Letos máme výročí 60 roků od skončení II. Vatikánského koncilu. Je to příležitost k ohlédnutí a bilancování. Následující se bude zabývat dvěma tématy: 1.Tradice v textech II. Vatikánského koncilu a 2.uvádění tradice do pokoncilního života. Proč je tradice důležitá? Současný běžný moderní člověk je rozkolísaný v odpovědi na otázky: Proč je svět a jaký smysl a cíl má člověk ve světě mít? Jak tyto otázky řešili naši předkové mající stejný rozum jako my? To, že je řešili lépe než my je důvod pro přijetí těchto tradičních řešení,které generace mezi sebou sdílely… Dějiny jsou učitelkou života – historia magistra vitae. Z tohoto principu plyne všeobecný důvod zájmu o minulost jako o skutečnost nikoli mrtvou, ale k nám užitečně promlouvající.

Jaký je cíl zdravé křesťanské tradice? Odpověď můžeme dát slovy písně o patronech Evropy sv. Cyrilu a Metoději: „Dědictví otců, zachovej nám Pane!“ V těchto slovech je program uplatnit tradici v přítomnosti a s výhledem do budoucnosti.
Již ve Starém zákoně je u proroka Jeremiáše 6,16: “Toto řekl Hospodin: Stoupněte si na začátky cest a dívejte se, ptejte se na staré stezky: Která cesta je dobrá? Po té choďte a najdete odpočinek pro své duše.”
V žalmu 138 máme: “Zkoumej, Bože, poznávej mé srdce, zkoušej mě a poznávej, jak smýšlím! Pohleď, zdali nejdu cestou špatnou, veď mě cestou věky osvědčenou!”
V žalmu 77 je: “ať o tom všechno potomstvo zví, všechny děti, co teprv se zrodí; ty pak svým dětem zas povědí dále: vždy aby v Pána doufali, na divy Boží nezapomněli a jeho příkazy zachovávali, ať nejsou jak jejich otcové, vzpurné a zaryté pokolení; rod, který nestálé srdce měl a který duchem se nedržel Boha.” Takto nás žalm varuje příklady se špatnými konci.

Koncil IV. Konstantinopolský roku 869-870, učí: „Prohlašujeme, že budeme zachovávat a střežit pravidla, která byla katolické a apoštolské Církvi odkázána od svatých a slavných apoštolů, od pravověrných koncilů, jakož i od koncilů místních či od kteréhokoli z Otců, mluvčích to Boha a učitelů. Tak je to v Denzinger ve vydání roku 1910 č. 336.“
Nejuznávanější teologická autorita sv. Tomáš Akvinský, Summa teologická II-II,10: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat.”
Tridentský koncil se na více místech odvolává na tradici. Např. u Písma svatého a očistce. V dekretu o svátostech takto: „Proto posvátná, všeobecná a generální ekumenická synoda, řádně shromážděná v Duchu Svatém… opírajíc se o učení svatých Písem, o apoštolské tradice a o souhlasná stanoviska některých koncilů a Otců, rozhodla…“

I. Vatikánský koncil prohlásil dogma o papežské neomylnosti a upřesňuje podmínky této neomylnosti v Pastor aeternus: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“
Sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis odpůrce tradice nazývá modernisty a takto je charakterizuje v článku 29: “Za největší překážky pokládají tři věci: scholastickou filosofickou metodu, autoritu Otců a tradici a Učitelský úřad církve. Proto se posmívají scholastické filosofii a projevují k ní opovržení. Ať už to činí z nevědomosti nebo ze strachu, nejspíše však z obojí příčiny, jisté je, že novotářství je vždy spojeno s nenávistí ke scholastice. Není proto jistější známky, že někdo začal podléhat modernismu, než odpor ke scholastické metodě. Ať si modernisté vzpomenou na větu, kterou Pius IX. odsoudil ve svém Syllabu: „Metoda a principy, na nichž staří scholastičtí učitelé vybudovali teologii, neodpovídají potřebám naší doby a pokroku věd“

