1.1 všeobecně
I poznáš, že já jsem Hospodin, že se nezklamou ti, kdo skládají svou naději ve mne (prorok Izaiáš 49,23)
To, co jsme slyšeli, poznali my, co nám už otcové vyprávěli, nemáme před dětmi zamlčet, nýbrž dát vědět i příštímu rodu: Pánovu slávu a jeho moc, podivuhodné skutky, jež konal (Žalm 77,3-4)
Bůh je předmětem teologie spekulativní, je i předmětem teologie mystické, avšak s trojím rozdílem:
- Za prvé pojednává spekulativní teologie o Bohu po té stránce, že je Bůh; kdežto mystická teologie o něm pojednává jako o tom, který je nade všechno lásky hodný.
- Za druhé mluví spekulativní teologie o Bohu k lidem a mezi lidmi, kdežto mystická teologie mluví o Bohu s Bohem a v Bohu.
- Za třetí touží spekulativní teologie po tom, aby Boha poznala a činí ze svých učedníků teology. Mystická teologie však touží po tom, aby Boha milovala, a činí ze svých učedníků lidi, kteří Boha milují, kteří pro něj hoří a kteří jsou mu oddáni, činí z nich teofily (sv. František S., O lásce k Bohu VI)
Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha. My jsme v tom pravém Bohu skrze jeho Syna Ježíše Krista. On je pravý Bůh a věčný Život (první list apoštola Jana 5,20)
Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné - jeho věčná moc a jeho božské bytí - to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila (apoštol Pavel, list Římanům 1,19-21)
Což je něco tak nepochopitelné a nevýslovné jako to, co je nade vším? Bylo-li tedy to, co se dosud diskutovalo o nejvyšší bytosti, potvrzeno na základě nutných rozumových argumentů, i když to nelze proniknout rozumem do té míry, aby se to dalo i slovně objasnit, tak se přece tím nijak nezviklá pevný základ jistoty její existence. Neboť jestliže předchozí úvaha rozumem pochopila, že je nepochopitelné (rationabiliter comprehendi incomprehensibile esse), jakým způsobem nejvyšší moudrost ví, co učinila…jak může někdo vysvětlit, jak se sama poznává a nazývá – ona, o níž člověk nic nebo téměř nic nemůže vědět? (sv. Anselm, Monologion 64)
Vidíš zem, země je také v ideji. Vidíš oblohu, také obloha je v ideji. Vidíš slunce a měsíc, existují také v ideji, ale ve své vnější realitě to jsou tělesa, zatímco v mysli Boží jsou životem (sv. Augustin, Tract. in Joan.)
1.2 Cesta rozumu
Celý Východ je zpozdilý, opustil-li Stvořitele a klaní-li se tvorům (sv. Acepsimas)
Mnozí se domnívají být prosti všech předsudků, když všem zázrakům, které v knihách Písma svatého se nenalézají, věrohodnost upírají a jako smyšlenky a báchorky je zavrhují. Lze tu však platně užít velmi odůvodněného výroku učeného a zbožného kněze Crasseta, jenž hlásá, že čím ochotněji opravdu zbožní lidé zázrakům věří, tím více zlomyslníci se jim posmívají. Prozrazuje-li slabého ducha, kdo každé věci bez rozdílu věří, tak ten, kdo zázraky od vážných a zbožných mužů dosvědčené zavrhuje, prozrazuje buď nevěru, která Bohu upírá moc takové zázraky činit anebo opovážlivost, která svědectví závažných svědků zavrhuje. Proč totiž věřit Tacitovi, Suetoniovi a jiným a přitom bez opovážlivosti upírat věrohodnost křesťanským spisovatelům? Svatý Petr Kanisius učí, že méně nebezpečné je přijmout a věřit to, co z dobrých důvodů vypravují dobří k vzdělání a poučení bližního, nežli pohrdavě a drze to zavrhovat (sv. Alfons L., Různé příklady)
Jsou některá jména, jež zřejmě ukazují něco příslušejícího Božství a některá vyjadřují jasnou pravdu božské velebnosti, jiná pak přeneseně a z podobnosti se o Bohu vypovídají (sv. Ambrož, O Trojici)
Byl jsem stvořen, abych tě viděl, ale zatím jsem nikdy neučinil to, k čemu jsem byl stvořen (sv. Anselm, Proslogion 1)
Pravda je správnost jedině myslí pojatelná (Dialog o pravdě)
Myslím totiž, že tomu, kdo zkoumá nějakou nepochopitelnou věc, musí stačit, že s pomocí rozumového uvažování dojde se svrchovanou jistotou k tomu, že tato skutečnost existuje, i když není s to proniknout k jejímu způsobu bytí
Svět je tak plný bídy a zla, že by nás měl spíše k Bohu vést, nikoli od něho odvádět (sv. Anselm)
Nikdo nemůže poznat Boha, jestliže nepozná sebe (sv. Antonín a sv. Atanáš)
Všichni lidé touží po vědění (Aristoteles, Metaphysica I)
Dobro je po čem všechno touží (Aristoteles, Etika)
Bude-li zlo úplné, samo sebe zničí (Aristoteles Ethica IV)
Žena je nepodařený muž (Aristoteles, kniha II. O rození živočichů)
Jestliže však byl svět založen na smysluplnosti, moudrosti a vědění a je vybaven veškerou krásou, nemůže být tím, kdo všechno takto stvořil a uspořádal, nikdo jiný než Slovo Boží (sv. Atanáš)
Z věcí, které už jsou nebo které vznikají, není nic, co by nevzniklo ve Slově a skrze Slovo a co by v něm a skrze ně své bytí neudržovalo, jak říká teolog: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic (sv. Atanáš, Proti pohanům)
Při pádu odvrátil člověk svůj pohled od Boha, přerušil svůj myšlenkový a duchovní vzestup k Němu, uzavřel se sám do sebe a začal se zabývat sám sebou. Po pádu se v člověku začaly projevovat některé nezdravé touhy a vášně a jeho vnitřní svět se rozdrobil. Duše se začala věnovat věcem tělesným a zapomněla, že je stvořena k obrazu Božímu. Duše jakoby vystupuje ze sebe, soustřeďuje své síly na věci neexistující a objevuje zlo. Zlo totiž nemá podstatu, neboť nemá v Bohu pro sebe žádný obraz ani podobu, vzniklo z pohnutek vůle (sv. Atanáš)
Ptej se krásy země, moře, řídkého vzduchu, který je všude, ptej se krásy nebe…ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání (confessio). A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný neměnným způsobem? (sv. Augustin, Sermo 241)
Jediný Bůh je neproměnný; co však učinil, poněvadž z ničeho je, proměnné je (O povaze dobra)
Bůh je „vyšší než to, co je ve mně nejvyšší, a hlubší než to, co je ve mně nejhlubší“ (Vyznání III )
Pravda je to, čím se ukazuje to, co je (O pravém náboženství)
Pravdivé je to, co je (Samomluvy II)
Ukazuje se, že ve všech smyslech jsme klamáni svůdnou podobností (Samomluvy II)
Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh (PL 38)
Když nezkušený vejde do dílny nějakého řemeslníka, vidí tam mnohé nástroje, jejichž účelů nezná a je-li velmi nemoudrý má je za zbytečné (Gn, Proti manichejcům)
Duše v každém těle a v celém je celá a v každé jeho části je celá (O Trojici VI)
Jakmile někde shledáme něco, co nám není společné s dobytkem, patří to k duchu (O Trojici XII)
Stopa Trojice se jeví v tvorstvu (O Trojici VI.)
Každý, kdo se klame nerozumí tomu, v čem se klame (spis „83 otázek“)
Rozumím, že rozumím…rozumím, že chci (O Trojici X)
Paměť, rozumění a vůle jsou jeden život, jedna mysl, jedna bytnost (O Trojici X.)
Mysl, znalost a láska jsou podstatně v duši nebo, abych řekl totéž bytostně (O Trojici XI)
V pozorování stvoření se nemá provádět marná a pomíjející zvědavost, nýbrž se má konat vykročení k nesmrtelným a vždy zůstávajícím věcem (O pravém náboženství)
Pravda je pevná podoba s původem, která je bez jakékoli nepodobnosti (O pravém nábož.)
Všech znamení, srovnáno se slovy je velmi málo. Slova totiž nabyla u lidí prvenství při označování všech pojmů duše (O křesťanské nauce II)
To vyniká na člověku, že Bůh učinil člověka k obrazu svému, proto mu dal rozumovou mysl, kterou předčí dobytek (sv. Augustin, ke Gn VI.)
Kde je obraz, zároveň je i podobnost, ale kde je podobnost, není zároveň obraz…kde je obraz není hned stejnost ( „83 otázek“)
V něm (Bohu) je spíš všechno než on někde (spis „83 otázek“)
Požívání pokrmu a jakékoli tělesné rozkoše ne bez důvodu se přičítá i zvířatům („83 otázek“)
Bůh není příčinou tíhnutí do nebytí („83 otázek“)
Žádný moudrý člověk není příčinou, že se člověk stává horším. Bůh pak je nad každého moudrého člověka, tedy mnohem méně je Bůh příčinou, že se někdo stává horším ( „83 otázek“)
Kdo řekne toto: Je-li Bůh všemohoucí, ať učiní, aby se nestalo, co se stalo, nevidí, že chce toto: Je-li Bůh všemohoucí, ať učiní, aby to, co je pravdivé, právě v tom, v čem je pravdivé se stalo nesprávným (Proti Faustovi)
Bůh zakladatel a stvořitel všech přirozeností, nic nečiní proti přirozenosti…Když Bůh jedná mimo nám obvyklý a známý běh přírody, jmenuje se to veledílo nebo zázraky (Proti Faustovi)
O ráji jsou tři všeobecné názory: jeden těch, kteří chtějí ráj rozumět jen tělesně, jiný těch, kteří jen duchovně a třetí těch, kdo berou Ráj obojím způsobem; a přiznávám se, že se mi ten názor líbí…co lze pohodlně říci o duchovním chápání Ráje, nikdo nebraň říkat, jen když se věří i nejspolehlivější pravda onoho dějství, doporučená vypravováním událostí (ke Gn)
Nemá se říkat, že jako smysl poznává pouze tělesná, tak rozum poznává pouze duchovní, protože by následovalo, že Bůh a andělé nepoznávají tělesné (O městě Božím XXII)
Boží předzvědění, jež nemůže zklamat, je knihou života (O městě Boží Božím XX)
Andělé nejsou pominuti v prvním stvoření, nýbrž jsou označeni jménem nebe nebo také světla (O městě Božím XI.)
