Lidé se diví, jak v přírodě při záplavách opouští voda koryta řek a diví se i jiným živelním pohromám. Proč se nediví více opuštění Božího zákona a tragédiím mravním? Jsou záplavy a jiné přírodní pohromy Božími tresty? Jaké vědecké důkazy to vyvrací? Budou nás ti, kdo tvrdí, že Bůh je jen milosrdný přesvědčovat, že přírodní pohromy jsou projev Božího milosrdenství? Správnou křesťanskou odpovědí v jakékoli situaci včetně různých pohrom je obrácení, modlitba, pokání a dobrá svatá zpověď. Proč se nedivíme, jak po koncilu nedodržuje koncilní texty ani papež a lidé věří na oltář čelem k lidu, který koncilní texty nikde nemají apod.? Po Tridentském koncilu vzorně naplnil dekret II. vatikánského koncilu o misijní činnosti Církve Ad gentes sv. František Xaverský a jiní misionáři. Ukázka z tohoto dekretu, který je málo plněn. Ad gentes čl. 1: “Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla „všeobecnou svátostí spásy“. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem. Vždyť už sami apoštolové, na nichž je Církev vybudována, jako Kristovi následovníci „kázali slovo pravdy a dávali život církvím“, Je povinností jejich nástupců v tomto díle trvale pokračovat, aby se „slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou“ (2 Sol 3,1) a aby se Boží království hlásalo a budovalo všude na zemi. Za současných poměrů, z nichž vzniká nová situace lidstva, je církev, sůl země a světlo světa, ještě naléhavěji volána spasit a obnovit všechno stvoření, aby všechno bylo uspořádáno v Kristu a aby lidé utvořili jednu rodinu a jeden Boží lid. Posvátný sněm vzdává proto Bohu díky za slavná díla vykonaná velkodušnou příčinlivostí celé církve a hodlá vytyčit zásady misijní činnosti. Chce také sdružit síly všech věřících, aby Boží lid, jdoucí úzkou cestou kříže, všude šířil království Krista Pána, před jehož zrakem stojí staletí a připravoval cesty pro jeho příchod.”

Čl. 2: “Putující Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha Svatého podle plánu Boha Otce.”

Čl. 3: “Ale Bůh se rozhodl vstoupit novým a definitivním způsobem do lidských dějin, aby utvrdil mír a společenství mezi sebou a lidmi a aby zavedl bratrské společenství mezi hříšnými lidmi navzájem. Proto poslal svého Syna v těle, jaké máme my, aby skrze něho vytrhl lidi z moci temnot a satana.”

Čl. 4: “Duch Svatý dělá v celé Církvi to, co dělá duše ve všech údech jednoho těla a věřícím vlévá do srdce stejného ducha poslání, jaký pobízel samého Krista.”

Čl. 5: “Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, než byl vzat do nebe, založil svou Církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. Přikázal jim: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mk 28,19-20); „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15). Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům.”

Čl. 6: “Tento úkol, který má plnit biskupský sbor v čele s Petrovým nástupcem při modlitbě a součinnosti celé Církve, je jeden a týž všude a ve všech podmínkách, i když se vzhledem k různým okolnostem nevykonává stejným způsobem. Proto rozdíly, které musíme v této činnosti Církve uznávat, nevyplývají z vnitřní podstaty poslání, ale z podmínek, v jakých je vykonáváno.”

Čl. 7: “Důvod misijní činnosti spočívá v Boží vůli. Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,4-6), „a v nikom jiném není spásy“ (Sk 4,12). Je tedy třeba, aby se všichni obrátili k němu, když ho poznají prostřednictvím kázání Církve, a aby se křtem přivtělili k němu a k Církvi, která je jeho tělem.”

Čl. 8: “Nikdo se sám sebou a vlastními silami neosvobozuje od hříchu a nepovznáší nad sebe, vůbec nikdo se nevymaňuje z vlastní slabosti nebo osamělosti nebo otroctví, ale všichni potřebují Krista jako vzor, učitele, osvoboditele, spasitele a dárce života.”

Čl. 9: “Slovem kázání a slavením svátosti, jejichž středem a vrcholem je nejsvětější eucharistie, zpřítomňuje Krista, původce spásy. Cokoli z pravdy a milosti bylo vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů, to osvobozuje od nákazy zla a vrací jejich původci Kristu, který ruší ďáblovu vládu a staví se proti mnohotvárné zlobě hříchů.”