Rejstřík dokumentů II. Vatikánského koncilu neuvádí všechna místa, kde je tradice koncilem zmiňována a tím vytváří optiku méně tradičního chápání II. Vatikánského koncilu. Místa vzpomenutá v Rejstříku jsou:
Dekret o východních církvích článek 1: “Katolická církev si velice váží institucí, liturgických obřadů, církevních tradic a řádu křesťanského života východních církví. Honosí se totiž úctyhodnou starobylostí a vyzařuje z nich apoštolská tradice zprostředkovaná církevními otci; ta tvoří součást božsky zjeveného a nedílného dědictví všeobecné církve. Východní církve jsou živí svědkové této tradice.”
Čl. 5: “Dějiny, tradice a četné církevní instituce podávají skvělé svědectví o tom, jak velice se východní církve zasloužily o obecnou církev. Posvátný sněm toto církevní a duchovní dědictví nejen náležitě oceňuje a zaslouženě chválí, ale navíc je považuje za dědictví celé Kristovy církve. Z toho důvodu slavnostně prohlašuje, že církve Východu i Západu mají právo a povinnost řídit se vlastními zvláštními řády; mluví pro ně jejich úctyhodná starobylost, lépe odpovídají zvyklostem věřících a jeví se jako vhodnější pro péči o duchovní dobro.”

Dále je v Rejstříku upozornění na článek 10 konstituce Dei verbum, o Božím zjevení: „Posvátná Tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova svěřený Církvi…Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže obstát, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha Svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ Koncil tímto článkem žádá, aby svatý otec nebyl v rozporu s posvátnou tradicí, biblí a vyjádřením předešlého a předešlých papežů ke stejnému tématu.
Článek. 21 Dei Verbum: „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou Tradicí za nejvyšší pravidlo své víry.”

Z konstituce o liturgii připomíná Rejstřík článek 4: ”Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.” Posvátný sněm tvrdí, že je věrný tradici a co tvrdíš ty? Tvrdíš-li něco nevěrného tradici nedržíš se koncilu. Tím hůř, pokud tuto nevěrnost tradici ospravedlňuješ koncilem! Nesvědčí o logickém uvažování spojit volání po věrnosti tradici s odmítání koncilu, co o sobě učí, že chce být tradici věrný. Věci hodnocené podle věrnosti tradici odpovídají koncilu a špatné dopadají pro ty, kdo dělající opak článku 4 konstituce o liturgii a nepřiznávají všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a žádají, aby byly v budoucnu pohřbeny a všemožně omezovány. Pontifikát papeže Františka vejde do dějin pro Tradici custodes a další věci jako tradici nevěrný.

Článek 106 konstituce o liturgii: “Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví Církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii.” Vyprazdňování, zavírání i prodávání kostelů na Západě svědčí buď o neznalosti anebo neochotě plnit tento koncilní požadavek. Posun k úpadku podle Západu je vidět na poloviční účasti na mši sv. oproti roku 1989 i v České republice. S vyprazdňování kostelů jde ruku v ruce vyprazňování seminářů s přípravou na knězství a klášterů…

Článek 112 konstituce o liturgii: “Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie. Bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě. Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz. Přitom Církev schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie. Proto posvátný sněm, věrný směrnicím a předpisům církevní tradice a kázně, a se zřetelem k účelu liturgické hudby, to je k oslavě Boha a posvěcení věřících, stanoví to, co následuje.”
…Je např. zpěv vánočních koled při mši sv. mediálními celebritami nevěřícími jejich obsah vroucnějším vyjádřením modlitby? Tato a podobné otázky jsou z tohoto článku koncilních textů.

Článek 119 konstituce o liturgii : “V některých územích, zvláště misijních, jsou národy s vlastní hudební tradicí;

Nyní k článkům, na něž Rejstřík neodkazuje:
Konstituce o liturgii článek 23: “Aby se zachovala zdravá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního.”
Liturgické změny zdůvodňované jen pastorací a opomíjející hledisko teologické a historické neodpovídají koncilu..

Z konstituce o liturgii článek 101 o modlitbě posvátného oficia, breviáře: “Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky.” …Pokud po vysvěcení na kněze dostane kněz k modlení jen breviář v mateřském jazyce je to v rozporu s požadavkem koncilu.

