Tento článek je pokračováním https://tradice.net/2024/10/2024-10-27/#gsc.tab=0 : “Svatý Bernard, ukončil apoštolskou práci svou ve Francii, vydal se nedlouho po shromáždění v Chartrech na cestu do Německa. Znaje dobře rozervané poměry politické v této říší, nedoufal sice, že by snahy jeho korunovány byly výsledkem tak skvělým, jako ve Francii, avšak horlivost jeho pro čest a slávu Boží nedala mu ni jediný okamžik otálet. Sebe menší zdar byl mu velikou odměnou za všechny práce, všechna utrpení. Nedbaje nepříznivě doby roční ani velké slabosti tělesné, odešel provázen dvěma řeholníky clairvauxskými, Gaufridem a Gerhardem, na podzim roku 1146 do Německa. Kdybychom chtěli příhodným jménem označit dobu ze života světcova, o níž nyní vypravovat hodláme, nemohli bychom ji pojmenovat jinak, než dobou namáhavě práce a dobou zázraků ctihodného sluhy Božího. Svět nevěřící, jenž nic jiného nechce uznat, než co smysly svými postihnout může, pohrdlivě se ovšem usměje všem těm zázrakům, o kterých se v životě sv. Bernarda dočítáme a prohlásí je za bajky lidí neosvícených. Než my, křesťané věřící, díky vřelé vzdáme nekonečné dobrotě Boží, jež sluhu svého tak neobyčejně oslavila, s úctou pohlížet budeme na muže, jenž pokorou svou zasloužil být vyvoleným nástrojem všemohoucího Pána nebes i země. Neobyčejně množství zázraků, jež Bůh na přímluvu svého sluhy učinil, nezviklá v nás nikterak víry v jejich pravost, nýbrž ukáže nám jen, jak veliká asi byla svatost onoho, kvůli němuž byly učiněny.

Jsou-li přece lidé, kteří zázraky sv. Bernarda, jako všechny zázraky vůbec, za nemožné prohlašují, je nám to jen důkazem, že s vírou v Boha ztratili tito lidé také veškerou víru v pravdomluvnost lidskou, kdykoliv běží o věci víry. Veškeří úctyhodní průvodci svatého Bernarda zaznamenali část oněch divů, jež vlastníma očima viděli. Spisovatelé tehdejší je dosvědčují, století dvanácté je vypravuje žasnoucím věkům pozdějším a pravdivost jejich i jinověrci uznávají. (Luden, znamenitý dějepisec protestantský, jakkoli o svatém Bernardu ne příliš příznivě smýšlí, praví, že „je úplně nemožno pochybovat o pravosti zázraků sv. Bernarda, nebo o těch, kteří je vypravují. Ani o tom, jenž je konal, nemůžeme předpokládat, že by klamat chtěli. Někteří spisovatelé, nemohouce popřít zázračných činů sv. Bernarda, dějepisem doložených, vysvětlují je způsobem nevěreckých filosofů, pravice, že veliká blouznivost a fanatismus nemocné vyléčily. Nuže, ať zkusí tito lidé blouznivostí vrátit slepému zrak a chromému napravit údy jeho a pak jim uvěříme.) “Sluha Boží,” praví Gaufrid, průvodce sv. Bernarda, “snáze činí zázraky, než my je popsat dovedeme. Jeho dech, jeho požehnání, jeho dotknutí, jeho modlitba a pouhá přítomnost jeho působila zázraky podivuhodné: nemoci dlouholeté mizely náhle při hlasu muže Božího, četná města hlásala vděčně divy, jejichž svědkem byla. Všude, kudy cestoval světec, přinášeli mu nemocné, aby je uzdravil. Slepým vrácen zrak, hluchým sluch a němým řeč. Údy chromých nový pronikl život, posedlí, šílení a sklíčení osvobozeni od duchů je týrajících.”

Největším však zázrakem bylo obrácení srdcí zatvrzelých a pokání veřejných hříšníků. Svatý Bernard odebral se přímo do Mohuče, kde právě mnich Rudolf hlásal nepravé učení své a snažil se přítrž učinit krutému pronásledování Židů. Zdálo se však. že marna je práce jeho, neboť lid byl falešným apoštolem tak rozvášněn, že láskyplné napomínaní pravého učeníka Kristova ještě více jej popudilo. Bál se, aby celé město se nevzbouřilo, neodvážil se svatý Bernard mnichu Rudolfovi veřejně odporovat a hleděl mírností dosíci toho, čeho mocí nedovedli biskupové a vrchnosti světské. Navštívil Rudolfa. ukázal mu, jak velikou vinu a těžkou odpovědnost na sebe uvaluje a prosil ho, aby svým kázanim neškodil věci svaté. Bůh žehnal tomuto kroku. Mnich Rudolf dal se pohnout laskavými slovy pokorného opata clairvauxského a slíbil mu, že se vrátí do svého kláštera. Po jeho odchodu zavládl ve městě bývalý klid a pořádek a sv. Bernard mohl pokračovat na své cestě apoštolské. Přišel do města Vormsu, ozdobil tam nesčíslné množství lidu znamením vojska křesťanského a přijal je pod prapor kříže. Pak se odebral do Frankfurtu, kde právě císař Konrád měl svůj dvůr. Svatý Bernard spěchal tam hlavně proto, že si přál získat císaře samého pro výpravu křížovou, očekávaje, že pak také jiná knížata k němu se připojí. Konrád, pamětliv nemalých služeb, jež mu sluha Boží prokázal, když smířil před třinácti lety Hohenstaufy s Lotharem, přijal ho sice velmi slavné, odepřel však účastenství ve výpravě křížové a řekl, že na ni vůbec ani nepomýšlí. Svatý Bernard na něho již více nedoléhal, mírně mu jen odpověděl, že příště již nebude obtěžovat královské veličenstvo. Domníval se, že by nyní v Německu marně pracoval a chtěl se hned vrátit do Clairvaua.

Mimo to, praví kronikář clairvauxský, toužil se již opět vrátit se ke svým. Matka tato nemohla zapomenout na dítky své, jež pro Krista porodila a od nichž skoro celý rok vzdálena být musela. Než císař, obávaje se, že sluhu Božího zarmoutil, přičinil se nyní všemožné, by ho ještě několik dní zdržel. Svatý Bernard povolil jeho prosbám a zůstal ve městě. Za krátký čas pak měl poznat, že Bůh i v Německu žehná práci jeho. Jednoho dne přišlo veliké množství lidu do chrámu spatřit muže Božího, jenž náhle uzdravil chromého starce, známého po celém městě velikou dobročinnosti. Tento a mnoho jiných zázraků zvěstovány hlaholem zvonů a nadšeným jásotem veškerého obyvatelstva. Nával do chrámu byl tak veliký, že svatý Bernard lidem odevšad k němu se tlačícím byl by málem zadušen. Císař pozoruje toto nebezpečenství, odložil plášť, vyzdvihl mocnou paži světce a zanesl jej do postranní kaple mariánské. (Kronikář špýrský vypravuje, že když císař světce postavil před divotvornou sochu Panny Marie, tato něžným hlasem řečí románskou promluvila slova: „Benvenia, mi fra Bernardel“ Načež světec odpovědel: „Gran inerce, mi Dominal).”

Pozdrav Panny Marie sv. Bernardovi a jeho odpověď při hlásání křížové výpravy je téma sochy sv. Bernarda na Karlově mostu.