Tento článek je pokračováním https://tradice.net/2024/10/2024-10-27/#gsc.tab=0 a následujícího. O tomto pronásledováni zachovala se nám zajímavá kronika, sepsaná jistým Židem, jenž památku na těžkého protivenství Israele, jakož i na vděčnost svého národa ku svatému Bernardu věkům budoucím zachovati chtěl. Pisatel této kroniky měl v době druhé výpravy křížové třinácté let a viděl vlastníma očima všechny ty krvavé skutky, o kterých píše. Nebude nezajímavo uvést na tomto místě některé úryvky z tohoto vypravování. Spisovatel začíná takto: »Já, Ješua Ben-Meir, já jsem se narodil v měsíci Tebeth roku 52573. Má rodina je z pokolení Aaronova a můj otec, vypuzen z království španělského, usadil se ve městě Avignoně, v Provenci, Rhonou svlažované. Odtud odešli jsme do Janova, kde jsme se zdržovali až do této doby…Když se obyvatelé Západu dověděli, že Turci zpustošili Edessu, jakož i jiné krajiny Judovy, jichž před nějakým časem neobřezaní dobyli, vyslal papež Eugen posly na všechny strany, aby řekli knížatům a národům: “Co děláte? Míra utrpení je plná a vy jste při tom klidni? Vzmužte se! Táhněte do svaté země, lupte, vyhlad’te Turky a vymažte je z počtu národůl“ Potom chodil kněz Bernard město od města a dal všude slyšet nářek neobřezaných na Východě…Ale tato doba byla domu Jakobovu dobou zármutku a kvílení. Nejhroznější utrpením byl k zemi poražen a ranami poset, kolena jeho klesala, bolest jeho křičela ve vnitřnostech, tvář jeho zbledla úzkostí a hrůzou.

Neboť kněz jeden, jménem Rudolf, přišel do Německa poznamenat zvláštním znamením všechny ty, kdo by se přihlásili, že budou bojovat pro Jerusalem. Tento špatný člověk prudkými řečmi podněcoval lid, aby zničil z nás všechny ty, již byli ušetřeni v prvním pronásledování. Pravil mu: „Nuže! přišla doba tohoto národa. Musíme se s ním vypořádat, musíme je všechny až do posledního muže zardousit,“ a namlouvaje jim, že musí napřed Židy povraždit a pak teprve táhnout do boje do Palestiny. Židé stali se obětí úzkostí, podobných oněm, jaké zakouší žena, která poprvé rodit ma. Třásli a hrozili se, nevidouce nikde útočiště, nikde naděje. Tu začali volat k Bohu: „O Bože, Adonai,“ pravili, „shlédni na nás okem milostivým! Není ještě ani padesát let, co tekla potokem krev naše, a my byli vedeni na smrt pro svaté jméno Tvé, pohleď, jaké nové rány na nás dopadají! Což jsi nás navždy zavrhl? Neučiníš ničeho k našemu prospěchu, ku slávě mocného a hrozného jména svého ? Hospodin Bůh dal se obměkčiti nářkem lidu svého, upamatoval se na smlouvu svou a ukázal znova veliké milosrdenství své. Vzbudil proti tomuto ukrutnému Belialovi mudrce, jménem Bernard z Clairvaua, města francouzského. Tento řeholník (jak oni říkají) upokojil je a pravil jim: „Táhněte do Sionu; hajte hrobu našeho Krista! Nedotýkejte se však Židů a nemluvte s nimi než laskavě, neboť jsou tělem a kostmi Mesiašovými a budete-li je znepokojovat, vydávate se v nebezpečenství a poraníte zřítelnici Hospodinovu! Učedník Rudolf nekázal v duchu pravdy, neboť Pravda pravila ústy žalmistovými: Nezabíjej jich, aby snad nezapomněli lidé moji…“ Tak mluvil mudřec a hlas jeho byl mocný, neboť byl milován a ctěn ode všech. Uposlechli ho tedy a oheň hněvu jejich uchladl a nevykonali všeho toho zla, jaké zamýšleli. Kněz Bernard však nepřijal od Židův ani peněz aniž čeho jiného za to, že je zachránil. Srdce jeho pohnulo jej k lásce k nim a vnuklo mu tato dobrá slova pro lsraele. “Velebím Tě, Bože můj! Rozplamenili jsme hněv Tvůj a Tys nás ušetřil a potěšil tím, že jsi vzbudil tohoto spravedlivého, bez něhož by nikdo z nás života svého nezachránil. Díky buď za to vzdány tomu, jenž zachraňuje a potěšuje. Amen.­

