Měsíc dušičkový je příhodnější na úvahu o posledních věcech. Patron mládež sv. Jan Bosko konal každý měsíc přípravu na dobrou smrt, aby poslední věci: smrt a Boží soud dopadly příznivě. Mezi dary sv. Jana Boska patřilo, že věděl dopředu o smrti některého ze svých hochů, které připomínaly možnost smrti i toho, kdo je mladý. Pevnou součásti byla dobrá svatá zpověď. Jistě každý dopadne dobře, zemře-li bez hříchu. Bez hříchu žije ten, kdo žije podle modlitby Páně. Její druhá prosba je “posvěť se jméno tvé.” Důležitost posvěcení nám připomínají svátky posvěcení kostela. Církev svatá vědoma si důležitosti svatosti a posvěcení světí své kostely. V nich poučuje lidi o cestě posvěcení, svatosti a spásy, jak jí to uložil její zakladatel Ježíš Kristus, který se na konci života modlil Jan 17,14-17: “Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.” Ti, kdo jsou ze světa mají světského ducha a jsou sekularizovaní a místo o posvěcení usilují o znesvěcení. Znesvěcování neděle, manželství a rodiny je toho dostatečným důkazem. V listu Judově čteme, 1,19: “To jsou ti, kdo působí roztržky, lidé jen pozemsky smýšlející, v nichž není Duch.” Platí slova proroka Izaiáše 24,5: “Země je znesvěcena od svých obyvatel, neboť přestoupili zákony, převrátili právo, porušili věčnou smlouvu.”

Důsledky znesvěcení a návrat k posvěcení popisuje prorok Ezechiel 36,18-27: “Proto jsem na ně vylil svůj hněv pro krev, kterou prolili na zemi, znesvěcenou jejich modlami. Rozptýlil jsem je mezi národy, do zemí rozehnal, soudil jsem je podle jejich chování a skutků. Kamkoli však přišli mezi národy, znesvěcovali mé svaté jméno, neboť se říkalo: Je to lid Hospodinův, a přece museli vyjít z jeho země! Slitoval jsem se tedy nad svým svatým jménem, znesvěceným od Izraelova domu mezi národy, k nimž přišli. Proto řekni Izraelovu domu: Tak praví Pán, Hospodin: Nedělám to pro vás, Izraelův dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezí národy, k nimž jste přišli. Posvětím své Veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho mezi nimi znesvětili! Tu poznají národy, že já jsem Hospodin – praví Pán, Hospodin – až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý! Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti. Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je.” Domus mea domus oratiónis vocábitur, dicit Dóminus: in ea omnis, qui petit, áccipit; et qui quærit, invénit; et pulsánti aperiétur.” - “Můj dům bude nazýván domem modlitby, praví Pán; v něm každý, kdo prosí obdrží, kdo hledá nalézá a kdo tluče, tomu otevřeno bude.”

Tato výstižná antifona posvěcení kostela byla opuštěna v NOM liturgii. Něco se opouští a novota jako “Noc kostelů” se zavádí. Považuje se za úspěch pro účast, ale kolik účastníků si při ní v domě modlitby vyprosilo pro sebe i druhé posvěcení svého srdce? Posvěcení působí Duch Svatý. O jeho působení jsou různé názory. Názory podle svatých podle Ducha Svatého a zdravé jsou. Svatý Jan Vianney řekl: “Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla.” Dnes farnosti pořádají taneční a jiné aktivity, které určitě necílí na posvěcením. V tradici skrze starokřesťanské spisy toto nalézáme. Didaché: “Rozpomeň se, Pane na svou Církev, zbav ji všelikého zla, zdokonal ji ve své lásce a shromáždi ji od čtyř větrů, posvěcenou, do svého království, neboť tvá je moc a sláva na věky.” Apoštolské konstituce: “Vtiskni nám do srdce svůj zákon a svou spravedlnost. Posvěť nás na duchu i na těle svým milým Synem, s nímž tobě přísluší velebnost, moc, čest a klanění na věky věků. Amen.” Řecká liturgie: “Veď nás k dokonalému vykoupení a synovství a k budoucímu požívání věčnosti. Neboť ty jsi naše posvěcení a tobě, Otci, Synu i Duchu Svatému vysíláme na výsost chvalozpěv nyní i vždycky i na věky. Amen.” Jaké cesty posvěcení zvolil sv. Bernard spojený s reformou cisterciáckou? Tato reforma nesouhlasí s deformací Řehole sv. Benedikta, která má závěr: “Kdokoli tedy spěcháš k nebeské vlasti, tuto nepatrnou Řeholi sepsanou pro začátečníky s Kristovou pomocí vyplň, a pak konečně k vznešeným vrcholům vědomosti a ctností, o nichž jsme vpředu mluvili, pod Boží ochranou dojdeš.” Z toho máme, že ten, kdo dokonale plní Řeholi ještě nedosáhne plnosti posvěcení a svatosti, protože její požadavky jsou pro začátečníky.

