Toto je první část Svatý Bernard a křížové výprav https://tradice.net/2024/10/2024-10-27/#gsc.tab=0 . Tento článek závěrečný: “Mysleli bychom, že nyní snad, po takovém úspěchu, dopřál si svatý Bernard zaslouženého pokoje, ale neúnavný pracovník nepovažoval ještě dilo své za ukončené. Získaů císaře pro výpravu křížovou a hleděl nyní vnitřní mír v Německu zabezpečit. Bál se, by strana císaři nepřátelská po jeho odchodu znova nezanitila pochodeň sporů a bojů o trůn apsal do Bavor předním náčelníkům Velfů, aby se spojili s císařem k boji proti společnému nepříteli. Jeho listy měly tam právě ten účinek, jako jinde jeho slova. Statečný vévoda bavorský vzal na sebe kříž a s ním velmi mnoho prelátův a baronů. Tím bylo odstraněno veškeré nebezpečenství války domácí. Velfové i Gibellini shromáždění pod jedním praporem stejně horlivě se připravovali k výpravě do svaté země. Za krátký čas po tom došly zprávy radostné ze všech skoro zemí středoevropských. Sv. Bernard psal již dříve všem panovníkům západním, aby je pohnul ke spolku s králem francouzským a snahy jeho korunovaný skvělým výsledkem.

I do Čech poslal list, jenž ve všech kostelích byl čten a pro výpravu křížovou veliké nadšení způsobil. Král Vladislav ll. vzal na sebe kříž, a jeho příklad následovali jeho bratr Jindřich a Spytihněv, syn vévody Bořivoje, s mnohými jinými pány českými. Odoaker, markrabě Štýrský, Amadeus, vévoda Turinský, Bernard, hrabě Korutanský a mnoho jiných pánů a šlechticů taktéž učinili slib, že vytáhnou proti nevěřícím. »Veliké ticho nastalo po celém Západě,: praví Otto Frisingský, »a nejen že nebylo války, nýbrž považováno dokonce za zločin, nosit veřejně zbraň.: Čtvrtého ledna r. 1145. odjel svatý hlasatel kříže ze Špýru. Císař, knížata a velký počet křižáků přišli před odjezdem poslechnout naposled slova jeho a vzdát mu poslední poctu. Světec ještě jednou je povzbuzoval, aby vytrvali v předsevzetí dobrém, na slova jeho, praví kronikář, »nebyla lidská, nýbrž božská”Když pak s čestným průvodem svým dále se bral, vrhla se náhle před ním chromá dívka na kolena, prosíc o jeho požehnání a v témž okamžení s radostným výkřikem zase povstala, neboť? všechna její slabost úplně zmizela. Císař, vida tento zázrak, s veškerým lidem začne velebiti divotvůrce. Tento však nechce přijmoit chvály jeho, nýbrž obrací se k němu praví: “Kvůli tobě bylo toto dítě uzdraveno, abys věděl, že Bůh je s tebou a podnik tvůj že Mu je milý.” Rozloučil se s císařem a s lidem ho doprovázejícím, plul po Rýnu do Kolína a chtěl se Belgii a Flandry vrátit do Francie. Odpočinul si v pondělí 7. ledna v Kreutznachu, jeli druhého dne dále do Bobartu a zastavili se v Koblenci a Biningen, kde měl sv. Bernard důležitou rozmluvu se svatou abatyší Hildegardou, o níž později obšírněji se zmíníme.

