Při rozhovoru s jedním jesuitou jsem se jej optal, zda si nemyslí, že by současní jezuité potřebovali reformu, jak ji známe z dějin jiných řádů jako benediktini nebo karmelitáni. Poukázal na věci za něž se stydí a nijak to nerozmlouval. Následující životopis umožňuje porovnání sv. Ignáce doby Tridentského koncilu a jeho obraz po II. Vatikánském koncilu. Zjistíme, že např. jezuitský papež je opak požadavku sv. Ignáce. Legenda čili Čtení o milých Svatých Božích od Jana Evangelisty Bílého o sv. Ignáci: l. červenec. Sv. Ignác z Loyoly, zakladatel řádu jesuitův r. 1556.
Sv. Ignác (Hynek) narodil se r. 1491 na zámku Loyola ve Španělich. Ignác, nejmladší z jedenácti dítek, byl pěkně rostlý, ducha ohnivého, mysl šlechetné, a ač nad míru prchlý a ctižádostivý, nic méně ku podivu vlídný a dobromyslný, nešlechetnosti nějaké neb podlosti úplně neschopný. Byl mladik jen po věcech vysokých a vznešených toužící, a cíle svého vší silou dojiti hledici jako snad nikdo jiný. Ignác dostal se v mládí ke dvoru Ferdinanda V., krále Španělského, brzo však zhnusil si život dvořanský vstoupil do vojska. Udatností svou a velikomyslnosti povznesl se až za velitele pevnosti Pampelony. R. 1521 vypukla vojna mezi Karlem V. Španěl. a Františkem I. Francouz., z nichž každý císařem německým býti chtěl. Vojsko Francouzské vtrhlo přes Pyreneje do Španěl a oblehlo Pampelonu, kterou bránil Ignác, a když hradby již pobořeny, postavil se v čelo vojínů svých na zřícené zdi proti útoku nepřátel, ale uprostřed boje byl tak poraněn kulou a kusem skály na nohou, že na zem klesl. Tu vzdala se pevnost nepříteli, který raněného Ignáce z úcty k jeho udatnosti na otcovský zámek přenést dal. Lékaři o něm pochybovali; nenadale však zmizela zimnice, bolest, slabost, ale podrobit se musel ještě přebolestnému nohou léčení. Nebezpeči pominulo, ale k úplnému uzdravení musel ještě dlouho ležet, co mu jako slávy chtivému, netrpělivému světákovi bylo velmi odporné. Z dlouhé chvile prosil o romány, a když opatrovatel jiné knihy neměl krom život Pána Ježíše a Svatých jeho, čítal v nich někdy pro ukrácení chvíle, ač mu to nebylo po chuti. Čím ale déle čítal, tím více se mu to čtení libilo, pozděj čítával celé dny, rozjimaje hrdinskou vytrvalost Svatých.
Konečně se ozvalo svědomí jeho, že on ještě nic pro Pána Ježíše neučinil a netrpěl, s bolestnými slzami litoval nyni předešlého života svého a uminil sobě živ býti dle příkladu Svatých. (Čtení životů Svatých má sv. Ignác děkovati obrácení své. Uzdravil se a rozhodl se svět opustit. Ale ačkoli se s tim tajil, neušlo to přece bratra nejstaršího, který jej teď vši moci ve službě světa udržet se snažil. Avšak nadarmo. Ignác opustil otcovský dům a cestoval do kláštera Monteferrato. (Cestou obnovil všechna dobrá předsevzetí, učinil slib ustavičné čistoty a uzavřel, že, cokoli konati bude, všecko chce konati ke cti a slávě Boží. V klášteře vyzpovídal se knězi z celého předešlého života svého. V den zvěstování Panny Marie r. 1522 po sv. přijímání zavěsil v oběť kord svůj ve chrámu Páně na jednom pilíři u oltáře, rozdal bohaté šatstvo své mezi chudé a odebral se v oděvu chudého poutnika do špitálu sv. Lukáše v Manrese, kdežto dlouho nemocné obsluhoval a tak přísně kajícný život vedl, že zdravi jeho tím velice zesláblo. Nyni si ho lidé velice vážili a velkou čest mu prokazovali.

