedovedu (sv. Jeroným, dopis)

Protože Církev byla bohatá, toužili všichni bratři po příkladu Mistra být chudí, a to tak chudí, že žebrali. Protože Církev vládla, chtěli všichni po vzoru Otce nabývat autority bez jakéhokoli násilí, jen svobodným souhlasem myslí, získaných jejich ctnostmi. Neříkali jako bludaři: “Církev musí být oloupena.” Ale sami na sobě ji olupovali, aby ji ukázali obnaženou v prvotní chudobě. Abych mnoho nemluvil: Milovali Boha, opravdově ho milovali, nade všechno ho milovali. A bližního milovali jako sebe, a víc než sebe. Kromě této zásluhy, bez které nikdy nebyl žádný kazatel, měli bratři Kazatelé velkou schopnost rozlišování, jaký způsob kázání se hodí v dané době. Výslovně jmenuji některé z těch, kteří nikdy neupadnou v zapomenutí. Mezi nimi je ve XIII. století svatý Hyacint, apoštol severního kraje, jehož cestu můžeme sledovat podle klášterů, které tu a tam zakládal. Svatý Petr Veronský, který byl po dlouhém apoštolském životě proboden kopím zákeřníků a napsal do písku krví svých ran první slova apoštolského vyznání: “Věřím v Boha”. Ve XIV. století Jindřich Suso, milý švábský mládenec, který kázal s takovým úspěchem, že nepřátelé vypsali cenu na jeho život. V téže době bratr Jan Tauler měl věhlas v Kolíně nad Rýnem a v celém Německu. Připojuji blaženého Vincence Ferrerského, který v XV. století evangelizoval Francouze, Italy, Němce, Brity, Skoty a Iry. A Jeronýma Savonarolu. Ten byl zaživa upálen uprostřed lidu, který zapomněl na jeho dobrodiní. Byla to zbytečná krutost, protože ctnost a sláva byly silnější než plamen hranice. Papež Pavel III. prohlásil, že bude považovat za podezřelého z bludařství každého, kdo obviní Savonarolu. Tomáše Akvinského, který se záhy stal nejslavnějším učitelem katolické Církve. Fra Angelica, o kterém řekl Michelangelo: “Nikdo nemůže namalovat takové tváře, neviděl-li je napřed v nebi”. Bartoloměje Las Casas… (kniha J. D. Lacordaira)

Moje přání je mít pravdu za nejlepšího přítele a nemít jiného nepřítele než blud (blahosl. John H. Newman)
Vaše společnost je nakažena herezí, které se musíme vyhýbat jako moru (blahosl. John H. Newman, Traktát č. 20 o katolické církvi do níž později konvertoval)

Protože toto římští biskupové, Naši předchůdci, velmi dobře nahlíželi a uznávali, vynaložili všechnu svou námahu na to, aby nejen vyťali otrávené výhonky pronikajících bludů, ale aby odklidili i skrytě se vzmáhající názory, které při rozbujení buď zamezují křesťanskému lidu v bohatších plodech víry anebo mohou škodit duším věřících zpřístupňováním bludů (papež Klement XIII. v úvodu k vydání Římského katechismu)

Nesmí se modlit s bludařem nebo rozkolníkem (sněm laodicejský r. 343 v kánonu 33)

Vždyť co může být horšího než bezbožně smýšlet a nepoddat se těm, kdo jsou moudřejší a učenější? Do této nemoudrosti upadají ti, kdo při poznávání pravdy narazí na nějakou překážku a neutíkají se přitom k svědectví proroků, ani k apoštolským spisům, ani k autoritě evangelia, nýbrž stavějí pouze na sobě samých, a tak se stávají mistry bludu, když nechtějí být učedníky pravdy (sv. Lev V., list 28 Flaviánovi)
Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky (sv. Lev V., list 28 Flaviánovi)

Buď poslušně oddán naší matce římské církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o to, aby byl z tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy (sv. Ludvík, závěť synu)

Jsem křesťan a zavrhuji modly jako moji bratři. Kdokoli nevyznává, že Kristus je pravý Bůh, bude uvržen do ohně věčného (sv. Marciál; R. Schikora, Naše světla)

Každé myšlence, která tě napadá říkej: „Jsi naše, nebo našich protivníků?“ A ona se určitě přizná (mnišská zkušenost)
Čisté zvíře přežvykuje potravu, říká Písmo, a je sudokopytné. Stejně tak i člověk, který věří správně a přijímá oba Zákony. Tak je tomu ve svaté Církvi, ale v herezích se to značně zanedbává. Člověk má tedy přežvykovat dobrou potravu, a špatnou ne. A prospěšná strava jsou dobré myšlenky, tradice svatých učitelů, ctnostné činy; a zlá strava jsou špatné myšlenky v různých hříších a lidských chybách (mnich, neznámý)

…uděl, aby tobě Církev po zničení všech bludů a protivenství s bezpečnou svobodou mohla sloužit (římská liturgie, o přímluvu svatých)
Raduj se Panno Maria, neboť samojediná jsi potřela všechny bludy (římská liturgie, tractus svátků Panny Marie)
Modlitby Církve své, prosíme, Pane milostivě přijmi, aby po přemožení veškerých protivenství a bludů tobě v bezpečí a svobodě mohla sloužit (římská liturgie)
Vyhlaď ze světa všechnu modloslužbu (liturgie sv. Marka)

Duše, která se cvičí v souladu s Bohem, se musí buď věrně učit, co neví, anebo musí jasně vyučovat, co už poznala. Jestliže ani jedno z toho dělat nechce, trpí chorobnou naukou. Počátkem odpadlictví je přesycenost naukou a nechutenství ke slovu, po kterém duše zbožného člověka vždycky hladoví (poustevník Palladios)

A skutečně, neexistuje žádná ze tří Božských Osob, není ani nejmenší článek Apoštolského vyznání víry, nebo jakákoliv kniha Písma svatého, proti nimž by bludaři během staletí nezaútočili a nevytáhli do boje se svými bezbožnými představami a svými rouhavými bludy. Kacíři byli tak nestydatí a drzí, byli naplněni takovou nenávistí a hněvem, že se zdálo, že vedou válku se samým nebem, ve které mnozí z nich už ani nevěřili. Rouhají se i Božímu příbytku. Antikrist, kterého Jan viděl v podobě zvířete, jednak sám, jednak s pomocí svých stoupenců pronásleduje svými rouhavými řečmi Božího Syna, ano i všechny osoby Nejsvětější Trojice a nešetří ani Matku…Už v nejstarších dobách křesťanství byli bludaři, kteří svou hanebnou nemravností špinili Marii a spílali Jí, jako cerintští, ebionité, Mani, valentiniáni, Helvedius, Jovinián a Nestorius. Avšak svými utrhačnými jazyky rozvinuli nádheru, chválu a čest Mariinu, neboť v Boží Církvi se stále zřejměji a jasněji poznával a objevoval důvod Její velikosti (sv. Petr K., Maria nedostižná Panna a svatá Bohorodička)

Tak jako Pán Ježíš bičem čistil svaté místo, tak i my jsme povinni vyhnat kacíře, heretiky a odpadlíky (sv. Pio z P.)

Modernisté užívají na oklamání duší dvojí taktiky. Především se snaží odklidit vše, co jim překáží a pak pečlivě vyhledávají vše, co může dobře posloužit jejich cílům a pak to trpělivě a usilovně prosazují. Za největší překážky pokládají tři věci: scholastickou filosofickou metodu, autoritu Otců s tradicí a učitelský úřad Církve. Proto se posmívají scholastické filosofii a projevují k ní opovržení. Ať už to činí z nevědomosti nebo ze strachu, nejspíše však z obojí příčiny, jisté je, že novotářství je vždy spojeno s nenávistí ke scholastice. Není proto jistější známky, že někdo začal podléhat modernismu, než odpor ke scholastické metodě (sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis)

Já, N. N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby. A sice za prvé vyznávám, že Bůh, první Příčina a poslední Cíl všech věcí, může být s jistotou poznán, ba i dokázán světlem přirozeného rozumu “skrze to, co bylo stvořeno”, to znamená skrze viditelnou část Božího stvořitelského díla jako příčina z účinků.
Za druhé přijímám a uznávám vnější důkazy zjevení Božího, to znamená božské skutky, a sice v prvé řadě zázraky a proroctví, jako naprosto jisté známky božského původu křesťanského náboženství a považuji je za nejvýš přiměřené chápání všech lidí všech dob, tedy i doby této.
Za třetí pevně věřím, že svatá Církev katolická, Strážkyně a Učitelka zjeveného slova Božího, byla bezprostředně a přímo založeno od samého skutečného a historického Krista, když ještě žil mezi námi, a že byla vybudována na sv. Petru, knížeti apoštolské hierarchie, a na jeho nástupcích všech časů.
Za čtvrté upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu od apoštolů skrze pravověrné církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala dříve, a rovněž zavrhuji každý omyl, na jehož základě je božský poklad víry, jenž byl odevzdán svaté Církvi katolické, Snoubence Kristově, a jenž má být od ní věrně střežen, nahrazován filosofickými nálezy nebo vůbec výtvory lidského vědomí, které se prý postupně formovalo lidským úsilím a které se prý má do budoucna v neustálém pokroku nadále zdokonalovat.
Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno. Co se mé osoby týče, celou svou duší se též připojuji s náležitou uctivostí ke všem zavržením, prohlášením a předpisům, obsaženým v encyklice “Pascendi dominici gregis” ze dne 8.9. 1907 i v dekretu “Lamentabili” ze dne 3.7. 1907, především k tomu, co tam bylo řečeno o tzv. historii dogmat.
Rovněž zavrhuji omyl těch, kdo tvrdí, že víra, kterou svatá Církev katolická předkládá, by mohla být v rozporu s historickou skutečností a že katolická dogmata, jak jsou nyní chápána, se nedají uvést v soulad s pravdivějšími počátky křesťanského náboženství. Odsuzuji a zavrhuji také názor těch, kdo říkají, že vzdělanější křesťan vystupuje jako dvojí osoba, jednou jako věřící, jindy jako historik, jako by historiku bylo dovoleno přidržovat se toho, co je v rozporu s vírou věřícího, či jako by historik směl vytvářet předpoklady, z nichž by jako důsledek vyplývalo, že dogmata jsou buď nepravdivá, anebo pochybná, pokud by neměla být popřena vůbec.
Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici svaté Církve katolické, analogii víry a normy Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů a - stejně nedovoleně jako opovážlivě - uznává textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo. Kromě toho zavrhuji názor těch, kdo tvrdí, že ten, kdo vyučuje oboru historické teologie nebo o této věci píše, musí nejprve odložit předsudek o nadpřirozeném původu katolické tradice či o příslibu božské podpory trvalého uchování všech zjevených pravd; poté musí vykládat spisy jednotlivých církevních Otců s vyloučením jakékoli posvátné autority jedině na podkladě vědy a se stejnou svobodou soudu, s jakou se přistupuje ke studiu všech světských písemných památek.
Nakonec prohlašuji zcela všeobecně, že naprosto nezastávám onen omyl, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice neobsahuje nic božského, nebo, což je mnohem horší, tuto přijímají v panteistickém smyslu tak, že nezůstane nic než prostá a jednoduchá skutečnost, kterou je nutné stavět na roveň obecným historickým zkušenostem: že totiž lidé sami svou pílí, svým důvtipem a svou duševní schopností postupně rozvíjeli nauku započatou od Krista a jeho apoštolů. Proto se nyní přidržuji s neotřesitelnou pevností a budu se přidržovat až do posledního dechu svého života víry církevních Otců o bezpečném charismatu pravdy, které bylo, je a vždycky bude “v apoštolské posloupnosti biskupského úřadu”; ne aby se zastávalo to, co by se mohlo zdát lepším a vhodnějším podle kultury té které doby, nýbrž aby naprostá a nezměnitelná pravda, od počátku hlásaná od apoštolů, “nikdy nebyla jinak věřena a nikdy jinak chápána”. Slibuji, že toto všechno budu věrně, úplně a upřímně zachovávat a nenarušeně střežit a že se nikdy při žádné příležitosti, ani při ústním hlásání, ani při písemném podání, od toho v učení neodchýlím. Tak slibuji, tak přísahám, tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží. Amen. (sv. Pius X., Protimodernistická přísaha, motu proprio Sacrorum antistitum)

