Neděle X. po svatém Duchu s evangelia podle Lukáše. 18, 9-14 a příkladem modlitby farizea a celníka. K tomu Tridentský katechismus IV, 7 O přípravě k modlení potřebné. Otázka 1: Kterými hlavně ctnostmi má připravovat duch k modlení?
I. Je psáno v písmě svatém Sir. 18,23: „Před modlitbou připrav duši svou a nebuď jako člověk‚ který pokouší Boha.” Pokouší zajisté Boha, kdo, ač dobře se modlí, zle činí i ten, kdo, ač s Bohem mluví, duchem svým bloudí vzdálen od modlitby. Ale poněvadž tolik na tom záleží, s jakou kdo myslí k Bohu prosby činí, vyloží faráři zbožným posluchačům způsoby modlitby. První krok k modlitbě je duch v pravdě ponížený a zkroušený a poznání svých nepravostí, neboť z hříchů svých pozná, kdo k Bohu přistupuje, že nejenom není hoden, aby něco od Boha obdržel, nýbrž že ani hoden není, aby předstoupil před obličej Boží modlit se. O této přípravě přečasto zmiňuje se Písmo svaté, kteréž také ujišťuje žalm 101,18 : „Popatřil Bůh k modlitbě ponížených a nepohrdl prosbou jejich“ a jinde Sir. 35,21: „Modlitba pokorného oblaka pronikne.“ Ale zběhlým správcům duchovnim naskytne se nesčíslně mnoho výroků, jež k této pravdě se hodí. Proto více jich uvádět jako věci nepotřebné pomíjíme. Jenom ony dva příklady, o nichž jsme jinde podotkli, nepomineme mlčením ani na tomto místě, poněvadž k tomuto předmětu velmi jsou přiměřené. Je to onen známý publikán Luk 18,13, jenž daleko stoje neodvážil se ani očí od země pozdvihnouti. Je to také ona žena hříšnice Luk 7,38, která bolestí proniknuta slzami smáčela nohy Krista Pána. Obojí svědčí, jak velikou váhu modlitbě dává křesťanská pokora.

IV, 14 otázka 22 Co činit musi ten, kdo chce, aby prosba za hříchů odpuštění byla mu k užitku?
I. Ale aby prosba naše měla úplný užitek, máme při tom nejprve to vzít v pečlivé uvážení, že se k Bohu se snažnou prosbou blížíme a od něho odpuštění žádáme, kterého se nedostává, než kajícímu a proto musíme být tou láskou a nábožností proniknuti, která přísluší kajícím, jimž velice náleží, neřesti a nepravosti své jako pod oči si položit a slzami omývat. A s tímto uvážením musí se spojit úmysl v budoucnosti vystříhat se těch věcí, v nichž byla nějaká hříchu příležitost a které by nám mohly být pohnutkou k uražení Otce Boha. V takových myšlenkách byl David, žalm 50,5: „Hřích můj proti mně je vždy a na jiném místě žalm 6,7: „Smývám každé noci lože své slzami svým i smáčím postel svou.“
II. Potom nechť si každý představí ohnivou v modlitbě vroucnost těch, kteří prošením dosáhli od Boha odpuštění hříchů jako onoho publikaná, který stoje zdaleka pro stud a lítost a s očima na zem upřenýmá, jenom v prsa se bil, tu říkaje modlitbu Luk 18,13: „Bože, buď milostiv mně hříšhému.” Potom oné ženy hříšnice, která ze zadu stojíc, Kristu Pánu nohy smáčela a vlasy svými utírajíc líbala, Luk 7,37. Konečně Petra, knížete apoštolů, „jenž vyšel ven, plakal hořce“ Mat 26,75.

S možností hřešit i při modlení spojuje Tridentský katechismus II.5 otázka 39 Proč a kdy ustanovil Kristus zpověď? Ale již, na čemž velmi mnoho záleží, nechať duchovní pastýři vyloží a věřícím beze vší pochybnosti vštípí, že tato svátost je ustanovena od Krista Pána, který všechno dobře a k našemu spasení učinil podle jeho svrchované dobroty a milosrdenství. Neboť po svém zmrtvýchvstání na apoštoly v jednom místě shromážděné dechnul a řekl Jan 20,22: „Přijměte Ducha Svatého, kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim, a kterým zadržíte, zadrženy jsou.