Tento článek je pokračováním https://tradice.net/2024/10/2024-10-27/#gsc.tab=0 : “V témže městě hrabě Adolf, jeden z průvodců císařových chtěje sám se přesvědčit o veliké moci opata clairvauxského, přivedl k němu slepé a kulhavé dítě, o němž se domníval, že se nikdy uzdravit nemůže. Divotvůrce je požehnal a v témže okamžení narovnalo dítě chromé údy své a spatřilo světlo! Je úplné přirozené, že tyto zázraky, o nichž se zvěst jako blesk šířila, všude veliký dojem činily a nemálo přispěly ke zdaru apoštolské práce Bernardovy. Lid ve velikém množství přicházel do města a žádal kříž, vida v zázracích neklamný důkaz božského poslání výmluvného hlasatele. Sv. Bernard mohl nyní důvěrné očekávat, že dílo tak šťastně začaté také šťastné bude skončeno. Nicméně domníval se, jako rolník zkušený, že je mu nyní na nějakou dobu opustit půdu, již vzdělal a nechat působit paprsky milosti Boží, aby semeno slova do srdcí křesťanských zaseté hlubší kořeny zapustilo a šťastné uzrálo. Hotovil se opět odejít do svého kláštera; než opět bylo mu přemoci touhu po drahých dítkách a klid vlastní obětovat lásce k bližnímu. Přišel totiž do Frankfurtu biskup kostnický Heřman a snažně prosil světce, by také v jeho rozsáhlé diecézi hlásal kříž. Svatý Bernard odporoval dlouho, konečné však přemožen stálostí biskupa svolil a sednul s ním na loď, plul po Rýnu nahoru. Zastavujice se ve větších městech pobřežních, hlásali kříž s velikým zdarem. Svatého Bernarda provázelo na této cestě několik mužů ctihodných. “Mimo dva řeholníky clairvauxské, již byli jeho písaři,” píše jeden z těchto jeho průvodců, “bylo nás ještě několik: předně biskup kostnický a jeho kaplan Eberhard, opat Baudoin a Frovin, starý řeholník z Einsiedeln a potom představený kláštera Engelberga, mimo to tři duchovní světští, Filip, arcijáhen lutišský, jenž se později stal mnichem clairvauxským, Otto a Franko, s nimiž byl též proslulý Alexander z Kolína, jenž později byl jedním z nejznamenitějších mužů řádu cisterciáckého.” Jsa právě na cestě do Říma, potkal světce a byl svědkem jeho zázraků. Svatost jeho tak ho dojala, že se hned k němu připojil a již nikdy ho neopustil. Tito mužové zaznamenávali každý večer slavné činy, jež ve dne viděli, přece však nemohli napsat všeho. “Neboť kdybychom byli chtěli napsali všechno, co jsme viděli”, praví jeden z nich, “bylo by z toho povstalo několik svazků, kdybychom však o tom mlčeli, kamení by mluvilo.” Filip clairvauxský poslal arcibiskupu remešskému výtah ze svého deníku, jenž se nám úplně zachoval. Je v něm popsána cesta z Frankfurtu do Kostnice a z Kostnice do Špýru. Zajímavý tento spis shoduje se úplně se zprávami jiných spisovatelů téže doby a usnadňuje nám sledovat svatého Bernarda na jeho cestě apoštolské. Ctihodná společnost nastoupila cestu svou v posledních dnech listopadových r. 1146. Prvního prosince přišli do Kitzing, a za dva dny do Freiburgu. Poslyšme nyní mluvit cestující samé. “Prvního dne.: praví biskup Heřman, “ve Freiburgu jen chudí a nepatrní lidé žádali kříž.” Svatý opat poručil, abychom se modlili, aby též bohatí slyšeli slovo Boží a sotva byla modlitba dokončena i lidé nejbohatší a nejhorší přicházeli žádajíce přijati kříž z jeho ruky. “Poznamenaváme zde též”, píše Filip, “jak slepý jeden stařec opět nabyl zraku, když od