Co je nutné k spolehlivému a závaznému poučení ve věci víry a mravů? Odpověď dává II. Vatikánský koncil dekretem o přípravě na kněžství článek 16: “Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace sv. Tomáše…” Spekulace sv. Tomáše Akvinského je spojena se scholastickou metodou, v níž se užívají jasné pojmy a argumentace. Prohlášení o křesťanské výchově II. Vatikánského koncilu článek 10: “Vzorem jsou přitom církevní učitelé, především svatý Tomáš Akvinský.”sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická II-II,10: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat.” Sv. Tomáš Akvinský zdůrazňuje, že nejvyšší autoritou v otázkách víry je církevní magisterium, zatímco autorita teologa je odvozená a služebná..
Církevní magisterium neboli učitelský úřad Církve je podle sv. Tomáše jediným garantem pravdy víry. Summa teologická (I, ot. 1, č.10) :

„Posvátná nauka používá autority Církve jako svého nejvyššího důvodu, neboť víra je založena na Božím zjevení, které Církev předkládá.“

Jan Pavel II. píše v Apoštolské konstituci «fidei depositvm» k vydání katechismu v roce 1992: „Katechismus katolické církve“, který jsem schválil 25. června t.r. a jehož vydání nyní ze své apoštolské moci nařizuji, je výkladem víry Církve a katolické nauky, jak je dosvědčuje a osvětluje Písmo svaté, apoštolská Tradice a učitelský úřad Církve. Uznávám Katechismus za platný a oprávněný nástroj ke službě církevnímu společenství a za bezpečnou normu pro vyučování víře.
S II. Vatikánským koncilem se role teologů tak zvýšila, že pro mnohé se stalo slovo vlivných teologů, koncilních poradců, peritů jako Rahner důležitější než slovo Církve od papeže a biskupů. Důsledkem je, že se neklade otázka, zda učení teologa odpovídá učení Církve. Zapomíná se na to, že lepší je se držet nauky katechismu, než nauky kteréhokoli teologa
V časopise Imaculata číslo 6 roku 2025 je článek Teologie smrti Karla Rahnera a další Proč musíme zemřít?, kde je rovněž odvolávání na Karla Rahnera. Porovnávání názorů Rahnera se sv. Tomášem Akvinským a katechismem v článku chybí. V článku se píše: Asi před dvěma lety jsme se, milí čtenáři Imaculaty, zastavily u otázky, zda je smrt trestem za hřích. A ten kdo má dobrou paměť si možná vzpomene, že odpověď na takto položenou otázku není černobílá. Záleží totiž komu bychom takovou otázku položili.” Položme tuto otázku Katechismus z roku 1992 v Římě a máme jednoznačnou odpověď pod číslem 1008: Smrt je důsledkem hříchu. Učitelský úřad Církve, hodnověrný vykladatel tvrzení Písma svatého a Tradice učí, že smrt vstoupila do světa pro hřích člověka.” Tím je názor Rahnera, že smrt patří přirozeně ke stvořenosti shledán jako odporující katechismu a takto je v Základech křesťanské víry roku 1976 formulován: „Smrt není jen biologický konec, nýbrž poslední svobodný čin člověka, v němž se definitivně rozhoduje o svém vztahu k Bohu.“ U Rahnera je nejen odlišnost s katechismem katolické církve, ale i Tomášem Akvinským – Summa Theologická v části I-II :„Smrt je trestem za hřích, neboť duše se odděluje od těla, které se rozpadá, a člověk tak zakouší konečnost své přirozenosti. katolická nauka učí, že smrt je důsledkem hříchu.
Pravdivá nauka je, že smrt není přirozená součást lidské existence, ale důsledek hříchu. Rahnerova formulace je v rozporu s Katechismem.