Článek 109 konstituce o liturgii: “Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice.” …Požadavek vracet se zpátky do minulosti a něco z ní uplatnit patří mezi požadavky koncilu a kdo toto odmítá jedná proti koncilu.

Konstituce o liturgii článek 120: “Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k vyššímu světu. Jiné nástroje lze připustit k bohoslužbě, pokud se hodí k posvátné službě nebo se pro ni dají přizpůsobit, pokud jsou ve shodě s důstojností chrámu a pokud skutečně přispívají k duchovnímu povznesení věřících.” …To, aby kytarový zpěv měl přednost před varhanami je proti koncilnímu textu.

Dei verbum článek 24: “Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.” …Pokud by posvátné teologie v čase po II. Vatikánském koncilu např. v otázkách LGBT a genderu měla názory popírající psané Boží slovo a posvátnou tradici, tak je to proti nadčasovému požadavku koncilu.

Deklarace o náboženské svobodě článek 1: “Se zřetelem na tyto tužby lidí a s předsevzetím vyhlásit, do jaké míry jsou tyto požadavky ve shodě s pravdou a spravedlností, zkoumá tento vatikánský sněm posvátnou církevní tradici a nauku a vynášejí z nich stále něco nového, co je však v souladu s tím starým.” …Nové v souladu se starým nejsou aktivity jako mezináboženské setkání v Assisi za Jana Pavla II. a podobné.

Konstituci o Církvi, Lumen gentium, článek 14: “Posvátný sněm věnuje na prvním místě pozornost katolickým věřícím. Na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse.” …Názor Věřím v Boha po svém a Církev nepotřebuji tomu odporuje.
Dekret o misiích článek 22: “K dosažení tohoto cíle je zapotřebí, aby v každé velké takzvané sociálně-kulturní oblasti byl dán podnět k teologickému bádání, které by ve světle tradice všeobecné církve nově zkoumalo fakta a slova zjevená Bohem, zaznamenaná v Písmu svatém a vykládaná církevními otci a učitelským úřadem Církve.”

Bez užití slova “tradice” je řeč o tradici např. v Konstituci o Církvi, Lumen gentium v úvodu a článku 1: Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu Svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.” …Navazování na předešlé koncily neumožňuje chápat II. Vatikánský koncil jako zlom.

Lumen gentium, článek 42: “Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.…To, že bude Církev pronásledována i po II.Vatikánském koncilu předpovídá koncil z dějinné zkušeností a vzbuzování opačných očekávání koncilu neodpovídá.

Lumen gentium 51: “Tento posvátný sněm přijímá s velkou pietou úctyhodnou víru našich předků v životním společenství s bratry, kteří jsou v nebeské slávě nebo se po smrti ještě očišťují a znovu předkládá rozhodnutí posvátných sněmů Druhého nicejského, Florentského a Tridentského.” …II. Vatikánský koncil musí být předkládán nejen jako koncil pastorační, ale i dogmatický, protože znovu předkládá dogmatická vyjádření předchozích koncilů a spojuje pastoraci s dogmatikou.

Konstituce o liturgii článek 53: “Ať jsou obnoveny „přímluvy“ – „společná modlitba“, „modlitba věřících“ – po evangeliu a homilii, především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou Církev, za ty, kdo vládnou, za ty, které tísní různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa.“ K tomuto obnovení přímluv jak je v tradici v prvních staletích liturgie je odkaz na první list Timoteovi 2,1-2: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.“

Konstituce o liturgii k pokračování tradice latinského jazyka článek 36: “Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech.” Článek 54: “Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.” …Tam, kde se běžně při mši sv. používá latina, tam jsou jazykově podle koncilu.

Konstituce o liturgii článek 77: “Jsou-li v jednotlivých oblastech při svátostném uzavírání sňatku v užívání jiné chvályhodné zvyklosti a obřady, posvátný sněm si velmi přeje, aby byly zcela zachovány.“ …Toto má odkaz na 24 zasedání Tridentského koncilu. II. Vatikánský koncil odkazuje na Tridentský koncil a odkazování na Tridentský koncil mu odpovídá.