Myslím a nepochybuji, že andělé v něčem se od sebe liší; v čem však se liší, nevím (ad Orosium 11)
Zlým stromem nazývá Pán zlou vůli a dobrým stromem dobrou vůli (sv. Augustin, Proti Juliánovi)
Nikdo nedojde spásy, leč bude-li to Bůh chtít. A proto se musí prosit, aby chtěl, protože se nutně stane, bude-li chtít (Enchiridion)
Bůh je nejvýš dobrý a nikdy by nedopustil, aby něco zlého bylo v jeho dílech, kdyby nebyl tak všemohoucí a dobrý, aby dobro učinil také ze zla (Enchir.)
Zlo nemůže zcela strávit dobro (Enchir.)
Ačkoli to, co je zlé, pokud je zlé není dobré, přece je dobré, aby nejen dobro, ale i zlo bylo
Nic se nestane, než to, co Všemohoucí chtěl, buď proto, že to nechal, aby se to stalo nebo to vykonal (Enchir.)
Bůh všechno miluje, co učinil a více miluje tvory rozumné a z nich více údy jeho Jednorozeného a mnohem více svého Jednorozeného (k Janovu evang.)
Co uvidíš chybět dokonalosti přirozenosti, nazvi neřestí…Každá neřest, právě tím, že je neřest, je proti přirozenosti (sv. Augustin, O svobodném rozhodování III.)
Pravda každé věci je vlastnost jejího bytí, jež je jí ustanoveno (Avicenna)
Cesta k poznání Boha vede od jednoho Ducha skrze jednoho Syna k jednomu Otci (sv. Basil, O Duchu Sv.)
Když slyším ´seno´, rozumím ´seno´, podobně květiny, rybu, zvíře i dobytek; o všech se zde mluví, tak to tak beru. Nestydím se za Evangelium (sv. Basil, Hexaem. Homilie 9)
Má-li svět počátek a byl-li stvořen, hledejme, kdo jej stvořil a kdo mu dal počátek, tedy toho, kdo je jeho Stvořitelem (sv. Basil, Hexaem. Homilie)
Pro tuto (Pannu Marii) stvořil Bůh celý svět (sv. Bernard, In Salve Reg.)
Lidský mozek chce opanovat všechno a nic nepřenechává víře. Přistupuje k tomu, co ho přesahuje, zkoumá to, co je vyšší než on, tlačí se do Božího světa, a spíše než aby tajemství víry osvěcoval, tak je falšuje (sv. Bernard, dopis)
Každé vědění je samo o sobě dobré, jen když je podřízeno Pravdě (sv. Bernard, k Písni písní 36)
Osoba je samostatná podstata rozumové přirozenost (Boetius, O dvou přirozenostech)
Samotného člověka jinak vidí smysl, jinak obrazivost, jinak um, jinak rozumění (Boetius, O útěše)
Proč stvořil Bůh svět?: „Ne aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji ukázal a sdělil“ (sv. Bonaventura, In libros sententiarum)
Ten…,kdo nevidí nesčetné jasy stvoření, je slepý; ten, kdo se neprobudí tolika hlasy, je hluchý; ten, kdo za všechny tyto zázraky nechválí Boha, je němý, ten, kdo se pro všechna tato znamení nepozvedá k prvnímu počátku, je hloupý (Cesta I,15)
Tak Maria milovala svět, že Syna svého jednorozeného dala (sv. Bonaventura u A. Liguori, O lásce P. Marie)
Na druhém místě po cestě očištění následuje cesta osvícení, na které se musí člověk cvičit vzhledem k paprsku rozumu v následujícím pořadí. Za prvé je třeba tento paprsek vrhnout na zlo, které bylo člověku prominuto, za druhé jej rozšířit o svěřená dobrodiní a za třetí jej obrátit ke slíbeným odměnám. Paprsek rozumu vrhá člověk tehdy, když pečlivě zvažuje zlo, které mu Pán prominul, a kterého je tolik, kolik je hříchů, které jsme spáchali – a zároveň je tak velké, jak velké jsou hříchy, kterými jsme se provinili, a jak velká jsou dobra, která jsme ztratili. Tato meditace je dost jasná z toho, co bylo uvedeno výše. Ale kromě toho je třeba ještě uvážit, do jakého zla bychom upadli, kdyby to Pán dopustil. Když to pečlivě zvažujeme, paprsek rozumu osvěcuje naše temnoty. Toto osvícení musí být spojeno s pocitem vděčnosti; jinak by to totiž nebylo osvícení nebeské, kdybychom neviděli, že za jeho září následuje žár. Proto je třeba vzdávat díky za odpuštění zla, kterého jsme se dopustili nebo se mohli dopustit z tísně, ze slabosti nebo ze zvrácenosti vůle (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
Není nikoho, kdo by nemohl dojít poznání a víry, že jsem Bůh, už jen když pováží, jak země nese ovoce a nebe dává déšť, jak se stromy zelenají a zvířata přebývají každé ve svém druhu, jak hvězdy slouží lidstvu a věci se dějí navzdory vůli člověka. Ze všeho toho může člověk vidět, že je smrtelný, a že je to Bůh, kdo spravuje všechny věci. Kdyby Bůh neexistoval, vše by bylo v nepořádku. Stejně tak bylo vše zřízeno Bohem, vše rozumově uspořádáno pro poučení člověka (sv. Brigita, Revelaciones I,15)
O Bohu neříkáme tolik, kolik je třeba (jedině On to ví), ale kolik je člověk schopen pochopit a kolik může naše slabost snést (sv. Cyril J., katecheze)
Neboť tytéž věci jsou Bohu podobny i nepodobny; podobny totiž, pokud ho napodobují, jak je napodobován ten, jehož nelze dokonale napodobit; nepodobny pak, pokud nedosahují své příčiny (sv. Dionýsius, O Bož. Jmén. IX.)
Nechtěl bych vytvářet polemiky; mluvím prostě pravdu, hledám pravdu
Boha jmenujeme podle tvorů
Bůh skrze sebe samého dostává vidění temnot a nevidí temnoty odjinud nežli ze světla
Být trestán není zlem, ale stát se hodným trestu
Zlo duše je být mimo rozum (sv. Dionýsius, O Božích Jménech )
Pravda vysvětluje nebo ukazuje bytí (sv. Hilarius, O Trojici)
Smysl slov je z příčin řeči, protože věc nemá být podřízena řeči, nýbrž řeč věci (O Trojici IV)
Nemírná je umíněnost všech podjatých lidí, kde vůle se rozumu nepodrobuje (sv. Hilarius, O Trojici X.)
Uč se s chutí všemu tomu, co neznáš. Moudřejší než ostatní bude ten, kdo se chce ode všech něco naučit. Kdo ode všech něco přijímá, skončí tak, že se stane ze všech nejbohatším (Hugo od sv. Viktora, Didascalion)
Před (rozjímáním o předmětu) neviditelném…vidět zrakem obrazivým a uvažovat, že duše má je uvězněna v tomto porušitelném těle a celá bytost složená v tomto údolí, jako ve vyhnanství mezi nerozumnými živočichy; pravím celá bytost složená, totiž z duše a těla (sv. Ignác z L., Duchovní cvičení)
A celá tato stavba světa, která vše v sobě obsahuje a která byla od Boha před stvořením člověka připravena, byla člověku předána jako místo k bydlení (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)
Běda tomu, kdo se hádá se svým tvůrcem, střepina z hliněných nádob! Řekne snad hlína hrnčířovi: „Co děláš?“ a „Tvé dílo nestojí za nic“? Běda tomu, kdo řekne otci: „Co plodíš?“ a ženě: „Co rodíš?“ Tak praví Hospodin, Svatý Izraele, jeho tvůrce: “Chcete se mě ptát na budoucnost mých synů, rozkazovat mi, co mají mé ruce dělat? Já jsem učinil zemi a na ní jsem stvořil člověka (prorok Izaiáš 45,9-12)
Služby jsou mnoha druhů, ale nejvýznačnější je ta, která je v posvátných a božských věcech (sv. Izidor S.)
Nemožné je říci o Bohu, co je a je možné říci, co není (sv. Jan D. )
Všem je od přirozenosti známo, že Bůh existuje
Bůh je nekonečný a věčný a nelze ho ohraničit
Bůh nechce zlo ani nenutí ke ctnosti (sv. Jan D.)
Bůh, který je dobrý a překračuje všechnu dobrotu, nespokojil se s tím, že by patřil sám na sebe, ale chtěl, aby zde byly bytosti jím oblažované, které by se mohly stát účastníky jeho dobroty: proto stvořil z ničeho všechny věci, viditelné i neviditelné, včetně člověka, skutečnost viditelnou i neviditelnou. A stvořil ho se záměrem jako bytost schopnou myšlení, obohacenou slovem a orientovanou k duchu (sv. Jan D., Ortodoxní víra II)
Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem Svatým (sv. Jan Vianney)
Kdo rozjímá nad tím, jak velký je Bůh – ten, který úkonem své vůle stvořil z ničeho nebe a zemi a jediným pohledem může obrátit celý svět vniveč – bude se pyšně nafukovat v jeho přítomnosti? (sv. Jan Vianney)
Jaká je to tedy bytost, jež byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá osoba, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe a země a moře a celé stvoření; jeho spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něho neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všech prostředků, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil ho po své pravici (sv. Jan Z., Promluva o Genezi)
Zbaveni citu a rozumu proměňují se v kameny a klády (k Lk 22,9 o pohanech)
Samu bytnost Boží nejen proroci neviděli, nýbrž ani andělé, ani archandělé. Neboť jak to, co je stvořené přirozenosti, může vidět, co je nestvořené? (sv. Jan Z. k Janovu evang. „Boha nikdo nikdy neviděl“)
Opravdu nic není tak drahocenného jako duše. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům (sv. Jan Z., homilie 59)
Bůh je jediný, jenž nemá počátek (sv. Jeroným Marcelle)
Rozum je nejvznešenější část duše: pohybuje jím cit a rozum zase cit živí (sv. Kateřina S., Dialog 51)
Neexistuje žádné pokolení rolníků a pastevců, ale ani lidí ve městech, aniž by věřili ve vyšší bytost (Klement A., Stromata)
Byli jsme stvořeni, abychom vzdávali Stvořiteli spravedlivou poctu, takovou, jaká mu náleží, abychom jen k němu se znali a jen jeho následovali. Toto pouto zbožnosti nás k němu upíná a váže: odtud je odvozeno latinské slovo náboženství, re-ligio (Laktantius, Divinae Institutiones IV)
Svatý Bože, na svatém místě přebývající, ke tvé chvále zpívají serafové třikrát: Svatý; oslavují tě cherubové a klanějí se ti všechny nebeské mocnosti. Tys všechno z nebytí přivedl k bytí a člověka stvořil k svému obrazu a ke své podobě a ozdobil veškerými svými dary (liturgie sv. Jana Z.)