Učiňme teď, ctihodní bratři, krok další a dobře osvětleme, že Tělo Kristovo, jímž je Církev, je nutno zváti mystickým. Tento výraz obvyklý hned u mnohých spisovatelů v dobách minulých, schvalují četné projevy papežů. Jest však toto pojmenování oprávněno ne pouze jen z jednoho důvodu, neboť jím se může sociální Tělo Církve, jehož Hlavou, ředitelem je Kristus, rozlišiti od těla fysického, jež se zrodilo z panenské Matky Boží a nyní sedí na pravici Otcově a tají se pod eucharistickým závojem; může se také rozlišovati - což je vzhledem k dnešním bludům ještě důležitější - od kteréhokoli těla přirozeného, ať fysického, ať tak zvaného morálního (Pius XII., Mystici corporis)

Na stezce spravedlnosti je život, ale cesta bludná vede k smrti (kniha Přísloví 12,28)

Bludaři jsou jako moli, kteří rozežírají drahocenný Kristův šat, Církev (sv. Řehoř V.)
Jako neprozřetelné mluvení zavádí do bludu, tak mlčení v nepravý čas zanechává v bludu ty, kdo mohli být poučeni (Pastýř)
Z marné slávy vznikají novotářské opovážlivosti (Řehoř V., Moralia XXXI)

Nauč se Božskému Písmu a písmům svatých Otců, abys s tím mohl porovnat učení a vedení svého učitele. Tak je můžeš vidět jako v zrcadle a pochopit. Co je souhlasné s Písmy, si osvoj a drž v mysli. Lživé, falešné nebo špatné však rozpoznej a odhoď, abys nebyl oklamán. Věz, že v posledních dnech se objeví mnoho svůdců a falešných učitelů (sv. Simeon Nový Theolog)

Tyto záměry nejvyššího jedině skrze tebe, Panno, došly splnění: požehnaná ty mezi ženami, jež jsi kletbu Evinu změnila v požehnání, skrze tebe všechny léčky a úklady nepřítele jsou zvráceny, noc bludu zmizela a člověk se zase stal přítelem svého Tvůrce. Požehnaná ty mezi ženami, jež právem jsi zvána Bohorodičkou, protože jsi vpravdě zrodila Boha (sv. Sofronius)

Antikrist, to je ten, kdo bojuje proti Kristu-Bohočlověku, proti jeho lidství i proti jeho božství. Hitler je právem takovým Antikristem. Jeho vyhlazovací boj proti židovskému národu je bojem proti Ježíšovu lidství, jeho boj proti katolické Církvi je zase bojem proti Ježíšovu božství. Proto je hitlerovský národní socialismus se svojí pohanskou ideologií tolik nebezpečný (sv. Terezie Benedikta od kříže, dopis)

Bloudí mnozí, chtějí-li pochopit duchovní život, jehož nemají (sv. Terezie z A.)

Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolé od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany (Tertulián, Preskripce vůči heretikům)

Jestliže máš nějakého přítele a přihodí se mu, že začne být pokoušen ke smilstvu, pokud můžeš, podej mu ruku a vytáhni ho vzhůru. Jestliže ale upadne do hereze a neposlechne tě, aby se od ní rychle odvrátil, rychle se od něho odtrhni, aby tě pro tvou váhavost nestáhl s sebou do propasti (mnich Theodorós z Fermy)

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1,1) se vykládá trojmo na vyloučení trojího bludu. Někteří totiž tvrdili, že svět byl vždycky a čas nemá začátku. A na vyloučení toho se vykládá: na počátku, totiž času. Někteří pak tvrdili, že jsou dva původy stvoření, jedno dobrých, jiné zlých. A na vyloučení toho se vykládá: v začátku, totiž v Synu…Jiní pak řekli, že tělesná byla od Boha stvořena prostřednictvím duchových tvorů. A na vyloučení toho se vykládá: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, totiž přede všemi (sv. Tomáš A., Summa teologická I,46)
Bludař, jenž nevěří jeden článek víry nemá zběhlost víry ani formované ani neformální…kdokoli nepřilne k nauce Církve jako k neomylnému a božskému pravidlu, jež vychází z první pravdy, objasněné ve svatém Písmu, ten nemá zběhlost víry, nýbrž toho, co patří k víře, se drží jiným způsobem než vírou…bludař, jenž zatvrzele nevěří jeden článek…nemá víry o jiných článcích, nýbrž jakési mínění podle vlastní vůle (II-II,5)
Hřích nevěry záleží v odpírání víře…buď se odpírá víře dosud nepřijaté: a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a taková je nevěra Židů, anebo v jasnosti pravdy, taková je nevěra bludařů (II-II,10)
Blud je druh nevěry patřící těm, kteří vyznávají víru v Krista, avšak porušují jeho dogmata (II-II,11)
Jak je patrné z I. knihy Jeronýmovy Proti Jovinianovi, byl to blud Joviniana, který učil, že panenství nemá mít přednost před manželstvím. Tento pak blud je zmařen především i příkladem Krista, jenž i za matku vyvolil pannu, i sám zachovával panictví, i z nauky apoštola I Kor 7. kap. radící panenství jako větší dobro (II-II,152)
Jako byl odsouzen Vigilantius, jenž nerozlišoval bohatství a chudobu, tak byl odsouzen Jovinián, který nerozlišoval manželství a panenství (II-II,186)
Povstaly dva bludy vzhledem k tajemství spojení dvou přirozeností v Kristu. Jeden blud těch, kteří směšovali přirozenosti, jako Eutyches a Dioskur, kteří tvrdili, že ze dvou přirozeností povstala jedna přirozenost…Jiný pak byl blud Nestoria a Theodora z Mopsuestie, kteří odlučovali osoby. Stanovili totiž, že je jiná osoba Syna Božího a jiná Syna člověka, a to nejprve přebýváním, že totiž Slovo Boží přebývalo v onom člověku jako ve svém chrámě. Za druhé sjednocením citu…Za třetí co do činnosti…Za čtvrté podle čestné důstojnosti…Za páté pro stejné jméno…všechny tyto způsoby dávají pouze případkové spojení…Víra však katolická drží střed mezi zmíněnými názory, neučí, že se stalo spojení Boha s člověkem podle bytnosti nebo přirozenosti, ani podle případku, nýbrž středním způsobem, totiž podle svébytnosti čili hypostaze (osoby) (III,2)
Věta: Bůh je člověkem je připouštěna od všech křesťanů, ne však ode všech podle téhož smyslu. Někteří totiž připouštějí tuto větu ne podle vlastního smyslu výrazů. Manichejští tvrdí, že Slovo Boží je člověkem, ne však pravým (III,16)
Když předpokládáme pravost obojí přirozenosti, totiž božské a lidské a spojení v osobě a hypostazi, je pravdivé a vlastní „Člověk je Bohem“ i „Bůh je člověkem“
Nemůže se vpravdě a vlastně říci, že onen člověk je Páně, nýbrž spíše, že je Pánem
Katolíci tvrdili, že to, co se říká o Kristu…může se říkat jak o Bohu, tak o člověku…to co je božské přirozenosti vypovídá se o Kristu podle božské přirozenosti a to, co je lidské přirozenosti vypovídá se o něm podle přirozenosti lidské
V tajemství vtělení není totéž přirozenost božská a lidská, ale je jedna hypostaze obojí přirozenosti. A proto to, co patří jedné přirozenosti, nemůže se o jiné vypovídat abstraktně
V tajemství vtělení učíme, že Syn Boží trpěl, neříkáme však, že trpěla přirozenost božská
Pravdivě se však o Bohu vypovídá, že je člověkem, jak bylo řečeno, ale tak, že nepřísluší Bohu být člověkem od věčnosti, nýbrž od času, skrze přijetí lidské přirozenosti
Když se říká „Bůh se stal člověkem“ , nerozumí se nějaká změna ze strany Boží, nýbrž pouze ze strany lidské přirozenosti (III,16)
Věta: „Člověk se stal Bohem“ se může rozumět trojmo. Jedním způsobem, tak jako příčestí učiněn určující naprosto buď podmět nebo výrok: a v tom smyslu je nesprávná…Jiným způsobem…smysl „Člověk se stal Bohem“ to je „stalo se, že člověk je Bohem“. A v tomto smyslu obojí je pravdivé…člověk obecně řečeno nebyl vždy Bohem…Třetím způsobem se rozumí vlastně…za předpokladu, že v Kristu je jedna osoba a hypostaze a svébytí Boha a člověka…je tato věta nesprávná…být Bohem není pravdou o člověku z důvodu lidské přirozenosti, nýbrž jeho osoby
Jak učí Jeroným „ze slov nespořádaně pronesených se vběhne do bludů“. Proto nemáme mít s bludaři ani společná jména, aby se nezdálo, že přejeme jejich bludům. Ariáni však jako bludaři hlásali, že Kristus je tvorem a menší než Otec, ne pouze vzhledem k lidské přirozenosti, nýbrž i vzhledem k božské osobě. A proto se nemá naprosto říkat, že Kristus je tvor anebo menší než Otec, nýbrž s určením, totiž „podle lidské přirozenosti“ (III,16)
Matka Kristova počala jako panna. Neboť opak patří k bludům Ebionitů a Cerintovu, kteří považují Krista za pouhého člověka a myslili, že se zrodil z obojího pohlaví (III,28)
Beze vší pochyby je třeba prohlásit, že matka Kristova byla pannou též při porodu (III,28)
Při samém začátku početí byla lidská přirozenost přijata od božské osoby, jak bylo řečeno, důsledek je, že lze pravdivě říci, že Bůh byl počat a narozen z Panny…je blud popírat, že blažená Panna je Matkou Boží (III,35)
Ačkoli se v Písmu výslovně neshledává, že blažená Panna je Matkou Boží, přece se v Písmu výslovně shledává, že „Ježíš je pravý Bůh“, jak je patrné z I Jan 5,20 a že blažená Panna je „matkou Ježíše Krista“ (Mt 1,18). Proto s nutností následuje ze slov Písma, že je matkou Boží (III,35)
Je článkem víry, že Kristus opravdu umřel. Proto je bludem proti víře tvrdit cokoli takového, čím se ničí pravdivost Kristovy smrti…tvrdit, že Kristus byl ve třídenní smrti člověkem jednoduše a prostě řečeno je bludné. Může se však říci, že Kristus byl ve třídenní člověk mrtvý (sv. Tomáš A., Summa teologická III,50)