Zde si můžeme položit otázku: Jak je to možné, když moderní teologie tvrdí přirozenost smrti je téma smrti téměř tabu a nepřirozeně společnosti vytěsňováno? V článku teologie smrti Karla Rahnera je: “O smrti Rahner říká, že existuje nejen na rovině “biologické”(smrt těla, poslední úder srdce, konec mozkové činnosti…), ale také na rovině “osobni”(člověk může ze své smrti udělat osobní skutek, který podle jeho volby je buď pohromou, či požehnáním)..” .Je rozvíjen příběh lotra po pravici a pozapomenut osud lotra po levici. Učitel Církve Sv. Bernard v kázání o Písni písní věci uvádí oboje takto: “V celém Pismě svatém nalezl jsem pouze jednoho: byl to lotr s Kristem ukřižovaný. On je jediný, abys nezoufal. Samojediný je, abys nedoufal opovážlivě.” Učitel Církve ze starověku sv. Augustin se vyjadřuje shodně se středověkým sv. Bernardem v Sermo 232 „Jeden byl spasen, aby nikdo nezoufal; jeden byl zavržen, aby nikdo nedoufal opovážlivě.“ K rozhodnutí ve chvíli smrti patron kněží sv. Jan Vianney v kázání: “Smrt je podle Písma a církevních Otců zpravidla obrazem života. Kdo žil skutečně křesťansky, ten zemře zbožně. Kdo žil špatně, ten pravděpodobně také špatně skončí.”
.
Podle Rahnerovy teologie je v článku Proč musíme zemřít : “Některé výpovědi magisteria smrt vnímají stejně jako církevní otcové a považují ji za přímý důsledek Adamova hříchu. Nechybějí však také texty, které upozorňují na to, že smrt může být chápána jako přirozená součást toho, co znamená být člověkem.”
Katechismus katolické Církve z roku 1992 odmítá nejistoty, zda smrt je důsledkem Adamova hříchu a učí v č.1018: Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit „tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“.
Č. 1019: “Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.”
Nevyužijí možnost spásy oznamuje Pán Ježíš židům a platí obecně o všech, kdo se jim podobají: Jan 8,24 Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.” O tomto nebezpečí učí II. Vatikánský koncil v konstituci o Církvi čl 16.: “Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.” Abychom nebyly vydání napospas krajnímu zoufalství, o němž mluví koncil předpokládá nežít a nezemřít ve hříchu. Rahner v tom vůbec nevynikal. Samuel Fischer Verlag vydalo 1. ledna 1994 knihu Luisi Rinserové Chůze po laně: Dopisy o přátelství Karlu Rahnerovi 1962–1984 o 470 stranách. Malá ukázka: „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní.“ „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Rinserová píše Rahnerovi: „Moje Rybko, můj milovaný, nedokážu vyjádřit, jak jsem byla otřesená, když jsi přede mnou klečel.” „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Sv. Josef Cafasso, byl zpovědníkem, duchovním rádcem a podporovatelem svatého Jana Boska. Sv. Jan Bosko při jeho pohřbu kázal. Připravil na smrt 68 odsouzených k popravě. Je autorem modlitby: „Pane, můj Bože! Již nyní rád přijímám z tvých rukou jakýkoliv způsob smrti, se všemi bolestmi, utrpeními a strastmi, které ji budou doprovázet, jak se tobě zlíbí, s úplnou odevzdaností a ochotou.“ Papež Pius IX. propůjčil této jeho modlitbě výsadu plnomocných odpustků a sv. Pius X. ji převzal a rozšířil., Pius XI. jej nazval perlou italského kněžstva a blahořečil v roce 1925. Pius XII. jej 23. června 1947 prohlásil za svatého. Z jeho duchovních přednášek a spisů o formaci kněží máme: „Kněz,, který by natolik upadl, natolik se pošpinil bahnem tohoto světa, že by se zajímal o ženu, myslel na ženu, často ji navštěvoval, projevoval jí náklonnost, se pokrývá takovou hanbou, takovou potupou, že, upřímně řečeno, nenacházím slov, abych to vyjádřil, a kdybych je našel, neměl bych odvahu je vyslovit.” Rahner v eseji Reformace a katolická církev píše: „Luther nebyl lehkomyslný rozvratník, nýbrž muž, který se s vážností a bolestí snažil o věrnost evangeliu.