Běda člověku, když je jeho jméno větší než jeho dílo (mnich, neznámý)
Vskutku nicotní jsou všichni lidé, kteří nepoznali Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce (Starý zákon, kniha Moudrosti 13,1)
Kdybychom tedy v tomto světě plném nebezpečí a utrpení neuznávali Boha Stvořitele, nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, ani že žijeme (sv. Ondřej Kim Taegon, poslední dopis)
Lidé zde na zemi mají od věcí smysly poznatelných postupovat až k tomu, co je poznatelné jen rozumem, a nezůstávat jen u toho, co je jen smysly poznatelné (Origenes, Contra Celsum)
Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná bude tomu opačně a někdy tomu opravdu tak je?
Co je lepší: Nechat ty, kteří uvěřili bez hledání důvodů při víře, že hříchy budou potrestány a dobré skutky odměněny či je nechat, aby pohrdali prostou vírou, dokud nenajdou důvody, aby mohli uvěřit? (Origenes, Contra Celsum)
Každý dům totiž musí být od někoho postaven, ale ten, kdo postavil všechno je Bůh (apoštol Pavel, list Židům 3,4)
Rozum přichází víře vstříc (blahosl. Pius IX.)
Kdo je však slyší, jak hovoří o své práci týkající se Písma svatého, kterou objevili tolik povážlivých neshod, má dojem, že před nimi ještě žádný člověk nestudoval posvátné knihy a že před nimi žádní učenci, nesmírně vynikající nad modernisty počtem, nadáním, vzděláním a svatostí nezkoumali Písmo svaté. Tito vynikající učenci však nehanili Písmo svaté, ale čím více je studovali, tím více děkovali Bohu, že takto mluvil s lidmi. Avšak běda! Naši učitelé neměli k dispozici tytéž pomůcky jako modernisté. Neměli za vůdkyni a učitelku filozofii, která by začínala popíráním Boha a neprohlašovali sami sebe za kritérium pravdy (sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis)
Úchvatná je vize, která nám dává nazírat lidský rod v jednotě jeho původu v Bohu…; v jednotě jeho přirozenosti, složené stejně u všech z hmotného těla a duchové nesmrtelné duše; v jednotě jeho bezprostředního cíle a jeho poslání ve světě; v jednotě jeho životního prostředí, země, jejíž plody mohou všichni lidé podle přirozeného práva užívat k udržování a rozvíjení života; v jednotě jeho nadpřirozeného cíle, samého Boha, k němuž mají všichni směřovat; v jednotě prostředků k dosažení tohoto cíle…v jednotě jeho vykoupení, které pro všechny sjednal Kristus (Pius XII., encyklika Summi Pontificatus)
Člověk je duše, užívající těla (Platon)
Nestává se často, že ani u lidí nerozumíme tomu, jak a proč to či ono dělají? Řemeslník není neznalý, protože my z jeho řemesla nic neznáme. Tak ani věci tohoto světa nejsou nesmyslné a nerozumné, i když my často jejich smysl nechápeme (sv. Řehoř Naz., Oratio de paup.)
Příteli, poznej sám sebe. Poznej svůj původ a svou přirozenost. To je přímá cesta, která tě dovede k dosažení krásy prvního vzoru (Boha) (sv. Řehoř Naz., Básně)
Nejprve vymyslel andělské a nebeské síly a vymyšlení bylo jeho dílem (sv. Řehoř Naz.)
Kdyby někdo žádal vysvětlení Boží podstaty jako nějaký popis či výklad, nebudeme zapírat, že nejsme tak moudří. Jen tolik doznáváme, že to, co je nekonečné svou přirozeností, nelze vyjádřit nějakými slovy (sv. Řehoř Nys., Contra Eunomium)
Řekli jsme – a teď mluvím jako učitel – že božskou přirozenost poznáváme rozumovou úvahou nejasně a velmi nepatrně. Přece však při naší nedokonalosti jmény, která zbožně vyslovujeme, sbíráme při svých skromných možnostech dostačující povědomost o božství (sv. Řehoř Nys., Contra Eunomium)
Sluší se, aby naše mysl, když překročí jakost tělesného mluvení, upřela se na neznámé a vznešené způsoby niterného mluvení (sv. Řehoř V., Moralia II)
Cizím očím v tajnosti mysli stojíme jako za stěnou těla, ale když se chceme vyjevit, jako branou jazyka vycházíme, abychom ukázali, jací jsme uvnitř (Moralia II)
Ve stavu vzkříšení „tělesnost údů neskrývá ničí mysl před očima druhého“ (sv. Řehoř V., Moralia XVII)
Spravedlivý žije vírou, ale je dobré, aby spojil víru a vědění (Silvestr II)
Božství dalo lidem velký dar, když jim dalo víru, ale neodepřelo jim poznání. Těm kdo je nemají, říkáme hlupáci (papež Silvestr II)
Svrchované Bytí musí být nezbytně jediné, nemá sobě rovné…Není-li Bůh jediný, není to Bůh (Tertulián, PL 2)
Pěti cestami lze dokázat, že Bůh je. První pak a zřejmější cesta se bere z pohybu…Druhá cesta je z pojmu příčiny účinné…Není možné aby se v příčinách postupovalo do nekonečna…Třetí cesta je vzata z možného a nutného…je nutno stanovit něco, co je samo sebou nutné…čtvrtá cesta se bere ze stupňů, které se shledávají ve věcech…je něco, co je příčinou bytí a dobroty a kterékoli dokonalosti ve všech věcech; a to nazýváme Bohem. Pátá cesta se bere z řízení věcí…přírodní věci jsou řízeny k cíli, a to nazýváme Bohem (sv. Tomáš A., Summa teologická I,2)
Dobro a jsoucno jsou věcně totéž a liší se pouze v rozumu (I,5)
Všechno, co je v čase, je od věčnosti Bohu přítomné (I,14)
Pravda je dříve v rozumu a později ve věcech, pokud mají vztah k rozumu Božímu (I,16)
Pravdivé a nesprávné jsou protivy, protivy pak jsou o témž, je nutné nesprávnost hledat nejdříve tam, kde se nejdříve hledala pravda, to je v rozumu. Ve věcech není ani pravda ani nesprávnost, leč vzhledem k rozumu (I,17)
Je ve smyslu nesprávnost, protože vnímá nebo posuzuje věci jinak než jsou
Nesprávnost rozumu je pouze při skládání rozumem, může být nahodile nesprávnost v práci rozumu (I,17)
Nic nebrání tomu, aby něco podle něčeho bylo milováno a podle něčeho se mělo v nenávisti. Bůh pak miluje hříšníky, pokud od něho jsou. Ale pokud jsou hříšníky, uchylují se od bytí, a to v nich od Boha není. Proto podle toho jsou u něho v nenávisti (I,20)
Řád předurčení je jistý a přece se neničí svobodná vůle (I,23)
Je nemožné přijít přirozeným rozumem k poznání Trojice božských Osob…lze přirozeným rozumem poznat o Bohu, co mu nezbytně musí příslušet, pokud je původce všeho bytí (I,32)
V tom záleží pojem zla, že totiž chybí dobra. Proto je jasné, že ve věcech se zlo nalézá, jakož i porušení, neboť i samo porušení je nějaké zlo (I,48)
Bůh je původcem zla trestu, ne však zla viny…vina má více z rázu zla než trest (I,48)
O výkladu stvoření: Musí se říci, že, jak učí Augustin, v takových otázkách se musí dbát dvojího. A to, nejprve, aby se neochvějně zachovala pravda Písma. Za druhé, protože božské Písmo lze různě vyložit, aby žádného výkladu se nikdo tak výhradně nedržel, že by se opovážil vydávat za smysl Písma to, co se z určitého důvodu ukáže nesprávným, aby Písmo proto nebylo nevěřícím na posměch a aby se jim nezatarasila cesta k víře (I,68)
Člověk se svobodně rozhoduje: jinak by byly marné rady, napomínání, příkazy, zákazy, odměny a tresty (sv. Tomáš A., Summa teologická I,83)
Demokrit a jiní badatelé neučili, že se rozum liší od smyslu…Platon pak naopak tvrdil, že se rozum od smyslu liší…Aristoteles šel střední cestou. Stanovil totiž s Platonem, že se rozum liší od smyslu, ale učil, že smysl nemá vlastní činnost bez společenství těla (I,84)
Ze strany rozuměné věci nemůže jeden více než jiný věci rozumět…ze strany rozumějícího. A tak může jeden lépe než druhý rozumět stejnou věc, protože má větší sílu rozumění, jako lépe vidí nějakou věc tělesným viděním, kdo má dokonalejší sílu a v němž zraková síla je dokonalejší (I,85)
Člověk se nazývá „menší svět“ (mikrokosmos), protože se nějak v něm shledávají všechna stvoření světa (I,91)
Když se tedy vezme řád věcí jako závislí na první příčině, tak Bůh nemůže jednat proti řádu věci, neboť, kdyby tak činil, jednal by proti svému předvědění nebo vůli nebo dobrotě. Pozorujeme-li však řád věcí jako závislý na kterékoli druhotné příčině, tak může Bůh jednat mimo řád věcí (I,105)
