Tento článek je pokračováním https://tradice.net/2024/10/2024-10-27/#gsc.tab=0 :“Co duševních schopností k dílu tak velikému se týká, mohla ovšem jediné pokora Bernardova jich nevidět. Nebylo zajisté v oné době muže, jenž by lépe byl dostál úloze této, než právě opat clairvauxský, jak brzy uvidime. Co do sil tělesných byla však omluva jeho pravdivá a oprávněná. Svatý Bernard dosáhl okolo toho času čtyřiapadesát let, každému však, jenž ho znal, zdálo se pravým zázrakem, že muž ten ještě žije. Tělo jeho přísným životem umrtvené, mnohými svízely a skoro ustavičnou nemocí vysílené, bylo bledé jako mrtvola a skoro bez vlády. V posledních třech letech nevycházel z kláštera, leč v nejnaléhavější potřebách svého řádu, ba mnohdy nemohl ani těchto prací vykonávat, protože, jak starý kronikář pravi, “byl skoro mrtev a kdo na něho pohlédl, byl by se domníval, že každého okamžení vypustí ducha.” Opat Monte-Casinský Vibold, jenž ho několik roků před tím viděl a výmluvností jeho všecek byl dojat, praví o něm takto: “Tento ctihodný, neobyčejně přísným životem vysílený muž je úplné bledý. Nese na sobě patrné stopy pokory a kajicnosti, všechno na něm vydává svědectví o tak dokonalé svatosti, že přesvědčuje posluchače, sotva se ukáže. Přesvědčuje dříve, než slovo promluví. Má výtečné vlohy a neobyčejné vlastnosti. Mluví prostě, jeho výslovnost je jasná a mocná, jeho pohyby něžné a pevné zároveň. Obličej tohoto velikého muže dojímá, řeč jeho povzbuzuje, příklad jeho vede ke ctnosti.” Jaký div, že papež uvažuje veliké nadpřirozené dary a schopnosti, jimiž duchovní otec jeho měrou přehojnou od Boha byl nadán, zapomněl jaksi na jeho tělesnou slabost, dobře věda. že mocný duch Bernardův pokaždé vítězně přemůže tělo nemocné a bezvládné, kdykoliv běží o čest a slávu Boží a prospěch Církve svaté. K nesnadné práci přidal mu ovšem několik výtečných mužů pomocníků, ale hlavní břímě spočívalo přece jen na jeho bedrách, neboť “mezi všemi”, praví Vilém Tyrský ve své kronice, “kteří byli zvoleni, aby tuto Hospodinu tak milou práci vykonávali, byl prvním a hlavním poslancem pan Bernard, opat clairvauxský, muž svatého života, ve všem hoden památky nesmrtelné.”

Jako na všechny jiné věci, tak i na toto své poslání patřil ctihodný sluha Boží okem víry, vida v rozkazu papeže vůli Boží, podrobil se ochotně a přijal těžkou práci s potěšujícím vědomím, že ji nekoná o své vůli, nýbrž z poslušnosti k náměstku Kristovu. Pln svaté horlivosti nečekal ani na schůzi vezelayskou, nýbrž počal ihned úkol svůj. Spojení, jaké měl s nejznamenitějšimi osobami nejen v Evropě, nýbrž i v cizích zemích, a vliv, jaký na ně vykonával, prospěly mu v té příčině znamenitě. Již dříve jsme viděli, že se k němu o radu a pomoc utíkaly osoby všech stavů, chudí a bohatí, nízcí a vznesení, osoby světské a duchovní. On byl duchovním vůdcem knížat a biskupů, králů a papežů, on řídil jejich svědomí, on rozhodoval v nejdůležitějších otázkách církevních a státních. Slovem svým uhájil potlačovaných, porovnával spory, pobádal ke skutkům velikým. Slovo jeho mělo také nyní být mocnou jiskrou, jež by v celé Evropě vznitila plamen nadšení pro výpravu křížovou. Základ, na němž chtěl stavět, základ jediné pravý, poznáváme z listu, který psal patriarchovi jerusalémskému: “Když se Nejvyššímu zalíbilo odkrýt hlubokost svých úradků o spáse člověčenstva, ukázal lidem lásku svou tím, že jim dal Syna svého jednorozeného. Když pak tento Syn člověkem se stal, aby lidstvo vykoupil, povolal k sobě ze synů lidských ty, které chtěl, vyvolil ty, které nad jiné miloval. Mezi nimi byl však jeden, kterého zvláště miloval, byl to miláček mezi milovanými, vyvolený mezi vyvolenými a tomu svěřil v poslední hodině, když oběť svou dokonával, svou vlastní Matku, Pannu Marii…Co chci říci těmito slovy? Poslyšte pozorně! Hospodin vyvolil mnohé k důstojnosti kněžské, ustanovil několik knížat nad lidem svým, ale ze všech biskupů na světě jste Vy jedině představeným domu Davidova, jediné Vaší péči svěřena byla země, v níž ovoce života klíčilo, z níž vyrostla květina tajemná, lilie údolí…Sezuj obuv nohou svých, pravil kdysi Hospodin Mojžíšovi, neboť místo, na kterém stojíš, země je svatá. Také Vy, jenž přebýváte na témže místě, odložte všechno, co je pozemské…. Ó, jak hrozné je toto místo, na kterém otec svému marnotratnému synu vstříc vyšel, jej objal a pak čestným, krásným oděvem jej oděl, kde Spasitel světa tak laskavě do našich ran olej a víno vylil, kde Bůh s námi učinil smlouvu života věčného…V pravdě místo svaté a posvěcené, jež božský Spasitel náš ne vodou, nýbrž vodou a krví svou skropil, místo, na kterém žít a umřít ráčil! Kdo je hoden vkročit po něm na toto místo? Jediné ten, kdo od Ježíše Krista se naučil být tichý a pokorný srdcem! Nemáme-li pokory, vydáváme se v nebezpečenství, že na něm zahyneme. Chcete tedy mít nekolísající, pevnou oporu?…Opřete se o pokoru…Ona jediné Vás učiní hodným úřadu, který spravujete a zjedná Vám hojně milosti Boží, která jakkoliv tak veliká i vznešená je přece spočívá jen na tom, co nejnižšího je na nebi a na zemi.”