Všechna města, v nichž sluha Boží se zastavil, slyšela jeho výmluvná slova a viděla jeho zázraky. Žádné mu však neprokázalo tolik úcty, jako staroslavný Kolín. Pokorný opat věděl, jak netrpělivě ho čekají obyvatelé tohoto města a chtěl se vyhnout všelikému slavnému uvítání. Přijel tam tajně večer. Avšak slávě, kterou tak úzkostlivě od sebe vzdaloval, přece se nevyhnul. Neboť sotva se roznesla městem zpráva o jeho příchodu, hrnuli se obyvatelé k jeho příbytku a oddali se hlučné radosti, jež trvala celou noc a následující den. »Povyk a nepořádek před domem, praví jeden ze žáků Bernardových, »byl tak veliký, že sv. opat nemohl ven vyjit. Stál u okna a žehnal shromážděnému lidu; po žebříku podávali mu nemocné, on pak je uzdravoval. Nikdo se neodvážil otevřít dveře pro veliký nával těch, co venku stáli. »Já sám,”vypravuje mnich Gerhard, »nemohl jsem se nijak do vnitř dostat. Pd devíti hodin ráno až do večera zůstal jsem na ulici a nemohl se protlačit ani ke dveřím, ani k žebříku. Týž mnich. jenž sepsal zázraky svatého Bernarda, praví, že mu nebylo možno zaznamenat všech zázraků, jež se staly v Kolíně od devátého do dvanáctého ledna. V neděli po mši svaté chtěl svatý muž lámat věřícím chléb slova Božího, aby však vyhověl všem posluchačům, kázal venku na prostranném náměstí. Téhož dne událo se několik znamenitých zázraků. Jistá paní, která při smrti svého muže prudkou bolestí zešílela, dotekla se muže Božího, nabyla opět rozumu a duševní síly. Jiná pání, trpící prudkými záchvaty těla, uzdravila se v okamžení, když se jí Opat dotkl svatým křížem. Jiná dáma vznešená, jež patnáct let jedním okem neviděla a všemožných léků zkusila, konečné přestala doufat, že by se kdy ještě uzdravila, utekla se nyní k muži Božímu a byla okamžitě uzdravena.

Mimo tyto zázraky zaznamenáno je v deníku průvodců světových ještě čtrnáct jiných, “a všechny,” praví jeden z jeho písařů, »staly se ne v temnotě, nýbrž za jasného dne, veřejné před celým světem, aby celý svět chválil Boha, jenž podivuhodný je ve svých svatých: “Ve svatém Bernardu vidíme veškerou plnost moci, již Kristus apoštolům svým propůjčil. Též on dostal moc nad duchy nečistými, aby je vymítal a uzdravoval všelikou nemoc i všeliký neduh.Jako však apoštolům byla tato moc jen prostředkem k cíli mnohem vznešenéjšímu, tak též sv. Bernard jí užíval jedině proto, aby s milostí Boží vykonal zázrak nekonečné větší, zázrak obrácení srdcí zatvrzelých. Užíval ji, aby přinutil temnotu ustoupit světlu. bezpráví spravedlnosti. vlažnosti a lhostejnosti křesťanské zbožnosti. Měl ovšem útrpnost’ s ubohými mrzáky a nemocnými všeho druhu a uzdravoval je, avšak hlavním cílem jeho bylo uzdravit nemoci duše, napravit zkažené mravy a zahojit hluboké rány, jež lidstvu hrozily smrtí věčnou. Tento cíl měl vždycky na mysli. a proto žehnal Bůh tak podivuhodně jeho práci. Nedá se ovšem upřít, že mnoho lidí přihlásilo se pod prapor kříže jedině z touhy po dobrodružství a prospěchu hmotném. Je však také pravda nepopíratelná. že mnoho a můžeme sméle říci. veliká většina křižáků pohnuta byla mocným slovem svatého kazatele k pravému pokání a táhla do svaté země proto, aby se kála za hříchy spáchané a obétí smířila věčného Soudce. Mnoho jiných osob, jež nebyly povolány k dílu válečnému, přinesli oběť’ jinou, Bohu ne méně milou: oběť“ svého srdce a své vůle, odřekly se světa i radostí jeho a v odloučenosti žily život pokání. modlitby a práce. Slovo Bernardovo působilo kouzlem, jemuž málo kdo dovedl odporovat.