svatého otce našeho vyšla zázračná sila; ovšem ne od něho, nýbrž od Slova a Tvůrce všeho života.” “Tohoto jitra,” pokračuje Heřman, “už čtvrtý den po našem příchodu, přivedl jsem k němu děvče, jež mělo chromou ruku. On pak je uzdravil téže hodiny.” “Viděl jsem”, dí Filip, “jak jednomu dítku, hluchoněmému od narození, dal řeč.” “Já sám”, dosvědčuje biskup Heřman, “mluvil jsem s tímto dítětem v okamžení, kdy nad ním učiněno znamení kříže, ono pak mi rozumělo a zřetelně odpovídalo.” “Jedna matka,” vypravuje opat Frovin, “přinesla nám své malé, slepé dítě. Znamení kříže dalo mu opět zrak. Byla překvapena matka, vidouc dítě své sahat po jablku, které jsem mu podával!” Když jsme vycházeli z kostela, slabý a chromý muž, jenž se více vlekl než kráčel, prosil svatého opata o pomoc. Sotva se ho tento přede mnou holí svou dotekl, cítil se muž zdravým a spěchal radostně odtud…Zázraků těch je tak mnoho, že nám nelze všech uvést. Množily se tou měrou, že svědkové sami nemohli jich obšírně vypravovat, nýbrž jen krátce je napsali. V Doningách, kde slavili první neděli adventní, uzdravil sv. Bernard za jeden den devět slepých, deset hluhých a němých, osmnáct kulhavých a chromých. Ve středu po této neděli stalo se v Schafhause ještě více zázraků, V pátek dne 13. prosince přijeli konečně do Kostnice. Zvony celého města zvěstovaly hlaholem svým příchod velikého divotvůrce. “Obyvatelé kráčeli před ním, volajíce Kýrie eleison! a Ježíši Kristu chválu vzdávajíce.­ Kázat kříž v tomto městě bylo vlastně zbytečné, neboť sotva sv. Bernard promluvil, ano sotva se ukázal, rozplakal se lid shromážděný a žádal kříž. Delší pobyt v Kostnici byl nejen neužitečný, nýbrž také nemožný. Odevšad valily se do města nesčetné zástupy lidstva, toužícího slyšet světce, ještě více však vidět jeho zázraky. “Tlačíce se k němu, trhali z něho šat a dělali si z něho kříže, tak že byl velmi často nucen nový oděv si brát.” V Kostnici obrátil svatý Bernard mladého šlechtice, jménem Jindřicha. jenž byl sice bohat statky pozemskými. avšak statků nebeských mu se nedostávalo, neboť byl pln neřesti a nepravostí. Mluvil dobře francouzsky a německy, přidružil se ke světci a byl mu tlumočníkem. Podivuhodné obrácení tohoto šlechtice bylo příčinou nového velkého zázraku. Jindřich jel se sv. Bernardem po silnici, potkal bývalého sluhu svého, jenž sluhovi Božímu spílat začal. Byl to muž Belialův, milovník všeliké nepravosti a nic nevěřící. Začal tupit muže Božího a křičel ze všech sil: “Jděte jen, jděte za tím ďáblem; ďábel vás vezmi všechny!” Cestující však jeli klidně dál. Tu přinesli lidé chromou paní a položili ji před světce a prosili ho, aby jí dal své požehnání. Vida to zuřivec, rozvzteklil se ještě více. Sotva však nemocná náhle byla uzdravenu, padl na zemi a zůstal v prachu mrtev ležet. Dřívější jeho pán, zarmoucen žalostným jeho koncem vrhl se před sv. Bernardem na kolena snažně ho prosil, aby se smiloval nad touto nebohou duší, kterou ďábel nadávkami naplnil: a kvůli Vám se to stalo, protože Vás tupil, stihlo jej toto strašné neštěstí.­ “Chraň Bůh,” odvětil světec, “aby někdo pro mě zemřel.” Sklonil se k bezduchému tělu, modlil se pomalu a hlasem pohnutým modlitbu Páně. “Držte mu hlavu,” pravil okolostojícím a potřev ho slinou, zvolal: “Ve jménu Páně vstaň! A podruhé opakoval: “Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého vrať ti Bůh duši tvou!