Po tomto úvodu vypravuje spisovatel mnoho ukrutností, jež byly spáchány, jakkoliv již přestalo pronásledování všeobecné. Na mnohých místech byli Židé přinuceni opustit své příbytky a hledali útočiště v jeskyních a v horách. V Kolíně dal je arcibiskup zavřít do zámku Falkenberg, aby je zachránil před nepřáteli. Dva mladí Israelité, co z tohoto zámku vyšli byli na hoře zavražděni; jejich nešťastný otec nedbaje nebezpečenství mu hrozícího, pátral po zločinci a naleznul ho přivlekl jej k arcibiskupovi, žadaie o spravedlnost a pomstu. Zločinec byl odsouzen k ztrátě zraku, vytrpěl trest a zemřel. “Kéž podobně zahynou všichni nepřátelé jména israelského”, dodává k tomu kronikář. Ve Vürzburgu rozšířila se náhle zpráva, že jeden křesťan byl v řece utopen. Lid vinil Židy tímto zločinem a zdvihnul se proti nim a mnoho jich povraždil. “Rabbi Izák”, praví týž kronikář. „byl zabit nad svou knihou s jedenadvaceti svými žáky. Jedno mladé děvče bylo zavlečeno do domu lži, a protože mělo tolik odvahy, že na modlu naplilo, zbili ji tak, že zůstala beze smyslů ležet na mramorové dlažbě. Bojic se, aby jí znova netýrali, stavěla se mrtvou a nehýbala rukou ani nohou. Před půlnocí, když všichni z kostela odešli, přišla jedna křesťanka, promluvila k ní soustrastně, skryla ji ve svém domě a vyléčivši ji, odevzdala ji otci. Jméno Hospodinovo budiž velebeno! Amen. Tyto a podobné ukrutností, den ode dne se množící, kalily nemálo radost sv. Bernarda, již mu působilo nadšení lidu pro výpravu křížovou. Bál se právem, aby Bůh pro tyto nešlechetnosti neodepřel požehnání svého podniku dobrému.

V listu druhém. jejž poslal arcibiskupovi mohučskému, ostře kára mrzké počínání mnicha Rudolfa. “Není mi neznámo slovo, jež Pán sám vyřkl: Musí to být, aby přicházela pohoršení, běda však člověku tomu, skrze něhož pohoršení přichází? Muž, o kterém mi píšete, nebyl poslán od lidí, tím méně však od Boha. Chvástá-li se, že je řeholníkem anebo poustevníkem a tím si osobuje právo kázat, může a má vědět, že úlohou řeholníka je plakat ne kázat, město že mu má být vězením a samota rájem. Tento však právě naopak samotu považuje za vězení a město za ráj! Ó toho člověka bez srdce, člověka beze studu! Pošetilost jeho postavila se na svícen, aby ji viděli všichni lidé! Tři věci zasluhují být na něm pokárany: že si osobuje úřad kazatelský, pohrdá biskupy a schvaluje vraždu…Nevítězí-li Církev mnohem štastněji nad židy, každodenně je přesvědčujíc a k Bohu přivádějíc, než kdyby je všechny mečem vyhubila? Ustanovena je nadarmo všeobecná ona modlitba církevní, jež se obětuje od Východu až k Západu za Židy nevěrné, aby sňal Bůh závoj se srdcí jejich, aby z temnot byli přivedeni ke světlu pravdy? Zbytečně a marně by se za ně modlila, kdyby nedoufala, že ti, kdo nyni nevěří, později uvěří. Nepraví-li Písmo svaté: „Nezabíjej jich“? A na jiném místě: „Až plnost pohanů vejde, pak všechen Israel spasen bude“? A jinde: „Hospodin staví Jerusalem, rozptýlení