Kronikáři vypravují, že matky, slyšice o příchodu opata clairvauxskéh’o, zavíraly před ním dítky své, bojíce se, že by byly dojaty tímto kouzelným slovem velikého divotvůrce a následovali ho do kláštera. Jen z okolí města Kolína přes šedesát osob, nepočítajíc žen, slovem Bernardovým na pravou cestu přivedených dalo výhost světu a odešlo do kláštera. Většina z nich připojila se k původci svého obrácení a následovala ho do Clairvaux, aby v této škole dokonalosti křesťanské a blízko vzoru svého v díle začatém dále pokračovala. Větší ještě péči, než o křesťany obyčejné, měl svatý Bernard o pastýře a vůdce jejich, o duchovenstvo. Věděl, že na kněžstvu většinou závisí spása i zkáza věřících. že kněží svým životem stádu svěřenému mnoho prospět, ale také velmi mnoho škodit mohou. Svolal před odjezdem duchovenstvo arcidiecése kolínské a slovy vážnými připamatoval mu jeho povinnosti a snažil se v něm probudit ducha apoštolského, ducha Ježíše Krista, by se na něm nevyplnilo hrozné ono »Běda,” jímž Bůh ústy svého proroka hrozí pastýřům, nepasoucím stáda svého. »O vás mluví prorok. Zatracuje ty. kteří s lidem nepracují a jeho trápení nedbají. Právě tak lzaiáš, nebo spíše Bůh sám ústy lzaiáše proroka pravil o vás: »Smilujme se nad hezbožným a nenaučí se spravedlnosti; v zemi svatých nepravé činí a nehledí na slávu Hospodinovu. Z Kolína odebral se sv. Bernard, provázen vždy větším počtem žáků, do Jülichu a pak do Cách, kde slavil svatá tajemství v proslulé kapli císaře Karla Velikého. “Cáchy,” praví kaplan Eberhard, »jsou příjemné místo, příjemnější však pro smysly, než pro duši. Štěstí zlých je usmrcuje a běda domu nemravnému! Nepravím to proto, aby zahynuli, nýbrž aby se polepšili. Dej Bůh, aby aspoň jediný se obrátil a živ byl!. Týž vypravovatel zmiňuje se též o jednom zázraku, jenž se v Cáchách udál. »Byli jsme u oltáře blahoslavené. Panny Marie a já sám posluhoval jsem ctihodnému otci. Přinesli mu slepé děvče; on je požehnal á uzdravil. Bylo tam však tolik lidu, že jsme hned pryč odešli. »Zdá se.< píše mnich Gerhard ve svém deníku, »že dnes se zázraky množí. Množství lidu všude nás následuje a pole jsou zalidněna četněji než města. Jedna matka přivedla k nám dospělou dceru, hluchou i němou od narození. Laskavý otec položil na ni ruce, a hned nabyla před námi sluchu i řeči. Sotva jsme popošli o něco dále, byl uzdraven muž, taktéž hluchý.

“Tento zázrak se stal,” pokračuje mnich Gaufrid, »šel jsem před lidem a nevěděl. co by znamenaly výkřiky. ustavičně za mnou zaznívající. Ptal jsem se, jaká je toho příčina. Dozvěděl jsem se, že náš svatý otec tohoto dne na ulici uzdravil slepé děvče, tři hluché, jednoho kulhavého. a ještě pět jiných slepcůn »Když jsme se večer vraceli do Jülichuchu,” píše opat Kampesce, »zpozorovali jsme chromou ženu, ležící na stupních kostelních. Světec, útrpností jat, vzal ji za ruku a zdvihl ji tak snadně, jak velká byla víra její.” »Tohoto jitra” praví opět Gerhard. »po mši svaté paní vznešeného rodu netrž hraběte jülišskěho, jež byla na jedno oko úplně slepá a druhým již skoro nic neviděla, tak že bez vůdce ani jít nemohla, byla pouhým znamením sv. kříže okamžitě uzdravena. Tomuto, jakož i všem ostatním zázrakům lid velmi se diví a nepřestává je rozhlašovat volaje ustavičně: Kriste, smiluj se nad námi! Celou cestou do Mastrichtu, Luttichu, Monsa, Valenciana, Cambraye, Vaucell dály se nové a nové zázraky. Když svatý opat odcházel z města Luttíchu, přivedli k němu mladého muže. od narození slepého. Oči jeho, praví dva kronikáři, byly nejen vyhaslé, nýbrž úplně odumřelé, a víčka zavřena. Světec je otevřel, dotekl se jich ctihodnými prsty svými a vrátil jim světlo. Spatřil šťastný mladík světlo, jehož před tím nikdy neviděl a byl neobyčejně dojat. »Ja vidím zvolal. Vidím den, vidím lidi, vidím vlasaté tvory! Pohyboval rukama sem a tam a skákal radostí a volal: »Nyní, Bože můj, už nezavadím nohama o kameni! Ve Flandrech pobyl svatý Bernard několik dní, hlásal kříž a pracoval na nápravě mravů. S nemalým úspěchem bojoval též proti kacířům a siti slov svých »mnoho vznešených a učených mužů z vln tohoto světa vylovil na břeh nového života.

