Jaká bude budoucnost tradiční liturgie? Jistě bude různá tím, co si s ní kdo spojí. Ten, kdo si zvolí tradiční víru a mravy byl, je a bude na dobré cestě a chápe nutnost být tradiční rovněž v liturgii. Papež sv. Pius X. psal encykliky proti modernismu, protože s tradiční liturgií si řada katolíků osvojovala netradiční učení ve věcech víry a mravů. Propojování tradiční (tridentské) liturgie s tradiční vírou a mravy vyžaduje stálost a kontrolovat to lze neustálým studiem Tridentského katechismu. K 8. neděli po Duchu Svatém s evangeliem Luk 15,1-9, kde je “Slož účet ze své správy” má kněz kázat z části III, 2 o prvním přikázání Věřit v jednoho Boha, kde je otázka 7: Koho hlavně vinit z přestoupení tohoto přikázání? Hřeší pak proti tomuto přikázání, kdo nemají víry, naděje, lásky a tento hřích je nejzávažnější. Jsou zajisté v tomto počtu ti, kteří v bludy upadají, protože nevěří tomu, co svatá církev věřit předkládá; kteří přikládají víru snům, hádáním a jiným věcem nejzpozdilejším; kteří nad svým spasením zoufají a v Boží dobrotivost nedůvěřují; kteří jen na bohatství spoléhají anebo na zdraví těla a sílu svou. Tyto věci všecky obšírněji jsou vyloženy od těch, kteří psali o hříších a nepravostech.

Otázka 8: Tomuto přikázání neodporuje pocta, jež se po přijatém obyčeji církevním svatým vzdává. Ale při vykladu tohoto přikázání náleží důkladně poučit, že uctění a vzývání svatých andělů a blažených duší, kteří slávy nebeské požívají anebo i jejich těl a svatých popelů pocta, kterou církev katolická vždycky zachovávala, tomuto zákonu neodporuje. Neboť kdo je tak pošetilý, jenž by, když by král prohlásil, aby se nikdo za krále nevydával, ani královské obsluhy a pocty vzdávání se nedopouštěl, z toho hned chtěl soudit, že nechce tomu král, aby jeho úředníkům čest se vzdávala? Jestliže pak se někdy praví, že se křesťané andělům klanějí po příkladu svatých starého zákona, přece však neprokazují jim takové pocty, jakou Bohu vzdávají. A čteme-li, že někdy andělé odpírali, aby jim lidé úctu vzdávali, tomu tak třeba rozumět, že to učinili proto, že nechtěli, aby se jim taková pocta jaká samotnému Bohu náleží prokazovala.

IV, 15 k prosbě modlitby Páně Neuveď nás v pokušení otázka 12: Někdy nás dobrodiní Boží uvádějí v pokušení. Mimo to se praví, že nás Bůh uvádí v pokušení, když jeho darů, jichž nám poskytuje k spasení, zneužíváme k zahynutí a podíl otcovský, jako onen syn marnotratný, promrháváme Luk 15,13, žijíce prostopášně, žádostem svým povolujíce. V té věci to říci můžeme, co řekl Apoštol o zákoně Řím 7,10: „Shledáno jest‚ že to přikázání, které mi dáno bylo k životu, je mi k smrti.” Příhodný toho příklad je Jeruzalém město dle svědectví Ezechielova, které Bůh obohatil všemi druhy okras tak, že ústy téhož proroka řekl Bůh Ez 16,14: „Dokonalá jsi byla v okrase mé, kterou jsem vložíl na tebe“ avšak toto město, obdařené dary Božími, nejenom že se Bohu, jenž si o ně tolik nejlepších zásluh získal, vděčným neprokázalo a nebeských dobrodiní neužívalo, k čemu jich bylo přijalo, k dosažení blaženosti, nýbrž v největším nevděku k Otci Bohu, odvrhlo naději a myšlenku na radosti nebeské, jen vezdejšího bohatství prostopášně a převráceně užívalo, jak to Ezechiel v téže kapitole mnohými slovy vypsal. Proto tou měrou k Bohu jsou nevděčni ti lidé, kteří poskytnutých jim od Boha hojných prostředků ke skutkům dobrým s Božím dopuštěním užívají k zlému.

Otázka 13: Jak rozumět slovům písma, když píše, že Bůh lidi pokouší? Ale třeba dát bedlivý pozor na ten obyčej písma svatého, že dopuštění Boží někdy vyjadřuje se těmi slovy, která kdyby se slovně brala, vyjadřovala by činnost Boha. Tak v 2. knize Mojžíšově stojí 7,3: „Zatvrdím srdce Faraonovo:“ a u Izaiáše 6,10: „Oslep srdce lidu tohoto” a k Římanům píše Apoštol Řím 1,26.28: „Vydal je Bůh v žádosti ohavné a v převrácený smysl,“ Na těchto a jiných podobných místech musí se rozumět, že to Bůh neučinil, nýbrž dopustil.”

Propojení tradiční liturgie k Tridentskému katechismu lze mimo jiné zdůvodnit II. Vatikánským koncilem čl. 4 konstituce o liturgii: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.” Z tohoto citátu textu II. Vatikánského koncilu SC čl. 4 jsou pro všechny katolíky od papeže po nejposlednějšího katolíka otázky: 1) Jsem věrný tradici? 2) Přiznávám všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu? 3) Co dělám pro to, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány?