Neděle XVIII. po Duchu Svatém a při ní dle Tridentského katechismu I, 10 otázka 18 Jakým způsobem náleží do článků víry, věřit církev Kristovu? I to na konci o Církvi třeba vyložit, proč mezi články víry je, že věříme Církev svatou. Ačkoliv každý rozumem a smysly poznává, že je na zemi Církev, to je shromáždění lidí, kteří se Kristu Pánu oddali a zasvětili, a víry se k tomu zapotřebí být nevidí, aby se to i myslí pojímalo, protože ani Židé ani Turci o tom nepochybují: nicméně však oněm tajemstvím, která v svaté církvi Boží se drží, dílem již ukázáno, dílem při svátosti svěcení kněžstva se vyloží, porozuměti může mysl jen vírou osvícená, ne však kterýmikoliv důvody překonaná. Poněvadž tedy článek tento, neméně nežli ostatní, schopnost a sílu rozumu našeho přesahuje: vším právem vyznáváme, že původ Církve, její služby a důstojnost ne lidským rozumem poznáváme, ale očima víry spatřujeme.

Otázka 19: Které jsou to věci a jak veliké, o nichž věřit máme, že v Církvi jsou? Nebyli zajisté lidé původci této Církve, ale sám Bůh nesmrtelný, který ji na skále nejpevnější vzdělal, podle svědectví Prorokova žalm 86,5 : „Sám nejvyšší založil ji“ pro tuto příčinu dědictví Boží i lid Boží se nazývá. I moc, kterou přijala, není lidská, ale Boží milostí udělená. A jako této přirozenými silami získat nelze, podobně i vírou jen poznáváme, že v Církvi klíče království nebeského jsou, a že je jí dána moc odpouštět hříchy, vyobcovat a pravé tělo Kristovo posvěcovat. Dále, že údy, které v ní přebývají, „nemají, Žid 13,14, zde místa trvalého‚ ale budoucího hledají.“ Věřit třeba nevyhnutelně, že je jedna svatá katolická církev.

Otázka 20: Ne tak, jako v Boha, v Církev věřit máme. Ve tři zajisté Trojice osoby, Otce, Syna i Ducha Svatého věříme tak, že v nich víru svou skládáme. Nyní pak pozměníce způsob mluvení, vyznáváme, že svatou a ne že „v“ svatou církev věříme, aby tímto rozdílným mluvení způsobem Bůh tvůrce všeho od stvořených věci rozeznáván byl, a abychom za všecka ta přeušlechtilá dobrodiní, kterými Církev naplněna je, dobrotivosti Božské povinné díky vzdávali.

Otázka 21: Obcování svatých. V závěru tohoto článku je: „Obcování svatých.“ Když svatý Jan evangelista věřícím psal o tajemstvích Božích, tuto příčinu uvedl, proč je o tom poučuje, 1 Jan 1,3 : „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste i vy s námi obecenství měli, a obecenství naše aby bylo s Otcem i Synem jeho, Ježíšem Kristem.“ Toto obecenství zakládá se na obcování Svatých, o kterém v tomto článku řeč je. Kéž by však při výkladu jeho správcové církví následovali pilnosti svatého Pavla a ostatních apoštolů! Neboť toto učení nejen předešlé pravdy vysvětluje a přehojné věci, jež z ní plyne k užitku předkládá, nýbrž též vysvětluje jaký účel má poznání těch tajemství, jež ve Vyznání jsou. Všecky zajisté tyto pravdy k tomu konci a cíli mají se zkoumat a poznávat, abychom do té tak vznešené a blažené společnosti svatých připuštěni byli a po připuštění co nejstáleji v ní vytrvali, Kol 1,12 „s radostí děkujíce Bohu Otci, který hodné nás učinil podílu svatých ve světle.”

Otázka 22: Výklad v čem záleží obcování svatých. Nejprve tedy třeba věřící poučit, že tento článek je jako další vyložení onoho, který o jedné svaté církvi katolické před tím dán. Jednota zajisté Ducha, kterým se ona řídí, činí, že všecko, co Církvi je uděleno, společné je. Neboť ovoce všech svátostí na všecky věřící se vztahuje. Svátostmi, jako svatými páskami, s Kristem se spojují a sjednocují a to ze všech nejvíce děje se křtem, kterým jako dveřmi do Církve vcházíme. Že pak tímto svatých obcováním rozumět se má společenství ve svátostech, naznačují Otcové ve Vyznání těmito slovy: „Vyznávám jeden křest.” Po křtu pak nejprve svátost oltářní a potom ostatní svátosti jdou. Nebo ačkoli tato moc všem svátostem připadá, poněvadž nás s Bohem spojují a Boha nás účastny činí, jehož milost přijímáme: vlastnější však je to věcí svátosti oltářní, která toto společenství působí.