lsraeIe shromáždí“ (v poznámce: Z tohoto listu sv. Bernarda. jenž zajisté o všem dobře byl poučen, můžeme si utvořit soud, jak „pravdy“ mílovní jsou mnozí dějepisci, kteří tvrdí, že mnich Rudolf byl poslán od představených církevních, aby výpravu křížovou hlásal. Pánové tito, jimž nic není protivnějšího, jako církev katolická, bud’ neznají věci, o níž píšou, nebo lžou úmyslně a to poslední podobá se více pravdě; neboť aby církev svatou v očích lehkověrného čtenářstva zostudili, neštítí se žádného, sebe nepoctivějšiho prostředku a viní ji všemi nepravostmi, jakých se kdy někteří služebníci její proti vůli její dopustili.) A ty .se odvažuješ vinit ze lži proroky a ničit všechny poklady lásky a milosrdenství Ježíše Krista? Tvé učení není učením tvým, nýbrž toho, který tě poslal. Ty však, myslím, jsi spokojen, že jsi jako mistr tvůj, jenž byl vražedníkem od počátku, lhářem a otcem lži. Ohavná je to věda, moudrost pekelná, jež se protiví prorokům, nepřítelkyní je apoštolů, hubí zbožnost a milost, učení bezbožné, jež z ducha lživého počato, zplodilo nepravost.

Sv. Bernard byl již dříve odhodlán odebrat se do Německa, aby také tento mocný, avšak ustavičnými spory jednotlivých stran rozervaný ‘národ pohnul k účastenství ve svatém boji proti nevěřícím. Krvavé výtržnosti proti Židům; úmysl jeho ještě více utvrdily. Jsa však ve Francii příliš zaměstnán, byl nucen cestu svou odložit, dokud by důležitá shromáždění ve městech francouzských nebyla skončena. Nemoha sám, jak by si byl přál, do Německa spěchat, poslal tam aspoň obšírný list biskupům a veškerému lidu, z něhož neváháme nejhlavnéjší věci na tomto místě podat, tím více, že se nám bohužel nezachovala žádná ze přečetných oněch řečí světcových, jež na svých cestách apoštolských konal. “Pánům a předrahy’m otcům našim, arcibiskupům a biskupům, veškerému duchovenstvu a svobodnému národu německému i bavorskému, Bernard, opat clairvauxský, přeje plnosti Ducha Svatého. Předmět, o němž Vám píšu, týká se Krista Ježíše a blaha společného všech nás. Promiňte tedy nehodnost onoho, jenž k vám mluví ve prospěch Toho, jehož je tlumočníkem. Nepatrná je ovšem osoba má, nikterak nepatrná však není horlivost, jakou pro vaše blaho mě naplnil Kristus Ježíš…Hle, bratří moji drazí, nyní je čas příhodný, nyní je doba milosti a spásy. Svět křesťanský je zkormoucen a všechen ustrašen, neboť Pán nebes začíná ztrácet zemi, kde se narodil, kde s lidmi více než třicet let obcoval, zemi již svými zázraky proslavi, svou krví posvětil, prvotinami zmrtvýchvstání oživil. Tato země zaslíbená je nyní pro naše hříchy pustošena lidem bezbožným, kříž Kristův hanobícím! Nezkrotíme-li zuřivosti jeho, bude brzy svaté město zbořeno, znesvěceny budou svaté památky našeho vykoupení a místa, kde tekla krev neposkvrněného Beránka, vydána budou na posměch. Co učiníte vy, stateční bojovníci? Co učiníte vy, služebníci kříže? Zanecháte svatého psům a drahé perly necháte šlapat sviním? Kolik hříšníků putovalo na tato místa, vzývat tam milosrdenství Boží, od té doby, co zbožná statečnost otců vašich odtud zlobu vypudila! Nepřítel viděl tuto statečnost a vztekem zuřil, skřípá zuby a hyne závistí, volá všechny své pomocníky, všechny syny zatracení a pobádá je, aby zničili tuto zemi, aby v ní nezůstala ani stopa svatého náboženství.

