O lidech před koncem světa je předpověděno v evangeliu, že budou trnout strachem. Podobně je tomu i při umírání jedinců. Jedinci, co umírají příkladně a pokojně obstojí na konci světa a následném Posledním soudu, jsou svatí. Velmi pravděpodobně mezi nimi bude Dolindo Ruotolo. Zemřel ve věku 88 let 19. listopadu 1970 v Neapoli a 5.ledna 1997 začal probíhat jeho kanonizační proces. Stigmatizovaný otec Pio mu řekl : “Ve Vaší duši je celý ráj.” Jméno „Dolindo“ znamená „Bolest.“ Bolestí společnou s otcem Piem bylo pronásledování od církevním představených včetně trestu suspense. 21 roků před svou smrtí napsal:

“A nyní, nevědouc, jaký bude den mé smrti, očekávám se srdcem celým spojeným s tvou vůlí své rozloučení se zemí, kterou jsem prošel jako poutník uprostřed tolika bolestí, kde jsem byl ubohým nešťastníkem, kde jsem žil v plném vědomí své nicoty, v chudobě, kterou jsem miloval, v ponížení, které bylo mým společníkem od nejranějších let. Pracoval jsem pro Tebe uprostřed tisíců těžkostí, důvěřoval jsem jen Tobě a Tvé pomoci, nejdražší Matko Maria.

Sbohem, sbohem, ó ubohá opuštěná země mezi tolika bídami, sbohem. Kéž na tebe sestoupí Boží požehnání, kéž je Bůh chválen v každém koutě tvého života, kéž v každém domě zavládne mír… Sbohem! Uvidím tě shůry jako prchavý atom ve vesmíru a znovu ti požehnám… Sbohem! Sbohem, svatá katolická, apoštolská, římská církvi, má matko a matko duší. Když jsem se narodil, zplodila jsi mě v milosti. Až zemřu, zplodíš mě ve slávě, díky nekonečnému Božímu milosrdenství. Sbohem vám, kteří bloudíte na zemi, zdravím vás vítězné v nebi, k nimž se, jak doufám, připojím při umírání. Sbohem, Křtitelnice, ty, která jsi mě učinila křesťanem, synem Božím, bratrem Ježíše Krista, chrámem Ducha Svatého, synem Mariiným! Sbohem! Sbohem, svatá zpovědnice, která jsi mi nesčetněkrát vrátila milost a rozmnožili ji v objetí Božího milosrdenství!

Sbohem, svatý svatostánku mé Církve, který jsi na mě každé ráno čekal a každé ráno ses mi otevřel. Ty správce mých radostí a mých bolestí, mé chudé lásky a mé synovské důvěry, mých vzdechů a mých tužeb. Sbohem! Sbohem, svatá Církvi, kde jsem byl vysvěcen na kněze. Sbohem, domove, kde jsem byl vychován v božské lásce a kde jsem dosáhl kněžské důstojnosti. Sbohem, sladké vzpomínky na pokorný život…nejkrásnější život, jaký jsem mohl na zemi prožít, když jsem vše odevzdal Bohu. Sbohem, můj ubohý domku, můj ubohý pokojíku, kde jsem mezi sténáním bolesti, ve svém drahém a hlubokém ponížení pracoval pro slávu Boží…Sbohem, má malá poustevno, kde jsem rozjímal o své nicotě a bídě, kde jsem s Ježíšem a pro Ježíše odčiňoval hříchy duší a své duše… Sbohem! Sbohem, stezky, po kterých jsem v mládí denně chodil a ke kterým jsem se pak ve stáří skláněl, abych se odevzdal Ježíši a Ježíše daroval duším! Sbohem! Opouštím tuto zemi s duší plnou lásky k Bohu a duším. Nikdy jsem nepocítil nenávist nebo averzi vůči těm, kdo mi ublížili. Neměl jsem ani potřebu odpouštět, protože jsem si vždy myslel, že jediný, kdo potřebuje odpuštění, jsem já.

Miloval jsem ty, kteří mi bránili ve velebení Boha a myslel jsem si, že mají právo postavit se proti takové krajní nicotě nevědomosti a bídě, jež mě vždycky utvrzovala v tom, že jsem nejubožejší ze všech. Zemřu!…Při zvuku smutného zvonu ze mne nezbude nic než ubohé smrtelné ostatky a nechť je to poslední píseň mé nicoty ke slávě Boha, který je všechno!…Jen Bůh! Svou smrtí řeknu…věřím ti. Svým tělesným rozkladem řeknu…v naději na konečné vzkříšení. Sbohem navždy pozemskému životu…sbohem…
Budu zavřen v rakvi, kterou chci mít velmi chudou, z hrubého dřeva, a snad se budu koupat v slzách pro dobrotu těch, kdo mě za života snášeli a litovali. Víko té rakve bude na poslední rozloučení spuštěno…a já zmizím lidem z očí, aby mě přivítala ubohá jáma. Když zaklepete na můj hrob, řeknu znovu: Věřím v Boha! Věřte v Boha! Sláva tobě, můj Bože, tobě jedinému v mé nicotě…Až bude moje rakev požehnána, usměj se na mě znovu, Ježíši, ze svého stánku, obejmi mě znovu svým milosrdenstvím, zapečeť mě znovu svou láskou, řekni mi, Ježíši: Já jsem vzkříšení a život! A ať každá moje buňka, která se rozplývá v zemi, opěvuje mou nicotu a tvou slávu!”