Moderní komunikace jako facebook umožňuje snadné zařazení mezi přátele. Když jeden člověk všechny tyto své internetové přátele oslovil s prosbou o přestěhování skříně, tak se mu nikdo z těchto facebookových přátel neozval. Takto zjistil, že nemá žádné přátele ochotné pomoci. Svým diskutováním na facebooku žil v domnění, kolik má přátel a zapomněl na to, že by si měl budovat především přátelství s lidmi, s nimiž se reálně stýká. I lidé, co se reálně stýkají často strádají nedostatkem pravých přátel. Svým Narozením Pán Ježíš říká: “Proto jsem se narodil v ubohých podmínkách, aby ani největší ubožák nemohl říci, že mu ani Bůh nepomůže a neposkytne své přátelství.” Tím, jak lidé narušují a ničí svými hříchy přátelství s Bohem odmítají i základ pravého přátelství mezi sebou. Např. při svých sexuálních aktivitách sami, rodiče a další mluví o přítelkyni a příteli. Často po čase konstatují, že vztah již není přátelský anebo se dokonce změnil v nepřátelství. To, co je mezi jednotlivci je i mezi národy. Přátelské národy bývalého Sovětského svazu přechází po jeho rozpadu na Ukrajině v nepřátelství a válku. Kdy se to změní na vztahy přátelské?

Po II. Vatikánském koncilu je snaha místo nepřátelství k jiné víře budovat přátelský ekumenismus a mezináboženský dialog. Ve snaze o tato přátelství se pak poněkud zapomíná na přátelství s pravověrností uvnitř katolické Církve. Snadno ten, kdo upozorní na to, že II. Vatikánský koncil ve svých dokumentech nenařídil oltář čelem k lidu ztratí přátele a hodně je těch, kdo jsou přesvědčení, že mu nemohou prokazovat přátelství anebo jej dokonce musí mít za nepřítele. Podobně je tomu když připomene, že koncil žádá užívání latiny a nikde nemluví o zavedení podávání na ruku a ministrování děvčat. Jsou přátelé II. Vatikánského koncilu, kteří v tom vidí ohrožení liturgických změn. Jsou nepřátelé pokoncilních změn, kteří za své přátele považují jen ty, kdo volí nepřátelství k celému II. Vatikánský koncilu a ostře proti sobě staví římskou liturgii před a po koncilu.

Logicky liturgické přátelství plyne ze shody liturgie před a po koncilu. Konkrétně ji vidíme ve vstupní modlitbě o svátku sv. Štěpána. Předkoncilní liturgie má v Schallerově mísálku v překladu do češtiny: “Dej nám, prosíme, Pane, následovati, co uctíváme, abychom se učili i nepřátele milovati, ježto slavíme narozeniny toho,jenž i za pronásledovatele přimlouvati se uměl u Pána našeho Ježíše Krista…” Pokoncilní NOM má: “Nauč nás, Bože, žít podle toho, co dnes slavíme, ať milujeme i naše nepřátele, a tak následujeme svatého Štěpána, modlícího se za ty, kdo ho kamenovali. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána…” Jaká modlitba, taková víra. Před i po koncilu je zde stejná víra o potřebě milovat nepřítele.

Sv. Jan Vianney patron kněží: “Jestliže nebudeme milovat všechny lidi, dokonce i největší nepřátele, budeme zavrženi.” Sv. Cesarius z Arles, adventní homilie: “Svatý Jan také hlasitě volá: „Kdo nenávidí bratra svého, jest ve tmě a chodí ve tmě a neví, kam jde, neboť tma oslepila oči jeho,“ a dále: „Řekne-li někdo: ,Miluji Boha‘, ale nenávidí-li bratra svého, jest lhář; neboť kdo nemiluje bratra svého, kterého vidí, kterak může milovati Boha, jehož nevidí?“ Kdokoli tedy ve svém srdci chová nenávist nebo hněv a hromy jako tyto jej nevyděsí ani neprobudí, ten nemůže být počítán mezi spící, ale mezi mrtvé.” Sv. Cyril J., katecheze XVI: “Mějme v nenávisti ty, kteří si nenávist zaslouží, vzdalme se od těch, od nichž se Bůh vzdálil, vyznejme před Bohem s celou rozhodností náležící heretikům: „Zdali nemáme nenávidět ty, ó Pane, které ty nenávidíš?” Z kázání svatého Fulgencia, biskupa v Ruspe: “Aby mohl přijmout diadém vítězství, jak naznačuje i jeho jméno, vyzbrojil se Štěpán láskou a dík této zbrani všude vítězil. Pro lásku k Bohu necouvl před rozlícenými Židy, pro lásku k bližnímu se modlil za ty, kteří ho kamenovali. Z lásky napomínal zbloudilé, aby se napravili, z lásky se přimlouval za kamenující, aby nebyli potrestáni.”