Článek 116 konstituce o liturgii: “Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.” …Místa, kde se slova o gregoriánském chorálu plní jsou dnes silně menšinová a svědčí o tom, že koncil se dosud nenaplnil. Gregoriánský chorál nás vrací do starověku. Sv. Řehoř, po němž je nazván zemřel 604 v době mezi II. Konstantinopolským koncilem roku 553 a III. Konstantinopolským koncilem roku 681.

Praxe současného ekumenismu je často odlišná a popřením závěru dekretu o ekumenismu: “Tento posvátný sněm vybízí věřící, aby se zdržovali každé lehkomyslnosti i nerozumné horlivosti, které by mohly poškodit opravdový pokrok jednoty. Neboť jejich ekumenická činnost musí být plně a upřímně katolická, totiž věrná pravdě, kterou jsme přijali od apoštolů a Otců, v souladu s vírou, kterou vždy vyznávala katolická církev…”

Tradiční učení o manželství a rodině předkládá Gaudium et spes v článku 47: Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství. Křesťané spolu se všemi, kteří si váží tohoto společenství, upřímně vítají různé formy pomoci, kterými se dnes podporuje a v životě pěstuje toto společenství lásky a jimiž se pomáhá manželům a rodičům v jejich vznešeném úkolu. Doufají, že to přinese ještě lepší výsledky, a snaží se k tomu přispět. Důstojnost této instituce však není všude stejně zřejmá, protože ji zatemňuje mnohoženství, mor rozvodů, takzvaná volná láska a jiné deformace. Dále se manželská láska často znesvěcuje sobectvím, rozkošnictvím a nedovolenými zásahy proti plození.”
Tradičně pokračuje Gaudium et spes článkem 50: “Manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva. Děti jsou jistě nejvzácnější dar manželství a svým rodičům přinášejí velmi mnoho dobrého. Sám Bůh, který řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18), a který „na začátku učinil lidi jako muže a ženu“ (Mt 19,4), chtěl jim dopřát nějakou zvláštní účast na svém díle stvoření, a proto muži a ženě požehnal slovy: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28).”
…Z těchto slov o muži a ženě je dána nemožnost toto vztahovat na netradiční stejněpohlavní vztahy, jak zmiňuje tento článek v závěru: “Manželství ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození; ale už sama povaha nerozlučného svazku mezi osobami a prospěch dětí vyžadují, aby se spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála i vzájemná láska mezi manželi.”
Článek 51: “Koncil ví, že některé životní podmínky dnes často manželům brání v harmonickém manželském životě a že se manželé mohou octnout v okolnostech, kdy se alespoň dočasně nemůže zvětšovat počet dětí a jen s obtížemi se přitom dá zachovat věrná láska a plné životní společenství. Kde je však intimní manželský život přerušen, tam může být nezřídka ohrožena věrnost a poškozeno dobro dětí: tehdy se dostává do nebezpečí výchova dětí i odvaha mít další. Někteří se opovažují řešit tyto problémy způsobem nečestným, neštítí se dokonce ani usmrcení; Církev však připomíná, že mezi Božími zákony, týkajícími se na jedné straně předávání života a na druhé straně pěstování pravé manželské lásky, nemůže být skutečný rozpor. Bůh, pán nad životem, svěřil totiž lidem vynikající úkol udržovat život; tento úkol mají však plnit způsobem hodným člověka. Život se má tedy s největší péčí chránit už od samého početí; potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.” …Rozšíření hanebného zločinu umělých potratů je nelidské, netradiční a protikřesťanské a jde o falešné lidské právo.

II. Vatikánský koncil dekret o přípravě na kněžství článek 16: “Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace sv. Tomáše…” Spekulace sv. Tomáše Akvinského je spojena se scholastickou metodou, v níž se užívají jasné pojmy a argumentace. Co je nepravdivé anebo lživé je překážkou dobrého poznání a pravá filosofie vede ke Kristu, který je Pravda. Např. pojem koncil je třeba upřesnit. Koncil tvoří jeho fáze přípravná, průběh jednání a to, co po koncilu následuje. Klíčové jsou jeho texty. Převracet jejich obsah v pravý opak scholastika neumožňuje. Pojem “duch koncilu” se při užití scholastické metody ukáže často jako hra se sofismaty a vzdálený od pravdy a tudíž ďábelský.