Mnozí lidé dbají více o to, aby mnoho věděli než aby vedli ctnostný život, a tak upadají často do bludů a užitek z jejich života je malý nebo žádný (blahosl. Tomáš K, Následování Krista I,3)
Ale nikdy se nepřestaň chránit marné samolibosti a pýchy! Ty zavádějí do bludu mnoho lidí, kteří pak upadají často v zaslepenost téměř nevyléčitelnou (NK III,6)
Lépe je málo vědět a málo rozumět, ale při tom být pokorný, než mít třeba celé poklady vědomostí, ale s nimi i marnou samolibost (blahosl. Tomáš K.., NK III,7)

Musíme se pevně držet toho, co bylo vždy předmětem víry. Čím je kdo bohabojnější, tím více se brání novotám. Není dovoleno zavádět nic nového, co je v rozporu s tím, co nám bylo předáno. Zbožnost nám ze své podstaty nedovoluje nic jiného než předávat synům tutéž víru, kterou jsme od otců přejali. Nemůžeme odvádět náboženství tam, kam chceme, nýbrž musíme jít tam, kam nás náboženství vede. S úzkostlivou péčí se musíme varovat zločinu měnění katolické víry. Jsou bohužel kněží, kteří hlásají něco jiného, co nikdy nebylo dovoleno, co nikdy není dovoleno, co nikdy dovoleno nebude. Chraň svěřený poklad víry (I Tím 6,20). Někteří jsou tak posedlí tzv. vědou, jsou tak drzí, tak zatvrzelí, tak zaslepení, tak bezbožní, že dychtí po bludech, že s jednou předaným pokladem víry nejsou spokojeni a stále znovu lapají po novotách. Stále myslí na to, jak náboženství změnit. Jako by křesťanské náboženství, tato nebeská nauka, bylo pouhým lidským výmyslem, který potřebuje stále korektury. Jak říká svatý Pavel, chraň nikoliv to, cos vymyslel, cos vysnil, nýbrž to, co ti bylo předáno a svěřeno, zjevený poklad víry. Chraň nikoliv to, čeho jsi původce, ale to, čeho máš být strážcem. Chraň poklad víry neporušený, nezředěný. Předávej to, co ji přijal: Zlato jsi přijal, zlato předávej. Jestliže se zruší jedna část víry, za chvíli se zruší další a pak opět jiná. Nakonec nezůstane v Církvi nic neposkvrněného, nic neporušeného, a tam, kde byla dříve svatyně ryzí pravdy, jsou škodlivé bludy. Tak se budí dojem, jako by všichni věřící dřívějších dob, všichni svatí, tisíce vyznavačů a mučedníků byli obětí nevědomosti a bludu a vůbec nevěděli, čemu mají věřit (sv. Vincenc L., Varování před bludnými naukami)

Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou (I. Vatikánský koncil, konstituce Dei Filius)

Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství (II. Vatikánský koncil, LG 16)

Laskavý a upřímný je Hospodin, proto ukazuje zbloudilým cestu (žalm 24,8)

Poznámka autora: Zkoumání modliteb přináší odpověď o tom, co je slučitelné s opravdovým křesťanstvím, kde je dáno zakladatelem: „Je třeba se stále modlit a neochabovat“ (Lk 18,1) i to jakým způsobem. Toto je uplatněno u konkrétních bludů

2.2 agnosticismus
Jeho rodiče odpověděli: »Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!« To jeho rodiče řekli, protože se báli židů (evangelium sv. Jana 9,20-22)

Ptáte se, zda sv. Dominik ustanovil růženec. Tvrdíte, že daná věc ve vás budí zmatek a pochybnosti. Jak si však vysvětlíte prohlášení tolika papežů jako Lva X., Pia V., Řehoře XIII., Sixta V., Klementa VIII., Benedikta XIII. a mnoha dalších, kteří připisují zavedení růžence sv. Dominikovi? (Benedikt XIV.)

Modernisté budují filozofii náboženství na nauce, která se obecně nazývá agnosticismem. Podle ní je lidský rozum omezen na přírodní jevy, to je na věci, jak se nám jeví a tuto hranici nemůže a nesmí překročit (sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis)

Svatá Církev naše matka, zastává a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu (I. vatikánský koncil)
Kdo by řekl, že není možno nebo není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jej máme ctít, zjevením Božím byl poučen: buď proklet (I. vatikánský koncil, Dei Filius, O zjevení)

Poznámka autora: Řady agnostiků řídnou při upřímné modlitbě: „Bože, dej se mi poznat“

2.3 astrologie
Zdali jste mi přinášeli oběti zápalné a suché na poušti čtyřicet roků, dome Israelův? Ale nosili jste stánek Molocha svého, a obraz model vašich, – hvězdu boha svého – které jste si učinili. Proto přestěhuji vás za Damašek, praví Hospodin, jehož jméno jest „Bůh zástupů” (prorok Amos 5,25-27)

Když astrologové pravdivé věci říkají, z nějakého nejtajnějšího pudu je říkají, jemuž lidské mysli nevědomky podléhají. A protože se to děje na ošálení lidí, je to působení svedených duchů (sv. Augustin)
Jestli proto někdo lidské záležitosti přiděluje osudu, že samu Boží vůli nebo moc nazývá jménem osudu, drž názor, oprav jazyk (sv. Augustin, O městě Božím V)

Nikdo nepovažuj nebesa nebo světla za živá. Jsou totiž neživá a necitelná (sv. Jan D., kniha II.)

Daleko buď od srdcí věřících, aby říkali, že osud něco je (sv. Řehoř V., homilie na Zjevení)

Tvrdit tudíž, že nebeská tělesa jsou příčinou lidských skutků, je vlastní těm, kteří učí, že se rozum neliší od smyslu. Proto kdosi z nich říkal, že „taková je vůle v lidech, ke kterému dni přivádí otec mužů a bohů“ (sv. Tomáš A., Summa teologická I,115)
Zkušeností se totiž ví, že mnohé povstává skrze démony, nač by nikterak nestačila síla nebeských těles: třeba, že posedlí mluví neznámým jazykem, že odříkávají verše a výroky, které nikdy neznali, že věštci dávají sochám řeč a pohyb a podobně
Nic nepřekáží zabránění účinku nebeských těles skrze dobrovolnou činnost, nejen pouze u člověka, nýbrž také u jiných věcí, na které dosahuje činnost člověka (sv. Tomáš A., Summa teologická I,115)

Ty mne potřebuješ, ne já tebe. Nezanedbávej milosti té (I Tim 4,14), nýbrž připrav srdce své co nejbedlivěji a uveď k sobě miláčka svého! (blahosl. Tomáš K., NK IV,12 – K svatému přijímání se připravuj s velikou pokorou)

2.4 ateismus
Očištěni a vytříbeni, [jako v ohni] vyzkoušeni budou mnozí; bezbožní bezbožně činiti budou, a žádný bezbožník tomu neporozumí, učení však porozumějí (prorok Daniel 12,10)

Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla (sv. Antonín, opat)

Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže (sv. A. Liguori, Chvály mariánské)

Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme (modlitba po přijetí Eucharistie ap. konstituce)

Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (sv. Augustin, k Janovu evangeliu)
Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové (k listu Janovu)
Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe (sv. Augustin, Vyznání X)

Duše, jež zhřeší, ta ať umře! Syn neponese nepravosti otcovy a otec neponese nepravosti synovy! Spravedlnost spravedlivého na něm budiž! Bezbožnost bezbožného budiž na bezbožném! (prorok Ezechiel 18,20)

Bohu však má člověk ve všem věřit, neboť Bůh je ve všem pravdivý, též v tom, co se týká bytí Syna Božího; a On byl nejen před svým zjevením ve světě, ale také před vznikem světa, což nejprve prorokoval Mojžíš; praví hebrejsky: „Baresit bara elovim basan benouam samentares“, což přeloženo do arménštiny znamená: „Syn byl na počátku – později stvořil Bůh nebe a zemi“ (srov. Gn 1,1) . To dosvědčuje také prorok Jeremiáš následovně: „Před jitřenkou jsem tě porodil a před sluncem je tvé jméno“ (Ž 110,3: LXX Ž 109,3; Ž 72,17: LXX Ž 71,17). A to znamená před stavbou světa, neboť společně se světem byly také učiněny hvězdy. A dále o tom praví: „Požehnaný, který byl předtím, než byl člověk.“ Neboť pro Boha měl Syn svůj počátek před zbudováním světa, pro nás však nyní, když se zjevil (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)

Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí” (Ž 127,1) (blah. Jan XXIII., encyklika Mater et Magistra 217)

Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná (umírající sv. Jeroným; R. Schikora, Naše světla)

„Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa…Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ (zápis mučednické smrti sv. Justin a druhové)
Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti (sv. Justin, První apologie)

A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí (sv. Kateřina S., Dialog 130)