Ve spisech cisterciáckých zaznamenáno je mimo jiné skvělé ‘obrácení Arnulfa z Majorky, jež zasluhuje, abychom se o něm poněkud obšírnéji zmínili. Muž tento byl z nejbohatších a nejváženějších pánů celé provincie. Byl hojně požehnán statky pozemskými a žil bezstarostně ve slávě a přebytku. Poslouchal kázání opata clairvauxského, byl hnut milostí Boží a poznal, jak neužitečně a hříšně až dosud žil. Odhodlal se. že po příkladu patriarchů a svatých apoštolů opustit svůj dům, příbuzenstvo a vlast svou a následovat Ježíše Krista. Měl však velmi četnou rodinu, potřebující jeho ochrany a pomoci. Uminil si, že předsevzetí své vykoná později v době příhodnější. Čas ubíhal, Arnulf pak místo aby konečně přetrhl svazky ke světu ho poutající, ovíjel se jimi víc a více. Jednoho dne přišel k němu chudý pastýř a padnul před ním na kolena a pravil: »Pane, zapřisahám vás Ježíšem Kristem. zaveďte mě do Clairvaua a spaste mou i svou duši! Ohromen těmito slovy tajemnými, slyšel v nich Arnulf hlas Boží a neodvážil se déle mu odporovat. Upořádal rychle všechny své záležitosti. odešel s pastýřem, jehož Bůh mu poslal, do Clairvaua. Vyznal se svatému opatu ze všech svých nepravosti, prosí jej, by ho nezamítal od sebe a uložil mu pokání za hříchy spáchané. Sluha Boží ho napomínal, aby v řádu cisterciáckém až do smrti setrval a pak mu poručil, aby za pokání se pomodlil třikráte modlitbu Páně. »Tak drahý otče můj”, volal kajicník, »myslíte to upřímně s ubohým hříšníkem? Kdybyste mi poručil. abych deset let se postil a umrtvoval, ještě by to nestačilo, abych smířil vinu svou; a vy mi neukládáte více než tři Otčenáše?”­ »Myslíte,< odvětí mu světec. »že víte lépe než já, čeho je vám třeba?” »Chraň mě Bůh takové domýšlivosti” dí Arnulf. Nešetřte mne však v tomto životě, abych byl spasen na věčnosti.­” »Čiňte jen, co vám pravím,” opakuje světec, “rozhodně to čiňte s důvěrou, neboť až odložíte břímě těla, snadno se povznesete k Bohu.” Vážná odpověd’ světcova upokojila Arnulfa. Nedlouho potom onemocněl zánětem střev a nemoc horšila se tou měrou, že byl zaopatřen svátostmi umírajících. Krátce před smrtí, prudkými bolestmi trápen, zvolal: »Ano, Pane Ježíši, všechna Tvoje slova jsou pravdivá a opakoval totéž tak často, že přítomní bratři se domnívali, že nemocný hroznými bolestmi pozbyl rozumu. “Nikoli, nikoli,” vzdychal umírající; »co nyní pravím, není šíleností; opakuji ještě jednou, že každé slovo Pána Ježíše Krista jistě se vyplní. Ve svém evangeliu slíbil těm, kteří všechno opustí a Ho následují odměnu stonásobnou na tomto a život věčný na onom světě. Také já přesvědčil jsem se v této chvíli, že pravdivá jsou slova Jeho. Duchovní útěcha, jíž se mi dostalo, převyšuje stotisíckrát všechny rozkoše světské. jimiž jsem pohrdl…Po těchto slovech zesnul sladce v Pánu. Tak se vyplnilo proroctví svatého opata: “Až odložíš břímě těla svého, snadno se povzneseš k Bohu.”