Musí se říci, že ve srovnání s božskou mocí nic nemůže být nazváno zázrakem: protože jakýkoli skutek, srovnán s božskou mocí, je nejmenší, podle onoho Iz.: 40: „Hle národy jako kapka nádoby a jako maličká váha jsou ceněny“. Ale něco se nazývá zázračným ve srovnání s mocí přírody, kterou přesahuje…jedině Bůh může konat zázraky (I,105)
Staří filozofové nerozlišovali rozumové od smyslového…Domnívali se pak, že všechna tělesná potěšení je třeba nazvat špatnými, aby tak lidé, kteří jsou náchylni k nemírným potěšením, vzdalujíce se potěšení, přišli k prostředku ctnosti…nikdo nemůže žít bez nějakého smyslového a tělesného potěšení…některá potěšení jsou dobrá a některá špatná (I-II,34)
Musí se říci, že, jako někteří stoici tvrdili, že všechna potěšení jsou špatná, tak Epikurejci tvrdili, že potěšení o sobě je dobro a v důsledku že všechna potěšení jsou dobrá. Zdá se pak, že se zmýlili proto, že nerozlišovali to, co je dobrem objektivně od toho, co je dobrem subjektivně (I-II,34)
Nedokonalost poznání je v pojmu víry…poznání může být nedokonalé trojmo: jedním způsobem ze strany poznávaného předmětu, jiným způsobem ze strany prostředku, třetím ze strany podmětu…ze strany poznávaného předmětu se liší podle nedokonalého a dokonalého v andělích poznání ranní a večerní…ze stran prostředku se…liší poznání, které je o nějakém závěru skrze důkazný prostředek a skrze prostředek důvodný. Ze strany pak podmětu se podle dokonalého a nedokonalého liší domnění, víra a vědění…domnění nemá pevné přilnutí…vědění… má pevné přilnutí s rozumovým viděním, neboť má jistotu, pocházející z rozumových zásad. Víra pak je má prostřední způsob: přesahuje domnění v pevném přilnutí, nedosahuje pak vědění v tom, že nemá vidění (I-II,67)
Víra je ušlechtilejší ze strany předmětu nežli vědění, protože jejím předmětem je první pravda. Ale vědění má dokonalejší způsob poznávání, který neodporuje dokonalé blaženosti, totiž vidění, jako jí odporuje způsob víry (I-II,67)
Všichni jsou vázáni znát obecně články víry a všeobecně právní příkazy…Je však zjevné, že kdokoli zanedbává mít nebo činit to, co je vázán mít nebo činit, hřeší hříchem opomenutí. Nevědomost v těch věcech, které je někdo povinen znát, je hříchem pro nedbalost. Avšak nepočítá se člověku za nedbalost, nezná-li, co nemůže znát. Nevědomost v těchto věcech se nazývá nepřekonatelná, protože úsilím nemůže být překonána. A proto taková nevědomost, ježto není dobrovolná, protože není v naší moci ji zapudit, není hříchem (I-II,76)
Taková nevědomost, která je úplně nedobrovolná, buď protože je nepřemožitelná, buď protože je v tom, co někdo není povinen znát, taková nevědomost úplně omlouvá od hříchu (I-II,76)
Věřit je úkon rozumu, přisvědčujícího božské pravdě z nařízení vůle, pohnuté Bohem skrze milost, a tak podléhá svobodné vůli ve vztahu k Bohu. Proto i úkon víry může být záslužný (II-II,2)
Jako totiž člověk má konat úkony mravních ctností pro úsudek rozumový, nikoli pro vášeň, tak má člověk věřit věci víry nikoli pro lidský důvod, nýbrž pro autoritu božskou (II-II,2)
II Kor 4,13: „Majíce téhož ducha víry, věříme, a proto i mluvíme“; neboť vnější mluva směřuje k naznačení toho, co pojímáme v srdci (II-II,3)
Poznání člověka začíná od smyslů, jako od vnějšího…čím je světlo rozumu silnější, tím více může proniknout do nitra. Ale přirozené světlo našeho rozumu je síly omezené…nadpřirozené světlo člověku dané se nazývá darem rozumu (II-II,7)
Nic nebrání, dokud trvá stav víry, rozumět také tomu, co sebou samým spadá pod víru (sv. Tomáš A., Summa teologická II-II,7)
Nemateriální věci jsou určitým způsobem nekonečné
Byl to klíč lásky, který otevřel jeho ruku, aby vznikli tvorové (sv. Tomáš A., In libros sententiarum)
Nemůžeme pochopit, jaký Bůh je, ale pouze jaký není a v jakém vztahu se k němu nacházejí jiné bytosti (sv. Tomáš A., Summa contra gentiles 1)
Ne, co si lidé myslí, ale co je objektivní pravda (sv. Tomáš A., De coelo 1)
Příroda není ničím jiným než uměleckým záměrem, zejména božským, vepsaného do věcí, které tak směřují k určitému cíli. Jako by mistr stavitel lodí umožňoval dřevu samému pohybovat se, aby dostalo podobu lodě (In octo libros Physicorum Aristotelis expositio II, 14)
Je mnoho věcí, o nichž je lépe nevědět anebo vědět málo (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,2.)
Pokud se ti zdá, že mnoho víš a dost rozumíš, uvědom si, že je mnohem více toho, co nevíš. Nesmýšlej o sobě vysoko (Řím 11,20), ale raději uznej svou nevědomost (NK I,2)
Pokorné poznání sebe je jistější cesta k Bohu než sebe hlubší vědecké poznání. Ne snad proto, že by se tím zavrhovala věda nebo dobrá a Bohem daná znalost věcí, ale vždy je lepší dávat přednost dobrému svědomí a ctnostnému životu (NK I,3)
Řada učenců zahyne ve světě marnou vědou proto, že nedbají, aby zároveň sloužili Bohu (NK I,3)
Kdo je tak moudrý, aby všechno věděl dokonale? Nuže, nelpi příliš na svém mínění, nýbrž přijímej rád i cizí (NK I,9)
Komu uvěřím, Pane? Komu, ne-li tobě? Ty jsi pravda, která neklame a oklamána být nemůže. A naopak zase: každý člověk je lživý (Ž 115,11), slabý, nestálý a vrtkavý, obzvláště v řeči; nesmí se tedy hned uvěřit všemu, ani když je něco zdánlivě zcela pravdivě. Jak moudře jsi nás varoval, abychom se měli před lidmi na pozoru (Mt 10,17) (NK III 45 - Nevěř každému, slovy se snadno chybuje)
Mnohem více dovede Bůh učinit, nežli může člověk pochopit (NK IV,18)
Bůh tě neoklame; ten se však klame, kdo sám sobě příliš důvěřuje (NK IV 18)
Kdyby bylo lidskému rozumu možné skutky Boží snadno chápat, nemohlo by se o nich říkat, že jsou podivuhodné a nevyslovitelné (blahosl. Tomáš K., NK IV, 18)
Pánu zem patří se vším, co nese, jeho je svět i vše, co v něm žije. Sám jej založil nad oceány, upevnil nad tekoucími proudy (žalm 23,1-2)
Slovem Páně jsou nebesa stvořena, a dechem úst jeho moc jejich všecka. Hromadí jako do měchu moře, do skladišť uschovává vody.
Boj se Pána všecka země, chvěj se před ním každý, kdo na světě, neboť on řekl a všecko tu bylo; on dal rozkaz, a všecko tu stálo (žalm 32,6-9)
Vězte, jen Pán je naším Bohem! Stvořil nás, proto my jsme jeho, lid jeho, stádo jeho pastvy ( žalm 99,3)
Dávno založil jsi zemi, nebesa jsou dílem tvým: pominou, ty budeš dále; rozpadnou se jako šat, změníš je, jak šat se mění. Ty však stále stejný trváš, roků tvých je bez konce (žalm 101,26-28)
1.3. Cesta srdce
Mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu (žalm 83)
Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky! Amen. Proto je Bůh nechal klesnout do hanebných vášní. Jejich ženy totiž zaměnily přirozený styk za protipřirozený a podobně i muži nechali přirozeného styku se ženou a vzplanuli náklonností k sobě navzájem. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění. A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů, takže se dopouštěli věcí ošklivých (apoštol Pavel, list Římanům 1,24-28)
Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16)
Jak sám Bůh sv. Terezii dosvědčil: „Nikdo nezahyne, aby to nezpozoroval, a nikdo nebude oklamán, kdo oklamán být nechce“. Skryje-li se Pán duši jej milující, neodchází proto již ze srdce. Často se skrývá, aby tím horlivěji a vřeleji Ho hledala. Kdo však Ježíše chce nalézt, musí Ho hledat nikoli v potěšeních a radovánkách světa, nýbrž v kříži a utrpení, jak Ho hledala Maria. „S žalostí jme Tě hledali“, řekla svému Synu. Uč se od Panny Marie hledat Ježíše, radí Origenes.