Modleme se i za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí, aby zanechali svých model a obrátili se k Bohu živému a pravému i jedinému Synu jeho Ježíši Kristu, Bohu a Pánu našemu. – Všemohoucí, věčný Bože, jenž nechceš smrt hříšníků, ale život, přijmi milostivě naši modlitbu a vysvoboď je od modloslužebnictví a přidruž je k své svaté Církvi ke chvále a cti svého jména. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna svého. Amen (římská liturgie)

Poustevníku Poimenovi se svěřil člověk: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“

Ohavná Pánu je cesta bezbožného; kdo však jde za právem, jest miláček Jeho (kniha Přísloví 15,9)

Bytí každého tvora závisí na Bohu tak, že by ani na mžik nemohli obstát, ale byli by uvedeni v nicotu, kdyby činností božské síly nebyli zachováváni v bytí (sv. Řehoř V. )

Nezůstávej v bludu bezbožných, před smrtí vzdávej (Bohu) chválu; pro mrtvého, který již není, veta je po chvále (kniha Sirachovec 17,26)
Děti ohavné bývají z dětí hříšníků, z těch, které vychovávají domy bezbožníků (kniha Sirachovec 41,8)

Smetu naprosto všechno z povrchu země – praví Hospodin. Smetu lidi i dobytek, smetu nebeské ptactvo i mořské ryby. Nastane zkáza bezbožníků; vyhubím lidi z povrchu země – praví Hospodin (prorok Sofoniáš 1,2-3)

Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha (sv. Teofil, kniha Autolykovi)

Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha…což se neděje při kterémkoli jiném hříchu (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,12)

Dokud chodíš v těle smrtelném, vždycky se bude v tobě ozývat jakási omrzelost a stísněnost (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III 51)

Vždyť ty sám ses ujal mé pře a mého práva, zasedl jsi na trůn k spravedlivému soudu, pohany jsi srazil a bezbožníky potřel, navždy a na věčné věky vyhladils jejich jméno (žalm 9,5-6)
Pán bdí nade všemi, kdo ho milují, všechny bezbožné však stihne záhubou (žalm 144,20)

Poznámka autora: Ateismus je neslučitelný např. s modlitbou: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe a země

2.5 Deformované křesťanství
Ne každý, kdo mi říká ´Pane, Pane´, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (evangelium sv. Matouše 7,21)

Vloudili se totiž mezi vás jacísi lidé, kteří dávno jsou napřed označeni k tomu odsouzení. Jsou to bezbožníci, kteří zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a popírají jediného Vládce a Pána našeho, Ježíše Krista (list Judův, verš 4)

Jistě nebude bez užitku zkoumat, co je nám odedávna předáváno, jaké je učení a jaká víra obecné Církve, jak ji sám Pán předal, apoštolé zvěstovali a Otcové uchovali. Právě na víře spočívají základy Církve, a jestliže jí někdo pozbude, nemůže už být křesťanem, a to ani podle jména. Tak tedy: Boží Trojice je svatá a dokonalá a je poznávána v Otci, v Synu a ve Svatém Duchu (sv. Atanáš, Epistula 1 ad Serapionem)

Žízním, volal Spasitel na kříži. Židé neposlechli Jeho volání, byli nemilosrdní. Namísto kalicha osvěžující vody podali Kristu Ježíši žíznícímu na kříži ocet smíšený se žlučí. A stejně tak činí našemu Pánu falešní křesťané dnes. Jsou horší než Židé, jsou nemilosrdní ke svým bližním. Proto nenaleznou v čase utrpení Boží milosrdenství (sv. Antonín P., kázání)

Zda máme dávat přednost před katolíkem s velmi špatnými mravy nějakému bludaři, v jehož životě mimo to, že je bludařem, nenalézají lidé, co by hanili, neodvažuji se ukvapit v mínění (sv. Augustin)
V žádném případě nemůžeme nic takového ani sami dělat, ani jiným přikazovat, aby přinášeli oběť nějakému mučedníku, jiné svaté duši nebo andělu. A jestliže někdo do tohoto bludu upadne, povolá ho učitelský úřad k pořádku: buď se napraví, nebo je třeba se chránit styku s ním (sv. Augustin, Proti Faustovi)
Obraz Boží vždycky zůstává duši „ať je tento obraz Boží tak zašlý, že není skoro žádný, jako u těch, kdo nemají užívání rozumu, temný a znetvořený jako u hříšníků, krásný jako u spravedlivých“ (sv. Augustin, O Trojici XIV)

Tradicemi se opovrhuje, prostředky novotářů jsou v církvi v oblibě, muži jsou dnes spíše vynalézci vychytralých systémů nežli teology, moudrost tohoto světa sklízí nejvyšší ocenění a odmítá slávu kříže (sv. Basil V., list papeži Damasovi)

Chci k tobě, ó císaři Konstanci mluvit jako bych mluvil s Neronem. Ty vedeš boj s Bohem a s jeho služebníky a přetvařuješ se, jako bys byl křesťanem (sv. Hilarius, R. Schikora, Naše světla)

Mezi vysoce postavenými a bohatými ženami jsou takové, co se považují za věřící a berou jedy, aby se staly neplodnými; a pak se utíkají k potratu, neboť nechtějí mít dítě zplozené z otce otroka či níže postaveného muže (sv. Hippolyt, Vyvrácení všech herezí)

A protože jsme nemoudří, ať nám není zatěžko ani se nezlobme, jestliže nás někdo napomíná a chce nás obrátit od nepravosti ke spravedlnosti. Někdy totiž ani nevíme, že jednáme špatně, a pramení to z pochybností a nevěry, která je v našem srdci, a naše mysl je zatemněna marnými žádostmi (homilie II. století)
A nedejme se znepokojit ani tím, že vidíme, jak nespravedliví žijí v bohatství, a Boží služebníci strádají. Musíme přece věřit…Kdyby totiž Bůh vyplácel mzdu spravedlivých hned, byl by to, co děláme, obchod, a ne cvičení ve zbožnosti
Nestačí tedy, abychom ho jen nazývali Pánem, neboť to nás nezachrání. Říká přece: Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane bude zachráněn, ale kdo činí spravedlnost (homilie II. století)

Nemylte se, bratři moji! Kdo rozvracejí rodiny, nedostanou podíl v Božím království. Když ti, kteří tak z vůle těla činí, propadli smrti, tím spíš ti, kdo špatným učením kazí víru v Boha, za niž byl Ježíš Kristus ukřižován! Takový, protože se poskvrnil, půjde do neuhasitelného ohně a stejně i ten, kdo mu naslouchá (sv. Ignác z A., list do Efesu.)
Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být (sv. Ignác z A., list Magnesijským)

Pane faráři, já spoléhám na Krista, který řekl: „Kdo ve mne věří má život věčný.“ Sv. Jan Vianney protestantovi, co to řekl odpověděl: „Milý příteli. On ovšem řekl ještě také něco jiného. Řekl, že ten, kdo nechce slyšet Církev, má být pokládán za pohana. Řekl také, že má být jen jedno stádce a jeden pastýř, a hlavou tohoto stáda učinil Petra. Příteli, není dvojího způsobu, jak soužit našemu Pánu, jen jeden způsob je dobrý. Proto ať mu každý slouží tak, jak On chce, aby se mu sloužilo.“ Zmíněný protestant se stal později katolíkem
Jestliže nemáme ctnost lásky, nemáme nic, jsme pouze zdánlivými křesťany. Jestliže nebudeme milovat všechny lidi, dokonce i největší nepřátele, budeme zavrženi (sv. Jan Vianney)

Nauka nic neprospěje ke spáse, jestliže život bude špatný. Proto uspořádejme život tak, aby se líbil Bohu. Odhoďme daleko od sebe veškerou špatnost, nespravedlnost a lakotu! Žijme jako cizinci a poutníci, jimž je vše pozemské cizí (Jan Z., Výklad Janova evangelia)

Okrsek zemský si povzdechl a zjistil s překvapením, že je ariánský (sv. Jeroným)

Člověče, který jsi slepější nad slepce, tys zničil klíč poslušnosti a nijak se ho nesnažíš spravit! Myslíš si snad, že se ti nebe znovu otevře neposlušností, když se ti neposlušností zavřelo? Myslíš si snad, že pýcha, která spadla z nebe, do něj může znovu vystoupit? Myslíš si, že budeš ve svém roztrhaném a špinavém šatu vpuštěn na svatbu? A že když sedíš a spoutáváš se okovy smrtelných hříchů, budeš chodit? Nebo že si dokážeš odemknout bránu bez klíče? Nepředstavuj si, že to dokážeš, protože tvé představy by byly klamné. Potřebuješ vysvobodit ze smrtelného hříchu. Tak z něj vyjdi svatou zpovědí a zkroušeností srdce, odčiň ho a dej si předsevzetí, že se již nikdy nedopustíš urážky (sv. Kateřina S., Dialog 156)

Když slyšíme „Víra tvá tě zachránila” (Mt 9,22), nemyslíme si, že Kristus prostě zachrání všechny věřící, i když jejich víru nedoprovázejí skutky (Klement A., Stromata)

Modleme se i za bludaře a rozkolníky, aby je Bůh a Pán náš ze všech bludů vytrhl a k svaté matce Církvi katolické a apoštolské nazpět povolal. – Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi spásou všech a nechceš, aby někdo zahynul, pohleď na duše svedené ďábelskou lstí, aby srdce bloudících odložila bludařskou zvrácenost, vzpamatovala se a vrátila k jednotě tvé pravdy. Skrze našeho Pána Ježíše Krista (římská liturgie)

Celým důvodem mého života musí být Boží plán, tj. abych i já svým způsobem přispíval k tomu, aby se jednoho dne podle příkazu božské Moudrosti, která všechno uspořádává s pevností a mírností, východní odpadlíci vrátili ke katolické jednotě. Musím být stále připraven k práci. Narodili jsme se, abychom vynakládali úsilí, a odpočineme si v ráji. Jsem povolán k záchraně svého lidu, tj. slovanského lidu, a současně jsem povolán k záchraně duší, především prostřednictvím služby svátosti pokání (sv. Leopold Mandič)

Těm, kdo milují Boha, prospívá více neštěstí než štěstí. Lidé oplývající štěstím zapomínají snadno na Boha a odcizují se mu. Právě utrpením bývá člověk zkoušen a k Bohu obrácen. Běda tomu, koho Bůh nikdy neštěstím nenavštěvuje; proto nereptejme a nenaříkejme, nýbrž radujme se, že trpíme (sv. Ludvík Toulouský; R. Schikora, Naše světla)

To jsou mi prapodivní lidé, vykládají mi ve zlém, že se modlím, kdybych s nimi celé dni a noci hodoval a hrál nebo s nimi na hony jezdil, nevytýkali by mi, že mařím čas (sv. Ludvík; R. Schikora, Naše světla)

