Apoštol Pavel píše v listu Filipanům 3,18-19: “Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.” Lidé jejichž bůh je břicho odmítají Boží vůli, Boží království a vládu Krista Krále. Je pochopitelné, že lidé tohoto smýšlená nejsou schopni pozitivně vidět kruciáty, křížové výpravy. Katolická Církev se nemusí za ně stydět, protože hlavním motivem bylo nikoli nepřátelství, ale láska ke kříži Kristovu.

Vděčné vzpomínání s patřičnými vědomostmi poskytuje například kniha ThDr. a PhDr. Tomáše V. Korce Život svatého Bernarda. V kapitole 19 a 20 čteme: “Země svatá! Jaké to myšlenky budí v nás jediné toto slovo! Země, v níž dle prastarého podání v hoře Kalvárii odpočívají kosti našich prarodičů Adama a Evy. Země nejprve zaslíbená a pak daná národu vyvolenému. Země, o jejímž hlavním městě praví Žalmista: »Zapomenu-li na tebe Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice má; přilni jazyk můj k dásním mým nebudu—li pamatovati na tebe, nepředložím-li Jeruzalém na počátek veselí svého.” Země patriarchů a proroků. Země, v níž se narodil Spasitel světa a za spásu pokolení lidského na kříži umřel! Jaký div, že hned od prvopočátku křesťanství putovali četní věřící do této země, každému křesťanu nade vše drahé.

Chtěli spatřit Betlehem, ono místo, kde Syn Otce nebeského z Panny Marie se narodil. Toužili uzřít Nazaret, kde Stvořitel a Pán všehomíra jako syn chudého tesaře žil onen život nejhlubší pokory. Toužili zulíbat půdu posvěcenou kroky Spasitelovými a slzami vděčnosti a lásky zkropit místo, na němž Kristus Ježíš za nás vycedil svou krev. Palestina, země svatá, kolébka naší víry, byla společným majetkem všeho křesťanstva, avšak ne dlouho. Již v sedmém století po Kr. dostal se Jerusalem do rukou nevěřících, kteří za krátký čas dobyli také ostatních míst posvátných a stali se pány celé země. Byla to ovšem rána krutá, ale svět křesťanský nepocítil z počátku veškeré její tíže a nepoznal, co vlastně ztratil a jaké nebezpečenství mu ještě hrozí. Mohamedáni, noví pánové Palestiny, nebránili z počátku poutníkům navštěvovat místa posvátná a také ku křesťanům v Palestině usedlým chovali se dosti mírně. Brzy však se věci změnily. Poutníci přicházející z Palestiny vypravovali o hrozných ukrutnostech, jaké křesťané v oněch krajinách zakouší.

Papež Řehoř Vll. byl by jim rád přispěl na pomoc, vždyť poznával dobře tento veleduch, že zde neběží pouze o křesťany palestinské, nýbrž o celý křesťanský Západ, proti němuž mohamedáni, úhlavní nepřátele kříže, zajisté dříve nebo později veškerou silou svou se pozdvihnou, jak se také skutečně stalo. Ustavičně boje s císařem Jindřichem IV. bohužel úmysl papežův překazily. Na sklonku století desátého přišel do Evropy Petr Poustevník a přinesl s sebou list patriarchy jeruzalémského, jenž snažně prosil veškeré křesťanstvo západní, aby se ustrnulo nad ubohými svými spolubratry na Východě a ujalo se jich proti krutým tyranům. Petr Poustevník proputoval celou západní Evropu, hlavně Francii, všude líčil hrozné útrapy křesťanů palestinských a vybízel knížata, aby se konečně vzchopila a vytáhla proti nevěřícím. Slova jeho neminula se s účinkem. Roku 1096 vydalo se velmi četné vojsko na cestu do Palestiny. Byla to první výprava křížová, která však pro nedostatek zkušených vůdců a pro velikou nekázeň, jaká ve vojsku panovala, skončila úplným nezdarem. Oheň svatého nadšení byl však již zapálen. Hned rok potom odebralo se do Palestiny vojsko nové. Křižáci, vedeni Bohumírem Bouillonským, dobyli město Nicae roku 1098, Edessy, Antiochie a konečně 15. července 1099 po velkých svízelích vtáhli vítězně do bran svatého města. Bohumír Bouillonský zvolen byl prvním králem jeruzalémským. Skoro půl století uplynulo od té doby. Zdá se skoro zázrakem. že nově založené království jeruzalémské tak dlouho odolalo prudkým útokům nepřátel, se všech stran na ně dorážejícím. Vždyť to byl jen malý ostrůvek křesťanský, na jehož břehy odevšad bily vlny moře mohamedánského.

