ThDr. a PhDr. Tomáš V. Korec jako kaplan v Řeznovicích napsal k výročí 800 let narození sv. Bernarda Život svatého Bernarda. V předmluvě je: “Nemajíce pramenů českých, řídili jsme se při práci své hlavně knihou P. Th. Ratisbonnovou, starými životopisy, vrstevníky opata clairvauxského napsanými, jakož i listy světce samého.” 17. kapitola píše o vztahu sv. Bernarda a templářů: “Na začátku dvanáctého století, když Jeruzalém dobyt byl z moci nevěřících, obráceny zraky všech pravých křesťanů na Východ; srdce všech rozplameněna mocnou touhou by též ostatní památná místa dostala se do rukou křesťanských a zůstala zachována Církví svaté. Hned po první výpravě křížové spojilo se několik mužů, pod jménem rytířů maltézských, by znova zřídili starý řád sv. Lazara k ošetřování nemocných a na ochranu poutníků. Než země zaslíbená potřebovala zvláštní, pevně zřízené moci válečné, jež by tvořila trvalý násep proti nevěřícím, dbala o bezpečnost cest a silnic, usnadňovala spojení mezi křesťany a vůbec všemožně chránila poutníků, ze všech končin světa ku hrobu Kristovu četné putujících.

Několik francouzských rytířů z průvodu Bohumíra Bouillonského spolčilo se k tomuto šlechetnému cíli okolo roku 1118 a protože bydleli na místě, kde stál starý chrám (templ) židovský dáváno jim všeobecně jméno rytířů templářských (milites templi). Žili společně v kázni vojenské pod vedením Hugona de Paganis, svého prvního velmistra. Heslem jejich byla slova žalmistova: Ne nám. Hospodine, ne nám, nýbrž jménu svému dej slávu! V prvých deseti letech neměla tato nová společnost než devět členů. Kolem roku 1128 přišli do Říma s listem patriarchy Jeruzalémského a prosili papeže, by jim dal pravidla řeholní a potvrdil nový řád. Papež Honorius uznávaje důležitost nového toho podniku pro tehdejší dobu tak prospěšného, rozkázal biskupům francouzským ve Troyích shromážděným, aby nový řád podrobili důkladné zkoušce a dali mu určitou řeholi. Následkem toho odebral se Hugo de Paganis se svými druhy ke shromáždění církevnímu, odevzdal tam psaní nejvyšší hlavy Církve a vyložil důvody, které ho pobádaly, aby zřídil novou společnost. “Církev” pravil, “má sice dosti zbraní proti neviditelným nepřátelům svým. jako i proti zlobě moci duchovních, ale nedostává se ji pomoci proti nepřátelům viditelným, zvláště na Východě, kde nevěřící všechna svatá místa skoro nepřístupnými učinili. On se svými společníky se cítí dost silným. aby se oddal práci tak záslužné, za niž svět řádu jeho jednou bude vděčný. Jeho slova i sliby vzbudily živé účastenství otců; všichni srovnávali se s velkodušnými záměry Hugonovými a uložili opatu clairvauxskému, by vypracoval stanovy řeholní.

Sv. Bernard, ačkoliv nemocen a pln touhy vrátit se do své cely, podjal se ochotně práce mu uložené a dal templářům řeholi proniknutou duchem vojenským i klášterní horlivostí. Tato pravidla obsažena jsou v přísaze, kterou činili rytířové skládajíce sliby řeholní. Zní pak tato přísaha následovně: “Přísahám. že slovy svými, zbraní svou, vším možným způsobem, ano i se ztrátou svého života tajemstvi své víry, sedmi svátosti, čtrnáct článků víry, vyznání apoštolské i sv. Athanasia, Starého i Nového Zákona s vysvětlením sv. otců od církve sv. přijatým, jednoty božské přirozenosti a trojice Osob v Bohu, panenství Marie Panny před porodem i po porodu jejiho Syna, hájit budu.” “Mimo to slibuji poslušnost velmistru řadovému a poddanost pravidlům našeho blahoslaveného otce Bernarda. Půjdu do boje za moře, kdykoliv toho bude zapotřebí. Nikdy se nedám na útěk před třemi nevěřícími, i kdybych byl sám. Zachovám vždycky sv. čistotu. Svými slovy, zbraněmi i skutky budu vždy nápomocen řeholníkům, zvláště však opatům a řeholníkům řádu cisterciáckého jako našim bratřím a zvláštním přátelům, s nimiž jsme úzce spojeni. Na důkaz toho přísahám ze svobodné vůle, že všem těmto závazkům dostojím, k čemuž mi dopomáhej Pán Bůh a jeho svaté evangelium.”