Nikdo nás nesmí podezřívat, že patříme k oněm takzvaným křesťanům, kteří v rozporu s naukou Písem odmítají vzkříšení z mrtvých. My neříkáme, že rozpadlé tělo znovu dostane původní podobu (Origenes, Contra Celsum)

Když se odpadlíci (nekatolíci) dotázali, zda by mohli na nastávajícím koncilu přednést své argumenty, blahosl. Pius IX. (Per Ephemerides Acceptimum, 4. září 1869) odpověděl, že „Církev nemůže připustit obnovenou diskuzi o omylech, které již byly pečlivě přezkoumány, posouzeny a zavrženy.“

Ale jak je možná láska na úkor víry? Víme přece všichni, že to byl právě Jan, apoštol lásky, jehož evangelium je jakoby zjevení tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a který svým učedníkům neustále vštěpoval nové přikázání “milujte se vespolek”, který přísně zakazoval pěstovat styky s těmi, kteří nevyznávali celé a neporušené učení Kristovo: “Přijde-li k vám někdo a nepřináší-li toto učení, pak ho nepřijímejte do svého domu a nepozdravujte se s ním” (2 Jan 11). Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a upřímné víry, musí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem jednoty víry. Jak je tedy vůbec možno představit si nějaký křesťanský svaz, jehož členové by si i ve věcech víry zachovávali své vlastní názory, odporující názorům ostatních? Kdyby na příklad jedni pokládali posvátnou tradici za pravý pramen víry, a ostatní by tuto pravdivost popírali? Nebo kdyby jedni pokládali církevní hierarchii biskupů, kněží a jáhnů za instituci Bohem zřízenou, a ostatní by tvrdili, že hierarchie byla teprve postupně zaváděna podle místních a dobových potřeb? Kdyby jedni uctívali v Nejsvětější Svátosti oltářní Krista, který je tam skutečně přítomen v důsledku podivuhodné změny chleba a vína, která se nazývá přepodstatnění, a jiní by tvrdili, že Kristus je tam přítomen jen skrze víru nebo znamení a v síle svátosti. Kdyby jedni pokládali Eucharistii za svátost a současně za obět, a jiní by v ní spatřovali jen vzpomínku na poslední večeři Páně a Jeho památku. Kdyby jedni pokládali za dobré a spasitelné vzývat svaté, kralující s Kristem, především Matku Boží Pannu Marii a ctít jejich obrazy, jiní by pak zavrhovali tento kult jakožto nesrovnávající se s úctou k Prostředníku mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim. 2,5), k Ježíši Kristu. Nelze si představit, jak by se dala v tomto zmatku názorů urovnat cesta k jednotě Církve, protože tato jednota nemůže vzniknout jinak než z jednoho učitelského úřadu, jednoho pravidla víry a z jedné víry v Krista (Pius XI., encyklika Mortalium animos)
V otázkách víry je dále naprosto nevhodné rozlišování mezi tak zvanými “základními” a “nikoliv základními” body víry, jako by jedny musely býti přijaty ode všech, kdežto přijetí druhých by bylo ponecháno volnému uvážení věřících. Formální příčinou nadpřirozené ctnosti víry je totiž autorita zjevujícího se Boha, která nepřipouští žádné takové rozlišování. Proto praví učedníci Kristovi přijímají se stejnou vírou tajemství Nejsvětější Trojice i článek víry o neposkvrněném početí Matky Boží a věří ve Vtělení našeho Pána Ježíše Krista stejně jako papežskou neomylnost, jak byla definována na I. vatikánském koncilu. I když tyto pravdy byly slavnostně definovány v různých dobách, některé dokonce nedávno, přece musejí býti všechny stejně pevně a věrně přijímány. Což je všechny nezjevil Bůh? (Pius XI., encyklika Mortalium animos)

Chceme horlivě usilovat o dobro a vyhýbat se pohoršením i lživým bratrům, těm, kteří pokrytecky nosí jméno Páně a svádějí povrchní lidi (sv. Polykarp)
Protože víme, že Bůh se nenechá posmívat, musíme žít podle jeho přikázání a jak si zasluhuje jeho sláva (sv. Polykarp, list Filipanům)

Na cestě Boží stát je jít zpět (sv. Řehoř V.)

Theodoros z Fermy na slova: „Představ si, ten a ten bratr se vrátil do světa“ odpověděl: „Nediv se tomu. Div se spíš tomu, kdyby ses doslechl, že někdo dokázal utéct nepříteli z tlamy“

Nepokládal jsem a nepokládám tě za pravého křesťana, neboť nežiješ po křesťansku. Takové lidi neuznává Kristus za své učedníky (sv. Tiburc před soudem křesťanu, který jej udal; R. Schikora, Naše světla)

Nový zákon nejprve pořádá vůli člověka podle různých příkazů zákona, aby totiž každý se zdržoval nejen vnějších skutků, jež jsou o sobě špatné, nýbrž také vnitřních, a příležitostí ke zlému. Pak pořádá úmysl člověka, když říká, abychom v dobrém jež konáme, nehledali ani lidskou slávu, ani světské bohatství, což je shromažďovat na zemi. Potom zase pořádá vnitřní hnutí člověka k bližnímu, abychom ho neposuzovali ukvapeně nebo nespravedlivě, nebo opovážlivě. Abychom však také nebyli k bližnímu tak chabí, že bychom jim svěřili svatá, jsou-li nehodní. Posléze pak učí způsobu vyplnění evangelijní nauky, totiž vzývat Boží pomoc a vynakládat úsilí na vejití těsnou branou dokonalé ctnosti a používat ostražitosti, abychom nebyli pokaženi od svůdců. A že zachovat jeho přikázání je nutné ke ctnosti, nedostačuje však pouhé vyznávání víry nebo konání zázraků nebo pouhé naslouchání (sv. Tomáš A., Summa teologická I-II,108)
Nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium a odporují mu porušováním, tíže hřeší než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali…přijali její předobraz ve SZ, který špatným výkladem porušují, a proto je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium…nevěra bludařů je nejhorší (II-II,10)
Věřící Kristovi často vedou válku proti nevěřícím, ne sice, aby je nutili k věření…nýbrž proto, aby je donutili nebránit víře v Krista. Jsou však jiní nevěřící, kteří kdysi víru přijali a ji vyznávají, jako bludaři a kteříkoli odpadlíci. A takoví mají být i tělesně donucováni, aby plnili, co slíbili, a podrželi, co jednou přijali (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,10)

Nedbáme, až kam klesly naše náklonnosti a neroníme slzy nad tím, že všechno v nás postrádá pravé čistoty (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III,31)

Kdo by řekl, že stejný je stav věřících a těch, kteří k víře jedině pravé ještě nepřešli, a že tedy mohou mít katolíci oprávněný důvod, aby s vírou, kterou pod vedením Církve již byli přijali, přestali souhlasit a o ní pochybovali, dokud by nenabyli vědeckého důkazu o věrohodnosti a pravdě své víry: buď proklet (I. Vatikánský koncil, Dei Filius)

Přinášej v obět Bohu díky a tak plň sliby své Nejvyššímu. Vzývej mne v den, kdy budeš soužen, já tě vytrhnu a ty mne oslavuj!” Hříšníkovi pak Bůh praví: „Proč přikázání má odříkáváš, a mou smlouvu do úst bereš ty, jenž nenávidíš kázeň, a mé řeči za hřbet házíš? Uvidíš-li zloděje, běžíš s ním, s cizoložníky se bratříš, ústa tvá oplývají zlobou, a tvůj jazyk osnuje lsti; sedáš a proti bratrovi mluvíš, syna máteře své urážíš. To jsi páchal a já jsem mlčel, křivě jsi myslil, že jako ty jsem; i kárám tě, do očí ti to říkám (žalm 49,14-21)

Poznámka autora: Deformované křesťanství nemůže volit ten, kdo se modlí upřímně hlavní modlitby: Věřím v Boha, Otče náš, Zdrávas Maria. Vyznavač deformovaného křesťanství má u modlitby tuto špatnou zásadu: „Nevadí, když se nemodlím anebo se modlím špatně“

2.6 deismus
Krása výšin jest obloha, podoba nebes jest skvostný pohled. Slunce (ho) hlásá svým zjevem, když vychází, výtvor (to) podivný, dílo Nejvyššího. O poledni vysušuje zemi; proti žáru jeho kdož obstojí? Pec bývá vytápěna ku práci, jež horka žádá, (ale) slunce trojnásobně praží do hor; paprsky ohnivé vydychuje, a blýskajíc jimi zaslepuje oči. Veliký jest Pán, který učinil je; podle slova jeho pospíchá (svou) cestou (Sirachovec 43,1-5)

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč….Je účinné při stvoření věcí, je účinné v řízení světa a je účinné při spáse světa. Co je tedy účinnější, co je mocnější? (Balduin,traktát 6)

Prozřetelnost je sám Boží rozum, stojící v nejvyšším vládci všech, jež všechno upravuje (Boethius, O útěše IV)

A tak ženy, kterým Bůh nedal děti, o ně nemají usilovat pomocí čarodějnických lektvarů, zaříkávání nebo talismanů. Křesťan se nemá vzpouzet Kristovu řízení hroznou, hřísnou smělostí. Stejně jako ženy, v jejichž připadě Bůh chce, aby měly více dětí, nemají užívat jedů k zabránění početí, tak ty, kterým byly upřeny, si mají tento dar trpělivě vyprošovat u Boha. Mají vše ponechat Boží prozřetelnosti a modlit se, aby jim Bůh ve své dobrotě učinil, co je pro ně nejlepší. Ženy, po nichž Bůh chce, aby vydávaly na svět děti, se mají postarat o všechny, které počnou, nebo je dát na výchovu někomu jinému. Kolich jich už počatých či narozených zabijí, z tolika vražd se budou zodpovídat před věčnou stolicí Soudce. Chtějí-li ženy zabít děti ve svém lůně a samy zemřou, jsou viny trojím zločinem: sebevraždy, duchovního smilstva a vraždy nenarozeného dítěte (sv. Cesareus z A., homiie 52)

K prozřetelnosti Boží nepatří přirozenost věcí porušovat, ale zachovávat (sv. Dionýsius, O Božích Jménech)

Sv. Jan Eudes na slova „To je špatné počasí“ – „Jakže to pravíte, bratře? Špatné? To je počasí Boží“ (R. Schikora, Naše světla)