“ Porušování řeholních slibů a závazku celibátu je věrnost evangeliu a Rahner Luthera věrně následuje, aproto je vzorem? Kanisiův katechismus učí: Co řekl Luther o své reformaci a obnovení víry? Přiznával se před svými, že svět den ode dne v nešlechetnosti se rozmáhá; že lidé jsou mstivější, lakomější, nemilosrdnější a rozpustilejší, než byli v papežství (Luth. Postill. Dom. I. Adventus). Rahner nikdy neužil u Luthera, Husa a nikoho označení „bludař“. Řekl: „Nemůžeme dnes mluvit o Husovi jen jako o heretikovi. Musíme jej chápat jako svědka, který svým životem ukazuje vážnost hledání pravdy.“ Když Hus s vážností hledal pravdu, proč neodvolal své bludy? Kanisiúv katechismus začíná slovy na co dbá ten, kdo vážně hledá pravdu od sv. Jana, apoštola a miláčka Pána Krista, proti odporovatelům obecné víry křesťanské: Přijde-li k vám někdo a nepřinese toto učení, nepřijímejte ho do domu, a ani ho nepozdravujte. Kdo ho totiž pozdraví, má účast v jeho špatném jednání. V předmluvě má: “Všemohoucí Pán Bůh, Otec všeho světla, ať všech lidí srdce sluncem pravé moudrosti své milostivě osvítí, aby aspoň vždy někdy husté a hrozné temnoty veškeré nevěry a bludů odňaty byly, a na to místo jasný blesk křesťanské pravdy ve všech krajinách i lidech svítil, obnovil, napravil a k věčnému spasení vše dobré utvrdil, skrze ]ežíše Krista nejmilejšího, Pána a Spasitele našeho.” Když přišel Kanisius do Prahy, tak jeho odpůrci,protože canis je latinsky pes mu odporovali: Hinc procul est Canis, pro nobis excubat Hus! Ať vzdálí se odtud Pes, nás hlídá bděle Hus. Kanisius tento útok vtipně a pohotově odrazil slovy: Atqui Canem odere, haud ove sunt, sed lupí. Kdo Psa nenávidí, nejsou ovce, ale vlci. V Základním kurzu víry roku 1976) se Rahner ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘?“ Ve svém Základním kursu víry se vůbec nezmiňuje o Panně Marii. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné (s. 223)? Kanisiův katechismus má: “Přijímají-li toto troje vyznání (apoštolské, nicejské a Atanášovo) i nekatoličtí křesťané? Přijímají, slova však některá v nich mění, nebo k smyslu převrácenému kroutí, jako i samé Písmo, na mnoha místech.” “Co v sobě obsahuje nejposlednější vyznání, které sněm tridentský schválil a potvrdil? Zamítá bludy kacířství, v nedávné době vzniklé, a články pravé víry obhajuje, kterým kacíři odporují.” V protimodernistické přísaze sv. Pia X. je tento požadavek: Za čtvrté upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu od apoštolů skrze pravověrné církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala dříve…” Stejná dogmata mají výraz ve stejném katechismu. Sv. Petr Kanisius, jehož katechismus vyšel ve více než 200 vydáních má ke smrti v kapitole první O smrti, očistci,soudu,pekle a slávě nebeské: Musíme-li také umřít? To dokazuje zkušenost a učí Písmo: Uloženo je lidem umřít’(Hebr. 9, v. 27). Umírá-li také duše naše s tělem? Nikdy navěky; neboť je nesmrtelná (Sap. 3,v.4; Is.66,v. 24,46, 48 ; Luc. 16, v.24-25), jako jsou jiní duchové. Kam se ubírá duše, když tělo umírá? Přichází před Krista Pána, aby mu počet vydala a od něho podle zásluh svých souzena byla (Hebr. 9, v. 27). Kam po tom soudu duše odchází? Do nebe, anebo do pekla, anebo do očistce. Které duše hned od soudu soukromého do nebe přijaty bývají? Ty, jenž v milosti umřely, a za všecky své hříchy zadostiučinili. Které vstupují do pekla? Ty, jež v hříchu smrtelném z těl svých vycházejí. Může-li někdo zatracen být pro jediný jen smrtelný hřích? Může, tak učí víra katolická, a zkušenost to dokazuje. Jsou-li tedy někteří pro jediný těžký hřích zatraceni? ]e jich velmi mnoho jako Lucifer se svými druhy ďábly. Pro jaký hřích oni zahynuli? Pro jedno zlé myšlení. Byl-li by také člověk zatracen pro jediný smrtelný