V prohlášení o křesťanské výchově článek 10: “Vzorem jsou přitom církevní učitelé, především svatý Tomáš Akvinský.” Hledat poučení u církevních učitelů je tradiční a falešné pokoncilní modernistické učitele poznáme tak, že učí nauku cizí církevním učitelům a chtějí rehabilitovat ty, kdo se od církevních učitelů neučili, a tak se staly bludaři. To platí v případě Jana Husa, který si místo církevních učitelů zvolil za učitel Viklefa a Luthera, který se principu sola scriptura, pouze Písmo sola gratia, pouze milost nenaučil u církevních učitelů.

Z dekretu o biskupech článek 36: “Posvátný všeobecný sněm si přeje, aby synody a koncily, tyto ctihodné instituce, s novou silou ožily, aby se tak lépe a účinněji přispělo k růstu víry a zachování kázně v různých církvích podle potřeb doby.” …Pokoncilní synody a koncily dle tradice mají vést k růstu víry a zachování kázně. Opak svědčí o popírání záměrů koncilu.

Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica má tento rozumný a tradiční požadavek v článku 5: “Lidská společnost má tedy právo na informaci o tom, co je patřičné, aby lidé věděli jako jednotlivci nebo jako skupiny vzhledem k jejich životním okolnostem. Správné uplatňování tohoto práva však vyžaduje, aby sdělování mělo vždy pravdivý obsah a aby, při zachování spravedlnosti a lásky, bylo úplné. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, to znamená, že při opatřování i při šíření zpráv musí pečlivě dbát mravních norem i zákonitých práv a důstojnosti člověka; neboť ne každé vědění prospívá, ale „láska vzdělává“ (1 Kor 8,1).” …Informování zbytečné anebo neúplné, polopravdivé, nepravdivé a lživé koncil odmítá.

Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím NOSTRA AETATE připomíná v souladu s minulostí a tím tradicí v článku 4: “Ostatně Kristus, jak Církev vždycky učila a učí, podstoupil dobrovolně s nesmírnou láskou utrpení a smrt za hříchy všech lidí, aby všichni dosáhli spásy. Je tedy povinností Církve ve svém kázání hlásat Kristův kříž jako znamení všeobecné Boží lásky a zdroj veškeré milosti.” Špatně vedený mezináboženský dialog zapomíná na povinnost uloženou koncilem,kterou z obecného vyjádření má konkretizovat:Drazí mohamedáni, židé, budhisté a všechna další náboženství vězte, že i za vás Kristus dobrovolně s nesmírnou láskou trpěl a Kristův kříž je znamení všeobecné Boží lásky a zdroj veškeré milosti.

Dekret Perfectae Caritatis článek 7: “Ačkoli potřeba činného apoštolátu je naléhavá, přece společnosti, které jsou zcela zaměřeny na kontemplaci tak, že se jejich členové věnují jedině Bohu v samotě a mlčení, ve stálé modlitbě a ochotném pokání, mají stále vynikající místo v Kristově tajemném těle, jehož „údy nemají všechny stejnou činnost“ (srov. Řím 12,4). Podávají totiž Bohu vznešenou oběť chvály, osvěcují Boží lid bohatými plody svatosti, povzbuzují ho svým příkladem a rozmnožují ho svou tajemnou apoštolskou plodností. Proto jsou ozdobou Církve a zřídlem nebeských milostí.” …Pohrdavý názor: přece se nebudeme pořád modlit a žít jako v klášteře je popřením těchto slov koncilu.

Dekret o kněžství, článek 16: “Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdrženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají…tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své Církvi stále štědře uděloval.” …Zdobrovolnění nebo zrušení celibátu je opak koncilu.

Bible je tradiční křesťanská kniha, Nejvíce je v textech II. Vatikánského koncilu citován závěr Matoušova evangelia. Třetí nejvíce citované místo, 9x, je z Matoušova evangelia 28,18 Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 12x, na druhém místě, je citováno 28,19 Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Nejvíce je na prvním místě 13x citované je 28,20: “a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!” Z tohoto nejvíce citovaného místa se můžeme ptát:Proč se zdá, že je Bůh vzdálen? Není to proto, že se nezachovává všechno, co je Kristem přikázáno?
Jsou i další místa vztahující se k tradici a dát vyčerpávající přehled není účelem této promluvy, která stačí k důkazu, že II. Vatikánský koncil má ve svých textech jednoznačně formulované přijetí tradice. Formulace volající k opuštění tradice koncilní texty neobsahují.