Čl. 10: “Církev, poslaná Kristem, aby zjevovala a sdělovala všem lidem a národům Boží lásku, si je vědoma toho, že musí vykonat ještě obrovskou misijní práci.”

Čl. 11: “Zároveň ať pozorně sledují hlubokou přeměnu, k níž dochází mezi národy, a ať pracují na tom, aby se lidé našeho věku, příliš upoutaní na vědu a na techniku moderního světa, neodcizili božským věcem, ale aby se v nich naopak probouzela větší touha po pravdě a lásce zjevené Bohem.”

Čl 12: “Přítomnost věřících křesťanů v lidských společenstvích ať je oživována láskou, jakou nás miloval Bůh, neboť on chtěl, abychom se i my navzájem milovali touž láskou. “

Čl. 13: “Podle prastarého zvyku Církve ať se zkoumají pohnutky obrácení, a je-li třeba, ať se vytříbí.”

Čl. 14, poznámka 19: “Srov. Kol 1,13. O tomto vysvobození z otroctví ďábla a temnot v evangeliu srov. Mt 12,28; Jan 8,44; 12,31 (srov. 1 Jan 3,8; Ef 2,1-2),”

Čl. 15: “Nestačí však, aby byl křesťanský lid v některém národě přítomen a organizován, ani nestačí, aby “apoštoloval příkladem. Ustavuje se a je přítomen k tomu, aby svým nekřesťanským spoluobčanům hlásal Krista slovem i skutkem a pomáhal jim k plnému přijetí Krista.”

Čl. 16: “Církev totiž zapouští v každé lidské skupině pevněji kořeny, když jednotlivé obce věřících mají ze svých členů vlastní služebníky spásy, kteří slouží svým bratřím jako biskupové, kněží a jáhni. Mladé Církve tak pozvolna dospívají k vytvoření diecézní struktury s vlastním duchovenstvem.”

Čl. 17: “Rovněž jsou hodny chvály řady katechistů, mužů i žen, kteří se tak velmi zasloužili o misijní dílo mezi pohanskými národy. Naplněni apoštolským duchem poskytují svou rozsáhlou a namáhavou práci jedinečnou a naprosto nutnou pomoc při šíření víry a Církve.”

Čl. 18: “Hned od prvního období zakládání Církve je třeba usilovně podporovat řeholní život, který nejenže poskytuje vzácnou a naprosto nutnou pomoc misijní činnosti, nýbrž také je svým vnitřnějším zasvěcením Bohu v Církvi zřejmým projevem a znamením vnitřní povahy křesťanského povolání.”

Čl. 19: “V mladých církvích má život Božího lidu dozrávat ve všech oblastech křesťanského života, který má být obnoven podle předpisů tohoto koncilu. Seskupení věřících se stávají stále uvědoměleji živým společenstvím víry, liturgie a lásky. Laici se snaží občanskou a apoštolskou činností zavádět v občanské společnosti řád lásky a spravedlnosti. Hromadných sdělovacích prostředků se užívá vhodně a moudře. Rodiny žijící opravdu křesťansky se stávají půdou, ze které roste apoštolát laiků i kněžská a řeholní povolání. A konečně víra se vyučuje přiměřenou katechezí, slaví liturgií odpovídající národní povaze a vstupuje příhodným církevním zákonodárstvím do nezávadných místních institucí a zvyklostí.”

Čl. 20: “Poněvadž místní církev je povinna být co nejdokonalejším obrazem všeobecné Církve, ať si dobře uvědomí, že je poslána také k těm, kdo v Krista nevěří a kdo s ní žijí na témže území, aby svědectvím života jednotlivých věřících a celé obce byla pro ně znamením, které odkazuje na Krista.”

Čl. 21: “Církev není doopravdy založena, nežije plným životem a není dokonalým znamením Krista mezi lidmi, jestliže spolu s hierarchií neexistuje a nepracuje skutečný laikát.”

Čl. 22: “Vypůjčují si z obyčejů a tradic, moudrosti a nauk, umění a dovedností svých národů všechno, co může přispět k oslavení Stvořitele, k osvětlení milosti Spasitele a k správnému křesťanskému životu.”

Čl. 23: “Kristus Pán vždy povolává z řad učedníků ty, které sám chce, aby byli s ním a aby je posílal kázat národům.”