Vůbec nemáme na tomto světě hledat jiný majetek mimo Ježíše. Job nebyl nešťasten, když ztratil všechen pozemský majetek, děti, zdraví, čest, tak že musel z vrcholu štěstí na smetiště sestoupit. Pořád byl šťasten, protože Bůh byl s ním. Tak o něm říká sv. Augustin: „Pozbyl Boží dary nepozbyl však Boha samého.“ Opravdu nešťastné a bídné jsou pouze duše, které ztratily Boha (sv. Alfons L., O bolestech P. Marie)
Poněvadž tedy Maria tak vroucně miluje Boha, nepřeje si od svých ctitelů ničeho více, než aby Boha ze vší síly také milovali, jak jednou sama řekla sv. Anděle z Foligno: „Andělo, požehnej ti můj Syn. Hleď jej pokud můžeš milovat.“ A k sv. Brigitě: „Dcero, miluj Syna mého, chceš-li se se mnou spojit.“ Ničeho si Marie nepřeje toužebněji, jako vidět, že miláčka jejího, totiž Boha milujeme (O lásce P. Marie)
Již Philo učí, že Bůh pouze v samotě k duším mluví a skrze Ozeáše Bůh sám to dosvědčuje: Vyvedu ji na poušť a budu mluvit k jejímu srdci (2,14). Proto Jeroným: Ó, samoto, v které Bůh se svými důvěrně rozmlouvá a obcuje. A s ním souhlasně jmenuje sv. Bernard mlčení a ticho samoty mocí, která nás k rozjímání o nebeských věcech nutí (Ep. 78) (O modlitbě P. Marie)
Hřích je to, co duši od Boha odlučuje. „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho“ (Iz 19,2) Tou měrou také, i kdyby měli všechny statky světa, ztrátou Boha svého všechno štěstí pozemské v páru a trápení se rozplývá, jak Šalamoun vyznává: „Všechno je marnost a trápení ducha“ (Kaz 1,14). Bohužel, největší neštěstí takových zaslepených duší je podle Augustina obyčejně to, že ztrátu Boha sotva poznávají. „Zaběhne-li člověku vůl, běží za ním, ztratí-li ovci, bedlivě ji hledá, ztratí-li osla nemá pokoje. Ztratí-li ale člověk Boha, jí a pije a zůstává klidný” (sv. Alfons L, O bolestech P. Marie)
Ó, můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě, bez hnutí a klidně, jako by má duše byla už na věčnosti; ať už nic nedokáže narušovat můj klid ani mě vylákat z tebe, ó můj Neměnný, ale ať mne každá minuta noří víc do hlubin tvého tajemství! Utiš mou duši, vytvoř z ní své nebe, svůj oblíbený příbytek, místo svého odpočinku. Ať tě nikdy neponechám samotnému, ale ať jsem tam vždy úplně se vším, co jsem, svrchovaně bdělá ve své víře, adorující a zcela se nabízející tvému tvůrčímu působení (blahosl. Alžběta od Nejsvětější Trojice, modlitba)
Protože se završil šestý den a vyvrcholilo dílo stvoření světa, byl totiž stvořen člověk, který má prvenství nad všemi živými tvory a je jakýmsi mistrovským dílem vesmíru a veškerou krásou světských tvorů. Zajisté bychom měli zachovat ticho, neboť Bůh si odpočinul od veškeré práce, spočinul pak v nitru člověka, v jeho mysli a záměrech. Učinil totiž člověka jako bytost rozumnou, schopnou ho napodobovat v jeho ctnostech a touze po nebeských milostech. V něm tedy odpočinul Bůh, který řekl: „Kdepak je místo mého odpočinutí? Laskavě shlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem (Iz 66,1-2). Vzdávejme tedy díky našemu Pánu a Bohu, který učinil takové dílo, v němž by mohl odpočinout (sv. Ambrož, Hexaemeron VI)
Krásná duše, poznej tedy samu sebe, protože jsi obraz Boží. A poznej sám sebe i ty, člověče, neboť ty jsi slávou Boží. Poslouchej, jakým způsobem jsi jeho slávou. Prorok říká: „Podivuhodná je pro mě tvá znalost, vznešená a nepochopitelná“ (Ž 139,6). To znamená: v mém díle je tvá velebnost obdivuhodnější, tvé vědění je vynášeno v lidské mysli. Zatímco uvažuji sám o sobě, vím, že prohlédáš mé skryté myšlenky a mé nejvnitřnější city a poznávám tím tajemství tvého vědění. Poznej tedy člověče, sám sebe, poznej, jak jsi veliký, a bdi sám nad sebou (sv. Ambrož, Hexaemeron, IX)
Co je vlastně člověk, když ty ho nenavštěvuješ? Nezapomínej proto na mou slabost. Připomeň si, Pane žes mě utvořil z prachu. Jak mohu stát rovně, jestliže ty stále nebudeš upevňovat tento jíl, aby se má pevnost udržovala tvým působením? Skryješ-li svou tvář, všechny věci hynou. Běda mně, odvrátíš-li se (sv. Ambrož, Interpellatione David IV)
Když tě zkoumáme rozumem, neodhalíme, jaký skutečně jsi; když tě milujeme, dosahujeme tě (Ambrož Autpert, komentář k Apokalypse)
Nepokouším se, Pane, proniknout do tvé hloubky, protože s ní nemohu ani zdaleka srovnávat svůj intelekt; ale toužím dosáhnout alespoň k určitému bodu tvé pravdy, v kterou mé srdce věří a již miluje. Nesnažím se totiž pochopit, abych věřil, ale věřím, abych pochopil (sv. Anselm, Ivi)
Jestliže budeme hledat Boha, zjeví se nám, a jestliže ho zadržíme, zůstane u nás (Arsenius)
Z jedné strany je tělo, které má hmotný původ, z druhé strany je duše, ta se s ním smísila neznámým způsobem, vtělila se zvenku do stvoření z prachu (Athenagoras, O vzkříšení 18)
Kdo se umí dobře modlit, umí také dobře žít (sv. Augustin)
Kdo málo miluje, málo se modlí. Kdo miluje mnoho, mnoho se modlí
Necítíš-li se být přitahován od Boha, pak se modli, abys od něho přitahován byl!
Víra je něco velikého, ale kdyby byla bez lásky, není nic platná (k Janovu evang.)
Zlé časy, obtížné časy, tak říkají lidé. Dobře žijme a dobré jsou časy. My jsme ty časy: jací jsme, takové jsou časy. Ale co činíme? Nemůžeme obrátit k dobrému životu množství lidí? Nemnozí, kdo slyší dobře žijí: nemnozí dobře žijící snáší mnoho špatně žijících
Velcí mužové, svatí věřící, ti pohrdli skvělým světem: my nedovedeme pohrdnout ani jeho ošklivostí. Špatný je svět, hle, je špatný, a tak je milován, jako by byl dobrý. Co je však špatný svět? Není totiž špatná obloha, země, vody a vše, co je v nich, tj. ryby, ptáci, stromy. Všechny tyto věci jsou dobré, ale špatný svět špatní lidé tvoří
Pozoruj se tedy a povšimni si, kolik se toho v tvém srdci děje, jak jsou mnohé modlitby spoutány myšlenkami na marnosti, takže tvé srdce dokáže stěží povstat k Bohu (k žalmu 85)
Zdá se mi, že lidé by se měli obrátit k naději, že najdou pravdu (Epistulae 1)
Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný; velká je tvá moc a tvá moudrost je bez míry. Chce tě chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, který v sobě nosí a šíří svoji smrtelnost jako svědectví svého hříchu i svědectví toho, že se pyšným protivíš. A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě (Vyznání I)
Dej mi Pane poznat a pochopit, co je přednější, zdali tě vzývat nebo tě chválit, zda je přednější tě poznávat nebo tě vzývat…A čím jsem pro tebe já, že mi přikazuješ, abych tě miloval, a že se na mne hněváš, když to nedělám, a hrozíš mi nesmírným neštěstím? Což nestačí už to, že tě nemiluji? (Vyznání I)
Ať poznám sebe, abych se nenáviděl (sv. Augustin)
Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Tys volal a křičel, a tak jsi prorazil mou hluchotu…jako bych slyšel z výsosti tvůj hlas: „Já jsem pokrm silných; musíš růst a budeš mě požívat. Nebudeš mě však proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale ty se budeš proměňovat ve mne” (Vyznání VII)
Příliš lakomý je, komu Bůh nestačí (sv. Augustin R. Schikora, Naše světla)
Obdivujte stále krásu Toho, který vás miluje (sv. Augustin)
Ptal jsem se odkud je zlo a nedokázal jsem si dát odpověď napsal sv. Augustin, Vyznání VII - Odpověď mu dalo učení Ježíše Krista (poznámka autora)
Pane Ježíši, dej, ať poznám sebe, poznám tebe, po jiném netoužím než po tobě. Ať mám v nenávisti sebe a v lásce tebe, všechno nechť konám pro tebe. Nechť pokořuji sebe, velebím tebe, na nic nemyslím leč na tebe. Kéž přemáhám sebe a žiji v tobě, a cokoli se stane, nechť přijmu od tebe. Ať pronásleduji sebe a následuji tebe, a vždy toužím jít za tebou. Ať prchám před sebou a utíkám se k tobě, abych zasloužil být chráněn od tebe. Kéž se bojím o sebe, bojím se tebe, a patřím k vyvoleným od tebe. Ať nedůvěřuji sobě, důvěřuji v tebe, jsem ochoten poslouchat pro tebe. K ničemu ať nemám lásky jen k tobě a ať jsem chudý pro tebe. Shlédni na mne, abych miloval tebe, povolej mne, abych uzřel tebe a na věky tebe požíval
Když nemáš přátele, starej se o to, abys je získal
Bez někoho, kdo je naším přítelem, není na tomto světě nic, co by nám bylo milé
Je šťastnější, ne kdo více má, ale kdo méně potřebuje
Být věrný v maličkostech je veliká věc
Buď veliký ve velkých věcech, ale nebuď malý v malých
Nikdo nemůže uvěřit, jestliže nechce
Zvol si Boha za přítele, když tě vše opustí (sv. Augustin)
Lidé milují pravdu svítící, nenávidí ji usvědčující (Vyznání X)
Je-li daleko, je to tvá vina. Miluj, a přiblíží se ti, miluj, a učiní si v tobě příbytek. Pán je blízko. O nic nemějte starosti. Chceš vědět, jak je ti blízko, když miluješ? Bůh je láska (Sermo 21)
Jenž tě stvořil bez tebe, neospravedlní tě bez tebe (k Jan 14,12)
Bůh učinil člověka, aby, pokud nezhřeší, kvetl nesmrtelností, aby sám sobě byl původcem buď života nebo smrti…pokrm měl člověk, aby nehladověl, nápoj, aby nežíznil, a strom života, aby ho stáří nerozkládalo (O otázkách Starého a NZ)
Nepohrdejte muži sami sebou: Syn Boží přijal muže. Nepohrdejte samy sebou ženy: Syn Boží se narodil z ženy (O křesťanském zápase)
Nazírání Boha se nám přislibuje jako cíl všech skutků a věčná dokonalá radost (O Trojici I)
Mysl naše poznání věcí netělesných dostává sama skrze sebe (O Trojici IX)
Mysl sebe zná skrze sebe, protože je netělesná…Vidíme neporušenou pravdu, z níž pokud můžeme, dokonale určujeme, ne jaká je mysl každého člověka, nýbrž jaká má být dle věčných pojmů (O Trojici IX)
Víra v srdci, ve kterém je, nevidí se tak, jako duše druhého člověka se vidí z pohybů těla, ale drží ji nejjistější vědomí, a volá svědomí (O Trojici XIII)
Přináší (andělé) Bohu naše lkání a úpění, aby pro nás obdrželi milostivé smilování Boží (Samomluvy)
Proč tohoto táhne a onoho netáhne, nechtěj rozsuzovat, nechceš-li bloudit (k Janovu evang.)
Jistý je počet předurčených a nemůže se ani zvětšit ani zmenšit (O pokárání a milosti)
Věřit není nic jiného než v myšlení souhlasit…Každý, kdo věří, myslí, a když myslí, věří…Není-li víra myšlena, není nic (O předurčení svatých II)
Kdo se vzdá souhlasu, vzdá se víry, neboť bez souhlasu se vůbec nevěří (O víře, naději a lásce VII)
Duchovní schopnost andělské mysli velmi snadno zároveň obsáhne vše, co chce (ke Gn.)