Přiblížili se konečně svátky velikonoční roku 1146. Kouzlo, spočívající ve jméně sv. Bernarda, přivábilo do Vezelaye nesčíslné množství lidí. Král se svými velmoži, královna Eleonora, mnoho prelátů, rytířů a jiných osob všech stavů sešlo se na úpatí jednoho pahorku, kde pro nedostatek jiného místa vhodného shromáždění konat se mělo. “Neboť ani veliký chrám” praví kronikář Odo, “ani náměstí, ani zámek nebyly dosti prostranně, by pojaly to množství osob, odevšad do Vezelaye přicházejících. Proto bylo postaveno na úpatí hory veliké řečniště, by opat clairvauxský ke shromážděnému lidu mluvit mohl.“­ Svatý Bernard vystoupil nahoru s králem Ludvíkem, jenž byl již ozdoben křížem a sotva začal řečník nebeský po zvyku svém vylévat rosu slova Božího, dal se lid shromážděny do křiku, volaje: “Kříž, kříž!“ Kazatel svaté války nemohl ani dočísti list papežský. Pozdvihnul pak hlasu svého, začal úchvatnými slovy líčiti nářek svatého města i bídu křesťanů na Východě, bratří o pomoc prosících a zapřisáhal knížata i lid křesťanský, aby se ozbrojili k ochraně hrobu Ježíše Krista. “Bůh to chce, Bůh to chce”, zvolalo jedněmi ústy nesčetné shromáždění. Král hluboce dojat vrhne se před svatým Bernardem na kolena a slibuje mu slavně, že svaté zemi na pomoc přispěje. Potom povstane a vyzývá všechny udatné bojovníky křesťanské, aby se k němu přidružíli a táhli s ním do boje proti nevěřícím. Po příkladu králově žádá též královna kříž poutnický. Po ní přistupuje několik biskupů a přijímají kříž z ruky svatého Bernarda. Nesčíslné množství pánů a rytířů tlačí se kolem řečniště a žádá kříž. Jsou mezi nimi bratr králů Robert, syn hraběte Champagneského Jindřich, Theodorich Elsasský, Archambauld Bourbonský a mnoho jiných statečných bojovníků z vyšších i nižších stavů. Připravené kříže byly za krátkou dobu rozdány. Chtěje zbožnou netrpělivost nadšeného lidu upokojit, roztrhal sv. Bernard vrchní svůj oděv a nadělal z něho křížů, rozdával je, dokud zásoba stačila. Následující dny nebyl nával menší než dne prvého. Příklad vznešeného rytířstva působil mocně na nižší vrstvy lidu, jenž se houfně přihlašoval o kříž a šířil svaté nadšení dál a dále. Ludvík Vll. se řídil ve všem radou svatého Bernarda, učinil rozličná opatření, aby zajistil zdar zamýšlené výpravy. Vyslal poselství ku králi sicilskému Rogerovi, aby mu poskytl potravy a lodí pro vojsko křižácké, psal císaři Konrádovi, jakož i králi uherskému, aby mu dovolili volně táhnout svými zeměmi. Vyslal těž posly k císaři byzantskému Manuelu Comnenovi, aby se s nim spojil ke svatému podniku. Po těchto předběžných přípravách ustanovil, že vojsko křižácké vytáhne na jaře roku příštího, a rozpustil shromáždění. “Potom”, praví kronikář, “vrátili se všichni radostně domů.” Co se sv. Bernarda týká, vidíme ho všude kázat a v krátkém čase rozmnožili se křižáci do nekonečna.

