Jan Zahradníček se narodil 17.1. 1905 v obci Mastník okres Třebíč v rolnické rodině. Byl dvanáctý z 19 dětí, pět se narodilo mrtvých a jen sedm se jich dočkalo dospělosti. Ve dvou letech spadl z půdy a tento úraz s celoživotním poškozením na zdraví byl jeden z křížů, co nesl. Byl uvězněn v roce 1951 komunistickým režimem a dostal trest 13 roků vězení. Propuštěn byl při amnestii v roce 1960 a v tomto roce 7. října zemřel. Rehabilitován byl v roce 1968. V témže roce spáchal jeho soudce Vladimír Podčepický sebevraždu. Jeho manželka jej přežila o 52 roků. Oženil se ve čtyřiceti letech a měl čtyři děti. Jeho švagr je Jan Dokulil, katolický kněz a básník.

V době nacismu psal o svatých, kteří jsou nadčasovým vzorem v každé době. Báseň Svatý Václav napsal v roce 1944, ale vyšla až 1946. Je v ní znepokojení: “Ta malátnost tupá nejvíc mne děsí, že poslouchá – neposlouchá, že hledí a nehledí” a “Dnes pravdy s tvářemi bludů nás matou, nás matou a od hrobu k hrobu přetěžkým odrazem pod kopyty klisny duní tvá zem.” Po II. světové válce viděl jak se lidstvo moc nepoučilo a mravně nemíní polepšit, Napsal sbírku La Saletta v roce 1947, kde se ztotožňuje s pláčem Panny Marie při zjevení v La Salattě 1846: „Stojím a stojí Kříž Nehybný ve svém kmeni A jeho ramena Na západ a východ dychtivě vztažená Letíce výš Vrhají stín svůj na planetu.”Báseň Znamení moci, byla dokončená v roce 1951, ale nemohla vyjít a připravené vydání bylo v roce 1970 zničeno: “Vaše moc je veliká a váš strach ještě větší před tou nocí ze soboty na neděli před tou Velikou Nocí, kdy stalo se co v slepotě své vy neuznáte co svymi třesky plesky jen zamlouváte když na to přijde řeč Ale něco se změnilo, a vy to víte Čas je jiný, čas po Vzkříšení a také v ponížení a také ve smrti je cosi jinak.”

V cyrilometodějském kancionálu je píseň vánoční č.33 z roku 1949. Má slova Jana Zahradníčka a chybí ve všech dalších vydáních kancionálu: “1. Když svět v bouři zlé se zmítá a není nač spolehnout, když se vkrádá zloba skrytá přes práh domů v dětský kout, když syn stojí proti otci, dcera proti matce zas, pomáhej nám vší svou mocí, Matko Páně, v ten zlý čas. 2. V Nazaretě v svatém tichu ukaž nám ten domov svůj, kde Ti sloužil bez oddychu Ježíš, Člověk-Bůh, Syn Tvůj, kde se rovným stal On s námi a rodinu posvětil, když v ní, jenom nebi známý, s Pěstounem a s Tebou žil. 3. Co my v těžkém dospívání prvních kroků, prvních slov v bezmoci své odkázáni na rodiče, na domov, Ježíš jako pacholátko všemohoucnost tlumil svou a trpět mu bylo sladko horkem, chladem, chudobou. 4. K němuž hledí všechny časy a před nímž jak jablíčko, s kterým v dlani pohrává si, svět jest jen tak maličko, poslouchal svých vlastních tvorů v pozemském svém domově, hleděl k nim co k svému vzoru v chování a ve slově. 5. Všechno znal a všechno věděl, On, Stvořitel Matky své, viděl, třebas nepohleděl, budoucí i minulé. Pokorně však vyptává se, On, všech věcí příčina, jako dítě chápat zdá se, učí se, jenž napřed zná. 6. Do práce a do chudoby požehnáni vnáší třpyt, pomáhá, ač přesnadno by bez práce moh všechno mít, Pěstounovi v jeho díle, v práci denní Matce své, posvěcuje všechny chvíle domácnosti křesťanské. 7. Maria a Josef spolu v pravém svazku manželském s Ježíšem u svého stolu jako příklad záři všem. Půjdem-li za jejich světlem, když se v bouři zmítá svět, každé srdce bude Betlem, každý domov Nazaret. 8. Z domova jsme vyšli jednou, k domovu zpět cesta zas, a tou cestou nedohlednou veď, abychom, vždy vzhlížejíce abychom, vždy vzhlížejíce k trojici tvé pozemské, Rodino Svatá, shledali se u Trojice nebeské. “