Nenahraditelná tato ztráta přinesla by stoletím budoucím hlubokou bolest, století našemu pak hanbu nesmírnou…Hříšníci! Podivujte se nevystihlé hloubce dobroty Boží! Může-li být jiný prostředek ku spasení, jenž by byl hodnější moudrosti věčné, než ten, který podává vraždy chtivým, loupeživým, cizoložným, křivopřísežným, ve všech neřestech pohřbeným křesťanům, činíc je služebníky a spolupracovníky svými? Jaká to příčina k neomezené důvěře pro vás, hříšníci! Kdyby vás chtěl Bůh trestat, zavrhl by vaše služby, kterých nyní od vás žádá. Opětovně vás vyzývám, uvažujte vážně o pokladech Milosrdenství ! Bůh řídí svět tak moudře, že se zdá jakoby žádal vaší pomoci jediné proto, aby měl příležitost pomoci vám. Chce se zdát vaším dlužníkem, aby vám za odměnu mohl hříchy odpustit a slávu věčnou darovat…Pospěšte si tedy horlivost svou osvědčit, chopte se zbraní na obranu jména Kristova! Odstraňte ze srdcí svých dřívější ne zdobu, nýbrž zlobu, kterou jste se navzájem potírali. Jaká to šílenost’, smáčet meč v krvi bratrově a jedinou snad ranou ničiti život jeho duše i jeho těla! Vaše vítězství přináší vám smrt. Rána, kterou bratru svému zasazujete usmrcuje vás. Nikoliv, to neni zmužilost, to není velkomyslnost ani statečnost. Je to pošetilost, je to zuřivost, jež vás ponouká vydávat se do takového nebezpečenství. Poskytuji tobě, lide válečný, vhodnější příležitost, abys mohl bez nebezpečenství bojovat, slavně zvítězit, šťastně zemřít…Blažen, kdo vezme na sebe kříž! Blažen, kdo se ozdobí tímto znamením! Dosti, bratří moji! Jménem apoštolovým vám radím, abyste nevěřili duchu každému. Radosti velikou mě naplňuje horlivost vaše pro svaté náboženství, než horlivost tato nesmí vykročit mezí.

Místo abyste Židy pronásledovali, šetřte jich. Vždyť’ i Písmo svaté vam zapovídá, byste jich ze své země nevyháněli. Slyšte. co praví Církev ústy prorokovými: “Bůh ukázal mi, abych nezabíjel jich, aby snad nezapomenuli lidé moji. Židé jsou takřka živými obrazy a památkami, připomínajícími nám bolesti a utrpení Spasitelovo. Jsou rozptýleni po celém okrsku zemském, aby spravedlivý trest jejich zločinu byl nám důkazem našeho vykoupení. Proto praví Církev v témže žalmu: “Rozptyl je mocí svou a svrhni je obránce můj Pane. Toto slovo se vyplnilo. Jsou rozptýleni, pokořeni, vydáni trpkému osudu. Jednoho dne však se obrátí a Bůh shlédne na ně okem milostivým. Kdybychom však chtěli lid židovský vyhladit, marná byla by tato naděje. I kdyby modloslužebníky byli, bylo by nám je trpět, nikoliv pak je usmrcovat. Činí-li vám násilí, jsou tu zajisté zákonité vrchnosti, aby je potrestaly. Zbožnost křesťanská je nepřítelkyní buřičů, ale šetří podřízených, zvláště pak těch, jejichž je přijetí za syny i sláva i smlouva i zákona dání i zaslíbení, jejichž jsou otcové, a z nichž je Kristus podle těla, který je nade vše Bůh požehnaný na věky. Amen…Bude zapotřebí svěřit vrchní velení nad vojskem muži zručnému a zkušenému, bude též třeba, aby rozličná oddělení táhla pohromadě a tak byla více kryta. Zajisté je vám známo, jaká neštěstí stihla Petra v ‘první výpravě křížové. Tento muž, jenž se postavil v čelo vojska, přivedl je do takových nebezpečenství, že skoro všichni hladem anebo mečem zemřeli. Bojím se, že vás potká podobně neštěstí, kdybyste se chtěli brát touže cestou. Prosím Pána, aby toho na vás nedopustil. Amen.”