Patří k radostné vánoční oslavě i bolest? Pokoncilní breviář nám dává odpověď slokou hymnu v den slavnosti Narození Páně: ”Izaiáš předpověděl: Bude zván Emanuel, Bůh chtěl s námi bydliti, všech hříchů nás zprostiti. Pro nás v poníženosti snášel i těžké bolesti hned od narození, až do usmrcení.” Jistě by nebylo třeba přát radost, kdyby byla samozřejmá a všudypřítomná a nebyla žádná bolest. II. Vatikánský koncil má konstituci Gaudium et spes o Církvi v dnešním světě. Gaudium et spes - radost a naděje. Z těchto počátečních slov někdo má za to, že je třeba mluvit jen o radosti a naději a zapomíná, jak koncilní konstituce pokračuje slovy “smutek a úzkost” a netváří se, že toto k životu současné Církve nepatří.

V radostném růženci jsou desátky s tajemstvím “v chrámě obětovala” a “v chrámě nalezla”. Tyto události jsou jako bolestné v sedmibolestném růženci. Tak to v životě na zemi bývá, že stejná událost v sobě nese radost i bolest. Není třeba velkou duchovní vyspělost k uznání toho, jak události Narození Páně v Betlémě jsou i bolestné. Podmínky narození v Betlémě jsou pro Pannu Marii a sv. Josefa s radostí i bolestné. Evangelista Jan o příčině této bolesti píše: “do vlastního přišel a vlastního ho nepřijali.” Ovšem i při této bolesti dodává co je radostné: Jan 1,12-13: “Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.” I při radostné oslavě Kristova narození v současnosti jsou i velké bolesti.

Cožpak není velkou bolestí, když jsou při této oslavě křesťané povražděni anebo je jim kostel zapálen? Cožpak není bolestné, když v současnosti je v České republice na bohoslužbách polovina lidí oproti roku 1989? Cožpak není bolestné, když se na Západě kostely zavírají a žádné bohoslužby tam celoročně nejsou? Bolestné vánoce mají lidé v nemocnici, ve vězení a umírající. Betlémské Dítě jako dospělí muž vysloví: “Blahoslavení plačící”, což odpovídá tomu, jak se na zemi střídá radost a bolest a mísí se.

Sv. Jan Klimak má ve svém Nebeském žebříku kapitolu O radostném žalu a v ní: “Význam slz je podle církevních otců nejasný a těžce postižitelný, a to zejména u začátečníků, protože slzy se rodí z mnoha různých důvodů. Z přirozenosti, z Boží milosti, z žalu dobrého i špatného, z ješitnosti, ze smilstva, z lásky, z pamatování na smrt a z mnoha jiných příčin. Když jsme se v bázni Boží vycvičili v těchto způsobech, získejme čisté a upřímné slzy, zrozené z pamatování na smrt. Není v nich klam ani pýcha, ale spíše očištění a povzbuzení k lásce k Bohu, obmytí od hříchů a osvobození od vášní. Není nic zvláštního na tom když se slzy žalu rodí jako správné, ale končí špatně. Chvályhodné naopak je, když špatné nebo obyčejné slzy končí v slzách duchovních. Smysl právě řečeného znají lidé, kteří mají sklon k ješitnosti. Nevěř svým slzám dříve, než se zcela neočistíš. Nelze totiž důvěřovat vínu, které teče přímo z lisu. Nikdo jistě nebude nic namítat proti tomu, že veškeré bohulibé slzy jsou nám ku prospěchu, ale jaký je to prospěch, to poznáme až v hodině smrti. Každý kdo kráčí životem v bohulibém pláči, každý den duchovně slaví. Kdo však nepřestává slavit každý den tělesně, toho čeká věčný pláč.” Ve stejné kapitole je: “Nejsme na tomto světě povoláni ke svatební hostině, to věru ne. Kdo nás povolal, povolal nás sem jen k nářku nad sebou samými.” Toto tvrzení sv. Jana Klimaka popírá NOM liturgie, která k slovů “Hle, Beránek Boží” dodává: “blahoslaveni, kdo jsou pozváni k hostině Beránkově.” Nářek nad sebou má tradiční římská liturgie v 3x se opakujícím “nejsem hoden”, které NOM redukuje na jediné. S touto redukcí zároveň obecně pokleslo naříkání nad sebou ve zpovědnici a mimo ni pro vlastní hříchy. K tomu je rovněž poučné ve stejné kapitole O radostném žalu: “Truchlícím teologie nesluší. Hubí v člověku pláč. Teolog se totiž podobá člověku usazenému na učitelské stolici, zatímco truchlící zase člověku žijícímu na hnojišti v žíněném oděvu. Proto asi David, ačkoli byl učitel a mudrc, když se ho zeptali, proč pláče odpověděl: ”Jak bychom mohli zpívat Hospodinu v zemi cizí.” Myslí tím ovšem zemi vášní. “

Sv. Jan Klimak nevede k nějaké laciné a pomíjivé světské a tělesné radosti, ale hlubší radosti a spokojenosti ze zakotvení v Bohu, který nám svým Vtělením umožňuje svou milostí pronikání do života Boha majícího stálou radost. Stejné učí sv. Efrém Syrský, učitel Církve: “Neviditelný Bůh se stal viditelným, když se stal člověkem. A proto se narodil z těla jako dítě lidské, abychom se my mohli narodit z Ducha jako děti Boží a navěky mohli patřit na jeho tvář zjevenou nám v úsměvu betlémského Dítěte.” Bože dej, abychom na to nezapomněli ani ve chvílích bolestných a pevně věřili v pravou lásku silnější než jakákoli bolest a útrapy.