Po shromáždění vezelayském navštívil sv. Bernard znamenitější města v Burgundsku a v sousedních provinciích, všude volaje bojovníky pod prapor kříže. Uvážíme-li, že nadšený hlasatel kříže pro výmluvnost svou a ještě více pro svatost svého života a pro mnohé zázraky, jež Bůh na jeho přímluvu vykonal, po celé střední Evropě všemu lidu byl znám, nepodivíme se nikterak neobyčejnému výsledku jeho cest apoštolských. Byl považován za druhého Mojžíše, za posla nebeského, jemuž Bůh uložil, aby lid křesťanský vedl do země zaslíbené. V Laoně, Chartrech a mnoha jiných městech konaly se nové porady o přípravách válečných. Při nejdůležitějších shromážděních byl sv. Bernard osobně přítomen a kam sám jít nemohl, poslal aspoň list, anebo se dal zastupovat některým řeholníkem. V Chartrech radili se shromáždění, koho by měli zvolit nejvyšším náčelníkem veliké armády. “Zajisté podiví se tomu celý svět”, praví dějepisec jeden, “že opatu Bernardovi svěřeno jednohlasně vrchní velení, aby kráčel v čele důstojníků a vojáků.” Světec ovšem odmítl tento čestný, ale přetěžký úřad, a když na něho novými a novými prosbami naléháno, utekl se k papeži Eugenovi, prose jej, aby ho chránil před zvůli lidskou. “Snad jste již slyšel”, píše mu v listu 256, “že mě již (divím se ovšem velice, jak se to vůbec státi mohlo) zvolili nejvyšším vůdcem a správcem vojska. Buďte přesvědčen, že se to nestalo na radu mou, že to nebylo a není mou vůlí a že k tomu ani síly mé, pokud já vím, nestačí. Kdo jsem já, bych pořádal šiky válečné a kráčel v čele řad ozbrojených? Ostatné i kdybych měl síly dostatečné, i kdyby se mi nenedostávalo potřebně zkušenosti, zda je vůbec práce, která by s mým povoláním méně se srovnávala, jako právě práce tato? Sám dobře to víte a proto není třeba Vás o tom poučovat. Toho jediné na Vás žádám pro lásku, kterou mně zvláště povinen jste, byste mne nevydával ve zvůli lidskou, nýbrž, jak Vaší povinností je o světlo shůry prosil a se přičinil, aby se stalo to, co je vůlí Boží.”

Křižáci, volíce sluhu Božího nejvyšším vůdcem svým, chtěli tím zajistit zdar celé výpravy. Domnívali se, že budou nepřemožitelnými pod ochranou muže, o němž jim bylo známo, že Bůh proseb jeho neoslyší. Opět a opět snažili se jej pohnouti, aby přání jejich vyplnil, ale nadarmo. Sv. Bernard se nedal obměkčit a papež schválil jeho rozhodnutí. Zatímco ve Francii přípravy k válce tak utěšeně se dařily, došly sv. Bernarda z Německa zprávy, které ho nemálo zarmoutily. Jako často se stává, že lid rozohní-li se pro věc nějakou, byť sebe lepší byla, ve svém nadšení snadno z mezí vybočuje a dopouští se činů nechvalných, tak dálo se nyní v Německu. Lid nadšený pro válku proti nevěřícím prohlásil, že nechce trpět ve vlastní otčině nejhorších nepřátel kříže Kristova a zdvihl se proti Židům a začal páchat mnohé ukrutností, právě tak, jako se jich dopouštěl již před první výpravou křížovou. Je ovšem pravda, že Židé sami namnoze lichvou a vyděračstvim zavdali příčinu k těmto krvavým výtržnostem, kterých Iáska křesťanská nikdy nedovoluje. Mnozí Židé byli ukrutnými pijavicemi, jež sály na těle nejen lidu obecného, nýbrž i pánů, rytířů, biskupů a králů a přečetné křesťany přivedli k holi žebrácké a do úplně zkázy. Proto není divu, že byli od svých dlužníků na smrt nenávidění a že nyní lid rozvášněný s vinnými vraždil i nevinné, hrozně spláceje nespravedlnost svých nepřátel.

Pronásledování vypuklo nejprve v několika městech porýnských. Mnich německý, jménem Rudolf opustil klášter a vybízel všude křesťany, aby povstali proti Saracenům i Židům a vyhladili je. Slova jeho nalezla bohužel příliš velkého ohlasu. V Kolíně, Mohuči, Vormsu a Strassburgu zároveň s heslem válečným proti Turkům zazněl též vražedný křik proti Židům. Srdce všech pravých křesťanů naplněna byla ošklivostí nad těmito smutnými událostmi, jež výpravě křížové byly na újmu nemalou. Nikdo však nedal při této příležitosti tak krásný důkaz opravdově soustrasti a lásky k bližnímu, jako svatý Bernard. Sotva se dověděl o ukrutnostech na Židech páchaných, poslal do Německa list, aby učinil přítrž kázání falešného apoštola. Na přímluvu váženého opata ujaly se Židů mnohé vynikající osoby, hlavně biskupové bránili jich rozhodné proti rozkacenému lidu. V Mohuči otevřel jim arcibiskup Jindřich svůj palác a přijal je pohostinsky.