Reforma cisterciácká usiluje o vznešené vrcholy vědomosti a ctností zmíněné v závěru řehole, a proto její stoupenci odchází od benediktinů, kde není vůle plně držet Řeholi. Roku 1098 odchází opat Robert s dalšími mnichy z benediktinského kláštera Molesme a ve francouzském Citeaux (latinsky Cistercium) založili nový klášter podle nezmírněné Řehole sv. Benedikta z Nursie. Neměli raději zůstat kde byli? Při stejné liturgii je možná odlišná víra a mravy. To poznal na vlastní kůži sv. Benedikt. Na prosby mnichů z Vikovaru se ujal jako opat vedení jejich kláštera, ale mniši jej chtěli pro jeho požadavky otrávit vínem. Benedikt je opustil: „Bratři! Odpusť vám Bůh, že jste mi chtěli učinit něco tak zlého! Zdali jsem vám neřekl již tehdy, že moje a vaše mravy se nesrovnávají?“ Vrátil se do své poustevnické samoty v Subiacu a následně vznikl klášter Mote Cassino s opačným chováním než ve Vikovaru. Různice a spory, co zakusil sv. Benedikt mezi lidmi stejné římského mají své pokračování. Správné volba vede k lepšímu posvěcení a svatosti. Sv. Bernard vypráví: “Hledal jsem tedy místo, kde by moje ztuhlá duše našla útočiště a teplo. Avšak nenacházel jsem nikoho, kdo by mi mohl pomoci rozptýlit mlhu, která mě obklopovala a uměl přivést mírné jaro.” S II. Vatikánským koncilem se čekalo nejen mírné, ale bouřlivé jaro Církve a s postupem let od konání koncilu se jaro opožďuje a panuje prohlubující se mrazivá atmosféra. Kdo chce mluvit o duchovní a mravní katastrofě je považován za nepřítele jara, a proto jsou odmítána i uznaná mariánská zjevení, která mluví jak ze zimy bludů a hříchů dospět pokáním k pravému jaru svatosti a posvěcení.

Sv. Bernard tuto správnou orientaci podle Matky Boží Panny Marii a vzoru dokonalé svatosti a posvěcení našel. Toto souvisí s Boží vůlí, o jejíž naplnění se po prosbě o posvěcení v modlitbě Páně prosí. V prvním listu Soluňanům píše apoštol Pavel: “4,3 Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!” Víme, že z počtu obyvatel země jich je jen málo prohlášeno Církví za svaté a vzor dokonalého posvěcení. Proč? Protože lidé místo otázky: “Co vede ke svatosti?” , řeší otázku: “Cožpak si nemohu dovolit opak svatosti?” s důsledky pekla anebo se spokojí s otázkou: “Co dělat, aby to nebylo popření svatosti?” s výsledkem života málo křesťanského a různě krutého očistce. Ti, kdo šli, jdou a půjdou rovnou do nebe často uvažují o posledních věcech člověka, jistotě své smrti a odplatě Bohem podle vykonaných skutků. Svatí nás učí prostému a jasnému vyjadřování, z něhož od sv. Františka z Asssisi a Písně bratra slunce: “Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších! Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli, těm pak druhá smrt nijak neuškodí.”