Čl. 24: “Na Boží volání má člověk odpovědět tak, že nedá na to, k čemu radí tělo a krev, ale zcela se zasvětí dílu evangelia. Tuto odpověď však je schopen dát, jen když ho povzbudí a posílí Duch Svatý.”

Čl. 25: “Misionář jako člověk proniknutý živou vírou a pevnou nadějí musí být mužem modlitby. Ať v něm žhne duch síly, lásky a rozvahy. Ať se naučí být spokojen s tím, co má. V duchu oběti ať nosí na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i Ježíšův život byl zjeven na těch, ke kterým je poslán. V horlivosti o duše ať rád vynaloží všechno, i sám sebe ať vydá pro duše, aby tak „každodenním konáním svých povinností rostl v lásce k Bohu a bližnímu“

Čl. 26: “Ať nechybějí ani odborníci, kteří se dokonale vyznají v přístrojové technice a v hromadných sdělovacích prostředcích, jejichž důležitost by nikdo neměl podceňovat. Ať nechybějí ani odborníci, kteří se dokonale vyznají v přístrojové technice a v hromadných sdělovacích prostředcích, jejichž důležitost by nikdo neměl podceňovat.”

Čl. 27: “Když tedy ukázala zkušenost, že misijní dílo nemohou plně konat jednotlivci, sdružily se jednotlivé osoby se stejným povoláním do institutů, v nichž se spojenými silami náležitě připravují a pak to dílo jménem Církve a podle pokynů hierarchické autority vykonávají. “

Čl. 28: “Je však třeba, aby ti, kteří sejí, i ti, kteří žnou, ti, kteří sázejí i kteří zalévají, všichni byli jedno, aby se „spolu snažili svobodně a spořádaně o stejný cíl“ a jednomyslně vynakládali síly k budování Církve.”

Čl. 29: “Pro všechny misie a pro veškerou misijní činnost má být kompetentní jen jediná kongregace, totiž „pro šíření víry“.”

Čl. 30: “Aby se v misijním díle dosáhlo cíle a účinku, ať mají všichni misijní pracovníci „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).”

Čl. 31: “Aby se nerozptylovalo beztak nedostatečné množství lidí i prostředků a aby se nemnožily podniky bez potřeby, doporučuje se biskupským konferencím, aby spojenými silami založily díla sloužící dobru všech, jako např. semináře, vyšší a technické školy, ústředí pastorační, katechetická, liturgická a pro hromadné sdělovací prostředky.”

Čl. 32: “Když bylo některému institutu svěřeno území, musí církevnímu představenému i institutu ležet na srdci, aby všechno usměrňovali k tomu, aby nová křesťanská obec vzrostla v místní církev, kterou, až dozraje čas, povede vlastní biskup se svým duchovenstvem.”

Čl.33: “Instituty, které se věnují misijní činnosti na témže území, mají najít cesty a způsoby, jak své práce koordinovat.”

Čl. 34: “Správné a spořádané vykonávání misijní činnosti vyžaduje, aby hlasatelé evangelia byli na své úkoly, zejména na dialog s nekřesťanskými náboženstvími a kulturami, připravováni vědecky a aby se jim při vlastní praxi účinně pomáhalo.”

Čl. 35: “Protože celá Církev je misionářská a dílo evangelizace je základní povinností Božího lidu, posvátný sněm vyzývá všechny k hluboké vnitřní obnově, aby se s živým vědomím vlastní odpovědnosti za šíření evangelia chopili svého podílu na misijním díle u pohanských národů.”

Čl. 36: “Proto ať si jsou všechny děti Církve živě vědomy své odpovědnosti vůči světu, ať v sobě pěstují ducha opravdu katolického a vynakládají síly na dílo evangelizace. Všichni však ať vědí, že při šíření víry je jejich první a nejvážnější povinností žít životem hluboce křesťanským. Neboť jejich horlivost v Boží službě a láska k bližním přinese celé Církvi nový duchovní elán, takže se Církev zjeví jako korouhev pozdvižená k národům, jako „světlo světa“ (Mt 5,14) a „sůl země“ (Mt 5,13).

Čl. 37:“Milost obnovy v obcích nemůže růst, nerozšíří-li každá z nich prostor své lásky až do končin země a nemá-li podobnou péči o ty, kdo jsou daleko, jako o své vlastní členy.”