Svatý Bernard opustil Flandry na konci ledna. Na další cestě zastavil se v Laoně a Remeši a 2. února, na svátek očišťování Panny Marie, dojel do Chalon nad Marnou. V tomto městě byla právě shromážděna knížata francouzská s králem svým Ludvíkem, jakož i poslové císaře Konráda. Když uslyšeli o příchodu sluhy Božího, vyšli mu vstříc a vedli ho s velikou slávou do města. Za dva dny vydal se opat na další cestu a šestého února došel konečně kýženého cíle, milé samoty clairvauxské. Jaká asi byla radost řeholníků, když opět spatřili milovaného otce svého a s ním přes třicet nových bratří, jež na své cestě Bohu získal. Jaká byla též radost sluhy Božího. když ve kruhu dítek svých se mohl zastavit po cestě obtížné. ‘l’ělo slabé a chorobou vysilené zajisté potřebovalo odpočinku; avšak více než po klidu tělesném toužil svatý Bernard po zotavení duševním, po tichém, ničím nerušeném obcování s Bohem. Ve světě nebylo místa pro tuto duši, Bohu cele oddanou; tichá cella klášterní byla jí místečkem nejmilejším, na němž mohla nejlépe poslouchat hlasu ženicha nebeského a hromadit sobě poklady pro život věčný. Nebylo mu však dlouho dopřáno požívat tohoto klidu. Opět bylo třeba opustit Boha pro Boha, vlastní radosti duchovní se vzdát pro obecný prospěch křesťanstva. V polovici února odebral se k shromáždění do Etamp, na němž se měly konat poslední přípravy k výpravě křížové. Prvního dne přijeli poslové císaře Konráda a krále uherského Geysy, již jménem svých panovníků slibovali křižákům francouzským volný průchod všemi zeměmi německými a uherskými. Předčitány též listy řeckého císaře Manuela Comnena, jenž králi Ludvíkovi sliboval všestrannou podporu. Druhého dne radili se shromáždění páni a preláti, kterou cestou by se mělo vojsko brát.

Poslové krále sicilského navrhovali cestu po moři jako nejkratší a nejjistější a varovali Francouze, by se nedali klamat přátelskými slovy císaře Manuela, připomínajíce jim ošemetnost a nevěrnost Řeků v době první výpravy křížové. Shromáždění pánové. buď z nedůvěry k Normanům, jejichž nepřátelství proti Řekům dobře znali, buď z touhy po větších dobrodružstvích, jakých .jim cesta po suchu dostatek slibovala, neposlechli bobužel opatrné rady této a rozhodli se, že potáhnou Uhry a poloostrovem balkánským do Cařihradu. odtud pak že se přeplaví do Asie. Třetího dne konečně jednáno o tom, komu za nepřítomnosti královy svěřit nejvyšší správu země. »Když opat Bernard,” vypravuje kronikář Odo, »skončil modlitbu svou, aby všem shromážděným vyprosil světla Ducha Svatého, král Ludvík, vzdávaje se dobrovolně moci své, ponechal volbu nejvyšších strážců země prelátům a pánům. Tito vzdálili se k poradě, a za malou chvíli se opět vrátili. V čele kráčel Bernard, jenž ukázal prstem na opata Sugera a hraběte Viléma Neverského: Toto jsou dva meče, které jsme zvolili, těch je dost! Volha tato byla by se všem líbila, kdyby jeden ze zvolených jí nebyl odmitl. Hrabě Neverský totiž oznámil, že slíbil Bohu, že se stane řeholníkem a skutečně vstoupil za krátký čas do kláštera kartuziánského a nedal se od svého předsevzetí odvrátit důtklivými prosbami krále. Též opat Suger zdráhal se přijmout hodnost, jež se mu zdála spíše břemenem, než vyznamenáním. Jen na mnohé prosby krále a na výslovný rozkaz papeže uvázal se v těžký tento úřad. Sotva byly porady etampskě skončeny, vrátil se svatý Bernard do Clairvaua, pobyl tam však zase jen krátkou dobu. Zájmy svaté země, nebo snad jiné důležité příčiny, o kterých se kronikáři doby tehdejší nezmiňují, přiměly ho k nově cestě do Německa. Dne 27. března přijel do Trevíru; veškeré obyvatelstvo vyšlo mu vstříc a vedlo jej ve veliké slávě do města. Potom navštívil Frankfurt, Mety, Toul, Troye, Seny, Auxerre. Tonnerre a mnoho jiných měst. Bůh žehnal krokům sluhy svého ne méně, než na prvé jeho cestě. Všude, kudy se ubíral, vítal ho lid nadšeně a provázel od města k městu, takže cesta jeho byla pravým pochodem vítězným. Nově nesčíslné zázraky působily větší a větší nadšení pro výpravu křížovou a přivedly veliký počet lidí s cesty nepravosti na dráhu křesťanské dokonalosti.