Křesťanům se ovšem zdalo nemožným, že by opět mohli ztratit zemí, které po tolika námahách teprve před nedávnem dobyli a která byla skropena krví nesčíslných křižáků. A přece se to stalo. Roku 1144 dobyl sultán bagdadský města Edessy. Bleskem rozletěla se zpráva ta v zemích evropských a zkormoutila hluboce všechna srdce křesťanská. Padla pevná bašta Jeruzaléma, i bylo se nyní obávat, aby také svaté město a s ním všechna ostatní místa posvátná sotva dobytá opět se nedostala do rukou nevěřících. Prvním ze všech knížat západních, která se odhodlala ohroženým křesťanům na Východě na pomoc přispět, byl král francouzský Ludvík Vll. Trápen ustavičně výčitkami svědomí za mnohá příkoří Stolicí apoštolské učiněné, hlavně pak za krutý čin, jehož se dopustil dobytím města Vitra, kde zapálil chrám, do něhož se přes 1500 osob uteklo, doufal, že tímto skutkem spravedlnost Boží smíří a duševního klidu nabude. Než překážky nemalé stavěly mu se v cestu. Nedalo’ se očekávat, že nadšení pro výpravu křížovou bude takové, jako před půl stoletím. kdy Petr Poustevník slovem svým Západ veškerý pro svatou válku rozohnil a bez pomoci ostatních knížat nebylo naděje, že by se nově tažení zdařilo. I nejvěrnější rádce krále, opat Suger, jenž zajisté jen prospěch Církve a vlasti své měl na zřeteli, zrazoval Ludvika od jeho předsevzetí, avšak marně. Král byl pevně odhodlán úmysl svůj ve skutek uvést a svolal mnoho biskupů a velmožů francouzských do města Bourge, aby se s nimi o nové výpravě poradil. Suger dosáhl konečně přece aspoň toho. že krále přiměl, aby se napřed poradil se sv. Bernardem a pak jeho radou se řídil. Nic nebylo králi milejšího, jako právě tento pokyn ministra. Byl pevně přesvědčen, že opat clairvauxský nejen od jeho úmyslu ho neodradi, nýbrž naopak všemožně jej bude podporovat. Neprodléval a poslal sv. Bernardu list a žádal ho snažně, aby se dostavil do shromážděni v Bourge a radou svou mu přispěl. Sv. Bernard však nechtěl sám rozhodovat o věci tak důležité. Věděl, že bez pomoci Stolice apoštolské sotva by se dal sebrat slušný počet vojska, přiměl krále, by vyslal k papeži posly o radu a pomoc k dílu svatému. Že sám ničeho vroucněji si nepřál, než aby se křesťanům na Východě co nejdříve na pomoc přispělo, toho důkazem jsou listy, jež při této příležitosti psal papeži Eugenovi, chtěje ho pro výpravu získat.

»Nikterak malicherná není zpráva, jež nám zvěstována byla. Je to zprava důležitá a velmi bolestná. Všichni pociťujeme bolest hlubokou v srdcích svých, jedině nepřátelé naši se radují a plesají. Všeobecná je bolest, neboť příčina bolesti týká se všech bez rozdílu…Četl jsem kdesi, že není mužem statečným, kdo duchem klesá v práci nesnadné. Já pak pravím, že muž věrný právě v utrpení více důvěry nabývá. Nepřátelé pronásledují Krista Ježíše, dotýkají se zřítelnice oka jeho. On trpí na tomtéž místě. kde již jednou trpěl, a proto je čas, aby nástupce jeho tasil oba meče, jež mu byly svěřeny…Slyším volat hlas: „Jdu do Jeruzalěma, abych tam znovu byl ukřižován.“ I kdyby někteří lhostejnými, jiní pak úplně hluchými byli k hlasu tomuto, nástupce Petra nesmí ho přeslechnout, nýbrž musí zmužile zvolat: “I kdyby všichni se pohoršilí nad Tebou, já se nikdy nepohorším!” Nesmí se lekat útrap a porážek, jichž první výprava zakusila, nýbrž musí se všemožně přičinit, aby je napravil. Nemá-li člověk činit to, co činit povinen, činí-li Bůh co chce? Jako křesťan a člověk věřící naději se věci lepších po všech těch útrapách a protivenstvích, jež nás stihly, maje za největší radost, že jsme v rozličná pokušení upadli. Jedli jsme ovšem chléb bolesti a byli jsme napojeni vínem hořkým. Než nezoufej, příteli ženicha. Zachoval ženich moudrý a laskavý víno dobré až do konce. Kdo ví, neobrátí-li se a neodpustí-li Hospodin a nezanechá po sobě požehnání? Vždyť dobře víte, že tak to činívá svrchovaná Moudrost: veliké dary předcházela vždycky veliká neštěstí. Neobyčejné nebezpečenství žádá neobyčejné pomoci.”

Snadno pochopíme, že papeži nikterak nezůstal lhostejným podnik, směřující k ochraně zájmů veškerého křesťanstva, svatým Bernardem tak vřele doporučovaný. Velmi laskave přijal Eugen posly krále francouzského a slíbil panovníku všemožnou podporu. Poslal mu list apoštolský, v němž výpravu křížovou schvaloval a každého vyzýval, aby krále ve svaté válce byl poslušen, předepsal oděv a zbraň. jež vojíni nosit měli a všem, co by se výpravy účastnili, hříchů odpuštění, jejich pak ženám-a dívkám ochranu slibova|. List mravní i hmotnou podporu Stolice apoštolské sliboval a nelekal se již Ludvik Vll. žádných obtíží a svolal na svátky velikonoční nové shromáždění do města Vezelaye v Burgundsku, kde by každý, koho by se milost Boží dotkla, pod prapor Kristův se přihlásil a kříž jeho na sebe vzít mohl. Papež Eugen byl by se rád po příkladu předchůdce svého Urbana III. do Francie odebral, aby přítomností svou a slovem svým co nejvíce křesťanů k účastenství díla záslužného pohnul, ale nemohl pro rozervané poměry římské z Itálie odejít. Ustanovil zástupcem svým muže, jehož vážnost byla takřka větší než vážnost papeže samého. Mužem tím byl svatý Bernard, jemuž Eugen rozkázal, aby shromáždění ve Vezelayi předsedal a výpravu křížovou všude hlásal. S bázní nemalou podrobil se pokorný mnich tomuto rozkazu, o němž se domníval, že tělesné i duševní síly jeho daleko přesahuje.