Vida to, aby nezmarnomyslněl, o opustil špitál a v jeskyni asi 600 honů od města se ukryl, do které před nim nikdo nepřišel. Zde vedl život ještě tužší, neustále při vodě a chlebu se modle. Ovšem někdy po 50 let, které snad ještě živ budeš?“ A k tomu ho napadlo: „Jak budeš moci takovou tichost snášeti živ se takové pokušení přemáhal, přitom všem však měl trápení ducha; úzkostlivost přílišná odňala mu i zalíbení v modlitbě a kajicnosti, nemyslil jinak, než že všeobecná zpověď jeho není platná, a že ať čini co činí Boha jen uráži. Byl by si málem zoufal. Nicméně pořád prosil Boha o milost a čím opuštěnějším bý se zdál, tim pevněj k Bohu se vinul, tim vic se modlil, tím přisněji se kál. Konečně přestalo pokušení, svatý mir zavítal do srdce jeho, a milosti Boží sypaly se na něho, a již i jiným chtěl býti vůdcem, aby toutéž zahořeli k Bohu láskou. Že ale kajícnost jeho zdraví podrývala a lidu vůbec libiti se nemohla, tedy opustiv jeskyni zmírnil tuhou kázeň, vyučoval lid, a na tom se ustanovil, že o mravnímu vzdělání lidi neustále bude pracovat. K tomu konci sepsal, ač ještě u vědách bohoslovných nezběhlý, proslavenou knihu: „0 cvičení duchovním (Exercitia spiritualia), která. v Římě tištěna a od papeže Pavla III. stvrzena byla a kterou mu Duch Páně diktovat se zdál. Asi po roce zmocnila se ho touha po zemi svaté. I odebral se do Palestiny chtěje tam ku chvále Boží nevěřící obracet na víru křesťanskou. V milostivém létě 1523 navštívil tam všecka mista sv., ale obrácení nevěřících nedařilo se mu, protože k tomu potřebné učenosti neměl.

Uznávaje nedostatek tento navrátil se v lednu r. 1524 přes Benátky do Barcelony v tom úmyslu, že bude studovat. Po dvouch letech šel odtud na vysoké školy do Alkaly, kdežto se jen almužnou živil, pak do Salamanky a konečně r. 1528 do Paříže, aby tam u vzdělání vědeckém pokračoval. Všude byl živ kajícně a také své spolužáky chtěl obraceti, za čo mnoho od nich vystál. Dokonal studia ustanovil spolčit se 8 jinými nábožnými muži ku provedení záměrů velikých, a Bůh svedl s ním devět mladíků výtečných, z nichž přední byli František Xaver, Petr le Fevre, a Jakob Laynez, kteří se slibem zavázali, v Palestině Evangelium zvěstovat. Slib tento složili r. 1534 na den nanebevzeti P. Marie v Paříži v kostele na Montmartre, kde Petr le Fevre nedávno na kněžství vysvěcený mši sv. sloužil, při níž všichni přijimali a hlasitě se zavázali, všechno opustit, aby obraceli nevěřící na víru. Kdyby
pak se jim nepovedlo po roce do Palestiny se přeplavit, tedy chtěli do Říma jít a papeži služby své ku spáse člověčenstva kdekoli obětovat, s tim doložením, že za duchovní úřadování své žádných darů přijímat nebudou. Tim časem onemocněl Ignác a lékaři radili mu, aby se do vlasti vrátil. Když se uzdravil, rozdal dědictví své chudým a odešel 1536 do Itálie, kde se zas sešli, a na úřad misionářský připravovali. Na to poslal je Ignác do Říma, kde za kněze byli vysvěceni a nemohouce se dostat pro válku do Palestiny šli do Říma a dali papeži na vůli, co s nimi činit chce. Ignác, le Fevre a Laynez konali misie v Římě, ostatní v okoli. Aby práci tu rozšířil, ustanovil sv. Ignác založit nový řád, jehož hlavním účelem by bylo ke cti a chvále Boží pracovat na nábožné osvětě člověčenstva. Řád tento zřídil r. 1540. pod jménem „tovaryšstva Ježíšova“ a podal pravidla jeho papeži, který je potvrdil. Potom svolal sv. Ignác soudruhy své do Říma. Zde složili v chrámě sv. Pavla slavné sliby řeholní, k nimž ještě čtvrtý přidal, totiž úplného poslušenství papeži, jimž se zavázali, že všude půjdou, kamkoli je náměstek Kristův k duchovní práci povolá. Při té příležitosti sv. Ignác, ač nerad, zvolen za prvního generála řádu, a první kolej jesuitskou v Římě založil.