Nikdo, kdo vidí Boha nežije v tomto životě, kterým se žije ve smrtelném těle se smysly. Neumře-li se nějakým způsobem tomuto životu, buď odchodem z těla nebo zbavením tělesných smyslů, nepovznese se k onomu vidění (ke Genezi XII)
Co tedy má dělat křesťan? Užívat tohoto světa, ale nikoli mu otročit. Co to znamená? Mít jako bychom neměli, jak říká apoštol: Bratři: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí (sv. Augustin, k žalmu 95)
Kdyby přestala vlastní vůle, přestalo by peklo (sv. Bernard)
Na žebříku Jakobově všichni andělé vystupují nebo sestupují, ale žádný nezůstává stát. Tak i ty. Nebudeš-li se zdokonalovat, budeš upadat (sv. Bernard)
Dej, ať soustředím veškerou bytost svou v tobě a odpoutám se docela od světa, kde láska pozemská znepokojuje, marná unavuje, nečistá poskvrňuje (sv. Bernard)
Boha poznáváme tou měrou, ktercu ho milujeme
Jak široké pole se ti rozevírá, chceš-li pozorovat sám sebe (sv. Bernard)
Poznej sebe samého! Mnozí znají mnoho, a neznají sebe (Supp.)
Mělo by následovat ještě hledání tohoto Boha, který není dostatečně probádán, ale snad je ho možno najít snáze modlitbou než diskusí. Ukončeme proto knihu, nikoliv však hledání (sv. Bernard, Considerazione XIV),
Zřím ve věcech, že jiné je, že jsou dobré, jiné, že jsou (Boetius)
Kdokoli se bude chtít rozpomenout na své rozkoše, pozná, že jsou smutné konce rozkoší: a kdyby mohly učinit blaženými, nebylo by důvodu, proč by se také dobytek nenazýval blaženým (Boetius, O útěše III.)
Veď mne, Pane, svou cestou a já budu kráčet v tvé pravdě. Ano, potěš mé srdce, aby se bálo tvého jména (sv. Bonaventura, Cesta I,1)
Neustále na sebe pozírej, neustále přemítej, mnoho-li pokračuješ, mnoho-li ochabuješ, zda jsi Bohu, svému pravzoru podobnější či nepodobnější, jsi-li mu blíže či od něho dále. Věz, že je pro tebe důležitější, abys poznal sebe, než abys sebe zanedbával a zkoumal dráhy hvězd, ústrojí rostlin, přirozenost živočichů (sv. Bonaventura)
Za třetí je třeba oheň vyzvednout nade vše smyslové, představitelné i poznatelné, a to v následujícím pořadí, aby člověk, který Ho touží bezprostředně a dokonale milovat: za prvé, aby si při meditaci říkal, že ten, jehož touží milovat, není smyslový, protože není ani viditelný, ani slyšitelný, ani ho nelze ucítit, ani ochutnat nebo nahmatat, a tudíž není smyslový, ale je celý žádoucí. Za druhé, aby uvažoval že není možné si ho představovat, protože není ani konečný, ani zobrazitelný, ani spočítatelný ani popsatelný ani proměnlivý, a tudíž si ho nelze představit, ale je celý žádoucí. Za třetí, aby uvažoval, že není poznatelný, protože není dokazatelný ani definovatelný ani uchopitelný myšlenkou ani docenitelný ani prozkoumatelný, a tudíž je nepoznatelný, ale je celý žádoucí (sv. Bonaventura, Trojí cesta)
Myslela jsem jen na Boha, mimo Boha se mi nic nelíbilo (sv. Brigita, Revel. o P.Marii)
Hospodine, můj Bože, ty, který jsi všechny kůry andělské i síly netělesné utvořil, nebe sklenul a zemi založil a vše, co je, z nebytí v bytí přivedl, ty, který vždycky a všude nasloucháš těm, kdo činí tvou vůli, kdo se tě bojí a zachovávají tvá přikázání, vyslyš mou modlitbu a ochraň své věrné stádo, jemuž jsi mne, svého neužitečného a nehodného služebníka postavil do čela (umírající sv. Cyril, Životopis)
Hierarchie je řád, vědění a čin (sv. Dionýsius, Nebes. Hier. III)
Teologové výslovně ukazují, že krásné podstaty nebeské jsou vyučovány božským vědám od nejvyšších myslí (Nebes. Hier. VII)
Tento zákon božství je nehybně pevný: aby nižší byla uváděna k Bohu skrze vyšší (sv. Dionýsius)
Mnohé jsou blažené šiky výsostných myslí, přesahující slabé a úzké odměření našich hmotných čísel (Nebes. Hierarch. XIV)
Dobro je působeno z příčiny úplné, zlo pak z jednotlivých nedostatků…zlo je slabé a nemohoucí (O Božích jménech IV)
Nejbožštější poznání Boha se získává v nepoznání (sv. Dionýsius, O Božích jménech)
Neutíkej před Bohem, nech jej vést tvoje kroky. Má svoje plány. Má to svůj čas. Boží hodiny se nikdy nepředbíhají a nikdy se neopožďují. Vždy ukazují přesný čas (sv. Dorotej)
Co by mohlo být užitečnější než vzpomínat na zemřelé? Co může být lepší a krásnější, než když žijící věří, že mrtví žijí, že nezanikli, ale že jsou a žijí u Pána? (sv. Epifanius, Panarion).
Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu, vyrovnejte stezky našemu Bohu…Vždyť všechny národy postrádaly znalost Boha, poněvadž všichni spravedliví Boží a proroci měli přístup k ní zavřený (Eusebius z C., ke knize Izaiáš)
Kdo zavírá oči nebo zamyká okenice, ovšem ničeho nevidí, tím však není vinno ani světlo denní, ani oči, nýbrž ten člověk sám, poněvadž tak chce (sv. Eutymius)
Je dvojí poznání světa: z prospěchu, kterého dosahují i lidé bezbožní a duchovní, vyhrazené světcům (sv. Evagrius, Otázky poznání VI)
Ať tě chválí, můj Pane všechno co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velikým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem. Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra, matka země, která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu a služte mu s velikou pokorou (sv. František z A., Píseň bratra slunce)
Kdo touží po božské lásce, musí pro ni pečlivě uchovávat svůj čas, svého ducha a svou náklonnost (sv. František S., O lásce k Bohu XII)
Nabyla vzácných vědomosti a mívala časté rozpravy s učenými muži o těžkých a záhadných otázkách. Tím získal rozum jeji, avšak srdce chladlo, spokojenosť jeji mizela, a mysl stala se zádumčivou. Gertruda bažic po učenosti, pozbývala znenáhla záliby na modlitbě a svatém rozjímání a citila, jak duše jeji čím dále vice stává se vypráhlejší a nepokojnější. Tu ozval se v ni hlas: „Hloubánim a rozumováním nedojdeš Boha. On je vyšší než rozum a všeliké poznání lidské. Jen dokonalou láskou poznáš a dosáhneš ho!“ Gertruda poslechla hlasu tohoto. Zřekla se všeho všetečného hloubání o tajemstvích víry i záhadách vezdejšího života a šla od té doby za hlasem svého srdce. Přivinula se celou láskou svou k Bohu a nalezla v něm spokojenosť a nerušený pokoj (F. Ekert, Církev vítězná, sv. Gertruda)
Bude-li očím chybět světlo nebo den, nijak nám neposlouží…A stejně je tomu s lidskou duší: jestliže jí víra nedodá dar Svatého Ducha (sv. Hilarius, O Trojici)
Člověk je učiněn k společnému obrazu Trojice (sv. Hilarius, O Trojici V.)
Kristus ví, co je ve vašich srdcích, a jsou to právě vaše srdce, po kterých touží. Nehledejte pravdu mimo Krista. Poznáte-li Krista, poznáte i Pravdu a budete svobodni. Nebojte se a buďte si jisti tím, že Kristus zvítězil nad tímto světem (sv. Charbel Makhluf)
…ne mnoho vědět sytí a upokojuje duši, nýbrž pociťovat a okoušet věci vnitřně (sv. Ignác z L., úvodní poznámka, Duchovní cvičení)
A když přešel jistý čas, to je v desáté generaci po potopě, vystoupil Abrahám, který hledal to, co mu přicházelo z požehnání jeho praotce a Boha, kterého očekával. A tak z vnitřního popudu vlastní duše táhl přes celý svět a zkoumal, kde je Bůh a tehdy se ukázal slabým a cíl nenašel, tak se nad ním Bůh, kterého jediného v tichosti hledal, slitoval a nechal se skrze slovo a paprsek světla poznat (sv. Irenej, Demonstratio apostolicae praedicationis)
Požádejme Boha, aby nám on sám dal zármutek nad našimi hříchy a abychom byli schopni utéct od lidí a nepřátelit se s lidmi světskými a nevedli plané řeči, aby se v naší mysli nezatemnilo poznání Boha. Není totiž možné, aby člověk, který poslouchá světské řeči, nebo je dokonce i vede, měl před Bohem otevřené srdce. A ten, kdo říká: „Nemám žádnou škodu z toho, že poslouchám a povídám o světských věcech“, ten se podobá slepci, který nevidí světlo, ani když před něho postaví svícen. Je přece zřejmé i u slunce, které osvěcuje celý svět – když pod ně vklouzne malý mráček, jeho záři i teplo skryje. Ti, kdo mají poznání, tohle vědí (poustevník Izaiáš)
Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznal Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska (apoštol Jan 4,7-8)
Je třeba se naplnit úžasem, všemi díly prozřetelnosti, všechna je chválit a všechna je přijímat, překonat pokušení rozlišovat v nich aspekty, které se mnohým zdají nesprávné anebo špatné a připouštět naopak, že Boží plán jde ze hranice poznání a chápání člověka, zatímco jen On zná všechny naše myšlenky, naše skutky a dokonce i naši budoucnost (sv. Jan D., Ortodoxní víra II)
Kde anděl pracuje, tam je (sv. Jan D )
Nuže, jako všechno rozžhavené železo je tekuté do té míry, že se zdá, jakoby bylo jen ohněm, nicméně zůstává jedna podstata od druhé rozlišeně, stejně tak je třeba chápat, že až skončí tento svět, celá příroda, jak ona tělesná, tak ona netělesná, bude zjevovat jen Boha, a přece zůstane celistvá takovým způsobem, aby Bůh mohl být do určité míry postižitelný, i když zůstává nepostižitelný, a sám tvor bude přetvořen v nevýslovném úžasu v Boha (Jan Scot Eriugena, V, PL 1212)
Jak máme jít k Bohu? „Jako dělová koule – přímo“ (sv. Jan Vianney)
V člověku jsou dva hlasy: anděla a zvířete (sv. Jan Vianney)
Člověk je stvořen pro lásku a bez lásky nemůže žít. Buďto milujeme Boha nebo svět. Čím lépe poznáváme člověka, tím méně ho milujeme. U Boha je tomu naopak. Čím lépe ho poznáváme, tím více ho milujeme (sv. Jan Vianney)
„Otče (Pafnucius), ulož mi jakékoli pokání a já je vyplním jak nejlépe dovedu.“ Tehdy ji svatý stařec zamkl v malinké cele a řekl: „Jsi velká hříšnice, nejsi hodna vyslovit jméno dobrého Boha. Proto se budeš obracet k východu slunce a budeš se modlit pouze jedinou modlitbu: „Ach, ty, který jsi mne stvořil, smiluj se nade mnou..“ A tak po tři léta každý den a každou noc se slzami a nářkem kajícnice – sv. Tais – opakovala tuto jedinou modlitbu. Ano, pokora nás učí poznávat sama sebe (sv. Jan Vianney)
Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem…Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi (sv. Jan Z., homilie 6, O modlitbě)
Máš víru, naději a lásku, které zůstávají. Ty hledej, neboť jsou větší než zázraky. Nic se nevyrovná lásce (sv. Jan Z.)