Vydání kancionálu Společný zpěvník českých a moravských diecézíz roku 2013 má píseň ke svaté Ludmile po č. 832 s přepracovaným textem Jana Zahradníčka. V přepracovaném textu je poslední 7.sloka: “S námi buď, svatá Ludmilo, přímluvo jistá, všech věrných věrná posilo, zvěstovatelko Krista. Tvůj život i tvůj skon kéž znějí nám jak zvon chval Božích každodenně.” Takto ji složil Jan Zahradníček: “Nedopusť, svatá Ludmilo, co zloba znovu chystá, aby zde někdy skončilo to zvěstování Krista, nedopusť pro svůj skon, by zmlkla zvěst, již zvon zde hlásá každodenně.” Vydání kancionálu Společný zpěvník čedkých a moravských diecézí z roku 2013 má rovněž píseň Hospodine mocný králi pod č.912 s nápěvem Steyer 1683 a uvádí přepracovaný text 1. Hospodine, mocný Králi, dej, by plody země zrály, dopřej polím slunce, vláhy, žehnej práci, posil snahy, s knězem lid tvé jméno chválí. 2. Ať tvá láskyplná vláda Kristův pokoj v srdce vkládá, ať tvá církev volně vzkvétá k posvěcení všeho světa, s knězem lid tě vroucně žádá. 3. Hospodine, když se stmívá, když se k bouřím připozdívá, odvrať války, odvrať bídu, svobodu dej svému lidu, s knězem lid tvou lásku vzývá. 4. Ty jsi Bůh, jenž pokoj dává, v odpuštění je tvá sláva, pomoz hříšným povstat z pádu, v duších obnov svoji vládu, s knězem lid ti úctu vzdává.” Dědictví Otců vydalo v roce 2011 Zpěvník českých katolíků” a v něm píseň Hospodine, mocný králi se slovy Jana Zahradníčka pro 2,3 a 4. sloku: 2. “Škůdce Církve potři, Pane, v moci jejich neslýchané, ať svět pozná v ustrašení, jako Ty že nikdo není, Církev Tvá že nepřestane. 3. Hospodine, dárce míru, přitř učiň válek víru, dej aˇvšude po národech zní pokoje svorný oddech, dobroty své naplň míru. 4. Ustaň Pane ve své zlosti trestat naše nepravosti. Jenž jsi kříž měl za své lože, smiluj se nad námi Bože, dej, ať stůl Tvůj vždy nás hostí.”

Co je příčinou censurování Zahradníčka v době pokoncilní? Odpověď je z porovnávání textů. Básník Zahradníček je svými verši projev Církve bojující. Církve bojující proti tělu, světu, ďáblu, hříchu a bludu. Ti, kdo místo Církve bojující chtějí církev dialog vedoucí, naslouchající a pozitivně se na všechno tvářící nemohou boj s bludy a hříchy jako málo pozitivní a přiliš negativní potřebovat. Slova Zahradníčka ponechaná v kancionálu zaměřeného tradičně a tím dvě varianty pojetí doby pokoncilní jsou ukázkou vnitřní polarizace a rozdělení. Básníka Zahradníčka jedni zavrhují a druzí cení. Bedřich Fučík píše, jak byla za nacismu censurována sbírka Korouhve: „Pokoušel jsem se pány cenzory aspoň v některých případech přesvědčit o zbytečnosti některých zásahů, porušujících, i když byly nahrazeny, smysl a strukturu básně, jenže jsem neuspěl…A tak musel být například původní verš ve „Vyznání“ (věrnosti a lásky k české zemi) ve znění „za sebou řinčení pekel a před sebou sirobu tvoji“ zeslaben : „před sebou sirobu tvoji a před tebou pokoru tvoji“ a ztratil na významu i na výrazu.