­” Sotva bylo poslední slovo vyřknuto, mrtvý vstal a pohlédl k nebi. Vidouce to přítomni, ve velikém úžasu a v nesmírné radosti začali křičet. Světec pak mluví k němu tato slova: “Jaké je nyní smýšlení tvé,” táže se ho, “co hodláš nyni učinit?” “Vykonám, otče můj, všechno, cokoli mi poručíte, odvětil sluha, celý změněn. Přijal z ruky sv. Bernarda kříž, slíbil, že půjde hájit Jerusalém. Když se ho jeden z přítomných tázal, byl-lí skutečně mrtev, odpověděl: “Byl jsem mrtev, a slyšel jsem svůj rozsudek a kdyby se nebyl opat clairvauxský rychle za mě přimluvil, byl bych nyní v pekle.” Jindřich byl příběhem tím tak hluboce dojat, že si pevné umínil světu navždy výhost dát. Stal se řeholnikem clairvauxským, vypravoval častěji shromážděným bratřím o veliké milosti, již mu Bůh udělil, jakož i o neobyčejném zázraku, jehož svědkem byl. Svatý Bernard odjel z Kostnice se stejnými muži, kteří ho až dosud provázeli, mimo biskupa Heřmana, jenž místo své postoupil jistému zbožnému knězi, jménem Volkemar. Cestovali Curychem, Rheinfelden, Basileji, Winterthur. a v předvečer čtvrté neděle adventní, dne 21. prosince r. 1146, přijeli do Štrasburku. Při kázáních světcových ve Strassburgu a jiných městech německých nejvice podivuhodným bylo, že, jakkoliv mluvil jen latinsky nebo románsky, přece mu všichni dobře rozuměli. I ti, kdo pouze staroněmecky mluvili, byli řečmi jeho hluboce dojati. “Tento lid”,pravi mnich Bohumír “poslouchal ho s velikou láskou a jakkoliv k němu jinou řečí mluvil, byl silou slova jeho mnohem více dojat, než řečí učeného tlumočníka slova světcova vysvětlujícího, což dokazuje veliká zkroušenost, s jakou se v prsa bil a hojně slzy ronil.” Na den narození Páně svolal císař Konrád všeobecné shromáždění do města Špýru, k němuž také sv. Bernard přijit slíbil. Opustil Strassburg v neděli, dojel v úterý na štědrý večer do Špýru. Obyvatelé měst a vesnic stáli na břehu řeky, netrpělivě čekajíce lodi a když plula mimo, prosili mocným hlasem sv. Bernarda, aby požehnal je a nemocné, které s sebou přivedli. Vjezd sluhy Božího do císařského města Špýru popisuje mnoho kronikářů tehdejších. “Biskup, duchovenstvo a měšťané vyšli mu v ústrety ve slavném průvodu s kříži a vlajícimi prapory. Všechna společenstva nesla odznaky svých řemesel. Za hlaholu zvonů a zvuku posvátných písni veden městem až ku vchodu stoličného chrámu, kde ho císař a knížata německá přijali se všemi poctami, povinnými vyslanci papežskému. Z krajin nejvzdálenějších přišlo množství lidu poslechnout světce a spatřit obličej dívotvůrce sv. Bernarda. “Průvod ubíral se od velké brány do oboru, mocně a nadšeně zpívaje hymnu nebes Královny, Salve Regina. _Bernard, císařem samým veden, kráčel uprostřed průvodu, odevšad lidem obklopen a hluboce dojat pohledem na velebný chrám. Když pak v posvátných prostorách chrámových dozněla poslední slova chvalozpěvu: lesum nobis post hoc exilium ostende! (Ježíše, plod života tvého, nám po tomto putování ukaž), věrný syn Mariin ve svatém zanícení třikráte zvolal: O Clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria! (Ó mílostivá, ó přívětivá. ó přesladká Panno Marial). Tato sladká, útěchyplná slova, jež se vyřinula ze srdce planoucího