Brzo rozšířil se tento řád po všech světa dilech. Král Portugalský žádal hned o šest jesuitů; ale sv. Ignác nemohl mu poslat více než dva, jenž byli S. Rodriguez a František Xaver, z nichž tento proslul co apoštol Indů. Také požádal papež učedníků sv. Ignáce za bohoslovce při sněmu Tridentském, a císař Ferdinand i jiná knížata chtěli jim svěřiti stolice biskupské. Toho však sv. Ignác nedovolil, protože údy slibem zavázal, že nikdo po hodnostech církevních toužit nebude, aniž jich přijme. Uložil jim za úkol, aby vychovávali mládež ve vědách na základě pravé pobožnosti. „Vše ke větší slávě Boží“ (Omnia ad majorem Dei gloriam) mělo být heslem všeho myšlení, řečí i skutků jejich. Patnáct let zastával Ignác obtížný úřad generála řádu a dočkal se vysokého stáří. Tu ho napadla lehká zimnice; jakkoli lékaři neuznávali nebezpečí, dal se zaopatřit svátostmi a 30. Července vyprosil si požehnání sv. Otce a plnomocné odpustky. Tu noc na to ležel tiše u vytržení, a před východem slunce pozdvihnul oči a ruce k nebi řekl: „Ježíš a Maria“ — a s tváří jasnou odevzdal ducha 31. Července 1556. v 65. roce věku svého. Tělo jeho pohřbeno bylo v chrámě jesuitském v Římě, kde jej Bůh tolikerými zázraky oslavil, že jej papež Pavel V. r. 1609 prohlásil za blahoslaveného, a Řehoř XV. r. 1622 za svatého. Vyobrazuje se v oděvu kněžském s nejsv. jménem Ježíš na prsou a knihou v ruce.

Něco o řádu Jezuitů a činnosti jeho.
Žádný řád katolické Církve nebyl tak rozličně posuzován, žádný nebyl tak nenáviděn, tupen a pronásledován až do dnešního dne, jako řád jesuitů; žádný řád však, tak můžeme tvrditi, nebyl od Boha a od lidí více milován a ctěn, „proto že žádný až po dnešní den tolik vytrpěti nemusel, co tento. Je-li pohanění a pronásledování, je-li vůbec kříž známkou pravého učednictví Ježíše Krista, tož nenosí nikdo v té míře znamení toto na sobě, leč tovaryšstvo Ježíšovo. Sv. Ignác, pravý to milovník kříže, vyžádal sobě od Pána tu milost a předpověděl, že údové řádu jeho nikdy nezůstanou bez pronásledování. A tato prosba a předpověď Svatého vyplnila se až do této chvíle. Nikdy nedáno pokoje řádu tomuto; pak-li v jedné zemi vítězně bojoval a v míru pracoval o rozšíření království Božího, tož v jiné zemi vypukla bouře pronásledování proti němu, a bylo slyšet zároveň výbuchy vzteku nepřátel a vyvyšování chvály přátel jesuitů. Snad jsi i ty, milý čtenáři! již takové věci četl a slyšel, že Jezuiti jsou kaziči lidu, nepřátelé člověčenstva, kterých slušno všude vyhubit. Zdali tomu můžeš věřit? „Jediný účel jesuitů je, jak jsi již v životě sv.Ignáce viděl větší oslava Boží, podporování spásy duší, povýšení a rozšíření sv. katolické Církve, potírání nevěry a bludů, kde se ukáže, a obrana pravdy, kde se na ni učiní útok.“ Prostředky k tomu jsou: modlitba, pokání, čistý život, kázání slova Božího, věda svatá a — mučednictví. Těchto prostředků užívali jezuité vždy a jednosvorně a tím dokázali věcí neslýchaných. Jezuité jsou mistři modlitby. Svatými cvičeními (exercitiemi) jejich sv. Otce Ignáce obrátili již tisíce tisíců hříšníků, na tisíce jich uvedli do způsobu vnitřní modlitby, na cestu dokonalosti křesťanské. Nepřátelé jejich jim předhazovali Bůh ví jaké zločiny, ale nikdy jim toho nemohli dokázat.