Vrchní a pravý Censor neboli Soudce nad lidmi je nakonec Bůh. Ti, kdo při této censuře soudu Božího uspěli jsou svatí. Zahradníčkova tvorba o svatých je soustavná a byla zamýšlena ke kostelnímu zpěvu. V roce 1949 složil ke svatému Prokopovi: “Postrachu zpupných v dobách všech, s jakou to slávou, zdviháš se mocný v srdci Čech, tam nad Sázavou. Svých krajanů vždy věrná stráž, veliká pomoc, mluvčí náš v tom sporu odvěkém o víru, řeč i zem. Poustevník v lesních tišinách, jenž hořel Kristem, naháněls peklu hrozný strach v dychtění čistém. Křesťanství pevně zasadit do srdce země jako štít, proti všem nástrahám, jak světlo proti tmám. By přešlo zlo a vládl Bůh, svázal jsi ďábla a zapřáhl jej v těžký pluh, moc jeho slábla. A rostlo světlo, celá zem vzkvétala Božím odkazem, zorána pluhem Tvým, s tím divným spřežením. A když jsou nitra neplodná, o hospodáři, zkypří se pole úrodná, setbě se daří. Proto jsi oráč srdcí byl a slovo spásy do nich sil, že dodnes tady zrá pro Krista setba Tvá. Udeř svou berlou vetřelce, jenž odkudkoli, na statky víry sáhnout chce. Zahoj co bolí. Záštito čistých, dej, by zlo, zkroceno Tebou sloužilo, v náš prospěch bezděký, tady i na věky. Drž silně mocný opate, navzdory smrti, dědictví kdysi přijaté, jenž nerozdrtí zlý čas a vládců nepřízeň. Nepřestane se vlnit žeň a stoupat v modrojas vděčnosti naší hlas. Pros za nás svatý Prokope, vypros nám sílu, ať Zlého, který jen kope, zapřáhnem k dílu. S ďáblem jsi boje podstoupil a v Boží moci zvítězil, vypros nám pomoc, lásku, klid, ať Boha chválí český lid.”
K svatému Vojtěchu o 4 slokách 1.sloka: “Popojdi k nám a zdvihni kříž nad zemí Přemyslovců, ať vidí všichni, jak se skvíš, přeslavná hvězdo Slavníkovců”
K svatému Václavu má 8 slok. Závěrečná sloka: “Koruna tvá v tmě katedrály dál čeká, čeká na svůj čas. A celá zem se k tobě valí, a z hloubek jejích stoupá hlas: Zahynout nedej, když se bída jen s bídou větší ještě střídá, vysvoboď věrné své, ó svatý Václave.”
K svaté Anežce, 8 slok. 1. sloka: “Spanilá sestro katedrál, lilie z rodu Václavova, ruku tvou žádal mnohý král, nevěsto krásná císařova. Ty prsten od nich nevzalas, jinam tě vábil srdce hlas za Kristem Pánem, tvým ženichem nebeským.”

Duchovní rozpoložení vnitřní svobody v kriminále kontrastuje s těmi, kdo svoji svobodnou vůli zvolili otroctví hříchu a ďábla. Je vyjádřené v básni Spálený kostel: “I osamělý vězeň, který zde spíná ruce, je obklopován tichem a jeho dech splývá s dechem tohoto místa. Jaký div, že srdce vězňů za sedmerým zdivem a sedmerou mříží jsou svobodná. Jaký div, že tito vězni nešlapou svůj těžký žalářní kruh v šatech hanby, ale jsou oděni v oslňující třpyt slávy, ve třpyt světla Boží slávy. Nenávistí je neudusí, peklem je neudupou.”