hřích? Bezpochyby; jako, kdyby se někdo do němoty ožral, a v tom hříchu umřel (I Kor. 6, v. 9-10). V části o posledních věcech: Smrt hříšníků je nejhorší (žalm. 33, v. 22). Předobrá před obličejem Páně smrt svatých jeho (žalm 115,v. 15).” katechismus má Vyznání víry katolické koncilu Tridentského, které končí: Tuto pravou všeobecnou víru, bez které žádný spasen být nemůže, a kterou nyní dobrovolně vyznávám, a pravdivě věřím: a celou neporušenou až do své nejdelší smrti miním stále, z Boží pomoci zachovat, vyznávat, a svým poddaným, anebo těm, jejichž správa ke mně přináležet bude, předkládat, je při ní udržovat, a té podle své nejvyšší možnosti vyučovat. ]á týž N. N. se hlásím, slibuji, a přísahám; k tomu mi dopomáhej Pán Bůh, a jeho svatá evangelia. Amen.” Velký apoštol Německá a okolních zemí, učitel Církve sv. Petr Kanisius víru vyznává v modlitbě uvedené v jeho spisech pod názvem Vyznání víry sv. Petra Kanisia: “Vyznávám hlasitě pro moji spásu všechno to, co katolíci povždy správně a plným právem ve svém srdci věřili. Mám v ošklivosti Luthera, v opovržení Kalvína, zlořečím všem heretikům: nechci s nimi mít nic společného, protože nemluví a nesmýšlejí správně a nemají ani jedno pravidlo správné víry, kterou nám předkládá jedna svatá, apoštolská římská Církev. Spojuji se naopak v jednotu, objímám víru, následuji náboženství a schvaluji nauku těch, kteří poslouchají a následují Krista nejen když učí v Písmu, ale také když soudí ústy ekumenických koncilů a definuje ústy Petrovy katedry a dosvědčuje ji autoritou Otců. Vyznávám navíc, že jsem synem oné římské Církve, kterou bezbožní rouhači pohrdají, pronásledují ji a nenávidí. V žádném bodě se nevzdaluji od její autority, ani neodmítám dát život a prolít svou krev na její obranu a věřím, že Kristovy zásluhy mohou zajistit spásu mou i druhých jedině v jednotě s touto samotnou Církví.” Před sto lety roku 1925 byl papežem Piem XI. Petr Kanisius prohlášen za svatého a Učitele církve. Učí nás mluvit o bludech a bludařích. Rahner toto odmítá a tím odmítá správný názor učitele Církve a pro tento svůj nesprávný názor má v této věci názor bludný a je bludařem. V evangeliu sv Matouše Pán Ježíš učí 7,15-16 Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Ovoce co do kvantity je
při pojetí reprezentovaném učitelem Církve sv. Petrem Kanisiem takové, že měl roku 1565 řád jezuitů 3 500 členů a kolem roku 1600 už jich bylo přes 13 000. Ruku v ruce tím nastal rozkvět katolické Církve. Odhaduje se, že kolem roku 1565 bylo asi 50 milionů katolíků, zatímco kolem roku 1600 už 65 milionů. Šíření zdravé nauky katechismem je ovoce kvality pastorace. Při pojetí reprezentovaném Rahnerem jezuitský řád Po skončení II. Vatikánského koncilu opustilo celosvětově tísíce osob a v Německu stovky. Řád měl v době ukončení II. Vatikánského koncilu nejvyšší počet členů v dějinách, 36 000, a v roce 2025 nemá ani polovinu tohoto počtu, ale 15000 členů. Ruku v ruce s touto hořkou statistikou jsou snižující se počty věrných katolíků pro výstupy z katolické církve. V Německu za synodální cesty a papeže jezuity jde o statistické rekordy. V roce 2022 je to 522 821 osob, v roce 2023 402 694 osob a v roce 2024 321 611 osob. Toto je ovoce kvantitativní a ovoce kvalitativní s lepší znalostí katechismu a životem nelze hájit.
Důležité je neztrácet hlavu. Snaž se o dobrý život podle katechismu a pak bude dobrý tvůj život i tvoje smrt. Naprav hříchy minulosti podle příkladu zakladatele jezuitů sv. Ignáce. O jeho smrti čteme: Napadla jej lehká zimnice a ačkoli lékaři neuznávali nebezpečí smrti, dal se zaopatřit svátostmi a 30. Července vyprosil si požehnání sv. Otce a plnomocné odpustky. Noc na to ležel tiše u vytržení, a před východem slunce pozdvihnul oči a ruce k nebi řekl: „Ježíš a Maria“ — a s tváří jasnou odevzdal ducha.