Čl. 38:“Všichni biskupové jako členové biskupského sboru, který je zástupcem sboru apoštolů, dostali svěcení nejen pro určitou diecézi, ale pro spásu celého světa. Kristův příkaz hlásat evangelium všemu tvorstvu se týká na prvním místě a bezprostředně biskupů spolu s Petrem a pod Petrovým vedením.”

Čl. 39: “Kněží budou při pastoračním působení probouzet a udržovat horlivost věřících pro evangelizaci světa. Budou je v katechezi a v kázání poučovat o úkolu církve hlásat národům Krista; budou poučovat křesťanské rodiny o tom, jak je potřeba a jak je čestné pěstovat misijní povolání u vlastních synů a dcer; v mládeži na školách a v katolických spolcích budou podporovat zájem o misie tak, aby z nich vyšli budoucí hlasatelé evangelia. Ať učí věřící modlit se za misie a ať seneostýchají vybírat od nich příspěvky a tak se stát žebráky pro Krista a pro záchranu duší. “

Čl. 40: “Kontemplativní řeholní společnosti mají svými modlitbami, skutky pokání a snášením soužení vrcholný význam pro obrácení duší. Neboť Bůh na jejich prosby posílá dělníky na svou žeň, otvírá duši nekřesťanů, aby naslouchali evangeliu, a dává slovu spásy přinášet v jejich srdci plody.”

Čl. 41: “Ke všem těmto úkolům potřebují laici nutně technickou a duchovní průpravu, kterou jim mají poskytnout k tomu určené ústavy, aby jejich život mezi nekřesťany svědčil pro Krista podle apoštolových slov: „Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.”

Čl. 42 je poslední: “Otcové koncilu spolu s římským veleknězem pociťují velmi vážně povinnost všude šířit Boží království. Proto s velikou láskou zdraví všechny hlasatele evangelia, zejména ty, kteří jsou pro Kristovo jméno pronásledováni, a chtějí s nimi nést jejich utrpení. Planou stejnou láskou k lidem, jakou hořel Kristus. Jsou si však vědomi, že jenom Bůh působí, aby přišlo na zemi jeho království, a spolu se všemi věřícími křesťany se modlí, aby na přímluvu Panny Marie Královny apoštolů byly pohanské národy co nejdříve přivedeny k poznání pravdy a aby Boží sláva, která září na tváři Ježíše Krista, zazářila skrze Ducha Svatého všem. S tím vším vcelku i jednotlivě, co bylo stanoveno v tomto dekretu, souhlasili otcové posvátného sněmu. A my apoštolskou mocí Kristem nám svěřenou spolu se ctihodnými otci v Duchu svatém to schvalujeme, rozhodujeme a ustanovujeme, a co takto sněm ustanovil, k Boží slávě přikazujeme vyhlásit.”

Encyklika Jana Pavla II. Redemtionis missio ze 7. prosince 1990 je o stálé platnosti misijního poslání má v úvodu: “Poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno Církvi, zdaleka ještě není splněno. Jediný pohled na lidstvo v jeho celku na konci druhého tisíciletí nám ukazuje, ţe toto poslání vázne dosud v začátcích a ţe my se ze všech sil musíme zapojit do práce na jeho splnění. Sám Duch Svatý nás vybízí, abychom zvěstovali veliké skutky Boţí: “To, že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal!” (1 Kor 9,16) Ve jménu celé Církve cítím naléhavou povinnost opětovně připomenout tato slova svatého Pavla.”
Čl. 55: “V Kristu volá Bůh k sobě všechny národy a chce jim sdělit plnost svého zjevení a své lásky. Zpřítomňuje se různým způsobem, a to ne pouze jednotlivcům, ale též národům v bohatství jejich spirituality, která nalézá v náboţenstvích svůj přednostní a podstatný výraz, i kdyţ obsahují “mezery, nedokonalosti a bludy”. Koncil a následné projevy učitelského úřadu zdůraznily toto vše dostatečně; přitom zastávaly vždy stanovisko, že spása a plnost zjevení přicházejí z Krista a dialog neosvobozuje od hlásání evangelia.”
V čl. 90: “Univerzální povolání ke svatosti je úzce spojeno s univerzálním povoláním k misijní činnosti: každý věřící je povolán ke svatosti a k misiím. Toto bylo též nejnaléhavějším přáním koncilu (LG 1): “hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři Církve”.