»Zatímco sv. Bernard v Německu dlel,” praví kronikář Odo. “přijel papež Eugen do Francie. aby svatému podniku nescházelo hojného požehnání a milosti Boží. Příchod papeže způsobil ve Francii radost velikou. Král, provázen četným a skvělým komonstvem. vyšel mu vstříc až do Dijona, kde s koně sestoupil, Eugenovi pěšky naproti kráčel a před ním na kolena se vrhnul s největší uctivostí a pokorou nohy mu líbal. Papež přijal tento důkaz pokory a oddanosti krále francouzského ne pro svou osobu, nýbrž jménem krále králů, jehož místo zastupoval a pochválil zbožnost’ mocnáře, velebil nevšední ctnosti bratra jeho Jindřicha, jenž opustil slávu a rozkoš světskou a dlouhý čas již byl prostým mnichem clairvauxským a přísným životem svým všem bratřím krásným byl příkladem. Král doprovodil papeže do kláštera sv. Diviše, kde s ním slavil svátky velikonoční. Na Boží hod sloužil papež slavnou mši svatou v královském domě, jíž obcoval král Ludvík s nejpřednějšími pány francouzskými, kteří chtěli táhnout do boje proti nevěřícím. Mezi těmito vznešenými osobami bylo vidět též velmistra templářů se sto třiceti rytíři, co schválně z Jerusalěma přišli se připojit ke křižákům francouzským a táhnout společně s nimi do Palestiny. Zatím skončeny veškeré přípravy k výpravě. Nesčetné zástupy křižáků a poutníků ubíraly se do Met a Řezna, ve kterých dvě mocné armády, francouzská i německá shromáždit se měly. Císař Konrád vytáhl po svátcích velikonočních v čele svého vojska, čítajícího přes sedmdesát tisíc jezdců mimo pěší a poutníky. a bral se Uhry, Thracií a Bulharskem do Cařihradu. Cestou připojil se k němu král český Vladislav ll. Voje francouzské, ne méně četné než německé, vydaly se na cestu o dva měsíce později, z obavy, aby obě armády, táhnoucí společně. neměly cestou nedostatek potravy a píce pro koně. Král francouzský Ludvík se dopustil osudové chyby a vzal s sebou manželku svou Eleonoru s jejím dvorem. Příkladem jeho svedeni vzali též rytíři paní své a množství služebnic, což bylo na velikou škodu nejen rychlému postupu, nýbrž také zvláště kázni a mravnimu stavu vojska. Ludvík, vida rozličné zlořády a neplechy. jež se v táboře děly, vydal sice přísná nařízení proti všem. kdož by kázeň porušili a nějakého skutku nemravného se dopustili, věci však se nezměnily, protože rozkazů králových málo kdo si všímal.

V Německu i v Uhrách chovalo se veškeré obyvatelstvo ke křižákům velmi přátelsky a poskytovalo jim ochotně potřebné potravy. Sotva však vkročili na půdu řeckou, zakoušeli mnohých nepříjemností. »Na všech ostatních mistech,” praví kronikář Odo, jenž se též výpravy účastnil, »dávali nám obyvatelé ochotně všecko, čeho jsme potřebovali a byli s námi v nejlepší shodě. Řekové však, ve svých městech uzavřeni, podávali nam potravu ze zdí po provaze. To se ovšem nijak nelíbilo křižákům, již nechtice v zemi tak úrodné hladem být, začali krajiny pustošit a potravy násilně si dobývat.­ Náčelníci vojska přesvědčili se nyní, bohužel však pozdě, že ne bez příčiny varovali je poslové krále sicilského před ošemetností řeckou. Císař Manuel, na oko pln ochoty, za zády křižáků kul pikle proti nim a chtěl celou výpravu zničit. Špatná kázeň vojska křesťanského a zrada rozkolnických Řeků zmařila, jak později uvidíme, velikolepý podnik, k němuž veškeré křestanstvo tak veliké mělo naděje. Jen třetí oddíl křižáků, většinou Angličanů, zvolil cestu po moři, a ten, jak později uvidíme, dodělal se aspoň nějakých úspěchů.Než vraťme se nyní k tomu, jenž byl duší velikého díla toho, a provázejme neunavného bojovnika při další jeho práci pro čest a slávu Boží a prospěch Církve svaté.”