Naučila jsem se díky Boží milosti, že se musím přidržovat pevné víry a s nemenší pevností věřit, že všechno skončí dobře…Ty sama uvidíš, že všechny věci budou k dobru (sv. Juliána z Norwiche, Zjevení božské lásky XIII)
Až dosud jsem při svém hledání Boha bloudil. Teď ale, když mne osvěcuješ, Pane, nalézám skrze tebe Boha, přijímám od tebe Otce, stávám se tvým spoludědicem, neboť ses za bratra nestyděl. A tak se zbavme, zbavme zapomnění, které nás dělí do pravdy! Nevědomost, tu temnotu, jež překáží v cestě, jak mrákotu sejměme a Boha, který je skutečným Bohem nazírejme (Klement A., Protreptikos)
Všechno pochází z lásky, vše je zaměřeno na spásu člověka, Bůh nedělá nic, co by nevedlo k tomuto cíli (sv. Kateřina S., Dialog 4)
Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že jsi dal člověku tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvá nesmírná láska, s níž jsi sám v sobě pohlížel na své stvoření a zamiloval si je. Vždyť jsi je stvořil z lásky a z lásky jsi mu dal bytí schopné okoušet tvé věčné dobro (Dialog 4)
Co je pravou příčinou toho všeho? Láska. Ty, Bože ses stal člověkem a člověk se stal Bohem. Pro tuto nepopsatelnou lásku tě chci modlitbou přinutit, aby byl ke svým tvorům milosrdný (Dialog 13)
Jak vidíš, dokonalá modlitba nespočívá v mnoha slovech, ale v horlivé touze, s níž se ke mně duše pozvedá a poznává tak sebe i mne, což ji obohacuje (sv. Kateřina S., Dialog 66)
Zahleďme se na Stvořitele a Otce celého světa a pevně se přimkněme k jeho velkolepým a nezměrným darům pokoje a dobrodiní (sv. Klement I., list do Korinta)
Ten, kdo opravdu žije v Církvi zbožně a čistě, kdo myslí na věci tam nahoře, nikoliv na ty na zemi, je v jistém smyslu podobný nebeskému světlu; tím, že uskutečňuje sám jas svatého života, ukazuje mnohým jako hvězda cestu, která vede k Bohu (sv. Lev V., Sermo 3)
Vládce, milující lidi, zažehni v našich srdcích nehasnoucí světlo tvého božského poznání a otevři náš duchovní zrak, abychom pochopili zvěst evangelia. A vštěpuj nám bázeň před tvými blahoslavenými přikázáními, ať přemáháme všechny tělesné žádosti a vedeme život duchovní, aby všechny naše myšlenky a skutky nalezly u tebe zalíbení. Neboť ty jsi světlo našich duší i těl, Kriste Bože, a my ti vzdáváme chválu spolu s tvým Otcem, jenž nemá počátku, i tvým přesvatým, dobrým a životodárným Duchem, nyní i vždycky a na věky věků. Amen (liturgie sv. Jana Z.)
Bože, obnovovateli a příteli nevinnosti, veď k sobě srdce svých služebníků, aby zapáleni jsouce ohněm tvého ducha, i u víře byli nalezeni stálí i v díle činní. Skrze… (modlitba za lid, středa po druhé neděli postní)
Duše musí své myšlenky s lítostí zahrnovat do zpěvu žalmů a nemyslet na nic jiného než na naději v Pána a jen k němu chovat přirozenou lásku. A jako matka svolává své děti domů a tam je vychovává a napomíná, tak má i duše jako vlastní děti odevšad svolávat své těkající myšlenky, i kdyby je rozháněl hřích, tak aby své myšlenky podle svých možností bez přestání soustřeďovala a v neochvějné víře očekávala Pána, aby ji, až k ní přijde, naučil pravé neroztržité modlitbě podle svého jediného přání (sv. Makarius Veliký)
Sladký Pane, opustila jsem svého otce a svou matku i své bratry a všechny věci tohoto světa z lásky k tobě; ale to je velmi málo, protože bohatství tohoto světa jsou jen bodající trny: čím více jich kdo má, tím je nešťastnější. A proto se mi zdá, že jsem neopustila nic jiného než ubohost a chudobu, ale ty víš sladký Pane, že kdybych vlastnila tisíce světů a mohla s nimi disponovat podle libosti, všechno bych opustila z lásky k tobě (sv. Markéta d´Oingt, Meditace II)
Čím více se člověk přiblíží k Bohu, tím většího hříšníka v sobě vidí. Vždyť když prorok Izaiáš uviděl Pána, řekl o sobě, že je ubohý a nečistý (Matoés)
Pro zdraví duše stačí poznání Boha (mnich, neznámý)
Vždycky uvažuj o krásných věcech, abys je pak i dělal. Lidská myšlenka totiž nezůstává Bohu utajena, proto ať je tvá mysl čistá ode všeho zla (mnich, neznámý)
Poznej sám sebe a nikdy nepadneš. Začni pracovat na své duši, to jest vroucně se modli a miluj Boha, dříve než jí někdo jiný dá špatné myšlenky (mnich, neznámý)
Na otázku: „Proč svou duši zanedbávám, když jdu ven pracovat?“ odpovídá mnich: „Protože nechceš vyplnit co je psáno. Písmo přece říká: Budu neustále velebit Pána, ustavičně je v mých ústech jeho chvála. Ať už jsi vevnitř, nebo jsi venku, kamkoli jdeš, nepřestávej velebit Boha, slav svého Panovníka nejen činem a slovem, ale i myslí. Božství totiž není ohraničeno místem, ale je ve všem a svou božskou mocí drží všechno pohromadě“
Poslušnost za poslušnost. Jestliže někdo poslouchá Boha, Bůh vyslyší jeho (mnich, neznámý)
Člověk má mít srdce k Bohu jako dítě, k bližnímu jako matka, k sobě jako soudce (sv. Paschalis Baylon; R. Schikora, Naše světla)
Ó duše, tvým příkladem je Bůh, nekonečná krása, světlo beze stínu, záře, která překonává svit měsíce i slunce. Pozvedni oči k Bohu, ve kterém se nacházejí archetypy všech věcí, a z něhož jako ze zdroje nekonečné plodnosti plyne téměř nekonečná rozmanitost věcí. Proto musíš dojít k závěru: kdo nalézá Boha, nalézá všechno, kdo ztrácí Boha, ztrácí všechno (sv. Robert Bellarmin, De ascensione mentis in Deum – Pozvednutí mysli k Bohu)
Co je člověk, že na něho myslíš? Jaké nové tajemství mě tu obestírá? Jsem zároveň malý i velký, ponížený i vznešený, smrtelný i nesmrtelný, jsem pozemšťan i nebešťan. To první souvisí s tímto světem, to druhé s Bohem. To první s tělem, to druhé s duchem (sv. Řehoř z Naz., Oratio 7)
Nikoliv nebe bylo učiněno k obrazu Božímu, ani slunce, ani měsíc, nikoliv krása hvězd, žádná z jiných věcí, které se objevují mezi stvořením. Jen ty (lidská duše) ses stala obrazem přirozenosti, která převyšuje všechen rozum, podobností neporušitelné krásy, odleskem božské pravdy, schránkou blaženého života, obrazem pravého světla, a když se na toto světlo díváš, stáváš se tím, čím je On, protože odraženým paprskem, který vychází z tvé čistoty, napodobuješ Toho, který v tobě září. Žádná věc, která existuje, není tak velká, aby mohla být srovnatelná s tvou velikostí (sv. Řehoř z Nyssy, Homilia in Canticum ).
Největším štěstí mé je, je-li mým životem oslaven Bůh (sv. Řehoř N.)
Jste sice slabí, abyste mohli vidět a nazírat nepřístupné Boží světlo, avšak vrátíte-li se ke kráse a půvabu Božího obrazu, který do vás byl od počátku vtištěn, budete mít v sobě samých, co hledáte (sv. Řehoř z Nyssy, O blahoslavenství)
Tento člověk, který nic neznamená mezi veškerým stvořením, který je prach, stéblo a marnost, je Bohem všeho světa získán a postaven na místo syna. Jak veliké díky mohou stačit vyjádřit toto dobrodiní? Jaký hlas, jaká myšlenka, jaká úvaha může oslavit toto nesmírné dobrodiní? Člověk přesahuje svou vlastní podstatu; ze smrtelnosti do nesmrtelnosti, z křehkosti a vratkosti do neporušitelnosti a úplnosti, z dočasnosti do věčnosti, na sám vrchol, lidské se stává božským (sv. Řehoř z Nyssy, O blahoslavenství, Oratio 7)
Bůh obecným způsobem je ve všech věcí přítomností, mocí a podstatou; ale říká se, že přátelským způsobem je v některých skrze milost (sv. Řehoř V., k Velepísni)
Andělé ne tak vycházejí ven, že by postrádali radostí vnitřního nazírání (Moralia II)
Četnější jsou ti, kteří slouží, než kteří odstupují (andělé)
Bůh mluví s anděly tím, že jejich srdcím ukazuje své neviditelné věci
Andělé mluví s Bohem, když vcházejí do údivu nad tím, co vidí nad sebou (sv. Řehoř V., Moralia)
Některé proroctví je o budoucím, jako to, co se praví v Iz 7: „Ejhle panna počne a porodí syna“ a některé o minulém, jako to Gn 1: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“; některé o přítomném, jako to I Kor 14,24: „Kdyby všichni prorokovali, vstoupil pak někdo nevěřící, tajnosti srdce jeho se zjeví“ (sv. Řehoř V., k Ezechielovi)
Ať nás nesvede žádný přelud klamného štěstí. Pošetilý by přece byl poutník, který by cestou při pohledu na rozkošné louky zapomněl jít, kam měl namířeno (sv. Řehoř V.)