Koncilní texty množstvím popsaného papíru překonávají předchozí koncily a obsahují bohužel oproti předchozím koncilům formulace dvojznačné s možností bludného chápání, jako Gaudium et spes článek 12: “Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení.”
Tuto nešťastnou formulaci upřesňuje text stejné konstituce Gaudium et spes čl. 9: “Církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli. Kromě toho Církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, jenž je stejný včera, dnes i na věky. Proto ve světle Krista, který je obraz neviditelného Boha a zrozený dříve než kdokoli z tvorů, chce tento koncil mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby.”

V knize arcibiskupa Lefebvra Církev nasáklá modernismem čteme: “Na koncil je potřeba nahlížet ve světle tradice. Pokud se díváme na koncil prizmatem Tradice, mně osobně v ničem nevadí.” Arcibiskup Lefebvr jako řádný účastník celého koncilu věděl, že koncilní texty nikde nemají požadavek odmítání tradice a 14 e 16 koncilních dokumentů podepsal. Tento převažující pozitivní postoj je též v souhlasu s tím , aby Římem schválený Dekret o zřízení bratrstva sv. Pia X. z 1. listopadu 1970, začínal takto: “Vzhledem k povzbuzení vyjádřeným Druhým vatikánským koncilem v dekretu Optatum Totius ..” To, jak pokoncilní čas má spíš rysy modernismu než rysy tradiční vede mnohé stoupence tradice a arcibiskupa Lefebvra k požadavku odmítat koncil, a tak jsou lefevrištičtější než Lefebvr. Jsou lefevrištičtější než Lefebvr, protože se posunují za hranice jeho názorů a touto nesprávností následují lidi papežstějších než papež, kteří každé slovo papeže chápou neomylně pro přehnanou papežskou úctu neboli papalatrii. Podobnost některých stoupenců Lefebvra se stoupenci II. Vatikánského koncilu je v dovolávání se Lefebvra a koncil a tvrdit, co neřekli. Příčinou tohoto chování bývá pýcha. Arcibiskup Lefebvr kritizoval Řím a papeže pro prohlubující se odklon od tradice stále více a napsal “Žaluji koncil”, ale neskončil odvoláním podpisu koncilních textů a požadavkem je všechny anulovat. Nestal se sedesvantistou tvrdícího “nemáme papeže”, ale zastával názor “máme špatného papeže odkloněného od tradice” a je třeba náprava.

Pán Ježíš při pokušení od ďábla, který mu sugeroval své nápady pomocí Písma svatého, jej odbyl Písmem svatým a nezvolil jako nutnost pro ďábelské zneužití odmítnutí Písma svatého. V tomto jej Církev, kterou založil jako katolickou následuje a pro bludaře zneuživající bibli se bible nezavrhla a nepřestala číst v katolickém kostele s výkladem při kázání. Stejně tak pro deformace posvátné tradice nenastalo a nenastane její zavrhování. Kvůli špatným papežům v dějinách katolická církev nezavrhla papežství. Pro zneužívání odmítat užívání dobrého není projev moudrosti, ale hlouposti. Zneužívání a nerespektování textů II. Vatikánského koncilu není důvod jejich odmítání.

Četba a studium koncilních textů je nutnou podmínkou dobré argumentace o kterémkoli koncilu. Tvrdit něco, co v koncilních textech není umožňuje neznalost, drzost a zbabělost. Pokud jde o neznalost nejde o neznalost, co hřích nečiní. Drzostí je chování, kdy lidé neznalí koncilních textů ze sebe dělají odborníky na koncil. Zbabělost je mlčení k nepravdivým a lživým tvrzením ze strany těch, kdo ví, jaký je obsah koncilních textů. Neznalost, drzost a zbabělost se např. týká bludných výroků: koncil zrušil latinu, koncil nařídil oltář čelem k lidu, koncil si přál podávání na ruku a podobně. Svatí nebyli ani neznalými, ani drzými, ale pokornými a nebyli zbabělými, ale statečnými, a tak uskutečňovali reformu Církve.