nejoddanější láskou synovskou, zůstala od té doby spojena s velebným chvalozpěvem mariánským a sluhové církve svaté na celém okrsku zemském je pějí ke cti nebes Královny. V dómě špýrském zpíval se od té doby každodenně chvalozpěv ten na památku sv. Bernarda a zvyk ten trvá až podnes. Plotny z litiny, ve dlažbě chrámové zasazené, ukazují dosud potomkům, kudy svatý Bernard se ubíral a označují místo, kde tak dojemně vzýval milostnost, přívětivost a sladkost Panny Marie. Ve Špýru nestalo se tolik zázraků, jako v jiných městech. “nebot’ množství zvědavých,” praví jeden z jeho průvodců, “bylo příliš veliké a sláva Boží nezjevuje se proto, by upokojila zvědavost.” Shromáždění bylo velmi četně navštíveno. Sešlo se do Špýru přemnoho biskupů a knížat jednak ku společně poradě o rozličných záležitostech říšských, jednak také ke slavné korunovaci císaře, jež na tento den byla ustanovena. ­ Svatý Bernard nebyl nikterak potěšen veškerou tou slávou dvoru císařského. Naopak byl hluboce zarmoucen pozorovámím, jak knížata a páni pro ustavičně nepřátelství mezi sebou zapomínají na obranu země svaté a prospěch osobní výše cení než společné potřeby křesťanstva. Ani zázraky, ani nejhorlívější domluvy sluhy Božího nebyly s to, aby je vyburcovaly z jejich netečnosti a vlažnosti. Císař Konrád byl však, jak se zdálo, přece více dojat slovy jeho, než ostatní. Po opětovaných prosbách slíbil konečně světci na den sv. Jana Evangelisty, “že se poradí se svými rádci a druhého dne mu dá určitou odpověď.” Byla to chvíle rozhodná, na níž záviselo mnoho jiných věcí důležitých. Svatý Bernard nečekal dne následujícího. Dokonal oběť mše sv., kterou slavil před celým dvorem císařským a velikým počtem věřících, obrátil se k shromážděným a jal se mluvit o nešťastných křesťanech na Východě. Náhle pohlédl na císaře a přímo jej oslovil a nemluvil s ním jako s panovníkem, nýbrž jako s člověkem obyčejným. Připomíná mu dary a milosti, jež od Boha přijal, vytýká mu nevděčnost a volá konečně mocným hlasem: “Ó člověče. co odpovíš v den soudný? Konrád, svatou hrůzou dojat nedá mu domluvit a prosí o kříž. “Uznávám,” praví se slzami v očích, “uznávám, že mi Bůh prokázal mnoho milosti a s Jeho pomoci nestanu se jich nehodným. Jsem odhodlán zasvětit život svůj Bohu a jít tam, kam On mě volá!” Svatý Bernard vzdává Bohu vřelé diky za tento nový div Jeho milosti, bere pokorně s oltáře vítězné znamení našeho vykoupení, vkládá je do rukou císařových a zdobí jej odznakem Boha zástupů. V témž okamženi vrhnou se všechna knížata na kolena a žádají kříž poutnický. Mezi nimi je též mladistvý vnuk císařův a dědic trůnu, Bedřich Švábský, zvaný jménem Bedřich Rudovous. Nedbaje slz a proseb svého starého otce, bere na sebe kříž. Rytíři a baroni následují ochotně příkladu svých lenních pánů, k nim přidává se všechen ostatní lid. Ti, již se tak velice od sebe různí věkem, mravy a stavem svým spojují se k jedné práci, staví se pod jeden prapor. Ne bez důvodu pojmenována tato náhlá změna divem divů. “Jaká to podivná událost”, volá jeden spisovatel té doby, “Bylo vidět zloděje a loupežníky, již konali pokání a přísahali, že krev svou prolijí pro Krista Ježiše.” “A každý rozumný člověk,“­ praví jiný spisovatel, “který byl svědkem této změny, viděl v tom prst Boží a divil se tomu nemálo.”