Dříve než jsem byl, ty jsi mě stvořil. Dříve než jsem toužil, ty jsi mi dal tvář. Dříve než jsem spatřil světlo světa, ty jsi mě viděl. Dříve než jsem se objevil, ty ses nade mnou slitoval. Dříve než jsem tě volal, ty jsi mě slyšel. Dříve než jsem pozvedl ruce, ty jsi mě viděl. Dříve než jsem prosil, ty jsi mi udělil milost. Dříve než jsem vydal zvuk, ty jsi ke mně stočil ucho. Dříve než jsem vydal vzdech, ty jsi mě navštívil (sv. Řehoř z Nareka, Kniha modliteb)
Když jsem šel do sebe a do svého nitra a vzdálil se od vnějšího hluku, chtěl jsem se ponořit do přemítání o své přirozenosti. A když přemítám o těchto věcech a myslím na harmonii mezi přirozeností smrtelnou a onou nesmrtelnou, jsem takovým zázrakem uchvácen, a protože nemohu rozjímáním proniknout do tohoto tajemství, uznávám svou porážku; ba co víc, tím, že přiznávám vítězství Stvořiteli, kterému zpívám píseň chvály, volám: Podivuhodná je pro mě tvá znalost, je příliš vznešená a nepochopitelná (Teodoret z Kyrhu, citován Benediktem XVI. 14.12. 2005)
Ať tě nic nezneklidňuje, ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nic nechybí. Bůh sám stačí (sv. Terezie z A., Básně)
Poněvadž duše „musí Boha poznávat spíše z toho, co Bůh není, než toho, co je, musí…k Němu dospět tím, že se bezvýhradně vzdá všech vjemů, jak přirozených, tak i nadpřirozených, a nepřivolí k nim (sv. Terezie Benedikta, Věda kříže s citací sv. Jana od K.)
Řekneš-li „Ukaž mi svého Boha“, odpovím ti „Ukaž mi svého člověka a já ti ukážu svého Boha“ (sv. Teofil, kniha Autolykovi)
Dej mi srdce nezávislé, svobodné a odvážné, povznesené nad vášně. Dej mi rozum, jenž tě hledá, moudrost, která nalezne život podle vůle tvé. Dej mi pravou, pevnou víru, lásku, v níž se přetvořím a stanu se zcela tvým (z modlitby sv. Tomáše Akvinského)
K Bohu se nejde kroky tělesnými, poněvadž je všude, nýbrž city mysli, a týmž způsobem se od něho odchází (sv. Tomáš A., Summa teologická I,3)
Svobodné rozhodování je v andělích vyšší než v lidech (I,59)
Je pak jasné, že v konání skutků se poznání a cit člověka může mnohonásobně měnit a uchylovat od dobra. A proto bylo nutné, aby byli lidem určeni andělé na stráž, aby jimi byli řízeni a pohybováni k dobrému (I,113)
Musí se říci, že člověk stojící ve stavu tohoto života, je na jakési cestě, kterou má směřovat do vlasti. Na té cestě pak člověku hrozí mnoho nebezpečí jak zvnitřku, tak zvenku, podle onoho žalmu 141: „Na cestě kudy mám kráčet mi nastražili léčku“. Člověku, dokud je poutníkem, určuje se anděl strážce. Když pak přišel na konec cesty, již nebude mít anděla strážce, ale bude mít v království anděla spolukralujícího, a v pekle démona trestajícího (I,113)
Většinou jdou lidé za vášněmi a jen moudří jim odolávají (I-II,9)
Údiv pohnul filosofy k hledání pravdy jak se praví na začátku Metafyziky…musí se říci, že divící se odmítá dát nyní úsudek o tom, čemu se diví a obává se chyby, ale hledá dále. Avšak ztrnulý se bojí i nyní soudit i dále zkoumat. Proto údiv je počátkem filosofie, ale ztrnulost je překážkou filosofického pozorování (I-II,41)
Poznané věci jsou v poznávajícím podle způsobu poznávajícího…o předmětu víry lze uvažovat dvojím způsobem. Jednak po stránce samotné věci věřené…Jednak ze stránky věřícího…oboje bylo míněno u starých a oboje je určitým způsobem pravda (II-II,1)
Nemůže spadat pod víru, leč pokud stojí pod první pravdou…pod vírou nemůže být nějaký klam (II-II,1)
Víra působí souhlas rozumu s tím, co věříme
Tomáš něco jiného spatřil a něco jiného uvěřil. Člověka spatřil, a vírou veden vyznal Boha, když pravil: „Pán můj a Bůh můj“ (II-II,1)
Není však možné, aby týž člověk totéž věřil a viděl. Může se však stát, že to, co jeden vidí jiný věří…To však, co se všeobecně všem lidem předkládá k věření, jsou věci, o nichž nemají vědění. A to jsou věci jež prostě patří k víře. A tudíž víra a vědění se netýkají téže věci (II-II,1)
Důvody, jež uvádějí světci k dokázání věcí víry, nejsou důkazné, nýbrž jsou to jakási přesvědčování, ozřejmující, že není nemožné, co víra předkládá (II-II,1)
Různí lidé mohou mít o naprosto stejné věci vědění i mínění…o Bohu může někdo důkazově vědět, že je jeden, a věřit, že je trojjediný. Ale o téže věci po téže stránce nemůže být zároveň u jednoho člověka vědění ani s míněním ani s vírou, avšak z jiných důvodů. Neboť vědění nemůže být s míněním zároveň prostě o téže věci, protože v povaze vědění je, že se pokládá za nemožné, aby tomu, co se ví, bylo jinak; v povaze pak mínění je, že člověk považuje za možné, že tomu, o čem se něco domnívá, je jinak (II-II,1)
Víra je úkon rozumu, který na rozkaz vůle, pohnuté k tomu Bohem skrze milost souhlasí s božskou pravdou (II-II,2)
Věřit pak je bezprostředně úkonem rozumu, poněvadž předmětem tohoto úkonu je pravda (II-II,4)
Proroctví se dělí na různé druhy…proroctví hrozby, které se vždy nevyplní, nýbrž jím je předpovídán řád příčiny a účinku, jemuž někdy jiná příčina, co přistoupila zabrání…proroctví předurčení, poněvadž podle Jana D. O orthodoxní víře II „Bůh předurčuje to, co není na nás“, nebo že nastanou skrze svobodné rozhodování člověka, a tak je proroctví předvědění, které může být o dobrech i zlech, což se neděje u proroctví předurčení, které je pouze o dobrech (II-II,174)
Proroctví, skrze které se spatřuje nějaká nadpřirozená pravda v rozumovém vidění, je hodnotnější než to, v němž nadpřirozená pravda se zjevuje v podobenství tělesných věcí v obrazném vidění (II-II,174)
Bůh miluje všechny lidi co do přirozenosti, kterou sám učinil. Ale nenávidí je co do viny, kterou lidé proti němu páchají, Kazatel 12: „Nejvyšší má v nenávisti hříšníky“ (sv. Tomáš A., Summa teologická III,49)
Lepší je pokojný venkovan, který Bohu slouží, než pyšný mudrc hloubající o nebeských hvězdách, ale zanedbávající svou spásu (blahosl. Tomáš K., Následování Krista I,2)
Chceš vědět, co by ti bylo opravdu k užitku? Uč se být rád světu neznám a za nic považován (NK 1,2)
Ó Pravdo-Bože, učiň, abych byl s tebou zajedno v lásce neskonalé (NK I,3)
Co jiného ti více vadí a tě obtěžuje, než to, že jsi až dosud neumrtvil náklonnosti svého srdce? (NK I,3)
Najdi si vhodnou chvíli, aby ses mohl častěji sám sebou obírat, a tu pak uvažuj o dobrodiních, která máš od Boha (NK I,20)
Kde býváš duchem, když se zabereš do myšlenek? A když to všechno v duchu probereš, co z toho máš, zanedbáš-li sám sebe? Chceš-li se v sobě uklidnit a ucelit, musíš všechny světské věci pustit mimo sebe a mít jen sebe na mysli (NK II,5)
Kde najdeš člověka, který by chtěl sloužit Bohu zcela bez odměny (blahosl. Tomáš K., NK II,11)
Celý svět ti buď ničím! Nade všechno na světě ti buď obírat se Bohem. Neboť nemůžeš se v duchu se mnou obírat a zároveň sobě libovat v pomíjejících věcech (blahosl. Tomáš K., NK III, 53)
Je zde pak jiná podobnost s Bohem, která se už nenazývá podobnost, ale jednota ducha, když se člověk stává s Bohem jedno, jeden duch, nejen pro jednotu totožné vůle, ale pro neschopnost chtít něco jiného. Tímto způsobem se stává člověk nikoli Bohem, ale tím, co je Bůh: člověk se stává skrze milost tím, čím je Bůh v přirozenosti (sv. Vilém, Epistola aurea)
Umění všech umění je umění lásky. Lásku probouzí Stvořitel přirozenosti. Láska je síla duše, kterou vede přirozenou tíhou na místo a k cíli, který je jí vlastní (sv. Vilém, De natura a dignitate amoris)
Kéž dá ti, po čem tvoje srdce touží, kéž vyplní tvůj každý dobrý záměr! (žalm 19,4)
Pán je, kdo buduje Jeruzalém, shromáždil hloučky Izraele. Uzdraví ty, kdo jsou zlomeni srdcem, obváže jejich bolavé rány (žalm 146,2-3)