Řád ten čítá 800 mučedníků, kteří pro víru krev vycedili, a po dnes teče v Číně krev jezuitů, kde víru katolickou rozšiřují. Zda-li mohl řád, který bývá obviňován z nejhrubších zločinů, z lůna svého vypěstovat tolik hrdinů víry? Zda-li umírají bezbožní pro Ježíše Krista a pro spásu svých spolubližních? Představený jesuitů zavolá si některého spoluúda k sobě a dí jemu: „Zítra půjdeš do Číny, tam nu tebe čeká pronásledování, ba snad, smrt mučednická!” „Ano, otče můj!“ řekne jesuita a jde bez odmluvy a v daleké zemi byl mučen, a pod sekerou skonal! Může-li být větší poslušnosti, většího zapření sebe, ohnivější lásky k Ježíši. Ani nejzuřivější nepřátelé jezuitů nemohou toho zapřít, že není žádné vědy, kterou by Jezuité nebyli pěstovali a ve které by nebyli vynikali. Přes 12000 spisovatelů dává svědectví o jejich učenosti, jejich píli a horlivosti, Ve všech krajinách země, můžemeříci, založili ústav učební pro vzdělání a vychování mládeže; oni jsou bez odporu mistři vychování. kolem jejich učitelských stolic sborovali se žáci všech národů. Jesuita Jan Maldonat vyučoval o Kristu 1565 v Paříži filosofii. Počet posluchačů byl tak veliký, že pod širým nebem musel zarazit učitelskou stolici svou, aby ho mohli všickni slyšeti. Největší učenci vycházeli jsou ze škol jezuitských, ale též mužové nejnábožnější a nejsvětější.

Alois, sv. mladík a Stanislav Kostka, Jan Berchman byli chovanci jezuitů. Kdo by neznal tyto milostné výkvěty řádu jesuitského? Ale skutečně něco ohromného působili Jezuité svými misiemi. Již v životě sv. Ignácia jsi četl, kterak Světec tento rozesílal své žáky do všech zemí, aby mečem slova. Božího a.vědy posvátné pochodeň víry rozžíhali nebo v nový plápol rozhořeli, pravdu zastávali, a bludem se potýkali, nepravosti vykořenili. Sotva založil tovaryšstvo svoje, již poslal zbožného otcé Petra Fabera, kterého andělem společnosti nazýval, do Němec, kde Luther a tovaryši jeho svou zkázonosnou hru tropili. I získal všeobecné důvěry a zvláště na Rýně a Mohaně sv. víru upevnil. Dvě léta na to poslal papež dva jiné jesuity: Lejaha a Bobadillu do Němec, kteří ve městech německých z Řezna až do Vídně vnikajícímu toku bludu mohutnou postavili hráz. A co sv. Petr Kanisius v Němcích, zvláště v Bavořích pro sv. víru a dobré mravy byl učinil, je vůbec známé. I u nás v krajích Slovanských o pobožnost a katolickou víru nevšedních sobě zjednali zásluh Jesuité. Jedině toho želet musime, že nebyli přátelé naší řeči a Slovanské literatury, a vůbec snah národních. Spolupracovník Lutherův ve vzpouře proti Církvi a roztrhávání jednoty víry, Melanchton často pln zármutku nad vítěznými zápasy jezuitů volával: „Ou, ou! jak to půjde s tím novým Evangeliem! celý svět se naplňuje jesuity!“ Opravdu, kdyby byli tehdy knížata protestantská jezuitům přístup do svých zemí přáli, nové učení Lutherovo nebylo by mohlo ujati kořenů žádných, neboť kdekoli jezuité se octli, učili a kázali, tam blud se zastavil, a svedení se vraceli zase k jednotě sv. Církve.
Není tedy divu, že protestanté jesuity až na smrt nenáviděli, i není divu, že až po dnes jich nená­vidí slovem a písmem je zohavují. Totéž činí nevěrci a revolucionáři, neboť jesuité jim nejvíce překážejí v bohaprázdném podnikání jejich. Ohledě misií, přes 8000 Jesuitů se jim věnovalo po těch 300 let. Považme jen, co sv. František Xaverský působil v Indii, sv. Petr Klaver a bratří jesuité v misii Paraguayské, a musíme zvolat: ,„Zde působí prst Boží.“

Modlitba vstupní tradiční mše sv.: “Bože, jenž jsi k šíření větší slávy svého jména posílil Církev bojující působením svatého Ignáce novou zálohou, uděl, abychom jeho pomocí & následováním bojujíce na zemi, zasloužili si s ním být korunováni v nebi.