Kdy mohla by nám chybět Boží Prozřetelnost? V jednou případě: kdybychom se jí stali nehodni, kdyby se mrhalo penězi, kdyby se oslabil duch chudoby. Ale pokud budu vidět to, co vidím nyní, že se činí oběti ze všech stran, že je úsilí šetřit každým způsobem, že se dělá velká a neosobní práce, buďte ujištěni, že Prozřetelnost nebude chybět. Nebojte se! Pán praví: pomoz si a já ti pomohu. Třeba vyvinout všechno možné úsilí, neočekávat lenivě pomoc Boží Prozřetelnosti. Pohne se, když spatří velkomyslné úsilí, naši lásku k Bohu (sv. Jan Bosko)

Bez stálé péče Boží bychom zmizeli z povrchu země rychle jak slabý list urvaný silným větrem (sv. Jan Vianney)

Boží prozřetelnost nás neopustí, věřte to! Lidé nás mohou opustit: Bůh nikdy! (sv. Josef Cottolengo ministru vnitra )

Ale ani ty ani oni nesmíte ztratit naději ve mne, neboť má Prozřetelnost vás nikdy neopustí (sv. Kateřina S., Dialog 109)
Řekl jsem ti, že má prozřetelnost nebude chybět tomu, kdo ve mně v pravdě doufá, ale bude scházet těm, kdo nedoufají ve mne, ale pouze v sebe (sv. Kateřina S., Dialog 136)

Ustanovujeme a nařizujeme odsoudit a zakázat sdružení, shromáždění, sjezdy, konvence či jiné, které obsahují termín „svobodozednářský“ (Klement XII., bula In Eminenti r. 1738)

Lev XII. v bule Ubi primum r. 1824 odsuzuje „ta sdružení, která s pohrdáním odsuzují myšlenku o Božím zjevení a vyznávají čistý deismus nebo dokonce čistý naturalismus“

Všemohoucí, věčný Bože, jenž věci nebeské i pozemské řídíš, snažné prosby lidu svého milostivě vyslyš a mír svůj uděl našim časům. Skrze… (liturgie římská, vstupní modlitba 2. neděle po Zjevení Páně)

„Pověz mi, co teď právě dělá Bůh v nebi?“ sv. Notker kaplanu císaře odpověděl: „Dělá to, co dělal vždycky: pokorné povyšuje a pyšné ponižuje“ (R. Schikora, Naše světla)

Podobáme se lidem, kteří trpí závratí. Ti si myslí, že se všechno točí nesmyslně kolem nich, avšak jen jejich hlava není v pořádku, ve skutečnosti však věci kolem nich stojí na svých místech. Tak i my se setkáváme s jevy, jejichž příčinu neznáme, a proto se nám zdá, že věci tohoto světa jsou řízeny bez určitého smyslu, protože jejich smysl nevidíme. Kéž bychom věřili, že Bůh je Původcem všech věcí, že proto svou prozřetelností všechny věci řídí a stará se o celé umělecké dílo svého stvoření (sv. Řehoř Naz., Oratio de paup.)

Všechno by zapadlo v nic, kdyby to nezachovávala ruka Všemohoucího (sv. Řehoř V. )
Bože, jehož prozřetelnost se ve svém úradku neklame, tebe pokorně prosíme, abys vše škodlivé odvrátil a vše prospěšné nám dopřál. Skrze… (římská liturgie, vstupní modlitba sedmé neděle po Duchu Svatém)

My i naši chudí se budeme zcela svěřovat do rukou Boží Prozřetelnosti. Jsme orgány Kristova Těla. Kristus za svého veřejného života žil z almužen, a proto se při službě nemocným a chudým nestydíme chodit žebrat ode dveří ke dveřím (blahosl. Matka Tereza)
Veškeré plánování budoucnosti musíme ponechat na všemohoucím Bohu, protože včerejšek už je pryč, zítřek ještě nenastal, a k tomu, abychom milovali Ježíše, sloužili mu a dávali ho lidem poznat, nám zůstává je dnešek (blahosl. Matka Tereza, Stanovy kongregace)

Když se řekne, že Bůh ponechal člověka sobě, nevylučuje se tím člověk z božské prozřetelnosti (sv. Tomáš A., Summa teologická I,22)
Někteří docela popřeli prozřetelnost jako Demokritos a Epikurejci, co tvrdili, že svět vznikl náhodou…všechno podléhá Boží prozřetelnosti, nejen povšechně, ale i co do jednotlivostí…Boží prozřetelností není nic jiného nežli zařízení věcí k cíli (I,22)
Je nemožné, aby se něco stalo mimo řád božského řízení: ale právě z toho, že něco se z jedné strany zdá unikat řádu božské prozřetelnosti, který se pozoruje podle nějaké částečné příčiny, je nutnost, aby do téhož řádu zapadlo podle jiné příčiny (sv. Tomáš A., Summa teologická I,103)

Skutky tvé jsou velmi dobré, soudy tvé pravé a prozřetelnost tvá řídí celý vesmír (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III,21)
Vždyť je to milost pro tvého přítele, aby na světě trpěl a byl sužován pro svou lásku k tobě, kolikrátkoliv a od kohokoli to dopustíš. Bez tvého úradku, bez tvé prozřetelnosti a bez příčiny nic se na zemi nestane (blahosl. Tomáš K., NK III 50)

Nemůže se stát nic co Bůh nechce. Takže cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti pro nás to nejlepší (sv. Tomáš Morus, dopis)

Já však chci Pána velebit, že spravedlivě řídí svět, a hrát a zpívat chvalozpěv na jméno Pána, Nejvyššího (žalm 7,18)
Oči všech jen k tobě hledí s nadějí, ty jim dáváš pokrm v náležitý čas (žalm 144,16)

Poznámka autora: Deismus nemůže volit ten, kdo se modlí správně „Otče náš“

2.7 evoluce
Hle Bůh je veliký a my to nechápeme (Job 36,26)
Když se vše v světě mění, ty sám (Bože) jsi bez proměny (sv. Ambrož, chvalozpěv Te Deum)
Tito nepřátelé božího zjevení nesmírně vychvalují lidský pokrok a chtějí jej povážlivě a vskutku svatokrádežně zavést i do katolického náboženství, jakoby to nebylo náboženství od Boha, ale dílo lidské a vynález filozofů, který by se mohl lidským způsobem zdokonalovat (blahosl. Pius IX, Qui pluribus)

Abychom tedy, ctihodní bratři, vyčerpali celou látku o víře a jejich pramenech, zbývá poukázat na poslední a nejhlubší základ modernistických nauk. Tento všeobecný princip zní: V náboženství, které žije, není nic neproměnného, a proto se musí měnit. Takto přistupují ke stěžejnímu bodu své soustavy, totiž k evolucionismu. Tedy dogma, Církev, kult svatých, knihy, které ctíme jako posvátné, ba i sama víra, nechceme-li aby toto všechno bylo mrtvé, musí podléhat zákonům vývoje (sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis)

Stále někteří pošetilci obhajují a šíří nebezpečný způsob výchovy, jejž nechutně nazývají pohlavní výchovou. Mylně se domnívají, že mohou mládež ochránit proti smyslným nebezpečím jen přirozenými prostředky a bez veškerého přispění náboženství a osobní zbožnosti: totiž tím, že budou všechnu mládež bez rozdílu pohlaví i veřejně poučovat o pohlavním životě a ji do něho zasvěcovat, a ještě hůře, že ji předčasně vystaví příležitostem, aby si mladý duch takovým věcem navykl, a jak říkají, se otužil proti nebezpečím pohlaví (Pius XI., encyklika Divini illius magistri)

Proto církevní Magisterium, vzhledem k současnému stavu lidského bádání i posvátné teologie, nezakazuje, aby byla evoluční teorie, pokud jde o bádání o původu lidského těla, zda totiž povstalo z již existující a živé látky, zkoumána a diskutována s odborníky z řad obou táborů. Katolická víra však přikazuje tvrdit, že lidské duše jsou bezprostředně stvořeny Bohem (Pius XII., Humani generis 36)

Ať tedy roste a zdokonaluje se rozum, vědění a moudrost jednotlivců i celku, každého jednotlivého věřícího i celé Církve, od věku do věku, od staletí do staletí, stále však týmž způsobem, to je při zachování stejných dogmat ve stejném smyslu a stejném pojetí (I. vatikánský koncil, Dei Filius)

Poznámka autora: Evoluce rušící modlitbu je cestou bludnou

2.8 materialismus
Obraťte se ke mně a dejte se spasit všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh a nikdo jiný! (prorok Izaiáš 45,22)

Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou (sv. Ignác z A., list do Říma)

Vy tupíte hmotu a nazýváte ji bezcennou, to dělají manichejci, ale božské Písmo prohlašuje, že je dobrá. Říká totiž: „A viděl Bůh všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré“ (sv. Jan Damašský)
Neuctívám hmotu, uctívám toho, kdo hmotu stvořil, kdo se Vtělením stal hmotou kvůli mně a svolil pobývat ve hmotě a skrze hmotu pracoval na mém spasení, a já neustanu ctít hmotu, skrze niž se pracovalo na mém spasení… Proto ctím zbytek hmoty a respektuji to, čehož prostřednictvím přišla spása, neboť je to naplněno božskou energií a milostí. Cožpak trojnásobně vzácné a trojnásobně požehnané dřevo kříže není hmota? Není skála, jež dává a nese život, totiž svatý hrob, zdroj zmrtvýchvstání, hmota? Není inkoust a nejsvětější kniha Evangelií hmota? Není životodárný stůl, jenž nám nabízí chléb života, hmota? Není zlato a stříbro, z nějž se vyrábí kříže a pateny a kalichy, hmota? A především: není Tělo a Krev Páně hmota? Buď přestaňte ctít a uctívat všechny tyto věci, nebo se podrobte tradici Církve a přijměte uctívání obrazů Boha a přátel Božích, posvěcených jménem a proto zastíněných milostí Ducha Svatého (sv. Jan D., Tři pojednání o svatých obrazech)

Otče, proč tohle pokolení není schopné dosáhnout askeze otců? Odpověď neznámého mnicha: „Protože nemiluje Boha, nevyhýbá se lidem a nemá nenávist k hmotě světa. Když totiž člověk utíká před lidmi a před hmotou, přijde k němu askeze sama od sebe. Vždyť jako člověk nedokáže uhasit oheň zapálený na svém poli – neuhasí ho, jestliže ho nepředběhne a nezničí před ním jeho potravu - , tak ani člověk nemůže získat askezi, jestliže neodejde na místo, kde jen s námahou nachází svůj chléb. Co totiž duše nevidí, po tom brzy ani netouží

Na tomto viditelném světě nemůže být nic spravováno leč skrze neviditelné stvoření (sv. Řehoř V., Rozmluvy IV.)