Chápání tradice při použití Rejstříku koncilních textů je vzhledem k tradici podvyživené. Ještě horší je nechat se vést Karlem Rahnerem a jeho úvody ke koncilním textům. Proč? Samuel Fischer Verlag vydalo 1. ledna 1994 knihu Luisi Rinserové Chůze po laně: Dopisy o přátelství Karlu Rahnerovi 1962–1984 o 470 stranách. Kniha vyšla opakovaně i jako e-kniha. Dopisy, někdy i tři denně, začínají v roce začátku II. Vatikánského koncilu a v roce 1964 je jich 276. Malá ukázka: „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní.“ „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ …Např. pojem Rahnera “anonymní křesťané” je plný relativismu a umožňuje tvrdit o osobách nábožensky lhostejných a nepokřtěných, že mohou být spaseni skrze Krista. To, že je třeba být pokřtěn a plnit křestní slib se tím ani nepopírá ani netvrdí.

S výročím 1700 roků od nicejského koncilu v roce 325 zakončíme opakem relativismu a nejistoty, jak je máme ve Vyznání víry sv. Atanáše, účastníka nicejského koncilu: “Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry, jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.” Po nicejském koncilu trvalo desítky let, než se jeho rozhodnutí opravdu naplnila v církevním životě. Sv. Atanáš byl několikrát ve vyhnanství, celkem 20 let. Až po roce 366, což je 31 let po nicejském koncilu, mohl v Alexandrii nerušeně působit do své smrti roku 373. Sv. Ambrož se stal biskupem 374 a v roce 385 je na něj posláno císařské vojsko, protože odmítl ariánům popustit kostel. Toto se děje 50 roků po koncilu, co odsoudil arianismus.
Podobnost s dobou po nicejském koncilu je v obtížích při prosazování koncilních textů. Dokonce je to horší než po koncilu nicejském, protože zaváhání papeže Liberia po nicejském koncilu v prosazování pravověrnosti byla menší, než déle trvající shovívavosti k nepravověrnosti u papežů po II. Vatikánském koncilu. Říci, že je někdo bludař v souladu s tradicí je pastorací zakázáno. Je přijato to, co tvrdí bludně Karel Rahner v úvodu ke koncilním textům: „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“

Nepravověrnost a naslouchání bludařům se prohlubuje šedesát let po koncilu synodální cestou, která koná opak smysluplné nápravy odchýlení od koncilních textů a oddaluje čas nápravy, která, jak víme z dějin vždy přijde. Prozřetelně Bůh napravuje selhání biskupů a jejich neúplné hlásání evangelia bez témat hřích, peklo, ďábel, sexuální čistota apodobně zjeveními Panny Marie. V církevně schválených Lurdech nám Panna Maria říká: “Ať lid činí pokání pověz to všem.” Opak výzvy k pokání je netradiční a nebiblický a pokud biblický, tak podle falešných proroků. S falešnými proroky nikdy jaro duchovní obnovy nepřišlo, nepřichází a nepřijde, Svatí jsou pravým jarem, věčným mládím a stálým zdrojem naděje a vzorem obnovy Církve. Vyniká mezi nimi Panna Maria obdařená titulem “Královna všech svatých.” Mariánská úcta je tradiční, jak nám dokládají též zmínění církevní učitelé sv. Atanáš a sv. Ambrož. Je vzorem pro tradiční manželství a rodinu i život každého člověka. Lumen gentium věnuje Panně Marii celou osmou kapitolu konstituce o Církvi II. Vatikánského koncilu, v níž jsou tato tradiční slova v článku 67: “Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny syny Církve, aby velkodušně podporovali úctu k blahoslavené Panně, především liturgickou, a vážili si mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad Církve během staletí doporučoval.”

Cíl zdravé tradice a křesťanského života je víra a mravy podle Panny Marie. Panno Maria, oroduj za nás, aby tomu tak v našich životech bylo!