Otázka 23: V Církvi je také účastenství zásluh. Ale ještě jiné obcování v církvi na mysli je třeba. Cokoliv zajisté svatě a nábožně jeden podnikne, toho všichni bývají účastni a aby to všem prospívalo, způsobuje ta láska, která” 1 Kor 13,5 nehledá, co je jejího. Toto dotvrzuje i svědectví svatého Ambrože, který vykládá ono místo 118 žalmu: „Účastník jsem já všech bojících se tebe,“takto v Sermo 8: „Jako o každém údu pravíme, že je účastný celého těla, tak vespolek spojeni jsou všickni bojící se Boha.“ Proto nám Kristus takový modlení způsob uložil, abychom prosili za „chléb náš,‘ a ne za „chléb můj a tak veskrz, abychom netoliko o sebe, ale i o všech lidi potřeby a spasení pečovali. A toto dobrých spoluobcování vysvětluje se v písmech svatých 1 Kor. 12, 12 často velmi případným podobenstvím o údech těla lidského. Neboť na těle mnoho je údů, ale ačkoliv jich mnoho je, jedno však tělo činí, v němž jeden každý své vlastní, ne však všichni jedno a totéž dílo mají. Ani pak všecky jednostejné hodnosti mají a ani prací stejně užitečných a krásných nevykonávají a žádný nemá své vlastní, nýbrž celého těla potřebu a užitek na zřeteli. Nad to jsou všechny tak spojeny mezi sebou a složeny, že když jednoho bolest nějaká se dotkne, hned i všechny ostatní přirozenou spřízněnosti a soucitností spolu trpí. Naopak když se mu dobře daří ihned společný je všem tento pocit. A takové spojení lze i v Církvi spatřit, v níž jsou sice rozličné údy, totiž rozliční národové, Židé i pohané, svobodní i služební, chudí i bohatí. Když však všichni křtem posvěceni jsou, jedno tělo tvoří s Kristem, jehož on je hlavou. Nad to je každému v Církvi zvláštní dílo a místo vykázáno. Nebo jako v ní jedni jsou apoštolé, jiní učitelé, všichni však pro obecné blaho ustanoveni. Rovněž tak jiných povoláním je být představeným a učit, jiných zase poslouchat a poddán být.

Otázka 24: Bezbožní v Církvi nepožívají účastenství statků duchovních. Avšak tolika a tak velikých milostí a darův od Boha udělených užívají ti, kteří v lásce vedou život křesťanský a spravedliví jsou a Bohu milí. Ale údy mrtvé, což jsou lidé v nepravostech ponoření a milosti Boží odcizení, z toho dobrodiní sice oloupeni nebývají, tak aby toho těla údy být přestali, ale jako mrtví, neberou užitku duchovního, jehož spravedliví a nábožní docházejí. Přece však, poněvadž ještě v Církvi jsou, od ostatních, kteří duchovně živi jsou, k dosažení ztracené milosti a života se jim napomáhá a těch užitků účastni bývají, kterých beze vší pochybnosti zbaveni jsou ti, kdo docela od Církve jsou odloučeni.

Otázka 25: Milosti k prospěchu obecnému dané a jiné dary Boží celé Církvi společné jsou. Ale nejen společné jsou ty dary, které činí člověka bohumilým a spravedlivým, ale i milosti k prospěchu obecnému dané (gratiae gratis datae), mezi nimi se počítají vědění, proroctví, dar jazyků a zázraků a podobné. Těchto darů se někdy uděluje i lidem bezbožným, ne pro jejich vlastní, nýbrž pro obecný užitek, ku vzdělání Církve. Dar uzdravování ne pro toho, jenž jím obdařen je, ale pro léčení nemocného dán je. A nic konečně pravý křesťan nemá vlastního, o čem by povinen nebyl domnívat se, že by to jemu s jinými se všemi společné nebylo. Z té příčiny máme vždycky být hotovi a ochotni k ulehčení bídy potřebných a nuzných. Neboť kdo takových statků dosti má a vidí-li bratra svého, jak je v nedostatku a jemu na pomoc nepřispěje, ten zřejmě dokazuje, že není láska, 1 Jan 3,17 Boží v něm.. Což když se tak má, je dosti zřejmé je, že ti, kdož v tomto svatém obcování trvají, velikého účastni jsou štěstí, a že v pravdě zvolat mohou, Žalm 83. 2, 3, 5: „ Jak mílí jsou stanové tvoji, Hospodine mocností! touží a omdlévá duše má po síních Hospodinových’“ a: „Blahoslavení jsou, kteří přebývají v domě tvém, Hospodine!“

Devátému článku o Církvi a obcování svatých věnuje Tridentský katechismus 16 stran. Katechismus z roku 1992 Řím 54 stran. Otázku 24 Tridentského katechismu o mrtvích údech Církve ačkoli se týká milionů duší ke škodě věci opomíjí. Téma duchovně mrtvých je u výstupů z Církve: “Římskokatolickou církev podle údajů biskupské konference loni v Německu oficiálně opustilo rekordních 522.821 lidí. Výrazně tak byl překonán i rekord z předchozího roku s 359.338 odchody. V němčině je pro kostel a Církev stejné slovo Kirche. V Německu a na Západě se kostely zavírají a jsou z nich bary, diskotéky, knihovny, divadla i mešity. Církev končí a ti kdo ji vedou mlčí a chtějí mluvit pozitivně o vzkvétání! Opomíjená slova biskupů, kněží i věřících nahrazují uznaná zjevení Panny Marie. Lurdy: “Ať lid koná pokání, pověz to všem.” Fatima: “Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.” Katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 učí: “Kdo se odlučuje od Církve, odlučuje se od Krista (IV. sněm lateránský, r. 1215).” Církevní přikázání alespoň jednou za rok jít ke svaté zpovědi a celkový život podle katechismu moudře vede k tomu, aby člověk nebyl mrtvým údem Církve.