Co by na tom bylo zvláštního, kdyby Bůh vytvořil svět z nějaké předem existující hmoty? Řemeslník, když se mu dá materiál, udělá z něho, co chce. Avšak Boží moc se projevuje právě v tom, že vychází z ničeho a udělá všechno co chce (sv. Teofil, PG 6)

Bůh není tělo…Bůh je čiré uskutečnění…je nemožné, aby Bůh byl složen z hmoty a tvaru (sv. Tomáš A., Summa teologická I,3)
Staří filosofové zvolna a jaksi krokem došli k poznání pravdy. Neboť na začátku, když byli jaksi hrubší, považovali za jsoucí jen smyslová tělesa…také první hmota byla stvořena (Summa teologická I,44)

Pokrm, nápoj, oděv a jiné věci, kterými se tělo zachovává, to všechno je duchu vroucně zbožnému jen břemenem. Dej, abych věcí, které život udržují, střídmě užíval a nesmírnou touhou po nich se nestal jejich otrokem (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III,26)
Lidské smysly se často mýlí; mýlí se také milovníci světa, když milují jen to, co je možné vidět. Oč pak je lepší člověk proto, že ho lidé považují za více? (blahosl. Tomáš K., Následování Krista III 50)

Kdo by se neostýchal tvrdit, že kromě hmoty nic není: buď proklet (I.Vatikánský koncil, konstituce Dei Filius)

Poznámka autora: Materialismus nemůže volit ten, kdo se např. modlí dobře „Věřím v Boha…Stvořitele…všeho viditelného i neviditelného“

2.9 naturalismus
Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izakův a Bůh Jakubův (Starý zákon, Ex 3,6)

Naturalismus popírá božské Zjevení a články víry, které přesahují meze lidského rozumu. Vzhledem k tomu, že právě katolické Církvi bylo svěřeno uchovávat v neporušenosti Boží Zjevení, vznešenost víry a všechny prostředky spásy, obracejí se útoky proti ní (Lev XIII., encyklika Humanum genus )
Všude tam, kde se zednářům ve věcech víry a mravů nestaví do cesty žádné překážky, důsledně prosazují naturalismus do všech podrobností. Soustavně pracují na tom, aby ve státním životě zbavili Církev jakéhokoliv vlivu na výchovu, omezili její majetek a podkopali její autoritu (encyklika Humanum genus )

Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem,vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení. Blažení ti, kdo je nesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu, a služte mu s velikou pokorou (modlitba sv. Františka z Assisi; je vhodná k nápravě naturalismu)

První zásadou naturalismu je přesvědčení, že ve všech záležitostech příroda, čili lidský rozum, musí být učitelem a pánem. Přijetí této zásady znamená buď zanedbávat povinnosti vůči Bohu nebo je skrze mylné a proměnlivé mínění znehodnotit (Lev XIII., encyklika Humanum genus )

Proto je klamná a plná omylů veškerá výchova dětí, jež se opírá jen o přirozené síly (naturalismus) a pohrdavě zanedbává vše, co z nadpřirozeného hlediska přispívá k řádné výchově ke křesťanskému životu. Stejně bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti, a proto cele spočívá jen v přirozených silách (Pius XI., encyklika Divini illius magistri)

Poznámka autora: Žít naturalisticky znamená často žít jako zvířata a zvířata se nemodlí

2.10
nekřesťanská náboženství Kdo jde dál a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna. Přijde-li k vám někdo a nepřinese toto učení, nepřijímejte ho do domu, a ani ho nepozdravujte. Kdo ho totiž pozdraví, má účast v jeho špatném jednání (první list apoštola Jan 9 -11)

Odpověď na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“ (sv. Cyril věrozvěst, Životopis)

Uvažuj dále tu znamenitou lásku, kterou Bůh k tobě choval, když tě nechal narodit se v křesťanské zemi a v klíně pravé Církve. Kolik lidí se narodí mezi modloslužebníky, mezi židy a mohamedány, nebo mezi kacíři a jdou bídně do záhuby! Jenom málo lidí má to štěstí, že se narodí tam, kde vládne pravá víra. A Pán si tě vyvolil právě mezi tyto nemnohé. Ó, jaká nesmírná milost je tento dar víry! (sv. Alfons z Liguori, Láska k Bohu)

Sv. Basil o sv. Řehoři Divotvůrci: „Duch Boží působil skrze něho způsobem mimořádným věci tak veliké, že i Židé, nepřátelé pravdy křesťanské, nazývali ho druhým Mojžíšem.“

“My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání (sv. Cyril věrozvěst, Životopis)

Na sultána jeho vystoupení zapůsobilo a prosil, aby u něho zůstal. Osvícen Bohem dal mu však Boží služebník odpověď: „Chceš-li se i se svým lidem obrátit ke Kristu, rád u tebe zůstanu. Kdybys však měl váhat, zda pro víru v Krista máš opustit Mohamedův zákon, pak nech zapálit velký oheň a já do něho vstoupím i s tvým kněžími, abys tak mohl poznat, která víra je svatá a jistá a kterou musíš právem přijmout (sv. Bonaventura v Legengě Maior/Anděl šesté pečeti/ o sv. Františku před sultánem v Egyptě)

Křesťanství neuvěřilo v židovství, ale židovství v křesťanství, v němž se shromažďují všichni, kdo věří v Boha (sv. Ignác z A., list Magnesijským)

Mohamedovo náboženství se skládá z ohavné směsi judaismu, pohanství a křesťanství. Mohamed šířil své náboženství ne prostředníctvím zázraků či přesvědčivých slov, ale prostředníctvím hrubé síly (sv. Jan Bosko)

Každopádně, židé říkají, že oni také uctívají Boha. Bůh mi odpusť, že jsem to vyslovil. Žádný žid neuctívá Boha! Kdo tak pravil? Tak praví Boží Syn. Neboť řekl, ‚Kdyby jste znali mého Otce, znali byste také mne. Avšak neznáte mne, ani Otce mého.‘ Mohu snad uvést věrohodnějšího svědka, než Syna Božího? (sv. Jan Z., Rozprava o požidovštěných křesťanech, III)
Jelikož jsou tací, kteří považují synagogu za svaté místo, musím jim říci několik málo slov. Koho tam uctíváte? Což si ji nemáte hnusit, opovrhovat jí a vyhýbat se jí? Říkají, že tam je přechováván Zákon a knihy proroků. Co to znamená? Stane se snad každé místo, kde jsou tyto knihy, svatým? V žádném případě! To je důvod nade všechny, proč nenávidím synagogu a hnusím si ji. Mají proroky, ale nevěří jim; čtou svatá písma, ale odmítají jejich svědectví – a to je znamením lidí vinných tím největším zneuctěním (sv. Jan Z., Rozprava o požidovštěných křesťanech, V)

Shromáždili jste vybrané lidi a jimi jste nechali hlásat po celém světě, že jistý Galilejský jménem Kristus založil sektu, nevázanou žádným zákonem, a že poté, co byl námi ukřižován, jeho žáci jej ukradli z hrobu, do něhož byl po sejmutí z kříže uložen, aby tak byli lidé oklamáni jejich tvrzením, že vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Ano, rovněž jste také dodávali, že učil bezbožné, opovážlivé a opovrženíhodné věci, a to jste pak roztrušovali mezi těmi, kteří vyznávali Krista jako učitele a Syna Božího. Při tom všem jste vzdor dobytí svého města a zpustošení své země nekonali žádné pokání, nýbrž jste se odvažovali tím nejstrašnějším způsobem proklínat a zatracovat Jej i ty, kdož v Něj uvěřili. My však necítíme nenávist ani vůči vám, ani těm, kteří o nás mají takové mínění, nýbrž se modlíme, aby se vám, ovšem při známce pokání, dostalo slitování od nanejvýš dobrotivého Boha, jehož milosrdenství je zázračným způsobem všem viditelné (sv. Justin, Dialog s židem Tryfonem)

Buď Králem všech těch, kdo jsou dosud pohříženi v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života (zásvětná modlitba k nejsvětějšímu Srdci Pána Ježíše, cyrilometodějský kancionál 1953)

Jelikož někteří z židovského náboženství bloudí a usmyslili si, že se budou rouhati Kristu Bohu našemu a přetvařovat se, že jsou křesťany, tajně se ho odříkajíce a skrytě světíce sobotu a vyplňujíce ostatní židovské předpisy, nařizujeme, aby tito nebyli přijímáni ani do společenství ani na modlitby ani do Církve, nýbrž ať jsou na veřejnosti dle svého vyznání židy. Jejich děti nekřtít, nedovolit jim koupení otroka ani získávání majetku. Jestliže někdo z nich se s upřímnou vírou obrátí a vyzná ji z celého srdce, slavnostně se zříkaje židovských zvyků a skutků, aby tím i druhé usvědčil a polepšil, takového náleží přijmouti, děti jeho pokřtít a upevňovat ve zřeknutí židovských výmyslů. Nebudou-li však takovými, nikterak je nepřijímat (II. nicejský koncil, kánon 8)

Modleme se i za proradné židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu s jejich srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. – (Neodpovídá se Amen ani není lid vybídnut k pokleknutí, aby se nepřipomínalo, jak židé na posměch před Kristem poklekali.) Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradné Židy nevylučuješ ze svého milosrdenství, vyslyš naše prosby, jež za onen zaslepený národ přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a byli vytrženi ze svých temnot. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen (římská liturgie)

Každý má uznat za pravé to náboženství, které má nejdůstojnější představu o Bohu (blahosl. Rajmund Lullus, I. Vondruška, Životopisy sv.)