Tato formule, jako i mnohé jiné listiny jasným jsou důkazem veliké úcty a vděčnosti jakou templáři prokazovali tomu, jehož považovali za svého otce i ochránce. “Jděte”, pravil jim sv. Bernard, “jděte, hodní rytíři! Zapuďte neohroženě nepřátele kříže Ježíše Krista a buďte přesvědčeni, že ani smrt ani život nemůže vás odloučit od lásky Boží, jež je v Kristu Ježíši. V každém nebezpečí, v každé okolnosti opakujte slova apoštola: Živí nebo mrtví náležíme Bohu! Plesejte jako vítězi nebo jako mučedníci, vždycky náležite Hospodinu!­ V malém. spisku, jejž svatý Bernard nedlouho potom vydal, hlásá chválu tohoto nového vojska a líčí velmi zajímavé mravy a život jejich. Chváli jejich poslušnost, jež podle slov jeho je taková, že nikdo z nich se nehne z místa, leč na rozkaz toho, jenž poroučí; od něho přijímají pokrm a oděv: žijí společně bez žen a děti; aby pak jim nic nepřekáželo na cestě k dokonalosti evangelia, nemá nikdo z nich vlastního majetku a nejpřednější jejich snahou je, svazkem pokoje udržet duchovní jednotu. Nikdy nezahálí, neboť nejsou-li ve válce, což se u nich zřídka stává, spravují své zbraně a šaty z bázně, aby chleba svého nejedli nehodně. Každý poklesek bývá potrestán, ať je to již nepředložené slovo, nebo neužitečné jednání, nebo nemírný smích. Lov jest jim zapovězen, rovněž tak pošetilé zpěvy, hra v šachy a kostky, jakož i jiná světská vyražení…Blíží-li se však boj jsou chráněni zevně zbraněmi železnými, ne pozlacenými, uvnitř pak zbraněmi víry; jsou odvážní jako lvové a vrhají se na nepřítele, nebojice se ani jejich počtu, ani jejich divokosti.”

Čtouce tak krásně svědectví, právem bychom se mohli divit, jak to možná, že strom, jenž ‘vyrostl z jádra tak čistého a zdravého, tak rychle a žalostně zahynul? Ještě neuplynulo ani století, a templáři nabyli ve válkách značného jmění a stali se předmětem nenávisti všeobecné. Jeden anglický spisovatel ve dvanáctém století, muž duchaplný a bystrozraký stěžuje si jejich nevěrného hospodaření a svatokrádežně lakoty, která jim již tehdy veřejně byla vytýkána. “Dávali se posvětit na kněžství a konali úřad kněžský jedině proto, by se jim dostalo tučných prebend s úřadem tím spojených,” praví řečený spisovatel; »ti. jejichž řemeslem je, prolévat krev lidskou, jsou dost drzí, že prodávají věřícím krev Ježíšovu. Mimo tyto zlořády viní je též mnozi, že k čistému učení křesťanskému přimísili rozličné články východního kacířstva, čemuž se zdají nasvědčovat též některé události, jež o dvě století později najevo vyšly. Avšak rozhodná a vážná slova, jimiž poslední velmistr tohoto řádu v posledních okamženích svého života řádu svého hájil, zakryla záhadnou tu otázku rouškou dosud neodhalenou.”

Řád templářů latinsky Ordo militum Templariorum, celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu latinsky Pauperes commilitones Christi templique Salomonici byl založen roku 1119 po úspěšné první křížové výpravě. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat francouzský král Filip IV. Sličný se zájmem, jak dějiny dokazuji v mnoha dalších příkladech, přivlastnit si církevní majetek. U templářského řádu měl i velké dluhy 500 000 zlatých. Jeho tlaku o zákrok proti templářům odolal papež Bonifác VIII. i přes zatčení a jeho nástupce Benedikt XI. Papež francouzské národnosti Klement V. přesunul své sídlo dle přání krále do Avignonu a na nátlak krále papežskou bulou Vox in Excelso 22.3. 1312 templáře zrušil, Zrušení předcházelo pronásledování, při němž prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12.5. 1310.

Velmistr templářů Jakub de Molay před smrtí roku 1314 řekl: “Templářům se udála hrozná nespravedlnost. A ty, kdo jsou za ni zodpovědni čeká nejvyšší trest. Filip Sličný za svoji zradu a papež Klement za svoji zbabělost budou do roka stát před Božím soudem.” Papež následoval velmistra na věčnost měsíc po jeho upálení a při pohřbu se vznítila rakev a tělo papeže shořelo. Ještě před papežem zemřel vrchní soudce templářů Nogaret, který v pátek 13. října 1307 začal krutou razii proti templářům, při níž bylo zatčeno 5000 tenplářů a zabaven jejich veškerý majetek. Pověra v nešťastný pátek 13 má historický základ, ale ne pro osudovost dne, ale nemorálnost s následnými hroznými společenskými důsledky. Král o sedm měsíců později vypadl při honu ze sedla koně a zůstal nohou viset v třmeni a byl vláčením tak znetvořen, že tohoto sličného muže ani jeho dvořané nemohli poznat. Do roku 1328 zemřeli též tři synové krále Filipa Sličného a jediný vnuk. Tak vymřela královská dynastie. V roce 1331 vypukla stoletá válka mezi Francií a Anglií. Nastal i mor a Francie měla v roce 1348 10 milionů obyvatel oproti 20 milionům roku 1314. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

V Portugalsku templáři přestoupili do Řádu rytířů Kristových založeného králem Dionisem a jeho manželkou sv. Alžbětou v roce 1317. Tento řád byl potvrzen papežskou bulou Ad ea ex quibus 14. 3. 1319 a tím se stal právně legitimním s dědictvím řehole sv. Bernarda dané templářům. V dalších stoletích se pozmněňoval a se vznikem republiky v roce 1910 byl zrušen. V roce 1918 byl opět zaveden v sekularizované podobě a jako státní vyznamenání. Pod stejným názvem je tak jiný obsah a podobně pod názvem dnešních templářů je obsah vzdálený původnímu templářskému řádu. Doba se mění, ale vždy zůstane potřeba rytířského chování a spravedlivé obrany proti primitivům. Toto je cíl Řádu rytířů Kristových v České republice https://zamekstraneckazhor.cz/rad-rytiru-kristovych/