Vrahové Pána, vrahové proroků, nepřátelé Boha, kteří jej nenávidíte a zákony opovrhujete, odpůrci milosrdenství, nepřátelé víry svých otců, mluvčí ďábla, rasa rouhačů, pomlouvačů, posměváčků, lidé zatemnělého ducha, pokolení farizejů, hříšníků, hanebníků a nepřátel čestnosti (sv. Řehoř z Nysy, Modlitba ke Kristovu zmrtvýchvstání)

Při této otázce (vzkříšení) filozofové bloudili i někteří moderní kacíři bloudí…není-li totéž tělo, jež duše vezme, nelze ani mluvit o vzkříšení (sv. Tomáš A.,Summa teolog., Doplněk 79)
(Mohamed) zmátl národy slibem tělesných rozkoší, ke kterým jsou již náchylní pro žádostivost těla. Kromě toho jim dal přikázání, která jsou s těmito sliby v souladu, a tím uvolnil uzdu vášním a zálibám, které lidé rádi poslouchají. Navíc, nestanovil žádnou nauku kromě té, jakou může dát a pochopit každá rozumná osoba svým přirozeným rozumem. Samotné pravdy, kterým učil, jsou smíšeny s bajkami a krajně falešnými poučkami. A nepoužil ani vykonaných nadpřirozených zázraků, které jsou jediným přiměřeným svědectvím božského zjevení, protože jsou viditelné, není je možno připisovat nikomu jinému než Bohu a dokládají tak, že ten, kdo učí této pravdě, činí tak z božské inspirace (sv. Tomáš A., Summa contra gentiles)

Poznámka autora: bloudí např. autoři názorů „Smrtí vše končí“ „Člověk se převtělí“. Nekřesťanská náboženství nemůže volit ten, kdo se modlí upřímně „Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému“ a „Veleben budiž Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk“

2.11
Panteismus Byliť blázni všichni lidé (od přirozenosti), v nichžto nebylo známosti Boha, kteří z viditelných dokonalostí nemohli poznati toho, který jest, aniž pozorujíce díla, nalezli umělce, ale buďto oheň, nebo vítr, nebo tekutý vzduch, neb okruh hvězd, neb obrovskou vodu, nebo slunce a měsíc měli za bohy, kteří spravují svět. Jestliže libujíce si v jejich kráse, měli je za bohy, měli věděti, že mnohem lepší jest Pán jejich. Neboť první původce krásy všecky ty věci stvořil (kniha Moudrosti 13,1-3)

Když pak lidé porušovali přirozený zákon a jednou považovali přírodu za nahodilou, jindy ji více než se sluší ctili, a Tobě, Bohu všechno na roveň stavěli, nedal jsi jim bloudit, nýbrž vyvolil jsi svatého služebníka svého Mojžíše, skrze něhož na pomoc zákona přirozeného dal jsi zákon psaný a ukázal, že příroda je Tvým dílem, a modloslužebný blud jsi zapudil (apoštolské konstituce)

Vždyť příroda je každému věřícímu přímo školou uctívání Boha (sv. Lev V., Sermo 6).

K čistému panteismu vede také nauka o božské imanenci. Tážeme se, zda tato imanence zachovává rozdíl mezi Bohem a člověkem. Jestliže ano, jak se potom liší od katolické nauky a proč zavrhuje nauku a vnější zjevení? Nerozeznává-li se mezi Bohem a člověkem, je to panteismus (Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis)

Ani božským Osobám, ani pouhým živočichům nepřísluší modlitba, nýbrž je vlastní rozumovému tvoru (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,83)

Kdo by řekl, že jedna a táž je podstata čili bytnost Boha a všech věcí: buď proklet (I.Vatikánský koncil, Dei Filius)

Poznámka autora: Pokud se panteismus „modlí“, tak se v něm bludně „modlí“ stejně Bůh jako zvířata či neživá příroda a lidská osoba. Je rozdíl ve stvořených věcech nalézat Boha anebo mít stvořené věci za nejvyšší skutečnost nahrazující jejich Stvořitele

2.12 polyteismus
Jsouť všichni bohové pohanů duchové zlí, avšak Hospodin je tvůrce nebes (žalm 95,5)

Sv. Augustin vypravuje, jak Anaxagoras byl obviněn u Athéňanů, protože řekl, že slunce je planoucí kámen a popíral, že je bohem (O Boží obci XVIII)

Chceš snad, aby ženou tvou byla nějaká Venuše, chceš, abys byl podobný cizoložnému Joviši? A když ji za to soudce dá zpolíčkovat volá: “Jaké tedy máte bohy, jimž se stydíte být podobnými?” (soudní proces sv. Agáty)

Bože věčný, tys mi dal tyto údy, a proto je obětuji Tobě, neboť Ty mi je opět vrátíš v den vzkříšení…Věřte, že všecky muky nejsou ničím proti koruně, kterou uchystal Kristus na nebesích. Věřte mě umírajícímu, že bohové vaši nejsou ničím (sv. Arkadius, I. Vondruška Životopisy sv.)

Nelze hledat pravé náboženství u filozofů, kteří s lidem drželi pohanské obřady a o přirozenosti svých bohů a nejvyšším dobru hlásali protichůdná mínění ve školách (sv. Augustin, O pravém náboženství)

Nikdy nebudu obětovat vašim bohům, kteří přebývali jako my v těle smrtelném, neřestně žili a pravého Boha nepoznali (sv. Dorotea, I. Vondruška Životopisy sv.)

A protože se lid tak snadno vracel k modlám, vychovával si jej: mnoha zásahy je učil být Bohu věrný a sloužit mu, pomocí druhotného je volal k prvotnímu, to znamená, že pomocí předobrazů je vedl ke skutečnosti, pomocí časného k věčnému, pomocí tělesného k duchovnímu a pomocí pozemského k nebeskému (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)

Budeme se klanět s vědomím, že taková pocta náleží více zvyku než věci (sv. Augustin v knize O městě Božím o Senekovi) dále proti Senekovi „tak zavržení hodným způsobem ctil modly, že to, co lživě konal, tak konal, že lid se domníval že to koná opravdově“

Poznámka autora: Polyteismus nemůže volit ten, kdo se modlí Věřím v jednoho Boha a má pouze jednoho Boha

2.13 spiritismus
Nebudiž mezi vámi nikoho, kdo by kázal synu svému nebo dceři procházeti ohněm, [aby se očistili], kdo by se tázal hadačů, kdo by zkoumal sny, pozoroval znamení, nebudiž (mezi vámi) kouzelníka, zaklínače, nikoho, kdo by se radil duchů nebo věštců, kdo by se vyptával mrtvých na pravdu. Neboť všecky tyto věci má Hospodin v ošklivosti a pro tyto zločiny zahladí je při tvém příchodu. Buď dokonale oddán Hospodinu, Bohu svému (Deuteronomium 18,10-13)

Augustin uvádí Porfyria: „je jeden rod démonů, přirozeností lstivý, předstírající bohy a duše zemřelých“ a kárá jeho názor, protože nejsou lstiví přirozeností, nýbrž vlastní vůlí (O městě Božím X)

Démoni často předstírají, že jsou duše zemřelých (sv. Jan Z.)

Poznámka autora: Je rozdíl pomáhat zemřelým modlitbou a vzývat svaté anebo nerozumně volat zemřelé bez ušlechtilých úmyslů

2.14 bludy o svobodě
Vždyť to je vůle Boží, abyste konáním dobra umlčovali nevědomost nerozumných lidí, a to jako svobodní, a ne jako lidé, kteří mají svobodu jen za plášť zloby, nýbrž jako služebníci Boží (první list Petrův 2.15-16)

Po vzoru Lucifera, který vyřkl rouhavá slova ´Nebudu sloužit´, usilují mnozí pod jménem svobody o absolutní bezuzdost (Lev XIII., Libertas praestantissimum)

Svobodná vůle je spjata s citem, a proto ho podněcuje, jak se mu zlíbí, buď podle světla rozumu, nebo proti němu. Váš rozum je spjat se mnou, pakliže ho ode mne svobodná vůle neoddělí neuspořádanou láskou. Kromě toho je ve vašem nitru zvrácený zákon, který neustále bojuje proti duchu. Jako byste byli rozděleni vedví: na smyslnost a rozum (sv. Kateřina S., Dialog 51)

Tím, že se vyhlašuje nijak nerozlišená svoboda všech forem uctívání Boha, se pravda zaměňuje s omylem a Svatá a Neposkvrněná nevěsta Kristova se klade na stejnou úroveň jako heretické sekty a dokonce i jako židovská perfidnost (zrada) (Pius VII., Post tam diuturnas)

….neobávají se zastávat jinou bludnou domněnku, nejvýš zhoubnou katolické Církvi a spáse duší, kterou náš předchůdce blahé paměti Řehoř XVI. nazval pominutím smyslů, totiž že prý volnost svědomí a náboženská svoboda je přirozeným právem každého člověka… (blah. Pius IX., Quanta cura)

Předně se nesmí popírat ani zužovat sociální a veřejná funkce vlastnictví, neboť jinak se upadá nebo aspoň přichází do blízkosti „individualismu“; ale právě tak zamítne-li se nebo zeslabí-li se soukromá a individuální stránka tohoto práva, spěje se do „kolektivismu“ (Pius XI., Quadragesimo anno)

Z tohoto nečistého zřídla náboženské lhostejnosti plyne ono převrácené a bludné učení, ať neřekneme pominutí smyslů, že se totiž má dovolit jednomu každému svoboda svědomí (Řehoř XVI., Mirari vos)
Tomuto přezáhubnému bludu klestí cestu ona úplná a neomezená svoboda smyšlení, která ke zkáze Církve i státu široce se rozmáhá, ba někteří se i osmělují hlásat s náramnou nestydatostí, že prý odtud vyplývá i nějaký prospěch pro náboženství. Ale co je horší smrti duše než svoboda pro blud? (Řehoř XVI., Mirari vos)

Opravdové svobody a pravé radosti není leč v bázní Boží spolu s dobrým svědomím (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,21)
Nehledáš-li nic jiného, než aby ses zalíbil Bohu a prospěl bližnímu, a nebažíš-li po ničem jiném, dostane se ti pravé vnitřní svobody ducha (blahosl. Tomáš K, NK II,4)

2.15 konzumismus (hédonismus)
Tito však jako nerozumná zvířata – určená svou přirozeností k tomu, aby byla chytána a zabíjena – tupí to, co neznají; také zahynou jako ona a (tak) dostanou odplatu nepravosti. Hýření, jež den skýtá, pokládají za rozkoš; jsou poskvrnění a ohavní. Hýří ze svých podvodů, jestliže hodují s vámi (II Petr 2,12-13)

Kdo by však neviděl, že lidská společnost zbavená vazeb náboženství a pravé spravedlnosti nemůže mít jiné cíle, než aby hromadila hmotné statky, aniž by ve svém jednání se řídila jiným zákonem než nezkrotnou touhou srdce po rozkoších a výhodách (blah. Pius IX., Quanta cura)

Něco láká milovat svět, něco zase pudí opovrhovat jím. Milovat svět vábí žádost těla, žádost očí a pýcha života (I Jan 2,16), ale tresty a útrapy, které spravedlivě v zápětí přichází, zošklivují svět a činí jej nenáviděným. Ale, bohužel, hříšná rozkoš vítězí nad člověkem světsky smýšlejícím tak, že pokládá za rozkoš dlít pod trním (Job 30,7), poněvadž nepoznal sladkost, kterou Bůh dává, ani neokusil, jak lahodná je ctnost (blahosl. Tomáš K, Následování Krista III,21 – Naše vlastní slabost a svízele tohoto života)